Nela G. Wurmová

https://psychologie.cz/vystraseny-mozek/ 

V lékařství se stává, že účinný lék vznikne nezáměrně (či přímo omylem) a až dodatečně se přijde na to, na jakém principu přesně funguje. V psychoterapii je to podobné. Něco zafunguje – klientovi je lépe. Víme dnes už docela dobře, co v psychoterapii vlastně funguje napříč různými směry. Ale na jakém principu se ta změna děje? Proč vlastně? Odpovědi na tyhle otázky může přinést neuropsychoterapie. Tedy vědní disciplína, která se zabývá tím, jakým způsobem psychoterapie ovlivňuje a přestavuje lidský mozek.

Pořád toho víme málo. Dovedeme ale říct, které části mozku hrají roli v tom, když je nám nedobře na duši. A jakými způsoby terapie mozek uzdravuje. Možná vás překvapí, že část těch poznatků můžeme dobře využít i v běžném životě. Minimálně k lepšímu porozumění, co se to s námi vlastně děje ve stresových situacích.

Každý organismus automaticky směřuje ke zdravému, pokud mu v tom něco nepřekáží. To samé platí pro mozek – stůj co stůj usiluje nejen o své vlastní přežití, ale taky o to, aby vzkvétal a měl se dobře. Zatímco dříve se věřilo, že mozek dozraje v dětství a dál už je prakticky neměnný, dnes víme, že sám sebe konstruuje a rekonstruuje.

Přestože se v dětství mozek rozvíjí raketovým tempem, tvorba nových neuronů později neustává, jen se zpomalí. O neurogenezi a o tom, co tvorbu nových neuronů ovlivňuje, jsme ostatně psali už v článku o vlivu dovolené na mozek.

Nejde ale jen o samotné neurony, ale taky o spoje a dráhy mezi nimi. Ty nepoužívané vyhasínají, zatímco ty používané se posilují. Jak jinak – bez toho bychom se totiž nemohli učit a přizpůsobovat. A když se ocitneme v nebezpečné situaci, je od našeho mozku jen logické, že se snaží zabezpečit, aby se do budoucna taková situace nikdy neopakovala. Na ohrožení jsme citliví extrémně, protože evolučně je lepší stokrát spustit planý poplach než jedinkrát reálnou hrozbu přehlédnout.

A tím se dostáváme k prvnímu podezřelému v otázce duševního trápení, úzkostí, traumat a dlouhodobého stresu.

Strážcem bezpečnosti je amygdala

Právě amygdale byla věnovaná velká část konference o neuropsychoterapii, která se konala 13. listopadu v Praze pod záštitou České asociace pro psychoterapii. O funkcích jednotlivých center mozku tam mluvila například psychoterapeutka a psychiatrička Kristýna Drozdová.

Přiřazovat konkrétním centrům v mozku konkrétní funkce je vždycky potíž. Protože všechno je v mozku propojené v sítích a řetězcích a nic nefunguje izolovaně.

Dá se ale zjednodušeně říct, že když dojde na strach a ohrožení, je amygdala v našem mozku kapitánem. Hraje klíčovou roli při vytváření a ukládání emocionálních vzpomínek. Je to centrum pro emoce a taky zpracování strachu. Skenuje okolní prostředí, jestli náhodou není někde hrozba. Nevíme o tom, děje se to automaticky. A když zažijeme něco nepříjemného, pomáhá zajistit, abychom se nadále podobné situaci důsledně vyhýbali.

Amygdala je zralá, už když přijdeme na svět. Později nese nevědomé vzpomínky, které se nedají nikomu říct a přitom se málo zapomínají. Do značné míry určuje to, jak budeme žít a jak se chovat, jaký vztah si uděláme ke světu. Jestli nám bude připadat jako zajímavé nebo nebezpečné místo. Jestli svou budoucnost budeme vnímat optimisticky, nebo ne.

Amygdala ovlivňuje aktivitu v dalších oblastech

Když celou věc hodně zjednodušíme, můžeme si představit vztah mezi těmito třemi částmi mozku:

1. Amygdala se stará o přežití, ať to stojí, co to stojí
2. Hipokampus je klíčový při vybavování vzpomínek z dlouhodobé paměti
3. Prefrontální mozková kůra zajišťuje vědomé přemýšlení, soustředění, plánování, vnímání kontextu celé situace.

