The following ad supports maintaining our C.E.E.O.L. service 
 
 
Od významu v jazyce ke smyslu v textu: O dobrodružství strukturalistické
cesty
«From meaning in language to sense in texts: Adventures on the structuralist road»
by Tomáš Hoskovec
Source:
Slovo a slovesnost (Slovo a slovesnost), issue: 1­2 / 2008, pages: 110­130, on www.ceeol.com.
Od významu v jazyce ke smyslu v textu
O dobrodružství strukturalistické cesty
TOMÁŠ HOSKOVEC
From meaning in language to sense in texts: Adventures on the structuralist road
ABSTRACT: There is no one single structuralism, but sets of texts conceivable of as SCHOOLS, if
they share a common notional apparatus, or FOCI (FOYERS), if a shared FORUM and mutual knowledge
of the texts within one set may be supposed. Consequently, what is usually called the Prague
School is not a school, but a focus (foyer). The author presents a complex notional apparatus for
treating the LINGUISTIC SIGN when combining the approaches of two structuralist schools, that of
Functional-Generative Description (Prague focus) and that of Interpreting Semantics (Paris focus
with a Copenhagen affiliation). The linguistic sign is perseveringly treated in the dif-ferential
(not re-ferential, nor in-ferential) way, and there are two environments in which this can be done:
the abstract system of language and a concrete text (both written and oral). Problems encountered
and solutions proposed through that way are presented.
Key words: structuralism, linguistic sign, language system, text, semiotics
Klíčová slova: strukturalismus, jazykový znak, systém jazyka, text, sémiotika
0. Především si uvědomme, že není žádný jednotný strukturalismus ani nejsou žádné
landmarks, kterými bychom u různých teorií mohli jednotně stanovit míru jejich strukturalističnosti.
Chceme-li se vyhnout ideologizaci strukturalismu navenek i jeho parcelaci
dovnitř (kde vnitřek i vnějšek jsou vnitřkem a vnějškem oboru, cf. īnfrā), pokládám
za nejrozumnější nahlížet na strukturalismus jako na obrovské soubory vědeckých
textů, jež vznikly za bezmála sto let proměnlivě intensívní kultúrní činnosti v oboru co
nejšíře pojaté filologie.1 Lze rozlišovat strukturalistická OHNISKA (symbolicky označovaná
názvy měst, cf. Ženeva, Praha, Kodaň, Paříž) a teprve v rámci jednoho ohniska
doporučuji rozlišovat ŠKOLY (takže to, čemu se tradičně říká «pražská škola», není vůbec
školou, nýbrž ohniskem, a za školu uznáme teprve užší soubory textů, označované
nejčastěji autorsky, e.g. «Jan Mukařovský», «Petr Sgall et consortes»). Žádný z naznačených
textových souborů neexistuje sám od sebe, každý je výsledkem tvůrčího činu
filologa, jenž texty sebral, aby svou vlastní práci ukotvil v jisté historické perspektívě.
(Jsem přesvědčen, že lze vždy legitímně, byť po každé nutně jinak pracovat jak s jedinou
školou nazvanou «Jan Mukařovský», tak s posloupností škol označených
«Mukařovský1», «Mukařovský2», «Mukařovský3»; nedovedu si představit jedinou
školu nazvanou «Roman Jakobson».) I vědecké texty mají svůj «literární» život a pro
ten může mít velký význam, že existuje FORUM spojitelné se školou nebo s ohniskem.
Známe fora institucionální (Pražský lingvistický kroužek pro ohnisko pražské), stejně
jako publikační (Cahiers Ferdinand de Saussure přinejmenším v jistém úseku života
ohniska ženevského).
110 Slovo a slovesnost, 69, 2008
1 Ortografie zde použitá je nedílnou součástí osobního stilu autorova. Vyznačuje se důsledným vyznačováním
délek v českých kultúrních evropeismech a odvržením několika málo středověkých přežitků.
Při vymezování strukturalismů je myslím nejbezpečnější postupovat od škol (jež se
dají poměrně dobře uchopit jednotou výkladového aparátu, případně jednotou výkladového
záměru, vůči němuž se aparát může vyvíjet a střídat) k ohniskům (přičemž lze
argumentovat jak myšlenkovou afiliací mezi školami, tak sdílením společného fora).
S oběma úrovněmi mám jisté praktické zkušenost a některé školy i ohniska bych se
jako soubory textů i přímo odvážil popsat. Zároveň přiznávám, že se mi nedostává
odvahy k tomu, abych jednotlivá ohniska přímočaře spojil do jediného velesouboru
textů označeného za «strukturalismus vůbec». Vždy bych se snažil prokázat, že mezi
texty ze spojovaných souborů je nějaká myšlenková afinita, přinejmenším pak jistá
potřeba poznat texty jiných souborů a vyjádřit se k nim. To se zhusta neděje a mnohá
vyjádření i k uznávaným ohniskům stojí na stereotypech spojených s neznalostí.
Ostatně celý tento úvod je výrazem mé opatrnosti: chci svůj text explicitē zařadit do
jistých souvislostí a implicitē vyřadit ze souvislostí jiných. Na dobrodružnou cestu,
kterou jsem ohlásil, vycházím ze spojení školy funkčního generatívního popisu (FGP,
s afiliační linií «Sgall» – «Skalička» – «Mathesius» uvnitř strukturalistického ohniska
pražského) a školy interpretační sémantiky (IS, s afiliační linií «Rastier» – «Greimas»
– «Hjelmslev» mezi ohnisky pařížským a kodaňským).
1. Pražský lingvistický kroužek, institucionální forum jistého strukturalistického ohniska,
se při vymezování sebe sama odvolává na principy funkční a strukturální. Tyto principy
jsou v obou případech, funkčním i strukturálním, zmiňovány v plurálu coby výraz
přesvědčení, že se nemáme chovat, jako by funkční – a stejně tak i strukturální – princip
byl jenom jeden, jediný pravý a správný — a k tomu samozřejmě ten náš. Pokud si
toto uvědomíme, můžeme o obou principech nadále mluvit i v singuláru, soustředíce
se na to, co má jeden každý za své obecné vymezovací znaky, a připouštějíce, že
v konkrétních aplikacích jednoho i druhého se vždy lze rozhodovat různě. Tedy princip
strukturální vyjadřuje přesvědčení, že jazykový systém jakožto celek výrazových
prostředků nabývá vlastností, jež z jeho jednotlivých složek nelze odvodit, a právě
tím je svým složkám nadřazen; princip funkční pak postihuje zásadu, že jeden každý
výrazový prostředek jazyka zkoumáme – vedle jeho strukturálních vztahů uvnitř celku –
též se zřetelem k jeho schopnosti přispívat k postižení mimojazykové skutečnosti, což
umožňuje ptát se na jeho účel.
Je zřejmé, že takto podány, nepředstavují ony principy ani teorii, ani metodologii,
nýbrž pouze noetické stanovisko. Pro adekvátní pochopení pražského strukturalismu
je důležité přidat ještě další dva rysy: 1° proti sobě stojí ABSTRAKTNÍ jazykový SYSTÉM
a KONKRÉTNÍ TEXTY; 2° vlastně jen fakultatívně se objevuje ZNAK. S pojmem znaku se
nakládá opravdu volně: může zcela chybět (Vilém Mathesius) a může pokrývat celé
literární dílo (Jan Mukařovský), může být delegován formální logice v duchu Peirce
a Morrise (poválečný Roman Jakobson, pokud ho vůbec ještě zahrneme do pražského
ohniska), či jisté formalizované ontologii zvlášť pro ten účel vyvinuté (Jan Kořenský
& František Daneš), může být rozkládán do posloupnosti funkcí a forem (Petr Sgall)
a vedle toho může být uchopován i tím nejpřísnějším binárním pojetím v tradici
Saussureově a Hjelmslevově (Jan Šabršula). Dodejme, že při institucionální obnově
111Slovo a slovesnost, 69, 2008
Pražského lingvistického kroužku byl právě problém znaku vyzdvižen jako dluh
z minula a úkol do budoucna (Oldřich Leška).
Protiklad abstraktního jazykového systému a konkrétních textů je v pražském ohnisku
doma od prvotních, mathesiovských dob (místo pojmu text vystupuje ponejvíce promluva,
zdůrazňující, že se jazykozpyt nechce vázat pouze na projevy psané) a krásně
jej odráží i heslo slovo a slovesnost. Můžeme k němu hledat dobové myšlenkové zázemí
(domácí Anton Marty, nedomácí Otto Jespersen), můžeme se těšit z návratů a novodobých
myšlenkových setkání (François Rastier). Především se však musíme naučit
uvědoměle s ním pracovat.
Volnost v přístupu ke znaku lze doložit i v jiných strukturalistických ohniscích. V ženevském
potkáváme stav, kdy Albert Sechehaye a Charles Bally předloží lingvistickému
světu problém znaku jako ústřední tema mrtvého Ferdinanda de Saussure a sami
se důsledně zabývají jinými otázkami; pouze Serge Karcevski se snaží myšlenku znaku
rozpracovávat. V kodaňském ohnisku představuje binární znak Saussureova programu
zcela jistě ústřední pojem, leč sama Hjelmslevova práce v různých svých fasích
a podobách se mnohem víc zaměřuje na samostatně rozebírané znakové plány, výrazový
a obsahový, než na jejich spojení. Pro pařížské strukturalistické ohnisko je příznačné,
že se v něm hodně mluví o možnosti znaku, leč velmi málo se se znakem pracuje:
o to víc je třeba ocenit školu interpretační sémantiky, která si saussureovský binární
jazykový znak zvolila za pracovní nástroj i pracovní program.
Po tomto srovnání budeme opatrnější vůči pojmům, jimiž běžný intelektuálský diskurs
– a teď se už pohybujeme mimo rámec rozumně, filologicko-historicky vymezených
strukturalismů – chce rozhodovat o strukturálnosti strukturalismu. Všechny jsou
vytaženy z Cours de linguistique générale (Saussure, 1972 [1931]), vedle znaku jde
o protiklady synchronie a diachronie, jazyka a mluvy. Ano, Saussure – autentický
z Écrits de linguistique générale (Saussure, 2002) i symbolický z Cours – staví velmi
ostře langue proti parole, systém proti chaosu, řád proti destrukci, tvář apollónskou,
úsměvnou a ilusorní, proti tváři dionýsovské, krvavé a reálné.2 Tento dualismus je krajinou
Saussureova boje o znakové pojetí jazykovědy. Znak je buď systémové spojení
výrazu a obsahu (vybírám jednu z mnoha možných terminologických dvojic, jež pojmenovávají
stále stejnou intenci), nebo není znakem; poznání langue je stav, kdy se nám
podařilo systémově uchopit znak, potkání parole naopak stav, kdy nám v ruce uvízla
jen bezcenná figure vocale. Nespojujme, co k sobě nepatří. Konkrétní texty, jimiž se
pro nás projevuje pól slovesnosti, nejsou terminologickým učesáním saussureovské
parole, radikálně ne. Boj o znak je vybojován: máme jazykový znak důsledně binární
a důsledně nemateriální, totiž neodvolávající se na žádnou jinou matérii než jazykovou.
