Stať F. X. Šaldy charakterizuje tvorbu B. Němcové, její svět, její pojetí života v literatuře
BOŽENA NĚMCOVA.
Pro dílo Boženy Němcové má literární historie česká pevnou formuli: říká se o něm, že stojí na přechodu od romantismu k společenskému realismu a že rozhoduje vítězství tohoto nad oním. Takovéto všeobecné formule mají jistě mnohou výhodu, ale neunikají také vážnému nebezpečí: jsou tak všeobecné a synthetické, až se stávají lehce frází. Jsou jistě nutné v naukové a vědní ekonomice; jsou nutné, aby vystihly určitý moment ve vývoji literárních směrů, proudů a ideí, ale básnickému dílu, básnické duši a organisaci nebývají obyčejně právy. Ty žádají si pravidlem jemnějších a subtilnějších method, aby byly vystiženy v tom, co ustavuje jejich jedinečnost.
Sedneš-li na příklad s touto všeobecnou formulí v hlavě k sebraným spisům Boženy Němcové a dáš-li se do jejich četby, protíráš si záhy zrak a vymaňuješ se zároveň ze zaklínací síly této formule. Vidíš záhy, že dílo její nekryje se s touto formulí; že leží více mimo proud a tok všeobecných ideí literárních, než se zdá literární historii a než toho připouští; že jest i více snem i více lékem a hrou, než posud tušila.
Dílo Boženy Němcové souvisí svou genesí s jejím životem zvláštním, nezvykle důvěrným způsobem; ne ovšem s životem vnějším, nýbrž s životem vnitřním; s životem sensibility své autorky; s životem vznětů, citů, tuch, snů, přání, doufání i vzpo-
mínek. Život Němcové byl nade všecko pomyšlení trudný, strastný, bolestný i pokořující; zmařený a obětovaný vlastně od chvíle, kdy se provdala. Její tvorba literární a básnická byla jí těšitelkou v tomto životě a vykupitelkou z jeho nejhorších muk; dobrou vílou, která ji uspávala hladovou a vysílenou a budila ji ráno vší pravděpodobnosti navzdory osvěženou a důvěřivou, hotovou nésti své nadlidské břemeno o nové křížové zastavení dále. Plnila jí ten úkol, který plní jinému ubožákovi nižší a méně jemné struktury duševní víno, tabák nebo jiné Stimulans: přenášela ji přes tíhu života a přes trud času; dávala jí na chvíli zapomínat na všecku bídu hmotnou a na všecku strast mravní; přenášela ji ve svět čistší, lepší, harmoničtější, ušlechtilejší a dokonalejší, než byl svět skutečný, a dávala jí žiti jiným, intensivnějším a volnějším životem, než byl její spoutaný a zotročený život empirický. Přes to, že psala na výdělek a že práce taková bývá spisovateli nucenou robotou, byla jí proti vší pravděpodobnosti dobrodiním, lékem i hrou: podávala jí klíče k ztracené lidské kráse, svobodě a důstojnosti.
Takováto tvorba, rozumí se samo sebou, má jiný ráz než tvorba, kterou uskutečňuje se vláda intelektu nad hmotou nebo přeměňuje se v tělo a krev hrdý a vítězný sen tragický nebo mstný sen ironický. Takováto tvorba má ráz dobrodějně pohádkový, teple vděčný a oddaný; lehce přítulný a snově naivní; taková tvorba jest samá měkká příchylnost a pokorná důvěra v Boha, ve vesmír, v přírodu, v osud lidský. Taková tvorba jest lékem autorovi a touží býti lékem i čtenáři. Takováto tvorba jest nesena sympatií ke všemu, co žije, a hlavně soucítěním se vším, co trpí; musí-li viděti již hoře, trud, strázeň a utrpení životní, nazírá je jako jakési provisorium, jako cosi, co jest uloženo jako zkouška sudbou nebo prozřetelností člověku, jako očistný prostředek a zkušebny kámen lidského srdce; nezná a nechce znáti kořenného a zásadního zla imanentního, poněvadž by se zhroutila pod jeho tíhou.
Takové jest dílo Boženy Němcové. Neprepína a nestupňuje poměrův a struktury skutečného života v děsivou grandiositu a monumentální výsostnost nebo horečnou vytřeštěnost, jak to činí vesměs dílo velikých realistů západních i východních, Bal-zaca, Flauberta, Dostojevského; naopak: přezírá skutečný život, přenáší se přes něj, popírá a nahrazuje jej čímsi, co jest sice
84
85
stvořeno z jeho látky, z jeho prvků a živlů, ale ne k jeho podobenství : snovým surogátem, snovým korektivem, snovým postulátem.
