Vycházíme-li z tuzemských oficiálních materiálů a snažíme se najít současné porozumění jazykovému významu, narážíme na obtíže způsobené hlavní proudem, který v lingvistice zjevně stále vládne, který je anglosaský, refereční, případně inferenční. Jelikož rozdíly mezi třemi Ferenci jsme nastínili již výše, lze zde na toto vymezení navázat, a odklonit se tak od hlavního proudu současné lingvistiky a nahlédnout do «kuchyně» lingvistiky pařížského a pražského ohniska, konkr. školy interpretativní sémantiky a celostní filologie. 

VÝZNAM A SMYSL 

(à la Hoskovec, resp. celostní filologie)

Tomáš Hoskovec: Od významu v jazyce ke smyslu v textu: O dobrodružství strukturalistické cesty. Slovo a slovesnost, č. 12, 2008, s. 110‒130, on www.ceeol.com. (Pdf k dispozici ve studijních materiálech předmětu. Otázky k textu jsou k dispozici v odpovědnících předmětu, a to pod názvem Vyzmysl.)

Pozn. ke s. 113 (Hoskovec 2008):

IS -- Paříž

FGP -- Praha

Terminologická shoda (význam a smysl) se tedy děje mezi Paříží a Prahou.

Ukotvení

noetické stanovisko (nikoliv metodologie): strukturalismus,

a to ne ledajaký, alebrž: funkční

princip strukturální – jazykový systém jako celek nabývá vlastností, které z jednotlivých částí nelze odvodit

princip funkční – hledající (a nacházející) účel jak částí, tak celků (tj. znaků minimálních i komplexních, např. textů)

strukturalismus má různá ohniska: ženevské, pražské, kodaňské a pařížské

pražské ohnisko (obvykle nepřesně nazývané pražská škola):

navazující na Viléma Mathesia, Jana Mukařovského (oba prvorepublikový PLK) i Petra Sgalla (FGP a současný PLK), 

z pařížského ohniska kooperující s interpretační sémantikou (François Rastier), které vychází z pařížských i kodaňských kořenů (Greimas i Hjelmslev);

Tomáš Hoskovec – současný tajemník PLKu, tvůrce školy celostní filologie (CF)

tento strukturalismus (celostní filologie) se vyznačuje diferenční prací s bilaterálním znakem;

je-li znak bilaterální, potom význam je obsahový plán daného znaku v rámci abstraktního systému, smysl je potom obsahový plán v konkrétních textech

Abstraktní systém

je propojení lexikonu a gramatiky (obojí jsou přitom intelektuální konstrukty)

Konkrétní text

je vnější danost povahy kulturně-sociální, jediný empirický objekt, který lze zkoumat, poznávat

n  je mluvený i psaný

n  popsaný papír ani zaslechnutá promluva pro nás nejsou textem

n  textem je jen „konkrétní text“, přičemž konkrétnost zde znamená ukotvenost žánrovou a situační (a zároveň vědomí určité diskursní tradice)

n  situační ukotvenost nám umožňuje interpretovat lexémy jako já, ty, teď, tady, ap. (tj. referenční interpretace jednotky, jejichž interpretace na referenční způsob je pro pochopení/rozumění textu nutná)

n  k situační ukotvenosti také patří: jaký člověk, s jakým kulturním zázemím a za jakých okolností je s textem konfrontován (U. Eco něco podobného postihuje termíny empirický čtenář ap.)

n  ukotvenost žánrová dává návod, jak se k textu postavit: textem se autor obrací na čtenáře, přičemž oba vystupují v jisté žánrem dané roli (U. Eco je pojmenovává jako modelového autora a modelového čtenáře)

n  žánr je sonet, úřední žádost, vzkaz na ledničce, 

n  přičemž hra s žánrem (v rámci literatury i skutečného života) je součástí tvorby i interpretace textu, tedy i teoretický aparát s ní musí počítat

n  vědomí diskursní tradice je uvědomění, že daný konkrétní text byl daným společenstvím v dřívější době interpretován nějak, v ještě dřívější době jinak a v současné době je nutno se určitým způsobem postavit krom textu samotného také k těmto předchozím interpretacím (navázat na ně či je odmítnout, každopádně o nich vědět, jinak se nám snadno může stát, že objevujeme Ameriku, podobně jako v Americe objevili mluvní akty, tzv. speech acts, o kterých se v Evropě o 50. let dříve zmiňoval FdS)

