2 4     č á s t 1     Úvod a základní pojmy
K A P I T O L A 2
Základní pojmy
Klíčové pojmy
antecedent (antecedent) nepodmíněný stimul (unconditioned stimulus) pozitivní posilování (positive reinforcement)
automatičnost posilování (automaticity of
reinforcement)
nepodmíněný trest (unconditioned punisher) principy operantního chování (principles of
behavior)
averzivní stimul (aversive stimulus) neutrální stimul (neutral stimulus) prostředí (environment)
behaviorální odpověď (response) ontogeneze (ontogeny) reflex (reflex)
deprivace (deprivation) operantní chování (operant behavior) repertoár chování (repertoire)
diskriminační stimul (SD
, discriminative stimulus) operantní podmiňování (operant conditioning) respondentní chování (respondent behavior)
diskriminovaný operant (discriminated operant) párování stimulů (stimulus-stimulus pairing) respondentní podmiňování (respondent
conditioning)
fylogeneze (phylogeny) podmíněná závislost (contingency) respondentní vyhasínání (respondent
extinction)
habituace (habituation) podmíněné posílení (conditioned reinforcer) selekce operantů prostřednictvím následků
(selection by consequences)historie posilování (history of reinforcement) podmíněně závislý (contingent)
chování (behavior) podmíněný reflex (conditioned reflex) stimul (stimulus)
kontrola stimulem (stimulus control) podmíněný stimul (SD
, conditioned stimulus) trest (punisher)
motivující operace (motivating operation) podmíněný trest (conditioned punisher) trestání (punishment)
nasycení (satiation) podmiňování vyššího řádu (higher order
conditioning)
trojčlenná podmíněná závislost (three-term
contingency)
následek (consequence) posilování (reinforcement) třída odpovědí (response class)
negativní posilování (negative reinforcement) posílení (reinforcer) třída stimulů (stimulus class)
nepodmíněné posílení (unconditioned reinforcer) postup modifikace chování (behavior change
tactic)
vyhasínání (extinction)
Výbor pro udělování certifikací behaviorálního analytika® BCBA® a BCABA®
Seznam úloh z behaviorální analýzy©, třetí vydání
Obsahový okruh 3: Principy, procesy a pojmy
3-1 Definujte chování/behaviorální odpověď/třídu odpovědí a uveďte příklady.
3-2 Definujte stimul/třídu stimulů a uveďte příklady.
3-3 Definujte pozitivní a negativní posilování a uveďte příklady.
3-4 Definujte podmíněné a nepodmíněné posilování a uveďte příklady.
3-5 Definujte pozitivní a negativní trestání a uveďte příklady.
3-6 Definujte podmíněné a nepodmíněné trestání a uveďte příklady.
3-7 Definujte kontrolu stimulem a uveďte příklady.
3-8 Definujte etablující operace a uveďte příklady.
3-9 Definujte podmíněnou závislost a uveďte příklady.
3-13 Vysvětlete paradigma respondentního podmiňování a uveďte příklady.
3-14 Vysvětlete paradigma operantního podmiňování a uveďte příklady.
© 2006 The Behavior Analyst Certification Board, Inc.® (BACB®). Všechna práva vyhrazena. Aktuální verzi
tohoto dokumentu lze najít na www.bacb.com. Žádosti o tisk, kopírování či distribuci tohoto dokumentu
a otázky, které se ho týkají, je třeba adresovat přímo BACB.
Pouze
pro
studijníúčely.
N
ešířita
nekopírovat.
k a p i t o l a 2     Základní pojmy   2 5
V této kapitole uvádíme definice základních prvků vědecké
analýzy chování a představujeme několik principů,
které byly při používání behaviorální analýzy
objeveny. Jako první si vysvětlíme pojem ze všech nejdůležitější
- chování. Vzhledem k tomu, že kontrolující
proměnné, s nimiž ABA pracuje, se nacházejí ve vnějším
prostředí, následuje definice pojmů prostředí
a podnět (stimul). Pak se zastavíme u několika hlavních
poznatků, k  nimž dospěl vědecký výzkum souvislostí
mezi chováním a prostředím. Popíšeme si dva
funkčně odlišné druhy chování - respondentní a operantní
- a řekneme si o základních způsobech, jimiž je
každý z těchto druhů chování ovlivňován prostředím:
respondentním podmiňování a operantním podmiňování.
Poté si vysvětlíme trojčlennou podmíněnou závislost
– pojem označující časové a funkční vztahy mezi
operantním chováním a  prostředím – a  poukážeme
na to, jak zásadní je její význam pro aplikovanou behaviorální
analýzu.1
Poslední část kapitoly pojednává
o nesmírné složitosti lidského chování, jemuž mohou
behaviorální analytikové vždy rozumět pouze zčásti,
a vyjmenovává některé překážky a problémy, na něž
narážejí ti, kdo se snaží o modifikaci chování v praxi.
Chování
Co je to přesně chování? Chování je aktivita živých
organismů*. Lidské chování je veškeré naše konání,
včetně toho, jak se pohybujeme, co říkáme, co si
myslíme a  cítíme. Když roztrhneme sáček s  oříšky,
je to chování, stejně tak jako pomyšlení na to, jak si
po otevření sáčku na oříšcích pochutnáme. Chováním
je rovněž čtení této věty, a pokud přitom držíte knihu
v rukou, je chováním i vnímání její tíhy a tvaru.
*Pod pojmem živé organismy zde autoři rozumějí pouze živočichy.
(Pozn. překl.)
I když na obecné úrovni lze chování charakterizovat
slovy jako aktivita a pohyb, pro vědecké účely je nezbytné
definovat ho přesněji. Způsob, jakým vědecká
disciplína definuje předmět svého zkoumání, hluboce
ovlivňuje, jaké metody měření, provádění experimentů
a teoretické analýzy považuje za vhodné a proveditelné.
Na základě Skinnerovy (1938) definice, že chování
je „pohyb organismu nebo jeho částí v referenčním
rámci daném organismem nebo různými vnějšími
objekty či poli“ (s. 6), zformulovali Johnston a Pennypacker
(1980, 1993a) koncepčně nejucelenější a empiricky
nejúplnější současnou definici chování.
1
Čtenář by se neměl zaleknout množství názvů a pojmů, které se v této kapitole
objevují. S výjimkou respondentního chování jsou všechny zde uvedené
pojmy podrobněji vysvětleny v následujících kapitolách. Přehled základních
pojmů jsme sem zařadili proto, aby o nich čtenář získal povědomí, jež by mu
usnadnilo chápání dalších pasáží, než dané pojmy vyložíme podrobněji.
Chování organismu je ta součást interakcí organismu
s jeho prostředím, která se vyznačuje zjistitelným
posunem nějaké části organismu v prostoru v průběhu
času a má za následek měřitelnou změnu nejméně
jednoho aspektu prostředí. (s. 23)
Johnston a  Pennypacker (1993a) pak rozebírají
jednotlivé části této definice. Slovní spojení chování
organismu omezuje předmět zkoumání na  aktivitu
živých organismů, a tudíž se definice nevztahuje
na pojmy, jako je například „chování“ trhu.
Spojení součást interakcí organismu s  prostředím
specifikuje „nutné a dostačující podmínky pro výskyt
chování na  (a) existenci dvou samostatných entit,
organismu a  prostředí, a  (b) existenci vztahu mezi
nimi“ (Johnston a Pennypacker, 1993a, s. 24). Autoři
rozvádějí tuto část definice následovně:
Chování není vlastnost či atribut organismu. Dochází
k němu pouze v interakci organismu s jeho okolím,
na níž se podílí svým vlastním tělem. Znamená to, že
nezávislé stavy organismu, ať už skutečné nebo hypotetické,
nelze pokládat za chování, protože zde chybí interaktivní
složka. Pocit hladu nebo úzkosti představují
příklady stavů, které bývají zaměňovány s chováním,
jež mají vysvětlit. Ani v jednom z těchto případů není
řeč o prostředí, s nímž hladový nebo úzkostný jedinec
interaguje, a tudíž o chování nejde.
Podobně se nejedná o chování při nezávislých podmínkách
prostředí nebo změnách, jimž prostředí podléhá,
poněvadž zde nedochází k interakci. Člověk, který je
za deště venku, zmokne, avšak „zmoknout“ není případ
chování. Dítě může dostávat žetony za správné vyřešení
matematického příkladu, ale „dostávat žetony“
rovněž není chování. Obdržení žetonu je sice spojeno se
změnami v prostředí, ale nepředpokládá ani nevyžaduje
změnu pohybů dítěte. Naproti tomu řešení matematické
úlohy a uložení žetonu do kapsy jsou akty chování
(behavioral events), protože v obou těchto případech
prostředí jednak podněcuje aktivity dítěte a jednak je
těmito aktivitami následně měněno. (Johnston a Pennypacker,
1993a, s. 24)
Chování je pohyb, bez ohledu na  měřítko; proto
mluvíme o posunuv prostoruv průběhučasu. Tato definice
nezařazuje mezi chování statické stavy organismu,
ale ani pasivní pohyby vznikající působením nezávislých
fyzických sil. Chováním například není být odvanut
silným větrem; při dostatečné síle větru se i neživé
objekty pohybují podobně jako organismy. Chování je
vlastní pouze živým organismům. Dobrou metodou,
jak určit, zda lze pohyb považovat za chování, je „test
mrtvého člověka“: „Pokud to svede mrtvý člověk, není
Pouze
pro
studijníúčely.
N
ešířita
nekopírovat.
2 6     č á s t 1     Úvod a základní pojmy
to chování. A pokud to mrtvý člověk nedokáže, pak to
chování je.“ (Mallot a Trojan Suarez, 2004, s. 9). Ačkoli
tedy upadnout pod náporem větru není chování (vichr
může shodit i mrtvého člověka), o akty chování se naopak
jedná, když si v silném větru zakrýváme obličej,
choulíme se, zachumláme do kabátu a úpíme.2
Spojení posun v prostoru v průběhu času také vyzdvihuje
vlastnosti chování, které jsou nejsnáze
přístupné měření. Johnston a  Pennypacker (1993a)
označují tyto základní vlastnosti, které lze na chování
měřit, jako časovou lokaci (kdy v čase se určité chování
dostaví), časový rozsah (trvání daného aktu chování)
a frekvenci (četnost, s níž dochází k určitému chování
v průběhu času). Metody používané behaviorálními
analytiky k  měření těchto vlastností jsou podrobně
uvedeny v kapitole 4.
S vědomím toho, že poslední část definice - má
za následek měřitelnou změnu nejméně jednoho aspektu
prostředí - už je poněkud nadbytečná, Johnston a Pennypacker
(1993a) dodávají, že poukazuje na důležitý
kvalifikátor vědeckého výzkumu chování.
Protože organismus nemůže být od prostředí oddělen
a protože podstatou chování je vztah mezi organismem
a prostředím, není možné, aby akt chování prostředí
nějakým způsobem neovlivňoval… To je významný metodologický
aspekt, poněvadž to znamená, že musíme
chování pozorovat a měřit v souvislosti s jeho účinky
na prostředí. (s. 27)
Jak napsal Skinner (1969): „Aby byla odpověď
zaznamenána, musí ovlivnit prostředí - musí mít nějaký
účinek na pozorovatele nebo na nástroj, který jeho
účinek na pozorovatele zprostředkovává. To platí
stejně tak pro kontrakci malého svazku svalových vláken
jako pro mačkání páčky nebo chůze po myšlené
ležaté osmičce.“ (s. 130)
Slovo chování (behavior) se obvykle používá
k označení většího souboru neboli třídy behaviorálních
odpovědí, jimž jsou společné určité vnější znaky
(např. třepání rukama) nebo funkce (např. učení).3,
*
2
„Test mrtvého člověka“ pochází z poloviny šedesátých let 20. století. Vymyslel
ho Odgen Lindsley, aby pomohl učitelům rozlišovat mezi skutečným chováním,
které mají měřit a modifikovat, a pasivními stavy, jako je „být potichu“.
3
Většina behaviorálních analytiků používá slovo chování jednak jako hromadné
podstatné jméno k  označení předmětu zkoumání ABA na  obecné
úrovni nebo určitého typu čili třídy chování (např. rodičovské chování, čtenářské
chování) a jednak jako počitatelné podstatné jméno k označení konkrétních
případů chování (například agresivní chování). Slovo chování bývá
už často implikováno v použitém výrazu a je zbytečné ho ještě znovu uvádět.
Souhlasíme s doporučením Patricka C. Frimana (2004), že „Pokud je předmětem
výzkumu bití a plivání, označujme je prostě jako bití a plivání. Teprve
když pro ně při formulaci výsledků potřebujeme použít souhrnný termín,
můžeme je nazvat chováním“ (s. 105).
Termín behaviorální odpověď označuje konkrétní případ
chování. Dobrá praktická definice behaviorální
odpovědi organismu zní, že jde o  „činnost nějakého
výkonného orgánu (efektoru) v  organismu. Efektor je
orgán, v němž končí sestupná nervová dráha, specializovaný
na  mechanické, chemické nebo jiné změny
svého prostředí“ (Michael, 2004, s. 8, kurzivou
vyznačeno v  originále). U  člověka patří mezi efektory
příčně pruhované svaly (tj. kosterní svalstvo,
např.  bicepsy nebo mimické svaly), hladká svalovina
(např. ve stěně žaludku nebo močového měchýře)
a žlázy (např. nadledviny).
*Protože v českém jazyce není na rozdíl od angličtiny podstatné
jméno chování počitatelné, musí si překladatel v příslušných
případech vypomoci přidáním dalšího podstatného jména, které
lze uvést v množném čísle (např. two aggressive behaviors,
dva projevy/akty/případy agresivního chování). (Pozn. překl.)
Tak jako změny stimulů v okolním prostředí lze
i chování popsat na základě jeho formy čili vnějších
znaků. Forma chování, jeho fyzická podoba se označuje
jako topografie odpovědi (response topography). Tak
například pohyby rukou a prstů při otevírání sáčku
s oříšky lze popsat na základě jejich topografických
prvků. Pozorné pozorování však odhalí, že pokaždé,
když člověk sáček otevírá, se daná topografie poněkud
liší. Rozdíl může být významný nebo nevýrazný,
ale každá taková odpověď se bude do určité míry lišit
od všech ostatních.
Třebaže popisovat chování na  základě jeho topografie
je někdy užitečné, behaviorální analýza je
postavena na funkční analýze účinků chování na prostředí.
Skupina behaviorálních odpovědí, které mají
tutéž funkci (tzn., že každá odpověďz této skupiny má
tentýž účinek na prostředí), se nazývá třída odpovědí
(response class). Do některých tříd odpovědí spadají
behaviorální odpovědi s  velmi různorodou formou
(např. sáček s oříšky můžeme otevřít mnoha různými
způsoby), zatímco u odpovědí z jiných tříd jsou rozdíly
v topografii jen malé (např. pokud jde o způsob,
jakým se podepisujeme nebo jak odpalujeme míček,
když hrajeme golf).
