K .TYL • fohkóL ftnltézniunv h fy o u ej*
Takového-něco,, jako .jest Máchův (tak řečený) Máj', rovněž v-literatuře naší nemáme, i nevím, jestli báseň .tato ještě většího pohnutí mezi námi neučinila než Klácelovy ódy, ačkoliv na ni až dosaváde jen jediný recenzent se odvážil. P. Mácha jest básnířc — to mu nikdo odpírati nesmí, každý jeho verš jesti povzdech .z najtajnejších hlubin rozbolené, rozjitřené duše ~ avšak přece bych rád. temné zvuky harfy jeho jinak slyšel' zvůčeti — jinak, aspoň za věku našeho ne tak nečesky. Poezie p. Máchova jest kouzelný automat. Srdce moje prahne po lásce. Aj, tuť mě k dívce uvedou; skví se dívka vnadou čarovnou, při pohledu jejím všecky moje krásné sny v život vstupují; když ji ale s rozohněnou duší k srdci přivinouti a ze rtů vroucím políbením odlevu sáti chci, bež-životný, studený, železný stroj nacházím, s hrůzou jest mi se zachvěti a s- ranou v srdci prchnouti.
Smáti se všickni _'a napořád" nemůžeme; protoliž ale oči k zlosynu, jakož jest „lesů pán", obraeeti musím, abych slzy žalu nebo touhy vyléval? Není-liž nic potřebnějšího ve stavu, nic půvabnějšího v století našem, nie důležitějšího v životě, než vrahovo rozbírání neznámého „nic" — není-liž i nic pěknějšího v říši ideálů, čím by se v p. Máchově srdci byl mohl zpěv vzejmouti,-aby „všemi vlastmi" pohýbal? Když francouzští básníkové sloupy vetchými zatřásti se pokusili, na nichžto jich národní básnictví až dosavad spočívalo, pustili se.ovšem do boje nového, smělého i těžkého, a musímeť jim prominouti, když veškeré hrůzy a hnusnosti života lidského přerývati a zobraziti se snažili, jen aby světu něco nového podali, neboť z boje tohoto přece jednou pravého básnictví génius vítězoslavně se vyvine; když Byron s duší rozvráceno^ bez míru,í bez víry a naděje zoufaní své pěl, nemusel bohatý, z rozkoší života vybředly lord svědomitě na zřeteli míti stav básnictví a občanských poměrů vlasti své, a tato stránka básní jeho nebylať i slávy jeho původem, ale proč. u nás, kdežto se nám v znameních nejpřízňivějších krásné příští usmívá, kdež potřebí na všech cestách k národu mlu-viti — a pěvci otevřenť celý svět — proč u nás, prosím, muži mladému, duchem bohatě nadanému, s kolem a popravou se obírati? Zde není místa k dolíčení, že u nás potřeba větší, než kde jinde, aby poezie vznikající rázu národního nabyla; když si ale té bohů dcery nejnovější zasvěcence na mysl uvedu, když povážím, že tu p. Mácha, Sabina, Sohaj, Stulc, Trojan, Tupý a jiní pracovati mohou na roli dědičné, pak zapleše srdce v.krásné naději, pak musím zvolati: Jinak v život se dívati a jinak i k bratřím mluviti musíme, nežli hráti si jen ííčeně se svou osobou a stýskat!:
„Nynější ale čas v Jinošství mého — je, co ťaťo báseň, máj. Večerní jako máj ve lůně pustých skal; Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal" —
jinak než takto hráti si a stýskati — a zoumyslně kvíleti jakoby pro ztracenou budoucnost, až by i outrpná hrdlička jméno naše volala s jménem mudrujícího loupežníka a hříšné samovr ažednlce!
1836