A teď si představte, co z toho se vám hodí, když jste v ohrožení. Když uvidíte něco, co vypadá jako had, prostě je zapotřebí se okamžitě a rychle vylekat, zrychlit tep, nahnat kyslík do těla. A připravit se na to, ať utečete, hada zabijete nebo zamrznete a děláte mrtvého. Není čas se zdržovat ničím dalším.

• Amygdala se pustí do akce.
• V návaznosti na to se utlumí hipokampus, tedy centrum pro vybavování z vědomé paměti. Takže když zažijete něco opravdu hrozného, jen s obtížemi budete schopni o tom někomu popovídat.
• Celý ten řetězec událostí na chvíli ovlivní i prefrontální mozkovou kůru, vědomé přemýšlení a regulaci emocí. Amygdala pálí automaticky jako první.

Až pak je čas na všechno ostatní.

Když se to ještě zjednoduší do komiksu, mohlo by to vypadat třeba takhle. Kromě toho se tlumí i Broccovo centrum. Takže v extrémním případě oněmíte hrůzou. Nemůžete mluvit ani zakřičet.

Znáte to, když máte mluvit před lidmi, a najednou si nemůžete na nic vzpomenout a pořádně ze sebe vydat hlásku?

V klidu dokážete vyjmenovat deset pomůcek na zvládání stresu, ale jakmile se dostanete do kritické situace, nenapadne vás ani jediná?

Když se amygdala splaší moc

Neurolog by se na utrápeného nebo vystresovaného člověka mohl dívat jako na někoho s přehnaně akční amygdalou.

Přehnaně akční může být z mnoha různých důvodů. Třeba protože jste zažili nějaké těžké události v dětství nebo trauma v dospělosti. Nebo protože jste jako malí nedostali dost pocitu lásky, stability a bezpečí, včetně toho emočního. Nebo si na vás zasedli spolužáci ve škole a naučili jste se být ostražití vůči lidem.

Nebo máte zrovna v životě tolik těžkostí, že jste v chronickém stresu. Procházíte těžkým obdobím nebo ztrátou. Anebo prostě máte za sebou něco nepříjemného a bojíte se, aby se to neopakovalo.

Podle psychiatra Michala Raszka, který se u nás zabývá studiem traumatu, se  naučené vlastnosti můžou dokonce i zdědit. Zmiňuje například výzkum, ve kterém vědci naučili laboratorní myši mít strach z určité vůně, protože po ní následovalo něco nepříjemného, a jejich potomci se s tímhle strachem už narodili. Na vůni reagovali, i když se s ní ve zlém nikdy předtím nesetkali. A tak je na místě úvaha, že i u lidí se trauma může předávat po generace.

Díky moderním zobrazovacím metodám víme, že…

• Lidé s depresí mají zvýšenou aktivitu levé amygdaly – a její parťák hipokampus může být vlivem dlouhodobého stresu částečně vyřazený z provozu.
• Akčnější amygdalu mají taky lidé se sociální fobií, některými poruchami osobnosti, lidé po traumatu.
• Jinak funguje u lidí, kterým chyběla láska a přijetí v dětství a dospívání. U lidí, jejichž mozek se vyvíjel v rodině se špatnými vztahy, v psychologicky nebo fyzicky ohrožujícím nebo nestabilním prostředí. Prostě tam, kde jste museli být pořád ve střehu.
• Děti, které zažily v dětství zneužití nebo ponižování, mají podle psycholožky Michaely Viktorinové otisk ve vývoji amygdaly. Kromě toho mají také další změny na mozku v různých oblastech – podle toho, ve kterém roce ke zneužití došlo.
• Kdo má pohotovější amygdalu, i na neutrální podněty reaguje, jako by ho ohrožovaly. Když takovému člověku ukážete fotku tváře s neutrálním výrazem, bude mu připadat naštvaná, pohrdavá, posměvačná…

A tohle znáte? Když si situace vysvětlujete tím horším způsobem?

Očekáváte nepravděpodobné katastrofické scénáře?

Samozřejmě se na amygdalu nedá svést všechno. Do stresové reakce je toho zapojeno mnohem víc. Primárně ten nejstarší, „plazí“ mozek, který ve stresu vypojí všechny zbytné funkce jako trávení nebo přemýšlení a stará se jen o mobilizaci sil. U lidí, kteří si prožili těžké věci v dětství nebo dospělosti, může být opět tahle stresová osa přehnaně nabuzená.

