KAPITOLA JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY LITERÁRNÍHO DÍLA
Afektivní pojmenování
Afektivní jazykové prostředky = takové, které vyjadřují vztah
mluvčího k objektu. Básnické pojmenování je vždy svým způsobem
afektivní povahy – zde máme však na mysli jen taková pojmenování,
při nichž se nemění lexikální význam slova.
Afektivnost se nese obvykle dvojím směrem: buď se vyjadřuje vztah
kladný, nebo záporný.
Záporný vztah:
Vyjadřují např. tzv. pejorativa = slova hanlivá, výraz se stává
znevažujícím (čokl)
Kladný vztah:
Eufemismy = meliorativa = slova zjemnělá, zjemnělé vyjádření
skutečnosti; používají se místo přímého pojmenování skutečnosti,
která je společensky nepříjemná či tabuizovaná (starý – dříve
narozený, umřel – zesnul, odešel navždy aj.)
Familiární pojmenování = důvěrné označování (miláček, kočička,
tatínek místo otec)
Hypokoristika = mazlivá slova, jsou podobná předchozím; jde o
domácí obměny vlastních jmen (Pepa, Lidka, Káťa) a příbuzenských
označení (synátor, bráchanec), případně mazlivá oslovení (tatíneček)
Někdy se význam slova jen zesiluje (zesilování – augmentace) –
vznikají augmentativa = slova zveličelá; mohou vyjadřovat buď
záporný příznak, nebo jen větší velikost – často to poznáme pouze
z kontextu (psisko = velký pes x ošklivý, neposlušný pes); další
příklady: kusanec místo kus, velikánský, velikanánský apod. místo
veliký aj.
Opakem augmentativ jsou deminutiva = zdrobněliny, slova
zdrobnělá. Opět mohou vyjadřovat buď jen malou velikost (pejsek =
malý pes) nebo kladný vztah (pejsek = hodný, milovaný pes).
Dalším zdrojem afektivnosti jsou tzv. příznakové výrazy (slova něčím
zvláštní, z nezvyklého okruhu slovní zásoby, upozorňují např. na jinou
dobu, prostředí…).
Můžeme je rozdělit:
I. Slovní zásoba vymezená časovou platností
a) archaismy – slova, která se udržují v knižním jazyce, ale
pociťujeme jejich zastaralost; zpravidla jim rozumíme, ale aktivně je
už nepoužíváme (např. drahný čas = dlouhý čas, anžto = protože aj.)
b) historismy – slova také vymezená časovou platností, ale nemají
příznak afektivnosti; jde o pojmenování zaniklých historických
skutečností; nejen jevy, které už neexistují (verbíř, kádrovák, estébák),
ale i např. historické zbraně halapartna, řemdih a podobně – ještě
existují, můžeme je vidět v muzeu, na hradě aj., ale už neslouží
původnímu účelu, patří do historického kontextu (aktivně
se nepoužívají a rovněž jejich pojmenování nepatří zpravidla do
aktivní slovní zásoby)
c) neologismy – relativně nová slova, vytvořená pro pojmenování
nových skutečností nebo pro potřeby básnického jazyka; dosud
nezakotvila ve slovníku všech mluvčích, postupně se však do běžné
slovní zásoby včleňují
Vysvětleme si ještě pojem poetismy, můžeme se s ním setkat,
přestože v moderní lit. vědě už se příliš nepoužívá. Poetismus =
příznakový výraz omezený svým výskytem na básnický jazyk.
Uváděly se příklady jako vesna, oř apod., ve skutečnosti ale jde i
v tomto případě o archaismy, poetické užití mohou mít i neologismy
(např. „záhřmotí“ – vymyslel Vladimír Holan)
II. Slovní zásoba vymezená teritoriálně
a) dialektismy – nářeční slova; užití slova je určeno místně, např.
nářeční ekvivalenty slova peřina: duchna, poduška, svrchnice…
b) regionalismy – původem nářeční slova, jejichž užití je typické buď
pro celou Moravu (moravismy) nebo celé Čechy (čechismy), např.
mor. dědina x čes. vesnice, mor. zavazet x čes. překážet
c) etnografismy – nářeční slova charakterizující skutečnost
specifickou pro život v daném regionu (např. součást typického kroje,
která se jinde nevyskytuje – krpce aj.)