Všecko dílo Boženy Němcové jest pohádka vypravovaná měkkou, dobrou a bázlivou obrazností zmučenému srdci, toužícímu po lásce, jemuž svět a život podává houbu namočenou v žluči a octě; ukolébavka zpívaná tomuto srdci, které tak těžko usíná a ve snu ještě přerývaně vzlyká jako zbloudilé dítě.
Na celém díle Boženy Němcové leží teplým odleskem tento fabulistický pohádkový červánek, pohádkové kouzlo a pohádkový dech a pel stvořený pro léčivou potřebu tohoto srdce zmučeného a zděšeného tvrdou a surovou skutečností.
Svět v díle Boženy Němcové jest jiného ustrojení než svět skutečný; jiná, mravnější a volnější mechanika v něm vládne než ve světě skutečném. Lidé sdružují se v něm snáze a důvěrněji než ve světě skutečném; uzavírají přátelství a pobratřují se mnohem rychleji než v běžném životě a jsou svým svazkům mnohem věrnější, než bývá v empirii. Jsou typické pro Němcovou básnířku přátelství a láska lidí oddělených od sebe vysokou zdí rozdílů společenských, cizích si rodem, prostředím a výchovou. V Divé Báře na př. žijí v důvěrném přátelství vzdělaná farská slečna a pasáčka obecního stáda; Baruška, vesnické děvče, sloužící několik měsíců ve velkoměstě, provdává se za městského šviháka a nadaného malíře a ovšem manželství to jest šťastné a Baruška jest záhy ozdobou nejvybranější společnosti; v Chýži pod horami zamiluje se naráz pražský doktor a šlechtic do slovenské dívenky pod Ďumbierem a, rozumí se, šťastně: nalézá v tomto „přírodním dítěti", co schází městským slečnám: zlaté srdce; v Pohorské vesnici hraběnka Březenská nepohrdá radou staré báby a komtesa Jelenka jest důvěrnou přítelkyní vyšívačky Dorly, její vnučky; Babička jest skoro důvěrnicí kněžninou a zasahuje jako malá prozřetelnost do osudů lidských: dopomáhá k vytouženému štěstí ohroženým milencům, Kristle a Mílovi, a pomáhá dokonce rozjasnit zachmuřený erotický osud komtesy Hortensie ...
Rozumí se, že ve světě takto ustrojeném přicházejí čestní muži jako forman Hájek, „dobrý člověk", vždycky právě včas, aby vysvobodili ohrožené dívky z objetí vilných násilníků, a že v takovém světě obratem ruky stávají se z rafinovaných svůdců
86
kající a oddaní milenci a vzorní manželé (Baruška). Rozumí se také samo sebou, že v tomto světě jest zrada cosi velmi řídkého a že se jí dopouští — a to jest karakteristické — jen člověk vysokého společenského postavení, člověk kulturou pokažený: kníže Robert na vesnické krasavici Hedvice. A rozumí se, že unikne i trestu, neboť v tomto světě není msty; v tomto světě se odpouští. Odpouští Hedvika, a když Fricek chce se vrhnout na knížecího svůdce, zadrží jej Johanna a sedlák Burckhard pronese sentenčně, co smýšlí o mstě i básnířka: „Bůh soudiž: on vidí, kdo koho šidí." (Dvě sestry.)
