PRAMATIK VÁCLAV KLIMENT KLICPERA
„Vše o Klicperovi a jeho díle"
v poučené studii Vladimíra Justla
(v knize V. K. Klicpera: Čtyři aktovky, 1960)
r""" Sledujeme-li život a dílo jednoho ze zakladatelů novočesfceho umění dramatického Václava Klimenta Klicpery, p'olzň^vli^lKasThT^vývoj českéKô^dlvadla od historického rokjľljli2, kdy se v Praze po tříleté přestávce začíná znovu hrát česky, až doc^eyferá divadla Prozatímního roku 1862. tedy do nástuvu Re-nerace májové. Je io cesta dlouhá. Na fójím"pôčatku žiji ještě takřka bezprostřední zážitky ze slavného tříročí české Boudy, Vlastenského divadla na Koňském trhu, kde v letech 1786—1789 zněla poprvé pravidelně a ze samostatné scény česká řeč z jeviště; oné Boudy, kolem níž vyrostla generace bratří Thámů, Prokopa Šedivého, Maxmiliána Štvána, Antonína Josefa Zimy, Matěje Stuny, Josefa Jakuba Tandlera a jiných. Na jejím konci setkáváme se již s reál-nou představou o samostatném divadle národním, které bude monumentálním a důstojným symbolem žijícího národa. Toto půlstoletí je pak dobou zvlášť důležitou především proto, že jde o léta, kňy_ našejpí-semnictví svádi zápas za ospravedlnění české, řeči, kdy je nástrojem národnostní propagace v řadách odrodilou a kdy vznikají první velká díla už vpravdě umělecká; literatura pomáhá tak společně s lidovými vrstvami, které byly germanizační vlnou zasaženy
nejméně, vybojovat právo na samu existenci národa. Klicperovo místo v tomto obrozenském zápase je nemalého významu.
Městem Václava Klimenta Klicpery je Chlumec nad Cidlinou, položený v rovinaté krajině východních Čech; narodil se tam 23. listopadu 1792. Otec byl krejčí, Václavovi bylo určeno, aby zdědil jeho povolání. Statná postava synova se však pramálo hodila ke krejčovině, a tak ho praktický otec dal do učení k mistru řeznickému. To byla škola života, poznání blízkého i vzdáleného okolí, jeho prostých lidí. K tomu se pak přidaly měsíce prožité na zkušené v Jihlavě, v Olomouci a v Brně, kde Václav onemocněl. Po čase stráveném v tamější nemocnici odejel zpět do Chlumce, k řemeslu se však už nevrátil; po prázdninách 1808 odešel se starším bratrem Františkem na studia do Prahy. Šestileté gymnasium absolvoval za pět let, roku 1813 se dal zapsat do filosofie. A tehdy také přišel do Haklíkovy družiny divadelních ochotníků, kteří od roku 1812 hráli česky. Čin Prokopa Hak-líka a jeho nejbližších spolupracovníků J. N. Štěpánka, Jana Hýbla, Františka Klicpery a ostatních je pro vývoj českého divadla významný. Václav Klicpera se záhy stává jedním z nejagilnějších členů této skupiny, a to nejen jako herec a organizátor, nýbrž i jako autor.
Pro tvorbu dramatickou měl Klicpera nejeden před-i poklad.. Především znal dobře život, s nímž se b~ez-prostředně setkával ve svém rodném kraji za let učňovských. Tam se snad také poprvé seznámil i s di-\ vadlém, jito nejspíše s tzv. lidovým divadlem soused-
8
ským, které mělo dávnou tradici právě ve východních Čechách, hlavně pak v Podkrkonoší. V Praze měl možnost poznat německé profesj,onální divadlo, záro- '-' ven byl aktivně účasten ochotnických představení českých. Přidáme- li k tomu velké Klicperovo nadání spisovatelské a připomeneme-li pozdější vyznání z jeho předmluvy k povídce ,,Točník"/f „Mně jest celý svět dramatická báseň! Ze všeho, co čtu, ze všeho, co vidím, bezevolně scény sepřádám a osnuji'jj), neudiví nás, že to byl právě žánr dramatický, v němž zkusil svůj umělecký talent.
První prací Klicperovou byla zřejmě národní báchorka ,,Blaník", napsaná roku 1813 a sehraná 25. března 1816 před přeplněným hledištěm Stavovského divadla. Přijata byla velmi příznivě, Klicpera si šťastně zvolil námět hry, hlavní postava rytíře Zdeňka Zásmuckého byla u čtenářů oblíbena, neboť nedlouho předtím vydal Kramerius svůj překlad německé knížky ,,Zdenko von Zasmuk'1. Brzy po „Blaníku" následovaly hry další; některé z nich se ztratily, u ostatních je dost nesnadné stanovit chronologii. Z roku 1814 nebo 1815 je veselohra „Potopa světa", po ní následuje nenáročná, ale milá aktovka „I dobré jitro" a fraška „Žižkův meč", v níž autor formuluje své názory na vztah Čechů k Němcům. Hra propaguje národnostní snášenlivost, zároveň je i výrazem autorovy demokratičnosti a odporu k staromilství a k bezduchému vlastenčení; její význam je však především historický, pro současné jeviště je mrtvá. Ani další veselohra „Bělouši", vznikající roku 1816, nestojí dnes za větší pozornost.
Zvlášť plodný byl pro Klicperu rok 181y, kdy píše asi devět nových prací, z nichž tri dodnes počítáme k jeho nejlepšírn veselohrám: Divotvorný klobouk' ,,Hadriána z Římsů" a ,,Rohovína Čtverrohého". Ze zbývajících her se udržela nejdéle na repertoáru dnes už poněkud zastaralá komedie ,,Lhář a jeho rod". V té době poslouchal již Klicpera po vzoru bratra Františka medicínu, za dva roky ji však opustil a rozhodl se pro studia humanitní, která dokončil pod vedením Josefa Jungmanna roku 1819.
