PAVEL PAVEL
RAPA N Cil
STŘEDA 22. LEDNA 1986, PRVNÍ DEN POBYTU
Thor se vrací
Palubní reproduktor chraplavým hlasem oznámil cestujícím, že se naše letadlo blíží k cíli letu a za několik okamžiků se v dohledu objeví Velikonoční ostrov. Mezi cestujícími propukl rozruch a začala bitva o místa u okének. Byla sice vedena v rámci společenských norem, ale to jí příliš neubíralo na urputnosti.
Měli jsme za sebou pět hodin klidného letu nad rozlehlými pláněmi Tichého oceánu. Přes čtyři tisíce kilometrů nic než modrá hladina největšího oceánu světa.
Na pokyn Thora Heyerdahla jsme se shromáždili v první třídě a dostali od režiséra filmového týmu Benga poslední instrukce k vystoupení na letišti v Rapa Nui. Rapa Nuiy Mata-Ki-te-Rangi a Te-Pito-o-te-Henua jsou všechno domorodé názvy ostrova, kterému u nás říkáme Velikonoční. Na mapách jej najdete i pod jménem Isla de Pasena.
Byl jsem spolu s profesorem Arnem Skjolsvoldem, námořním kapitánem na odpočinku Arnem Hartmarkem a Chilanem Gonzalem Figuerou členem v pořadí druhé expedice norského muzea Kon-Tiki, vedené Thorem Heyerdahlem. Spolu s námi letěl čtyřčlenný filmový tým švédské televize, jehož úkolem bylo zachytit vše důležité na filmový pás. Návrat Thora Heyerdahla a jeho nerozlučného spolupracovníka archeologa Arneho Skjolsvolda na ostrov po třiceti letech musel být samozřejmě zaznamenán.
Na obzoru vykoukl úzký hnědý pruh a rychle rostl. Spouště fotoaparátů začaly cvakat jako o závod. Vklínil jsem se mezi těla fotografů ke kousku volného okénka, očima hltal blížící se ostrov a v duchu si nepřestával opakovat, že to není sen. Nebylo třeba se kousat nebo štípat, jak se to v takových případech dělá — ostré lokty a tvrdá kolena sousedů me přesvědčovaly zcela výmluvně a jednoznačně, že nesním. Po pěti letech plánů a tužeb se přede mnou začal objevovat Velikonoční ostrov v celé své kráse.
Jak jsme se postupně blížili a na žlutohnědém podkladě se začaly rýsovat kužele sopek a osamocené zelené skvrny hájů a lesíků, přihodilo se mi to, co se obvykle stává, když si něco vysníte a vytoužíte a vymalujete nej pestřejšími barvami a pak tomu stanete tváří v tvář. Je podivuhodný, krásný, četl jsem mnohokrát o tom kousku světa, a rád jsem tomu věřil. Teď pode mnou ubíhala země podivná a pustá. Nikde nic, co by svědčilo o přítomnosti lidí.
Mezitím se ostrov přiblížil natolik, že bylo vidět i podrobnosti, a já tiskl spoušť fotoaparátu se stejným zápalem jako ostatní. Letadlo zakroužilo nad mohutným táhlým kopcem s ostrými srázy, končícími ve zpěněných vlnách příboje. Nemohlo to být nic jiného než velkolepá sopka Poike, tvořící východní vrchol trojúhelníkového ostrova. Nedaleko Poike musí přece být sopka Rano Raraku, pomyslil jsem si a přitiskl nos k okénku. Pilot, jako by četl moje myšlenky, začal znovu kroužit, trochu mi letadlo naklonil a pod křídlem se objevil černý rozeklaný kráter s modrou hladinou jezírka uvnitř. Byla to Rano Raraku, divoká a krásná.
Ještě něco mi ale chybělo ke štěstí. Přitáhl jsem si teleobjektivem ostrov blíž k očím a prohledával krajinu — pátral jsem po tajemných královnách Velikonočního ostrova, kvůli kterým sedím tady v tomhle letadle. A pak jsem je uviděl. Napřed v hledáčku a potom i pouhým okem. Kamenné sochy moai.
Pomalu, jak jsme oblétali vulkán, se na jeho žlutém travnatém úbočí objevila skupinka drobných černých čárek. Snad jsem
6
ani nedýchal, jak jsem se snažil zachytiť co nejvíc z jedinečné podívané pod námi. Čárky zvolna přerostly v sochy moai a já chtěl v té chvíli Thoru Heyerdahlovi říci o tom, co cítím a jakou mám radost.
Ohlédl jsem se a viděl jej, jak nevzrušeně sedí ve střední řadě sedadel a klidně rozmlouvá s filmaři. To snad ne. Překvapilo mě, že nesdílí naše nadšení, ale nelámal jsem si tím dál hlavu a vrátil se k sledování měnící se scenérie. Mezitím přišly další vulkány a já zapomněl na všechno ostatní.
Posádka asi měla s pasažéry své zkušenosti, protože letadlo po chvíli kroužení zamířilo na širé moře a ostrov zmizel z dohledu. Letuškám se konečně podařilo usadit a připoutat všechny cestující a mohli jsme jít na přistání.
Vystupoval jsem v dohodnutém pořadí, obtěžkán dvěma taškami. Svou a páně Heyerdahlovou. Svěřil mi ji do opatrování, aby měl volné ruce pro vítání.
Jak jsem vzápětí zjistil, odhadl situaci zcela správně. Měl s vítáním plné ruce práce, já je zaměstnával alespoň držením těch tašek. U přistavených schůdků nás čekal jásající dav v čele s mladým silnějším člověkem s brýlemi. Byl to guvernér ostrova doktor Sergio Rapu, vášnivý archeolog a přítel Thora Heyerdahla. Ostrované vítali své staré známé objímáním a rapanujským pozdravem — ia oraná.
Mě nevítal nikdo. Stál jsem poblíž Thora Heyerdahla a závistivě pokukoval po pestrém chomoutu květinových věnců, které mu vítající ostrované postupně navlékali na krk. Na letišti panovala fantastická vřava, ale já měl dost času si všechno prohlížet. Jak jsem tam tak stál, komusi se mě zželelo a s vlídným ia oraná — vítej mi také navlékl jeden z květinových náhrdelníků.
Na konci letištní plochy, kam nás dav dotlačil, čekalo milé překvapení. Zdejší folklórní taneční soubor pro nás přichystal krátké vystoupení. Domorodí hudebníci oblečení jen v sukních z trávy a s pestrými čelenkami na povel spustili temperamentní melodii a vzápětí začali zpívat strhující popěvek. Jak jsme k nim zvolna přicházeli, vyrazili proti nám dva opravdoví divoši s hro-
7
živým pomalováním a divokým křikem. Thor Heyerdahl se jich ale nebál, sledoval to běsnění s bohorovným úsměvem, protože tušil, co bude následovat: Složili mu k nohám dary. Byla to svázaná živá kuřata, sladké brambory v košíku pleteném z palmového listí a trs banánů zakončený velkým temně fialovým květem.
Pak se náhle hudba zklidnila, ztišila a dostala malebnější zabarvení a nám v ústrety zvláštním houpavým krokem jakoby vpluly domorodé dívky. Měly péřové čelenky a sukně z bílého peří se jim náhle rozvířily v divokém rytmu tance hula. Opustil jsem obě tašky a začal se s fotoaparátem nad hlavou probojovávat semknutými těly turistů, kteří tanečnice obklopili. Však bylo na co koukat. Musel jsem také ulovit nějaký snímek na památku. Vždyť by mi doma nevěřili, jak se tady vítají cizinci.
Po odbavení cestovních formalit jsme vyšli před přízemní budovy letiště, kde nás čekala skupina automobilů. Nasoukali jsme se do jejich sluncem rozpálených útrob a za zvuku polynéské hudby, linoucí se z vestavěných reproduktorů, vyrazili. Byl jsem tak zmožený vedrem, zmatkem při vítání a vůbec tou dálkou a dojmy, že jsem ani nevnímal, kudy a kam nás vezou.
Přízemní bílý bungalov — náš hotel, před nímž jsme po chvíli zastavili, malebně svítil ze svěží zeleně. Byla to jednoduchá vzdušná stavba, krytá bílým vlnitým eternitem. Z cesty k ní vedlo lomené kamenné schodiště, ústící na oválné terase. Z ní se pak vcházelo přímo mezi štíhlé sloupy hotelové verandy. Tam čekalo několik
moai
3
křesílek vybízejících k posezení v báječně chladivém stínu.
Dostal jsem klíče od jednolůžkového pokoje, který se pak na čtyřiadvacet dní stal mým domovem. Byl zařízen prostě, ale vkusně jednoduchou policí, postelí s nočním stolkem a koupelnou s WC. Podlahu kryl kovral a tapetové zdi zdobily obrazy ptačích mužů, což je zde, jak jsem časem zjistil, velice oblíbený motiv.
Jediné okno kryté sítí proti hmyzu vedlo na dvorek v zadní části hotelu. Mělo to své výhody — mohl jsem tak například ještě při vybalování sledovat zásobování hotelové kuchyně. Do dvora vjel muž na motocyklu s velkým tuňákem na nosiči. Bez hlavy měla ryba něco přes metr.
Paní vedoucí, matka guvernéra Sergia Rapu, úlovek ohodnotila a dala rybáři pokyn k naporcování. Ten vytáhl z pochvy ostrý nůž a v boku ryby vyřízl zářez pro uchopení. Připomnělo mi to vesnickou zabíjačku, když řezník stahuje sádlo z čuníka.
Zručnými pohyby začal seřezávat půlku ryby od ocasu k hlavě a horní díl si přizvedával za vyříznutý otvor. Trvalo mu jen krátký
9
okamžik, než rybu rozpůlil. Potom odepjal od opasku pružinovou váhu a před očima paní domu úlovek zvážil.
Pozoroval jsem celý výjev za záclonou a snažil se zvyknout si na ostrý pach rybiny. Vlahý průvan naštěstí rychle po skončení zásobovací akce ovzduší vyčistil.
Než jsem se ale stačil vrátit k vybalování, přijel další dodavatel a svrhl na hromadu prken pod mým oknem obrovský zelený trs banánů. To už byla příjemnější podívaná. Banány pak tři dny pomalu žloutly a dozrávaly, než se daly jíst. Pokoj byl díky jim dlouhou dobu báječně provoněn.
Vybalování jsem nakonec odložil na pozdější dobu, protože nešlo odolat vábení k prvnímu samostatnému a nikým nerušenému průzkumu nejbližšího okolí.
Z terasy hotelu byl pohádkový výhled. Nalevo rozprostřené nepřehledné modré vody Tichého oceánu, který se hlubokým zálivem zakusoval do nitra ostrova. Od zálivu ke mně stoupal mírný travnatý svah, dlouhý několik set metrů. Po pravé straně v délce asi dvou kilometrů ležela vesnice Hangaroa, Její domky tu a tam vykukovaly z polí a zahrad s bujnou zelení. Za vesnicí v dálce čněly vzhůru dva kužely vedlejších kráterů sopky Tereavaka, porostlé svěží zelenou trávou. Tereavaka sama majestátně čněla nad zálivem a celý obzor uzavírala. Svými pěti sty šesti metry je nejvyšší horou ostrova a její žlutohnědý sluncem spálený travnatý povrch vytváří dokonalé pozadí pro obraz tvořený modrým oceánem, oblohou a divokou zelení vesnických zahrad.
Vydal jsem se k zálivu s malým přístavem pro rybářské čluny. Zdobily jej dvě pětimetrové sochy moai; za těmi jsem sem přijel. A tady jsem se s nimi takhle zblízka poprvé setkal.