Tento básnický svět Boženy Němcové jest zabydlen většinou bytostmi krajně obětavými, družnými, ušlechtilými nebo jadrně krásnými. Andělskými dušemi v mrzáckých tělech, jako je trpaslice Rozárka, které trpí a obětují se mlčky, bez reptání, živitelkami svých zbídačelých rodin a obezřetnými, pedagogicky taktními zachranitelkami chátrajících mladíků, „služebnicemi ■lásky", „neúnavnými křesťankami"; šlechetnými chuďasi, jako jest Jakub Halina z Chudých lidí, kteří svým trýznitelům oplácejí zlé dobrým, žijí jako žebráci, starají se o své blbé sestry a dávají své úspory věnem dcerám svých zbankrotělých někdejších továrních utiskovatelů a vyssavačů; soucitnými a pitoreskními krejčíky Sýkory, kteří — u „kopy raků" — ujímají se ochotně cizích sirotků, ačkoliv mají sami tucet dětí vlastních, a pohřbívají vlastním nákladem nespřízněné mrtvoly; měkkými bezbrannými snivci, jako je drotár Jano v Pohorské vesnici, kteří chodí světem za těžkým výdělkem, aby zaspořili sestře na věno, mají umělecké touhy a aspirace, zbožňují němou oddanou a vzdálenou láskou krásné komtesy, dávají se zasáhnout zbloudilou lupičskou kulí a umírají v tomto choulostivém qui pro quo za své hraběcí pány. Nebo rozkošnými jadrnými hochy a dívkami, jako jest přestrojená Karla nebo divá Bára, tato věrná a obětavá družka své farské slečny a při tom zase malá prozřetelnost, která jí opatří jejího doktora za muže, opravdovými lidmi plein-airovými, jak měli celou sympatii Boženy Němcové, její nejmilejší a nejzdravější a nejslunnější typ; z něho jsou, rozumí se samo sebou, hlavní milenecké dvojice jejích dvou nej-větších skladeb slovesných, poněkud monotónní Kristla a Míla a diferencovanější Dorla s dobrým divochem Pavlem. Nebo posléze lidumily z profese, osvícenými a vlasteneckými šlechtici
87
a šlechtičnami, kteří, jako hrabě Hanuš, hraběnka Březenská a komtesa Jelenka, mají životním cílem hospodářské i osvětné povznesení svého lidu, poučují sedláky radou i skutkem, starají se o své poddané, zachraňují sirotky a vybavují nevěsty, dávají zařizovat své zámky jen domácím řemeslníkům a mnoho a obšírně hovoří vespolek o výchově dívčí a povznesení ženině, o jejím úkolu v národě i společnosti, o vzdělání řemeslnictva, o pokroku zemědělském, o lidovém kroji a vkusu, o souladu stavův a vrstev společenských.
V tomto světě jest velmi málo opravdového zla, které by sedělo zažrané v lidském srdci a dalo se vyjmout z něho jen s jeho kořeny. Zlostníci Němcové bývají tak trochu hastroši a bývají zde také jen proto, aby byli repoussoirem dobrých nebo nevysokou překážkou k jich cílům. Jest snad jediný prokreslenější zlosyn v díle Boženy Němcové: proradný podloudník, pomlou-vač a svůdce Sršán v Pohorské vesnici. S tím souvisí i, že Němcová, kde se to hodí, obrací hříšníky; tak v Zámku a v podzámčí změní se marnivá, malicherná a zlobná paní Skočdopolová v paní dobrou a osvícenou, která se zbavuje parasitné čeládky, váží si poctivého služebnictva, napravuje staré hříchy.
Němcová věřila v přirozenou dobrotu lidského srdce a dala této své optimistické víře výraz v krásné episodě, v níž krkonošský myslivec Beyer vypravuje o krajanu-vrahovi, kterého navštívil v žaláři, aby zprostředkoval po případě jeho vzkazy. Vrah vysvětluje, jak se stal zlým člověkem: vlastní bezcitná rodina, lidé, milenka učinili z něho, čím jest nyní. Ani teď není však zvrhlý; vzkazuje pozdrav starému smrku, pod nímž dlouho spával a jemuž žalovával svou bídu. Lidé, žijící v důvěrném styku s přírodou, jsou Němcové lidé dobří; jejich sprostné duše jsou celé, nerozpoltěné a šťastné; mají nezkažené srdce, jež dovede lišiti mezi dobrem a zlem. Příroda jest Němcové veliká ozdravovatelka z kulturní bídy; v ní jsou věčné prameny nejen zdraví, ale i křivdy a práva. Rousseauovská utopie zaléhá svým echem do jejího básnického snu a dává mu lehýnký špekulatívny nádech. Ale realism? Měří-li se realism tím, jak dovedl vystihnout spletitost a rozvětvení zla ve vesmíru, jak vysledoval jeho hluboké kořeny a jak pojal jeho úlohu v dramatě světovém, Němcová realistkou není.
V tomto životním pojetí jest erotická láska u Boženy Němcové projevem dobroty přírodní a tím mocností blahotvornou. Milenci Němcové, jak jsou sprostní a právě proto, že jsou sprostní, dovedou naslouchat hlasu přírodnímu, a proto druží se u ní rovné s rovným, ne ovšem ve smyslu společenského zřízení, nýbrž ve smyslu spříznění tělesného i duševního.