Poslední pražská^ léta jsou pro Klicperu dramatika velmi úspěšná. Dosavadní tvorba mu zaručuje prední místo mezi soudobými spisovateli, u^návlíjílw i vůdčí osobnosti literární, JungmäňWj^'JiÔv^úfe 'rmpsáMm hisÍořlcTié~hry a činohry do své,,Slovesnosti" (vyšla 1820), diváci přijímají s radostí jeho kusy na scéně Stavovského divadla, kam se po ,,Blaníku" dostává ,,Únos z hrobky" (dnes ztracen), ,,Čtyři bělouši" (přejmenováni na ,,Bělouše") a ,,Oldřich a Božena". Při této poslední práci, nazvané později ,,Božena", opět uplatnil Klicpera svůj smysl pro volbu tématu. Demokratismus látky vyhovoval plně tehdejšímu cítění, rovněž tak její romantický charakter.
Nej životnějšími pracemi z prvního pražského období Klicperova života jsou tedy tři jmenované veselohry. O ,,Rohovinu Čtverrohém" budeme mluvit ještě podrobněji, nyní se zmíníme o ,,Divotvorném klobouku" a , .Hadriánu z Římsů".
V,,Divotvorném klobouku" podařilo se Klicperovi se zdarem vykreslit obrázek lakotného kupce Koliáše, který připravil svého synovce Strnada o dědictví po
IQ
matce. Koíiአje nepříjemný typ maloměstského šosá-ka, vysmívajícího se českým národním snahám, skrblíka a nadutce, opovrhujícího prostým lidem. Pro jeho povahuje příznačný vztah k chudému písničkáři Po-hořalskému, kterého kdysi okradl o spravedlivý honorář. V postavě Pohořalského oslavil naopak Klicpera prosté české buditele, kteří putovali z místa na místo a roznášeli české knihy. Novou společnost reprezentují studenti Strnad a Křepelka. Na těch je, aby potrestali KoliáŠe za jeho lakotu. Úskok se zdaří — bohatý kupec naletí na koupi domněle divotvorného klobouku — Strnad a Křepelka ze získaných peněz vyplatí Pohořalského, zapraví útratu v hostinci, zbytek pak kupci vrátí. I když v závěru hry dojde ke Ko-liášovu nevěrohodnému napravení, neztrácí tím příliš Klicperova veselohra na účinnosti. Dramatik dovedl se satirickou vervou útočit na povahu Koliášovu tak otevřeně, že žádný z diváků nebo Čtenářů nemůže být na pochybách, s kým má co dělat. Klicperovi se podařilo vykreslit v postavě Koliášově společenský typ, který značně přežil svou dobu.
,,Hadrián z Římsů" je hra z naprosto jiného prostředí. Ne současné maloměsto, nýbrž dávná doba hradyiích feudálů. Klicpera však nenapsal — ať už záměrně či bezděčně — rytířskou veselohru, nýbrž velmi zdařilou parodii na tento druh literatury. Vysmívá se plechovému rytířství, hlavní postava, mladý Hadrián, je směšná figurka, bolestín a slaboch, komický už svým zjevem. Zápletka je tu milostná, kolik však zdravého humoru, připomínajícího typ italského a francouzského divadla zvaného commedia delľarte,
II
dovedl na ni dramatik navěsit, s jakou vynalézavostí uměl zaplést její děj! Klicperova parodie je útočná, vysmívá se, zesměšňuje. V „Hadriánovi z Římsů" stejně jako v řadě her dalších, ale méně zdařilých (napf. ,,Bělouši", ,,Tfi hrabata najednou" aj.) využil dramatik tvůrčím způsobem principu kuklení. Většina komických situací je vytvořena tím, že na scéně o sebe klopýtají tri Hadriánové. Z tohoto nápadu dovede Klicpera vydobýt maximum, zaplétá situace s vášní strůjce kratochvilných komedií, neztrácí však nikdy ze zřetele hlubší smysl hry, jejíž předností jsou navíc velmi dobře vykreslené postavy, zdravý smích a nemalá dávka poetického kouzla, na něž býval jindy autor dost skoupý.
Nov_ou_etapu ve vývoji dramatikově znamená jeho nrlrhptf ^l^rahy: roku iHiq. po dúktinňuni nimlti, je poslán jako humanitní profesor do Hradce Králové. Vrátil se tedy do rodného kraje, na novém působišti byl přivítán českými vlastenci, kteří si právem od něho slibovali posílení národních pozic v poněmčelé vojenské pevnosti hradecké. Pro Klicperu to však znamenalo vzdálení od velkého jeviště, kde mohl vidět své hry ,,v živé jestotě", jak sám později napsal.
Činnost Klicperov.a.v. HradcLKrálovÁje zřetelně rozpadá na dvě etapy: první do roku 1830, druhá do roku 1846, kdy odchází zpět do Prahy. První desetiletí je po všech stránkách úspěšné. Autor tehdy píše řadu výbomýck±err^1Má~příkžitostné deklamo-uánky, které se stávají značně populárními a mají vliv ia pozdější veršovou tvorbu J. J. Langra a Fr. J. Ru-leše, pokouší se i v próze. Rozhoduje se k 'rozsáhlé
Činnosti vydavatelské, vlastním nákladem tiskne u J. H. Pospíšila především své práce dramatické. Snaží se oživit hradecký divadelní život, cílevědomě vychovává mládež (mezi jeho -žáky je např. }. J. Langer, J. K. Tyl, který za ním přichází ,,opustiv lednici škol pražských", K. J. Erben a jiní), nevynechá jediné příležitosti k národní propagaci. Etapa druhá, ač delší, nevyrovná se už nijak létům předešlým, je iolžôBa umělecké stag^nace^^dy[.^U£SSX^LMkíh^ VjrúEa.