Další důvod, proč je funkční analýza chování považována
za důležitější než popis jeho struktury nebo
topografie, spočívá v tom, že dvě topograficky stejné
odpovědi mohou mít značně odlišný vztah ke  kontrolujícím
proměnným. Jestliže například nahlas
přečteme slovo hoří, bude to zcela jiné chování, než
vykřikneme-li „Hoří!“ v zaplněném divadle v momentě,
kdy ucítíme kouř nebo zahlédneme plameny.
Pojem repertoár chování (repertoire) používají
behaviorální analytikové přinejmenším ve  dvou významech.
Tímto pojmem bývá označováno veškeré
chování, jímž se projevuje jednotlivý člověk; častěji
je ovšem slovem repertoár chování míněn dílčí soubor
Pouze
pro
studijníúčely.
N
ešířita
nekopírovat.
k a p i t o l a 2     Základní pojmy   2 7
znalostí a dovedností, díky nimž je daná osoba schopna
zvládat určité situace nebo úkoly. V tomto druhém
slova smyslu má každý člověk celou řadu takových repertoárů.
Každý z nás má například repertoár chování,
který uplatňuje při neformálních sociálních situacích
a který se liší od jeho chování při formálním společenském
kontaktu. Všichni máme také repertoár jazykových
schopností, učebních činností, každodenních
úkonů, chování, jímž se projevujeme při odpočinku
atd. Až si osvojíte obsah této knihy, pak se rozšíří váš
repertoár znalostí a dovedností týkajících se ABA.
Prostředí
Veškeré chování probíhá v nějakém prostředí. Johnston
a Pennypacker (1993a) přišli s následující definicí
prostředí (environment), spolu se dvěma zásadními
důsledky, které z ní vyplývají pro vědu o chování.
„Prostředí“ je označení pro souhrn reálných podmínek,
v nichž existuje organismus nebo jeho příslušná část.
Pod tímto pojmem jednoduše rozumíme „vše kromě
pohybujících se částí organismu účastnících se chování“.
Jedním důležitým důsledkem… je, že jsou brány
v úvahu pouze reálné fyzikální proměnné.
Druhou velmi důležitou konsekvencí uvedeného
behaviorálního konceptu prostředí je fakt, že jeho součástí
mohou být i jiné aspekty organismu. To znamená,
že k prostředí, v němž se odehrává určité chování,
patří nejen prvky vně příslušného organismu, nýbrž
i proměnné uvnitř tohoto organismu, „pod jeho kůží“.
Například nutkání poškrábat se na těle patrně vychází
z vnějšího vizuálního podnětu, zvláště z pohledu na tu
část těla, na níž se škrábeme, ale zároveň ze stimulace
zvané svědění, která je skrytá. Ve skutečnosti je toto
chování velice často kontrolováno oběma typy stimulace.
Vyplývá z toho, že kůže není hranicí s nějakým zvláštním
významem pro chápání behaviorálních zákonů, přestože
může samozřejmě představovat překážku v pozorování,
při němž tyto zákony odhalujeme. (s. 28)
Prostředí je komplexní, dynamický svět dějů,
které se liší případ od případu. Behaviorální analytikové
mluví při popisu konkrétních aspektů prostředí
o  podmínkách prostředí nebo o  stimulech.4
Stimul
4
Přestože se používání pojmů stimul a odpověď v teoretické, experimentální
a aplikované behaviorální analýze dobře osvědčuje, je důležité si uvědomit,
že stimuly a odpovědi jako samostatné jevy ve skutečnosti neexistují.
Stimuly a odpovědi jsou jen „příčné řezy“ kontinuálními, stále se měnícími
interakcemi mezi organismem a  vnějším prostředím, které zachycujeme,
abychom porozuměli chování jedince a mohli ho modifikovat. „Příčné řezy“
zvolené behaviorálním analytikem však nemusejí odpovídat přirozenému
členění sledovaných procesů.
(podnět, stimulus) je výstižně definován jako „změna
energie, která ovlivňuje organismus prostřednictvím
jeho receptorových buněk“ (Michael, 2004, s. 7). Receptory
(často sdružené do  smyslových orgánů) zachycují
stimuly jak z vnějšího prostředí, tak zevnitř
těla. Exteroreceptory přijímají vnější podněty a vděčíme
jim za zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Nitrotělní
podněty jsou registrovány dvěma typy interoreceptorů:
zatímco proprioreceptory, nacházející se zejména
v kloubech a svalech, jsou citlivé na mechanické podněty
(napětí, polohu, pohyb), visceroreceptory reagují
na různorodé signály ve vnitřních orgánech. Behaviorální
analytikové nejčastěji zkoumají účinky podnětů
působících ve vnějším prostředí. Vnější podmínky
jsou nejen přístupnější pozorování a manipulaci než
podmínky vnitřní, ale jsou také rozhodujícími faktory
fyzického a sociálního světa, v němž lidé žijí.
Prostředí ovlivňuje chování zejména prostřednictvím
změn stimulů, nikoli svými statickými podmínkami.
Jak poznamenal Michael (2004), hovoří-li
behaviorální analytikové o působení nějakého stimulu,
mají tím obvykle na mysli jeho změnu.
U respondentního podmiňování můžeme označit
za podmíněný stimul například tón. Ve skutečnosti
je ovšem relevantním faktorem změna, kdy se tón
rozezní v prostředí, kde předtím nezněl. Třebaže se to
obvykle rozumí samo sebou, aniž by bylo třeba se o tom
zmiňovat, při analýze složitějších jevů může být tato
skutečnost přehlédnuta. Rovněž u operantních diskriminačních
stimulů, podmíněných posílení, podmíněných
trestů a podmíněných motivačních proměnných
jde většinou o změny stimulů, nikoli statické podmínky
(Michael, 2004, s. 7-8).5
Stimuly lze popsat formálně (pomocí jejich fyzických
parametrů), časově (kdy se objevují ve vztahu
k příslušnému chování) a funkčně (na základě účinků
na chování). K označení skupiny stimulů, jimž je
společný určitý soubor znaků z jedné nebo více těchto
kategorií, používají behaviorální analytici termín třída
stimulů (stimulus class).
Formální znaky stimulů
Behaviorální analytikové u  stimulů často popisují,
měří a systematicky mění formální znaky, jako je velikost,
barva, hmotnost, intenzita nebo poloha vůči
jiným objektům. Stimuly mohou být povahy nesociální
(např. červené světlo, pištivý zvuk) nebo sociální
(např. zeptá-li se nás kamarád „Chceš ještě oříšky?“).
5
Respondentnímu a operantnímu podmiňování, o nichž je zde řeč, se podrobněji
věnujeme dále v této kapitole.
Pouze
pro
studijníúčely.
N
ešířita
nekopírovat.
2 8     č á s t 1     Úvod a základní pojmy
Časové lokace stimulů
Protože chování a  podmínky prostředí, které ho
ovlivňují, se objevují v čase a v čase se mění, je důležitá
časová lokalizace (temporal locus) změn stimulů.
Chování je ovlivňováno především změnami stimulů,
které nastávají před jeho proběhnutím a bezprostředně
po něm. Podmínky prostředí/změny stimulů, které
příslušnému chování předcházejí, se označují jako
antecedenty (antecedent).
Poněvadž chování se nikdy nevyskytuje ve vzduchoprázdnu,
dochází k  behaviorální odpovědi vždy
v souvislosti s určitou situací - s určitým souborem
antecedentních podmínek. Tyto antecedenty hrají
klíčovou úlohu při učení a motivaci, a to i když je žák,
behaviorální analytik nebo učitel neplánoval nebo si
jich ani není vědom.
Tak například k několika málo funkčně relevantním
antecedentům, které mohou ovlivnit výkon žáka v časově
limitovaném testu z matematiky, patří: množství
žákova spánku v noci před písemkou; teplota, světelné
podmínky a zasedací pořádek ve třídě; připomenutí
učitele, že žáci, kteří v písemce dosáhnou svého nejlepšího
osobního výsledku, nebudou muset psát domácí
úlohu; a konkrétní druh, podoba a pořadí matematických
příkladů v testu. Každá z těchto antecendentních
proměnných (stejně jako jiné) bude mít na výkon žáka
výrazný, malý nebo nepostřehnutelný vliv v závislosti
na tom, jakou má s dotyčným antecedentem zkušenost.
(Heward a Silvestri, 2005, s. 1135)
Změna stimulu, k níž dochází po proběhnutí příslušného
chování, se nazývá následek (consequence).
Některé následky, zvláště ty okamžité, které se
vztahují k momentálním motivačním stavům, mají
na budoucí chování značný vliv; účinek jiných následků
je jen malý. Následky rozhodují spolu s antecedentními
podmínkami o tom, co se jedinec naučí,
a to opět bez ohledu na to, zda si dotyčný jedinec nebo
osoba, která se pokouší jeho chování změnit, tyto
následky uvědomuje nebo o ně soustavně usiluje.
Stejně jako antecedenty mohou být i následky jak
sociální, tak nesociální povahy. V tab. 2.1 najdete příklady
různých kombinací sociálních a  nesociálních
antecedentů a následků u čtyř projevů chování.
Behaviorální účinky změn stimulů
Některé změny stimulů mají na  chování bezprostřední
silný vliv, zatímco u  jiných jsou účinky
zpožděné nebo žádný patrný účinek nemají. Třebaže
se stimuly dají popisovat, a často se i popisují,
prostřednictvím formálních znaků/fyzických parametrů
(např. výška a hlasitost tónu, topografie pohybů
ruky), lze změnám stimulů nejlépe porozumět
na  základě funkční analýzy jejich účinků na  chování.
Tak například tón stejné hlasitosti, který je
jednou signálem k  tomu, abychom zkontrolovali
prádlo v sušičce, nás může jindy upozorňovat, že si
máme připnout bezpečnostní pás; týmž pohybem
ruky, na který druzí reagují úsměvem a pozdravem
„Ahoj“, si za jiných podmínek vysloužíme nadávky
a obscénní gestikulaci.
Změny stimulů mají na  chování dva základní
účinky: a) okamžité, ale přechodné zvýšení nebo snížení
momentální frekvence daného chování, a/nebo
b) pozdější, ale poměrně trvalý vliv na frekvenci příslušného
typu chování v budoucnosti (Michael, 1995).
Když se například za  podmračeného dne najednou
spustí liják, patrně to u člověka ihned zvýší frekvenci
veškerého chování, které mu v minulosti pomohlo
ochránit se před deštěm, jako je útěk pod střechu nebo
přetažení bundy přes hlavu. Pokud se předtím rozhodl
nevzít si s sebou deštník, může u něj liják, který
ho venku zastihl, do budoucna snížit frekvenci tohoto
chování za pošmourného počasí.
Tabulka 2.1 Antecedentní podmínky (situace) a následky mohou být nesociální (kurzivou), sociální (tučně) nebo nesociální
i sociální zároveň.
Situace Chování Následek
Nápojový automat Vložení mincí Studený nápoj
Pět hrníčků namalovaných na tabuli „Jeden-dva-tři-čtyři-pět hrníčků“ Učitel přikývne a usměje se
Kamarád řekne „Otoč se doleva“ Otočení se doleva Člověk dorazí na místo
Kamarád se zeptá „Kolik je hodin?“ „Čtvrt na sedm“ Kamarád řekne „Díky“
Převzato z Individual Behavior, Culture and Social Change, S. S. Glenn, 2004, The Behavior Analyst, 27, s. 136. Copyright Association
for Behavior Analysis 2004. Použito se svolením držitele autorských práv.
Pouze
pro
studijníúčely.
N
ešířita
nekopírovat.
k a p i t o l a 2     Základní pojmy   2 9
Respondentní chování
Všichni živočichové přicházejí na  svět se schopností
reagovat na určité stimuly automaticky, bez nutnosti
učení. Tyto naprogramované reakce chrání živočicha
před škodlivými podněty (např. slzení a mrkání slouží
k odstranění nečistot z oka), pomáhají regulovat vnitřní
rovnováhu a energetickou bilanci organismu (např.
změny srdečního tepu a intenzity dýchání při změnách
teploty nebo při námaze) a uplatňují se při reprodukci
(např. sexuální vzrušení). Všechny tyto jednotky
stimul-odpověď, zvané nepodmíněné reflexy, jsou
součástí genetické výbavy jedince a výsledkem biologické
evoluce daného druhu. Všichni příslušníci toho
kterého živočišného druhu mají stejný repertoár nepodmíněných
reflexů. Nepodmíněné reflexy představují
soubor vrozených behaviorálních odpovědí
na konkrétní stimuly; jsou to reakce, které by jedinec
neměl čas se učit. V tab. 2.2 najdete příklady nepodmíněných
reflexů, s nimiž se setkáváme u člověka.
Behaviorální složka jednotky stimul-odpověď se
nazývá respondentní chování. Respondentní chování
je definováno jako chování vyvolané antecedentním
stimulem. Respondentní chování (respondent behavior)
je spuštěno stimulem, jenž mu předchází; ten
k  nástupu behaviorální odpovědi sám o  sobě stačí.
Například jasné světlo svítící do očí (antecedentní stimul)
vyvolá zúžení zornic (respondent). Jsou-li příslušné
části těla (tj. receptory a efektory) v pořádku,
zornice se vždy zúží. Pokud však vyvolávající stimul
působí opakovaně během krátké doby, behaviorální
reakce slábne a v některých případech může i zcela
vymizet. Tento proces postupného zeslabování odpovědi
je známý jako habituace (habituation).
Tabulka 2.2 Příklady lidských nepodmíněných reflexů, ovlivnitelných respondentním podmiňováním.
Nepodmíněný stimul Nepodmíněná odpověď Druh efektoru
Hlasitý zvuk nebo dotykové
podráždění rohovky
Mrknutí (zavření očního víčka) Příčně pruhované svalstvo
Dotykové nebo chemické
podráždění očí (kouř)
Slzení očí Žláza s vnější sekrecí
Podráždění nosní sliznice Kýchnutí Příčně pruhované
a hladké svalstvo
Podráždění krku Kašel Příčně pruhované
a hladké svalstvo
Nízká teplota Třes, zúžení kožních cév Příčně pruhované
a hladké svalstvo
Vysoká teplota Pocení, rozšíření kožních cév Žláza s vnější sekrecí,
hladké svalstvo
Hlasitý zvuk Stažení napínače bubínku a třmínkového
svalu (snižuje vibrace bubínku)
Příčně pruhované
svalstvo
Potrava v ústech Slinění Žláza s vnější sekrecí
Toxická potrava
v žaludku
Zvracení Příčně pruhované
a hladké svalstvo
Bolestivá stimulace ruky nebo nohy Odtažení ruky nebo nohy Příčně pruhované
svalstvo
Jediný podnět, který je bolestivý,
velmi silný nebo velmi neobvyklý
Stresová reakce, k jejímž projevům patří:
Zrychlení srdeční činnosti Srdeční sval
Vyloučení adrenalinu Žláza s vnitřní sekrecí
Uvolňování glukózy z jater do krve Žláza s vnitřní sekrecí
Zúžení cév v trávicí soustavě Hladké svalstvo
Rozšíření cév v kosterních svalech Hladké svalstvo
Nárůst elektrické vodivosti kůže Žláza s vnější sekrecí
Rozšíření zornic Hladké svalstvo
Převzato z Concepts and Principles of Behavior Analysis J. L. Michaela (rev. ed.), 2004, s. 10-11. Copyright Society for the Advancement
of Behavior Analysis 2004, Kalamazoo, Michigan.
