ľreromantismus
I. ľOJEM PRE ROMANTISMU
Jako preromantická („předromantická") bývají označována literární díla, jež znamenala přechod od osvícenského klasicismu k ro-iii.intismu; slohové příznaky oněch dvou stylových směrů se v nich prostupují a v různé míře doplňují.
ľicromantická literatura zcela nezavrhla klasicistní představy
0 výchovném a osvětovém významu umělecké literatury a její životni i historický optimismus i rozumově podložený pohled na svět, oceňovala však i spontánní, „přirozený" cit, tušení a touhu. Hrdiny hledala jednak v lidech „naivních", blízkých přírodě, jednak v jedí m ich zanícených pro ideu vlasti a pro potřeby národa.
(Mdělování literárních druhů a žánrů, které vládlo za klasicismu,
1 j i udalo postupně jejich prolínání a míšení (synkretismus). Do všech druhů i žánrů pronikal lyrismus. Epiku prostupovaly lyrické popisy ,i vzrušené dialogy. V dramatu se uplatnil monolog, v němž hrdinové tlumočili svoje ideály, obavy, předsevzetí, city. Žánry předtím podceňované se začaly prosazovat jako určující (román, povídka, cestopisné \ opravování). V poezii ustoupily do pozadí žánry didaktické (klasicistní bajka), prosadila se lyrická píseň, lyricko-epická romance a balada. \. dlr oslavné ódy zaujala přední místo elegie, tlumočící stesk.
/.i vzor básnictví platila lidová píseň. Pozornost k ní se začala ob-i.m c i již koncem 17. století. Během 18. století autorita folkloru vzrů-iil.i  Angličan Thomas Percy upozornil svými Reliques of Ancient I nyhsli ľoetry (Památkami staré anglické poezie, 1765) na anglickou *  Lniskmi baladu. V Německu Johann Gottfried Herder vydal dva \,i/.k\ / olkslieder (Lidových písní, 1778-1779; posmrtně se vydávaly titulem Hlasy národů, v písních). Lidové písně se staly předmětem I" i.ililského a vydavatelského zájmu. První sběratelé čerpali ještě n itniho podání (Jan Jeník z Bratříc si zapisoval lidové písně od miIi vojáků). V terénu sbíral písně a pohádky i K. J. Erben.
Preromantikové v čele s F. L. Celakovským stavěli výš národní m / lidové. Proto při zařazování sebraných písní do sbírek uplatňo-
177
PREROMAN-TISMUS
178
ČESKA LITERATURA OD POČÁTKŮ DO RANÉHO OBROZENI
vali estetickou cenzuru, z variant vybírali jen některé. Navíc rozvinuli tzv. ohlasovou metodu. Jejich ctižádostí bylo k nerozeznání napodobit lidový umělecký projev a tím existující rejstřík folkloru doplnit o témata a postoje „preromantické".
Sny o byvším, civilizací nezkaženém člověku, o ztraceném zlatém věku lidstva i národa promítali preromantikové do dávnověku.
Specifická situace českého národa vedla k projektování ideální nové české společnosti do budoucna. Velikost tohoto směřování se promítla do hledání neobvyklých, „vznešených" tvárných prostředků a témat. Mezi ně náleželo prosazování časomíry („vznešený" klasický verš, v němž se podle vzoru antické poezie střídaly dlouhé a krátké slabiky, měl svým vzletem překonat „kulhání" verše slabičné prízvučného, jak ho pěstovali předtím puchmajerovci). Jung-mannovské chápání jazyka, literární tvorby, jakožto ucelené soustavy hodnot vztahující se k všestranně rozvité národní společnosti, vedlo k rozmachu básnické prózy a k jejímu zaměření na tematiku minulostní (Záře nad pohanstvem J. Lindy) a exotickou (Jungman-nův překlad Ataly).
Chápání literatury jako záruky národní existence osvětlil Jung-mann ve stati 0 klasičnosti v literatuře vůbec a zvláště české (Časopis Českého muzea 1, 1827). Klasickou již pro Jungmanna není jen velká literatura antická ani renesanční či humanistická. Klasickým se může stát i nové, rozvíjející se písemnictví v českém jazyce, až bude mít dostatek spisovatelů schopných psát rozmanitě i dokonale, i dost čtenářů.
Posledním měřítkem klasičnosti je tak působení literatury: „...když to, co právě klasičného jest v národním básnictví, v uštech zástupu obecného žije, u vyučování mládeže přechází a v rovné míře živoucí a vzkvétající pokolení pozdvihá..."
LITERATURA:
Můrko 1897; Sedmidubský 1985; Slovník literárních směrů 1983; Vodička 1948.
V
Z knihy Česká literatura od počátků k dnešku, autorem kapitoly je Alexandr Stich)