V prvním desetiletí hradeckém vydává dramatik jednak své hry starší, jedna^Tpráče w^éTPwfámv^ z1Ímmv$^ , ,Divadla'',
vytištěné v letech 1820—1822 u J. H. Pospíšila; přinesly deset jeho her, napsaných v Praze za let studentských. V téže doběji^jw Klicpera v různých časopi-sech a almanaších (z nichž jeden i sám rediguje) řa-dusv^ch' deklamovanek. Nejpopulárnější z nich byla pravidla karetní hry ,,Šestadvacet" a ,,Mlynárova opička"; knižně vychází soubor deklamovanek až roku 1841. Verše Klicperovy mají velký význam z hlediska propagačního, nejsou však valné ceny umělecké.
Nejvýznamnějším vydavatelským činem Klicpero-vým'"býtó~"šéšt ITAlmanachů dramatických hey". vy-cházejících v Vetech 1825—1830. Na svou dobu to byl podnik velmi nákladný a odvážný, zároveň však nesmírně záslužný. Pročítáme-li různé memoáry a korespondenci z té doby, zjišťujeme, jaký význam měly tyto knížečky hradeckého profesora, jak byly očekávány, jak dobrou práci vykonaly pro rozvoj České společnosti a její národní uvědomění. Do prvního al-
12
13
manachu zařadil Klicpera dvě nové práce, romantický „Valdek" a báchorku ,, Loketský zvon', a přepracoval pro něj dosud neústěnou aktovku ,,Rohovin Ctverrohý". V druhém svazku byla rytířská hra ,,Rok po smrti", historická tragédie ,,Soběslav(t a operní libreto ,,Žižkův dub", v třetím veselohra ,,Ženský boj", ,,Psaní Hasenšteinova" a ,,Prsteny".
Nejzávažnějsí novinkou z prvních tří almanachů byl „Soběslav". Klicpera na této historické truch-lohře pracoval tři čtvrti roku, což byla doba na něho neobyčejně dlouhá; víme např., že ,,Rohovína Čtver-rohého" napsal za jednu^iwc^jdelšThru obvykle složil za tři týdny. V,,Soběslavu" však chtěl vytvořit — po Shakespearově vzoru — velkou tragédii z Českých dějin. Vybral si k tomu poslední dvě léta vlády selského knížete Soběslava, kterého představil jako panovníka zmítaného vášněmi, zároveň však jako přítele sedláků. Snažil se jej vylíčit jako vladaře evropského formátu, cílem mu tedy zřejmě bylo posílení národní hrdosti. Užil vznosného verše, nestačil však silami, a tak výsledek této práce se nerovnal představám a nadějím, jaké do hry vkládal. Současníci však přesto přijali toto dílo s povděkem, oceňovali dramatikův patos, přirovnávali ho k vrcholům světového písemnictví. Dnes je ,,Soběslav" záležitostí historickou, stále však svědčí o Klicperově velkém úsilí uměleckém, o jeho průkopnickém činu na poli české dramatické literatury.
Ve čtvrtém almanachu roku 1828 objevila se vedle výborné aktovky „Veselohra na mostě" a „Tří hrabat najednou"povídka ,,Točník".Má ve vývoji naší
prózy asi takové místo, jaké náleží,, Soběslavu'' v historii písemnictví dramatického. Klicpera i tentokráte se pokoušel o něco nového, stál zase na počátku, z něho vycházeli pak historičtí povídkáři pozdějších let, hlavně Tyl a Chocholoušek. Vzorem mu byl Walter Scott, autor tehdy značně populární, tématem historka ze života Václava IV., na němž Klicpsru lákala jeho lidovost a možnost umělecké verifikace historického výkladu této postavy.
Pátý almanach přinesl trochu drastickou báchorku „Jan za chrta dán", mistrovskou aktovku „Každý něco pro vlastľ'a romantickou činohru „Loupež", svazek poslední, vydaný roku 1830, povídku „Vítek Vítkovic" a hru „Opatovický poklad". Tím Klicperova vydavatelská činnost skončila. Sliboval sice pokračování, nikdy však již k němu nedošlo, i když po volali jak jeho přátelé, tak soudobé časopisy.Ro}^8 3$,
je skutečně zlomem, Klicpera umlká nejen ve vylEf^ vání almanachů, nýbrž přestává dočasně i psát±
Důvodu bylo nělzbli^^řelíevším tu sehrála svou úlohu nevšímavost oficiálního pražského divadla, kde se q české hry staral J. N. Štěpánek, který se lety stával vytrvalým propagátorem pouze tvorby vlastní. Klicperovy hry byly nejen málo zařazovány na program, nýbrž i nedbale studovány. A tak jedině na počátku let dvacátých dočkal se dramatik častého uvádění svých prací na malém soukromém jevišti divadla u Teisingrů v Praze. Vedle nevšímavosti Štěpánkovy a malého zájmu oficiální kritiky musel Klicperu urážet i nespravedlivý osobní útok Čelakovského v Časopise Českého musea, otištěný roku 1830 jako jeden ze
J5
seriálu ,,Patrných dopisů nepatrných osob". Ktomu.x se přidaly^starosti rodinné; Klicpera nakonec nemel _ už ani dostatek finančních prostfedků, aby mohl unést nákladné vydávání almanachů. Navíc pak stává se Klicpera pro třicátá léta přece jen úž autorem minulé generace, nastupují mladí,'M^Ka,^ben~Ru^ŠJLTyl, na vrcholu své umělecké dráhy je Čelakovský. Š touto ííieralůroú nedokáže již Klicpera udržet krok, zvláště když zůstává stále vzdálen kulturního centra země. A tak už nemůže oživit jeho tvůrčí činnost ani Tylovo Kajetánské divadlo, kde se hraje v letech 1834—1837. Klicperovy hry jsou často na programu, dramatik však jen zřídka přijíždí do Prahy, aby je zhlédl. K Teisingrům před patnácti lety dojížděl často, ne- í jednou tam i sám hrál. Tyto doby však už jsou nená- j vratně pryč.