Za těchto okolností už parole nepředstavuje překážku a nás čeká úkol zhodnotit výdobytek
saussureovského boje pro filologickou (sīc!) práci na tak nenápaditě tradičním
poli, jaké představují jazyky a texty jimi utvořené, čili slovesnost. Je ostatně vybojován
112 Slovo a slovesnost, 69, 2008
2 Jistě vznikla řada disertací srovnávajících dva současníky, kteří oba byli eminentními klasickými filology,
Saussurea a Nietzscheho, a je jen mou chybou, že o žádné takové nevím. Laskavému čtenáři budu velmi
vděčný, když mě na nějaké upozorní. Tema mě zajímá jako příklad filosofické recepce filologických otázek.
i zápas Hjelmslevův, charakterizovaný protikladem paradigmatického systému zvaného
sprog a syntagmatického procesu zvaného tekst. Dánská terminologie se české podobá
víc než francouzská, proto upozorněme na detail, který se spolehlivě mění v kámen
úrazu: dánský tekst je amorfní kontinuum, textová masa, což by se ve francouzštině
hezky vyjádřilo členem dělivým jako du texte, a nemáme nástroje pro práci s konkrétním
textem v jeho individuálnosti.
2. Řekli jsme již, že Saussureův boj o binární, důsledně nemateriální jazykový znak je
vybojován. Pro školu interpretační sémantiky (IS) je tento stav naprosto zásadní. Znamená
to, že znaky zkoumáme DIFERENČNĚ, tedy srovnáváním s jinými znaky. A pokud
tak právě nepostupujeme, vždy bezpečně víme, co děláme – třeba že jsme se vydali
odbočkou REFERENČNÍ, kdy interpretace jazykového výrazu končí nalezením mimojazykové
skutečnosti, k níž onen výraz odkazuje, případně INFERENČNÍ, kdy interpretace
jazykového výrazu končí nalezením mimojazykové skutečnosti, jež užití onoho
výrazu vyvolala: oboje jsou to užitečné dovednosti, jenom se nesmí zaměňovat za
zkoumání jazykového výrazu jakožto znaku.
Při rozhodnutí pro diferenční postup představuje protiklad abstraktního systému
a konkrétních textů dvě různá prostředí, v nichž lze znaky zkoumat. V abstraktním
systému jazyka lze potenciálně srovnávat jakýkoliv znak s jakýmkoliv jiným, v konkrétním
textu lze srovnávat jedině znaky, jež se tam aktuálně vyskytují. Kromě různých
prostředí představuje protiklad abstraktního systému jazyka a konkrétních textů i dvě
různé cesty pro zkoumání znaků. V abstraktním systému provádíme komutaci: jeden
znak porovnáváme s druhým a podle výsledku znaky inventarizujeme. V konkrétním
textu provádíme selekci: k jednomu znaku vybíráme jiný a zkoumáme účinek jejich
souvýskytu. V abstraktním systému lze neomezeně komutovat cokoliv s čímkoliv, leč
naprostá většina takových srovnání vyjde naprázdno jako věc jalová. V konkrétním
textu lze selektívně spojovat jen znaky, které jsou již dány. Selekce není nahodilá a selekcí
probíhá mnoho zároveň. Výsledky jsou překvapivě bohaté. Žádný znak nelze ze
spojení předem vyloučit, jen některé však budou do spojení vybrány: to můžeme shrnout
prohlášením, že kontextem je vždy celý text, ale nikdy ne vše v textu.
U binárně pojatého znaku rozlišuje IS ve shodě se strukturalistickým ohniskem
kodaňským plán výrazový a plán obsahový. Ta podoba obsahového plánu, jíž se dobereme
zkoumáním znaku v rámci abstraktního systému jazyka, se nazývá VÝZNAM,
podoba získaná uvnitř konkrétního textu pak SMYSL. To je příjemná terminologická
shoda se školou funkčního generatívního popisu (FGP), která spojuje význam se systémově
abstraktní jednotkou jazyka, jíž je VĚTA, a smysl se situačně konkrétní jednotkou
textovou (promluvovou), jíž je VÝPOVĚĎ. S pojmy význam a smysl z nadpisu naší práce
se tedy v obou školách nakládá shodně.
3. Jak si ona dvě prostředí představovat? Jazyk předpokládá lexikon a gramatiku –
a teprve propojení (spíše než spojení) těchto dvou domén vytváří celek abstraktního
systému. Oboje, lexikon i gramatika, jsou přitom intelektuální konstrukty. Jistá představa
o nich žije ve společnosti coby bonum commūne předávané školou (tentokráte
113Slovo a slovesnost, 69, 2008
obecnou). Tato představa, ať už je z odborného hlediska jakkoliv napadnutelná, zakládá
společenskou normu i kultúrní hodnotu tím, že umožňuje, abychom se coby členové
jazykového společenství dokázali o věcech jazyka mezi sebou dorozumět. Od filologů
se samozřejmě požaduje víc. Lingvista je přímo zodpovědný za pojmový aparát
lexika a gramatiky, jichž při svých výkladech užívá. Literát musí přinejmenším vědět,
že lexikon a gramatika jsou výkladové nástroje, nikoliv vykládaná skutečnost, a že
jejich podoba může být velmi různá.
Už jen pro rozdělení systému jazyka na lexikon a gramatiku nalézáme velmi odlišné přístupy. Existují
pojetí «teoretická», jež vycházejí z apriorního pohledu na místo jazykového systému v celku
zkoumání jevu lidské řeči; zde uveďme jako příklad Mathesiovu dichotomii FUNKČNÍ ONOMATOLOGIE
(≅ lexikon) vs. FUNKČNÍ SYNTAX (≅ gramatika). Existují rozdělení «praktická», jež do gramatiky
řadí vše, co lze vytvořit pomocí přehledného výčtu pravidel (tedy i takové slovotvorné, lexikální
jevy, jakými jsou stupňování adjektív, či odvozování deadjektívních adverbií), a co přehlednými
pravidly nepopíší, odsouvají do lexika (včetně záležitostí tak výsostně usouvztažňovacích, tedy gramatických,
jakými jsou predikační syntagmata, cf. byl se koupat, byli vidět, může pršet, začalo
sněžit, má vystaráno, dostal vyhubováno).
Konkrétní text bude pro nás filology vnější danost, a to danost povahy kultúrně-sociální.
Text je mluvený i psaný. Každá z uvedených podob má svá specifika. Zde je
nebudeme problematizovat, naopak předpokládáme, že s obojí podobou dovedeme
odpovídajícím způsobem zacházet. I tento, ba právě takový předpoklad je možný díky
působení výše zmíněné kultúrně-sociální normy, založené na jisté společensky
sdílené představě o systému jazyka. Pro základní představu o konkrétnosti textu je
však důležitá jiná věc: popsaný papír ani zaslechnutá promluva samy od sebe ještě
textem nejsou. Textem je pro nás jenom «konkrétní text», kde konkrétnost znamená
ukotvenost zároveň žánrovou i situační.
Situační ukotvenost nám jistě dovoluje určit, k čemu odkazují textové výskyty znaků já, ty, teď či
tady (ve smyslu výše zmíněných charakteristik práce se znakem jde o mimojazykovou referenci,
nikoliv vnitřnějazykovou diferenci). Daleko důležitější však je, že situační ukotvenost říká, jaký
člověk s jakým kultúrním zázemím a za jakých okolností je s textem konfrontován. Ukotvenost
žánrová pak dává návod, jak se k textu postavit: textem se tvůrce obrací na příjemce, přičemž oba
vystupují v jisté žánrem dané roli. Žánrem je pro nás sonet, úřední žádost i vzkaz na telefonním
záznamníku, a to s plným vědomím, že si lze hrát a věci zaměňovat.
Když jsme si upřesnili základní představu o obou prostředích, v nichž znaky zkoumáme,
podívejme se na znaky samotné. Jde o znaky jazykové, žádné jiné zde do úvahy
nepřibíráme. Musíme dokázat uchopit přinejmenším dva rozměry jejich komplexnosti,
koncepční a interpretační.
Pojem koncepční komplexnosti vychází z následující zkušenosti: mám několik
(málo) znaků, a když je jistým způsobem spojím, dostanu něco, co je zase znak. Nejdůležitější
je, že znakovost toho složitého znaku není dána souhrnem, nýbrž způsobem
spojení znaků výchozích. Uvážíme-li to, musíme i onomu způsobu spojení přiznat
znakovou povahu.
Nejnázornější příklad na straně abstraktního systému jazyka představuje znakotvorný akt, kdy se
znakové jednotky lexikální pomocí znakových jednotek gramatických spojují do komplexního
znaku věty (a každý si snadno uvědomí, že stejný soubor znaků lexikálních lze poskládat do vět
114 Slovo a slovesnost, 69, 2008
velmi různých). Nicméně i jenom v lexiku lze znaky spojovat do komplexů (slovotvorba) a z druhé
strany i jenom v gramatice lze spojovat jednotky do komplexů (nárůst syntaktické složitosti,
kdy jedna celá věta se stává pouze dílčím členem věty jiné).
Koncepční komplexnost přináší pro teorii ten praktický užitek, že zpřehledňuje inventář
znaků a umožňuje uchopit jich víc najednou pomocí znakotvorného (a znakového)
schématu.
