Ne všichni zelení filozofové chtějí chránit přírodu, kvůli tomu, že ji lidstvo (např. budoucí generace) potřebuje. Např. francouzský lékař, misionář, virtuóz a držitel Nobelovy ceny za mír Albert Schweitzer (1855-1965) prohlásil, že chce žít uprostřed života, který chce žít stejně jako on. Všechny živé bytosti pociťují stejnou vůli k životu, člověk se tedy nad ostatní životní formy nemůže nadřazovat. "Dobré je život udržovat, život podporovat, vývojeschopný život přivádět k jeho nejvyššímu zhodnocení. Zlé je život ničit, životu škodit, vývojeschopný život potlačovat. Toto je jedině myslitelný absolutní základ mravnosti." (Lotar, 1995, s. 46). Jeho etiku nazýváme Etikou úcty k životu – je součástí tzv. biocentrického směru environmentální etiky – přírodu nechráníme proto, že ji potřebujeme, ale proto, že je (má hodnotu sama osobě). Odpovědnost tedy nemáme jen vůči ostatním lidem, ale vůči všemu živému (bios). Dalším zástupcem tohoto směru je i zakladatel tzv. hlubinné ekologie, norský filozof Arne Naess (1912 - 2009). V roce 1973 publikoval článek, ve kterém rozdělil ochranáře na ty s přístupem mělkým (shallow) a hlubinným (deep). Dodnes kolem sebe vidíme lidi, kteří hlavně chtějí zachovat současný pohodlný způsob života a jejich environmentální odpovědnost se projevuje hlavně starostí o prostředí – aby nebylo znečištěné, aby byl odpad třízen, aby prostředí neškodilo lidskému zdraví, a pod. Nepředchází problému, řeší je následky – i to jen povrchně. "Netřiďme odpad, raději řádný neprodukujme", říká A. Naess. Nepodporujme ideologii ekonomického růstu, znamená to totiž každoroční růst problému prostředí (environmentální problém) i problému planety (ekologický problém), řešením by naopak mohl být např. ekonomický pokles HDP, a pod. Makroekonomické ukazatele neukazují štěstí člověka ani zhoršující se problém prostředí. Když budeme méně nakupovat – méně se zničí – rovněž nemusíme tolik pracovat, protože tolik nebudeme utrácet, zbyde nám čas na seberealizaci (podobně např. i E. Fromm). Proč bychom měli pociťovat odpovědnost vůči ostatnímu životu? Rozšířením (ztotožněním) svého Já na naše okolí a na celou přírodu ztotožníme své zájmy se zájmem celku (Já splyne s přírodou, resp. se světem). Vidíme zde východní inspiraci, kvůli které je hlubinná ekologie pro mnohé kontroverzní. Problémem je např. upřednostňování citů, které může komplikovat společenskou diskuzi o řešení problémů životního prostředí.

Environmentální problémy začínají být viditelné hlavně v druhé polovině 20. století, mnoho osobností si těchto problémů všimlo už dříve. Jedním z předchůdců environmentální etiky byl i americký lesník Aldo Leopold (1887 -1948),  který si v lesích všímal rozmanité vazby živých tvorů. Narušení jedné vazby má vždy vliv na další (jedná se o řetězce vztahů, které tvoří systémy). Zvířata v lesích a přírodě tedy můžeme lovit či jinak regulovat jenom potud, pokud tyto vztahy nenarušujeme a neničíme – pokud neohrožujeme ekosystémy, fungující celky. "Zkoumejme každou otázku z hlediska toho, co je eticky a esteticky správné, stejně jako toho, co je ekonomicky výnosné. Určitá věc je správná, když směřuje k zachování integrity, stability a krásy biotického společenství. Směřuje-li jinam, je špatná", říká Leopold (původně již v 1949, u nás v 1999). Znamená to, že člověk může pokračovat v životě, jaký vede, je-li odpovědný k ekosystémům a k planetě, tedy nenarušuje její funkčnost (ekocentrismus). Podobný přístup mají i přívrženci tzv. evoluční ontologie v čele se zakladatelem Josefem Šmajsem, brněnským filozofem (*1938).  Ten rozlišuje svět kolem nás na původní (přírodní) a umělý (kulturní). Problémem je, že kulturní systém vzniká vždy na úkor přírodního, tedy jej vždy zničí. Člověk nemůže za ekologickou krizi, žije si svůj život, jako ho žil v dějinách vždycky, problémem je, že nás je příliš mnoho – tedy přetváříme přírodu v umělý svět příliš intenzivně. Ekologickou krizí ale není ohrožena příroda ale kultura, protože při nestabilitě planety zanikne ona, ne příroda (dílo Ohrožena kultura, 1995). Jak můžeme vidět na území kolem bývalé jaderné elektrárny Černobyl, příroda si jej relativně rychle vzala zpátky – podobně po případném kolapsu naplní znovu Zem příroda – a bude v ní pokračovat proces evoluce živých tvorů. Naší odpovědností je tedy změnit systém – protipřírodní kulturu na biofilní, která nebude narušovat přírodní planetární systémy. Podobně to prezentuje například i britský dokumentarista David Attenborough (*1926) ve filmu  Život na naší planetě (2020), který požaduje pro přírodu vyčlenit její stará území, aby se příroda a živé bytosti v ním mohly obnovit a tím i stabilita planety. 