A přece i v tomto období poklesu dochází k zvratu vývoje, k záblesku nové naděje. V září 1832 přišel do Hradce na praxi právník J. V. Pelikán, nadšený divadelní ochotník. S jeho pomocí ožila i ochotnická scéna hradecká, pod jeho vlivem začíná Klicpera znovu tvořit. Vedle povídky ,, Věnceslava'' vznikají především dvě významné hry: rozkošná satirická aktovka ,,Ptáčník" a myslivecká veselohra ,,Jelen", vydaná I až roku 1849 pod názvem ,,Zlý jelen". Tehdy ji Klicpera poněkud přepracoval, přibarvil ji dobovými narážkami na rok 1848. Tím se z ní však nestala hra z tohoto revolučního mezníku českých dějin, zůstala nadále idylickou komedií ze zákoutí mysliveckého, v níž šlo autorovi především o zachycení atmosféry lesa, do něhož umístil svou milostnou historku. „Zlý.
jelen" vyniká především z hlediska stavebného, má živý jazyk, dobré postavy, přívětivý humor.
Po tomto krátkodobém oživení Klicpera znovu umlká Jb jeho odchodu zTTraarce~Křál^ě^^nBa3Ji už jen práce dvě, obě nevelké ceny: ,,Izraelitka" (1842) a „Popelka Varšavská'' (1844).
Hradecké období končí rokem 1846, kdy se pro Klicperukonečněn^loj^toj^^aze^bylpovolán na Akademické''gymnasium, na ústav, kde kdysi sám stu-dowT7~Nanl>vé škole si záhy získal značnou oblibu, stal se milovaným učitelem, v němž viděli žáci svého otce. Klicperovi bylo dopřáno, aby vychovával novou generaci um&ěclibu, vHavíčTó^ gymna-sia sedávali tehdy V. Hálek, J. Neruda, V. Náprstek, J. V. Fric, M. Tyrš, G. Pfieger-Moravský, J. Barák, F. V. Jeřábek, A. V. Šmilovský, V. Vlček a jiní.
Rok 1848 vnesl Klicperu i do víru událostí politických. Stal se členem Národního výboru a tribunem studentské kohorty, byl poslán do ^Hradce Králové jako vládní kómtiařpřó volbu zemských poslanců, dokonce byl zvolen poslancem za Hradec Králové i Chlumec nad Cidlinou, mandáty však nepřijal. Věnoval se především činnosti školské, zasloužil se o přeměnění Akademického gymnasia na ústav český, připravoval pro žáky české učebnice. Tyto úspěchy však potlačila bachovská reakce, která nakonec suspendovala roku 1§53 Í Klicperj^vjé době už ředitele této školy. A tak odchází Klicpera do penze a obrací se na samém sklonku svého života k horečnéfčinnostiTvůrčf.
O návrat k tvorbě dramatické pokusil se Klicpera znovu již po příchodu do Prahy, a to zřejmé pod vli-
vem nakladatele J. A. Gabriela, který s ním uzavřel roku 1845 smlouvu na vydání jeho sebraných spisů. První svazek vyšel roku 184y, a tehdy také píše dramatik dvě nové hry: veselohru ,,Poslední prázdniny", v níž vzkřísil sympatického písničkáře Pohořalského Z ,,Divotvorného klobouku", a národní báchorku ,,Česká Meluzína"; kde zazní ohlasy předrevolučního ovzduší. Práce tato nedosahuje sice významu her Tylových, který prožívá v té době nejplodnějŠí období své ! tvůrčí dráhy, ukazuje však přesto, že ani starší Klic-pera nezůstává ve své činnosti dramatické neovlivněn převratnými událostmi politickými. I
Y.^osledních letech života věnuje se Klicpera stejně í próze jako dramatu. Zajímá se především o látky z his-~~ioriě, dostatek volnŽfw času mu dovoluje studovat pra- i meny, pomýšlí dokonce na cestu do Bělehradu, kde se i chce seznámit s prostředím své hry ,,Laudon u Bělehradu". Nemoc mu v tom však zabrání, a tak zůstává tato hra torzem. Z próz píše především cyklus povídek 9 z doby Karlovy (,,Příchod Karla IV. do Cech", I^55i ,,Karel IV. před Frankenštejnem a Potenštej-nem", 1S56; ,,Král Jan Slepý", 1858), ani ten však už nedokončí. Pojal ho jako rozsáhlý obraz kulturního a společenského dění, vybral si první polovinu století čtrnáctého, neboť mu byla šťastným údobím země, vyhovovala jeho touze po zobrazení českého panovníka významu evropského. Poslední prózou je ,,Tajný pověrec", romantická látka, kterou rovněž na sklonku života zpracovává i co drama.
Z divadelních her vznikají především čtyři práce historické: z doby ValdŠtejnovy ,,Lazebník", dále
Boleslavci", což je nové zpracování látky o Oldřichu a Boženě, tentokráte pojaté méně romanticky, žel tím i méně poeticky, a dvě další dramata z českých dějin, z nichž je lepší ,,Eliška Přemyslovna", líčící intriky německé šlechty po smrti posledního Přemyslovce. Je to dobrá historická hra, která se stala v tomto žánru vzorem pro nejednoho autora. Ne tak zdařilý je ,,Fridrich Bojovný"; ten stojí za pozornost jen jako další příklad, jak Klicpera pojímá postavy české minulosti. Jaroslav ze Šternberka, bájný vítěz nad Tatary, je německému panovníku mužem a hrdinou evropským, jemuž ,,v světě. . . není nikde rovného". Zbývající hry, napsané v letech padesátých, nejsou valné hodnoty; nejlepší z nich je ,,Krása a ne-krasa", čerpající z motivů pohádkových.