Komplexnost interpretační odráží jinou zkušenost: mám znak, systémové spojení
výrazu s obsahem, a vidím, že obsah, či častěji jistý obsahový rys, lze zároveň uchopit
jako svého druhu výraz, jenž je v témže systému znakově spojen s jiným obsahem,
a onen další obsah, či jeho rys může zase být coby svého druhu výraz znakově spojen
s ještě dalším obsahem. Systém nás totiž někdy nutí do interpretačního rekursu. Jednoduchý
příklad představuje posloupnost /morf/ ~ nominatív, nominatív ~ podmět, podmět
~ konatel. Že se vzdalujeme saussureovsko-hjelmslevovskému schématu pevného
propojení zvuku a jeho systémové interpretace, protože na straně výrazu už není zvuk,
ale jeho interpretace? Možná jen zdánlivě: jazykový výraz výše označený jako /morf/
lze přece systémově spojit s kterýmkoliv členem jeho interpretační posloupnosti.
Chceme-li pracovat se složitými znaky, a to jaksi musíme chtít, pak nás interpretační
rekurs nemine a je třeba se na něj připravit. Škola FGP si za nástroj, který interpretační
rekurs dokáže zastavit, zvolila kritérium pravdivostní relevance.
Pokud připouštíme znaky komplexní, musíme předpokládat i znaky elementární,
totiž takové, u kterých se náš znakový rozbor znakových komplexů zastaví. Elementárnost
znaku je něco jiného než minimálnost, jež se objevuje jako dēfīniēns pojmu
MORFÉM. (Výrazový stejně jako obsahový plán morfému jsou obecně složité a minimálnost
spočívá ve spojení: odebereme-li v kterémkoliv plánu jeden jediný jeho konstitutívní
prvek, znakové spojení se rozpadne.) V jiné své práci (Hoskovec, 2008, I/1.4)
předvádím, že minimálnost morfému může být proměnlivá v závislosti na definičním
oboru, v němž systémově možná znaková spojení výrazu s obsahem porovnáváme. Zde
se odvoláme na předporozumění pro komplexní znakovou jednotku VĚTA a definiční
obor morfému vymezíme ve vztahu k větě zároveň aktem pojmenovávacím i usouvztažňovacím.
(Alternatívou by třeba bylo pracovat uvnitř pojmenovávací jednotky samotné,
což by mohlo vést i na jiné podoby morfémů.) Výhodu takto ukotvené minimálnosti
vidím především v tom, že morfém je zároveň znakem minimálním a elementárním
(vůči ústřední podobě komplexního znaku, již představuje VĚTA, a vůči pomocnému
mezistupni, jímž je SYNTAGMA). Zaveďme dále, že výrazovému plánu morfému budeme
říkat MORF, obsahovému pak SÉMÉM (jeho jednotlivé položky se jmenují SÉMATA).
4. A kde k čertu je to slibované dobrodružství?! Už začalo. Trpělivý čtenář zatím osvědčil
vytrvalost, jež je pro ohlášenou cestu nezbytná, tím, že strpěl, abych jeho tělo i mysl
zkroutil do umělé, vpravdě jógínské polohy (věda je intelektuální jóga) a uložil mu jistý
a ne jiný úhel pohledu. Víme nikoliv «tak vůbec», nýbrž zcela jednoznačným způsobem,
co je morfém, co sémém, co význam a co smysl. Zaslechli jsme, že definiční
vymezení morfému se může v jisté míře měnit. Tvrdím a záhy předvedu, že i při našem
pevném, konkrétně přijatém definičním vymezení morfému se v jisté míře mění
115Slovo a slovesnost, 69, 2008
jeho sémém a že tato proměnlivost je přirozenou součástí zvoleného přístupu ke znaku.
A je-li sématická proměnlivost imanentní vlastností znaku, který je zároveň minimální
i elementární, musíme ji připustit též u znaků komplexních.
Od takového poznání si slibuju, že může obnovit zájem literárních badatelů o znakový přístup:
proměnlivost smyslu je pro literáty denním chlebem a od jazykovědy mnohé odrazuje představa,
že ta jim bude tvrdit, že významy jazykových útvarů jsou hotové a jednou provždy dané. Uvnitř
jazykovědy si pak přeju, aby ono poznání pomohlo lepšímu porozumění mezi těmi, kdo studují gramatiku
a kdo lexikon: i tam lze potkat podobné obavy, že totiž gramatikové význam trivializují,
že popis věty postihuje jazykový systém jen málo, že to hlavní, co dělá systém jazyka systémem,
leží zcela mimo gramatiku, v kolokacích lexikálních jednotek.
Proměnlivost sématického obsahu si nejlépe uvědomíme tehdy, když týž jazykový
znak zkoumáme různými postupy v různých prostředích, v abstraktním systému a v konkrétních
textech. Uvidíme zároveň, že konkrétní texty připouštějí nemalou typizaci,
takže mnohdy argumentačně stačí i značně nekonkrétní odkaz na vlastně jen možný
(sīc!) text jistého žánrově-situačního ukotvení, totiž na text, který si pouze «dovedeme
představit». Za nejdůležitější výsledek však pokládám poznání, že ona sématická
proměnlivost není libovolná, že ji řídí jisté kultúrně-sociální normy a že popis těchto
norem je nanejvýše žádoucím předmětem celostního filologického přístupu.
Již jsme řekli, že v abstraktním systému lze kterýkoliv znak srovnávat s kterýmkoliv,
leč většina takových srovnání je naprosto jalová. Právě proto bereme nakonec v abstraktním
systému zavděk banálními, nenápaditými KATEGORIEmi, jež umožní o srovnávaných
znacích alespoň něco pozitívního říct (představme si gramatické kategorie
jako PÁD jména či ČAS slovesa). V konkrétních textech lze srovnávat výlučně znaky
tam obsažené. Přitom se ukazuje, že přítomnost jednoho znaku v textu může vyvolat
v jiném znaku séma, jež bychom podle žádné systémové kategorie neočekávali, případně
že se potlačí působení sématu, které je kategoriálně dobře dáno. Právě k takovému
vyvolávaní a potlačování sémat slouží v jazyce kultúrně-sociální NORMY.
Vyjděme od jednoduchého znakového komplexu, jaký představuje syntagma substantíva
s přívlastkem. Pod syntagmatem si představujme obecně jakýkoliv soubor
lexikálních morfémů propojených větnými vztahy syntaktické závislosti, jmenovitě
determinace nebo koordinace; tyto vztahy lze uchopit jako morfémy gramatické.
Syntaktická závislost, jíž se vymezuje přívlastek, může být trojího druhu: (α) kongruenční,
(β) rekční a (γ) volná.
(α) Syntagma substantíva s přívlastkem kongruentním je v systémových kategoriích
jazyka jasně dáno shodou závislého členu s řídícím. Gramatika, popisující jednu složku
abstraktního systému jazyka (zaměříme se nadále na jazyk český, jenž sám o sobě
představuje předmět dostatečně těžký k uchopení), vyčlení případy jasné, kdy v roli
kongruentního přívlastku vystupuje adjektívum schopné tvarové proměny, a rozebere
případy ne tak jasné, kdy v téže roli stojí substantívum ohebné, cf. chlap bačkora,
nebo dokonce nesklonné, cf. žena lamželezo; je tu tedy jistá zkušenost s periferním,
ne-úplným zapojením sématických kategorií. Lexikologie zase bude poukazovat na
to, že žádný kongruentní přívlastek nelze systémově předem vyloučit, leč mnohé přívlastky
jsou neinterpretovatelné.
116 Slovo a slovesnost, 69, 2008
Podívejme se na lexém těžký. Lze namítat, že těžký jazyk je trochu jinak těžký než
těžký text a hodně jinak těžký než těžký kufr, neřkuli těžký pokrm, či těžký zápal plic,
není však nutné kvůli tomu resignovat na rozbor obsahového plánu morfému těžký.
Můžeme postulovat jediné séma „nesnadný“ (oproti sématu „snadný“) a pracovat s tím,
že právě druhý morfém ze syntagmatu aktualizuje sématickou kategorii, v níž se ona
nesnadnost projeví: jazyk je nesnadný k naučení; text pro pochopení; kufr k nošení;
pokrm ke strávení; zápal plic pro uzdravení. Že to tak funguje, doložíme i tím, že ve
všech uvedených výskytech lze morfém těžký nahradit morfémem lehký a stejné kontexty
budou aktualizovat stejné zařazení tentokrát pro séma „snadný“.
Dosud jsme pracovali s vágně naznačenými kontexty, nikoliv s plně konkrétními texty. Ulehčili
jsme si práci, protože sledovaný jev platí pro mnoho textů. Podléhá totiž kultúrně-sociálním normám
závazným pro velmi široké společenství českých mluvčích. Tyto normy jsou součástí jazykové
kompetence a konkrétnost textu potřebujeme mimo jiné k tomu, abychom věděli, které z mnoha
existujících kultúrně-sociálních norem jsou pro právě daný text důležité. V příkladech výše uvedených
jde o normovanou interpretaci s tak širokou působností, že ji lze pokládat za nepříznakovou
a všudypřítomnou. Normy nepokrývají všechna syntagmata: víme-li ještě, co jsou těžké mraky, co
bude těžká rostlina? co těžký pramen? těžká hora a vedle ní těžké údolí? Normy si mohou konkurovat:
u syntagmatu těžká kniha volíme mezi normou spojující morfémy kniha a text, jež vede na
kategorii «pro pochopení», a normou spojující kniha a kufr coby hmotné předměty, jež vede na
kategorii «k nošení»; obě normy přitom patří k těm široce závazným, nepříznakovým, takže rozhodnutí
lze učinit uvnitř konkrétního textu pouze na základě výskytu dalších morfémů, jež aktualizují
buď kategorii «k nošení», nebo «pro pochopení». Vyskytují se však i normy platné pro velmi
úzké společenství po velmi krátkou dobu. Jedna taková může způsobit, že mezi mediky připravujícími
se na zkoušku z interny je zápal plic těžký v sématické kategorii «k naučení». Jen díky konkrétnosti
textu víme, že právě tato zvláštní, příznaková norma je ve hře.