Němcová nezná typické moderní tragiky erotické, kdy dva lidé v sobě se mýlí a kdy vášeň rozchází se s láskou a zvrhuje se v nenávist; nezná Erota, tvrdého tyrana, jak o něm hovoří Sofokles v Platonově Státě, kde se blahoslaví za to, že zestaral a unikl tak z jeho otroctví; nezná lásky jako osudné a temné síly proticivilisační, která v básni Lucretiově pod tvrdé jho spájí těla milenecká a v tolika moderních básních od Racinea do Swinburnea rozvrací obce a rodiny, zbrojí zradu a šíří šílenství a smrt všeho druhu; nezná děsu a hrůzy z lásky, které vedly básníky renaissanční k pojetí osvoboditele Antierota; netuší nic z ironické lsti a rodové léčky Schopenhauerovy. Její pojetí lásky jest primitivně důvěřivé, naivně optimistické: láska jest cestou k štěstí, k rozvití všech darů přírodních, tělesných i duševních, mostem k harmonii mezi oběma pohlavími.
Láska u Boženy Němcové má často moc zušlechťující a tříbící karakter lidský. Tak v Barušce proměňuje malíře-svůdce naráz v rytířského milence a ušlechtilého manžela; divokého a vášnivého Pavla vysvobozuje z tenat Sršánových vedle přátelství k Petrovi láska k Dorle, jako erotický cit k Veronské Mariettě ničí v Jakubu Halinoví pomstychtivost a učí jej utěšovati se v práci, modlitbě a odpuštění (Chudí lidé). Jen jednou nebo dvakrát pojala Němcová lásku jako moc démonickou, která vhání v hanbu, šílenství a smrt: v erotickém oblouzení Hedvi-čině v Sestrách a hlavně v erotickém očarování Viktorčině v Babičce. Ale Viktorka zůstává episodou a klesá postupem románového děje v cosi, co nestojí příliš vysoko nad dekorací. Vedle této lásky démonické, která jest podřadnou výjimkou v díle Němcové, dala by se uvést ještě láska elegická, kterou trpí ušlechtilí snivci a dobráci, drotar Janko a chasník Petr v Pohorské vesnici.
Božena Němcová jest básnířka sbratření lidského a láska jest jí jen jeden případ tohoto všeobecného mravního zákona. Němcová byla bytost všemi svými kořeny a pudy nadobyčejně
88
89
a nevšedně družná; byvši nesčíslněkrát zklamána, věří vždy znova a znova v bratrství lidské duše a tiskne v objetí každého, kdo se jí přiblíží. Její listy přetékají důvěrnostmi, její život jest rozbodán zklamáními a omyly citové sympatie; jimi žije a na ně umírá. Asi v pěti pracích svých — a jsou mezi nimi její dvě nejlepší a nejrozměrnější díla — přetvořuje tuto základní žízeň, touhu i muku, radost i utrpení své duše a svého srdce s větším menším uvědoměním v zákonnost umělecké myšlenky komposiční, v mravní postulát a někde přímo v sociální tendenci.
Chýže pod horami jest beletristická hříčka, ale hříčka programová; jest sehrána na thema sbratření česko-slovenského, které se tu stává básnickým tělem a básnickou krví ve sňatku pražského doktora a slovenské dívčiny.
Babička jest cele inspirována touhou krásného a všestranného soužití, soužití venkovanů mezi sebou v rodině i v obci, soužití lidu s panstvem, soužití člověka s přírodou, soužití člověka s Bohem. Je to idylická báseň, plná přitlumené melodické něhy. Její dynamické napětí není veliké, její harmonie nepřekonává velkých disonancí, ale teplá pokojná odpolední záře slunečná dříme na ní blaženým výlevem. Nazývají-li Indiáni kterési americké jezero „úsměvem Velkého Ducha", přísluší tento název i Babičce: jakýsi odlesk božího úsměvu leží na této knize melodickým popraškem. Lidé bratří se zde s lidmi, kněžna a mladá komtesa s prostou stařenou — není přehrad původu a postavení mezi nimi. Lidé žijí tu v míru a v lásce s přírodou, jsou jen jejím zušlechtěným a zjemnělým pokračováním a stupňováním; a není neštěstí lidského, jehož by nedovedla příroda, ne-li vyhojit, alespoň zmírnit nebo dekoračně zladit do svého orchestru, jak ukazuje případ šílené Viktorky, která se stává nakonec jakýmsi filosofickým mimicry přírodním, když hyne v bouři bleskem pod srostlými jedlemi, kde se ukryla. Všichni dobří lidé u Boženy Němcové jsou přirození, milují přírodu, žijí s ní a v ní, soucítí s ní; v první řadě ovšem babička sama: v ní zasnoubila básnířka s tím líbezně naivním optimismem sobě vlastním v harmonii ducha přírodního s duchem křesťanským. Neboť láska k přírodě vede u Němcové vždycky k víře ve věčnou dobrotu, v princip věčné harmonie, v laskavého Boha. V lásce k přírodě i k bližnímu poznává člověk svou sílu i své
meze a učí se pokorně skláněti se před vyšší vůlí. Štěstí není u ní nic než osud pokorně přijímaný a tím proměňovaný a povyšovaný v mravní dílo vlastní duše.