Završení prvního dne pobytu na Velikonočním ostrově představovala slavnostní večeře uspořádaná panem guvernérem a majitelem našeho hotýlku v jedné osobě. Už jsme se s ním dneska setkali při uvítání na letišti. Teprve teď jsem ale měl možnost si jej lépe prohlédnout. Snědá pleť prozrazovala domorodý původ. Živě se s každým bavil a na mě působil velice příjemným dojmem. Oblečen byl do lehké košile s krátkými rukávy a světlých plátěných kalhot.
10
Měl velkou radost, že zase vidí Thora Heyerdahla, radoval se i z početné výpravy pod svou střechou. A ta jeho radost byla spontánní, upřímná a nakažlivá. Projev na naši počest naštěstí zkrátil na pár vět. Byl jsem mu za to moc vděčný. Tváří v tvář tabuli plné známých i neznámých pochoutek jsem si uvědomil, že už mám pořádný hlad.
Od posledního jídla v letadle někdy kolem poledne jsme nejedli a večeře vyšla až na devátou hodinu večer. Můj hladový žaludek si k tomu automaticky připočítal i dvouhodinový časový posun oproti Santiagu, odkud jsme ráno startovali.
U stolu s námi sedělo i několik místních osobností. Zatím mi jejich jména ještě nic neříkala, později se s nimi ale ještě mnohokrát při různých příležitostech setkám a ledacos zajímavého si o nich poznamenám do dosud prázdných zápisníků.
Zvědavě se mě vyptávali, jak se chystám na posunování soch, jak jsem k takovému zájmu přišel, odkud jsem se dověděl o jejich ostrově a kde vlastně leží moje vlast. Z novin a rádia už věděli, že v expedici bude Čechoslovák. Thor Heyerdahl totiž pokaždé před novináři vysvětlil, kdo je kdo a jaké má v expedici úkoly. Potěšil mě jejich zájem a zvláště jsem měl radost, že jeden z účastníků večeře věděl cosi o Československu. Byl to fotbalový fanoušek a dosud nezapomněl na naše druhé místo z mistrovství světa v roce 1962 v Chile. Naši fotbalisté tehdy ve finále podlehli Brazílii 3:1.
Neustálé zodpovídání dotazů mi bránilo v klidu vychutnat předkládané lahůdky. Asi je tady mluvení při jídle samozřejmá věc a já budu muset přijmout zdejší způsoby, pomyslil jsem si a s plnou pusou připomněl fandovi, že kdyby nás tenkrát ve dvaašedesátém Brazilci neporazili, mohli jsme být mistři světa. Dotaz na náš současný fotbal jsem rychle zamluvil — ostatně při svých školských znalostech angličtiny jsem si mohl dovolit některé otázce neporozumět.
Zakončení první večeře na Velikonočním ostrově proběhlo poněkud neobvykle. Doktor Sergio Rapu nás pozval na terasu, kde nám ostrované připravili noční vystoupení tanečního souboru.
Opakovala se scénka z odpoledního přijetí na letišti. Proti Thorovi zase vyrazili s hrozivými posunky a výkriky dva pomalovaní tanečníci a z jejich rukou obdržel dar — krásně tvarované obřadní pádlo. Bylo asi metr dlouhé, černobíle pomalované a tvarem připomínalo pádlo kaj akové.
Předání bylo znamením pro skupinu snědých tanečnic. Dívky v sukénkách z trávy ladně vtančily na terasu a za zpěvu polynéských písní předvedly několik tanců. Jejich vystoupení ocenily bouřlivým potleskem zkušení cestovatelé i my, co jsme něco takového viděli prvně. Čas už pokročil a vůbec toho za ten den bylo dost. Poslední myšlenky, než jsem znaven zážitky právě uplynulých hodin usnul, patřily ostrovu. Jaký vlastně je? Co mě tady čeká?
Co o něm vím?
29. září 1513 spatřil Vasco Núněz po překonání Panamské šíje nový neznámý oceán. Leží tam ostrovy zlata a vzácného koření, v jejichž existenci tehdejší Evropa pevně věřila? Odpověď mohla přijít až po nalezení průlivu mezi Jižní Amerikou a Ohňovou zemí, který po téměř ročním hledání objevil 28. listopadu 1520 Fernando de Magalhaes.
Španělé, Portugalci a později i Holandané začali objevovat jeden tichomorský ostrov za druhým. Dávno už byla známa Nová Guinea, Austrálie, Nový Zéland, Markézy a souostroví Tuamotu, když se na svou plavbu vydala holandská výprava admirála Jacoba Roggeveena.
V osamělé části oceánu nečekaně narazili na malý ostrůvek s několika tisíci domorodci. Podle dnešních odhadů tam tehdy
12
žilo nanejvýš pět tisíc lidí. Bylo to roku 1722 a protože objevení vyšlo právě na velikonoce, dostal ostrov na počest dne objevení jméno Velikonoční.
První zaznamenané setkání jeho obyvatel s naší civilizací bylo ukázkou, čeho se od bílých mužů mohou v budoucnu nadít. Jeden z domorodců, kteří se odvážili vyšplhat až na palubu, se dopustil drobné krádeže. Pro posádku to zřejmě byl dostatečný důvod k zahájení krveprolití a střelbou z pušek několik domorodců usmrtila.
Nevím přesně, jak tomu bylo na ostatních ostrovech v Tichomoří, ale následující historii Rapa Nui lze bez přibarvování přirovnat ke konquistě indiánských říší. Ostrov ležel daleko od okolního světa, a posádky lodí proto neměly žádné zábrany při uspokojování svých potřeb a choutek. Poskytoval pitnou vodu, čerstvé ovoce a pohledné polynéské ženy, které dobrovolně či násilím zpestřovaly posádkám jinak nudný život na dlouhých plavbách.
V seznamu lodí, jež zde zakotvily, najdeme jen pár vzácných výjimek, po jejichž návštěvě nezůstalo na břehu několik mrtvých domorodců. Příčinu mohly zavdat drobné krádeže, odpor ostrovanů při získávání zásob a žen, nebo se do bezbranných obyvatel střílelo jen pro povyražení. Tenkrát se to tak nebralo. V čerstvé paměti dosud přetrvávala likvidace několika miliónů Indiánů Střední a Jižní Ameriky, kdy byl dobrý každý prostředek. Koho by tedy vzrušovalo několik mrtvých divochů na zapomenutém ostrůvku. Nej horší a nejděsivější pohroma ale teprve měla přijít.
Psal se rok 1862. šest peruánských lodí podniklo na ostrově lov na otroky. Tisíc zajatých, mezi nimiž byli i učení muži ostrova a královská rodina, odvezly na těžbu guána. Když je majitelé na nátlak tahitského biskupa a Francie propouštěli, vrátilo se na ostrov posledních patnáct zbědovaných lidí. Ostatní nešťastníci podlehli krutému zacházení a nemocem.
Navrátilci ale s sebou navíc přivlekli nákazu neštovic a drama neúprosně pokračovalo. Neznámá choroba kosila děti i dospělé bez rozdílu. Aby útrapám nebyl konec, prohlásil se za krále ostrova
13
francouzský dobrodruh Jean Onezime Dutroux-Bornier. Za jeho krutovlády musela část domorodců svou otčinu opustit, aby zachránila alespoň holé životy. Když konečně povedeného samovládce jeho vlastní spojenci zavraždili, čítalo obyvatelstvo ostrova 111 lidí.
Od roku 1888 patří ostrov Chile. Do nedávné doby zde o všem rozhodovala dobytkářská společnost, jejíchž 50 tisíc ovcí spásalo celý povrch ostrova, a domorodci živořili uzavřeni za ostnatým drátem v jediné vesnici.
Při tomhle výčtu tragédií stydne v žilách krev. Pro bílé představovali ostrované pouhé otroky a zdecimovanou hrstku obyvatel vzala do péče katolická misie. Život se začal zvolna uklidňovat. Co zůstalo v paměti domorodců z dávných časů, mělo být zapomenuto a nahrazeno novým učením bílých lidí. Krásné staré dřevěné sošky a jedinečné tabulky se záhadným písmem rongo-rongo hořely na hranicích stejně jako u nás v době pátera Koniáše české knihy pro větší slávu téhož boha.
Na ostrov ale naštěstí časem zavítali i lidé, které zbytky staré kultury zajímaly. Například francouzský spisovatel Pierre Loti nebo ruský vědec N. N. Miklucho-Maklaj, který mimo jiné získal tři z destiček kohau rongorongo, dodnes vystavené v leningradském muzeu, nesoucím jeho jméno. V roce 1889 tady pracoval také Američan Thomson. Podařilo se mu sestavit slovník domorodého jazyka, zaznamenat místní legendy a genealogii, posloupnost náčelníků.
14
Jednou z nejslavnějších postav zkoumání ostrova byla žena. Jmenovala se Katherine Routledgeová. Získala si důvěru starců a zaznamenala jejich vzpomínky. Náhlá smrt však přerušila její práci a z materiálů, které shromáždila, byl publikován jenom zlomek. Zbytek údajně zmizel.
Díky těmto osobnostem máme dnes zaznamenáno mnoho údajů. Všichni badatelé ovšem přišli až po zkáze původní kultury, jejich informace proto nejsou vždy zcela věrohodné a navíc jsou jen nepatrným zlomkem toho, co bychom o Velikonočním ostrově rádi věděli.
ČTVRTEK 23. LEDNA 1986, DRUHÝ DEN POBYTU
Do terénu
Probudil jsem se ve tři čtvrtě na osm. Na východ slunce jsem nemusel dlouho čekat — vykouklo vzápětí po mně. Ostrov leží poblíž 27. rovnoběžky a rozednívání a stmívání je tady rychlejší než u nás. Ostatní ještě spali, snídaně byla ohlášena na devátou.
Využil jsem volné chvilky a zamířil k přístavu, kde jsem si včera všiml malé plážičky. Pořád jsem si na to ještě nemohl zvyknout — teplé moře a sluníčko. Doma při odletu byl sníh a několik stupňů mrazu. Tady působilo lednové koupání příjemně.
Po společné snídani jsme vyšli na terasu a očekávali příjezd otevřených terénních aut, která nás měla vézt na první prohlídku ostrova, čekání nám zpestřil velký šváb lezoucí po zdi hotelu. Tělo měl dobrých šest centimetrů dlouhé a s tykadly měřil přes deset. Thoru Heyerdahlovi připomněl, jak před třiceti lety strávil noc v opuštěných starých kamenolomech na úbočí sopky Rano Rámku a desítky těchhle broučků ho nenechaly usnout. Švába jsem lapil a stal se mým prvním úlovkem. Tehdy jsem ještě netušil, že přes úzkostlivou čistotu, která v hotelu panuje, budu jeho rodné bratry často nacházet a před spaním vybíjet i ve svém pokoji.
15
Později jsem měl možnost zjistit, že švábům opravdu chutná pivo. Při jednom večerním posezení na terase jsem si v poslední chvíli všiml, že ve sklenici, kterou právě nesu k ústům, si na pivě pochutnávají dva pěkné exempláře. Fuj. . .
Auta konečně dorazila a my mohli nastoupit první jízdu Velikonočním ostrovem. Thor si mě posadil vedle sebe a mně se duše zatetelila blahem. Martine, Pepo, Franto, kluci ze Strakonic, co jsme při tvarování hliněné formy čtyřapůlmetrového modelu sochy moai donekonečna probírali dobrodružství voru Kon-Tiki, plaveb člunů Ra a zážitky první expedice Thora Heyerdahla sem, já ted sedím vedle něj a jsem členem jeho druhé výpravy.
To snad není možný. ..
Jak to všechno začalo
Jako kluk jsem propadl kouzlu dobrodružné literatury a přečetl desítky krásných příběhů v knihách. To přece není nic neobvyklého a potká to většinu kluků. Který z nich alespoň jednou nezatoužil stát se na chvíli námořníkem na lodi plavící se oceánem, Robinsonem na pustém ostrově nebo prožít dva roky prázdnin jako Vernovi hrdinové.