A pak je tu taky insula, oblast, díky které jsme schopni vnímat informace z našeho těla a přiřazovat je různým emocím. Když se vám prudce zrychlí tep, začnete prudce dýchat a ve svalech máte napětí, mozek k tomu pohotově přiřadí informaci z amygdaly: Takhle vypadalo nebezpečí, ohrožení, stres.

Nakonec o tom všem ještě následně můžete zase jinde v mozku přemýšlet a hodnotit to: Kristepane, proč jsem tak nervózní, každý to na mně pozná, honem se musím uklidnit, proč se mi tak potí ruce, určitě se zase červenám, stoprocentně tu zkoušku zvorám a na nic si nevzpomenu… A podobným přemýšlením se bludný kruh roztočí ještě víc.

Naštěstí to jde celé otočit ve váš prospěch

Zaplať pánbůh, nejen že amygdala tlumí prefrontální kortex, ale funguje to i naopak. Splašenou amygdalu dokáže tlumit i aktivita v prefrontální mozkové kůře. Tam, kde se děje vědomé usuzování, přemýšlení, plánování a rozhodování.

Uklidnit se můžeme vlastními myšlenkami a postojem, kognitivním zpracováním celé věci. Když si představíte, že máte třeba trému, svou úzkost můžete snížit úvahami typu…

• To nic, tohle znám, to je stres. To, že si myslím, že teď umřu nebo se mi všichni budou smát, to je jen symptom strachu. Ve skutečnosti té myšlence nemůžu moc věřit.
• Co nejhoršího se může stát? Když nejde o život, nejde o nic.
• Teď to nějak vydržím, uběhnou dvě tři hodiny, ale večer už budu doma ležet v posteli, pít čaj, koukat na Přátele a bude mi fajn.

 Taky sami se sebou můžete vést laskavější vnitřní dialog, než proč jsem tak nervózní, určitě to zvorám. V mysli to v kritické situaci často bývá kdo s koho – jestli vyhraje strach, nebo rozum a nadhled. Druhá cesta je jít na to přes tělo, dost možná tedy přes zmíněnou insulu.

Tak jako je mozek naučený zrychlenému dechu a tepu přiřadit nebezpečí, může klidnému dechu a uvolněným svalům přiřadit pohodu na gauči.

 I od toho se odvíjejí různé relaxační techniky. Mnohdy stačí si jen chvíli počítat při dýchání – na 4 doby nádech, na 2 doby zastavení, na 4 doby výdech, na 2 doby zastavení. Nebo prostě dech vést do břicha a prodlužovat výdech.

Co s tím vším nejspíš svede psychoterapie?

Už tedy víme, že když míra stresu překročí nějakou hranici, utlumí se jiné oblasti v mozku a my nejsme schopní přemýšlet a situaci rozumně zvládnout. V první řadě tedy psychoterapie může pomoci snížit paniku, vztek nebo trápení do míry, ve které se všechno zase zapne do provozu a začne se balancovat samospádem.

Učíte se pracovat s tělem, dechem a dalšími věcmi, které vám pomůžou se z červených otáček dostat do takové hladiny napětí, ve které se dá nějak fungovat.

Psychoterapeut nebo psychiatr může pomoci třeba i se spánkem – který potřebujete k tomu, aby se váš mozek začal lépe opravovat sám.

V dlouhodobém měřítku se ale ukazuje, že během týdnů a měsíců postupně sílí aktivita v prefrontální mozkové kůře, která zpětně uklidňuje přehnaně pálící amygdalu.

Napovídalo by to, že ani nemusíte své problémy prakticky vyřešit. To, co vás stresuje, nemusí pominout. Stačí, abyste si lépe osahali a uvědomili, co se vám to vlastně děje a jak a kde to můžete vědomě vychýlit a ovlivnit. Odbornějším jazykem by se řeklo: aby se vaše mentální pochody posouvaly z nevědomí do vědomí. Samotné prohloubení uvědomění pomůže tomu, aby vás emoce tolik nedrásaly a abyste měli větší svobodu se v dané situaci rozhodovat a kontrolovat.

A pak je tu ještě další princip:

Terapeut je s vámi, když znovu prožíváte nepříjemné vzpomínky a těžké emoce. Svou vlastní přítomností pomáhá regulovat vaše emoce a nabízí pocit bezpečí v blízkém mezilidském vztahu – samozřejmě tehdy, když mu opravdu věříte. Dobrý vztah je ostatně ten nejdůležitější faktor v tom, jestli bude terapie fungovat.

Vypadá to totiž, že dobrý vztahový zážitek sám o sobě působí na mozek léčivě.

Ale o tom zase příště.