-- diferenční zkoumání znaku v abstraktním systému se nazývá komutace

-- diferenční zkoumání znaku v konkrétních textech se nazývá selekce

Komutovat (srovnávat) lze v rámci abstraktního systému jakýkoliv znak s jakýmkoliv znakem jiným, ale většina takových srovnání vyjde naprázdno: 

vezmu-li kořen žen- a komutuju-li jej (srovnávám) s koncovkou středního rodu -o, tak se nic zásadně nového o jazyce nedozvím; že je koncovka středního rodu homonymní s koncovkou žen. rodu ve vokativu je takřka pozoruhodné, ale víc nic;

Selekce v rámci konkrétních textů probíhá tak, že z textu vybírám znak a k němu hledám jiný znak, s jehož pomocí určuju kontext (definiční obor, oblast/doménu), tedy pokud k lopatce najdu pánev a obratel, určil jsem doménu anatomie. Pokud najdu smetáček a odpadkový koš, určil jsem doménu domácnost.

Minimální znak

je ‘morfém’, výrazový plán (výraz) je morf, obsahový plán (obsah) ’sémém’

Písníte si broukačku z rána? (z reklamy) – co se tady stalo? fenomén, který existuje i mimo reklamu; typický příklad: Chci to dát tatínce a maminkovi.

Není morfému bez lexikálně-syntaktického předporozumění, tak jako – v obecné poloze – není diferenčně uchopitelného znaku bez jistého předporozumění paradigmaticko-syntagmatického. 

Hoskovec I 1.4.5

Syntagmatické vztahy jsou vztahy jedné jednotky k jiným jednotkám (ty jsou vůči ní vymezeny pozičně),

paradigmatické vztahy jsou vztahy jednotky k jejím možným proměnám (k jejím alternativám ve stejné pozici)

morfém je minimální vzhledem k definičnímu oboru, ze kterého jej vybíráme/vytváříme

(v def. oboru jednotek usouvztažňovacích, neboli: ze syntagmatu vytváříme morfém v podobě lexikální jednotky: ze syntagmatu pracovní stůl vytvoříme dva morfémy/lexémy: pracovní a stůl; 

v def. oboru lex. jednotek, neboli: z lexikální jednotky vytváříme morfém v podobě slovotvorných jednotek: máma / mam-ink-a)

(odbočka: návrat k pojmenovávací jednotce nahoru?)

Komplexní znak

je věta (v abstraktním systému) a promluva (v konkrétním textu)

komplexní znak (à la Mukařovský) je celý text

Obsahový plán

v tomto přístupu (CF) je obsahový plán znaku proměnlivý (v různých prostředích různý, v různém čase různý)

znak vlastně tím, že jej interpretujeme, tím jej vytváříme (vkládáme do něj či vytahujeme z něj určité významové rysy, a tím daný znak ve svém významovém kontextu – à la Veltruský – vytváříme; někdo jiný v jeho významovém kontextu může danému znaku rozumět jinak; 

v konkrétním textu nabývá určitý znak ve spojitosti s jiným znakem takový sémantický rys, který mu žádná gramatická kategorie není s to připsat; sémantický rys se zde objevuje na základě kulturně-sociálních norem;

příklad: těžký (+ přidat příklady ze slovníku a pokusit se dointerpretovat v naznačeném duchu)

+ postrach rodiny

+ syn (+ povinné séma /čí/)