časem jsem začal chodit do vodáckého kroužku vedeného obětavým Jiřím Malkovským a své tužby po dálkách a cestování na vodě postupně proměňoval ve skutečnost na českých tocích. Dodnes mi vlhce voní vodou a dobrou partou Vltava pod Lenorou nebo u Rožmberka, Lužnice a jezy pod Sušicí.
Vedle dobrodružných knih jsem četl i mnoho časopisů a články, které mě zvlášť zaujaly, jsem si vystříhával a nalepoval do sešitů. Mám je dodnes schované, a když jimi po letech listuji, divím se, co všechno takového kluka zajímá, než se mu začnou zájmy tříbit a diferencovat. Pojednání o vesmíru, hypnóze, telepatii, o zeměpisných a archeologických zajímavostech a spousta dalších z různých oborů jsou nalepena jedno za druhým bez ladu a skladu.
16
Hledat v téhle době počátek mé cesty na Velikonoční ostrov by asi bylo příliš odvážné.
V mládí jsem chtěl být malířem, a poctivě jsem proto navštěvoval výtvarný kroužek vedený akademickým malířem Jiřím Rejžkem. V době, kdy jsem volil střední školu a tím celé příští životní zaměření, už ve mně zase převažovaly sklony k technice, a tak malování a modelování mi zůstalo koníčkem, kterým jsem si vyplňoval volné chvíle.
časem se mi několikrát podařilo podívat se k Černému moři a k Baltu. Vltava, Lipno, Berounka a Otava, to jsou kánoe, peřeje, šlajsny, stan, kotlík a kytara, ale moře, to jsou nekonečné dálky, neznámý svět jitřící fantazii. Jaké to asi je na ostrovech podél rovníku, kde jsou palmy s kokosovými ořechy, teplý bílý písek a azurově modrá barva moře?
Začal jsem vyhledávat a číst všechny dostupné cestopisy těch šťastných, kteří se do míst mých snů dostali. Knihu Fatu-Hiva od Thora Heyerdahla jsem naštěstí dostal do ruky, až když už mě krása polynéských ostrovů chytla a držela. A tak mi střízlivé vyprávění o ročním pobytu v pravé nefalšované Polynésii, kde autor se svou první ženou Liv téměř umřeli hlady, vysílením a útrapami způsobenými moskyty, už ostrovy Tichomoří nezošklivilo.
Kapitola plná otazníků
Jak rostl počet přečtených knih, stále více jsem si uvědomoval, kolik pozornosti věnují právě Velikonočnímu ostrovu. Dokážete si snad vzpomenout na nějaký jiný ostrov, o němž by toho bylo tolik napsáno? Já ne. Proč o něm autoři stále píší? čím si zasloužil takovou popularitu?
Příčin je asi víc. Po prostudování mapy světa zjistíte, že je tím nej osamělejším kouskem země, jaký vůbec existuje. Kromě malého neobyvatelného skaliska Sala y Gómez není v okruhu tisíce kilometrů žádný jiný ostrov nebo pevnina.
A přesto tady už v době objevení ostrova žili lidé. Jak se sem
1.7
dostali? Odkud přišli? Jedni tvrdí, že ze západu. Druzí myslí, že ze severu a další — patří mezi ně i Thor Heyerdahl — jsou přesvědčeni, že připluli z východu. Osídlení z jihu nemá stoupence. Na jihu už je totiž jenom Antarktida.
Aby řešení téhle záhady nebylo tak jednoduché, vyskytují se i názory, že ostrov byl osídlen v několika migračních vlnách, a to z různých míst. Nakonec budou mít možná pravdu všichni.
Bezpočet badatelů by dalo půl království za odpověď na další záhadu. Týká se jedinečného písma rongorongo. Vzniklo tady, nebo si je domorodci dovezli odjinud? A jestli ano, tak odkud? Jak se vlastně čte? Co je zaznamenáno na jedenadvaceti posledních tabulkách, které badatelé zachránili a dnes je jako oko v hlavě střeží několik šťastných muzeí světa?
Ostrov má ale ještě další tajemství. Koho nebo co představují obří sochy zvané moai? Proč je jich tu tolik a proč jsou tak velké?
Pokud jste vy, kteří hledáte v téhle knize odpověď na výše uvedené otázky, dočetli až sem, vydržte prosím i nadále. Za vaši trpělivost a důvěru se odměním přiznáním, že neznám odpověď ani na jednu z nich, ale zároveň slibuji, že nebudu mystifikovat smyšlenými odpověďmi. Těch je v ostatních knihách o Velikonočním ostrově dost a dost.
Problém dopravy soch moai je další z hromady zatím neobjasněných otázek. Díky své zdánlivé jednoduchosti a složitosti zároveň zaujal místo jedné z nejznámějších archeologických záhad světa a správně podaný mistrným perem musí dle potřeby opepřit
18
či osladit každou knihu, byť by o Velikonoční ostrov jenom zavadila.
Co je na dopravě soch moai tak moc zajímavého? Hleďme, zase jedna otázka, ale těch už bylo dost. Raději vám budu vyprávět, jak jsem se pokusil přispět k zodpovězení jedné z nich.
Šly sochy samy?
Dávní kameníci, kteří vytesali jz Ah^SJ^^X^a^^is^^am Rámku více než sedm set různě velikých soch, dopravili některé z hotových obrů do_ různých částí ostrova. Vzdálenosti byly rozdílné. Nejmenší několik set metrů,' nej větší jisi šestnáct kilometrů. Jak to ^dokäzäli tehdejšími primitivními prostředky a bez tažných zvířat, která na ostrově v jejich době nežila — to je právě ta záhada.
Co měli tehdejší ostrované po ruce? Lana, dřevěné páky, kameny na podkládání a lidskou sílu. Není to zrovna málo, ale že by těch pár věcí mohlo stačit na přesun často i několika desítek tun hmoty kolosů? A navíc bez sebemenšího poškození?
Teorií, jak transport probíhal, je několik. První, co člověka napadne, je vzít sochu do ruky a odnést. Ne, nedělám si legraci. V La Ventě v Mexiku uspořádali zajímavý experiment, při němž třicet pět mužů pomocí popruhů zvedlo dvoutunový monolit, a v Kolumbii stejný počet osob odnesl tunovou sochu do vzdálenosti sedmi kilometrů. Co ale jde s malou sochou, nejde tak snadno s desetkrát a stokrát těžší.
Dobrá, tak tedy další způsob — tažení.
Thor Heyerdahl způsob dopravy moai zkoumal už při své první expedici na ostrově. Na radu starosty vesnice Pedra Atana tehdy vyzkoušel zajímavý způsob. Sto osmdesát domorodců uchopilo lana a táhlo desetitunovou sochu po zemi. Šlo to. Proti poškození ji chránily dřevěné sáně, které domorodci tehdy vyrobili. Sám Thor Heyerdahl ale později přiznal, že se mu tahle metoda nejeví jako reálná. Vždyť použitá socha byla jednou z nejmenších. Pro tažení největších obrů ostrova by nestačilo všechno obyvatelstvo, které tam tehdy žilo.
\9
Další možný způsob je posouvání soch pomocí dřevěných válců. Prvním předpokladem je dostatek dřeva. Podle posledních výzkumů na dnes téměř holém Velikonočním ostrově dřív lesy rostly a o dřevo tedy nouze nebyla. Lze ale použít dřevěných válců pro dopravu moai? Princip válení je v technice zcela běžný. Využívají jej například valivá ložiska i různá vedení moderních obráběcích strojů. Jistě si sami vzpomenete na mnoho dalších příkladů.
Jedna věc však musí vždy platit: zátěž, břemeno nebo síla, která je takto přenášená, se rozdělí na několik elementů. V případě ložisek to jsou soudečky, válečky nebo kuličky. V případě transpor-tované sochy by to byly dřevěné válce. Těch elementů je tam proto tolik, aby došlo k rozdělení velké síly rovnoměrně na několik menších, které už kulička či kmen unese. Desítky tun působících na jediný dřevěný válec by z něho rázem udělaly drť a s valením by byl konec.
S tím souvisí i další věc. Aby mohlo v tomto případě valení nastat, musí nosné elementy spočívat mezi dvěma rovnoběžnými plochami.
Vzpomínám si, jak jsme jednou ve školních dílnách stěhovali na železných válcích těžký soustruh. Jeho spodek byl téměř dokonale rovný, betonová podlaha dílny už tolik ne. Chvílemi, když zůstalo několik válečků díky nerovnosti podlahy nezatíženo, šla práce dost ztuha. Dva krajní kusy kulatiny, které v té chvíli nesly celý soustruh, ale vydržely. Kdyby byly na jejich místě dřevěné válce, dopadly by hůř.
Jak by to ale vypadalo se sochami? — Ty mají trochu prohnutá záda, což je první potíž. Lze ji obejít dřevěným rámem, ve kterém by socha ležela. Co ale s nerovností cest? Výmoly a hrboly by brzy zapříčinily postupné rozdrcení celé zásoby válců. A co pak? Šlo by samozřejmě použít podélně položené kmeny, tedy něco na způsob kolejí. Necítíte ale, že se to všechno nějak zkomplikovalo? Navíc koleje na Velikonočním ostrově?
Nicméně i takový experiment, i když s trochu jiným záměrem, proběhl. Bylo to ve Francii v kraji Poitou. Jean-Pierre Mohen, konzervátor muzea v Saint-Germain  en  Laye uspořádal před
20
lety pokus, jímž se pokusil vysvětlit problém dopravy obřích mega-litů v době kamenné. Za vzor si vzal dvaatřicetitunový kamenný blok, který kryje jednu z hrobek v Bougone, jejíž stáří odborníci odhadují na pět tisíc let.
Z betonu vyrobil přesnou kopii tohoto kamene a pomocí válců a podélně položených kmenů s ním dvě stě padesát lidí popojelo o čtyřicet metrů. Cestu ze čtyři kilometry vzdáleného vápencového lomu odhadl na tři měsíce práce.
Rozřešil tím jednou provždy tajemství dopravy megalitů, jak hlásal francouzský časopis Science et vie? Pro představu: kdyby použili pák a běžného starého způsobu „na plaveckou", trvala by doprava zhruba stejně dlouho. Zvládla by ji ale pouhá čtvrtina lidí. Troufám si to tvrdit po zkušenostech s našimi pozdějšími experimenty. Ale to bych o mnoho předbíhal.
Způsob tažení se mi nezdá i z jiného důvodu. Zástup několika desítek či dokonce stovek tahačů zabere před sochou trasu mnoha metrů. S tím nám ale nejde dohromady umístění soch moai na plošinách ahu. Ty leží přímo na břehu. O kousek dál již burácí neutichající příboj a začíná hloubka. Tahači by tedy těžko našli oporu pro nohy.
Zastánci mimozemského ovlivňování naší civilizace přišli s jednoduchým a prostým nápadem: sochy převáželi mimozemšťané. Proč ne? K nim svou teorii připojili vyznavači nadpřirozených sil a vysvětlili, že dopravu domorodcům ulehčovaly čáry a kouzla. Má snad někdo něco proti? Vědečtější vysvětlení spočívá v použití antigravitace a telekineze, čili laicky řečeno v přenášení břemen silou pohledu či využitím dosud neznámých fyzikálních zákonů.
Dovolil bych si tady jednu malou poznámku. Páky, lana, válce, lidské svaly a rozum lze vidět nebo alespoň v některých případech vytušit. Mimozemšťany a to ostatní jsem zatím na vlastní oči neviděl. Netroufám si ale možnost jejich existence úplně odmítnout. V zájmu objektivity při této příležitosti slibuji, že až potkám na ulici ženu či dívku v tranzu a před ní se budou vznášet dvě plné nákupní tašky, zavěšené jen na jejím upřeném pohledu, uvěřím. A požádám dotyčnou, zda by mi to nepředvedla se sochou moai.