Pouze
pro
studijníúčely.
N
ešířita
nekopírovat.
3 0     č á s t 1     Úvod a základní pojmy
Respondentní podmiňování
Nové stimuly mohou získávat schopnost vyvolávat
reflexní odpovědi (respondents). Tento typ učení,
takzvané respondentní podmiňování (respondent
conditioning), je spojeno především se jménem ruského
fyziologa Ivana Petroviče Pavlova (1849-1936).6
Při
zkoumání trávicí soustavy psů si Pavlov všiml, že zvířata
sliní pokaždé, když ošetřovatel otevře dveře jejich
klece, aby je nakrmil. Psi při pohledu na osobu v labo-
ratornímpláštinormálněnesliní,v Pavlovovělaboratoři
však při otevření klece vždycky slinili. Pavlov (1927)
se rozhodl tuto záležitost prozkoumat a  uskutečnil
známou sérii experimentů. Výsledkem jeho práce byl
experimentální důkaz respondentního podmiňování.
Pavlov zapnul vždy těsně před krmením psů metronom.
Předtím, než začali být psi vystavováni působení
obou stimulů zároveň (postup zvaný párování
stimulů, stimulus-stimulus pairing), u nich vyvolávala
slinění pouze potrava v tlamě, tedy nepodmíněný stimul
(NS, unconditioned stimulus), nikoli však zvuk metronomu
(neutrální stimul, NeuS, neutral stimulus).
Po několikerém vystavení zvuku metronomu, po němž
vždy následovalo okamžité podání potravy, začali psi
reagovat sliněním na zvuk metronomu. Metronom se
tak stal podmíněným stimulem (PS, conditioned stimulus)
a  vytvořil se podmíněný reflex (conditioned
reflex).7
Respondentní podmiňování je nejefektivnější,
působí-li NeuS bezprostředně před NS nebo současně
s ním. Někdy lze však kýženého účinku dosáhnout i při
značném odstupu mezi NeuS a NS, nebo dokonce při
zpětném podmiňování, kdy působí NS dříve než NeuS.
Respondentní vyhasínání
Pavlov také objevil, že jednou vytvořený podmíněný
reflex se může zeslabit a  nakonec i  úplně vymizet,
jestliže podmíněný stimul opakovaně působí bez doprovodu
stimulu nepodmíněného. Pokud byli například
psi opakovaně vystaveni zvuku metronomu, aniž
by přitom nebo poté dostali potravu, přestal u nich
6
Respondentní podmiňování je také označováno jako podmiňování klasické
nebo pavlovovské. Pavlov nebyl první, kdo zkoumal reflexy; tak jako prakticky
všichni vědci navazoval ve své práci na jiné, především Ivana Sechenova
(1829-1905) (Kazdin, 1978). Skvělé a poutavé vylíčení Pavlovova výzkumu viz
Grey (1979) a Rescorla (1988).
7
Nepodmíněný stimul a podmíněný stimul jsou pojmy, které se k označení stimulační
složky respondentního podmiňování používají nejčastěji. Vzhledem
k dvojznačnému významu těchto termínů, vztahujících se jak k okamžitému
účinku stimulů, tak k  jejich pozdějšímu, dlouhodobějšímu účinku, kdy se
párují s jinými stimuly za vzniku podmíněného reflexu, doporučuje Michael
(1995) používat pro dané proměnné v případě, že mluvíme o jejich bezprostředním
spouštěcím účinku, termíny nepodmíněný spouštěč a podmíněný
spouštěč.
postupně zvuk metronomu slinění vyvolávat. Proces,
při němž podmíněný stimul opakovaně působí bez
nepodmíněného, až přestane nakonec podmíněný stimul
vyvolávat podmíněnou reakci, se nazývá respondentní
vyhasínání (respondent extinction).
Schematické znázornění respondentního podmiňování
a vyhasínání najdete na obr. 2.1. V uvedeném
případě je vyfouknutí vzduchu z přístroje, který slouží
k vyšetření zeleného zákalu, NS spouštějícím mrkací
reflex. Když oftalmolog zmáčkne tlačítko na  přístroji,
ozve se slabé pípnutí. Před podmiňováním je toto
pípnutí NeuS: nemá na mrkání žádný vliv. Je-li ale tento
stimul jen několikrát spárován s následným vyfouk-
nutímvzduchu,stanesez nějPS:vytvořísepodmíněný
reflex a člověk mrkne už ve chvíli, kdy uslyší pípnutí.
Podmíněné reflexy se dají vytvořit i párováním
neutrálního stimulu s  podmíněným. Tento typ respondentního
podmiňování se nazývá podmiňování
vyššího řádu (neboli sekundární podmiňování, higher
order conditioning). O sekundárním respondentním
podmiňování můžeme mluvit například tehdy,
jestliže pacient z  předchozího příkladu mrkne, jakmile
zaznamená nepatrný pohyb oftalmologova prstu
(NeuS) směrem k tlačítku, těsně předtím, než lékař
tlačítko zmáčkne a  zazní pípnutí (PS). Po  několikerém
spárování NeuS a PS se pohyb oftalmologova prstu
může stát PS schopným vyvolat mrknutí.
Topografie respondentního chování se během života
jedince mění jen málo nebo vůbec. Existují pouze
dvě výjimky: (a) určité reflexy mizí spolu se zráním
mozku, například uchopovací reflex, který obvykle
dítě ztrácí do  tří měsíců po  narození (Bijou a  Baer,
1965); a (b) některé nepodmíněné reflexy se poprvé
objevují teprve později, jako jsou reflexy spojené se
sexuálním vzrušením a  rozmnožováním. Na  druhé
straně může během života jedince začít vyvolávat
podmíněné reflexy nepřeberné množství původně
neutrálních stimulů (např. zvuk zubní vrtačky u člověka
zrychlí tep a zvýší vylučování potu).
Podmíněné reflexy tvoří jen malé procento chování,
které je předmětem zájmu behaviorálních analytiků.
Jak uvádí Skinner (1953), „Reflexy, podmíněné
či nepodmíněné, jsou především záležitostí vnitřní
fyziologie organismu. Nás však nejčastěji zajímá chování,
které má nějaký účinek na okolní svět“ (s. 59).
A právě na tento druh chování a na způsob, jakým si
ho osvojujeme, se nyní podíváme.
Operantní chování
Dítě pohybuje ručičkama a přitom rozhoupe hračku,
kterou má zavěšenou nad postýlkou. Doslova operuje
okolním prostředím; rozhoupání hračky a  s  tím
Pouze
pro
studijníúčely.
N
ešířita
nekopírovat.
k a p i t o l a 2     Základní pojmy   3 1
spojené zvuky - změny stimulů vyvolané tím, že dítě
do hračky strčilo - jsou bezprostředními následky
jeho chování. Vlivem těchto následků se pohyby miminka
neustále mění.
Pro příslušníky druhu, který interaguje s vnějším
světem výhradně prostřednictvím geneticky podmíněného,
neměnného souboru odpovědí, nemusí
být snadné přežít (a už vůbec ne prosperovat) v podmínkách
prostředí odlišných od těch, jaké panovaly
v době, kdy se vyvíjeli jejich vzdálení předkové. Respondentní
chování sice představuje životně důležitý
soubor vrozených odpovědí, ale nedává živočichům
možnost učit se z následků své aktivity. Živočich, jehož
chování zůstává nezměněno tím, jak účinkuje
na  okolní prostředí, nebude schopen přizpůsobovat
se stále se měnícím vnějším podmínkám.
Kromě zděděného repertoáru naprogramovaného
chování je však naše dítě při příchodu na svět vybaveno
též určitým nevyhraněným chováním, které je vysoce
tvárné a citlivě reaguje na své následky. Díky tomuto
druhu chování, takzvanému operantnímu chování, se
v průběhu života učí reagovat na nepřetržitě se měnící
okolní svět stále novým, složitějším způsobem.8
8
V souvislosti s operantním chováním se používá sloveso generovat (emit).
Dobře odpovídá definici operantního chování, u něhož jsou hlavními kontrolujícími
proměnnými jeho následky. Sloveso vyvolat je pro operantní chování
nevhodné, jelikož vyvolává představu, že je chování kontrolováno především
antecedentním stimulem.
Operantní chování (operant behavior) je veškeré
chování, jehož budoucí frekvenci určuje v prvé řadě
předchozí kontakt s  jeho následky. Na  rozdíl od  respondentního
chování, které vyvolávají antecedenty,
je operantní chování selektováno, tvarováno a udržováno
následky, které přineslo v minulosti.
Oproti respondentnímu chování, jehož topografie
a základní funkce jsou určeny už předem, na sebe
operantní chování bere nekonečné množství podob.
Zatímco respondentní chování je co do formy i funkce
neměnné a rozeznáme ho podle jeho topografie (např.
základní podoba a funkce slinění je vždy tatáž), „smysl“
operantního chování na  základě jeho topografie
stanovit nelze. Operanty jsou definovány funkčně,
svými účinky. Nejenže bývá často stejným operantem
chování s nejrůznější topografií (například návštěvník
restaurace si může objednat sklenici vody tak, že
pokývne hlavou, ukáže na sklenici rukou nebo odpoví
číšníkovi „ano“), ale také, jak vysvětluje Skinner
(1969), se za týmiž pohyby skrývají v různých podmínkách
různé operanty.
Když si dá člověk ruce pod kohoutek s tekoucí vodou, dá
se snad toto chování adekvátně popsat topograficky;
naproti tomu „umýt si ruce“ je „operant“ definovaný
tím, že když se tak dotyčný jedinec choval v minulosti,
měl potom čisté ruce - stav, z něhož se stalo posílení,
protože kupříkladu minimalizoval možnou kritiku nebo
nebezpečí nákazy. Chování s úplně stejnou topografií
Obrázek 2.1 Schematické znázornění
respondentního podmiňování a respondentního
vyhasínání. Horní políčko znázorňuje
nepodmíněný reflex: vyfouknutí
vzduchu z přístroje (nepodmíněný stimul,
NS) vyvolá mrknutí (nepodmíněnou reakci,
NR). Pípnutí (neutrální stimul, NeuS) nemá
před podmiňováním na mrkání žádný vliv.
Respondentní podmiňování je založeno
na párování stimulů, při němž je pípnutí
opakovaně prezentováno těsně před
vyfouknutím vzduchu nebo zároveň s ním.
Výsledkem respondentního podmiňování
je podmíněný reflex, PR: V tomto případě
se pípnutí stalo podmíněným stimulem
(PS), který vyvolá mrknutí, i když je prezentován
samostatně. Spodní dvě políčka
ilustrují průběh a výsledek respondentního
vyhasínání: Při opakované prezentaci
samotného PS se jeho schopnost vyvolávat
mrknutí postupně zeslabuje, až se PS
nakonec znovu stane NeuS. Nepodmíněný
reflex zůstává při působení respondentního
podmiňování beze změny.
Před podmiňováním NS (vyfouknutí vzduchu) NR (mrknutí)
NeuS (pípnutí) žádná reakce
Respondentní
podmiňování
NeuS + NS
(pípnutí + vyfouknutí vzduchu)
⇓
NR (mrknutí)
NeuS + NS
(pípnutí + vyfouknutí vzduchu)
⇓
NR (mrknutí)
(opakovaně)
Výsledek
respondentního
podmiňování
NS (vyfouknutí vzduchu) NR (mrknutí)
PS (pípnutí) PR (mrknutí)
Respondentní
vyhasínání
PS (pípnutí)
⇓
PR (mrknutí)
PS (pípnutí)
⇓
PR (mrknutí)
PS (pípnutí)
⇓
PR (mrknutí)
(opakovaně)
Výsledek
respondentního
vyhasínání
NS (vyfouknutí vzduchu) NR (mrknutí)
NeuS (pípnutí) žádná reakce
Pouze
pro
studijníúčely.
N
ešířita
nekopírovat.
3 2     č á s t 1     Úvod a základní pojmy
by se stalo jiným operantem, kdyby posílení spočívalo
v jednoduché stimulaci (např. lechtání) rukou nebo
navozovalo napodobivé chování u dítěte, které učíme
mýt si ruce. (s. 127)
Přehled hlavních rozdílů mezi respondentním
a operantním chováním podává tab. 2.3.
Selekce operantů prostřednictvím
následků
Lidské chování je společným výsledkem (i) podmíněných
závislostí zajišťujících přežití, zodpovědných za přírodní
výběr našeho druhu, a (ii) podmíněných závislostí
daných posilováním, zodpovědných za to, jaký repertoár
chování si příslušníci lidského druhu osvojí, včetně
(iii) zvláštních podmíněných závislostí udržovaných
sociálním prostředím. [To vše je v posledku pochopitelně
záležitostí přírodního výběru, protože operantní
podmiňování je mechanismus vzniklý evolucí a kulturní
procesy jsou pouze jeho speciálními odnožemi.]
(Skinner, 1981, s. 502)
Skinnerův objev a  následné vysvětlení selekce
operantů prostřednictvím následků se právem považuje
za „revoluční“ a za „úhelný kámen, na němž
spočívají jiné behaviorální principy“ (Glenn, 2004,
s. 134). Selekce operantů prostřednictvím následků
(selectionbyconsequences) „nastoluje v biologických
vědách nové paradigma, známé jako selekcionismus, jehož
základem je předpoklad, že všechny formy života,
od jednotlivých buněk po složité kultury, se vyvíjejí
působením selekce na své fungování“ (Pennypacker,
1994, s. 12-13).
Selekce operantů prostřednictvím následků probíhá
v průběhu života jedince (ontogeneze) a představuje
paralelu k přírodnímu výběru, jak ho postuloval
Darwin (1872/1958) v teorii evoluce, podle níž je hnací
silou vývoje druhů (fylogeneze). V odpovědi na otázku
„Proč mají žirafy dlouhý krk?“ podává Baum (1994)
tento skvělý popis přírodního výběru:
Darwinův obrovský přínos spočívá v rozpoznání poměrně
jednoduchého mechanismu, který nám může
pomoci vysvětlit, proč se fylogeneze ubírá určitým
konkrétním směrem. Abychom našli vysvětlení pro
dlouhý žirafí krk, musíme se podívat na nespočetné
žirafy a jejich předky, kteří se rodili, žili a umírali
po dlouhé miliony let. Každou populaci tvoří různí
jedinci. Jejich rozmanitost je částečně způsobena
vnějšími faktory (např. potravou), ale také dědičnými
vlivy. U žirafích předků, kteří obývali oblast
dnešního Serengeti, se genetická variabilita projevovala
například tím, že někteří z nich měli krk
kratší a jiní delší. Jak se však postupně změnilo
klima, rozšířila se ve zdejší oblasti odlišná, vyšší
vegetace. Předkové žiraf, kteří měli delší krk, dosáhli
při pastvě výš, a v průměru tak získali o trochu víc
potravy. Díky tomu byli v průměru o něco zdravější
a odolnější vůči nemocem a o něco lépe unikali
predátorům. Jakýkoli jednotlivec s delším krkem sice
mohl uhynout, aniž by po sobě zanechal potomstvo,
ale v průměru měla dlouhokrká zvířata víc potomků,
více jejich potomků přežilo a přivedli na svět početnější
novou generaci. Spolu se zvýšením počtu žiraf
s delším krkem se objevily nové kombinace genů, což
mělo za následek, že někteří jedinci měli krk ještě
delší než ti před nimi a prosperovali ještě lépe. Spolu
s tím, jak měly dlouhokrké žirafy stále méně mláďat
s kratším krkem, vzrostla průměrná délka krku v celé
populaci. (s. 52)
Podobně jako je předpokladem přírodního výběru
populace jedinců s různými variantami fyzických
znaků (např. s  různou délkou krku, jak jsme viděli
na příkladu žiraf), je předpokladem selekce operantů
prostřednictvím následků různorodost chování.