Vidíme, že dosud se nám dařilo držet jednotný sématický popis lexému těžký a jeho
různé (dokonce i situačně proměnlivé) interpretace jsme vždy zvládli vysvětlit kontextovou
přítomností jiného sématu (cf. knihy těžké, ergo „nesnadné“ tu k nošení, tam pro
pochopení). Nicméně známe kolokace, a na ně vázané typy textových situací, kdy interpretace
sématem „nesnadný“ vyžaduje jistou podpůrnou argumentaci. Těžké je to, co
je „nesnadné“, a tudíž i „nepříjemné“ snášet, ať již takový pocit člověk zakouší přímo,
cf. těžký osud, těžké myšlenky, těžké nohy, těžká hlava (vs. lehké srdce, lehká mysl),
nebo jen v představách, cf. těžké mraky (vs. lehké mráčky). Leč nepříjemný pocit
v jednom ohledu se nevylučuje s pocitem příjemným v ohledu jiném, cf. těžké víno
(vs. lehké víno), kde pocit tíže, nesnadnosti unést, pokrývající jistý chuťový vjem, není
na překážku příjemnosti požívání. Zato lehká žena, jež proti sobě má ženu ne snad
těžkou, nýbrž počestnou, a proto váženou, dokládá, že chci-li zcela potlačit nepříjemnost,
jež je s nesnází, a tedy se sématem „nesnadný“ inherentně spojena, sáhnu v systému
jazyka po lexému nikoliv tíže, nýbrž váha, či závažnost.
P o u č e n í. Naznačili jsme, že je možné usilovat strukturalistickou cestou o sématický
popis lexika jako složky jazykového systému, a naznačili, co přitom musíme překonávat.
Lexém těžký, na nějž jsme se zaměřili, lze popisovat sématem „nesnadný“,
nicméně druží se k němu ještě rys „nepříjemný“, kterým se těžký liší od vážný, přičemž
lehký, vykládaný sématem „snadný“, stojí jak proti těžký, tak proti vážný (co je vážné,
nejde snadno odbýt). Při interpretaci textového uplatnění lexému těžký vždy hledáme,
117Slovo a slovesnost, 69, 2008
k čemu se ta nepříjemná nesnáz vztahuje. Séma „nesnadný“ má jistou valenci, jež si
žádá naplnění. Některá naplnění jsou tak běžná, že je lze v abstraktním systému zachycovat
jako pravidelné kolokace, cf. kufr těžký k nošení, i běžná naplnění si však mohou
konkurovat, cf. kniha těžká k nošení či pochopení, a neběžná naplnění mohou vyznít
zcela přirozeně, cf. zápal plic těžký k naučení. Vedle kolokability na straně abstraktního
systému jazyka potřebujeme ještě zvláštní nástroj, či lépe soubor nástrojů na straně
konkrétních textů, které určují, čím se valence sématu „nesnadný“ naplní. Jejich podobu
zatím neupřesňujeme, představujme si je nicméně jako kultúrně-sociální normy,
protože je pokládáme za sdělitelné a sdílené (rys kultúrní) a zároveň za nadindividuálně,
tedy společensky závazné (rys sociální). Skutečnost, že lexém těžký se nachází
v syntagmatu, vede k tomu, že valenci sématu „nesnadný“ naplňujeme rysem odvoditelným
ze sémému toho lexému, na němž je těžký závislé. Pokud se nám to nepodaří
ani pomocí kolokací v abstraktním systému, ani pomocí norem v konkrétním textu,
nedokážeme syntagma interpretovat, cf. těžká krajina (na rozdíl od krajiny vážné).
(ß) Přívlastek dle tradičních gramatik «neshodný» nepředstavuje nic syntakticky jednotného.
Za primitívní pojem však můžeme označit přívlastek rekční, kdy závislý člen
vykazuje v důsledku své závislosti jisté gramatické séma. V češtině rozlišujeme rekci
s nominatívem pojmenovávacím (plavili se na parníku Vltava) a rekci s genitívem
obecného přiřazení (topili se ve vodách Vltavy).
Zamysleme se nad jedním aspektem rekce genitívní. V syntagmatu dvou substantív
lze při jistém lexikálním obsazení rozlišovat vztah agentní vs. patientní. Vzpomeňme
na klasický latinský příklad timor hostium (bojí se buď nepřátelé nás, nebo my jich),
všimněme si dvojakosti českého návštěva rodičů (přišli navštívit buď rodiče nás, nebo
my je). Pravdivostní relevance těchto rozdílných interpretací je zřejmá. Co není samozřejmé,
je rozhodnutí, zda ona syntagmata uznáme za rozdílné znaky, když jejich rozdílné
interpretace nejsou doprovázeny rozdílem výrazovým. Pokud uznáme, zaneseme
do českého (případně latinského) jazykového systému dva homonymní složené znaky
o shodné podobě návštěva rodičů (resp. timor hostium) v plánu výrazovém a o různých
podobách plánu obsahového. Pokud neuznáme, máme jediný znak, vůči němuž lze –
opět v řádu syntagmatu – postavit znak návštěva u rodičů (v latině pak timor de hostibus)
— a prohlásíme, že druhý člen dvojice je oproti prvnímu příznakově patientní.
Hraje se tedy, a to mimořádně závažně, o podobu abstraktního systému jazyka. Dvojznačnost
agentní a patientní interpretace přitom můžeme uchopit i ze strany konkrétních
textů: u syntagmatu ponecháme pouze vztah obecného přiřazení, kdežto rysy
AG(entní) či PAT(ientní) dodáme z kontextu konkrétního textového výskytu. Za výhodu
takového přístupu pokládám – vedle úcty k zásadě solidarity znakových plánů – i to,
že v mnoha případech dovoluje na agentnost či patientnost vztahu vůbec nemyslet,
cf. barvy podzimní přírody, kouzlo letní noci, kde kategorii AG vs. PAT vůbec neurčujeme
(syntagma je vzhledem k ní vágní), zatímco kdyby AG vs. PAT byla sémata gramatického
systému, museli bychom každému syntagmatu právě jedno z nich přiřadit.
Vezměme příklad postrach rodiny. V konkrétním textu knihy o dětech pro děti i dospělé, která se
jmenuje Jirka postrach rodiny, je toto syntagma opatřeno sématem PAT, neboť strach padá na ro-
118 Slovo a slovesnost, 69, 2008
dinu; zato v konkrétním textu knihy o dětech pro děti i dospělé, která se jmenuje Bylo nás pět, by
syntagma postrach rodiny Vařekových bylo opatřeno sématem AG, neboť strach vyvolává právě ona
rodina. Vidíme tedy, že jedno a téže syntagma připouští obě sémata a žádné z nich nelze označit
za vlastní, či nepříznakově přítomné. Vyskytne-li se které, nahlížíme na ně, jako by je textové
souvislosti indukovaly.
(γ) Druhou primitívní podobou přívlasku «neshodného» je volná závislost, tedy stav,
kdy ani řídící, ani závislý člen svým tvarem neprojevuje zapojení do závislosti. V tomto
vztahu se uplatňují především výrazy, jejichž tvar je mimořádně specifický, cf. zbytky
ze včerejška, zásoby na zítřek.
Přívlastky lesem, přes les, kolem lesa, do lesa mohou rozvíjet jak substantíva cesta,
stezka, pěšina, silnice, tak cesta, procházka, trmácení se, běh, let, ba i pohled, záběr.
Co však je myšlenka přes les? láska kolem lesa? starosti do lesa? Lexémy prvních tří
skupin (se zástupci stezka, procházka, pohled) obsahují séma „pohyb“, jež je jasně
přítomno i v přívlastcích, a syntagmata stezka lesem, procházka kolem lesa, pohled do
lesa dokážeme interpretovat právě proto, že se oba členy syntagmatu v tomto sématu
shodují. Ona podivná syntagmata myšlenka přes les, láska kolem lesa, starosti do lesa
se stanou interpretovatelnými, jakmile jejich řídící člen v konkrétním textu sématem
„pohyb“ vybavíme, e.g. myšlenka, kterou jsem se zaobíral, když jsem šel přes les;
láska, která nám vydržela jen po dobu procházky kolem lesa (a po návratu pominula);
starosti, jež mě tížily cestou do lesa (leč tam jsem se jich zbavil).3
S h r ň m e. Probrali jsme tři morfosyntaktické podoby (kongruence, rekce, volná závislost)
tak jednoduchého dvoučlenného syntagmatu, jakým je přívlastek. Setkali jsme
se třemi podobami podmínek jeho sématické interpretovatelnosti: (i) oba členy syntagmatu
musí vykazovat stejné séma, (ii) séma jednoho z členů syntagmatu vyžaduje, aby
druhý vykázal séma jistého druhu, které se s prvním sématem spojí, jako by vyplňovalo
jeho valenci, (iii) souvýskyt obou členů syntagmatu může přijmout séma, které není
vázáno ani na jeden z nich, jsouc výslednicí jiných vztahů uvnitř konkrétního textu,
který ono syntagma obsahuje. Tyto tři podoby představují kombinatorickou analogii
výše uvedených tří morfologických podob syntaktické závislosti. Rozhodně nelze vázat
konkrétní kombinaci morfosyntaktickou na konkrétní kombinaci sématickou, přesto
však je předvedená kombinatorická analogie mezi systémově abstraktním usouvztažněním
morfémů a textově konkrétním usouvztažněním sémat hodna pozornosti.
Vedle analogie mezi konstelacemi sémat při (textovém) souvýskytu sémémů a konstelací
sémat při (jazykovém) usouvztažnění lexémů, již jsme právě předvedli, nacházíme
i analogii mezi valencí sématu, jež se aktualizuje v syntagmatu, jak jsme o ní
mluvili v poučení k bodu (α), a valencí lexému, jež se aktualizuje při jeho větném
usouvztažnění. Pokaždé jde o to, že výskyt jedné jednotky předpokládá či umožňuje
výskyt další jednotky jistého druhu. Ve valenčním rámci lexému rozlišujeme položky
povinné a přípustné – a stejně tak ve valenčním rámci sématu jsme viděli položky po-
119Slovo a slovesnost, 69, 2008
3 Výraz kolem lesa je dvojznačný, dynamický se sématem „pohyb“ a statický se sématem „poloha stav“,
takže starosti kolem lesa lze interpretovat i staticky jako starosti, které coby majitel či správce mám v souvislosti
s lesem.
vinné a přípustné (přípustné bylo třeba rozlišení AG vs. PAT v syntagmatu přívlastku
s genitívní rekcí).
To, že syntagma dvou lexémů nevyžaduje povinný výskyt nějakého sématu, ještě
neznamená, že syntagmatický souvýskyt oněch lexémů nevede na sématickou interpretaci.