21
Já vím, legrácky, ale doopravdy: jak to ti domorodci mohli dělat? Na tuhle otázku odpovídali ostrované Thoru Heyerdahlovi, Francisi Maziěrovi i dalším tazatelům shodně. „Sochy chodily samy." Prý se posouvaly vestoje kývavým pohybem v polokrouž-cích.
Shodná byla odpověd, shodný byl i závěr tazatelů. Domorodci si to všechno vybájili. Myslel jsem si to samé.
Pak ale jednoho dne přišel nápad. Bylo to na podzim roku 1981. Nevím, pokolikáté už jsem bral do ruky knihu Aku-Aku a prohlížel si obrázky, když mě to napadlo. Domorodci tvrdili, že sochy šly samy. A my jsme dělali hloupost, když jsme brali jejich tvrzení doslova. Kdoví, jestli se tenhle popis dopravy soch netraduje až z dob, kdy byly sochy opravdu přemisťovány. A není šprochu . . . však to znáte.
Přijmout tvrzení, že sochy šly samy, mi bránil zdravý rozum, ale co když jim přitom někdo pomohl? Naklonit, pootočit...? Vždyť když se stěhuje těžká skříň nebo bedna, jde se na to stejné. Nakloníme ji na jeden bok a pootočíme. Staří zedníci měli pro tenhle způsob dopravy svůj odborný výraz — kantování. Kanto-vali těžká břemena, s nimiž by si jinak neporadili.
22
Šlo by ale takhle kantovat několikametrovou moai?
Nedalo mi to a rozhodl jsem se pro zkoušku. Z hlíny jsem si podle obrázků vymodeloval asi čtvrtmetrovou sošku. Když vyschla, zkoušel jsem ji naklánět. Padala už při náklonu patnáct až dvacet stupňů. Připadalo mi to málo, ale kantovat ji šlo.
Napadla mě zajímavá myšlenka. Měly snad moai širší podstavu, která by jim umožnila kývat se ve větším úhlu? A co když domorodci za mrazivých nocí polévali podstavy soch vodou a vznikající led vytvořil potřebný tvar?
Pomalu, chlapče, začínáš fantazírovat. Na Velikonočním ostrově nejsou potřebné mrazy. Také pohled na obrázky přímo z lomů mi prozradil, že domorodci sochy dokončovali rovnou tam.
Co dál? Nějaký čas jsem nevěděl, ale pak jsem se vrátil k hliněnému modelu. Náklon patnácti a dvaceti stupňů je možná zbytečný. Pro pootáčení na tvrdé podložce stačí přece jen maličké přizvednutí podstavy na jedné straně a střed otáčení se vytvoří na opačné. Možná, že by to šlo i s moai, tak jak je, uvědomil jsem si. Jak ale sochu naklonit? Stačilo by jí uvázat kolem hlavy lano a tahat? Tohle už byla obyčejná mechanika, kterou jsem znal ze školy. Z rovnováhy momentů mi ale na naklonění sochy vyšla dost velká síla. To mě překvapilo. Znamenalo by to zaměstnávat poměrně mnoho lidí, a to se mi nezdálo. Vzápětí jsem si ale uvědomil, že jsem počítal statickou sílu pro případ, kdy socha stojí na tvrdé podložce. Když jsem pak začal uvažovat s měkkým terénem cesty, výsledky vypadaly jinak a velikost potřebné síly klesla.
První část úlohy — naklánění se zdála celkem snadná. Byla tady ale ještě druhá část — pootáčení. čím donutit k otočce takový obrovský kolos? Sám se přece neotočí. Dětský vlček jsem v mládí roztáčel zatáhnutím za provázek otočený kolem něj. Nešlo by to tak i se sochou? Jaká by k tomu musela být síla? Dostal jsem se do úzkých. K pootočení sochy je potřeba určitý kroutící moment. Pokud jej bude vytvářet tah lana působící po obvodě moai, dala by se síla vypočítat, kdybych znal střed otáčení a velikost potřebného momentu. Ten ovšem závisí na hmotnosti sochy, součinitelích tření, tvaru a velikosti styčné plochy.
23
Pustil jsem se do práce. Součinitelé tření se dají určit pomocí tabulek. Ale co tvar styčné plochy? Jaká je vlastně podstava moai? Rovná? Podle obrázků v knihách se zdála rovná, ale ty nebyly právě nejkvalitnější. Pokud bude zakulacená, jak tvrdil Francis Maziěre, budou výsledky značně odlišné a změní se i velikost naklá-něcí síly.
Nakonec jsem byl nucen udělat si vlastní závěr. Jestliže měli domorodci pravdu a sochy skutečně „kráčely", musela se jejich podstava obrušovat a zakulacovat. Aby moai sama od sebe nepadla, musil být poloměr podstavy o něco větší než výška těžiště. To se mi zdálo celkem logické. Ale pro mě to znamenalo pracné počítání a kreslení, abych mohl zjistit těžiště soch.
Vyšel jsem z předpokladu, že všechny moai si jsou víceméně podobné, a pustil se do mravenčí práce. Nakreslenou sochu jsem
S... STRED otáčení ROVWE' PoDSfAW střev otac£ní
\   oble' podstavy
A.B... PROjiJSi i STREDY,
\ OTÁČENI
B
24
si rozdělil na čtyřicet plátků a ty na několik set dílků. Z těch jsem pak postupně vypočítal objem sochy a umístění těžiště. Výsledek, ke kterému jsem se po několika týdnech dopracoval, mi prozradil, že těžiště leží asi v jedné třetině výšky sochy.
Ani teď jsem ale ještě nemohl začít s vlastními výpočty. Sochy přece necestovaly pouze po rovině. Při svém putování určitě překonávaly i terénní nerovnosti. Jak byly velké? Jak jsem to mohl vědět?
Vyšel jsem z předpokladu, že pětiprocentní svahová dostupnost soch mohla domorodcům stačit. Kdyby byl překonávaný svah příkřejší, mohli přece jít se sochou šikmo. Ani my nechceme od našich aut, aby šplhala přímo do kopce a využíváme serpentin.
Možná si teď řeknete, že už těch předpokladů, odhadů a dohadů bylo až dost, ale jinou cestu jsem neznal. Poloměr podstavy, který mi takto vyšel, byl ten nejmenší a tím i nejhorší, jaký mohl být. čím je menší kolo, tím je větší valivý odpor — kolo se boří, to asi zná každý z praxe. Současně velké zaoblení podstavy znemožnilo naklánění sochy až do krajních poloh, tím se i zkrátil její krok a zvětšila síla potřebná k pootáčení.
Odměnou za tyto tvrdé podmínky byla jistota, že vypočtené výsledky, udávající počty lidí nutné k dopravě sochy daných rozměrů, budou opravdu nejvyšší. Teprve ted jsem mohl pokračovat v dalších výpočtech.
Chvála pošetilosti
Přicházím k vyprávění o té fázi práce, kdy bylo nutno požádat leckoho o pomoc a radu — v tomto případě kamarády, kteří pracovali jako statici. Později i odborníky z jiných oborů.
Nejtěžší bylo překonat rozpaky, když jsem vysvětloval, k čemu potřebuji znát a vypočítat to či ono. Většina naštěstí reagovala sympaticky: „Takovouhle pitomost jsem jaktěživ neslyšel, ukaž to!"
Má žena od začátku věděla, co si to kreslím a počítám porůznu
25
na útržky papíru, a fandila mi. Napadá mě otázka, jestli by mi pomáhala přepisovat články, dopisy a povzbuzovala mě, když něco nešlo, jak by mělo jít, kdyby věděla, že mě tahle posedlost zanese až mezi čokoládové gauguinovské krásky tančící smyslné tance kula. Věřím, že ano.
Možná si někdo myslí, že to bylo diletantství a pošetilost, shrnout výpočty a začít redakcím časopisů nabízet k otištění hypotézu, jak mohly slavné sochy moai na Velikonočním ostrově kráčet. Kdo si to myslí, ať mi promine. Nejsem vědecký pracovník držící se předepsaných a mezi kolegy uznávaných postupů. Jsem obyčejný amatér a v civilním životě pracuji v úplně odlišném oboru, než je archeologie a jí příbuzné vědy.
Na druhé straně ani postup většiny našich redakcí nebyl příliš zatížen zavedenými zvyky. Většinou ani neodpověděly, ani nevrátily rukopis.
Naštěstí jsem jeden z dopisů adresoval i redakci časopisu Věda a technika mládeži.
Tam projevili k začínajícímu autorovi shovívavost. Rukopis vrátili a poradili, jak mám příspěvek přepracovat, aby jej vůbec mohli otisknout. Tím začala moje spolupráce s VTM. Článek s výsledky výpočtů pak otiskli a čtenáři si mohli na závěr stati přečíst, že správnost teoretických výpočtů hodláme ověřit praktickým pokusem.
Strakonická moai
V té zmínce o plánovaném pokusu bylo kus hecu a taky trochu volání o pomoc. Velikonoční ostrov je dost z ruky, a tak myšlenka jet tam a pohybovat s pravými moai mohla být jen neuskutečnitelným snem. Proč ale nezkusit vyrobit přesnou kopii a nezorganizovat pokus třeba přímo ve Strakonicích?
„Není toho už trochu moc?" zeptal jsem se opatrně ženy. V té době se nám totiž narodila dcera Dáša a začínali jsme stavět svépomocí družstevní byt. Přes to všechno reagovala povzbudivě:
26
„Už jsi do téhle bláhovosti zatáhl dost lidí, podporu redakce VTM máš, tak od toho neutíkej."
Následovalo mnoho dní vymýšlení s kým, z čeho a jak sochu vyrobit. Dřevo jsem zavrhl, nebylo by to ono, a vytesat sochu z kamene vyžaduje jistý fortel. Jednou na brigádě jsem si půjčil kamenické náčiní a od té doby vím, že i to se musí umět. Potřeboval jsem přijít na tak jednoduchý postup výroby, abychom ho zvládli jen s kamarády. A za těmi jsem se vydal.
Na hřišti za panelákem hráli čtyři kluci nohejbal. Sešlo se jich víc, ale dohodli se na soutěži dvojic, a tak zbývající zatím z meze okukovali hru.
„Ahoj, můžu přisednout?"
Udiveně se otočili a zvědavými pohledy odhadovali nově příchozího, jen o pár let staršího mladíka. „Dobrý den," odpověděli váhavě na pozdrav.
„Kluci, potřebuji pomoct."
Oživení. Už věděli na čem jsou. „O co jde?"
Žádost o pomoc může být různá. Stěhování nových nájemníků,
27
oprava auta nebo cokoli jiného vždy přináší rozruch. A někdy i nejaké to přilepšení.
Tenhle mladík ale na nic takového nevypadal. Bydlel krátce v jejich ulici a znali ho od vidění. Co asi potřebuje?
Ukázal jsem jim tehdy nákres modelu sochy moai a dlouho vysvětloval, na co model potřebuji. U většiny zájem brzy opadl a raději šli vystřídat své kamarády na hřišti. Až na jednoho — Martina.
„Já bych to teda zkusil. Jestli to ale budu umět," znejistěl. A tak jsme byli s Martinem Oberfalzerem dva. Později se přidal i Martinův bratr Tomáš, kamarád Petr, Franta a spousta dalších.
