Robin Morgan: 
"Čin znásilnění je pouhým výrazem standardní, zdravé, povzbuzené mužské fantazie v patriarchální kultuře, kultuře agresivního sexu. Artikulací této fantazie do průmyslu s obratem několika miliard dolarů je pornografie.
Pornografie je sexistická propaganda - nic víc, nic míň. Pornografie je teorie: znásilnění je praxe."
Lišková, K.: Hodné holky se dívají jinam. Feminismus a pornografie. SLON, MUNI, 2010, s. 38.

"...většinu práce na utváření a zaopatřování lidí mají v naší společnosti stále na starost ženy. A za třetí
odkrývá, že za normálních okolností kapitalistická společnost nepřiznává této práci žádnou hodnotu, přestože na ní
závisí.”  Nancy Fraser, Cinzia Arruzza, Tithi Bhattacharya: Feminismus pro 99 procent: Manifest. Neklid, 2020, s. 65. 

“Neprovdaná žena je definovaná vzhledem k manželství, ať už je její vztah k této instituci výrazemmanželství, ať už je její vztah k této instituci  zklamání, vzpoury, nebo dokonce lhostejnosti.”zklamání, vzpoury, nebo dokonce lhostejnosti.” BEAUVOIR, Simone de a PATOČKA, Jan. Druhé pohlaví. 2. vydání. Malá moderní encyklopedie. Praha: Orbis, 1967.encyklopedie. Praha: Orbis, s. 226.

„Žena uznává, že svět ve svém souhrnu je mužský; muži jej uhnětli, vytvořili a řídí a ještě dnes jej ovládají.“jej uhnětli, vytvořili a řídí a ještě dnes jej ovládají.“ BEAUVOIR, Simone de a PATOČKA, Jan. Druhé pohlaví. 2. vydání. Malá moderní encyklopedie. Praha: Orbis, 1967.encyklopedie. Praha: Orbis, s. 267.

„Od primitivních civilizací až po naše časy se vždy připouštělo, že lože je pro ženu „služba“,
za niž se jí muž odvděčuje dárky, nebo tím, že ji vydržuje: avšak sloužit znamená dávat se
svému pánu; v tomto vztahu není žádná vzájemnost.“ Druhé pohlaví, s. 192.

,,(...) ale u ţen pěstovaly se vţdy jen některé vlastnosti jejich povahy jako květiny ve skleníku k prospěchu
a zábavě jejich pánů.” Mill, J.S.: Pöddanství žen. V Praze: Časopis českého studenstva, 1890, s. 37. Dostupné
také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:a454eba0-de58-11dd-aef3-000d606f5dc6

Všetky ženy, ktoré píšu, sú žiačkami vel’kých mužských spisovatel’ov. MILL, John Stuart. Poddanstvo žien. Ad fontes. Bratislava: Kalligram, 2003, s. 105.

Lesňák: S. de Beauvoir přetvořila Sartrovu myšlenku o nehotovém člověku revolučním způsobem: „Ženou se nerodíme, ženou se stáváme.“ Proč by se každá žena měla vdát, mít děti, pečovat o muže, rodinu, staré, nemocné, nosit sukně, být nalíčená, nemluvit sprostě, při milování být submisivní či pasivní, být ozdobou muže, nechat muže nech rozhodují o charakteru společnosti a starat se raději o sporák? Kdo ženám sugeruje, ukazuje, nařizuje, vnucuje, jak má správná žena vypadat, jednat, myslet? Kdo ženu a její obraz konstruuje (konstruoval)? Proč ženy takový obraz ženství přijímají?[1]  Nobelistka Annie Ernauxová (2022) takto popisuje zajetí ženy v době po publikování Druhého pohlaví: „Nad dívkami neustále visela hrozba hanby. Na jejich způsob oblékání a líčení se nepřestávalo nahlížet jako na přehnané: dlouhé, krátké, s výstřihem, úzké, zvýrazňující a tak dále, výška podpatků, s kým se stýkají, v kolik chodí z domu a v kolik se vracejí, kontrola kalhotek jednou za měsíc, vše na nich bylo terčem všeobecného společenského dozoru…U dívky nic, ani inteligence, ani vzdělání, ani krása, nepokládalo za stejně důležité jako mravopočestnost, jež přímo určovala její hodnotu na sňatkovém trhu, jejímiž strážkyněmi byly matky po vzoru vlastních matek…Milostné záležitosti se až do svatby odehrávaly pod dozorem a za posuzování ostatních.“ (Ernauxová, Roky, 2022, s. 79) Jak ovšem poukazuje (také francouzská) autorka Elisabeth Badinter , vláda stereotypů se týká i mužů: mnozí musí po celý život dokazovat  sebe i okolí své mužství (“ukaž, že si pořádnej chlap”); toxická maskulinita je součástí problému deformace světa jako bránění emancipace žen. 

Neexistuje obecná žena a ženství, existují jen jednotlivé ženy. Beauvoir zdůrazňuje, že obraz ženy z minulosti jde změnit – každá žena ho může změnit svým způsobem, všechno je oprávněné. Povinností ženy (a muže) není přijímat roli v systémech, které vyžadují oběti, omezují její svobodu – naopak: povinností každého je apelovat na svobodu a bránit jejímu omezování u sebe i u druhých.  Beauvoir uvažuje nad tím, jaké role zvykli muži a ženy ve světě přijímat: pro muže byla charakteristická transcendence (muž vychází z domu do světa, kde jedná – přesahuje vlastní svět), pro ženu bylo zvyklostí a vynucení žít v tzv. imanenci: čekat doma, starat se o sebe a rodinu, muže, žít praktický život, život ve faktičnosti ). Transcendence ale není jenom pro muže, potřebují i život v imanenci a naopak: žena potřebuje transcendenci – přesahovat sebe sama, rozšiřovat svou svobodu, která je společností sešněrována. (Druhé  pohlaví, 1967, s. 23, Patočka, 399)