Slovo jakožto znak je arbitrární, tzn., že mezi jeho formou a významem neexistuje (většinou) žádná přímá souvislost, chceme-li zde mluvit o souvislosti, pak k ní přidáme rozvitý přívlastek (do značné míry) nahodilá(pokud se na tom většina mluvčích shodne, pak se může daná forma změnit za libovolnou jinou a pak bude daná (nová) forma «označovat»[1] daný (starý) význam): stůl místo stuól místo stol. Šíře nahodilosti/libovolnosti formy dokládají kupř. mlaskavky v kojsanských jazycích. A naopak: forma může zůstat táž, ale význam se zúží či rozšíří: lux původně značka vysavače se na nějakou dobu rozšířila na označení vysavačů všech (možná i proto, že jiné nebyly), totéž se dělo v angličtině se slovem hoover, tentýž princip funguje dnes se slovem manduka, což znamená co? A haka?[2] A propos slovo l__ko bylo zdrobnělinou od slova l__e. Dnes rozšířilo svůj význam na své původní hyperkoristikum a pozbylo tak svého významu deminutivního.

Např. posloupnost hlásek  s t ú l  není nikterak vnitřně podmíněna předmětem, který označuje. Vztah mezi nimi je zcela konvenční (toť ovšem jen první krok k arbitrárnosti, který učinil ještě před Ferdinandem de Saussure[3] již William Whitney).[4]

Anebo z příkladů dětské mluvy: v češtině by slovo bábi (často v repetativním výskytu: bábi, bábi, bábi) mohlo naznačovat, že dítě má na mysli babičku; ovšem dítě má na mysli houpačkou a oním sledem hlásek bábi se chce přiblížit jinému zvuku, který slýchalo/slýchá, a sice houpy, houpy. Arbitrárnost jak vyšitá. Mezi bábi a babičkou a mezi houpy a houpačkou není žádná spojitost. To jen my, kteří (český) jazyk používáme déle než ono cca roční dítě, jsme uvěřili, že tam nějaká spojitost je. A jak Whitney, tak FdS si toho byli už dávno vědomi.

Pro tento arbitrární úhel pohledu na jazyk, resp. jeho lexikální jednotky, svědčí srovnání «plusmínus» téhož významu a různých výrazů: der Tisch, table, mensam, πίνακα, clàr.

FdS s tímto pojetím arbitrárnosti nemohl být spokojen. Slabina tohoto nálepkového přístupu (určitý daný zvuk je přiřazen jako nálepka k určitému danému významu) tkví v tom, co výše naznačujeme označením „«plusmínus» téhož významu“. Znak je znakem jen v daném systému znaků a zde nabývá významu ve srovnání s ostatními znaky daného systému, tedy fakt, že v určitém systému znaků se u stolu sedí, kdežto v jiném se u pínaky (πίνακα) leží či může ležet, je zásadním pro vymezení hodnoty obou znaků. A tak se ukazuje, že arbitrární je nejen vztah mezi označujícím a označovaným, ale také vztah označujícího k dalším označujícím daného jazyka a vztah označovaného k dalším označovaným, přičemž je jen otázkou vnitřního členění toho kterého jazyka, jaký prostor uvnitř daného systému si dané jednotky vůči sobě navzájem vymezí (to love vs. milovat (Když řekne v angličtině rodič svému dítěti: I love you. Je to zcela ok. V č. rodič dítěti: mám tě (moc) rád. / Miluju tě je (možná) příliš silné, resp. příliš vázané na romantický druh lásky. Tedy sémantické pole lexikální jednotky to love je širší než s. pole LJ milovat; I am loving it – To zbožňuju (spíš než miluju), alespoň kalkem «nezkaženým» vnímáním rady starších; leč mladá generace samo klidně a ráda řekne: tuhlenctu zmrzlinu prostě miluju!!!). Arbitrárnost můžeme šikovně doložit také na uchopení barevného spektra v různých jazycích (viz níže).

Tímto pojetím arbitrárnosti znaku se jako první zabýval Ferdinand de Saussure, jehož tento „první princip“[5]dovedl k základní dichotomii langue :: parole.

Podobně jako máte chaos fenoménu, kterému se říká„vyučování/výuka“, o kterém se obtížně lze bavit bez toho, aniž byste si tento chaos rozdělili na nějaké dvě rozumně vymezené části: obsah (co učit) a proces (jak něco učit),

podobně je to s fenoménem řeči: vědci dlouho netušili, jak řeč rozumně uchopit (resp. zkoumali její historii, obzvlášť na principu hláskových změn, ba zákonů),[6] dokud FdS nepřišel s dělením na langue a parole(pravidla hry a jednotlivé konkrétní hry, systém a masa mluvčích,[7] vč. úkazů, které nejsou v souladu se systémem – destrukce systému (viz  FdS: Kurs obecné lingvistiky).

„Rozdíl mezi jazykem a mluvou má zřetelně dialektickou povahu ([cf.] Frei 1952): jazyk (…) je systémem mezí (…), v němž se nacházejí a funkčně ztotožňují (…) ‚významy‘ a fónické realizace hovoření, to jest významy a fónické sledy konkrétních aktů mluvy; takový systém pak mluvu řídí a platí nad ní a v tom také tkví jeho jediné opodstatnění (jejich hranice, to jest rozdíl mezi jedním označovaným a druhým označovaným, mezi jednou označující entitou a druhou, nezávisejí na žádné určující příčině, která by byla povaze světa a mysli či povaze zvuků inherentní); takže lze říct, že jazyk žije jen proto, aby řídil mluvu“ (Kurs, s. 362, pozn. 65).

V PLK je „Saussurův protiklad langue :: parole […] nahrazen kvalitatívně lepším protikladem abstraktního systému jazyka, který Saussurově langue dobře odpovídá, a konkrétních textů (promluv), jež se od Saussurovy parole zásadně liší: nesou komunikatívní (ale i estetický) záměr mluvčího, což je povyšuje na samo východisko funkčního studia jazyka; [pozn. p. č. 4: Sassure u své parole sice též zmiňuje moment vůle a záměru, ale jen zmiňuje; pražané [sīc!] to soustavně rozpracovali do osobitého funkčního pojetí.] dokonce i moment nahodilé destrukce, jenž v Saussurově parole převažuje, slouží funkčnímu pojetí tím, že ukazuje, že funkční záměr nemusí vždy dojít naplnění, což za jistých okolností může vyvolat i přehodnocení systému.“[8] (Zde si sami doplňte příklady.)

Arbitrárnost má jazykovědcům[9] sundat z očí klapky, vysvobodit je z klece jazyka.

„Hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa.“

(Ludwig Wittgenstein: Tractatus logico-philosophicus, kpt. 5.6)[10]