Zároveň se Klicpera v této době vrací i ke svým präcim starším. Dostává se konečně do častého styku s velkým jevištěm, dovede lépe odhadnout možnosti divadla, má více zkušeností. Prepracováva sedm her, nej záslužnější je nová verse ,,Hadriána z Římsů", ,,Lháře a jeho rodu" a ,,Soběslava".
Z pozůstalosti, kde se dochovala řada fragmentů, výpisků, plánů her atd., vidíme, že smrt zastihla KXicperuy plné tvůrčí činnosti. Je to obdivuhodné nejen pro přece už pokročilý'vek — 3ramatik umírá 15. září 1859, nedlouho před svými šedesátými sedmými narozeninami —, nýbrž i proto, že poslední léta ži-vota byl Klicpera značně nemocen. Snažil se však pre£o_frýt co nejvíce platný literatuře, chtěl ještě — jako jeho písničkář Pohořalšký v „Posledních prázdninách" — zazpívat, nové generaci. Ta k němu vzhlí-
18
19
zela s úctou, stačí číst vzpomínky Nerudovy a HdU kovy.
Klicperůji_ži^t_byjjv£lm^ když dochází
v'thcátých a vlastně i v čtyřicátých letech k umělecké stagnaci (tehdy však Klicpera vyvíjí velkou činnost organizační, dnes bychom řekli osvětového charakteru), i když poslední desetiletí života znamená jen rozšiřování (někdy až anachronické) starých hodnot, ne tedy nový, vpravdě umělecký čin, přece po celou tu dobu je Klicpera veřejnou osobností s velkým významem pro národní boj. JeJto^_p.jibmzeneckého buditele, který se nebojí oné malé, někdy až nepostiži-telné denní práce, Úterý jde áleyědomě za svým ideá-leW?.,Fj>ZJ&uloval ho, když psal své čtyřverší do památníku Čelakovskému:
My jsme, pane, velký poklad zachovali: Libozvučný jazyk, mrav a národnost. Nad klenotem tímto strahovitě bdíti budou všickni naši potomci.
Je to však navíc buditel-ume^ec^nejenpropagátor, ný- ^ bržosobnošf dřWriaíická,^úi6ř více než padesáti her, jeden ze zakladatelů českého divadlal_pr_v.ní z tvůrců jeho repertoáru. Kolika profesionálními a ochotnickými scénami prošlo toto dílo, kolik rozdalo smíchu, potěšení, kolikrát se vysmálo lidské malosti a ubohosti!
Nejedna z těchto mistrovských prací žije podnes, nejedna se v rukou režisérů-adaptátorů stala překvapením českého divadla. Vzpomeňme na úpravu ,,Ha-
driána z Římsů" z pera Jindřicha Honzla, na „Zlého jelena" připraveného Jiřím Frejkou, na bojovné představení, jaké v předvečer druhé světové války vydobyl E. F. Burian z aktovky „Každý něco pro vlast!". Tyto tři práce spolu s „Divotvorným kloboukem" a dalšími jednoaktovkami „Rohovin Čtverrohý", „Veselohra na mostě" a „Ptáčník" patří k tomu nejlepšímu z Klicperova dramatického odkazu. Žijí a budou dlouho ještě žít na našich jevištích, budou sek nim vracet nejen režiséři ITTierci, kteří v~ňich vždy nalézali a stále budou nalézat vděčné rolg^nýbrž i diváci a čtenáři. Těm je určen i tento výbor, soustřeďující se na Klicperovy jednoaktové veselohry.
s'Pro Klicperovu dranmtickqu tvorbu je příznačný fyeflzý počet aktovek.{Zdá se, zeje to dáno dvěma Ják-tory: dobovým a osobním. Českým hrám byly na Sta-,, voyském divadle dlouhou dobu vyměřeny pouhé dvě hodiny, někdy ani ty ne. V tak omezeném Zase nebylo' možno dávat dlouhé kusy, které měly několik proměn. Aktovka byla výhodná i pro malé nároky, na.výpravu aJ£l?-™®!}ší V9Če\ ro^h^omč divadelních her uváděly se na stavovské scéně i různé kvodlibety, směs písní, tanců, drobných výstupů. Klicperovy aktovky volaly po provedení při těchto večerech, dramatik tu však příliš neuspěl. Je to tím^pQdivnější,žeJajem kých her na Stavovském divadle J. Ň. Štěpánek se nejčastěji vymlouval na délku a složitost Klicpero-vých prací. Zato si tyto aktovky vybírali studenti,
20
21
kteří k svým prázdninovým ochotnickým představením na venkově potřebovali kusy, jež se daly rychle nastudovat, neměly náročnou výpravu a obsazení a vešly se na malé jevištěj\Některé z Klicperových aktovek byly zřejmě psán^^^3Ť^^P^""?.^otn^c^ divadlo, které bylo jako řada jiných scén jazykově utrakvistické. Za večer se dávala jedna hra německá a jedna česká, která tedy nesměla být příliš dlouhá. ^Prxhbně~mohlo-být tohoto malého jevištního útvaru využíváno při různých vlasteneckých besedách.
Tento dobový zřetel nebyl jistě bez vlivu na dramatikovu ^^b^.rJ^d\^pfxa se vždycky snažil pfacovat na tom úseku literatury, kde toho bylojnejvíc potřeba. První se pokusil o historickou povídku a o tragédii z českých dějin, pěstoval deklamovánku, která byla čistě dobovou záležitostí, apod. Na druhé straně určovaly společenské události i jeho činnost mimóliterární, a to jäk~pôliUckóu[zvláště roku 1848), tak výchovnou (především na Akademickém gymnasiu). Dobový vliv na Klicperovy aktovky je patrný i z toho, že vízcJíljyi^ (je jich celkem dvanáct)
vznikají v letech 1815—1828, kdy měl tento útvar právě z vnějších důvodů naději na uplatnění a kdy byl i.žáMn^Teprve rblm 1829, když se divadelní poměry v Praze začaly poněkud zlepšovat, vyslovil J. K. Chmelenský mínění,,zkušeností stvrzené..., že malé kousky velmi zřídka lid do divadla lákají". Nejvíce prý plní hlediště „opery a... vlastenecké původní činohry". (Časopis Českého musea 1829, sv. 1, str. 129.)
