„Menší litování nad mým osudem, kdy mou ztrátou zraku trpěla mamka možná více než já. Je to přirozené, když rodiče vidí potomka v podobném stavu, smutku a beznaději se jistě neubrání, a je to i znak lásky, kterou k dítěti cítí. Je jim líto, co prožívá, chtěli by mu pomoct, ale nevědí, jak dál. Tato situace se odehrává na začátcích oslepnutí, ovšem s novou situací se musí obě strany vypořádat stůj co stůj. Hrozí totiž, že se dítě stane jakýmsi zvířátkem, které je nadneseně řečeno krmeno, hýčkáno, vozeno, a to je to největší ublížení, které rodiče dítěti dají, protože riskují, že se nejen neosamostatní, ale dokonce na nich zůstane závislé, neumí domácí práce, uklízení, utírání prachu, luxování, vytírání, vaření, jednoduše postarat se samo o sebe. To je největší tragédie dnešních rodičů, kteří si pomýlili integraci či asistenci s otročením.
Mí rodiče naštěstí takoví nebyli, a poskytli mi cennou výchovu, ze které jsem si odnesl řadu drahocenných zkušeností do dospělosti, jak nenalétnout, a jak se stavět k rozličným překážkám v životě tak, aby se člověk pokusil vykompenzovat ztrátu zraku nějakými fígly, kterými dosáhne téhož, jako kdyby viděl.“
Život a komunikace osob se ZP
Zrak je smysl rychlý, vnímáme jím okamžitě informace o celém okolí, můžeme se na dílčí detaily zaměřit.
Hmat je vjem pomalý, postupně vnímáme od detailů k celku – tedy opačně než zrakem a nemůžeme postihnout tolik informací.
V komunikaci se někdy může stát, že člověk s postižením zraku nemá s diskutovaným tématem tolik zkušeností – chybí mu zkušenost vizuální. Okolím může být v tomto vnímán jako „méněcenný“ komunikační partner.
Vliv zrakového postižení je patrný také pro oblast socializace jedince. Děti bývají často více závislé na rodičích, zásadní je také výchovný styl rodičů. Optimální je podpora dítěte v jeho samostatnosti, učení vnímat své slabé a silné stránky, překonávat bariéry a hledat strategie, které v tom pomáhají. (viz podpora potencialit dítěte, Z. Helus – Dítě v osobnostním pojetí).
Důsledky plynou z tzv. ochranitelské výchovy, může vyústit až v tzv. syndrom naučené bezmocnosti z dlouhodobého nedostatku příležitostí zvládnout činnosti a rozhodnutí sám.
Vzhledem k zásadnímu vlivu postižení zraku na psychické procesy, ovlivnění adaptability, sociability atd. můžeme tvrdit, že intelekt může plnit kompenzační funkci. Tzn. Žáci s průměrným až nadprůměrným intelektem mívají i s těžkým zrakovým postižením schopnost dosáhnout velmi dobrých výsledků v učení, tempu práce, zvládání různých činností.
U kombinace zrakového a mentálního postižení se naopak obtíže způsobené nedostatečným zrakovým vnímáním společně s podobnými deficity způsobenými sníženým intelektem prohlubují.
ZDROJE:
http://okamzik.cz/nmn/Texty/Osobni_zkusenost/Co_bych_potreboval_od_rodiny.html