Přečtete si úryvky z článku Petra Jemelky, kde reflektuje filozofickou diskuzi na naše téma
Morální problémy současné společnosti
Disent a občanská neposlušnost.
Jaký je rozdíl mezi disentem a oponentem? Jaký je rozdíl mezi občanskou neposlušností a svévůlí? A je i terorismus neposlušností?
1. Petr Jemelka: Dissent a politický odpor
V každé době a v každém politickém režimu (ne tedy pouze v tzv. režimech totalitních) se střetává ona tendence „systému“ různými prostředky (propaganda, „filtrace“ informací) zplošťovat a redukovat obraz minulosti se snahou protichůdnou, připomínající: „Dialog s minulostí umožňuje relativizovat totální nároky přítomného politického i právního systému na univerzální platnost. Politika paměti umožňuje nejen pojmenovat křivdy minulosti, ale zároveň také zpochybnit autoritativnost nároků, které by vůči nám chtěla vznášet přítomnost. Paměť funguje současně jako mechanismus po-jmenování nespravedlnosti i jako obrana proti potenciálnímu autoritářství přítomnosti, které by daný stav věcí chtělo definovat jako jediný přípustný a univerzálně platný.“ (J. Přibáň, Disidenti práva. O revolucích roku 1989, fikcích legality a soudobé verzi společenské smlouvy, Praha: Sociologické nakladatelství 2001, s. 203). Právě zde se odhaluje skutečný význam disentu. Disent je nositelem paměti a jeho rolí není v prvé řadě odpor vůči panujícímu režimu. Disent má upozorňovat, že existují i jiné myslitelné podoby společenského uspořádání, jiné varianty jeho strukturace a fungování. Pravou a přetrvávající úlohou disentu je udržovat vědomí diferentnosti, plurality, mnohosti možností v konfrontaci s homogenizující tendencí systému, který usiluje o stabilizaci cestou preference jedné linie možné existence. To poněkud zpřesňuje obvyklé chápání významu daného pojmu. (Jemelka, 2014, s. 57)
...role disidenta zůstává vždy jaksi filosofická, zatímco role odpůrců je politická (v duchu slovní hříčky „opozice usiluje o pozice“. Jako by šlo o realizaci rozdílu mezi teorií a praxí, resp. mezi mravností a morálkou, legalitou a legitimitou atd.) Autor [V. Bělohradský] sám tuto diferenci přibližuje takto: „Disident se liší od odpůrce nějakého režimu tím, že se nesnaží vyměnit jeden režim za druhý, socialismus za liberalismus například, nebojuje za jednu politickou alternativu, ale hájí prostor, v němž mohou alternativy vznikat – hájí podmínky působení svobodného rozumu ve společnosti [...] Jeho specifickou rolí ale není boj za hodnoty proti ,nositelům nehodnot‘, ale svědectví o rozdílu mezi hodnotami a smyslem. Disident vydává svědectví, že smysl je něco jiného než hodnota, že smysl není ani cílem, ani hodnotou, že je to něco, co nelze uskutečnit, jen se s tím setkat a chvíli setrvat v jeho světle.“ (V. Bělohradský, Disidenti – pokus o definici. Salon, Literární a kulturní příloha, č. 876, 26. června 2014)
Odpůrci bojují za nastolení jiného politického systému, disidenti hájí to, co by neměla politika za žádných okolností pohltit, potlačit a co by ne-mělo být zapomínáno. Zmíněný zpřesňující pohled Bělohradského tedy také není primárně zaměřen na zpochybnění hodnoty (nebo smyslu) podstupování rizik a odvahy příslušníků opozice: „V míře osobního utrpení či statečnosti rozdíl mezi odpůrcem režimu a disidentem není, odpůrce určitého systému může za svou kauzu položit život, naopak disident může působit na univerzitě nebo v ústraní, jeho vliv jde jinými cestami, než je (ozbrojený či občanský) odboj nebo otevřená konfrontace.“ (V. Bělohradský, tamtéž. In: Jemelka, 2014, s. 59.)