Nakonec jsem zvolil odlití modelu z betonu. Vymyslel jsem si formu z hlíny a šel postup výroby probrat s odborníky. Měli jsme štěstí — byla to záležitost natolik kuriózní, že kdekdo považoval pomoc za příjemné povyražení. Vycházeli mi ochotně vstříc i docela cizí lidé. Nemalou roli v tom sehrál i článek ve VTM. Slévači a technici z Českých závodů motocyklových a z plzeňské Škodovky poradili a projekt dostal reálnou podobu. O velikosti sochy rozhodla dostupná mechanizace. Nemohl jsem si dovolit vyrobit kolos, kterým by žádný jeřáb nemohl hnout a který by běžné nákladní auto neuvezlo.
Výška čtyři a půl metru a hmotnost deset až dvanáct tun byl výsledek dalších porad, tentokrát s dopravními techniky. Zbývalo už jenom najít místo, kde bychom mohli dva tři měsíce vyrábět formu. To nebylo nic jednoduchého. Pro naši práci jsme potřebovali, aby tam mohla zajet všechna potřebná mechanizace a přitom aby to bylo někde blízko našeho sídliště.
Místo nám nakonec poskytl ředitel střední průmyslové školy ve Strakonicích na části pozemku určeného v budoucnu pro stavbu jídelny a svazáci ze školy nám nabídli pomoc. Do akce se zapojila i základní organizace SSM Zemědělského stavebního sdružení — Agrostavu, mého zaměstnavatele. To, že přiložili ruku k dílu právě kluci od nás, moc pomohlo. Ovládali práci s materiály Í s technikou, kterou jsme pro výrobu formy potřebovali. Mladý stavbyvedoucí Franta Křišťan obsadil tuhle funkci i při stavbě
formy, a tak nás několikrát díky svým zkušenostem ochránil před zbytečnými těžkostmi.
Pak nastalo vlastní modelování. Figurka o hmotnosti přes deset tun mazavé hlíny, navíc naruby jako formička na vánoční cukroví. Rozkreslil jsem deset řezů sochou, asi tak, jako když si lodní modeláři rozkreslují žebra pro výrobu trupů lodí, a ty jsme pak uložili do dřevěného bednění o rozměrech pět krát dva a půl metru. Prostor mezi jednotlivými žebry v bednění jsme postupně během tří týdnů vyplnili hlínou, až vznikla forma připravená pro vylití betonem. Nejdřív jsme si to ale vyzkoušeli nanečisto. Stejným postupem jsme vyrobili a odlili zkušební sochu vysokou jeden metr. Povedla se, a tak jsme začali práci na skutečné formě.
Těsně před jejím dokončením se stala aktuální otázka, kterou jsem stále ještě nechával otevřenou. Jakou máme vytvarovat podstavu? Kulatou nebo rovnou?
V literatuře jsem konečnou odpověď nenašel. Co teď? Už předtím jsem hledal někoho, kdo by mi poradil. Prvním, kdo mě napadl, byl spisovatel Miloslav Stingl, jehož knihou Poslední ráj jsem často listoval. Spojil jsem se s ním, ale moc jsem neuspěl. Doktor Stingl mi sice poskytl řadu užitečných rad, ale podstav soch si při návštěvě Velikonočního ostrova nevšímal.
Druhým člověkem, který se mi přihlásil po článku ve VTM sám, byl doktor ing. Břetislav Stas z Ostravy. Navštívil ostrov s výpravou Čedoku a měl dost času si sochy prohlédnout. Když si přečetl podrobnosti mojí hypotézy, vyvrátil myšlenku o oblých podstavách v jednom z pořadů sobotního rozhlasového Meteoru s temperamentem sobě vlastním. Později jsem se za ním do Ostravy
'g ETÄ.Ú
29
vypravil a strávili jsme spolu nad fotografiemi z ostrova zajímavý večer. Tvrdil, že podstavy jsou rovné. Pochybnosti ale zůstávaly. Co když je poloměr zaoblení tak velký, že není na první pohled patrný? Když uděláme modelu spodek rovný a bude chodit, může někdo vznést námitky, že se základnou obroušenou chůzí dokulata by socha nechodila.
Jak se blížilo dokončení formy, byl jsem stále nervóznější. Jaký tvar zvolit, aby se neznehodnotilo několik stovek do té doby odpracovaných hodin?
Nakonec už kluci čekali jen na mé slovo — konečné a definitivní. Rozhodl jsem se pro ty nej tvrdší podmínky a zvolil stejnou podstavu jako ve výpočtech.
Konečně byla forma hotová a mohli jsme ji slavnostně vylít betonem. Pro peníze na cement jsem sice musel sáhnout do vlastní kapsy, ale ten báječný pocit, když autojeřáb po měsíci tuhnutí betonu sochu vztyčil a my poprvé viděli výsledek naší práce, stál za to.
V té době už naše okresní noviny psaly o chystaném pokusu, a tak kolemjdoucí věděli, o co jde. I když...
Jednou se u ní zastavili dva starší pánové.
„Podívej, to je ta socha, co s ní budou dělat ten experiment."
„To bych rád věděl, kde ji ti kluci vykopali! Ještě je na ní hlína, koukni," odpověděl starší a ukázal na zbytky hlíny z formy, které jsme teprve odstraňovali.
První pokus
A pak konečně nadešel okamžik, na který jsme přes půl roku čekali. To bylo 8. prosince 1982. Byl zamračený podzimní den a obloha po včerejším dešti slibovala další nadílku vody. Pokus s moai byl připraven a socha stála na ploše pod restaurací Hvězda ve Strakonicích, kterou nám uvolnil městský národní výbor. Nechtějte ode mě, abych vypisoval, co jsem si v těch dnech užil za nervy. Podaří se pokus, nebo všechno skončí blamáží? Hlavně, aby se nikomu nic nestalo, to bylo ze všeho nejdůležitější. Nespadne
30
nám socha? Pochybností byla spousta. Pro jistotu jsem požádal o pomoc autojeřáb, který po celou dobu pokusu jistil sochu proti pádu. Strach jsem ale měl stejně.
Kluci mi naštěstí pomáhali, jak mohli, a hlavně věřili, že všechno dobře dopadne.
„Všechno připraveno?"
Nakláněči drželi lana upevněná za hlavu moai a čekali na povel. Vzápětí po nich měli přijít na řadu tahači od pootáčecích lan, jejichž úkolem bude dát našemu betonovému Golemovi do-předný pohyb.
Teď!
31
Lana se napjala. Kluci zabrali, co to šlo, ale výsledek žádný. Povolili jen na okamžik nutný k lepšímu uchopení provazů, a znova se do nich zapřeli. Zase nic.
„Nejde to."
„Překážíme si," posoudili situaci.
Vidéli to i diváci. Ke dvěma šikmým lanům vedoucím k hlavé moai se sice vešlo dost lidí, ale nemohli za ně všichni příliš dobře tahat.
Co teď?
„Udělejte si hrazdu z trámu." Ochotné ruce rychle podaly trámek a přivázaly jej k dvěma lanům od hlavy. To bylo lepší. „Začínáme, teď!"
Lana prořízla vzduch a socha nepatrně zabalancovala. Kratičké prodlení, jak se vracela do původní polohy, a nový tah.
„Jedeme! Tahejte! Teď, teď!" To už dvanáct tun ochotně poslouchalo řídící lana a kývalo se sem a tam.
„Kluci, pozor! Teď!"
To bylo znamení pro skupinu pootáčečů. Ruce pevně sevřely lana, nohy se zapřely — a strakonická moai udělala první krok. Teď!
Náklon na druhou stranu, pootočení opačným směrem, a už tu máme druhý krok. Sláva, jde to!
Všechny starosti předcházejících dnů ze mě rázem spadly. I kluci měli radost a se zápalem pokračovali.
Abychom zjistili nejmenší počet lidí potřebných pro dopravu, odvolávali jsme postupně jednotlivé tahače. U naklánění jich nakonec zbylo osm a u pootáčení devět. Dohromady sedmnáct lidí.
Zapamatujte si to číslo, ještě se o něm bude mluvit.
Koncem května 1985 mi zatelefonoval kamarád, kterého jsem už přes rok neviděl. Místo očekávaného přátelského, jak se máš, co děláš, na mě vybafl otázku.
„Jedeš s Heyerdahlem na Velikonoční ostrov?"
Protože jsem o chystané expedici neměl sebemenší tušení, odpověděl jsem podle toho.
32
Josef Houska, jak se kamarád jmenoval, to postřehl a nedočkavě vyrukoval se svojí velkou novinou.
Prý v Mladé frontě vyšel někdy začátkem měsíce malý článek o nové výpravě muzea Kon-Tiki na Velikonoční ostrov. Pepovi na rozdíl ode mě zprávička neunikla.
Našel jsem si ji ve vydání ze 4. května 1985 a nedočkavě četl: NEÚNAVNÝ BADATEL — Další Heyerdahlova výprava — Norský vedec Thor Heyerdahl, který v letech 1955—1956 prekonal na balzflvém voru KON-TIKI Tichý oceán, chystá další výpravu. Na žádost norského muzea Kon~ Tiki povede archeologický výzkum na tichomorských Velikonočních ostrovech. Stále aktivní sedmdesátiletý védec hodlá zahájit expedici v příštím roce. Bude se věnovat vykopávkám rituálních předmětů a dalších historických památek, jejichž přítomnost byla na ostrovech nedávno zjištěna.
Po přečtení se mi málem zatočila hlava. To by byla fantazie, jet tam s ním. Naštěstí jsem rychle vystřízlivěl a začal číst znovu. Expedice odjíždí za půl roku. Zajímal by náš pokus pana Hcyerdah-ia?
Myšlenka napsat slavnému badateli dopis mě napadla téměř vzápětí, ale hned jsem ji zahnal. To by byla opovážlivost. Nebo nebyla ?
Po chvilce váhání jsme s inženýrem Pavlem Ehrlichem, který mi pak pomáhal i s dalšími dopisy, sepsali v angličtině vyprávění o našem pokusu, odeslali je a čekali.
V duchu jsem počítal dny, kdy asi dopis dosel adresátovi, a představoval si badateie, jak drží list v ruce, čte, shovívavě se usmívá a háže dopis do koše.
Asi to bylo trochu jinak, protože po necelých třech týdnech přišla odpověď. Dovedete si představit tu radost? Už to jsme považovali za nesmírný úspěch.
Ale to nebylo všechno. Thor Heyerdahl nám nejen odepsal a poděkoval za dopis, dokonce ho zajímaly další podrobnosti experimentu.
Obratem jsme sepsali druhý dopis o mnoha stránkách, přidali fotografie ze strakonického pokusu a znovu netrpělivě čekali na výsledek.
33
Splněný sen
Výsledek přišel poštou a měl podobu pozvání. Dodnes ten dopis umím zpaměti.
Zkrátím to: 17. ledna 1986 jsem odlétal do Kodaně k setkání s Thorem Heyerdahlem a ostatními Členy expedice a ted se tedy tetelím blahem na sedadle vedle hrdiny svého klukovského snění a vidím a slyším, jak se usmívá mým rozpakům a říká mi, abych ho oslovoval Thore, protože jsme kolegové.
Prašná silnice se klikatila těsně podél černých, divoce rozeklaných pobřežních skalisek, o která se s duněním tříštily neúnavné vlny Tichého oceánu. Každou chvíli jsme míjeli rozpadlou obřadní plošinu ahu se skupinou povalených soch, ale nikde jsme k mé lítosti nezastavili.
Naším dnešním cílem byly jiné sochy, roztroušené podél prastarých cest nedaleko sopky Rano Raraku. Zůstaly stát a padly při dopravě na svá ahu a právě na nich jsme se chtěli přesvědčit, zda jsou naše představy o způsobu-stěhování soch a o tvaru jejich podstav správné.