Vzhledem k  tomu, že selekcí jsou upřednostňovány
ty operanty, které mají nejvýhodnější následky, je
repertoár chování velmi adaptivní. Přírodní výběr
dal lidem do  vínku soubor nevyhraněných projevů
chování (např. dětské žvatlání nebo mávání rukama
a kopání nohama), které jsou vysoce tvárné a snadno
ovlivnitelné svými následky. Jak poznamenala Glenn
(2004):
Tím, že přírodní výběr vybavil lidi značně nevyhraněným
behaviorálním repertoárem, poskytl našemu
druhu široký základ pro behaviorální adaptabilitu.
Nevyhraněný repertoár chování by byl ovšem pro lidi
ničivý, nebýt… citlivosti lidského chování vůči selekci.
I když je takto behaviorálně uzpůsobeno mnoho druhů,
lidé jsou patrně vůči vlivu selekce na chování zdaleka
nejcitlivější. (Schwartz, 1974, s. 139)
Operantní podmiňování
Operantní podmiňování můžeme vidět všude kolem
sebe v rozličných aktivitách, jimiž se lidé projevují
od narození až do smrti… Je přítomno v našich
nejrafinovanějších úvahách a nejkultivovanějších
schopnostech; v našich nejranějších primitivních
návycích i v těch nejjemnějších zákrutech kreativního
myšlení.
(Keller a Schoenfeld, 1950, s. 64)
Pouze
pro
studijníúčely.
N
ešířita
nekopírovat.
k a p i t o l a 2     Základní pojmy   3 3
Jako operantní podmiňování (operant conditioning)
se označuje proces, při němž na  chování selektivně
působí jeho následky.9
Z  pohledu operantního
9
Není-li uvedeno jinak, používáme dále v textu pojem chování pro chování
operantní.
podmiňování je funkční následek změna stimulu,
která nastane bezprostředně po proběhnutí chování
a změní frekvenci tohoto typu chování v budoucnu.
„Při operantním podmiňování ‚zpevňujeme‘ operant
v  tom smyslu, že zvyšujeme pravděpodobnost dané
odpovědi, čili fakticky její frekvenci.“ (Skinner, 1953,
Tabulka 2.3 Hlavní rozdíly mezi respondentním a operantním chováním
Respondentní chování Operantní chování
Definice Chování vyvolané antecedentními stimuly. Chování selektované svými následky.
Základní jednotka Reflex: antecedentní stimul vyvolá určitou
reakci (S-R).
Třída odpovědí: skupina odpovědí,
které mají všechny tentýž
účinek na prostředí; popisuje
se trojčlennou podmíněnou
závislostí A-B-C (antecedentní
podmínky-chování-následek).
Příklady Novorozenec bere všechno do ruky a vše
si strká do pusy; zúžení zornic při jasném
světle; kašel při podráždění v krku; slinění,
když ucítíme jídlo; odtažení ruky v reakci
na bolestivý podnět; sexuální vzrušení při
stimulaci.
Mluvení, chození, hra na klavír,
jízda na kole, přepočítání vrácených
peněz, pečení koláče, házení míčem,
smích při vyprávění vtipné historky,
přemýšlení nad prarodiči, čtení knihy.
Části těla (efektory), v nichž
nejčastěji vzniká odpověď
(nejde o určující znak)
Především hladké svalstvo a žlázy; někdy
příčně pruhované (kosterní) svalstvo (např.
patelární reflex).
Především příčně pruhované
(kosterní) svalstvo; někdy hladké
svalstvo a žlázy.
Význam pro jedince Udržuje vyrovnanou energetickou bilanci
organismu; zajišťuje soubor „programů“
nutných k přežití, které by jedinec neměl
čas se učit.
Umožňuje účinně interagovat se stále
se měnícím prostředím a adaptovat
se na něj na individuální úrovni.
Význam pro druh Zajišťuje zachování druhu jak přímo
(prostřednictvím reflexů vztahujících se
k reprodukci), tak nepřímo (obranné reflexy
pomáhají jedincům dožít se reprodukčního
věku).
Jedinci, jejichž chování nejcitlivěji
reaguje na své následky, mají vyšší
šanci, že přežijí a zplodí potomstvo.
Způsob podmiňování Respondentní podmiňování (zvané též
klasické nebo pavlovovské): při párování
stimulů, kdy je neutrální stimul (NeuS)
prezentován těsně před nepodmíněným
(NS) nebo podmíněným (PS) vyvolávajícím
stimulem nebo zároveň s ním, se z NeuS
stává PS vyvolávající danou odpověď
a vzniká podmíněný reflex (viz ob. 2.1).
Operantní podmiňování:
změny stimulů, k nimž dochází
bezprostředně po behaviorální
odpovědi, zvýší (posilování) nebo
sníží (trestání) budoucí frekvenci
obdobných odpovědí v podobných
podmínkách. Párováním s posíleními
nebo tresty se z původně neutrálních
stimulů stávají podmíněná posílení
nebo tresty.
Limity repertoáru Topografie a funkce respondentů je
výsledkem evoluce druhu (fylogeneze).
Všichni příslušníci druhu jsou vybaveni
stejným souborem nepodmíněných
reflexů. I když není možné naučit se nové
typy respondentního chování, může se
do behaviorálního repertoáru jedince
v průběhu jeho života začlenit neomezený
počet podmíněných reflexů, vzniklých
na základě párování stimulů.
Topografie a funkce operantů
v repertoáru každého jedince je
výsledkem selekce prostřednictvím
následků, která probíhá během jejich
individuálního života (ontogeneze).
Jedinci si mohou osvojovat stále
nové, složitější typy operantního
chování.
Pouze
pro
studijníúčely.
N
ešířita
nekopírovat.
3 4     č á s t 1     Úvod a základní pojmy
s. 65). Pokud rozhoupání hračky a zvuky, které začne
vydávat, když do ní dítě strčí ručičkou, zvýší u miminka
frekvenci pohybů rukama směrem k  hračce,
došlo k operantnímu podmiňování.
Vede-li operantní podmiňování k  nárůstu frekvence
odpovědi, pak se jedná o posilování (reinforcement).
Následek, který ho zprostředkuje, v tomto
případě pohyb hračky a jí vydávanou hudbu, označujeme
jako posílení (reinforcer).10
I když se o operantním
podmiňování mluví nejčastěji v souvislosti
se „zpevňujícími“ účinky posilování, jak je popsal
Skinner (viz výše), patří k němu též princip trestání.
Jestliže to, že se hračka rozhoupala a začala hrát,
frekvenci pohybů rukama u dítěte sníží, jde o trestání
(punishment). Pohyb hračky a zvuky, které vydává,
pak označíme jako trest (punisher). Než se na principy
posilování a trestání podíváme blíže, uvedeme
si ještě několik důležitých pravidel, která se týkají
toho, jak je chování ovlivňováno svými následky.
Následky ovlivňují pouze budoucí
chování
Následky ovlivňují pouze budoucí chování, konkrétně
frekvenci, s níž budou v budoucnu při působení
obdobné kombinace stimulů generovány podobné
odpovědi. Tento fakt se může zdát natolik evidentní,
že ho ani není třeba zmiňovat - není možné, aby následek
ovlivnil chování, které už proběhlo. Nicméně
tvrzení, že „chování je kontrolováno svými následky“,
působí na první pohled nelogicky (další rozbor této
otázky viz box 2.1).
Následky selektují třídy odpovědí, nikoli
jednotlivé odpovědi
Odpovědi generované na  základě posilování předešlých
odpovědí se budou od  těchto předešlých
odpovědí mírně lišit; budou se s  nimi však shodovat
v  tolika běžných prvcích, že povedou k  témuž
následku.
Posilováním se zpevňují odpovědi, které se od posilované
odpovědi topograficky liší. Posilujeme-li
například mačkání tlačítka nebo pozdrav „Ahoj“,
pravděpodobnost, že odpovědi budou topograficky
dost rozdílné, ještě vzrůstá. Je to typické pro chování
10
Skinner (1966) používal ve svém výzkumu jako základní údaj četnost odpovědí.
Zpevnit nějaký operant znamená zvýšit jeho frekvenci. Četnost (nebo
frekvence) však není jediným měřitelným a modifikovatelným aspektem
chování. Jak ještě uvidíme v kapitole 3 a 4, někdy má praktický význam změna
doby trvání operantu, jeho latence, intenzity a/nebo topografie.
silně upřednostňované selekcí…, poněvadž pro
jedince by bylo velmi obtížné osvojovat si efektivní
behaviorální repertoár, pokud by byly posilováním
zpevňovány pouze identické odpovědi. (Skinner,
1969, s. 131)
Tyto topograficky rozdílné, ale funkčně analogické
odpovědi tvoří třídu odpovědí (operant response
class). „Operant je třída aktů, které mají všechny tentýž
účinek na prostředí“ (Baum, 1994, s. 75). Právě
tato třída odpovědí je zpevňována nebo zeslabována
operantním podmiňováním. O pojem třídy odpovědí
„se jedná, pokud řekneme, že posilování zvyšuje
budoucí frekvenci toho typu chování, které mu bezprostředně
předcházelo“ (Michael, 2004, s. 9). Zároveň,
jak uvidíme v dalších kapitolách, je pojem třídy
odpovědí klíčem k  vytváření a  modelování nového
chování.
Pokud by následky (nebo přírodní výběr) selektovaly
jen velmi úzkou škálu odpovědí (nebo genotypů),
vedlo by to ke „směřování ke stejnorodosti
a zdokonalování typů“ (Moxley, 2004, s. 110), což by
projevy chování (nebo jedince) vystavovalo riziku,
že vymizí, jakmile dojde ke změně prostředí. Kdyby
například pohyb a zvuk hračky zavěšené nad postýlkou
u miminka posiloval pouze pohyby rukou spadající
do úzkého, přesně daného rozmezí, zatímco jen
trochu odlišné operanty by se neudržely, pak by tato
posílení nemohla na  chování dítěte působit, kdyby
matka hračku přemístila.
Největší účinek mají bezprostřední
následky
Chování je nejcitlivější vůči změnám stimulů, k nimž
dochází okamžitě, nejvýš do  několika málo sekund
po behaviorální odpovědi.
Je třeba zdůraznit, jak je důležité, aby posílení následovalo
ihned. Faktory, které začnou působit později než
v několika prvních sekundách, budoucí frekvenci dané
odpovědi přímo nezvyšují. Změna lidského chování
zjevně ovlivňovaného dlouhodobými následky je výsledkem
komplexního předchozího působení složitých
sociálních faktorů a faktorů verbální komunikace
a neměla by být považována za případ jednoduchého
zpevňování chování posilováním… [Stejně jako
u posilování] platí i u trestání, že čím větší je časový
odstup mezi odpovědí a změnou stimulu (mezi R a SP
),
tím menší bude účinek následku na frekvenci příslušné
odpovědi, o horních limitech toho však není mnoho
známo. (Michael, 2004, s. 110, zvýrazněno v originále,
slova v závorkách přidána)
Pouze
pro
studijníúčely.
N
ešířita
nekopírovat.
k a p i t o l a 2     Základní pojmy   3 5
B o x 2 . 1
Když zvoní telefon aneb rozhovor
o kontrole stimulem
Profesor se chystal přejít k dalšímu bodu, když si všiml
zvednuté ruky v přední řadě.
Profesor: Ano?
Student: Říkáte, že operantní chování, jako mluvení, psaní,
běhání, čtení, řízení auta, skoro všechno, co děláme
- že to všechno je kontrolováno svými následky,
tedy tím, co nastane až poté, co daný akt chování
proběhl?
Profesor: Ano, to jsem řekl.
Student: No, mně se to nějak nezdá. Když zvoní telefon
a já ho zvednu, je to operantní odpověď, ne? Protože
zvednutí telefonu, když zvoní, se určitě nevyvinulo
jako nepodmíněný reflex, který by našemu
druhu pomáhal přežít. Mluvíme tedy o operantním
chování. Je to tak?
Profesor: Přesně tak.
Student: Tak dobře. Ale jak můžeme říct, že když zvednu
telefon, je to chování kontrolované svými následky?
Já ten telefon zvednu, protože zvoní. Stejně jako
kdokoli jiný. Ta odpověď je kontrolována zvoněním.
A  zvonění nemůže být následek, protože přichází
dřív než odpověď.
Profesor s odpovědí chvíli otálel, aby student získal dojem,
jaký je borec, že ho usvědčil z teoretizování, které má
pramálo společného s každodenní realitou. Student má
pocit vítězoslávy a zároveň se hlásí s námitkami další
studenti.
Jiný student: Co třeba když šlápnu na brzdu, protože uvidím
stopku? Odpověď v podobě brzdění kontroluje
značka, a to taky není žádný následek.
Student ze zadní řady: A vezměte si běžný příklad ze školy.
Když má žák vypočítat, kolik je dvě a dvě, a napíše,
že čtyři, musí být přece napsání tohoto výsledku odpověď
kontrolovaná samotným početním příkladem.
Jak bychom se jinak mohli naučit správně zodpovědět
jakoukoli otázku nebo vyřešit jakýkoli problém?
Většina třídy: No, to je pravda!
Profesor (s potutelným úsměvem): Vy všichni máte pravdu.
A já taky.
Ještě jiný student: Jak to myslíte?
Profesor: Přesně o  tom jsem chtěl dál mluvit a  doufal
jsem, že s tím někdo z vás přijde. (Profesor s úsměvem
pokývne směrem ke studentovi, který debatu
zahájil.) My všichni jsme dennodenně vystaveni tisícům
měnících se stimulačních situací. Všechny situace,
které jste uvedli, jsou skvělými příklady toho,
čemu behaviorální analytici říkají kontrola stimulem.
Jestliže je frekvence nějakého chování vyšší,
pokud působí určitý stimul, oproti tomu, když tento
stimul nepůsobí, říkáme, že je kontrolováno stimulem.
Kontrola stimulem je velmi důležitý a užitečný
princip behaviorální analýzy a  v  tomto semestru
o něm budeme ještě hodně mluvit.
Ale - a to je ta důležitá věc: diskriminační stimul, antecedent,
který působí před danou odpovědí, získává svou
schopnost kontrolovat určitou třídu odpovědí díkytomu,
že je z dřívějška spojen s určitými následky. Není to tedy
jen zvonění telefonu, co vás přiměje zvednout sluchátko.