III. Slovní zásoba vymezená sociálně
a) profesionalismy = profesní mluva – soubor termínů a frází
užívaných pracovníky 1 profese (jedná se o nespisovné výrazy, ne o
odborné termíny) – např. pacient = pacoš
b) slang, slangové výrazy – soubor slov a frází užívaných skupinou
lidí se stejnými zájmy, např. studentský slang (fránina, matika), slang
geeků apod.
c) argot – mluva společenské spodiny, zvláštní druh slangu (zloději,
dealeři apod.); patří sem i brněnský hantec z brněnské periferie
(šalina, hokna – práce, prígl – přehrada aj.)
d) můžeme uvést i vulgarismy – obhroublé výrazy, např. nadávky
Jak se rozšiřuje slovní zásoba?
1. vnitřními možnostmi češtiny: skládáním slov, krácením,
významovými změnami, vznikem ustálených slovních spojení,
odvozováním apod.
2. vznik nových slov – neologismy viz výše
3. přejímání slov z cizího jazyka – tato slova se jmenují barbarismy,
také se postupně včleňují do české sl. zásoby (fotbal, tenis – z aj);
zvláštním způsobem přejímání je tzv. kalkování, při němž vznikají
kalky = přesné napodobení či přímo přeložení cizího slova do čj
s využitím domácích jazykových prostředků (např. něm. „im Bilde
sein“, doslova „být v obraze“, tak je i přeloženo do čj)
Podle některých odborníků (např. Hrabák) můžeme mezi afektivní
pojmenování počítat i epiteton, oxymóron a přirovnání. Pro nás ale
není důležité ani tak přesné zařazení, jako vědět, co tyto termíny
znamenají…
Epiteton – řadí se k tropům (viz příští lekci); básnický přívlastek, má
afektivní f-ci, z logického hlediska je nadbytečný (pouze „zdobí“); ne
každý přívlastek v uměleckém textu však považujeme za epiteton,
musíme zvážit, nakolik je poetický, ozdobný – může to být i jen
„obyčejný“ kvalifikující přívlastek udávající nějakou vlastnost (modrá
obloha)
Tradiční dělení epitet:
1. epiteton constans (čti konstans): stálé, zautomatizované, uvádí
nejčastěji vlastnost, která je už sama o sobě obsažena v podstatném
jméně (zelený trávník), nebo se s ním obvykle asociativně spojuje
(např. ustálené přívlastky v lidových písních: vraný kůň, černý les,
sivá holubička)
2. epiteton ornans: zdobné, do jisté míry také zautomatizované, ale
vlastnost se vyjádří nápaditějším, ozdobným způsobem (smaragdový
trávník, safírové oči)
V moderní poezii však ztrácí tradiční dělení opodstatnění, protože
básnické přívlastky jsou výrazné, překvapivé, zakládají se na
originalitě spojení (nikoli na ustálenosti).
Oxymóron – patří mezi tropy; obecně spojení výrazů, které si
vzájemně odporují; velice často jde vlastně o epiteton, který je
v logickém rozporu s podstatným jménem (živá mrtvola, černé světlo,
hluboká mělčina, mrtvé milenky cit)
Přirovnání – oblíbený stylistický prostředek, zvyšuje názornost,
zároveň má většinou afektivní funkci; charakterizujeme skutečnost
tím, že ji připodobníme k něčemu jinému; má vždy 3 členy:
ten, který přirovnáváme = comparandum /čti komparandum/ (Petr)
ten, k němuž přirovnáváme = comparatum /čti komparatum/ (strom)
a společnou vlastnost/činnost, která je podkladem přirovnání = tertium
comparationis /čti tercium komparacionys/ (je vysoký);
téměř nezbytný je i výraz „jako“:
Petr je vysoký jako strom.
Provázky dýmu tančí jako pentle ve větru.
Přirovnání často vyjadřuje právě afektivitu – hodnocení (je mazaný
jako opice = uznáváme chytrost, ale není to moc lichotivé), jindy je
přirovnání už úplně zautomatizované a vyjadřuje třeba jen větší míru
něčeho, ne hodnocení (je vzdělaný jako hrom – nesrovnáváme něčí
vzdělání s hromem, jen udáváme, že je „hodně vzdělaný“).