Druhým faktorem — kromě dobového — je osobní
22
umělecké založení autorovo. Vedle vztahu genetického a spíše vnějšího, jakým je Klicperova souvislost s tradicí církevního a sousedského divadla, kde byly tyjo drobné formy JnapY.líiäm~interludia) pbvy^leT je tu důvod podstatný a hlavní: aktovka jako malý jevištní útvar odpovídala dramatikovu básnickému typu. Klicpera tvořil rychle, bezprostředně, sfeorčTJi-j velne, byla mu proto zvlášť příznivá mejiší plocha, \ kterou obsáhly kratším čase, pod jednou inspirací. MeTvšak zároveň přirozený sklon k epické šíři," k až fantastickému hromadění neuvěřitelných náhod, k opětnému a velmi častému přestrojování, k řešení několika milostných historií najednou atd. Dělával to, pravda, z důvodů výchovných aby se potvrdila_ nej-základnější životní poučka, ale neznal v^Jomjrúry^ Výsledkem byly hry zdlouhavé, nudné, stereotypní. 1 am, kde nepodlehl tomuto sklonu a kde dokázal omezit děj a vyřešit ho riäma]^^
elánu,^tam vítězil. To je právě případ jeho aktovky, jevištního útvaru v dramatikově odkaze nejcenněj-šího. A zároveň i nej životnějšího. Platí to o těch aktovkách, které vyrůstaly ze současného života, zaujímaly k němu kritický postoj, útočily na nešvary a bojoyp^ye^jrnéM mládi, spravedlnosti, práva a pokroku, především o čtyřech pracích zde vybraných: „Rohovin Čtverrohý", „Veselohra na mostě", „Každý něco pro vlast!" a „Ptáčník". ^Podle vzpomínky Klicperova nakladatele f. A. Gabriela z časopisu Lumír (1860) složil Klicpera Rohovina Čtverrohiého _p jedněch prázdninách v Chlumci nad Cidlinou. Studenti tam nacvičovali
23
nějaký kus pro nedělní ochotnické představení, děvčata jim v úterý znenadání vrátila úlohy, a tak Klicpera pfes noc napsal aktovku bez ženských rolí. Je-li tato historka (která by se nejspíše mohla přihodit roku 1817, jak soudí odborná literatura) pravdivá, je to jeden z nejlepších důkazůjpro impulzívnosť a tvůrčí spontánnost dramatikovu, pro jeho živelný talent. Po- \ chopítelně si však uvědomujeme, že před otištěním byla hra přepracovánaxjgkj)Jom konečně svědčí i letopočet 1821, jímž je označena doba vzniku v jejím prvním vydání z roku 1825.
Svou podobou á~záměřením má „Rohovin Čtver-rohý" leccos společného s „Divotvorným kloboukem". Odehrává se rovněž na maloměstě, jeho prostředí je však ukázáno ne pouze na postavě jedné, nýbrž na třech: na starostovi a ranhojiči Rohovinu Čtverróhém, na místním soudci a na „reprezentantu" Matyáši Lelkovi. Rohovin je prototyp šosáka, nadutý domýšlivec, chvástavý žvanil, jemuž dělá nesmírně dobře, může-li se pochlubit nějakou cizí — třeba „španihélskou" známostí. Lidé z městečka jsou mu dobří jenom k tomu, aby na nich nestoudně vydělával, někteří pak, aby s ním chodili vysedávat do hospody a pochlebovali mu. Takovým člověkem je hrbatý sudí, který je rád, může-li se ukázat se svou latinou a přihřát se na výsluní starostově, a hloupý Matyáš Lelek, další představitel onoho malého zaostalého městečka na saském pomezí, kam ještě nedolehly ideje osvícenského humanismu. Oba dva, jsou-li bez Rohovina, stanou se komickými zbabělci, jak dosvědčují dva jejich krátké výjevy ze závěru hry.
Proti této trojici přímo reakčních měštáckých nedouků vystupují tu tři mladí maliny Stehlík, Čížek a Čečetka. (Podobná symetrie je u Klicpery častá, nejdůsledněji je propracována v aktovce „Každý něco pro vlast!".) Jsou to představitelé nové generace, nadšení a vzdělaní úmělcX^ktéří ~ztělesňují dramatiku ideál poJzŕoTwvéhlflhľádC Nenávidí maloměšťáckou zalučhlôštrdôí^ôu^^t, rádi cestují a poznávají male onost přírody. Jeden z nich, Čížek, v pátém výjevu říkar,,Nic šěňa to neohlížejte, že cestujeme pěšky! Kdo chce poznati lid a krásu přirozenosti, ten se nesmí dát do vozu zábedniti." Malíři potřebují světlo, Klicperovi malíři jsou lidmi plenéru. Chtějí-li být opravdovými umělci, kteří věrně zobrazují skutečnost, musí znát lidi a krásu přírody. Jejich krédo je vyznáním doby, kdy je psána M. Z. Poláka „Vznešenost přirozenosti". Je i vyznáním dramatikovým.
