Bílá hůl, slepecká hůl, palice, white cane... pomůcka, která se stala jakýmsi symbolem identifikující osobu s určitou mírou zrakového deficitu. Její vývoj a podoba, v jaké ji známe dnes, však nebyly vždy jednoduché. Pojďme se společně vydat na krátký exkurz do její minulosti, kdy se z obyčejné ochrany těla před nárazem vypracovala až na pomůcku usnadňující lidem samostatný pohyb a svým způsobem i nezávislost.

Hůl provází nevidomé po staletí, její funkce však byla omezena pouze na ochranu těla před nárazem do překážky (funkce ochranná). Až ve dvacátém století dochází k významným změnám. Pokrok v oblasti dopravy sebou nese potřebu označení nevidomé osoby. Zkouší se červené praporky (Belgie, 1911) či žluté pásky s třemi černými body (Dánsko, Švédsko, Německo). Fotograf James Biggs z anglického Bristolu, který přišel o zrak a cítil se ohrožen automobilovým provozem kolem svého domu, si v roce 1921 natírá svoji vycházkovou hůl na bílo, aby se zviditelnil.

Nezávisle na Biggsovi přichází ve Francii v roce 1930 Guilly d´ Herbemontová s návrhem označit nevidomé osoby bílou holí. Inspirací jí jsou pařížští strážníci využívající bílou hůl k organizování dopravy. Za svůj návrh bojuje a vytváří mu značnou publicitu. V roce 1931 financuje z vlastních zdrojů nákup 5 tisíc bílých holí. Přes počáteční nedůvěru se ve Francii bílá hůl jako označení nevidomé osoby prosazuje a rychle se šíří do dalších zemí Evropy. Hůl tak získává též funkci signalizační. Ve Spojených státech se nejprve (1930) experimentuje s černou holí, kterou zavádí Lion´s kluby jako označení nevidomé osoby v dopravě. Záhy je však černá barva shledána pro motoristy jako nepříliš viditelná a v souladu s Evropou je nahrazena bílou.

 VĚTŠÍ EFEKTIVITA DÍKY VÁLCE

Efektivnější využití bílé hole je nepřímým důsledkem 2. světové války. V roce 1944 jsou do armádní nemocnice pro slepé válečné veterány ve Valley Forge v Pensylvánii povoláni Richard E. Hoover a C. Warren Bledsoe, učitelé na Maryland School for the Blind. 

Oba považují dosavadní možnosti orientace a mobility (echolokace, orientace pomocí rukou a nohou) za nedostatečné a začínají pracovat na technice využívající jako prodlouženou ruku dlouhou bílou hůl. Především Hoover je tím, kdo experimentuje. Zakrývá si oči, aby vyzkoušel různé techniky hole a hledá takové, které by mohly být efektivní. Postupně vytváří dodnes využívanou metodiku a hůl tím povyšuje na základní prostředek orientace nevidomých (orientační funkce).

Bledsoe začíná školit první instruktory orientace a mobility a postupně se techniky bílé hole šíří i do Evropy, od poloviny 70 let i do Československa (Prof. Jesenský).

Od roku 1964 se v USA připomíná 15. říjen jako „Den bezpečnosti s bílou holí“ (White cane safety day), od 80. let jako „Den bílé hole“ i v Evropě.

Na konci 90. let se po vzoru některých evropských zemí zavádí v České republice červeno–bílá hůl jako označení osob hluchoslepých.