ŠAI3A.
chce nejen život přejímat, ale hustit jej, stupňovat, množit, živit v díle. Ne malovat chudý, bezobsažný, kleslý, malý život, ale plně a sestředěně život plný a sestředěný, život v poslední příčině lepší jakosti, hlubší v celistvosti a výraznější 'cílovosti.
To všecko však leží naší dekadence daleko. Obmezuje se stále jen na nej primitivnější život smyslů a nervů, na pouhé patologické afekty, které pracně a těžce kopíruje, namáhavě opisuje a skládá.
Analyzujme po této obsahové stránce p. Karáskovy Stojaté vody. Jaká úžasná obsahová chudoba a pustota! Celá prácička není než noční procházka nějakého uměleckého raté (kteří' jsou od Zolova Díla tak hotovou figurou jako čerti a kominíci na dětském trhu), umělce bezmocného, který nedovede nic tvořit, ale zato hloubat a rezonovat, který nemá. moci a dovednosti, ale zato vůli a plány. Ale p. Karáskův dekadent ani nerezonuje ani nepřemítá (nepokládám totiž za myšlenku pointu knihy, že celé umění jako celý život je běh za něčím, co stále uniká, že „život je marnost nad marnost"), jen vnímá, chorobně, jako dítě nebo pološílenec vnímá barevné skvrny, jež špatně lokalizuje a jichž asociaci zkušeností si ještě neopravil. Celá práce není nic jiného než chaos kuriózních postřehů, v nichž není metody. Jsou to bizarně a neobvykle kupené apercepce, o nichž naprosto nic jiného nemůžeme povědět, než že nejsou pravidelné. Tak, jak tento člověk nazírá, nazírá se snad v horečce. Umění toto je každým způsobem velmi pohodlné, poněvadž právě mu schází všecka organičnost a typičnost a tím již stojí z dosahu kontroly čtenářovy. Smysly a vnímavost bezejmenného reka p. Karáskova jsou opravdu hluboce rozrušeny. To je všecko, co si o něm dovedeme pomyslit a jak si ho dovedeme zúčtovat na konci knížky. Více z ní nikdo nemá. Kritický člověk pochopí jen ještě, že bezejmenný rek páně Karáskův náleží lékaři, ale ne umělci. Když již klinické studie, tedy prosím alespoň studie, ale ne, co podává p. Karásek: nestvůrné fantazie a falešné halucinace!
A psychologie knihy, resp. reka p. Karáskova? Není žádná, naprosto žádná. Zde v tvorbě a ustrojení karakteru, kde leží střed a tíže umělecké práce románové, p. Karásek se o nic ani nepokusil. Jeho rek, jak jsem řekl, chodí ulicí, falešně vnímá a přitom lká nad vlastní lenivostí, obecně řečeno, či psychologicky mluveno, nad přílišnými schopnostmi reflexívními, které zničily v něm naivní tvůrčí spontánnost.
Jak stará je tato figura rozlomeného člověka v literatuře! Jak hluboko až do romantismu zpět bychom musili sáhnout, abychom vylovili její kořeny! A jak bohatě, sytě, z kolika stran byla již malována v literatuře: od Turgeněvových zázračně plných a přejemně odlišených figur ruských nihi-listů v Otcích a dětech, Rudinu a Novině až po Bourgetovy diletanty a dekadenty z profese! Od Gončarovova Oblomova a Staré historie až po Zolovo Dílo! A jaká ubohá a pustá pouhá silueta-kopie je tento anonymus p. Karáskův. Psychologie je v něm asi tolik jako v každém monologu divadelním, v každém sólovém výstupu, jenž je zpovědí obecenstvu do tváře. Neboť tam, kde karakterovost se teprve může projevit, totiž v nárazu vnějšího na vnitřní, k dění, procesu, rozvoji, tam p. Karásek ve své knize vůbec nedochází —• před tímto opravdovým zápasným polem se zastavuje. A to je také významné pro českou dekadenci; maluje mlhy, rozlitá, barevná sinění, melancholické kalné vzpomínky, — ale dále nejde. To je ovšem velmi pohodlné, nejpohodlnější řemeslo, pouhá bezobsažná zvukomalba, pouhé kombinace šerých a smutečních slov. Chce. vystihnout vnitřní život a neuvědomuje si, že život je rozvoj, tíseň, zápas vnitřního s vnějším, neustálý ruch a teplý hyb, projev vnitřního ve vnější, splývání a prolínání obou a že ten plný, složitý zápasný chumel musí ^achycovat typicky a organicky, konstruktivně umění. Chce vystihovat život, tj. podat hodnotu, smysl, ideu jeho, a zatím nedovede nic než pracně, udýchaně a falešně opisovat pouhopouhé jeho nervové jevy. To všecko, co posud dekadentní kruh český provedl — i kdyby to bylo (jako že není) umělecky a básnicky harmonické — mohlo by být nejvýše dekorací románové stavby, ale o stavbu samu, o zvláštní styl a konstrukci její posud nikdo ani nezavadil. Kolem těchto právě obtížných, složitých a ústředních otázek uměleckých chodí se zamhouřenýma očima.
Příčina je v tom, že dekadenci schází všecka životnost a to jest organičnost, seřaděnost celková, plánovost, která pod-řaduje detaily celkům. Dekadence česká je životně chudá a bezobsažná; je to virtuozita, a to barokní a lehká virtuozita, snadná manýra, něco ryze letargického a trpného jako pustý hašišový sen. Umění je naopak zápas a práce, teplý, plný, sytý styk vnitra s vnějškem. Umění je právě jev společenský a hromadný, neboť podkladem jeho je sdílnost, suges-tivnost, iluze styku a přenosnosti. Proto umění tím je cennější, čím je obsažnější a životnější. Čím více života, tj. čím
246
247