Dva tak naprosto odlišné světy se pochopitelně musí střetnout. Klicpera připravil tento konflikt důmyslně, dal mu vyrůst z tvůrčí metody umělců. Stehlík namaloval podle pravdy mlynářovi dlouhý nos, ČízeH sládkovi křivá ústa, Čečetka nepřidělal bezzubému vino-palníkovi chrup. Portrétovaní šosdČkové se dali namalovat proto, aby byli na obraze hezčí než ve skutečnosti. Nakonec odmítnou obrazy koupit. Studenti na to v hospodě hubují, Rohovin malíře pomlouvá, dojde k hádce, posléze uzavře Čečetka s Rohovínem sázku, že s tak komickým jménem neprojede ani dráž-danskou branou. Rohovin prohraje, studenti zvítězí; o získané peníze však nestojí, ale rozdají je. Jejich cílem — stejně jako v „Divotvorném klobouku" —
24
25
^yJ^^PA^lMpbP^ÚV:^' pomstít se mu, uhájit si dobrou pověst. Neboť, jak fiká Klicpera i sám za sebe ústy Cečetkovými: "„Malíři a básníci — to víš — stojí
odjakživa po cti,"___
Aktovka ,,Rohovin Čtverrohý", mistrně zachycující charaktery hlavních i vedlejších postav (např. i sklepníka), je zdafilým útokem na měšťáckou menta-litu. Jěií ústřední postava, omezený, ale nadutý starosta a ranhojič, představuje skvěle typ šosáka. Klicpera vytvořil tu jako např. v „Divotvorném klobouku" realistickou studii velkého společenského dosahu (v menší míře platí totéž o sudím i Matyáši Lelkovi), jednu z nejšťastnějších ve své tvorbě. Už proto patří „Rohovinu Ctverrohému" významné místo mezi českými fraškami menšího rozměru.
Poněkud odlišné ladění má jiná veseloherní aktovka, rozkošný milostný žert ^esetofera~na"in(7štS\(i826). její děj se odehraje během bitvy na moste7~který je ~z jedné strany obsazen stráží přátelskou, z druhé nepřátelskou. Veselá historie, v níž vystupuje jedna dvojice manželská, jedna milenecká a potřeštěný učitel, srší vtipem a milým humorem, je naplněna lidským teplem. Je to úsměvná historie o lásce a žárlivosti, v níž to nejednou zableskne Klicperovou satirickou notou, stíhající neživotnou učenost učitelovu nebo byrokratičnost feudálních vojáků. Klicperovi, žijícímu ve vojenské pevnosti"jakou byl Hradec Králové, byla proti mysli loajalita ztělesněná v rakouských důstojnících z povolání, neznal obdivu k jejich honosným kokardám a nesnášel se s povýšeneckým postojem vojenského panstva vůči ostatním občanům. Proto jsou
26
tito jeho vojáci tak málo podobni ponapoleonským důs-tojníkůrnrproto tu tedy nejde o přímý výsměch, nýbrž daleko spíše o blahosklonný úsměv.
Svěží komika aktovky[je zesílena i ovzduším, jaké
' vládne na mostě. Není to vlastně válečný most v pravém slova smyslu, daleko„spíše..kiil.is(i, která se tak jen tváří. Proudí na něm svěží čistý vzduch, který provětrá všechny kouty pochybností, místo, kde slyšíš tekoucí vodu a cítíš zářící slunce. Tak idyličtí jsou i Klicperovi hrdinové, kteří se na něm sešli; autor jim nedovolí, aby byli opravdu špa.tní, jejich prohřešky nestojí ani za řeč, vlastně skoro neexistují. Nedorozuměni mezi jednotlivými postavami hry nejsou větší než jarní bouřka, po níž se objeví na obloze duha míru.
„Veselohra na mostě" je mistrovské dílo nejen originálním nápadem, dějovou zápletkou, nýbrž i prove-
~~drenlmrCelá je soustředěna na malé ploše, mostu,.pži^. tom však v atmosféře značně poetické a dramatické, navozené válečným stavem a symetrií dvou stráží. Toto napětí pak kontrastuje s jejich až paradoxně prízračnou statičností, připomínající nehybnost loutkových figur, a vytváří tak komičnost neobvyklého, ale účinného ražení. Kvality této hry poznali už Klicperovi současníci, nejinak o ní'soudí 1 divák moderní, který má navíc možnost přijímat ji rovněž v operním zpracování Bohuslava Martinů.
K licperova kritika v „Divotvorném klobouku" a v „Rohovinu Čtverrohém" mířila do tehdejšího měšťáka, odhalovala jeho omezenost a nadutosť, zároveň pak ukazovala na možné nebezpečí, plynoucí z jeho mocenské pozice. Stejný cíl si zvolil dramatik i v ak-
27
tovce |Každý něcopro vlasti [(1828), nespokojil se však utblžem na mentalitu šosáctví, nýbrž účinně a šťastně skloubil tento satirický postoj sformulovaním své predstavy pravého vlastenectví. To demonstruje jed-näfe satiricky per negationem, když zesměšňuje a pra-nýřujlTlJomňělě zásluhy čtyř představitelů maloměstské zaostalosti a~ hlouposti, obstarožních pánů Pytle, Skořápky, Mláta a Partesa, kteří se snaží získat sta-rostenství a s ním spojené — jak se domnívají v sou-hlase s přáním paní správcové — manželství s její dcerou Minkou, jednak v postavě mladého, hospodářsky pokrokového měšťana Jesenského. Kresba klaď ných postav (správce, jeho dcera Minka, Jesenský) zůstává za bravurně zpodobenými figurkami čtyř sosáků, k nimž se Klicperovi podařilo vytvořit výborné ženské protějšky. Tuto symetrii zdůraznil dramatik ještě učedníky jednotlivých nápadníků, učitelovi Par-tesovi dal pak k dispozici pro nesmyslná ,,spartánská cvičení ve zbrani" řadu jeho žáků. Tomuto sboru představitelů maloměsta vévodí paní správcová, snobská^ maloměstská matka, která vyžaduje, aby se jí říkalo jemnostpaníjfejíďceři slečno, a jejímž přáním je provdat Minku za takového muže, jenž má nejen velký majetek, nýbrž i význačné společenské postavení.