Definiční obory

v abstraktním systému mají sémémy téhož morfu «přirozeně» proměnlivý charakter (jedno slovo může znamenat mnoho různého), proto je užitečné pracovat s podsystémy, ve kterých je určitý znak jednoznačný (samozřejmě počítáme s možností, že záměrem textu může být víceznačnost)

idiolekt – podsystém jednoho konkrétního textu (alternativa k jednomu mluvčímu), ve kterém je znak jednoznačný; příp. můžu obzvlášť složitý text vyložit vícerem idiolektů (příliš mnoho jich nebude)

sociolekt – podsystém, který má společné rysy vícera různých idiolektů

dialekt – neutrální pozadí abstraktního systému, tj. podsystém obsahující právě ty rysy sémému, jež nejsou příznakově vázány na idiolekt konkrétního textu ani na sociolekt souboru takových textů;

-- o dialekt se také opírají konkr. texty, a sice ty nejméně příznakové, obyčejné, běžné;

Sémata a jejich druhy

séma = (distinktivní) sématický/významový rys (terminologická synonyma)

toto rozdělení systému se promítá do jednotlivých sémat jednotlivých sémémů v rozlišení sémat na:

inherentní a aferentní

inherentní – jsou nepříznaková (či nejméně příznaková) sémata, jež se uplatňují v dialektu;

aferentní – příznaková sémata sociolektů a idiolektů;

příklady: maminka a tatínka (tatínek – inherentní: muž, dospělý, rodič; aferentní: dochvilný, spolehlivý, zábavný), příp. manželství (inherentní séma: svazek heterosexuální, v sociolektu některých textů deaktualizováno/virtualizováno/potlačeno)

Jistě, při interpretaci konkrétního textu lze otázku, který rys bude inherentní a který aferentní, řešit různě.

To ovšem není argument proti našemu záměru: popis jazyka je tvořivý kulturní čin a jazyk lze popisovat různě. 

Co může překvapit, je fakt, že srovnáním různých slovníků (čeština je žel nemá, tedy francouzských či anglických či… ) brzy zjistíme, že jeden „hlavní“ význam se u většiny slov ve většině slovníků objevuje jako první (to je skvělý adept na inherentní séma); ostatní (aferentní) sémata jsou pak zmiňována v pořadí různém;

příklady:

slovo inbox v Cambridge, Oxford vs. Collins Dictionary... v českých slovnících / příručkách chybí, byť se už v češtině používá...

inbox v angličtině je buďto schránka na dopisy (rozuměj papírové), anebo počítačová schránka na dopisy elektronické (rozuměj e-maily)

tyto dva významy se v různých slovních střídají na první, resp. druhé pozici

některé slovníky dávají přednost chronologii vzniku jednotlivých významů

jiné dávají přednost frekvenci užití slova v daném významu v současné době

druhý protiklad (druhá osa dělení sémat):

generické vs. specifické;

nůž – generická sémata: zbraň (taxém); příbor (taxém) + jídelna (doména); kuchyň (doména); nástroj (taxém) + dílna (doména); to nám dává čtyři různé lexikální jednotky nůž; pátá je nůž jako součást(ka) nějakého (pří)stroje, nůž jakožto břit; u sekačky, u holicího strojku?

jak už bylo zmíněno výše, v rámci abstraktního systému můžu srovnávat (komutovat) jakýkoliv znak s jakýmkoliv jiným, ale většina takových srovnání nic objevného nepřinese; aby srovnávání mělo smysl (ve smyslu: aby bylo účelné), je potřeba lépe zamířit v rámci abstraktního systému a vybrat menší a postihnutelnější oblast; k tomuto účelu skvěle slouží generické séma;

„Generické séma zadává definiční obor (kategorii), kde komutace dostává smysl.“ (s. 122)

nejnázornější příklady jsou shodou okolností právě lexikografické (a to se nám zrovna hodí):

(viz prezentace disertace – na semináři měli někteří to štěstí, anebo tu smůlu… že ji viděli)

další příklady viz: (Klemperer, 2003; Fidelius, 1983; Macura, 1992),

přičemž se na generické séma lze dívat ze dvou perspektiv:

jednak lze toto séma chápat jako oblast, do které znak patří, jednak jako jedno ze sémat, které se vyskytuje v sémému daného znaku (naznačit graficky) – obě perspektivy jsou samozřejmě vnitřně propojené 

resp. generické séma vytváří oblast:

LJ – nůž

taxém – nejmenší oblast, nejmenší soubor lexikálních jednotek, oblast přehledná

příbor / nástroj / zbraň

doména – širší oblast, taxém taxémů, značné množství jednotek

jídelna / kuchyň / dílna

dimense – nejširší oblast, živ. vs. neživ., stylistické příznaky

neform./vulg. – neutr. – deminutivní/dětské

kudla/zavírák – nůž – rybička

vulg. – neutr. – vznešené

hadry – oblečení – šat

Isotopie a jiná chemie

isotopie – účinek opakovaného souvýskytu jednoho sématu v různých sémémech

kotěcí kotě

alotopie – Ta noční obloha je denní.

sémická molekula – Zmrzlá bílá masa s sebou strhla lyžaře, lyžařskou chatu i bernardýna s boudou.

mráz, bělost, «značnost»/kvantita, rychlost, hory

z hlediska lexikografického nic nového…

nové je pouze řešení problému, jak při diferenčním popisu jazykového znaku uvnitř abstr. systému skloubit zásadu solidarity obou znakových plánů, výrazového a obsahového (tj. že patří k sobě, a neměly by tedy patřit k žádnému jinému), se zjevnou a zcela přirozenou polysémií;

v tak početné soustavě znaků, jakou představuje přirozený jazyk, lze obsah znaku stanovit jen v nějakém předem zvoleném definičním oboru;

jasná věc; zdálo by se; vlastně banalita; -- tak proč to mnohým lingvistům dosud není jasné?!

generická a specifická sémata používáme vlastně běžně při interpretaci gramatických „kategorií“, tedy gram. významů; generické séma potom bude /slovesný způsob/, uvnitř kterého potom lze určovat sémata specifická /čas/;

v prostředí abstraktního systému bychom nyní měli mít jasno;

zbývá tedy ujasnit si ještě práci v prostředí konkrétních textů:

1.     ze sémat roztroušených po textu můžeme poskládat sémém morfému, který v textu uveden vůbec není (tento příklad jsem zde už zmiňoval); a nepotřebuju k tomu žádné tertium comparationis, nepotřebuju žádný model skutečnosti;

A všechnu tu krásu v jediném okamžiku smetl bílý příboj, jenž s děsivým hukotem sestoupil ze zasněžených svahů hory Takan, kdysi velebné dominanty malebné vesnice

2.     Král je mrtev, ať žije král. (nemáme rádi, opakují-li se v textu bezdůvodně tytéž sémémy)

3.     isotopie

Nutno dodat, že „[t]omu popisu obsahového plánu jazykového znaku, k němuž jsme dospěli uvnitř abstraktního systému, budeme říkat význam, popisu obsahového plánu, k němuž jsme dospěli uvnitř konkrétního textu, budeme říkat smysl.“[1]

„Ve výše rozebíráném příkladu [v protoscriptech zatím žel tento příklad není, ale dohledat jej můžete snadno v Hoskovec, T. 2008. Od významu v jazyce ke smyslu v textu. Viz www.ceeol.com. s. 116 – 117] je význam morfémů těžký a lehký jednotně uchopen sématy /nesnadný/ vs. /snadný/, jejich smysl je pak v každém konkrétním případě upřesňován v kategoriích «k nošení», «k naučení», etc.“[2]

Dalším krokem je už «jen» interpretace textu.

Interpretace textu

Závěr k diferenční lingvistice, resp. úvod k referenční lingvistice

Na poli interpretace konkrétních textů jsme už v oblasti, kterou ne všichni lingvisté do lingvistiky řadí. (Diferenční lingvisté texty do lingvistiky řadí, referenční lingvisté nikoliv.) Přitom porozumění textům je to zásadní, proč se má lingvistika jazykem vůbec zabývat. Jinak je to dosti samoúčelná intelektuální kratochvíle. Nuže, nechť explicitē zazní, že intepretace textů je součástí lingvistiky a nástroje pro tuto interpretaci má k dispozici jak škola CF, tak také škola IS.

Referenční význam

vč. denotace (v rámci slovníkového hesla níže)

Zdroj: czechency.org

Lexikální význam

Autor: Renata Novotná