Sebepoškozování (automutilace)

•       Kompulzivní nebo impulzivní zraňování vlastního těla, které je motivované potřebou vyrovnat se s nesnesitelnou psychickou bolestí či úzkostí a znovuzískat pocit rovnováhy emocí, a to bez zjevného záměru ukončit život a bez záměru sexuálního nebo dekorativního (J.Sutton)

•       chování bez vědomého a cíleného záměru zemřít, jehož důsledkem je poškození tělesnéi ntegrity (J.Kocourková)

•       Sebepoškozování je velmi často spjato sosobnostní psychopatologií (50x častěji než u zdravé populace) –vyskytuje se zejména u diagnostické kategorie poruch osobnosti, a to u hraničního (emočně-nestabilního) nebo disociálního typu, častý je také souběžný výskyt s poruchami příjmu potravy (25 –60%) nebo u posttraumatické stresové poruchy

Způsoby sebepoškozování

Přímé

•       řezání, škrábání

•       kousání

•       pálení cigaretou, zapalovačem

•       trhání vlasů

•       údery končetinami, do hlavy

•       předávkování léky

•       požití chemických látek a nepoživatelných předmětů

•       vyhladovění

•       vystavování extrémnímu chladu

•       zabraňování hojení ran a jizev atd.

Nepřímé

•       nedoržování léčebného režimu, ukončení léčby, užívání návykových látek, stravování

•       Sebevražda (suidcidum)

•        „záměrný a sebepoškozující akt, při němž si osoba, která se ho dopouští, nemůže být jista, zda jej přežije (Koutek a Kocourková, 2003)

•       dva klíčové znaky sebevražedného jednání

•       dobrovolný a vědomý úmysl ukončit život

•       cílevědomost jednání vedoucího ke smrti (proto například člověk, který v psychotické atace vyskočí z okna ve snaze „zachránit se“ před halucinovaným nebezpečím, sebevrahem není –v takovém případě mluvíme o sebezabití)