Není-li předem dáno, jaké séma máme hledat, může ona sématická interpretace
být naopak ještě náročnější. Lexém syn má ve valenčním rámci přívlastek upřesňující
„čí“. Je povinný, vypustit jej lze pouze při aktuální elipse. Povinnost takového doplnění
snadno prokážeme testem komunikační, tedy textové kompetence: kdo v konkrétním
textu (výpovědi) řekne syn, ten na doplňovací otázku «Čí syn?» nemůže odpovědět
«Nevím». Morfosyntakticky jde o přívlastek rekční (v genitívu), za jistých okolností též
kongruentní (můj syn, Zbyňkův syn). Jak tento vztah uchopit sématicky? Hledáme rys
interpretovatelný jako „původ“, cf. syn této země, syn svého národa, syn nebes, přičemž
za „původ“ uznáváme vše, co jen mohlo utvářet jedincovu osobnost, cf. syn přírody,
syn oceánu. Syntagmata syn vody, ohně, stromu, mraků, kamení, železa vybízejí k interpretaci
personifikační, aniž naznačují, jak si onu personifikaci představit (to zařídí
až normy spravující konkrétní text), starozákonní synové proroctví, zpěvu, pokoje, světla,
poslušnosti, ale též vzpoury jsou příslušníci společenství, jež dotyčný přívlastek
symbolizuje („původ“ zde znamená příslušnost někam). Ocitáme se tak ve stavu, kdy
sématická interpretace syntagmatu je předem, systémově dána, přesto nás konkrétní
text může zaskočit zcela nečekaným obsahem. Co je syn klavíru? V kontextu dramatu
Ubu králem to může být i dítě v klavíru počaté.
5. Snad jsem v předchozím oddíle posluchače dostatečně přesvědčil o tom, že strukturalistická
cesta textem opravdu je dobrodružná. Chtěl bych ještě ukázat, že toto dobrodružství
je spíše lákavé než odrazující, že cesta je sice náročná, leč dá se zvládnout
a člověk na ní není bezbranný. Pokládám za velkou zásluhu školy IS, že vyvinula nové
nástroje, jimiž lze uchopit přirozenou a nutnou proměnlivost sémému. Spočívají
v rozlišování mezi sématy inherentními a aferentními, generickými a specifickými.
Uvedená dělení jsou na sobě nezávislá. Nemám důvod chtít něco měnit na autorově
výkladu (Rastier, 1987, s. 39–55), soustředím se proto na komentáře k systémovému
zapojení tohoto aparátu.
Protiklad inherentního a aferentního sématu odráží skutečnost, již struktúrní jazykozpyt
dosud málo nebo příliš jednostranně bral v úvahu: mluvíme-li o abstraktním
systému jazyka jako o jednom jediném celku, činíme tak s velkou licencí. Jako bytosti
nadané řečí naprosto samozřejmě žijeme v mnoha jazykových systémech zároveň.
Ony systémy se většinou značně překrývají, leč každé dva se alespoň v jednom rysu
od sebe liší. Dospělého člověka ovládajícího pouze jeden rejstřík řeči a spojujícího se
známými výrazy pouze jednu významovou polohu budeme plným právem považovat
za chudáka. Aby bylo jasno, zdůrazňuju, že teď nemám na mysli nějaké dělení celku
národního jazyka na spisovný standard coby maximálně úplný, hierarchicky nejvyšší
a funkčně nejzatíženější jazykový systém a na všelijaké regionální či sociální variety
národního jazyka, systémy spíše jen částečné a funkčně omezené. Nejde ani o všudypřítomnou
a neustále probíhající volbu mezi lexikálními a gramatickými prostředky
120 Slovo a slovesnost, 69, 2008
různým způsobem příznakovými, kteroužto volbou sami sebe společensky zařazujeme
a vůči druhým vymezujeme. Do systému jazyka totiž potřebujeme zapracovat i to, co
se – leckdy pod označením «konotace», «asociace», či «zvláštní význam» – obvykle
přesouvá do oblasti jazykové kompetence. Jako kompetentní mluvčí neustále počítáme
s tím (ba přepočítáváme to), zda oslovený s námi sdílí jisté ty «zvláštní významy»
znaků, a staráme se o to, aby si uvědomil, že teď nám o nějaký «zvláštní význam» jde,
či naopak nejde. Zdaleka se to neomezuje na okrajová tajná znamení, srozumitelná
pouze zasvěceným; drtivá většina všech «zvláštních významů» je trvale přítomna
v obecném jazykovém povědomí, jenom ne vždy vstupují do hry. A právě tento potenciál
významů, jež mohou, ale nemusí vstoupit do hry, představuje důvod, proč musíme
revidovat své porozumění pro abstraktní systém jazyka.
Stav, který potřebujeme uchopit, si nejlépe uvědomujeme v lexiku: týž lexém označuje v různých
situacích (kontextech) obsahy velmi různé, týž lexém může být podle okolností tu zcela salonfähig,
tu tvrdý vulgarismus, týž lexém zakrývá jevy tabuizované i pokrývá jevy naprosto nevinné. Přitom
nelze tvrdit, že by se jazyk jen hemžil homonymními znaky typu koleje (tramvajové) vs. koleje
(studentské). Lexikografická zkušenost jasně říká, že v systému jazyka, tak jak jsme zvyklí jej vnímat,
je naprosto běžné, že jeden lexém spojuje s týmž morfem několik různých, často navzájem
neslučitelných sémémů. Chceme-li i lexémy uchopit znakově (a to ve strukturalistickém programu
chtít prostě musíme), musíme se s uvedenou proměnlivostí vyrovnat.
Především si uvědomme, že proměnlivost sémémů trvale potkáváme právě v abstraktním
systému jazyka, zatímco v konkrétních textech je obvykle jasné, který sémém
pro interpretaci zvolit. Pokud v konkrétním textu interpretační jasno nemáme,
prožíváme to jako svůj nedostatek: předpokládáme, že text sám o sobě jasný je, pouze
že nám schází klíč k výkladu. Takový klíč si pak snažíme opatřit, a než se nám to
podaří, uvažujeme o několika výkladech zároveň, či prostě držíme ono místo v paměti
jako nejasné. Stav nejasnosti přitom odlišujeme od jazykového vtipu, jehož podstatou
je, že nás text navádí k tomu, abychom se drželi jistého výkladu, a ten nás pak
náhle přinutí nahradit jiným, o němž si až dodatečně uvědomíme, že byl od počátku též
možný. Jako zkušení čtenáři samozřejmě víme, že stav nejasnosti může být i cíleně
navozován záměrným literárním postupem. Leč i s vědomím všech možných literárních
komplikací lze pro zvolenou strukturalistickou cestu přijmout zásadu, že s konkrétním
textem budeme spojovat jistý zvláštní podsystém jazyka, vyznačující se právě
tím, že na rozdíl od obecné nejednoznačnosti sémémů, jež panuje v celku abstraktního
systému, v podsystému jsou morfy jednoznačně spojeny vždy jen s jedním sémémem.
Říkejme takovému podsystému IDIOLEKT konkrétního textu.4 Zaveďme dále SOCIOLEKT
jako jazykový systém, opět sématicky jednoznačný, k němuž se co k idiolektu vztahuje
nějaký soubor konkrétních textů (alternatívně lze zavést sociolekt jako to, co je
společné jistému souboru idiolektů). Nakonec zaveďme DIALEKT jako neutrální pozadí
abstraktního jazykového systému, čili podsystém obsahující právě ty rysy sémémů,
121Slovo a slovesnost, 69, 2008
4 Literární komplikace toho druhu, že různé pasáže jediného textu se mohou opírat o různé idiolekty,
případně že text po jistý svůj úsek připouští idiolektů víc, jsou technicky řešitelné: prostě budeme pracovat
se sadou idiolektů místo idiolektu jediného. Ona sada nebude příliš velká ani u hodně složitých textů.
Naprostou většinu textů přitom s přehledem uchopíme idiolektem jediným.
jež nejsou příznakově vázány na idiolekt konkrétního textu ani na sociolekt souboru
takových textů. I o dialekt se přitom opírají konkrétní texty, texty nejobyčejnější, nejméně
příznakové.5 Právě k tomu, abychom všechny tyto různě široké (dílčí) systémy
jazyka, korelovatelné s různě širokými soubory konkrétních textů, mohli uchopit
v jediném abstraktním systému, zavádíme uvnitř sémému libovolného znaku rozdělení
sémat (či distinktívních sématických rysů, což zde pro nás budou synonyma) na
INHERENTNÍ a AFERENTNÍ. Inherentní jsou nepříznaková či nejméně příznaková sémata,
jež se uplatňují v dialektu, v systémovém podkladu «banálně normálních» textů, aferentní
jsou pak příznaková sémata sociolektů a idiolektů. Dobře víme, že při popisu
konkrétního znaku lze otázku, který rys bude inherentní a který aferentní, řešit různě,
a stejně tak dobře víme, že to není argument proti našemu záměru: popis jazyka je tvořivý
kultúrní čin a jazyk lze popisovat různě. Daleko víc by nás mělo překvapovat, že
prolistujeme-li několika odlišnými slovníky téhož jazyka, narazíme na výraznou shodu
mezi popisy: různé slovníky kladou u velmi mnoha hesel vždy společně stejný význam
jako první (lze jej pokládat za inherentní) a liší se spíše jen pořadím výčtu významů
dalších (lze je pokládat za aferentní).6
Druhý protiklad, séma GENERICKÉ vs. SPECIFICKÉ, jejž jsme ohlásili na počátku této
části, reaguje na specifickou potíž diferenčního zkoumání znaku uvnitř abstraktního
systému: znak můžu sice komutovat s čímkoliv, ale naprostá většina takových komutací
je jalová. Generické séma zadává definiční obor (kategorii), kde komutace dostává
smysl. Opět jsou nejnázornější příklady lexikografické: lexém nůž znamená cosi
zvláštního v definičním oboru, kde stojí lexémy lžíce a vidlička, cosi jiného v definičním
oboru s lexémy dýka a rapír, a cosi ještě dalšího v definičním oboru s lexémy
dláto, škrabka, sekyra, pila, hoblík. Jde o to, že „nůž“ je specifickým sématem jednou
pro generické „příbor“, podruhé pro generické „(chladná) zbraň“, potřetí pro „nástroj“.
Znovu narážíme na nejednoznačnost: v abstraktním systému patří nůž zcela legitímně
do všech zmíněných definičních oborů, kdežto v idiolektu korelovaném s konkrétním
textem víme, že se pohybujeme právě v jednom a ne v jiném oboru. Na lexému nůž
si zároveň můžeme uvědomit, co s sebou přináší lexikografické rozhodování: jistě se
shodneme, že generické séma „(chladná) zbraň“ vyhodnotíme v našich současných
kultúrně-historických podmínkách jako aferentní, protože málo běžné, zatímco sémata
„příbor“ i „nástroj“ jsou jaksi srovnatelně běžná. Je vlastně lhostejné, které z nich
vybereme za inherentní, jenom musíme vědět, jak jsme se v daném popisu jazyka
rozhodli.