Je to taky fakt, že když jste v minulosti zvedli telefon,
který zvonil, uslyšeli jste v  něm něčí hlas. Právě člověk,
který na vás promluví - následek zvednutí sluchátka
- ve skutečnosti kontroluje toto chování především.
Telefon ale zvednete, jen když ho slyšíte zvonit. Proč?
Protože jste zjistili, že na druhém konci někdo je, pouze
když telefon zvoní. Můžeme tudíž stále mluvit o tom, že
následky mají nad operantním chováním naprostou kontrolu,
ovšem na základě antecedentních stimulů, jelikož
jsou spárovány s  rozdílnými následky, lze určit, který
druh následku je pravděpodobný. Tento model se nazývá
trojčlenná podmíněná závislost (kontingence). Její
pochopení, analýza a práce s ní je základem aplikované
behaviorální analýzy.
Následky selektují veškeré budoucí
chování
Posílení i trest mají „stejnou šanci“, aby se uplatnily
jako selekční faktory. Mezi chováním a následkem,
který ho buď zpevňuje, nebo zeslabuje, není
nutná žádná logická souvislost nebo souvislost
spočívající v účinku na zdraví jedince či (v dlouhodobém
měřítku) v  jeho adaptaci na  prostředí.
Frekvence výskytu se zvýší (nebo sníží) u každého
chování, které proběhlo těsně před posílením (nebo
trestem).
Pouze
pro
studijníúčely.
N
ešířita
nekopírovat.
3 6     č á s t 1     Úvod a základní pojmy
To, na čem záleží, je časová souvztažnost mezi chováním
a jeho následkem, nikoli souvztažnost topografická
nebo logická. „Pokud jde o organismus, je jediným
důležitým znakem podmíněné závislosti časový aspekt.
Posílení jednoduše následuje po odpovědi. Jakým způsobem
k němu došlo, není podstatné.“ (Skinner, 1953,
s. 85, zvýrazněno v originále). Skutečnost, že operantním
podmiňováním lze posílit (nebo potlačit) libovolné
chování, dokládá výskyt idiosynkrazií, které nemají
žádný zjevný účel ani funkci. Příkladem mohou být
pověrčivé praktiky hráče pokeru, který karty všelijak
podivně poklepává a různě si je rozkládá, protože v minulosti,
když si takto počínal, následně vyhrál.
Operantní podmiňování probíhá
automaticky
Operantního podmiňování si člověk nemusí být vědom.
„Souvislost s posilováním nemusí být jedinci, jehož chování
je posilováno, zřejmá.“ (Skinner, 1953, s. 75). Tento
výrok poukazuje na  automatičnost posilování; znamená
to, že chování je modifikováno svými následky
bez ohledu na to, zda si to dotyčný jedinec uvědomuje.11
Proto aby posilování „fungovalo“, nemusí daná osoba
chápat nebo umět vysvětlit vztah mezi svým chováním
a jeho následky. Nemusí si ani uvědomovat, že jsou určité
projevy jeho chování posilovány.
Posilování
Posilování (reinforcement) je nejdůležitějším principem
operantního podmiňování a  klíčovým prvkem
většiny programů modifikace chování vytvářených
behaviorálními analytiky (Flora, 2004; Northup, Vollmer
a Serrett, 1993). O posilování mluvíme, pokud se
těsně po proběhnutí chování změní nějaký stimul, načež
se frekvence daného typu chování za podobných
podmínek v budoucnu zvýší.12
Někdy stačí k výrazné
změně chování jediný posilující podnět, nejčastěji
musí ovšem posílení následovat určitou odpověď opakovaně,
než má podstatný dopad.
11
Automatičnost posilování je pojem odlišný od pojmu automatické posilování,
jímž se označují odpovědi, které vytvářejí své „vlastní“ posílení (např.
škrábání se na místě, kam člověka něco štíplo). Automatické posilování je
popsáno v kapitole 11.
12
Základní účinek posilování se často popisuje jako zvýšení pravděpodobnosti
chování nebo míry jeho osvojení a občas ho takto označujeme i zde.
Ve většině případů však spojujeme základní účinek operantního podmiňování
s frekvencí chování. Řídíme se názorem formulovaným Michaelem (1995):
„Používám termín frekvence, abych označil počet odpovědí za jednotku času
nebo počet odpovědí ve vztahu k počtu příležitostí k odpovědi. Tak se mohu
při popisu chování vyhnout pojmům jako pravděpodobnost nebo míra osvojení.
Ty jednoznačně nepoukazují na kontrolující proměnné, a jejich používání
tudíž vede k většímu důrazu na intervenující proměnné nebo nevyslovenému
odkazu na něco jiného, než je pozorovatelný aspekt chování.“ (s. 274).
Většinu změn stimulů, které působí jako posílení,
lze popsat buďto jako (a) přidání nového stimulu
do prostředí (nebo zvýšení jeho intenzity), či (b) odstranění
stimulu z  prostředí (nebo snížení jeho in-
tenzity).13
Tyto dva postupy představují dva druhy
posilování, zvané pozitivní a negativní (viz obr. 2.2.)
O pozitivní posilování (positivereinforcement)se
jedná tehdy, jestliže se poté, co bezprostředně po proběhnutí
chování zapůsobí nějaký stimul, výskyt daného
chování zvýší. To, že naše miminko strčí častěji
ručičkama do hračky nad postýlkou, protože se hračka
při úderu pohne a začne hrát, je příkladem pozitivního
posilování. Podobně jde o posilování spontánní
hry dítěte, jestliže se její četnost zvyšuje proto, že tak
dítě upoutá pozornost rodičů a je pochváleno. O pozitivním
posilování a jeho použití k podpoře žádoucího
chování podrobně pojednává kapitola 11.
Jestliže narůstá frekvence nějakého chování,
protože v minulosti vedlo k tomu, že byl určitý stimul
odstraněn nebo přestal působit, pak se jedná o  negativní
posilování (negative reinforcement). Skinner
(1953) používal termín averzivní stimul (aversive
stimulus), jímž označoval mimo jiné stimulační situaci,
jejíž skončení působí jako posílení. Předpokládejme
nyní, že jeden z  rodičů hračku natáhne, aby
nějakou dobu hrála. Předpokládejme také, že pokud
dítě do hračky strčí ručkou nebo nožkou, na několik
sekund hrát přestane. Jestliže miminko udeří do hračky
častěji, protože když tak učiní, hračka ztichne,
jedná se o negativní posilování; zvuky, které hračka
vyluzuje, pak označíme jako averzivní.
Při negativním posilování jedinec následku unikne
nebo mu předejde. Dítě uniklo zvuku hračky tím, že
do ní uhodilo rukou. Člověk, který vyskočí zpod sprchy,
když začne být voda příliš horká, unikne opaření.
Podobně jde o negativní posilování, jestliže žák víc
vyrušuje, protože bývá v takových případech posílán
do ředitelny. Tím, že zlobí, unikne (nebo i předejde, záleží
na načasování) averzivní (pro něj) účasti ve výuce.
Pojem negativního posilování je pro mnoho
studentů behaviorální analýzy matoucí. Je to dáno
do značné míry tím, že se tento pojem zpočátku vyvíjel
nejednotně a byl v psychologických a pedagogických
učebnicích a vyučujícími příslušných oborů nepřesně
používán.14
Nejčastější chybou je zaměňování negativního
posilování s trestáním. Abychom se tohoto omylu
nedopouštěli, navrhuje Michael (2004) následující:
13
Mallot a Trojan Suarez (2004) označují tyto dva postupy jako „adice stimulu“
a „subtrakce stimulu“.
14
Důsledky nepřesného líčení behaviorálních principů a  behaviorismu
v  učebnicích psychologie a  pedagogiky rozebírají a  ukazují na  příkladech
Cameron (2005), Cooke (1984), Heward (2005), Heward a  Cooper (1992)
a Todd a Morris (1983, 1992).
Pouze
pro
studijníúčely.
N
ešířita
nekopírovat.
k a p i t o l a 2     Základní pojmy   3 7
Zamyslete se nad tím, jak byste odpověděli, kdyby se
vás někdo zeptal (1) zda se vám líbí, nebo nelíbí negativní
posilování, a (2) čemu dáváte přednost, zda posilování
negativnímu, nebo pozitivnímu. Vaše odpověď
na první otázku by měla znít, že se vám líbí negativní
posilování, které spočívá ve skončení stávající averzivní
situace. Pojmem negativní posilování se myslí pouze
to, že přestane působit averzivní stimul. V laboratorních
podmínkách musí být samozřejmě taková stimulace
nejprve započata, aby se pak dalo cílovou odpovědí
podmínit její ukončení. Averzivní stimulaci si sice nikdo
nepřeje, ale jakmile nastane, obvykle je žádoucí, aby
skončila. Na druhou otázku byste měli odpovědět, že
to nedokážete říct, nevíte-li o daném pozitivním nebo
negativním posilování nic bližšího. Běžnou chybou je,
že si lidé vyberou pozitivní posilování, a přitom by jistě
dali přednost odstranění silné bolesti před malou peněžní
odměnou nebo něčím k jídlu, pokud by vyloženě
netrpěli hladem. (s. 32, zvýrazněno v originále)
Negativní posilování podrobně probereme v kapitole
12. Pamatujte si, že pojmem posilování se vždy rozumí
nárůst frekvence odpovědi. Přívlastky pozitivní
a negativní pouze označují druh změny stimulu použité
jakonásledek(prezentacestimulu,odstraněnístimulu).
Poté, co si klient posilované chování osvojí, už není
třeba ho posilovat vždy, když se vyskytne. V mnoha
případech stačí k udržení vysoké frekvence žádoucího
chování režimy občasného posilování (intermittent reinforcement).
S  různými režimy posilování (schedule of
reinforcement) a jejich účinky na chování se seznámíte
v kapitole 13. Jestliže však ukončíme posilování všech
odpovědí z dosud posilované třídy, což je postup založený
na principu vyhasínání (extinction), sníží se postupně
frekvence daného chování na stejnou úroveň, jakou
mělo před zahájením posilování, nebo zcela vymizí.
Princip vyhasínání a možnosti jeho využití ke snižování
četnosti nežádoucího chování uvádí kapitola 21.
Trestání
Trestání je stejně jako posilování definováno funkčně.
O  trestání (punishment) mluvíme tehdy, pokud následuje
těsně po proběhnutí chování změna stimulu,
která snižuje frekvenci daného typu chování za podobných
podmínek v budoucnu. Stejně jako posilování
lze také trestání dosahovat jedním ze dvou postupů.
(Viz dvě spodní políčka na obr. 2.2).
I když většina behaviorálních analytiků souhlasí
s definicí trestu jakožto následku, jenž snižuje budoucí
frekvenci příslušného chování (Azrin a Holz, 1966),
používá se v literatuře k označení dvou druhů následků,
které této definici odpovídají, celá řada pojmů.
Behavior Analyst Certification Board (BACB, 2005)
a  autoři učebnic (např. Miltenberger, 2004) používají
analogicky s  pojmy pozitivní posílení a  negativní
posílení pojmy pozitivní trest a negativní trest. Tak jako
u posilování nemají ani v případě trestání přívlastky
pozitivní a  negativní nic společného s  tím, zda byla
změna chování zamýšlená nebo žádoucí; pouze specifikují,
jakou podobu měla změna stimulu, která sloužila
jako trest - zda stimul začal působit (pozitivní),
nebo působit přestal (negativní).
Pojmy pozitivní trestání a  negativní trestání jsou
sice konzistentní s těmi, které se používají u posilování,
rozdíl mezi oběma druhy trestání nicméně lépe
vystihují termíny trestání stimulací a trestání odstraněním
pozitivního posílení, poprvé uvedené Whaleym
a  Malottem (1971) v  klasické publikaci Elementary
Principles of Behavior. Tento rozdíl je přitom důležitý,
chceme-li nějaké chování redukovat v praxi za pomoci
trestání. Foxx (1982) zavedl pro trestání stimulací
(punishment by contingent stimulation) označení trest
typu I  a  pro trestání odstraněním pozitivního posílení
(punishment by contingent withdrawal of positive
reinforcer) označení trest typu II. Mnozí behaviorální
analytici a  učitelé používají Foxxovu terminologii
dodnes. Pro negativní trestání se používají i další názvy,
například princip pokuty (Malott a Trojan Suarez,
2004). Je ovšem třeba si uvědomit, že představují
pouze kratší náhradní variantu označení, s nimiž přišli
Whaley a Malott.
Stejně jako pozitivní a negativní posilování jsou
i dva druhy trestání základem mnoha postupů modifikace
chování. V některých učebnicích je pojem trestání
vyhrazen pouze pro trestání pozitivní (typu I),
zatímco  vyloučení z  pozitivního posilování (time-out)
a odebírání posílení (response cost) jsou zde popisovány
Obrázek 2.2 Pozitivní
a negativní posilování a pozitivní
a negativní trestání
jsou definovány tím, jakého
druhu je změna stimulu,
která následuje těsně
po proběhnutí chování
a jaký je účinek této změny
na budoucí frekvenci daného
typu chování.
Účinekna budoucí
frekvencichování
Druh změny stimulu
⇐⇒
Prezentace stimulu
nebo zvýšení jeho intenzity
Odstranění stimulu
nebo snížení jeho intenzity
Pozitivní posilování Negativní posilování
Pozitivní trestání Negativní trestání
Pouze
pro
studijníúčely.
N
ešířita
nekopírovat.
3 8     č á s t 1     Úvod a základní pojmy
jako zvláštní „principy“ či druhy trestání. Ve skutečnosti
jsou oba tyto postupy redukce chování odvozeny
z negativního trestání (typu II), takže by měly být považovány
za metody modifikace chování a nikoli za základní
principy chování.
Jak posílení, tak trestu lze tedy docílit dvěma různými
způsoby: buď tím, že začne působit nový stimul
(či se zvýší intenzita toho stávajícího), nebo tím, že
dosavadní podnět působit přestane (nebo se sníží jeho
intenzita) (Morse a Kelleher, 1977; Skinner, 1953).
Podle některých behaviorálních analytiků z  funkčního
i teoretického hlediska stačí, když rozlišujeme
účinky následků na základě dvou základních principů
- posilování a trestání.15
Z metodologického hlediska
(které je pro behaviorálního analytika zásadní) však
hraje roli skutečnost, že každý ze čtyř způsobů znázorněných
na obrázku 2.2 je základem celé řady strategií
modifikace chování.
15
Michael (1975) a Baron a Galizio (2005) předkládají přesvědčivé argumenty,
že posilování i trestání je odvozeno z téhož základního operantního vztahu.
Většina postupů modifikace chování vychází
hned z  několika behaviorálních principů (viz box
2.2). Pro behaviorálního analytika je nezbytné, aby
základním principům chování na  teoretické úrovni
dobře rozuměl. Tato znalost mu umožní lépe analyzovat
kontrolující proměnné, ale bude ji moci využít
i  při plánování a  hodnocení intervencí, protože mu
pomůže rozpoznávat, jaká by mohla být úloha různých
principů za dané situace.
Změny stimulů, které účinkují jako
posílení a tresty
Protože operantní podmiňování staví na  následcích
chování, vyplývá z  toho, že chceme-li pomocí
operantního podmiňování chování měnit, musíme
identifikovat a kontrolovat jeho relevantní následky.