Harmonie, harmonie, sbratření, sjednocení — tak zní a touží to z každé stránky Boženy Němcové. Není rozpolcení v jejích lidech a tím dílu jejímu uniká základní akord moderní tragiky. Instinkty jsou u nich vyrovnány s reflexí, vůle s obrazností, city s rozumem, duch s vesmírem i Bohem. Jen protože jest takto zladená a celá, může se odvážiti babička toho, čeho se odvažuje, jak říká, „s pomocí Boží": zasahovati jako malá prozřetelnost v osudy lidské, nejen stati pevně na své postati, ale vkročiti na chvíli i do cizí sféry a více ještě: vrátiti se z ní do sféry vlastní neporušená, nezmalichernělá, neodcizená. Tomu říkám příklad veliké, klidné, sladké i statečné moudrosti, jež má tvářnost skoro goethovskou; a dala nám jej jaksi mimochodem pravnučka Rousseauova a podala nám tím v ušlechtilé formě lepší jeho část: hrdost duše lidské opravdu volné a statečné v lásce boží.
S krajním uvědoměním až tendenčním vyzpívala a žel místy i vypovídala se ze své touhy po sbratření lidském Božena Němcová v Pohorské vesnici. Vzájemná láska vysokých i nízkých jest tu jakýsi úkol přímo uložený, na jehož řešeni pracuje se s horlivostí právě programovou. Spolupráce šlechty a lidu na prospěch rodného kraje; sbratření Slováků a Čechů v dělném životě a světě; vzájemné povznášení a zušlechťování jednoho pohlaví pohlavím druhým, jedné vrstvy společenské vrstvou druhou, jednoho kmene kmenem druhým — toť tendence tak široká a zevšeobceňující, že zatlačuje místy jedinečnost karak-terů a typů, právě básnickou, a stírá jejich obrysy v mlhavost ideálních příkladů nebo schémat.
Programová tendenčnost tato stupňuje se ještě v Zámku a v podzámčí a stává se zde kritickou místo básnickou a skresluje tím místy povážlivě tuto práci; jest karakteristické, že zde Němcová operuje satirou, výrazovým prostředkem jinak cizím jejímu duchu, třebas satirou velmi prostoduchou a dobromyslnou. Zde jest nejvíce problémovosti sociální i — problematičnosti umělecké a básnické. Trojí společenská vrstva jest zde položena vedle sebe a proti sobě: zbohatlé měšťácké pan-
90
91
stvo, parvenuové, pitvořící se po šlechtě opravdové; obmezené, urputné maloměšťáctvo zatuchlého rozumu a zlobného srdce; podruhové a podruhyně, panský lid dělný. Rozdíly a rozpory sociální vyrovná i tu blíženecká láska křesťanská, která vede krejčíka Sýkoru, a osvícená filantropie starého zámeckého lékaře.
V pátém díle, v Chudých lidech, jest to chudoba sama, která očišťuje duši lidskou, pokorně ji přijímající, vede ji k plnění nejčistší lásky křesťanské a vynáší ji i nad ni na křídlech enthu-siasmu v ryzí odosobení. Jakub Halina, který se odměňuje továrníku Martoňovi za to, že mu umořil otce a jej dal odvést na vojnu, tím, že ze svých úspor obvěňuje jeho dceru Florinku, byl by snad fantom, nebýt jemné invence básnířčiny, která tento zázrak sebeodříkání teprve umožňuje a činí pravdivým láskou erotickou: Jakub miluje tuto tichou, skromnou a krásnou dívku.