U generických sémat rozlišuje teorie IS tři úrovně: TAXÉM, DOMÉNA, DIMENSE. Taxém
představuje nejmenší definiční obor. Lze na něj pohlížet jako na obor potenciálně uzavřený,
byť při pokusu o úplný výčet můžeme narazit na sporné případy; dobře si to uvědomíme
u právě uvedených tří generických sémat lexému nůž, jež všechny tři byly
122 Slovo a slovesnost, 69, 2008
5 Bohemista nechť si uvědomí, že za hezký příklad dialektu v tomto ohledu poslouží spisovná čeština
vyžadovaná coby kód neutrální veřejné komunikace. Terminologii IDIOLEKT – SOCIOLEKT – DIALEKT přebíráme
z Rastierovy Sémantique interprétative (1987) jako milou provokaci v kontextu dvou národních jazyků
zatížených značnou idolatrií spisovného standardu.
6 Francouzštinář ví, o čem mluvím, češtinář žel nemá ty různé slovníky, které by mohl srovnávat.
taxémy. Taxémem jsou i běžné gramatické kategorie. Doména je soubor taxémů. Zde
se už o výčet nepokoušíme, opíráme se nicméně o jisté kultúrně-sociální zvyklosti pro
spojování morfémů. Účelem domény je, aby z většího počtu taxémů, kam lze morfém
zařadit, vybrala ten jeden, se kterým budeme pracovat. V případě lexému nůž tak doména
„truhlářství“ vybere „nástroj“, nikoliv „příbor“, ba zajistí, že taxém „nástroj“
bude jako nositele specifických sémat dále obsahovat jednotky dláto, škrabka, sekyra,
pila, hoblík, nikoliv pinseta, peán, jehla, odsávačka, což by byli legitímní sousedé lexému
nůž v taxému „nástroj“ uvnitř domény „chirurgie“. Lexikografická praxe běžně
využívá domén k odstraňování homonymie, jak u lexémů pánev či lopatka dokládá
slovníkové upřesnění „anat(omie)“ vs. „dom(ácnost)“. Dimense je nejširší definiční
obor, je málohodnotová, většinou pouze dvouhodnotová, umožňuje však spojovat obrovské,
potenciálně neuzavřené množství morfémů. Náš lexém nůž tak bude v dimensi
„životnost“ stát se znaménkem (–) v přímé opozici k lexému muž (+), kdežto v dimensi
„vznešenost (+) ↔ vulgarita (–)“ bude stát nůž (0) vs. kudla (–).
Dejme se vést proměnlivostí sémému v morfému zelený. Obsahuje inherentní generické séma „barva“,
které je na úrovni taxému a vůči němuž nese inherentní specifické séma „zelený“ (na rozdíl
od „červený“, „modrý“, „oranžový“); obsahuje aferentní generické séma „zralost“, opět na úrovni
taxému, se specifickým sématem „nezralý“; dále najdeme generické séma „politika“, tentokráte již
na úrovni domény, které může nést specifický rys „ekologisté“ vůči rudým, nikoliv však červeným
„komunistům“ v taxému „program//strana“;7 nicméně i protiklad zelený a rudý se v systému českého
jazyka vyskytuje: potkáme jej v doméně „člověk“ v taxému „psychosomatika“, kde ony jednotky
nesou po řadě specifická sémata „postižený nevolností“ a „rozčílený“, majíce za sousedy
třeba ještě bílý, bledý; víme dále o aferentní doméně „vojna“, kde zelený nese specifický rys „necivilní“,
valenčně předpokládající séma „myšlení“, cf. zelený mozky (raději v obecněčeské morfologii),
přičemž týž specifický rys „ne-civilní“ v téže doméně „vojna“ aferentně najdeme i v sémému
bílý, cf. bílý kabát (příznačně v idiolektu řady literárních děl 19. století). Přiznávám na závěr,
že nevidím přesvědčivé generické séma na úrovni dimense.
6. Z hlediska lexikologického nepřináší právě předvedený rozbor sám o sobě nic nového.
Nové je pouze to, že nabízí cestu, jak při diferenčním popisu jazykového znaku
uvnitř abstraktního systému skloubit zásadu solidarity obou znakových plánů, výrazového
a obsahového, se zjevnou a zcela přirozenou polysémií. V tak početné soustavě
znaků, jakou představuje přirozený jazyk, lze obsah jednotlivého znaku, speciálně tedy
i sémém morfému stanovit jedině v nějakém předem zvoleném definičním oboru
znaků, jež vůbec připustíme ke srovnávání. A definičních oborů je pochopitelně víc
možných.
Protiklad sémat generických a (jim příslušných sémat) specifických vlastně jen přenáší
na lexikon něco, co v gramatice děláme tak běžně, že si to ani neuvědomujeme:
gramatické rysy uvažujeme vždy v gramatických kategoriích a od nich neoddělitelně.
Oněch kategorií je přitom rovněž víc a dají se částečně uspořádat, takže některé mohou
vůči sobě stát ve vztahu hierarchické nadřazenosti a podřazenosti, jiné jsou navzájem
123Slovo a slovesnost, 69, 2008
7 Všimněme si, že další české politické strany pod pevným vedením reklamních agentur usměrňují veškeré
své chování a vystupování s cílem pozměnit systém českého jazyka tak, aby taxém politických
stran//programů přebíral z taxému barev ještě modrý a oranžový.
nesrovnatelné, leč slučitelné (s dodatečnými podmínkami či bez nich), ještě další pak
třeba i neslučitelné.
P ř í k l a d y. Autor má dobré důvody pokládat u českého slovesa kategorii způsobu za nadřazenou
kategorii času (každý způsob má své vlastní časové dělení: indikatív na dva či tři časy podle
vidu, kondicionál na dva časy bez ohledu na vid, imperatív nemá čas vůbec), cf. Hoskovec, 2008,
II/1.2. Nesrovnatelné, leč slučitelné jsou kategorie rodu, čísla a pádu u jména (k nimž autor provokatívně
přidává ještě osobu, vázanou však na výskyt specifického sématu „nominatív“ z kategorie
pádu, cf. ibid., III/1.1). Neslučitelné jsou kategorie pádu a času (paralelismus ušlý – ušlého – ušlému
a ucházející – ucházejícího – ucházejícímu není časový, nýbrž vidový).
Všechny výše naznačené příklady gramatických kategorií, byť mezi sebou mohou
být částečně uspořádány, leží na generické úrovni taxému. Doméně by mezi gramatickými
kategoriemi odpovídaly slovní druhy, vymezené přísně morfosyntakticky, a lexikálně-gramatické
okruhy s případnými podokruhy, vymezené předporozuměním lexikálním
či gramatickým, cf. Hoskovec, 2008, I/2.6, na úrovni dimense bychom pak
mohli rozlišovat větněusouvztažňovací prostředky syntagmatické a paradigmatické.
Vidíme, že vztahy mezi kategoriemi gramatických sémat mohou být složité. Přitom
uznáme, že soubor veškerých gramatických sémat je oproti souboru sémat lexikálních
daleko jednodušší. Strukturalistický aparát, který zde nabízíme, celkovou složitost
souborů gramatických i lexikálních sémat pochopitelně nezruší (to by ani nebylo žádoucí),
pouze ji umožňuje uchopit jednotně a s dobrou dávkou přehlednosti. Vztah
protikladu inherence a aference k přirozené heterogennosti abstraktního systému jazyka
jsme už objasnili výše.
Máme-li tedy představu, jak se podívat na abstraktní systém jazyka v jeho všudypřítomné
a neodmyslitelné proměnlivosti, podívejme se nyní, jak se znaky pracujeme
při interpretování konkrétních textů. Pokud jsem v oddíle 5 upozornil na licenci, s níž
mluvíme o abstraktním systému, musím teď připomenout, že i o konkrétních textech
mluvíme s licencí, jak jsme objasnili v oddíle 4. V následujících příkladech totiž nesáhneme
po skutečně konkrétních textech, ale mnohem spíš jen po náznacích textů
jaksi možných, «myslitelných». Nepůjde přitom o argumentační nepoctivost, nýbrž
o pedagogický nástroj, kterým dokazujeme, že znakově interpretační práce s textem
podléhá kultúrně-sociálním normám: užívané postupy mají nadindividuální platnost
(rys sociální), dají se naučit a předat (rys kultúrní), za jistých podmínek se vyžadují
jako závazné (podstata normy). Aby to tak mohlo fungovat, musíme být schopni vystačit
s pouhým «typem» textu, který si vlastně jen «dokážeme představit», vybaveni
několika málo pokyny, jak se k textu postavit (připomeňme si roli situační ukotvenosti
a žánrového zařazení, jež jsme vyložili v oddíle 3).
(α) Především upozorněme na skutečnost, že ze sémat roztroušených po textu dokážeme
poskládat sémémy morfémů, jež v textu přítomny ani nejsou. Názorně si to nejdřív
předvedeme při jistém úkroku stranou: Co zaručuje, že text v jazyce A pokládáme za
překlad textu z jazyka B? Uvědomme si, že v programu přísně diferenčního zkoumání
znaků není prostor pro žádné mimojazykové tertium comparationis, pro žádný model
skutečnosti, s nímž bychom mohli porovnat jak útvar jazyka A, tak útvar jazyka B, a na
základě porovnání pak stanovit, zda či nakolik si ony texty odpovídají. Jediné, co mů-
124 Slovo a slovesnost, 69, 2008
žeme dělat, je předvést, že všechna «relevantní» sémata jednoho každého sémému ze
systému A výchozího jazyka jsou přítomna, byť i rozptýleně, v různých sémémech
cílového jazyka B.
Čtenář jistě zbystřil nad uvozovkami zvýrazněným přívlastkem «relevantní». Nemůžeme zde otevírat
otázku adekvátnosti překladu textu, natož překladu literárního. Stačí však zamyslet se nad vůbec
jen možností ekvivalence třeba mezi českou větou přeplaval řeku a francouzskou il traversa la
rivière à la nage (oblíbený příklad prof. Šabršuly), mezi českým topil jsem se, ale neutopil a německým
ich war imstande zu ertrinken, jedoch ertrank ich nicht (tradovaný chyták z c. k. gymnasií).