2. Co je občanská neposlušnost?
Když byla v prosinci 1955 Rosa Parks (1913-2005) v alabamském Montgomery zatčena zato, že odmítla v autobusu uvolnit místo bělochovi, začali v USA i díky její občanské neposlušnosti velké protesty nejen černošského obyvatelstva proti rasistickým zákonům. Rosa dostala pokutu 10 dolarů za výtržnictví, u soudu se odvolala ve snaze rasistické zákony (např. vyhlášku z roku 1900) zpochybnit. Přehodnocení zákonů dopomohly navazující stávky černošského obyvatelstva, kteří v Montgomery bojkotovali veřejnou dopravu. V listopadu 1956 Nejvyšší soud USA prohlásil segregaci v autobusech za protiústavní. Bojkotu se účastnil i mladý aktivista Martin Luther King (1919-1968), který v roce 1957 založil Southern Christian Leadership Conference, která koordinovala protestné nenásilné akce i v dalších státech. King spolu uvedl kampaň nenásilných protestních přímých akcí (bojkot obchodů, sezení v částech vyhrazených pro "bílé", a d.) v Birminghamu v Alabamě v roku 1963, za které byl zatčen (již po 13té, celkově bylo zatčeno v rámci birminghamských akcí více než 2000 osob). I díky M. L. Kingovi byla ukončena segregace v USA v 1964 a v 1965 bylo černošskému obyvatelstvu přiznané volební právo. Vzorem M. L. Kinga byly nenásilné protesty indického politika a novináře Mahatmy Gándího (1869 - 1948), který bojoval za práva sedláků, nedotknutelných, rovněž za nezávislost Indie od Británie.
Proti rasismu vystupoval již v 19. století filosof H. D. Thoreau, který byl za svou občanskou neposlušnost byl zatčen. Thoreau odmítl zaplatit daň jako protest proti válce a proti otrokářství, zdůvodnil to následovně:
H. D.Thoreau o občanské neposlušnosti
Vím dobře, že kdyby tisíc lidí, kdyby sto lidí, kdyby deset lidí, které mohu jmenovat - pouhých deset slušných lidí ale co s tím, jediný SLUŠNÝ člověk ve státe Massachusetts ve snaze zrušit otroctví skutečně odřekl tuto spoluúčast a nechal se za to zavřít do okresní věznice, došlo by v Americe ke zrušení otroctví. Neboť nezáleží na tom, jak malý může se jevit začátek: to, co se jednou dobře udělá, je udělané navždy (Thoreau, 2014, s. 26).
Za působení vlády, která kohokoli nespravedlivě vězní, je vězení jediným místem pro řádného člověka. Náležitým útočištěm, jediným, které stát Massachusetts nabízí svým svobodnějším a méně malomyslným duším, jsou věznice, kam je vykáže a zamkne svým zákonem, jako se sami vykázaly vlastními zásadami. Právě tam by je měl naleznout uprchlý otrok, mexický odsouzenec a indián, až se přijdou hájit za pochybení své rasy; na tomto odloučeném avšak svobodnějším a čestnějším místě, kam stát posílá ty, kdo nejsou s ním, ale proti němu – v jediném domě v otrokářském státě, kde může svobodný člověk pobývat se ctí. Pokud by si někdo myslel, že tam pozbude svého vlivu, a jeho hlas nedolehne k uchu státu, že zavřený nebude nepřítel státu, neví, proč je pravda mocnější než blud, ani jak výmluvně a účinně může proti nespravedlnosti bojovat ten, kdo ji na vlastní kůži alespoň trochu okusil. Odevzdejte svůj hlas, ne pouze kus papíru, uplatněte svůj plný vliv. Menšina je bezmocná, jestliže se podřizuje většině; tehdy už není ani menšinou. Je však neporazitelná, pakliže zapůsobí plnou svou vahou. Pakliže by si stát měl zvolit, zda držet všechny své poctivé a slušné lidi ve vězení, nebo zrušit otroctví a ukončit válku, nezaváhá ani na okamžik (Thoreau, 2014, s. 27).