K první soše jsem šel se smíšenými pocity. Bude? Nebude? Netrpělivé jsem zrychlil krok a předběhl ostatní. Při pohledu na spodek ležícího obra mi srdce poskočilo radostí. Byl takový, jak jsem doufal — ani úplně rovný, ani příliš zakulacený. Zatímco jsem po něm přejížděl dlaní a pátral po dalších podrobnostech, došli i ostatní. Hned postřehli to, co já před okamžikem, a začala živá diskuse. Z prvních pracovních porad ještě v Santiagu věděli, co pro úspěšný průběh pokusu potřebujeme, a tak měli radost, jako by nám moai už chodila.
Ještě jednou jsme si celý příchod zopakovali pro kameru a rychle spěchali k další soše. Bude taky taková? Byla. Stejně tak i třetí, čtvrtá a další.
Nadešel čas oběda, a tak jsme se přesunuli do chladivého stínu malého eukalyptového háje pod Rano Raraku. Plastikové krabice, kterými nás vybavili v hotelu, vydaly svůj obsah — stu-
dená pečená kuřata, sendviče a ovoce.
Během jídla {tady člověka opravdu nenechají v klidu najíst) jsme znovu a znovu probírali dopravu soch a plánovaný experiment. Seděl jsem nad svou porcí a přemítal o obtížích, které nás ještě čekají, než se začne socha pohybovat.
Ze zadumání mě vytrhla otázka zvukaře filmového týmu, dvaadvacetiletého Švéda Anderse, jestli vím, proč mají všechny sochy čísla.
Věděl jsem to. Všechny moai opatřil velkými bílými čísly katolický misionář Sebastián Englert, který tady před lety působil. Dvaceticentimetrové číslice umístil kam ho napadlo, hlavně aby byly dobře viditelné. Barvu měl zřejmě dobrou, vydržela dodnes. Badatelé se vztekají a turisté ještě po letech žasnou nad jeho vkusem. Věděl jsem to, ale v Andersových ocích svítila šibalská jiskra a já mu nechtěl zkazit radost.' Zakroutil jsem hlavou, že nevím.
No přece, zazářil mladý Švéd, aby — až je uvedeš do pohybu — nevznikl na cestách zmatek. Sám se svému vtipu hlasitě zasmál a nakazil všechny ostatní.
Po odpočinku jsme zamířili vzhůru do kráteru Rano Raraku. Sluníčko stálo téměř v nadhlavníku a nemilosrdně nás bombardovalo svými paprsky. Cítil jsem, jak mě začínají hřát předloktí. Ráno jsem si totiž nerozvážně vzal košili s krátkými rukávy. Obnovil jsem vrstvu opalovacího krému a nedočkavě vykročil po kamenných schodech vytesaných pro pohodlí turistů v úbočí sopky.
Vystoupili jsme na vrchol. Pohled na jezírko uvnitř kráteru už pro mě sice nebyl nový, před přistáním jsme přece nad Rano Raraku zakroužili, zblízka ale bylo o hodně krásnější. Jezírko měří v průměru asi tři sta metrů a rozkládá se v mělké, táhlé míse jícnu. Jeho tmavěmodrá hladina ostře kontrastuje se zeleným rákosem rostoucím při břehu a s žlutočervenou horninou kráteru, která prosvítá řídkou trávou. Sopce dominují dva černé hroty rozeklaných skal, které ční vzhůru na jižní straně jícnu. Pod nimi stojí několik desítek do poloviny zasypaných moai s pohledem upřeným na jezírko. Tyto sochy byly vytesány uvnitř kráteru a tady také zůstaly. Žádná socha tedy neputovala přes hranu jícnu.
35
Prokázaly to rozbory vzorků z jednotlivých soch a tufu vné i uvnitř sopky.
Dolů po úbočí a do dálky je pěkný výhled. Vidíme až na západní konec ostrova, kde se hrdě tyčí mohutná sopka Rano Kao. Její kilometrový kráter navštívíme v některém z příštích dnů.
Krajina pod námi je překvapivě pustá, jen sluncem spálená tráva a kameny, rovina a osamocené homole vyhaslých sopek. Stromů je tu málo. Sem tam se krčí malý hájek, nic víc.
Oko vnitrozemce ale neustále přitahuje hladina oceánu. Ten je napravo i nalevo, jsme přece na ostrově.
Jakou barvu bys namíchal, Pavle? slyším v duchu hlas strakonického Mistra Rejžka, jakou barvu bys namíchal, kdybys chtěl malovat Pacifik?
Základní je modrá. Ta se odráží od oblohy. Když na ní ale jsou obláčky a slunce svítí hodně shora, vznikají na modré pláni tmavé skvrny stínů. Když pak slunce svítí ze strany, běloba obláčků se zrcadlí na vodní pláni. Barvu oceánu ovlivňuje i denní doba. Ráno a večer převládají odstíny žluté, červené a fialové. Pak tu ještě hraje svou roli vítr, tvar pobřeží a určitě ještě spousta dalších vlivů, které neznám. Takže vlastně nevím. Než bych namíchal ten správný odstín, byl by oceán zase jiný. Je to svízel, pane Rejžku. Pacifik je živoucí organismus, měnící se neustále s bezmeznou fantazií.
Během svého pobytu jsem viděl oceán hořící červánky, zlatě zářící chvilku před západem slunce i šedivý a černý. To bylo ve chvílích, kdy přišla bouře a mnohametrové vlny s obrovskými čepicemi pěny útočily na ostrov, jako by chtěly jednou provždy spláchnout to směšné skalisko, které jim tu zničehonic stouplo do cesty při jejich letu oceánem.
Od Rano Raraku jsme pokračovali podél úbočí Poike. Poike je sopka a na rozdíl od ostatních sopek ostrova je úplně hladká, bez jediného kaménku. Později, až bude čas, navštívíme i ji.
Pak přišla Anakena. Anakeňa je zátoka, kde se vylodil legendární král Hotu Matua, místo pobytu králů ostrova. Jako třpytící se démant září běloučký písek její pláže zasazené ve šperku blan-
36
kytně modrého more a svěže zeleného pobřeží vroubeného hájem kokosových palem. Tady byl tábor Thorovy první expedice před třiceti lety a také tu probíhal archeologický výzkum a restaurátorské práce. Zátoku zdobí jedna z mála obnovených plošin ahu ostrova: slavné Nau JVau. Čtyři z pěti celých moai, které je zdobí, jsou jedinou skupinou soch zdobenou rudými kamennými klobouky pukao.
Mohl bych vyjmenovávat ještě spoustu dalších důvodů, pro které je Anakena výjimečná, ale to nechrne na jindy, dnes jsme sem přijeli jen na chvilku. Slunce nemilosrdně pražilo, hravé vlny a teplé moře nás lákaly. Vrhli jsme se do průzračné křišťálově
čisté vody.
Po chvilce dovádění jsem si vypůjčil brýle a zamířil za Gon-zalem, který plaval na otevřené moře. Slunce prozařovalo vodu a v ní jsem rozeznal každou podrobnost na dně. Mezi kameny se sem tam kmitla barevná rybička nebo nějaký živočich. Když jsem se rozkoukal, viděl jsem hejna ryb přímo kolem nás. Vůbec se nás nebály, jen udržovaly odstup. Po chvilce připlavaly i větší, téměř metrové. Ani ty nejevily strach, ale to už ve mně promluvilo srdce suchozemce a patřičný odstup jsem začal hlídat já.
Den se chýlil ke konci a my vyrazili na zpáteční cestu. Bylo toho na mě dost. Dojmy jsem bez úhony vstřebal, a co bylo třeba, uložil v paměti a zaznamenal do zápisníku, ale slunce mě dostalo. Spálené ruce se začaly ozývat s dvojnásobnou pálčivostí. Měly tmavě červenou barvu a každý dotyk jsem bolestně pociťoval. Snad to zachrání speciální opalovací přípravky a naše univerzální Indulona, zadoufal jsem.
PÁTEK 24. LEDNA 1986, TŘETÍ DEN POBYTU
Moai se usmívají
Drahé opalovací krémy zklamaly. Zklamala dokonce i Indu-lona, která osvědčila své kvality mnohokrát při opalování v Bulharsku. Včerejší opálení mi připravilo neklidnou noc a ráno jsem vstával celý rozlámaný.
Draze poučen jsem si oblékl košili s dlouhým rukávem a šel na snídani, vzít si aspoň pár soust. Cítil jsem, že mám horečku. Měli jsme zeleninový předkrm, pečivo, máslo a džem. K pití roznášela obsluhující děvčata čaj a kávu. Kromě toho stály na stole džbánky s ovocnou šťávou.
Když jsme nasedali do přistavených džípů, upozornil mé Beng, že jsem včera měl košili s krátkým rukávem a že ji tedy mám mít na sobě i dnes. Prý pro kontinuitu filmu. Předloktí pálila jako oheň, ale převlékl jsem se a mohl jenom doufat, že slunce nebude tolik svítit. Pražilo ale ostošest až do oběda.
Naše první cesta vedla do místního muzea. Jeho ředitelem je náš hostitel Sergio Rapu.
Muzeum sídlí na pobřeží severně od vesnice v lehké montované hale o rozměrech asi sedm krát patnáct metrů. V jediné velké místnosti jsou ve vitrínách, na panelech i jako samostatné exponáty umístěny nerosty, obsidiánové hroty, mapky, obrázky, staré sošky a modely domů dávných obyvatel ostrova.
38
V jednom koutě vyčnívala z upravené hromady prsti hlava ležící středně veliké moai. Sergio nás na ni zvlášť upozornil a pozornost si vskutku zasloužila. V obvykle prázdných očních důlcích měla ze zažloutlých úlomků korálů seskládané oční bulvy s černou panenkou z tmavého kamene uprostřed. Spatřili jsme tedy na vlastní oči Sergiův slavný archeologický nález, který prokázal, že sochy nebyly slepé, jak se dosud předpokládalo. Odsunul tak hlubokomyslné úvahy o slepých, mlčenlivých a vševědoucích obrech tam, kam odjakživa patřily.
Na fotografii visící nad cenným exponátem jsme viděli skupinu moai s už nasazenými bulvami. Ty byly nové, vyrobené nedávno pro skupinu moai v Anakené. Sochy mi padly do oka na první pohled. Jejich sevřená ústa pod veselýma očima jako by soše dávala spise žertovný, šprýmovný výraz a už zdaleka nepůsobila tak přísně a chladně. Sochy Velikonočního ostrova promluvily a popřely křivá nařčení nespočetných mystifikátorů. Za několik dnů budu stát v santiagském muzeu předkolumbovských kultur jako opařený před jednou z vystavených posmrtných masek Indiánů — má v očních otvorech bulvy stejného tvaru a typu jako moai ve zdejším muzeu. Všiml si už někdo té souvislosti?
V muzeu Rapa Nui jsou vystaveny i nálezy lidských koster a několik lebek. Mají velký význam pro studium osídlení ostrova v dávné minulosti. Zaujala mě jedna z koster, zpola vykukující z písku, nasypaného uvnitř velkého kamenného hrnce. Vlastně to byl jakýsi sarkofág, vytesaný z červeného turu, z něhož domorodci v době tesání soch vyráběli jejich klobouky — pukaa. Netušil jsem, že tento způsob pohřbívání existoval i tady.
Kromě starých exponátů si návštěvník muzea může prohlédnout i mnoho obrázků a map. Zachycují geologii, faunu a flóru ostrova. Fauna je poměrně chudá, jen myšky, brouci a ptáci. Žádná velká zvířata. Z rostlin jsou nej důležitější banánovník, sladké brambory, rákos totora a taro> což je rostlina s listy jako má kala a s kořenem připomínajícím silnější křen. Taro zdejší kuchaři podávají vařené a chutná asi jako naše chlupaté knedlíky. Při vzpomínce na chlupaté knedlíky jsem nasucho polkl a v duchu se omluvil
39
mamince a českým hospodyňkám vůbec. Ty knedlíky jsou samozřejmě mnohem lepší. Taky mi chuť tohoto kořene připomněla namačkanou chlebovou střídu, i barvu má podobnou.