Poskládat sémata z různých sémémů reálně přítomných v textu do sémému virtuálního,
s textem spojitelného, však dokážeme i uvnitř jediného jazyka. Zdaleka přitom
nejde jen o nějaká potměšilá různočtení či skryté narážky, děláme to i v případech naprosto
nevinných. Představme si (hle, konkrétní text pouze «myslitelný»!) závěrečnou
větu (tedy výpověď) příběhu horské vesnice, jež (věta//výpověď) zní A všechnu tu krásu
v jediném okamžiku smetl bílý příboj, jenž s děsivým hukotem sestoupil ze zasněžených
svahů hory Takan, kdysi velebné dominanty malebné vesnice, a položme otázku:
Mluví se tam o lavině? Jistě si dovedeme představit (mnozí dokonce i jako zcela konkrétní
osobu) zapšklého intelektuála, který je schopen a ochoten se hádat, že jeho nikdo
na žádná zlá slůvka nenachytá, že v textu slovo lavina rozhodně není. Stejně tak jistě
se ale shodneme, že text o lavině mluví. Intuitívně to zdůvodníme tím, že je tam lavina
takřka definitoricky popsána. V řeči sémat to nicméně znamená, že spojíme séma
„sníh“ (ze sémémů zasněžený i bílý), séma „množství“ (ze sémému svahy, který je
v plurálu, a možná i velebný, kde je též obsažena „velikost“), čímž dostáváme masy
sněhu, tedy třeba závěje; přidejme dále sémata „rychlost“ (v jediném okamžiku), „síla“
(příboj) a „děs“ (s děsivým hukotem), což už vytváří alespoň sněhovou bouři, a dodejme
séma „zmar“ (smetl krásu; kdysi), které má lavina oproti sněhové bouři navíc.8
(β) Víme-li již, že z konkrétního textu si jistý sémém dokážeme i sami poskládat, upozorněme,
že na druhou stranu těžko přijímáme, aby se v jednom textu opakovaly identické
sémémy. Především si uvědomme, že aktuální elipsa (oproti úplné větě coby vzorovému
jazykovému znaku) není v konkrétním textu nějaká druhotná možnost, nýbrž
zcela prvotní povinnost: zopakovat sémém – a to i pomocí «náhradních» morfů, takže
místo na hradě řeknu tam a místo král zase on, případně dokonce se – mám právo
vlastně jen tehdy, když jej další výpovědí uvádím do nových vztahů. Nejsou-li sémémy
dostatečně odlišeny znakovými komplexy, jichž se účastní, vnášíme do nich odlišující
sémata. Zvolání Král je mrtev, ať žije král! je pro nás nikoliv snad «přijatelné», vždyť
ve strukturální sémantice přijatelností neargumentujeme, ale v každém případě «srozumitelné»,
protože interpretovatelností argumentujeme, jen díky tomu, že sémém prvního
morfému král vybavíme specificky sématy „starý“, „minulý“ (ze sémému mrtev),
125Slovo a slovesnost, 69, 2008
8 Mnoho materiálu na tento druh sématického skládání najdeme v klasických pojednáních o jazyce ideologií
(Klemperer, 2003; Fidelius, 1983; Macura, 1992), mnoho příkladů si laskavý čtenář vyřeší sám, podívá-li
se – často v jazyce rozšířeném o obrazy, jež neznázorňujíce nic jiného než samy sebe, jsou dokonale
znakové v čistě diferenčním pojetí – na texty reklamní: jistá značka cigaret je názvem reklamního příběhu,
tedy specifického textu, z něhož poskládáme sémém „dobrodružství“; jistá značka motorového vozidla je
názvem příběhu, z jehož textu poskládáme sémém „(nad)samec“.
kdežto druhý morfém král naopak sématy „nový“, „platný“ (ze sémému žije), k čemuž
nás ostatně přímo vyzývá kontrastívně-symetrický půdorys rétorické figúry chiasma,
na níž je celá výpověď postavena. Podobně prohlášení Doma je doma rozumíme jen
proto, že sémém doma dokážeme jednou vybavit sématem „abstraktně“, což otevírá
cestu všem aferentním rysům bezpečí a lásky domova, a tyto rysy pak aktualizujeme
u druhého sémému doma, vybaveného odlišujícím sématem „konkrétně“: ať už je můj
konkrétní domov v danou chvíli zatížen čímkoliv, je to to místo, kde hledám či cítím
jako svůj úkol sám vytvářet ono bezpečí a lásku domova.9
(γ) Vrcholným pojmem Rastierovy interpretatívní sémantiky je isotopie. Jde o účinek
opakovaného výskytu sématu v různých sémémech napříč textem. Isotopie je nástroj,
jak odpovědět na přirozenou a zároveň základní otázku, o čem daný text je, opírajíce
se výlučně o jazykově-znakovou danost textu. Znalce pražského strukturalistického
ohniska okamžitě napadne, že isotopie školy IS bude souviset jak s hypertématem
školy Danešovy (kam v této chvíli zařadím i Karla Hausenblase), tak s aktivačními
posloupnostmi školy Sgallovy (kde se jim obzvláště věnuje Eva Hajičová); rád bych
však upozornil, že isotopie má blízko i k tomu, co Miroslav Červenka zkoumal jako
významové sjednocení díla v kontrastu ke spojitosti textu. Nemohu zde teď rozebírat
shody a rozdíly: shodný je jistě záměr postihnout obsah textu, rozdílné jsou – se stejnou
jistotou – pojmové rámce zmíněných teorií. Rastierovská isotopie přirozeně využívá
třídění sémat, jež jsme předvedli v oddíle 5, takže isotopii mohou konstituovat
sémémy velmi odlišné, z nichž jeden isotopické séma obsahuje jako inherentní specifické
na úrovni taxému (což je výskyt hodně nápadný), kdežto jiný jako aferentní
generické na úrovni domény (což je výskyt dosti nenápadný).
7. V bodech (α) až (γ) předchozího oddílu jsme předvedli několik typů znakově-interpretační
práce s konkrétním textem, jež v úplnosti svého teoretického aparátu znějí
velmi učeně: (α) skládáme virtuální sémém ze sémat posbíraných z různých sémémů
o reálném textovém výskytu; (β) upravujeme sémém z konkrétního textového výskytu
tak, aby se alespoň jedním svým sématem lišil od ostatních sémémů téhož textu;
(γ) z různých sémémů v textu se vyskytujících vybíráme stále stejné séma, abychom
jím pak celý text (či jeho pasáž) charakterizovali. A tak jako Monsieur Jourdain v jistém
okamžiku s obrovským překvapením zjistí, že celý život mluvil v próse, aniž o tom
vůbec věděl, měli bychom si i my teď překvapeně uvědomit, že výše popsané interpretatívní
činnosti vykonáváme celý život s naprostou samozřejmostí, aniž si to uvědomujeme.
Ještě důležitější pak je uvědomit si, že ony činnosti jsme si osvojili výchovou
a učením, že je sdílíme s jistým společenstvím dalších lidí a že v onom společenství
jsou tyto činnosti závazné. To vše znamená, že představují kultúrně-sociální normy.
V oddíle 4 jsme se kultúrně-sociálních norem dovolávali jako toho, co zaručuje správný
výběr sémat, a tudíž správnou interpretaci znakových komplexů. Jde o stále stejný
jev, byť pozorovaný z různých úhlů. Jsem přesvědčen, že funkčně-strukturální jazyko-
126 Slovo a slovesnost, 69, 2008
9 Rys „konkrétní“ nese první sémém doma, tematický, rys „abstraktní“ sémém druhý, rématický.
zpyt má přímo povinnost tento jev uznat a přijmout. Uznat jako předmět studia zásadní
důležitosti a přijmout jako nástroj přinášející mimořádný užitek. Norma je protipólem
systému. Je-li systém sám nutně mnohotvarý, bude jistě mnohotvará i norma.
Je-li abstraktní systém výkladový konstrukt, jímž osvětlujeme, jak je vůbec možná
lidská řeč, pak právě kultúrně-sociální norma nám umožňuje předvádět a dokládat,
že jazykový systém se v lidském společenství projevuje jako síla s nadindividuální
platností: systémová kompetence jednotlivých mluvčích má raison d’être pouze v kolektívním
uznání vztaženém na konkrétní textový výkon.10
PŘÍLOHA NEBIBLIOGRAFICKÁ
Předložená práce se téměř nevyjadřuje ke konkrétním dílům. Autor v souvislosti s jedním příkladem
sice odkazuje sám na sebe, leč už jen název jeho monografie čtenáře značně překvapí. Na druhou
stranu ovšem naše pojednání mluví o souborech textů. Podávat bibliografii škol a ohnisek, o nichž se
zmiňujeme, však rovněž není možné. Vydat něco takového pořádně představuje samostatnou vědeckou
práci: muselo by jít o velkou bibliografii neabecední, strukturovanou podle několika hledisek,
s průběžnými komentáři vysvětlujícími výběr. Zde se omezuju na pouhý symbolický náznak. K té
symboličnosti patří i to, že před jednotlivými díly dávám přednost výběrům a souborným vydáním.
NEUSOUVZTAŽNĚNÉ ODKAZY
Jespersen, Otto. 1922. Language, Its Nature, Development and Origin. London.
Jespersen, Otto. 1924. The Philosophy of Grammar. London.
Marty, Anton. 1908. Untersuchungen zur Grundlegung der allgemeinen Grammatik und Sprachphilosophie.
Halle.
ŽENEVSKÉ OHNISKO
Bally, Charles. 1965.3 Le langage et la vie. Droz, Genève.
Bally, Charles. 1965.4 Linguistique générale et linguistique française. Francke, Bern.
Karcevski, Serge. 2000. Inédits et introuvables. Textes rassemblés et établis par Irina et Gilles Fougeron.
Peeters, Leuven.
de Saussure, Ferdinad. 1931.3 Cours de linguistique générale publié par Charles Bally et Albert Sechehaye
avec la collaboration de Albert Riedlinger. Payot, Paris 1972.
de Saussure, Ferdinand. 2002. Écrits de linguistique générale établis et édités par Simon Bouquet
et Rudolf Engler avec la collaboration d’Antoinette Weil. Gallimard, Paris.
Sechehaye, Albert. 1908. Programme et méthodes de la linguistique théorique. Paris – Genève – Leipzig.
Sechehaye, Albert. 1926. Essai sur la structure logique de la phrase. Champion, Paris 1950.