Před behaviorálním analytikem tak vyvstává zásadní
otázka: jaké změny stimulů účinkují jako posílení
a tresty?
Princip operantního chování vyplývá ze základního
vztahu mezi chováním a prostředím, opakovaně dokázaného
při stovkách a tisících pokusů. Princip chování
vyjadřuje funkční závislost mezi chováním a jednou nebo
více kontrolujícími proměnnými (y = fx), která platí
obecně pro různé jedince, druhy, prostředí a typy chování.
Princip operantního chování je empirické zobecnění,
odvozené z mnoha experimentů. Principy popisují, jak
chování funguje. K  příkladům takových principů patří
například posilování, trestání nebo vyhasínání.
Naproti tomu postup modifikace chování je metoda,
která umožňuje uvádět znalosti získané uplatňováním
principů chování do  praxe. Je to výzkumem
podložený, metodologicky konzistentní postup, jenž
vychází z jednoho nebo více principů operantního chování
a má natolik obecnou platnost pro různé jedince,
prostředí a/nebo typy chování, že může být kodifikován
a všeobecně využíván. Postupy modifikace chování
představují metodologický aspekt aplikované behaviorální
analýzy. Mezi příklady postupů modifikace chování
patří mimo jiné zpětné řetězení, diferencované
posilování jiného chování, tvarování, odebírání posílení
nebo time-out.
Principy tedy popisují, jak chování funguje, zatímco
postupy modifikace chování představují způsob, jakým
behaviorální analytici tyto principy převádějí do praxe,
aby tak mohli lidem pomáhat při osvojování a používání
sociálně významného chování. Principů operantního
chování je poměrně málo, zato postupů modifikace chování
existuje celá řada. Tak například posilování je behaviorální
princip - popisuje zákonitou souvislost mezi
chováním, jeho bezprostředním následkem a zvýšenou
frekvencí daného chování za podobných podmínek v budoucnu.
Naproti tomu používání žetonového systému
nebo podmíněně závislé pochvaly jsou postupy modifikace
chování, které z tohoto principu vycházejí. Jako
další příklad lze uvést trestání - behaviorální princip
popisující zjištěnou závislost mezi působením následku
a sníženou frekvencí příslušného chování v budoucnosti,
a na druhé straně odebírání posílení a time-out, dvě
různé metody modifikace chování, jež z principu trestání
vycházejí.
B o x 2 . 2
Rozdíl mezi principy chování
a postupy modifikace chování
Pouze
pro
studijníúčely.
N
ešířita
nekopírovat.
k a p i t o l a 2     Základní pojmy   3 9
Nepodmíněné posilování a trestání
Jistézměnystimulůúčinkujíjakoposílení,i kdyžs nimi
předtím jedinec nepřišel do kontaktu. Změna stimulu,
která může zvýšit budoucí frekvenci chování bez předchozího
spárování s nějakou jinou formou posílení, se
nazývá nepodmíněné posílení (unconditioned reinfor-
cer).16
Jako nepodmíněné posílení často působí stimuly
jako potrava, voda nebo sexuální podněty, které hrají
významnou úlohu v přežití jedince nebo druhu. Ze slov
může a často, použitých ve dvou předchozích větách, je
patrná důležitá okolnost, že aktuální účinnost nepodmíněného
posílení závisí na  momentálních motivujících
operacích (motivating operation). Například
k tomu, aby potrava působila jako posílení, je zapotřebí
určitá míra potravní deprivace. Není pravděpodobné,
že by potrava působila jako posílení u člověka, který se
právě vydatně najedl (je ve stavu nasycení, saturace).
Povaha a  účinky motivujících operací jsou podrobně
popsány v kapitole 16.
Obdobně je nepodmíněný trest (unconditioned
punisher) změna stimulu, která dokáže snížit budoucí
frekvenci chování bez předchozího spárování s něja-
koujinouformoutrestu.Nepodmíněnýmitrestybývají
bolestivé podněty, které mohou způsobit poškození
tkání. Podnět jakéhokoli typu, k jehož vnímání je organismus
vybaven příslušnými receptory - například
světlo, zvuk nebo teplota, abychom jmenovali alespoň
některé -, však může potlačovat chování i při dosažení
určité intenzity, při níž ještě poškození tkání nehrozí
(Bijou a Baer, 1965).
Faktory, které účinkují jako nepodmíněná posílení
a tresty, jsou výsledkem evoluce druhu (fylogeneze).
Malott, Tillema a Glenn (1978) popisují přírodní
výběr „odměn“ a „averzivních podnětů“ takto:17
Některé odměny a averzivní podněty kontrolují naše
chování, protože se tak vyvinul náš druh; označujeme
je jako nenaučené odměny a averzivní podněty. Naše
biologická výbava je příčinou, že jsou pro nás některé
16
Někteří autoři používají k označení nepodmíněných posílení a nepodmíněných
trestů přívlastky primární nebo nenaučený.
17
Výraz averzivní stimul používal Skinner (1953) jako synonymum pro negativní
posílení, ale i k označení stimulů účinkujících jako trest, což od něj
převzala řada behaviorálních analytiků (např. Alberto a  Troutman, 2006;
Malott a Trojan Suarez, 2004; Miltenberger, 2004). Pojem averzivní stimul
(a averzivní kontrola, mluvíme-li o metodách modifikace chování, které s takovými
stimuly pracují) je v literatuře o behaviorální analýze široce používán
k označení jednoho nebo více ze tří různých behaviorálních účinků:
averzivní stimul může být (a) negativní posílení, jestliže zvyšuje frekvenci
chování tím, že přestane působit, (b) trest, jehož působení snižuje frekvenci
chování, a/nebo (c) motivující operace, pokud zvyšuje aktuální frekvenci
chování, které proběhlo v minulosti (viz kapitola 16). V praxi si musejí behaviorální
analytici dávat pozor, aby takové víceznačné pojmy nepoužívali i v nezamýšleném
významu (Michael, 1995).
stimuly odměňující a jiné averzivní. Vyvinuli jsme se
tak, neboť odměny pomáhaly našim předkům přežít,
zatímco averzivní stimuly jejich přežití ohrožovaly.
Některé z těchto nenaučených odměn, jako potrava nebo
tekutiny, napomáhají přežití člověka tím, že dodávají
tělu látky potřebné k zajištění jeho funkcí. Jiné pomáhají
zachování našeho druhu a vedou nás k tomu, abychom
měli potomstvo a starali se o ně - k nim patří stimuly
spojené se sexuálním stykem a péčí o děti. A mnohé nenaučené
averzivní podněty pro nás představují ohrožení
života, jelikož poškozují buňky našeho těla - například
spáleniny, řezné rány nebo podlitiny. (s. 9)
Nepodmíněná posílení a tresty jsou sice klíčové
z hlediska přežití, ale naše každodenní aktivity - chození
do práce, hraní, interakce s druhými - jsou pod
jejich přímou kontrolou poměrně málo. Například každodenní
docházka do práce nám sice přináší obživu,
ale konzumace jídla, na které jsme si tak vydělali, je
příliš časově vzdálena na to, aby měla na naše chození
do práce nějaký přímý vliv. Pamatujte si: chování je
nejvíce ovlivněno svými bezprostředními následky.
Podmíněné posilování a trestání
Změny stimulů, které působí těsně před jinými posíleními
(nebo tresty) nebo zároveň s  nimi, mohou
získat schopnost posilovat (nebo potlačovat) chování,
když se později vyskytují samostatně jako následky.
Tato takzvaná podmíněná posílení a  podmíněné
tresty účinkují jen díky svému předchozímu spárování
s jinými posíleními nebo tresty.18
Metoda párování
stimulů, při níž vznikají podmíněná posílení nebo
tresty, je tatáž jako u respondentního podmiňování,
pouze s tím rozdílem, že „výsledkem je stimul, který
účinkuje jako posílení [nebo trest], nikoli stimul, který
vyvolává odpověď“ (Michael, 2004, s. 66).
Podmíněná posílení a tresty nejsou spojeny s žádnou
biologickou potřebou nebo anatomickou struktu-
rou;jejichschopnostmodifikovatchováníjevýsledkem
jedinečného vývoje interakcí konkrétního jedince
s prostředím (ontogeneze). Protože na světě neexistují
dva lidé, kteří by vnímali svět úplně stejně, je rejstřík
stimulů, které mohou v každé konkrétní chvíli působit
(v závislosti na relevantní motivující operaci) jako
podmíněná posílení a tresty, u každého z nás jedinečný.
Kromě toho se také stále mění. Na druhé straně budou
na lidi s podobnou zkušeností (danou například studiem
na stejné škole, stejnou profesí nebo přináležitostí
k téže kultuře) působit pravděpodobně mnohé stimuly
18
Někteří autoři používají k označení nepodmíněných posílení a nepodmíněných
trestů přívlastky sekundární nebo naučený.
Pouze
pro
studijníúčely.
N
ešířita
nekopírovat.
4 0     č á s t 1     Úvod a základní pojmy
podobně. V naší kultuře působí všeobecně jako účinné
podmíněné posílení pozornost druhých a jejich uznání.
Vzhledem k tomu, že sociální pozornost a pochvala/
kritika jsou často párovány s mnoha jinými posíleními/
tresty, mají na lidské chování silný vliv. Budeme se jim
věnovat v pozdějších kapitolách, zabývajících se konkrétními
metodami modifikace chování.
Protože osoby pocházející ze stejné kultury jsou
utvářeny podobnými vlivy, vyplatí se, když behaviorální
analytik hledá posílení a tresty, které by mohly
u jeho klienta účinkovat, mezi třídami stimulů, jež se
osvědčily u jemu podobných lidí. Ve snaze napomoci
tomu, aby čtenář pochopil podstatu operantního podmiňování,
však záměrně neuvádíme seznam stimulů,
které mohou působit jako posílení a tresty. Velmi dobře
vystihli podstatu věci Morse a Kelleher (1977):
Názor, že posílení a tresty, jakožto vnější „věci“, jsou
reálnější než soustavné změny stále probíhajícího
chování, je mylný. Neexistuje model, který by nám
umožňoval spolehlivě předpovědět, kdy budou změny
stimulů účinkovat jako posílení nebo tresty; určujícími
vlastnostmi posílení a trestů je to, jak mění
chování (zvýrazněno dodatečně). Změny stimulů,
které zvyšují nebo snižují budoucí výskyt jednoho
operantu, nemusejí stejným způsobem modifikovat
jiné operanty.
Definice posilování jako prezentace posílení v podmíněné
závislosti na odpovědi vyzdvihuje význam změny stimulu
na úkor antecedentu i následného chování. Posílení
a trest jsou definovány tím, jak (zvýrazněno dodatečně)
mění chování; tím, co je pro ně určující, je tedy postupná
změna chování. Není (zvýrazněno dodatečně) na místě
předpokládat, že určité změny v prostředí, jako je předložení
potravy nebo elektrický šok, představují posílení
nebo trest, dokud nezjistíme, že daný následek zvyšuje
nebo snižuje frekvenci příslušného operantu.
Říkáme, že stimul spárovaný s posílením se stal podmíněným
posílením, ale to, co se ve skutečnosti změnilo, je
reagující subjekt, nikoli stimul… Mluvit o podmíněném
posílení je samozřejmě užitečné zjednodušení… právě tak
jako je snazší mluvit o posílení, spíš než o změně stimulu,
která nastala po proběhnutí určitého chování a vedla
ke zvýšení výskytu podobného chování v budoucnu.
Druhý způsob vyjádření je možná těžkopádný, ale má tu
výhodu, že se opírá o empirii. Protože prostřednictvím
následků může být tvarováno mnoho různých operantů
a protože určitý následek často účinně modifikuje
chování různých jedinců, stává se běžnou praxí mluvit
o posílení, aniž bychom specifikovali chování, na které
působí. Neblahým důsledkem této praxe je nesprávná
představa, že chování nehraje takovou roli a posilovací
či trestající účinek nějaké proměnné je vlastnost, jíž se
vyznačuje tato proměnná sama. (s. 176-177, 180)
Skutečnost, na  kterou poukázali Morse a  Kelleher
(1977), má pro chápání vztahů mezi chováním
a prostředím obrovský význam. Posilování a trestání
není pouhým výsledkem působení určitých stimulů,
které mají posilovací a  trestající účinky bez ohledu
na  dané chování a  na  podmínky prostředí. Stimuly
jako takové nemají standardní atributy, které by jim
trvale propůjčovaly funkci posílení a trestů. Ve skutečnosti
může nějaký stimul za  určitého souboru
podmínek účinkovat jako pozitivní posílení a za jiného
jako posílení negativní. Tak jako nejsou pozitivní
posílení definována například tím, že by byla příjemná
nebo uspokojující, nelze ani averzivní stimuly definovat
pomocí pojmů jako obtěžující nebo nepříjemný.
Používání názvů posílení a trest by nemělo vycházet
z předpokládaného účinku daného stimulu na chování
či z nějaké vlastnosti, jíž se vyznačuje sám o sobě.
Morse a Kelleher (1977) pokračují:
Kdyby byly sloupce tabulky nadepsané jako třídy
stimulů (pozitivní-negativní; příjemný-škodlivý) a její
řádky jako postupy změny stimulů (prezentace stimulu-odstranění
stimulu), budou její políčka vyplněna variantami
posilování a trestání. Problém spočívá v tom,
že procesy zapsané do políček už stimulům připisují
pozitivní nebo negativní účinek; a druhý v tom, že tiše
předpokládáme, že prezentace nebo odstranění určitého
stimulu bude účinkovat vždycky stejně. …Behaviorální
procesy definujeme na základě empirického zkoumání.
Jeden a tentýž stimul může v závislosti na rozdílných
podmínkách frekvenci chování jednou zvyšovat a jindy
snižovat. V prvním případě označíme tento proces jako
posilování, kdežto ve druhém jako trestání. (s. 180)
Aniž bychom se chtěli opakovat, zastavíme se
u této zásadní skutečnosti ještě jednou. Jako posílení
a tresty se označují funkční třídy stimulů – na fyzické
podobě podnětů samotných nezáleží. V závislosti
na individuální historii toho kterého člověka a jeho
momentálním motivačním stavu, stejně jako na stávajících
podmínkách prostředí, „může být ‚posílením‘
jakákoli změna stimulu, pokud jsou vhodně zvoleny
její vlastnosti a její časový vztah k pozorované odpovědi“
(Schoenfeld, 1995, s. 184). Pro chápání funkčních
závislostí mezi chováním a prostředím tak beze
zbytku platí výrok, že „všechno je relativní“.
Diskriminovaný operant a trojčlenná
podmíněná závislost
Mluvili jsme o tom, jaká je role následků při budoucí
frekvenci chování. Operantní podmiňování však
dokáže víc než jen vytvořit funkční závislosti mezi
Pouze
pro
studijníúčely.
N
ešířita
nekopírovat.
k a p i t o l a 2     Základní pojmy   4 1
chováním a  jeho následky. Operantní podmiňování
vytváří rovněž funkční závislosti mezi chováním a určitými
antecedentními podmínkami.