Božena Němcová měla, jak vidno, silné cítění náboženské, třebas nebyla špekulatívny talent náboženský. Její Bůh není Bůh myšlenkové a mravní tragedie, není to dramatický Bůh ani Michelangelův, ani Pascalův, ani Kierkegaardův; jest to nejspíše ještě Bérangerův „Bůh dobrých lidí", ale slovansky prohloubený, bez přídechu šosáctví a tichošlápství, jemuž neunikl francouzský písničkář: Bůh Otec, Bůh vyrovnatel, Bůh sám sestupující k člověku a povznášející jej. Jak karakteristický pro toto pojetí jest překrásný hymnus prózou v Pohorské vesnici!
„On, jenž sčítá prach semene bylinového i písek v moři, jenž stejně bdí nad snem dítěte u prsu matčina, jakož nad vrahem na galeji přikovaným; jehož dopuštěním se stává, že bouře tisícileté stromy podvrací a slabý štípek jen ohýbá, staleté budovy, díla umění lidského, v okamžení vniveč obrací a chaloupku slimáka nepokazí; On, jemuž nic malé, nic velké, jehož mocnost a divotvornost se zobrazuje v jediné kapce vody, jako v celém ohromném moři; On, jenž drží osud králův i žebrákův ve své ruce, jemuž dítětem sluje Paria opovržený i kníže vznešený, obyvatel ledných hor i požehnané Arábie, divoch i vzdělanec; On, jenž pokřtil všecky svoje děti jedním jménem ,Člo* věk1, jím vespolek se zvát a za svaté je mít káže; On, jenž rozumí každé vroucí modlitbě, která vychází ze srdce Člověka: On
92
Jediný, Otec náš, Tvůrce všehomíra, jenž od věkův byl, jest a na věky bude, Bůh veliký, mocný — Bůh milosti setře slzu s lící utýraného člověka."
A tomuto rázu její inspirace básnické odpovídá i technická methoda jejího díla. Umění její jest prostě přímé, naivní, srdečné a melodické; jak jest cele nezáludné, zná jen líčení a přímou karakteristiku. Její umění jest umění ryze citové: sympatií budit sympatii. Vyhovuje svou primitivnou dobrotou nejvíce Tolstého definici umění jako nákazy: cítí a dává cítit. Roze-zvučuje melodicky své figury a tato melodika zaplavuje čtenáře a nutí jeho nitro k souznění. Její lidé často sporně, pochybeně a povrchně myslí, ale cítí vždycky správně a rozhodně a jednají vždycky jasně a určitě. Nebyla genius dramatický; neobsáhla rozporů moderního člověka, nesledovala vzletu jeho obraznosti, nezvážila jeho bídy, nezměřila jeho pádu, nevyzkou-mala jeho síly; nepronikla k mezím žádného z jeho rozpětí a nepohybovala se na jejich ostří. Podala jen jeho střední polohu, ale její píseň má svou opravdovou ryzí a čistou vnitřní melodii; a jest proto básník a celý básník, mladý básník mladého, citově svěžího, názorného a naivního lidu.
Jejím orgánem básnickým bylo srdce v užším smyslu, než bývá u jiných tvůrců slovesných. Toto srdce mělo své malé bludy, omyly, pošetilosti a trudy, jako každé srdce lidské; ale mělo i svůj velký enthusiasm, velkou víru, velkou touhu, hoře i vášeň a nade vše svou velkou lásku. A tou nalezlo si svou dráhu i ve tmách a v mraze, tou utušilo a předjalo víc než jiní hrdí vrstevníci jeho svým intelektem a svou obrazností.
Nejkrásnější její díla jsou básnické protesty proti sobeckosti a malodušnosti tohoto světového ustrojení a životního pořádku; lámou svým enthusiasmem hranice, odplavují překážky, trhají meze, aby krev Lásky mohla volněji tepati a biti, prochvívati i opíjeti organism. Její díla postulují lepší, volnější, čistší a krásnější svět, než jest svět dnešní. Její díla přestavují a obměňují život a dobásňují řád společenský a světový v laskavou harmonii.
Kolem ní byl mráz, tma; v ní bolest, muka, zoufání. Ale srdce její zpívalo přece svůj kladný ideální protest, postulovalo
93
všecko, čeho nebylo ve skutečnosti: lidství, krásu, bratrství, volnost, harmonii, spravedlnost, soucit, lásku i Boha.
Krásným sladkým paradoxem s rozkošnou tvrdošíjností opravdu básnickou a všemu navzdory soudilo její srdce:
// Winter comes, can Spring be far behind?*)
*). Když Zima přichází, což může býti Jaro daleko za ní? Shelley, Ode to the West Wind.
94