KODAŇSKÉ OHNISKO
Brøndal, Viggo. 1943. Essais de linguistique générale. Munksgaard, København.
Hjelmslev, Louis. 1943. Omkring sprogteoriens grundlæggelse. København.
Hjelmslev, Louis. 1959. Essais linguistiques. Travaux du Cercle linguistique de Copenhague 12,
København.
Hjelmslev, Louis. 1963. Sproget. København.
Hjelmslev, Louis. 1985. Nouveaux essais recueillis et présentés par François Rastier. Presses universitaires
de France, Paris.
Togeby, Knud. 1965. Structure immanente de la langue française. Laurousse, Paris.
127Slovo a slovesnost, 69, 2008
10 Předneseno po částech v Pražském lingvistickém kroužku 27. 9. 2006 a 22. 1. 2007.
PAŘÍŽSKÉ OHNISKO se s ohledem na jeho povahu ani nepokusím naznačit. Zmiňuji jedinou práci,
protože na ni výslovně odkazuji:
Greimas, Algirdas Julien. 1966. Sémantique structurale. Larousse, Paris.
ŠKOLA INTERPRETATÍVNÍ SÉMANTIKY
Rastier, François. 1987. Sémantique interprétative. Presses universitaires de France, Paris.
Rastier, François. 2001. Arts et sciences du texte. Presses universitaires de France, Paris.
PRAŽSKÉ OHNISKO
Jakobson, Roman. 1962–1988. The Selected Writings of Roman Jakobson I – VIII. Mouton, ‘s-Gravenhage
– Paris – New York.
Mathesius, Vilém. 1947. Čeština a obecný jazykozpyt. Melantrich, Praha.
Mathesius, Vilém. 1961. Obsahový rozbor současné angličtiny na základě obecně lingvistickém.
Nakladatelství Československé akademie věd, Praha.
Mathesius, Vilém. 1982. Jazyk, kultura, slovesnost. Odeon, Praha.
Mukařovský, Jan. 1948. Kapitoly z české poetiky I, II, III. Svoboda, Praha.
Mukařovský, Jan. 1966. Studie z estetiky. Odeon, Praha.
Skalička, Vladimír. 2004–2006. Souborné dílo I (2004), II (2004), III (2006). Karolinum, Praha.
Červenka, Miroslav. 1996. Obléhání zevnitř. Torst, Praha.
Daneš, František. 1985. Věta a text. Academia, Praha.
Daneš, František, Zdeněk Hlavsa et col. Větné vzorce v češtině. Academia, Praha.
Hausenblas, Karel. 1971. Výstavba jazykových projevů a styl. Universita Karlova, Praha.
Hausenblas, Karel. 2003. Miscellanea. Universita Karlova, Praha.
Kořenský, Jan. 1984. Konstrukce gramatiky ze sémantické báze. Praha.
Leška, Oldřich. 2003. Jazyk v strukturním pojetí. Kapitoly ze synchronní a diachronní analýzy ruštiny.
Slovanský ústav, Praha.
Leška, Oldřich. [připravuje se]. Papers on Prague School Linguistics. Travaux du Cercle linguistique
de Prague, nouvelle série.
Šabršula, Jan. 1980. Substitution, représentation, diaphore. Univerzita Karlova, Praha.
Šabršula, Jan. 1986. Vědecká mluvnice francouzštiny. Academia, Praha.
ŠKOLA FUNKČNÍHO GENERATÍVNÍHO POPISU
Hajičová, Eva. 1993. Issues on Sentence Structure and Discourse Patterns. Karolinum, Praha.
Hajičová, Eva, Tomáš Hoskovec, Petr Sgall. 1995. Discourse modelling based on hierarchy of salience.
Prague Bulletin of Mathematical Linguistics 64: 5–24.
Panevová, Jarmila. 1980. Formy a funkce ve stavbě české věty. Academia, Praha.
Sgall, Petr et alii. 1984. Contributions to Functional Syntax, Semantics, and Language Comprehension.
John Benjamins, Amsterdam & Academia, Praha.
Sgall, Petr, Eva Hajičová, Jarmila Panevová. The Meaning of the Sentence in Its Semantic and Pragmatic
Aspects. Reidel, Dordrecht & Academia, Praha.
Sgall, Petr. 2006. Language in Its Multifarious Aspects. Karolinum, Praha.
LITERATURA
FIDELIUS, P. (1983): Jazyk a moc. München: K. Jadrný.
HOSKOVEC, T. (2008): Formální morfologie litevštiny ve funkčním popisu jazyka. Praha: Slovanský
ústav AV ČR.
KLEMPERER, V. (2003): Jazyk Třetí říše – LTI: poznámky filologovy. Jinočany: H & H.
128 Slovo a slovesnost, 69, 2008
MACURA, V. (1992): Šťastný věk: Symboly, emblémy a mýty 1948–1989. Praha: Pražská imaginace.
RASTIER, F. (1987): Sémantique interprétative. Paris: Presses universitaires de France.
SAUSSURE, F. de (1972 [1931]): Cours de linguistique générale. Paris: Payot.
SAUSSURE, F. de (2002): Écrits de linguistique générale. Paris: Gallimard.
RÉSUMÉ
Entre la signification de la langue et le sens d’un texte: L’aventure de la voie
structuraliste
A l’issue de presque un siècle de travaux scientifiques et d’un bon demi-siècle de débats idéologiques,
l’auteur prend le parti de parler du structuralisme en tant que corpus de textes. Or, les corpus n’existent
pas en eux-mêmes: ils résultent du travail d’un chercheur qui éprouve le besoin de positionner sa
propre intelligence des choses par rapport à celle d’autrui. En assemblant des textes scientifiques en
vue d’en présenter des corpus, l’auteur distingue en premier lieu des FOYERS structuralistes, que l’on
peut nommer, symboliquement, Genève, Prague, Copenhague, Paris… Les textes d’un foyer n’ont
souvent en commun rien d’autre que certains traits de leur genèse: ils sont nés dans, ou plutôt produits
par un certain milieu intellectuel. Une ÉCOLE structuraliste, identifiable à un appareil théorique explicite,
ou au moins, à un but ouvertement déclaré, est un ensemble de textes beaucoup plus restreint
qu’un foyer. Par conséquent, ce que l’on appelle traditionnellement École de Prague, n’est pas une
école, mais un foyer, au sein duquel nous distinguons de vraies écoles comme celles de Petr Sgall,
František Daneš, Oldřich Leška. Une école parfois, un foyer forcément se dote d’un FORUM où des
textes sont régulièrement lus et discutés, comme c’est le cas du Cercle linguistique de Prague, ou
triés et publiés, comme pour les Cahiers Ferdinand de Saussure. L’auteur ne croit guère possible de
brasser les textes provenant de divers foyers dans un super-assemblage déclaré «structuralisme» tout
court, faute d’affinité d’approche, voire de connaissance mutuelle entre les foyers. En même temps,
il est fasciné par l’affinité d’approche de deux écoles dont les filiations intellectuelles passent par
plusieurs foyers, l’école de Description fonctionnelle-générative (DFG) de la lignée Sgall – Skalička –
Mathesius, et celle de Sémantique interprétative (SI) de la lignée Rastier – Greimas – Hjelmslev.
Les deux écoles sont habituées à se mouvoir dans la polarité du système abstrait de langue et des
textes concrets, polarité qui n’a strictement rien à voir avec la dichotomie trop célèbre et peu réfléchie
de langue vs. parole. Elles concordent dans l’usage terminologique qui appelle le contenu d’un signe
linguistique signification (význam), s’il est étudié au sein du système abstrait de langue, mais sens
(smysl), s’il est lié à un texte concret. La SI se concentre sur le signe linguistique binaire minimal
qu’est le morphème et le traite principalement de façon lexicologique pour le positionner ensuite directement
dans un texte. La DFG est forte dans le traitement du signe linguistique maximal et complexe
qu’est la phrase, opposée à l’énoncé, unité textuelle minimale. La DFG dispose de moyens
raffinés pour saisir la nature de signe des éléments linguistiques de la «mise-en-relation» (usouvztažnění)
grâce auxquels la phrase est possible; en d’autres termes, la DFG est spécialiste de l’aspect
grammatical du système de langue. La SI dispose d’un appareil non moins raffiné pour saisir la mutabilité
foncière et intrinsèque du contenu lexical du signe: elle y procède en catégorisant les sèmes en
inhérents et afférents, génériques et spécifiques de plusieurs degrés. Particulier à la SI, cet appareil
doit être compris comme des classes définitoires qui seules et seulement rendent possible toute étude
différentielle du signe. Ceci dit, l’auteur présente des parallélismes en analyse sémique de syntagmes,
lorsqu’elle est entreprise du côté de la mise-en-relation grammaticale et du côté de la cooccurence
lexicale.
129Slovo a slovesnost, 69, 2008
Un texte concret n’est concret que s’il est ancré dans une situation et classé sous un genre. Il existe
des normes culturelles et sociales qui gèrent le traitement du texte en tant que phénomène de langage.
En dépit de leur nature culturelle et sociale, les normes de traitement de textes ne sont pas au-delà de
la linguistique, mais bien au contraire, elles doivent être conçues comme un objet éminemment interne
à la linguistique et aussi légitime que ne l’est le système abstrait de langue. C’est à force de nous
appuyer sur les normes que nous pouvons traiter divers textes de la même façon et, chose curieuse,
que nous pouvous présenter, en guise d’exemple de textes concrets, des fantômes de textes qui n’en
sont pas, que nous ne faisons qu’imaginer. Le lecteur des sciences du langage est tellement familier de
cela qu’il ne s’en apperçoit même pas: donner une situation et un genre suffit pour élever une phrase
quelconque en énoncé d’un texte concret. Où est le texte? Nulle part, mais nous savons à quelle norme
textuelle nous avons affaire, ce qui nous suffit largement pour mener à bon terme l’explication de
l’exemple dont il s’agit. Dans son article, l’auteur donne des modèles de comportement analytique
vis-à-vis de certaines expressions linguistiques élevées en textes concrets, en démontrant que de tels
modèles sont acquis (aspect culturel), supra-individuels (aspect social) et exigés (nature de norme).
En acceptant les normes textuelles comme son objet propre, la linguistique devient pleinement une
science du langage – et c’est une grande aventure intellectuelle.
Ústav jazykovědy a baltistiky FF MU
Arne Nováka 1, 602 00 Brno
<hoskovec@mail.muni.cz>
130 Slovo a slovesnost, 69, 2008