Problémem není jen systém, ale i to, kdo tento systém vybudoval, prosazoval a kdo ho řídí dodnes. Ano, je zřejmé, že mluvíme o mužích – ti mají v drtivé většině společností převahu až dominanci, kulturně i politicky formovali a vedli západní i nezápadní společnosti – a dovedli nás až na pokraj zkázy. Ekofeminismus, který se zrodil v 70. letech, poukazuje na jiný přístup ke světu mužů a žen: muži odpradávna vycházeli z domova do okolního světa a tam lovili, bojovali, přetvářeli krajinu, obchodovali, atd. Ženy téměř vždy zůstávaly v domově, kde se staraly o děti, nemocné, staré – pečovaly. Muži se seberealizovali hlavně mimo domova (výdělek, politika, kultura), ženy v domově (péče, domácnost) – muži tedy formovali stát, zákony, určili pravidla obchodního světa, prezentovali své náboženské i společenské představy, kde žena měla vždy druhořadou funkci. Jde ale i o to, že muži a ženy si tak mohli osvojit jiné myšlení; někdy myslí jinak – muži analyticky, ženy celostně, muži abstraktně, ženy konkrétně, muži tíhnou k moci, ženy k péči, muži využívají více instrumentární rozum, u žen nad ní převažuje citlivost, muži mají bojovného ducha, ženy mateřského (samozřejmě vždy jsou výjimky). Jelikož naši kulturu tvořili muži, má maskulinní charakter a to je i zdrojem dnešních ekologických a environmentálních problémů – útlak ženy a přírody je analogií (americká filozofka Karen Warren). „Musíme zobrať do úvahy kto  prírodu konštruuje, akým spôsobom a na aký účel,“ píše slovenská ekofeministická filozofka a spisovatelka Zuzana Kiczková (1998, s. 168). Dnešní kapitalistické a panské fungování světa drancuje přírodu a ohrožuje ty nejslabší – staré, nemocné, děti a ženy po celém světě, které vždy pocítí důsledky nespravedlivé a necitlivé politiky nejvíc (Lynne Lee, 2017). Jedním z řešení je ukončit mužskou dominanci ve vedení společnosti a odstranit panské principy k lidem a k přírodě. Odpovědnost v tomto smyslu znamená prosazovat nejen emancipaci žen ve vedení společnosti, ale všech menšin, zvyšovat pluralitu a rozmanitost myšlení, a hlavně mírové směřování společnosti vůči druhým i vůči přírodě.

V roce 1975 vyšla kniha Osvobození zvířat od australského filosofa Petera Singera, která byla stimulem pro zakládání organizací pro ochranu zvířat po celým světě. P. Singer v knize prezentuje, jak krutě se lidé chovají ke zvířatům kvůli masu, kůži, zbytečným vědeckým experimentům,  testování kosmetiky, a pod. Lidské a Non-lidské živé bytosti jsou si rovny: každá živá bytost má preferenci netrpět,  mnohé mají schopnost uvědomovat si svou minulost a budoucnost. Dle tzv. zoocentrismu je odpovědné jednat v souladu se preferencemi živých bytostí (netrpět, vlastní přirozený způsob života, atd.). jediným řešením je veganství – nahrazení zvířat v potravě, oblečení a v průmyslu napomůže ukončení utrpení mnohých bytostí a zároveň sníží emise, které produkce masa (hlavně hovězího) vypouští. 

JONAS, Hans. Princip odpovědnosti.  Pokus o etiku pro technickou civilizaci. Praha: Oikoymenh, 1997.          

KICZKOVÁ, Zuzana.  Príroda: vzor žena!?: hľadanie alternatív v ekofeminizme. Bratislava: Aspekt, 1998.

LEE, Wendy Lynne. Eco-nihilism: the philosophical geopolitics of the climate change apocalypse. Lanham: Lexington Books, 2017.

LEOPOLD, Aldo. Obrázky z chatrče a rozmanité poznámky. Abies, Tulčík, 1999.

LOTAR, Petr. Se života a díla Alberta Schweitzera. Primus, Praha, 1995.

NAESS, Arne.  "The shallow and the deep, long‐range ecology movement: a summary". Inquiry: An Interdisciplinary Journal of Philosophy. 16 (1–4): 95–100. 

SINGER, Peter. Osvobození zvířat. Praha: Práh, 2001.

ŠMAJS, Josef. Ústava Země. Dostupné online: https://www.ustavazeme.cz/cz/navrh-ustavy