Obrázky zachycovaly, jak domorodci rostliny pěstovali. Protože v zimním období bičují ostrov prudké větry, které by křehké výhonky zlámaly, zakládali domorodci v propadlých sopečných proláklinách podzemní zahrady. Kde nebyly přirozené díry, obestavěli ostrované mladé rostliny kamennými ohradami.
Později jsem měl příležitost prohlédnout si je přímo v terénu. Nacházeli jsme je téměř všude v místech dávno opuštěných vesnic, často v nich dosud rostou banánovníky, fíkovníky či plané ananasy, ale nikdo je nesklízí.
Nynější muzeum je jen provizorní, opodál vyrůstá nové. Využil jsem příležitosti a šel si prohlédnout zdejší stavební metody. Protože i běžný stavební materiál musí ostrované dovážet z pevniny, snaží se stavbaři využít místních zdrojů. Hojně používají červený sopečný kámen, z něhož jejich předkové kdysi tesali kamenné klobouky pukao, jimiž byly některé moai ozdobeny.
Jeho opracování je snadné. Sledoval jsem jednoho z kameníků, jak paličkou a sekáčkem během několika minut přetvořil metrový balvan v pěknou obdélníkovou dlaždici. Chtěl bych vidět, co by si počal s naší žulou.
40
Z dlaždic se staví buď jednoduchá nebo dvojitá zeď Mezera dvojité zdi se vylije betonem z písku a drtě zbývající po sekání dlaždic. Pokud je zeď jednoduchá, druhou stranu tvoří dřevěné posuvné bednění. Beton se pak zakryje štukováním a mezery mezi dlaždicemi se vyplní maltou. Takto vzniklé stavby vypadají překvapivě působivě.
Ahu
Od muzea jsme přejeli na Tahai, ležící na pobřeží opodál směrem k vesnici. To je místo, kde se najednou ocitnete v jiném čase, o několik staletí zpátky. Tahai je nově rekonstruovaný obřadní areál dávných obyvatel ostrova o rozměrech přibližně kilometr krát kilometr. Stranu obrácenou k pobřeží tvoří tři kamenné plošiny ahu, zdobené stojícími sochami. Vlevo je jich pět a napravo na dvou zbývajících vždy po jedné. Jedna z osamocených soch je ozdobena pukaem. Středem mezi plošinami vede asi patnáct metrů široká dlážděná cesta, klesající k malému prastarému přístavu, který je součástí areálu.
Stál jsem mezi omšelými zdmi plošin a snažil se srovnat si nové poznatky v hlavě. Nikdy předtím jsem si neuvědomil, jak jsou obrovské, a co úsilí a materiálu spotřebovala jejich stavba. Tehdejší neúnavní kameníci nejenže vytesali moai a rozmístili je po celém ostrově. Oni pro ně navíc vybudovali rozsáhlé majestátní podstavce. Nebo to bylo naopak? Domorodci stavěli na pobřeží plošiny ahu a teprve později přišli na nápad ozdobit je sochami? Nevím, ale pokaždé to dává trochu jiný smysl.
Jak vlastně taková plošina ahu vypadá?
Základem je rovná nebo mírně k moři se svažující plocha obdélníkového tvaru. Její délka bývá od deseti až do téměř sta metrů a šířka dosahuje až padesáti metrů. Většina ahu leží těsně na břehu a od vody je odděluje jen metr až dva široká zeď. To je vlastní podstavec pro moai. Bývá vysoký tři, ale někdy i šest metrů a domorodci je stavěli z velkých kamenů dovedně seskládaných
na sebe. Některá ahu stavěli z přesně přitesaných dlaždic, které na první pohled připomínají slavné stavby Inků v Jižní Americe. Dlaždice jsou na nich opravdu mistrovsky opracované a mezery mezi nimi téměř nenajdete. Tato ahu prý pocházejí z ranějšího období osídlení, a jestli dokazují spojení ostrova s indiánskými civilizacemi Jižní Ameriky či ne, o tom vědci stále ještě diskutují.
Podstavec se sochami nevystupuje z plošiny přímo. Několik metrů před ním se vzhůru k němu zvedá šikmá plocha pod úhlem patnácti až dvaceti stupňů, která končí půl až tři čtvrtě metru pod jeho vrcholem. Zdobí ji naskládané černé balvany o velikosti většího medicinbalu, vystupující z řídké trávy jen malou oblinou. Zasazeny v několika řadách naprosto pravidelně po celé délce šikmé plochy tvoří působivou dekoraci.
PLOŠINA PRO VYSTAVOVÁNI' MRTVÝCH
Takto tedy vypadala ahu v době své největší slávy a rozkvětu, kdy sloužila kultovním ceremoniálům a k pohřbívání význačných hodnostářů kmene. V té době na ostrově žilo osm hlavních oddělených skupin v samostatných vesnicích. Dnes leží většina z 244 ahu v troskách. Podlehla v nerovném souboji s časem, lidmi a přírodou. Ostrov několikrát zasáhla vlna tsunami i zemětřesení, jejichž ničivá síla dokončila dílo zkázy. Podle legend domorodců totiž strhávání soch patřilo k triumfu vítězů při dobytí nepřátelské
42
osady, jejichž součástí ahu byla. To probíhalo v dobách, kdy poklidné soužití údajně několika různých ras obývajících ostrov přerušila občanská mezikmenová válka.
Těch pár opravených ahu vděčí za svou renesanci dr. Williamu Mulloyovi, který je přednedávnem rekonstruoval. Byl jedním z členů první Heyerdahlovy expedice a později se sem několikrát vrátil, aby pokračoval ve vykopávkách a v obnově zničených památek. Ostrov mu učaroval a svou práci nechtěl nechat bez následovníků. Vybral proto mezi dětmi domorodců několik nadaných a nechal je vystudovat archeologii. Náš hostitel Sergio Rapu byl jedním z nich.
Dr. Mulloy zemřel a jeho nástupci mu postavili v Tahat malý památníček. V tiché úctě jsem před ním chvilku postál a pak pokračoval v prohlídce areálu.
Zaujala mě podivná kruhová stavba z plochých kamenů. Vystupovala ze svahu sbíhajícího k plošinám. Měla průměr asi patnáct metrů a nejvyšší výšku něco přes tři. Rovná střecha vycházela přímo ze svahu a kryl ji stejný travnatý porost jako celé okolí. Dovnitř vedlo několik úzkých hranatých otvorů těsně u země. Ze tmy vchodů čišelo chladné vlhko a pach plísně. Byl to dům pro hodnostáře při slavnostech, které tady probíhaly. Od prohlídky jeho nitra mě odradilo množství plechovek od piva a coca-coly, které spolu s dalšími odpadky hubily podlahu předsíněk.
Podle mého názoru žili prostí domorodci v daleko zdravějších obydlích. Byly to domy z větví a trávy, které jsem si prohlížel na obrázcích v muzeu. Zbytky jednoho z nich jsem našel opodál. Vlastně to byly pouhé základy z černých kamenných dlaždic postavených na výšku, tlustých asi patnáct centimetrů. Tvořily protáhlý ovál o délce deseti a někdy i více metrů. Do otvorů vyvrtaných do dlaždic shora stavitelé zastrkali větve a navzájem je svázali do klenby. Vzniklou kostru pokryli vrstvou suché trávy. Takový dům připomínal dlouhou kupku sena nebo člun obrácený dnem vzhůru. Poskytoval přístřeší třiceti až čtyřiceti osobám. Alespoň to tvrdily vysvětlivky pod obrázky v muzeu. Dnes je možné jeden takový dům spatřit nedaleko Tahai. Jeho architekt vyšel
43
ze starých tradic a navrhl moderní luxusní bungalov ve tvaru dávných staveb.
Celkově ve mě Tahai vzbudilo dost stísněný dojem. Stojící moai přes svých pět metrů výšky a mohutná těla sice vzbuzovaly úctu, ale ve srovnání s podstavci, na nichž stály, působily téměř nicotně.
Rozlehlost a solidnost podstavců a vůbec celá ahu mě šokovala. Jejich zadní stěnu otočenou k moři tvořila šestimetrová kaskádová zeď z velkých neopracovaných kamenů. Odhadoval jsem, že dávní stavitelé museli jenom tady přemístit několik tisíc kubíků materiálu. Dokud jsem neviděl ahu na vlastní oči, nedokázal jsem si představit jejich pracnost. -Bez vozů a tažných zvířat, která tu nikdy nežila, to musela být obrovská, vysilující práce. Předpokládám, že takové dílo nevzniklo naráz, ale postupným rozšiřováním starších menších staveb, ale stejně. Co tady bylo vyplýtváno na oltář jakéhosi dávno zapomenutého božstva lidské dřiny, potu a utrpení.
VĚTVi' TVOÍLitiCH KOSTIlU
Z. VLOCHYCh líAMEUO
44
A přece jsou tetované!
Mám-li po pravdě vylíčit své pocity, nemohu se znovu nezmínit o svých spálených rukou. Lehkou větrovku jsem už svlékal jen při natáčení, ale i ta chvilka sluníčku stačila, aby se do nich lačně zakouslo. Pak spokojeně zašlo za temná mračna a nechalo je vyplakat prudkým lijákem nad mými praskajícími puchýři.
Déšť na Velikonočním ostrově přichází rychle a je vydatný. Po půlhodině, kterou jsme využili k naobědvání v džípech, bylo ale po dešti a slunce zase pálilo.
Odpoledne jsme zamířili k Rano Raraku, protože naším cílem byly polozasypané stojící moai na jeho úbočí. Vede mezi nimi pohodlná turistická stezka spojující nejzajímavéjší místa této pozoruhodné sochařské galerie pod širým nebem.
Tady jsem konečně uviděl sochy známé z fotografií. Trčely v horku z prořídlé, sluncem zežloutlé trávy jak očouzené komíny vypálené vesnice. Strnulé, znetvořené zvětráním, všechny stejné. Fakt.
Vlastně ne. Počkat!
„Co to má tamhleta moai na tváři? A na bradě taky! Arne, prosím tě, co znamenají ty dolíky na tvářích soch?" obrátil jsem se na profesora Skjolsvolda.
„To jsou otvory po vypadaných kamenech. Sám vidíš, jak povrch soch zvětrává."
„A není to tetování?" nedal jsem si pokoj. Kdesi jsem totiž jednou četl, že původní obyvatelé ostrova si na tetování potrpěli. Zvlášť aristokracie. A když sochy představovaly náčelníky nebo urozené osobnosti, proč by nemohly být podle nich také tetované?
„Ne, není to tetování," vmísil se do debaty Thor, který nás mezitím došel. „Tuf, ze kterého je tesali, obsahuje kousky tvrdších nerostů — xenolitů. Když tuf kolem nich zvětrá, kámen odpadne a zůstane po něm důlek. Je třeba co nejdříve získat prostředky na konzervaci soch. Jinak z nich za čas nic nezbyde."
45
To je pravda. Skupina obrů stojících porůznu na úbočí už. teoľ připomíná starý hřbitov s omšelými náhrobními kameny, i když pořád ještě hodně velkými.
„Dělá vlastně někdo něco pro jejich záchranu?" zajímal jsem se.
„Ano. UNESCO vypsalo soutěž o nejlepší návrh na jejich záchranu a jeden už dokonce vybrali. Jen peníze chybí. Až lidé uvidí film o expedici a tvém pokusu, budou se fondy snáz získávat, dloubl mě Thor a spiklenecky se usmál.
Zmínka o chystaných pokusech a o tom, co se od nich očekává, mě usadila. Zase jsem si hezky rychle uvědomit, proč tu vlastně jsem, a přestal jsem dotírat amatérskými dotazy. Raději budu jenom poslouchat zkušenější a koukat kolem. Však je na co. Několik desítek metrů výš nad turistickou stezkou končí svah deviduální drti — zvětralého tufu, která postupem času zavalila níž umístěné moai, a vzhůru k obloze ční rozeklaná skaliska kráteru sopky Rano Raraku. A Rano Raraku, to jsou především prastaré kamenické dílny, kde vznikaly sochy moai.