Nikdy jsem neodmítl zaplatit daň z cest, protože toužím po tom, být dobrým sousedem, stejně jako si přeji být špatným poddaným; a co se týče podpory škol, přispívám svým dílem, když se nyní snažím spoluobčany vzdělávat. Důvodem, proč odmítám platit, nejsou konkrétní položky daňového výměru. Já zkrátka vypovídám věrnost tomuto státu, chci se od něj odtrhnout a účinně se postavit stranou. I kdybych mohl, nemám zájem pídit se po tom, jakými cestami se ubírá můj dolar, dokud se za něj kupují muškety či lidé, aby jiné lidi stříleli – a dolar za to nemůže. Mám nicméně zájem dopátrat se dopadů svého poddanství. Ve skutečnosti tiše a po svém vyhlašuji válku, ačkoli jej budu nadále využívat, jak jen to půjde, jak je to v těchto případech obvyklé (Thoreau, 2014, s. 35).
Občanskou neposlušnost ve svém díle tématizovala politická filosofka Hannah Arendtová (1906-1975), která se proslavila hlavně svým dílem Eichmann v Jeruzalémě: zpráva o banalitě zla. Občanská neposlušnost je ... politickým jednáním, které se vztahuje k druhým lidem a sdílenému světu, vysvětluje český filozof Milan Hanyš, expert na dílo Arendtové (Hanyš, 2016, s. 68). Jedním z hlavních rysů občanské neposlušnosti je dle Arendtové její veřejnost a zjevnost. Neposlušný občan dává veřejně najevo své úmysly, oznamuje ostatním svou neposlušnost, veřejně ji zdůvodňuje - nejedná v tichosti a tajně. Jde totiž o politické jednání, které má za cíl něco změnit (např. nespravedlivé zákony), nejde o privátní zájmy (zisky) nebo o utajené jednání z důvodu svědomí (morální zájem o sebe, o čistotu duše, o spásu a pod.). Občanskou neposlušností občan ovšem porušuje zákon, jedná se o jednání, za které může být/bude státem potrestán. Ale právě v tom je paradoxně jedna ze silných stránek občanské neposlušnosti - potrestaný je občan poukazující na nespravedlivost, je ochoten za spravedlivost trpět a snášet příkoří ve prospěch veřejnosti, čím se stává důvěryhodným vzorem pro ostatní (např. i z důvodů solidarity - aby v tom nezůstal sám - čím více neposlušných, tím menší šance trestu).
Ne každé protizákonné jednání je ovšem občanskou neposlušností: Mezi zločinným a občanským jednáním je však nepřehlédnutelný rozdíl: zatímco zločinné jednání je vedeno privátním zájmem a jeho úspěch závisí na utajení, občanská neposlušnost je motivována sdíleným míněním a probíhá veřejně. Občanská neposlušnost se musí odehrávat před zraky veřejnosti, neboť jejím cílem není vlastní obohacení či prosazení nějakého skupinového parciálního zájmu, ale primárně zájem, který jednající chápou jako veřejný. (Hanyš, 2016, s. 69)
Kdyby jsme chtěli jasněji zadefinovat občanskou neposlušnost, jedná se o nelegální činnost s legitimním motivem, transparentním jednáním a akceptováním následků jednání.
3. Současnost: občanská neposlušnost v době klimatické krize
Tvrzení, že jednání vlády je nelegální a protiústavní, hrálo v minulosti zásadní roli v legitimizaci požadavků mnoha sociálních hnutí. Lidem do hnutí zapojeným dodává morální sílu, vyplývající z jistoty, že jednají ve veřejném zájmu, a plní tak svou občanskou povinnost. A pomáhá jim získat na svou stranu širší veřejnost, protože umožňuje rámovat nenásilnou občanskou neposlušnost nikoli jako svévolné porušování zákonů, nýbrž jako pokus přimět k nápravě vlády a státní instituce, které se svým jednáním samy dopouštějí porušováním zákonů. (Brecher, 2019, s. 105)
Občanská neposlušnost je dnes častým prostředkem jak upozorňovat na klimatickou krizi, resp. na nejednání států, firem a společnosti. Pravděpodobně každý zná jméno švédské školáčky Grety Thunberg, (2003), která v 2018 odmítla chodit do školy a místo toho stávkovala před švédským parlamentem a dalšími institucemi, aby poukázala na ohroženou budoucnost mladé generace. Založila mezinárodní hnutí Fridays for Future, které podporuje mladé po celém světě k nenásilným protestům, respektování vědy a k udržitelnému životnímu stylu. Nenásilný protest je dle hnutí (odkazujíc se na vědecké studie) osvědčenou cestou ke změně (na rozdíl od násilných hnutí). Za protizákonnou činnost (neoprávněná okupace dolu Garzweiler v lednu 2023 jako protest proti obnově těžby uhlí) byla jako jedna z mnohých aktivistů zatčena, bude tedy snášet následky za své přesvědčení podobně jako D.H. Thoreau, Rosa Parsk, M. L. King, a d.