Na rozdíl od modelů jestliže A-potom-B (jako jsou například
modely S-R) je model AB-protože-C obecným
vyjádřením toho, že vztah mezi odpovědí (B) a jejím
kontextem (A) je dán následky (C). …Pro Skinnerovu
trojčlennou podmíněnou závislost tak platí, že vztah
mezi (A) prostředím a (B) chováním existuje díky (C)
následkům, které se dostavily na základě předešlých AB
(prostředí-chování) závislostí. Přitom se vychází z myšlenky,
že posilování nezpevňuje pouze chování, nýbrž
i závislost prostředí-chování. (Moxley, 2004, s. 111)
Posilování neselektuje jen určité typy chování;
selektuje také podmínky prostředí, které budou akty
chování z dané třídy odpovědí v budoucnu navozovat
(zvyšovat pravděpodobnost jejich výskytu). Chování,
které je za určitých antecedentních podmínek častější
než za jiných, se nazývá diskriminovaný operant.
Protože diskriminovaný operant (discriminated operant)
má vyšší frekvenci, působí-li daný stimul, než
pokud tento stimul nepůsobí, říkáme, že je kontrolován
stimulem (under stimulus control). Zvednutí telefonu
- každodenní projev chování, o němž diskutuje
profesor se svými studenty v boxu 2.1 - je diskriminovaný
operant. Zvonění telefonu působí na zvednutí
telefonu jako diskriminační stimul (SD
, discriminative
stimulus). Telefon zvedneme, pokud zvoní; jestliže
nezvoní, nezvedáme ho.
Stejně jako nelze na základě fyzických parametrů
identifikovat posílení a tresty, ani antecedenty se nevyznačují
znaky, díky nimž by samy o sobě účinkovaly
jako diskriminační stimuly. Operantní podmiňování
dostává chování pod kontrolu díky různým vlastnos-
temnebohodnotámantecedentů(např.velikosti,barvě
nebo prostorovému vztahu k jinému stimulu), přičemž
se nedá určit předem, jaké parametry to budou. (Kontrola
stimulem je podrobně popsána v kapitole 17.)
Jakýkoli stimul působící ve chvíli, kdy dochází k posilování
operantu, [nad ním] získává kontrolu v tom
smyslu, že jeho četnost bude vyšší tehdy, bude-li [tento
stimul] působit. Takový stimul nepůsobí jako podněcovač;
nestimuluje výskyt dané odpovědi. Je pouze nedílnou
součástí situace, kdy se odpověďdostavuje a dochází
k jejímu posílení. Rozdíl se odráží v tom, že byl tento
stimul označen jako diskriminační (neboli SD
). Adekvátní
model interakce mezi organismem a jeho prostředím
musí vždy specifikovat tři věci: (1) situaci, v níž dochází
k odpovědi, (2) odpověďsamotnou a (3) posilující následky.
Vzájemné vztahy mezi nimi představují „podmíněné
závislosti posilování“. (Skinner, 1969, s. 7)
Diskriminovaný operant má svůj původ v  trojčlenné
podmíněné závislosti. Trojčlenná podmíněná
závislost (three-term contingency) – ABC (antecedent,
behavior, consequence) – bývá někdy označována
za abecedu behaviorální analýzy. Na obr. 2.3 jsou uvedeny
příklady trojčlenné podmíněné závislosti u pozitivního
posilování, negativního posilování, pozitivního
trestání a negativního trestání.19
Většina toho, co objevili
vědci zabývající se behaviorální analýzou ohledně
predikce a ovlivňování lidského chování, spočívá v této
trojčlenné podmíněné závislosti, která se „v  analýze
operantního chování považuje za základní analytickou
jednotku“ (Glenn, Ellis a Greenspoon, 1992, s. 1332).
Pojem podmíněná závislost (contingency) se objevuje
v literatuře o behaviorální analýze ve dvou významech,
vztahujících se k  různým typům časových
a  funkčních závislostí mezi chováním, antecedenty
a následky (Lattal 1995; Lattal a Shahan, 1997; Vollmer
a Hackenberg, 2001). Patrně nejčastěji se tento termín
používá k označení závislosti nějakého následku na výskytu
určitého chování. Pokud o nějakém následku (posílení
nebo trestu) řekneme, že je na určitém chování
podmíněně závislý, znamená to, že aby se dostavil,
musí nejprve proběhnout toto chování. Jako příklad lze
uvést učitelovo „Výborně!“ po výzvě „Jmenuj nějakého
dravéhodinosaura“,kterézávisína žákověodpovědi„Tyrannosaurus
rex“ (nebo jiný masožravý dinosaurus).20
Mimoto se pojem podmíněná závislost používá též
k  označení časové blízkosti (temporal contiguity) chování
a jeho následků. Jak už bylo řečeno, je chování
selektováno následky, které působí bezprostředně
po  jeho proběhnutí, bez ohledu na  to, zda jsou tyto
následky výsledkem daného chování nebo na něm závisejí.
V tomto smyslu hovoří o podmíněné závislosti
Skinner (1953), když říká: „Pokud jde o organismus,
je jediným důležitým znakem podmíněné závislosti
časový aspekt.“ (1953, s. 85)
Poznávání složitosti lidského
chování
Chování - lidské či jiné - zůstává mimořádně obtížným
předmětem zkoumání.
(B. F. Skinner, 1969, s. 114)
19
Diagramy znázorňující podmíněnou závislost, jako například obr. 2.3, dobře
zobrazují časovou a funkční závislost mezi chováním a dalšími faktory prostředí.
Mattaini (1995) nabízí další typy diagramů podmíněné závislosti a navrhuje
jejichmožnévyužitíve výucea učeníseo behaviorálníanalýze.Situačnízáznam
jedalšímzpůsobemvizuálníhoznázorněníkomplexníchpodmíněnýchzávislostí
a experimentálních postupů. (Mechner, 1959; Michael & Shafer, 1995)
20
Výrazem poskytovat posílení v závislosti na odpovědi se označuje chování
výzkumníka nebo terapeuta, spočívající v tom, že poskytuje posílení pouze
tehdy, když se objeví cílové chování.
Pouze
pro
studijníúčely.
N
ešířita
nekopírovat.
4 2     č á s t 1     Úvod a základní pojmy
Experimentální analýza chování objevila řadu
základních principů - získala množství poznatků
o tom, jak je chování ovlivňováno faktory prostředí.
Dané principy, z  nichž některé jsme si představili
v této kapitole, už byly dokázány, ověřeny a zopakovány
ve stovkách a tisících experimentů; jsou to vědecká
fakta.21
Z těchto principů byly rovněž odvozeny
metody modifikace chování, které jsou stále propracovanějšími
a  efektivnějšími způsoby aplikovány
na rozmanitou škálu lidského chování v prostředích,
kde se přirozeně projevuje. Shrnutí toho, co zjistily
nejrůznější studie aplikované behaviorální analýzy,
tvoří podstatnou část naší knihy.
Systematické používání metod behaviorální analýzy
vede někdy velmi rychle k velkým změnám chování,
a to i u klientů, na jejichž chování se nedařilo
působit jinými způsoby a zdálo se být neovlivnitelné.
Pokud se začínajícímu behaviorálnímu analytikovi
poštěstí takového výsledku dosáhnout, musí odolat
pokušení začít možnosti ABA ohledně predikce
a ovlivňování lidského chování přeceňovat. Jak jste se
21
Jako všechna vědecká zjištění jsou i tato fakta revidována, a mohou být
dokonce nahrazena jinými, pokud se při budoucím výzkumu ukážou jako
vhodnější.
mohli dočíst v kapitole 1, je aplikovaná behaviorální
analýza teprve mladá věda, která ještě musí ujít dlouhou
cestu, než plně pochopí lidské chování a bude mít
k dispozici odpovídající nástroje k jeho modifikaci.
Vážným úkolem, před nímž aplikovaná behaviorální
analýza stojí, je poradit si se složitostí lidského
chování, zejména v přirozeném prostředí, kde je použití
laboratorníchpostupůnemožné,nevhodnéneboneetické.
Tato složitost vychází zejména ze tří hlavních zdro-
jů:zesložitostilidskéhorepertoáruchování,zesložitosti
kontrolujících proměnných a z individuálních rozdílů.
Složitost lidského repertoáru chování
Lidé se dokážou naučit neuvěřitelně širokou paletu
chování. Na komplexnosti našeho chování se podílejí
řetězce odpovědí, které vždy nemívají zjevnou logickou
návaznost (Skinner, 1953). V takovém řetězci
ovlivňují následky jedné odpovědi generování jiných
operantů. Žena jde například uložit zimník do podkroví
a přitom objeví zapomenuté album se starými
rodinnými fotografiemi, což jí připomene telefonát
s tetou Helenou, a přitom si vzpomene, že si chtěla
najít její recept na jablečný koláč, a tak dále.
Obrázek 2.3 Čtyřčlenná podmíněná závislost u posilování a trestání.
Antecedent → Chování → Následek
Účinek na budoucí frekvenci
podobných odpovědí
za podobných podmínek
Postup
„Jmenuj nějakého dravého
dinosaura.“ →
„Tyrannosaurus
rex.“ → „Výborně!“ ⇑
Pozitivní
posilování
Zápach vycházející
z kuchyně → Vynést odpadky → Zápach zmizí ⇑
Negativní
posilování
Namrzlá silnice →
Jet normální
rychlostí →
Narazit do auta
vpředu ⇓
Pozitivní
trestání
Otázka v nastavení
e-mailové schránky:
„Upozorňovat před vymazáním
nepřečtených
zpráv?“
→ Kliknout na „Ne“ →
Ztratí se důležitý
e-mail ⇓
Negativní
trestání
Pouze
pro
studijníúčely.
N
ešířita
nekopírovat.
k a p i t o l a 2     Základní pojmy   4 3
Patrněnejvícpřispíváke složitostilidskéhochování
chování verbální (Donahoe a Palmer, 1994; Michael,
2003; Palmer, 1991; Skinner, 1957). Problém nevzniká
jen tehdy, když se nerozlišuje mezi tím, co bylo řečeno
a k čemu opravdu došlo, ale verbální chování samotné
je často kontrolující proměnnou mnoha jiných verbálních
i neverbálních operantů. Úvod do analýzy verbálního
chování nalezne čtenář v kapitole 25.
Operantní podmiňování nemá vždy podobu pomalého,
pozvolného procesu. Někdy se náhle objeví
nové komplexní chování, na němž má přímé podmiňování
jen malý zjevný podíl (Epstein, 1991; Sidman,
1994). Takovým druhem rychlého učení je například
přenos třídy odpovědí (contingency adduction), kdy je
chování, které bylo původně selektováno a tvarováno
určitým souborem podmínek, převzato jiným souborem
podmíněných závislostí a začne v behaviorálním
repertoáru daného člověka plnit odlišnou funkci
(Adronis, 1983; Layng a Adronis, 1984). Několik příkladů
addukce popsali Johnson a Layng (1992, 1994):
jednoduché (dílčí) dovednosti (jako sčítání, odečítání
a násobení nebo vytknutí a vypočítání X v jednoduché
lineární rovnici) se u zkoumaných jedinců
spojily za  vzniku nových komplexních (složených)
vzorců chování (např. dělení složitých rovnic), k jejichž
zvládnutí nebyli přímo vedeni.
Spojováním vzájemně propojených linií různých
operantů vznikají nové komplexní operanty (Glenn,
2004), jejichž produkty nám pak umožňují osvojovat
si chování, které jinak přesahuje rámec vymezený našimi
biologickými předpoklady.
V případě člověka může být škála možností nekonečná,
především proto, že produkty jeho operantního chování
jsou vzhledem k technologickému rozvoji společnosti
stále složitější. Součástí lidského repertoáru chování
například nebylo létání, k němuž nejsme anatomicky
uzpůsobeni, jen do té doby, než se jako behaviorální produkty
začala vyrábět letadla. (Glenn a kol., 1992, s. 1332)
Složitost kontrolujících proměnných
Chováníjeselektovánosvýminásledky.Tentonejvyšší
princip operantního chování zní zdánlivě jednoduše,
téměř primitivně. Avšak „stejně jako u jiných vědeckých
principů se za jeho jednoduchou formou skrývá
složitost skutečnosti, již popisuje“ (Glenn, s. 134). Prostředí
a jeho účinky na chování jsou komplexní.
Skinner (1957) uvádí, že „(1) míra osvojení jedné
odpovědi může být, a obvykle i bývá, funkcí více
než jedné proměnné a  (2) jedna proměnná obvykle
ovlivňuje více než jednu odpověď“ (s. 227). I když zde
Skinner píše o chování verbálním, vícečetné příčiny
a  vícečetné účinky jsou typické pro veškeré vztahy
mezi prostředím a chováním. Jako druh vícečetného
účinku lze uvést kovarianci (společný výskyt) různého
chování. Sprague a  Horner (1992) například
zjistili, že pokud snižujeme frekvenci nějakého problémového
chování, můžeme tím zároveň podporovat
výskyt odpovědí s jinou topografií, spadajících do téže
funkční třídy. Nebo jiný příklad: prezentace averzivního
stimulu nejenže do budoucna potlačí to chování,
po němž následuje, ale vyvolá též respondentní reakce
a povede k úniku z této stimulace a k jejímu předcházení
– jeden podnět má tedy tři různé účinky.
Příkladem vícečetné příčiny může být jev zvaný
sdílená kontrola (joint control) (Lowenkron, 2004), kdy
se operant dostavuje na základě spolupůsobení dvou
diskriminačních stimulů. Rovněž souběžné působení
několika podmíněných závislostí zvyšuje, či naopak
snižuje pravděpodobnost, s  níž se vyskytne nějaké
chování v určité situaci. Když sousedovi konečně
vrátíme sekačku na trávu, možná tak učiníme nejen
proto, že nás obvykle pozve na  šálek kávy, ale také
abychom tím zmírnili pocit viny, že jsme mu ji měli
přinést už před dvěma týdny.
Souběžně působící podmíněné závislosti si často
konkurují v ovlivňování činností, které se vzájemně
vylučují. Nemůžeme se dívat na fotbal v televizi a zároveň
se připravit (pořádně) na zkoušku. Tento jejich
účinek na chování se někdy neformálně označuje jako
algebraický součet. Konečné chování lze považovat
za výsledek toho, jaký podíl připadne nakonec každému
z konkurujících si následků na úkor toho druhého,
podobně jako v algebraické rovnici.
Někdy se u  odpovědí považovaných za  součást
jedné třídy ukáže, že ve skutečnosti patří do několika
funkčních tříd a jsou kontrolovány různými proměnnými.
Richman, Wacker, Asmus, Casey a Andelman
(1999) například provedli studii, v níž bylo agresivní
chování s určitou topografií udržováno jednou podmíněnou
závislostí a jiný typ agresivního chování zase
jinou podmíněnou závislostí.
Vzhledem ke složitému působení vnějších faktorů
s jejich vzájemným překrýváním a propojováním
není identifikace a  kontrola relevantních proměnných
nijak snadná. O přirozených prostředích, v nichž
behaviorální analytikové pracují, se někdy píše jako
o  místech, kde „se posilování odehrává na  hlučném
pozadí“ (Vollmer a Hackenberg, 2001, s. 251).