Klicpera v této aktovce útočí na několika-frontách, vysmívá se krutě, ale spravedlivě celé té měšťácké ubohosti, kterou zdařile ukázal na velkém počtu osob. Dovedl k tomu využít všech prostředků, především jazykových, a podařilo se mu vytvořit diferencovaný dialog, přiléhající k typu jednotlivých postav. Dokázal své velké umění charakterizační, svůj smysl pro dra-
maticky funkční symetrii, velký talent satirický, ne-l—smtouvavý postoj ideový. Aktovka ~,~Každý něco pro vlastí" je velkým a přímým zrcadlemlidské hlouposti, malosti, domýšlivosti, snobství, přetvářky. Je io útok přímý a jednoznačně srozumitelný, dodnes pak v lecčems aktuální. O tom nejlépe.svědčí výbolňlTadaptace této hry pořízená E. F. Burianem, která se od svého vzniku roku 1936 dává často a s úspěchem v nejrůz-nějších našich divadlech.
fiíOH IHWH"> —"---------
Poslední aktovkou tohoto výboru je/Ptáčník?(i833 až 34), dodnes mnohými pokládaný za prácijie tak zdařilou. Jelo však omyl, který má na svědomí zřejmě téma liry,'její poněkud exlžTúzivní prostředí (jde 'vlastně o záležitost ornitologickou) a jistý" intelektuální střih. Ten je patrný především tM~Ie většina htmwrných situací je vybudována nakomice jazykové, na prolínání češtiny, němčiny a českoněme^Áh^ňa-tHkyrNenító však samoúčelná hra se slovyjjnýbrž velmi šťastný portrét pdro_dil^_který je zesměšněn a potrestán klicperovsky typickým způsobem: nedostane ruku žádané nevěsty. Zvláštního efektu dosahuje Klicpera i kontrastním vyhrocením děje a prostředí, když zasazuje svůj útok na nepřirozenost odrodilectvi do ovzduší lesa, prosyceného vůní květů a zpěvy ptáků.
Vedle tohoto útoku na poněmčelého Kocourka z Kocourkova míří Klicpera v této hře i na její hlavni postávána ptáčníka Kotrče, který propadl své „ptá-čenské" vášni. V nejedné své práci mluvil Klicpera proti lidským vášním, jeho ideálem byl vyrovnaný člověk žijící v harmonii s přírodou. Ptáčník je však v zásadě přítelem lesa, je jen třeba jeho zálibu usměr-
28
29
nit, přivést ji do rozumných mezí. Proto na jeho adresu jde spíše o blahosklonný úsměv, kdežto na adresu Kocourkovu naopak o bojovný výsměch.
Aby nedošlo k mýlce o smyslu veselohry, napsal Klicpera trochu teatrálně patetický, ideově však významný závěr, v němž dává ptáčník Kotrč Kocourkovi zajJzorjpMky^amučujeh^ ,,hodný muž, hodný Cech". Zároveň pak dává svou dceru milovníku ptactva Dlaskovi, nenutí ji kě sňatku, kťéfý~'käyšräoňŤIuvíl a k němuž je vázáni ohledy majetkovými. Klicperův Kotrč uznává m^x^qdle náklonnosti, nemodle společenských předsudků. Je to hra moderní nejen dramatickým pojetím (jak poznal užFr. Ad. Šubert), nýbrž i názory, kteréjjjú autor rozvíjí.
Hlavní postava „Ptáčníka" je typem zrovna tak, jako'jímbyl KôliáJlT^Divotvorného klobouku" a Rohovin. Je však pro svou zúženou problematiku typem společensky méně[důsažným. Koliášje typem lakomce, Rohovin vzorem měšťáckého vychloubačného hlupáka a nadutce, KotrČ je člověkem, který propadá vášni. Všechny tyto tri postavy vyrůstající v typy byly vytvořeny především jako výborné role: Klicpera v nich nezaprel dramatika-herce, jsou velmi dobre odpozorovány ze života, ztělesnily v sobě všechny typické prvky rady osob stejného rodu. Podobné rysy mají i menší figury další, především sudí a Matyáš Lelek z „Rohovina Ctverrohého" a čtveřice mužů i žen a paní správcová z aktovky „Každý něco pro vlast!".
Pro porovnání uvedených typů nabízí se analogie s autorem Harpagonů, Tartuffů, Zdravých nemocných, s Molierem. Neběží zde o to, že Koliáš je po-
dobný Harpagonovi svým lakomstvím, atcLJde o způ-sob práce, o soustředění dramatikovo na charakter ^slř7dňí postavy^
jako Moliěrovi daleko^í&tlÓmlíräl^ vlastní pojatu charakteru, než ^byyedlkjehojů^. Rozdíl mezCMoliěrem a Klicperou není v metodě práce, nýbrž v jíle umělecké. I Klicperovy nejlepší^jposta-vy nedosahují velikosti Moliěrovy, nejednou vsak ve vývojové perspektivě-české literatury mají^ to místo, jaké zaujímají hry francouzského dramatika v písemnictví světovém. „Klicperovy hry jsou jedinými a opožděnými příklady divadelního rozkvětu,~fcterý v cizině (hlavně v TtaTiVčTve Franm)~v~iý~a 18. století přivedl ke slávě celou jednu divadelní epochu. Commedia delVarie pro Čechy neexistovala, protože její rozkvět spadá v dobuliašěho hlubokého národního úpadku a spánku. Nemáme moliěrovského humoru mimo několik komediĽl&icperových~.4,~(J~rHonzl.)
Nejlepší z Klicperových aktovek vydáváme tedy i pro současného čtenáře, který před nedávnem vzpomínal spolu s českými divadelníky, že uplynulo už celých sto let od Klicperova úmrtí. Od napsání těchto prací uběhla pak doba ještě větší, od nejstarší z nich — „Rohovina Ctverrohého" — více než sto čtyřicet let. Přesto se však nebojíme předložit tyto drobné jevištní skladby čtenářské obci, soudíme, že dovedou potěšit, pobavit, škrábnout a nepříjemně šlehnout i po tolika Jetech. Současné veršvTä^b^rzuJfäly~pň svém velkém mistrovství a široké platnosti aktuálními ajprospěšnými i dnes.
Vladimír Justl
30