V médiích ovšem vidíme zprávy o koordinované občanské neposlušnosti téměř každý den. Často jsme svědky kontroverzního jednání - přilepení aktivistů k obrazům v galeriích, vylévání polévky, přilepení se k silnicím, vnikání do objektů elektráren, a pod. Tyto akce jsou organizovány dalšími mezinárodními hnutími "bojujícími" za odpovědnou klimatickou transformaci (např. The Last Generation, Extinction Rebellion, Greenpeace, a d.). I ony na svých webových stránkách prezentují neposlušnost jako nenásilnou formu protestu, poskytují svým aktivistům manuály a školení, jak se nenechat vyprovokovat k násilí, jak komunikovat s policií a pod. Tyto hnutí na své akce předem upozorňují veřejnost (aby občané a instituce mohly předem naplánovat změnu své trasy - zejména sanitky, hasiči a pod.), aby nedocházelo k újmám na zdraví a pod. (což se ale vždy nemusí podařit).
Jeremy Brecher, autor knih o sociálních hnutích a neposlušný občan zkoumal klimatickou občanskou neposlušnost ve Spojených státech a všiml si min 3 typy efektivní argumentace aktivistů:
1) neposlušnost ochraňuje sdílený statek všech (klimatický systém): neschopnost či neochota vlád chránit lidská práva a řídit se principem veřejné odpovědnosti přiměla množství spoluvlastníků klimatického systému Země, aby se své společné dědičství pokoušeli chránit prostřednictcím masových akcí nenásilné občanské neposlušnosti. Takové akce je podle jejího rozhodnutí třeba chápat jako „nikoli jako porušování zákona, nýbrž jako pokusy prosadit jeho dodržování“. Představují v tom smyslu snahu desítek tisíc lidí prosadit svá práva ochránit to, co jim z hlediska principu veřejné odpovědnosti společně náleží – tedy sdílené statky jako klimatický systém Země a jiné přírodní zdroje, zás adní pro naše přežití. (Brecher, 2019, s. 109)
2) neposlušnost brání nejhoršímu zločinu - škodám: ...nejsou zločinci, kteří zákony porušují, ale že naopak prosazují jejich dodržování a chrání zákonná práva sebe i ostatních tím, že se snaží zabránit vlád ám i korporacím ve spáchání potenciálně nejhoršího zločinu v lidských dějinách, jímž by katastrofická destrukce globálního klimatického systému bezpochyby byla. Jak to vyjádřila výzva k akcím Break Free from Fossils Fuels: „Prohlašujeme: Lidé tohoto světa mají právo i povinnost chránit společné dědictví celého lidstva, jímž je klimatický systém planety Země. Nenásilnými přímými akcemi vymáháme dodržování platného práva a plníme naši povinnost chránit klima planety Země před ilegálními, nebezpečnými a zločinnými aktivitami. (Brecher, 2019, s. 99)
3) neposlušnost je nejkrajnější možností: Odpírání poslušnosti a spolupráci moci, která svou autoritou zajišťuje ničení klimatu, je nakonec nejkrajnější možností, nejtvrdší sankcí, posledním trumfem v strategickém repertoáru klimatického hnutí. Může dospět až k situaci, v níž budou miliony lidí vlastními těly bránit pokračování těžby a spalování fosilních paliv, přičemž budou mít takovou podporu většiny veřejnosti, že je ani policie nebude chtít zatýkat, státní zástupci stíhat a soudci odsuzovat. (Brecher, 2019, s. 107)
4. Netransparentní neposlušnost a odpor (sabotáže, terorismus)