Jako behaviorální analytikové bychom si tedy
měli být vědomi toho, že modifikace chování, pokud
má mít smysl, může trvat jistý čas a  že k  odhalení
komplikovaně propojených kontrolujících proměnných
je někdy zapotřebí mnoha pokusů a omylů. Don
Baer (1987) připouští, že některé větší problémy, s nimiž
se společnost potýká (např. chudoba, závislost
na  návykových látkách, negramotnost), nepůjdou
Pouze
pro
studijníúčely.
N
ešířita
nekopírovat.
4 4     č á s t 1     Úvod a základní pojmy
za současného stavu našich znalostí tak snadno vyřešit.
Uvádí tři překážky, které se behaviorálním analytikům
při jejich řešení staví do cesty:
(a) Nejsme k řešení těchto větších přetrvávajících problémů
zmocněni, (b) dosud jsme neprovedli analýzu,
která by nám ukázala, jak takový mandát získat, a (c)
dosud jsme neprovedli analýzu systému…, která by se
při řešení těchto problémů zásadně osvědčila, kdybychom
dostatečný mandát opravdu získali. …Podle mé
zkušenosti jsou ty projekty, které se mi zdají náročné,
náročné proto, že (a) nemám silné prozatímní posílení
srovnatelné s těmi, která působí v dosavadním systému
a udržují status quo, takže musím čekat, až bude tato
kontrola oslabena, nebo (b) zatím nemám k dispozici
správnou analýzu problému, takže musím postupovat
způsobem pokus-omyl. Naproti tomu (c) pokud mám
účinné prozatímní posílení a správnou analýzu daného
problému, představují problémy vyžadující dlouhodobé
řešení vlastně sérii mnoha behaviorálních změn, možná
i u mnoha osob, a ačkoli se jedná o relativně snadné
a rychlé změny, jejich množství činí z řešení daného
problému úkol ne toliko namáhavý jako zdlouhavý
a spíše než náročný je únavný. (s. 335, 336-337)
Individuální rozdíly
Nemusíte ani číst tuto knihu, abyste věděli, že lidé
často reagují na tytéž podmínky prostředí dost různě.
Tyto rozdíly se někdy uvádějí jako důkaz, že chování
není selektováno změnami vnějších podmínek,
alespoň ne tak, že by šlo o princip, na němž by bylo
možné založit celou metodologii behaviorální změny.
Argumentuje se tím, že jestliže každý člověk reaguje
na stejný soubor podmíněných závislostí jinak, musí
být naše chování ovlivňováno zevnitř.
Jak je však chování jednotlivce postupně posilováno
(a trestáno), jsou některé jeho projevy zpevňovány
(selekčně zvýhodňovány) a  jiné zeslabovány.
A protože neexistují dva lidé, u nichž by byl průběh
kontaktů s okolním světem naprosto stejný, vstupuje
každý z nás do té které situace s odlišnou historií posilování
(history of reinforcement). Jedinečnou historií
posilování je selektován, tvarován a udržován repertoár
chování každého člověka, jenž nás definuje jako
neopakovatelné osobnosti. Jsme to, co děláme, a děláme
to, co jsme se naučili. „Začíná jako organismus
a stává se osobou či sám sebou, jak si osvojuje repertoár
chování“. (Skinner, 1974, s. 231)
To, že se lidé za určitých podmínek prostředí chovají
různě, pak nemusíme přičítat rozdílnosti jejich
vnitřních znaků nebo tendencí; jde o  důsledek rozdílné
historie posilování. Behaviorální analytik musí
brát v úvahu rovněž individuální odlišnosti v citlivosti
na stimuly (dané např. ztrátou sluchu, poruchami
zraku apod.) a poruchy hybnosti (např. při mozkové
obrně) a program intervence koncipovat tak, aby zajistil
všem účastníkům maximální kontakt s relevantními
následky (Heward, 2006).
Další překážky modifikace chování
v přirozeném prostředí
Složitost lidského chování spolu s obtížemi, které s sebou
nese jeho analýza v prostředí, kde lidé žijí, hrají si
a pracují, bývají příčinou toho, že behaviorální analytikové
při zavádění účinných intervenčních programů
narážejí na logistické, finanční, sociopolitické, legislativní
a/nebo etické překážky. Většina praktiků pracuje
v organizacích s  omezenými finančními prostředky,
což jim nedovoluje shromáždit dostatek údajů pro ucelenější
analýzu. Kromě toho občas maří snahu behaviorálních
analytiků o účinnou intervenci sami klienti,
jejich rodiče, administrátoři nebo i veřejnost („Nechceme,
aby žáci dostávali za učení žetony.“). Experimentální
zjišťování proměnných, které kontrolují cílové
chování, mohou znemožňovat též legislativní omezení
nebo etické ohledy. Etickým aspektům aplikované behaviorální
analýzy je věnována kapitola 29.
Ze všech zmíněných důvodů představuje provádění
aplikované behaviorální analýzy v přirozených
podmínkách obtížný úkol. Nemusí však být neřešitelný
– a úkolů, jejichž zvládnutí je tak uspokojivé a tak
přínosné pro společnost, není mnoho.
Občas slýcháme názor, že zkoumáme-li lidské
chování vědecky, ochuzujeme se tak o hodnotu bezprostředního
prožívání. Nemůže například lepší pochopení
faktorů, které se uplatňují při umělecké tvorbě,
umenšit náš zážitek z pohledu na působivý obraz nebo
z nádherného koncertu? Domníváme se, že ne. Na zá-
věrkapitoly,v nížjsmevámpředstavilizákladnípojmy,
s nimiž se v knize podrobněji seznámíte, vám předkládáme
k zamyšlení slova Johna „Tonyho“ Nevina:
Na konci knihy O původu druhů (1859) nás Darwin
vyzývá, abychom přemýšleli nad spletitou výspou se všemi
rostlinami a ptáky, hmyzem a červy; abychom obdivovali
složitost, rozmanitost a vzájemnou propojenost jejích obyvatel
a s úctou si uvědomovali skutečnost, že za tím vším
stojí principy reprodukce, konkurence a přírodního výběru.
Radost, kterou nám dává tato spletitá výspa, a naši
lásku k jejím obyvatelům nijak neumenšuje, že známe
zákony evoluce.Ani radost, kterou prožíváme ve složitém
světě lidské činnosti, a lásku k jeho aktérům by neměly
umenšovat naše kusé, ale stále rostoucí znalosti principů
chování. (Nevin, osobní sdělení, 19. prosince 2005)
Pouze
pro
studijníúčely.
N
ešířita
nekopírovat.
k a p i t o l a 2     Základní pojmy   4 5
Shrnutí
Chování
1.	 Obecně je chování aktivita živých organismů.
2.	 Prakticky je chování „ta součást interakcí
organismu s  jeho prostředím, která se vyznačuje
zjistitelným posunem nějaké části
organismu v prostoru v průběhu času a má
za následek měřitelnou změnu nejméně jednoho
aspektu prostředí“ (Johnston a Pennypacker,
1993a, s. 23).
3.	 Pojem typ chování se obvykle používá k označení
většího souboru nebo třídy behaviorálních
odpovědí, jimž jsou společné určité
topografie nebo funkce.
4.	 Jako (behaviorální) odpověď se označuje konkrétní
případ chování.
5.	 Jako topografie odpovědi se označuje fyzická
podoba chování, jeho forma.
6.	 Třída odpovědí je skupina odpovědí s různou
topografií, které mají všechny tentýž účinek
na prostředí.
7.	 Jako repertoár chování se může označovat veškeré
chování, jímž se projevuje jednotlivý člověk,
nebo dílčí soubor znalostí a dovedností,
které se uplatňují při zvládání určitých situací
nebo úkolů.
Prostředí
8.	 Prostředí jsou fyzické podmínky, v nichž organismus
nebo jeho příslušná část existuje.
9.	 Stimul je „změna energie, která ovlivňuje
organismus prostřednictvím jeho receptorových
buněk“ (Michael, 2004, s. 7).
10.	 Prostředí ovlivňuje chování především prostřednictvím
změny stimulů, nikoli svými
statickými podmínkami.
11.	 Stimuly lze popsat formálně (podle jejich fyzických
parametrů), časově (kdy se objevují)
a funkčně (na základě účinků na chování).
12.	 Třída stimulů je skupina stimulů, jimž jsou
společné určité formální znaky, časová lokalizace
a/nebo funkční znaky.
13.	 Antecedentní podmínky/změny stimulů příslušnému
chování předcházejí.
14.	 Následky jsou změny stimulů, k nimž dochází
po proběhnutí příslušného chování.
15.	 Změny stimulů mají na chování dva základní
účinky: a) okamžité, ale přechodné zvýšení
nebo snížení momentální frekvence daného
chování, a/nebo b) pozdější, ale poměrně trvalý
vliv na frekvenci příslušného typu chování
v budoucnosti.
Respondentní chování
16.	 Respondentní chování je vyvoláno antecedentními
stimuly.
17.	 Reflex je jednotka stimul-odpověď, tvořená
antecedentním stimulem a  respondentním
chováním, které vyvolává (např. jasné světlo-zúžení
zornic).
18.	 Všichni zdraví příslušníci určitého živočišného
druhu mají vrozený stejný repertoár
nepodmíněných reflexů.
19.	 Nepodmíněnýstimul(např.potrava)spolus respondentním
chováním, které vyvolává (např.
sliněním), se nazývá nepodmíněný reflex.
20.	 Podmíněné reflexy jsou výsledkem respondentního
podmiňování, spočívajícího v  párování
stimulů, kdy jsou jedinci vystavováni
působení neutrálního stimulu společně s nepodmíněným
stimulem, až se nakonec z neutrálního
stimulu stane podmíněný stimul,
který vyvolává podmíněnou odpověď.
21.	 Podmíněné reflexy vznikají také při párování
neutrálního stimulu s  podmíněným stimulem.
Tento postup se nazývá respondentní
podmiňování vyššího řádu (či sekundární).
22.	 K respondentnímu vyhasínání dochází, jestliže
podmíněný stimul působí opakovaně
bez nepodmíněného, až přestane nakonec
podmíněný stimul vyvolávat podmíněnou
reakci.
Operantní chování
23.	 Operantní chování je selektováno svými
následky.
24.	 Oproti respondentnímu chování, jehož topografie
a  základní funkce jsou určeny už
předem, na sebe operantní chování bere nekonečné
množství podob.
25.	 Selekce operantů prostřednictvím následků
probíhá v  průběhu života jedince (ontogeneze)
a  představuje paralelu k  přírodnímu
výběru, jak ho postuloval Darwin v  teorii
evoluce, podle níž je tento hnací silou vývoje
nových druhů (fylogeneze).
26.	 Jako operantní podmiňování (k němuž řadíme
posilování a trestání) se označuje proces,
při němž na chování selektivně působí jeho
následky:
Pouze
pro
studijníúčely.
N
ešířita
nekopírovat.
4 6     č á s t 1     Úvod a základní pojmy
•	 Následky ovlivňují pouze budoucí chování.
•	 Následky selektují třídy odpovědí, nikoli
jednotlivé odpovědi.
•	 Největší účinek mají bezprostřední následky.
•	 Následky selektují veškeré chování.
•	 Operantní podmiňování probíhá automaticky.
27.	 Většinu změn stimulů, které působí jako posílení
nebo tresty, lze popsat buďto jako (a)
přidání nového stimulu do  prostředí či (b)
odstranění stimulu z prostředí.
28.	 O pozitivním posilování mluvíme tehdy, jestliže
bezprostředně po proběhnuvším chování
začne působit stimul, který zvyšuje budoucí
frekvenci daného chování.
29.	 O negativním posilování mluvíme tehdy, jestliže
bezprostředně po proběhnuvším chování
přestane působit stimul, který zvyšuje budoucí
frekvenci daného chování.
30.	 Pojem averzivní stimul se často používá
k označení stimulační situace, jejíž ukončení
působí jako posílení.
31.	 Ukončíme-li veškeré posilování předtím posilovaného
chování, nastane vyhasínání, při
němž se frekvence daného chování postupně
sníží na úroveň před zahájením posilování.
32.	 O pozitivním trestání mluvíme tehdy, jestliže
bezprostředně po proběhnuvším chování
začne působit stimul, který snižuje budoucí
frekvenci daného chování.
33.	 O negativním trestání mluvíme tehdy, jestliže
bezprostředně po proběhnuvším chování
přestane působit stimul, který snižuje budoucí
frekvenci daného chování.
34.	 Princip operantního chování vyjadřuje
funkční závislost mezi chováním a  jednou
nebo více kontrolujícími proměnnými, která
platí obecně pro různé jedince, druhy,
prostředí a typy chování.
35.	 Strategie modifikace chování je metodologicky
konzistentní postup modifikace chování,
jenž vychází z  jednoho nebo více principů
operantního chování.
36.	 Nepodmíněná posílení a tresty účinkují bez
ohledu na to, zda s nimi předtím jedinec přišel
do kontaktu.
37.	 Změny stimulů, které účinkují jako podmíněná
posílení a  podmíněné tresty, získávají
tuto schopnost na základě svého předchozího
spárování s jinými posíleními nebo tresty.
38.	 Důležitou funkcí motivujících operací je, že
mění momentální hodnotu změn stimulů jako
posílení nebo trestů. Například hlad a nasycení
jsou motivující operace, které zvyšují
nebo snižují účinnost potravy coby posílení.
39.	 Diskriminovaný operant je chování, které je
za určitých antecedentních podmínek častější
než za jiných. O takovém operantu říkáme,
že je kontrolován stimulem.
40.	 Při kontrole stimulem se frekvence pozorovaného
operantu liší podle toho, zda působí,
nebo nepůsobí antecedentní stimuly. Antecedentní
stimuly získávají schopnost kontrolovat
operantní chování na základě svého
předchozího spárování s určitými následky.
41.	 Trojčlenná podmíněná závislost - antecedent,
chování a  následek - představuje základní
analytickou jednotku analýzy operantního
chování.
42.	 Pokud o  nějakém následku (posílení nebo
trestu) řekneme, že je na  určitém chování
podmíněně závislý, znamená to, že aby se dostavil,
musí nejprve proběhnout toto chování.
43.	 Všechny postupy aplikované behaviorální
analýzy jsou založeny na manipulaci s jednou
nebo více ze tří složek trojčlenné podmíněné
závislosti.
Poznávání složitosti lidského chování
44.	 Lidé si dokážou osvojit nesmírně bohatý repertoár
chování. Na  mimořádné složitosti
lidského chování se podílí též řetězce odpovědí
a verbální chování.
45.	 Proměnné, které ovládají chování člověka,
jsou často vysoce komplexní. Chování mnoha
typů má vícečetné příčiny.
46.	 Analýzua modifikacilidskéhochováníztěžují
také rozdíly v historii posilování jednotlivých
lidí a eventuálně přítomnost zdravotního
postižení.
47.	 Behaviorální analytikové někdy při provádění
účinné analýzy chování narážejí na praktické,
logistické, finanční, sociopolitické,
legislativní a/nebo etické překážky.
Pouze
pro
studijníúčely.
N
ešířita
nekopírovat.