Ne všichni aktéři změny se ovšem přiklánějí ke transparentní (veřejné) občanské neposlušnosti, jednají na vlastní pěst v tichosti bez oznamů a vysvětlování. Vykonávají např. drobné sabotáže v práci - britský etik designu Cennydd Bowles vybízí IT pracovníky k různým formám odporu (když to jde k transparentním, ale i k netransparentním). Bowles vyzývá například k nejednání - neplnění nemorálních úkolů ve firmě (proč vytvářet program, který může být zneužit při špehování občanů, navádět zbraně na rozmanité cíle, manipulovat se zákazníkem, a pod. Známý designer Victor Papanek: „To nejlepší a nejjednodušší, co v prostředí, které je vizuálně, fyzikálně a chemicky pokřiveno, mohou architekti, průmysloví designéři, projektanti a další pro lidstvo udělat, je přestat úplně pracovat.“ (Bowles, 2021, s. 191).
Když ovšem jednáme protizákonně na vlastní pěst - tedy veřejně neoznamujeme své dobré úmysly, vystavujeme riziku sebe, ostatní, a dokonce ohrožujeme i dobrou věc, za kterou jsme chctěli "bojovat". Neoznámením se občané nedozví o nekomfortu či nebezpečí, které jim hrozí, my přicházíme o příležitost diskutovat a vysvětlovat dobré motivy své činnosti (možná to ani nemáme dostatečně přemyšlené), a poslední - negativně ovlivníme názory veřejnosti k řešenému problému i ke skupině, která se ho snaží řešit (např. všichni zelení aktivisté získají nálepku ekoteroristů, a pod.).
Existují ovšem občanské skupiny (např. někteří ochránci zvířat), které jsou přesvědčené, že veřejné vysvětlování a přesvědčování nevede ke změně zákonů či nemorálního jednání lidí a společností (nemusí být například akceptovány jejich styl argumentace - např. že život má hodnotu sám osobě a člověk do něj nemá právo zasahovat, a pod.), případně je změna příliš pomalá, během které dochází k nenapravitelným škodám a újmám (např. pokračuje utrpění zvířat v laboratořích a pod.). Tyto skupiny vykonávají tzv. přímé akce - sabotáže (nebo i ekologické sabotáže - ekotáže), které předem neoznamují, aby mohly být úspěšné (např. poškozují laboratoře, osvobozují zvířata, poškozují těžebné stroje, zakládají požáry, a pod.). I když tyto akce nejsou namířeny proti lidem ale proti věcem, rovněž můžou být vykonávány s dobrým úmyslem, můžou ohrožovat veřejnost a být klasifikovány i jako terorismus. Příkladem organizací, které podporují radikální přímé akce jsou např. Animal Liberation Front, Earth Liberation Front, Earth First, a d.
Disent a neposlušnost ve Fokusu Václava Moravce o občanské neposlušnosti
Zdroje
Brecher, Jeremy: Vzpoura proti zkáze. Jak může občanská neposlušnost zabránit klimatické katastrofě? Praha: Nakladatelství Neklid, 2019.
Hanyš, Milan: Občanská neposlušnost v myšlení Hannah Arendtové. In: Filsofický časopis. 2016, 64/1, s. 59-74.
Jemelka, Petr: Výročí, odpůrci a disidenti. Studia philosophica. Masarykova univerzita, 2014, roč. 61/2014, č. 2, s. 55-67.
Prečan, V. (ed.), Charta 77. Od morální k demokratické revoluci, Čs. středisko nezávislé literatury , Scheinfeld- Schwarzenberg a Archa, Bratislava 1990.
Thoreau, David Henry: Občanská neposlušnost a jiné texty o svobodě a nesvobodě. Olomouc: Broken Books, 2014.
Následující