Vzhůru k nim!
Zapomněl jsem na starosti i debatu o tetování a šlapal hustou travou stále výš. Pod jedním převisem nahoře mé zarazily podivné škrábance na chřípí pěkného desetimetrového kolosa. Že by řádění turistů? Kdepak. Souměrná kresba, která se po oškrábání mechu obnažila, byla zaručeně starého data. Pěkný portrét pověstmi opředeného boha Makemaka.
46
Tak kdo měl pravdu! chtělo se mi vykřiknout. Tahle moai je přece tetovaná! Mohl jsem to ale sdělit jen okolním sochám, a ty to už dávno věděly.
Rád bych se ale těch kamenných hlav kolem zeptal na něco jiného: Jak je možné, že stejné tetování s jen trochu odlišným námětem jsem viděl na soše pocházející z míst tisíce kilometrů vzdálených? Myslel jsem na podobizny Synů slunce, vznešené Inky.
Ale to bych mohl klást otázky do omrzení. Vždyť mě pronásledovaly i při zpáteční cestě domů.
Tenhle ostrov má opravdu ještě mnoho tajemství a možná ještě nějaká časem přibudou. Jsem tady, abych jedno z nich pomohl vyjasnit, a to je moje hlavní povinnost. Klást otázky a pátrat po zajímavostech mohu, když tím nebudu rušit práci ostatních.
Ke konci dne jsem se začal cítit nesvůj. Ruce mi téměř zhnědly a otekly cd zápěstí k loktům. Příchod večera jsem proto uvítal vděčně jako vysvobození.
Po večeři nás navštívila skupina asi dvaceti Australanů z muzea v Sydney. Nezbylo mi nic jiného než obdivovat Thora. Ochotně vyhověl jejich prosbě a po dni, který pro nikoho z nás nebyl lehký, zahájil ve 23.00 besedu. Skončila prý kolem druhé ráno, ale to už jsem dávno spal.
SOBOTA 25. LEDNA 1986, ČTVRTÝ DEN POBYTU
Červený ostrov
Osvěžen spánkem jsem ještě před snídaní šel do vesnice prohlédnout si domky ostrovanů. Bylo před osmou, ale ulice zely prázdnotou. Vlastně ne tak úplně. Ulice ovládala spousta toulavých psů. Jsou to statní hafani nejrůznějších plemen a kříženci a ob-
47
vykle ve smečkách slídí po něčem k snědku. Raději jsem je obloukem obešel.
Jinak vesnice působila poklidným dojmem. Ulice stejně jako cesty všude na ostrově jsou prašné. Voda, kterou při prudkých průtržích mračen nestačí svést strouhy po stranách, postupně vymílá v jejich povrchu křivolaké rýhy. Když je stav kritický, dovezou nákladní auta stavební firmy z lomu za vsí fůry červeno-hnědé horniny a mohutný grejdr ji urovná. Příští déšť to pěkně pokropí a kola automobilů zajistí uválcování. Po suchém dnu povrch cest oschne a projíždějící auta zvedají hustá oblaka červeného prachu. Ten vládne na ostrově všemu. Postupně ulpívá na listech rostlin, na střechách, na oděvech i ve vlasech. Když je ale po dešti, třeba jako dnes, a nočním deštěm omytá zeleň září tisíci lampičkami kapiček rozsvícených vycházejícím sluncem a dýchá osvěžující vůní bezpočetných ibišků a orchidejí, je tu krásně.
Vesnice zabírá rozlohu zhruba čtyř čtverečních kilometrů a žije v ní většina z dvou tisíc obyvatel ostrova. Cizinec tu zpočátku ztrácí orientaci — oko těžko hledá nějaký záchytný bod, zeleň je všude téměř stejná.
Porůznu z ní vystupují přízemní prosté domky ostrovanů. Jsou buď zděné nebo montované z dílů. Oddělují je většinou nízké kamenné zídky. Někdy je tvoří jen navršené kamení z políček a zahrad, jindy pečlivě přitesané kusy červeného kamene s bíle vymazanými spárami. Za krytinu střechy, která musí vzdorovat zdejším prudkým dešťům, slouží nejčastěji vlnitý eternit. Stavby jsou pouze přízemní a nepodsklepené. Místa mají domorodci dost a sklípky na uskladnění zeleniny a ovoce jsou na téhle zeměpisné šířce zbytečné. Příroda dává své plody celý rok.
Některé domky stojí přímo u chodníku. Bývají to převážně obchůdky a krámky s nej různějším zbožím z kontinentu, ale ani domácí výrobky nepřijdou zkrátka. Návštěvník proto nalezne sošky domorodých bůžků, klobouky, korále a křehké sněhově bílé trsy korálů mezi obuví, textilem, potravinami — prostě všude prodávají něco a k tomu suvenýry. Ceny jsou tady ale pětkrát vyšší než na pevnině.
48
Obytné dornky ustoupily do zahrad a polí s nejrůznéjšími plodinami.
Většina rodin má zeleninu a ovoce vlastní. V obchodech proto ostrované kupují věci běžné životní potřeby, z potravin mléko, pečivo, sladkosti, nápoje a exotické pochoutky jako rýži, hrách a čočku.
Vesnice Hangaroa leží na mírném svahu a její dvě hlavní ulice vedoucí z kopce končí přímo na pobřeží u přístavu rybářských člunů. Na hlavní třídě je poštovní úřad, kancelář guvernéra a kulturní středisko, tvořené skupinou moderních bungalovů uprostřed pěstěného trávníku.
Na horním konci jedné z ulic stojí malý katolický kostelík se zvoničkou. Škola a nemocnice jsou na okraji vsi a cesty, které k nim vedou, jsou už užší a postupně mizí chodníky.
Vzadu nad vesnicí ční mohutná plechová nádrž vodojemu. Pitná voda byla na ostrově problém. Dnes ji čerpadla vodárny pumpují z hlubokých vrtů z podzemí ostrova. Jednoduchost, s jakou tady vedou vodovodní roury, je obdivuhodná. Prostě je položí do mělké stružky a zasypou. Strach, že by jim voda mohla zamrznout, neznají. Před každým domem vystupuje z trávníku smyčka s uzavíracím ventilem a s vodoměrem. Myslím si, že u nás by tak snadný přístup k hlavnímu uzávěru vody byl zdrojem nesčetných legrácek mezi sousedy.
Zpívali si tahači?
Po snídani jsme opět zamířili do Tahat pokračovat v natáčení, které včerejší déšť přerušil. Thor přizval dva domorodce, starce Leonarda a jeho sestru. Tvrdili totiž, že znají písně dávných posunovačů soch. Překvapilo mě, že něco takového může ještě v paměti ostrovanů existovat. O pohnuté historii Rapa Nui jsem už vyprávěl. Požádal jsem proto anglicky Thora, aby se stařeny zeptal, jestli vědí o způsobu transportu něco bližšího. Thor se španělsky zeptal jednoho z ostrovanů, a ten stařeně tlumočil do
v-
domorodého  jazyka. Odpovéd mi  přišla  v  opačném pořadí: „Ne."
Další otázku jsem neměl, a tak jsem jen sledoval, co bude dál.
Včera večer jsme se totiž na verande hotelu bavili o tom, že správná souhra lidí a patričný rytmus by měly práce s přemisťováním soch usnadnit. Píseň, to je přece i určitý rytmus, který může sjednotit skupinu tahačů, aby všichni společně a ve shodném okamžiku zabrali — a tím zmnohonásobili svou sílu.
Thor dal pokyn filmařům, aby připravili kameru, a stará žena začala tiše zpívat. Leonardo si stoupl do pozoru, zavřel oči a jako v tranzu se začal střídavě naklánět do stran a pootáčet v přívratných obloučcích. Pomalu postupoval vpřed. Bylo to legrační a zároveň tajemné. Pokračoval plně soustředěn na svou roli ještě chvíli po tom, co kamera přestala vrčet. Byl spokojený —■ dostal se do filmu. Pak ještě chtěl před kamerou přebírat provázky s kusem silné nitě, kterou pohotově vytáhl z kapsy, ale o to už filmaři zájem neměli. Přebírám provázků — tady je zvané kai kat — u nás známé jako „kolíbka" je běžnou součástí místního folklóru. Domorodci k němu používají poměrně velkou smyčku svázanou z téměř třímetrového provázku, ze které vytvářejí nejrůznější obrazce. Ke každému mají krátkou průpovídku nebo písničku. Později při festivalu jsme měli možnost obdivovat nej lepší mistry tohoto umění, které mělo v minulosti náboženský charakter.
Leonardovo druhé jméno znělo Pagarati. Pokud se nemýlím, jeden z posledních znalců tajemného písma rongorongo byl také Pagarati. Své tajemství si ale asi vzal s sebou do hrobu. Předávalo se vždy z otce na syna nebo na schopného žáka, ale vždy jen na takového, který dával záruku, že je nevyzradí prvnímu zájemci, kterého potká. Leonardo, jak jsem jej poznal, nebyl z nich a jako pramen vědeckého bádání ho bylo třeba brát se značnou rezervou.
Kromě nás si fantastickou scenérii Tahai přijelo prohlédnout i několik skupin turistů. Drahé fotoaparáty a všechny možné druhy videokamer zaznamenávaly  každou   zajímavost.   Bohužel také
50
Thora a nás ostatní, a tak se náš pobyt na Tahat nucené protáhl.
Turisté po ostrově cestují všelijak. Někdy i pěšky, ale většinou v malých autobusech, na terénních motocyklech, v džípech či na koních. To všechno si tady můžete pronajmout. Zvlášť bázliví turisté toužící po nevšedních zážitcích si pronajmou koně i s mladíkem, který je v tom případě žokej a průvodce ostrovem zároveň. A tak na jednom koni jedou dva. Je zajímavé, kolik postarších turistek má strach jezdit sólo.
Po obědě jsme se vypravili na Orongo — obřadní středisko ležící na nejjižnějším okraji sopky Rano Kao. Byl jsem na ně moc zvědav. Rano Kao tvoří jihozápadní konec ostrova a dál už je jenom nekonečná hladina oceánu, zpestřená třemi skalisky — ostrůvky Motu Iti, Motu Nui a Motu Kaokao.
Knihy mě poučily, že v minulosti se zde odehrávala vzrušující a pozoruhodná soutěž. Na jednom z ostrůvků každoročně hnízdily fregatky a úkolem závodníků bylo najít jejich vejce. Zní to jednoduše, ale asi to tak snadné nebylo, protože vítěz získával fantastickou odměnu. Na celý jeden rok se stal ptačím mužem — tanga-ta-manu. Byly mu ostříhány vlasy a místo nich mu kněží nasadili paruku. Neobvyklou korunovací získal údajně nadpřirozenou moc a hlavně vládu nad všemi obyvateli ostrova a jejich majetky. To bylo samozřejmě lákavé.
Slavnosti ptačích mužů
51
Kdo se mohl klání zúčastnit? Zpočátku prý téměř každý, ale později se účast stala výsadou těch nejurozenějších. Plavba na ostrůvek vzdálený dva kilometry přinášela i různá rizika a nepohodlí, a proto vybraní kandidáti.za sebe raději vysílali své sluhy a sami čekali v kamenných domech Oronga na výsledek. Skaliska kolem domů pokrývají rytiny stylizovaných ptačích mužů. Jejich podobizny jsem už znal z moderních rapanujských dekorací. Paní Routledgeová jich tady před půlstoletím napočítala 111.
Orongo ale nesloužilo jen slavnosti ptačích mužů — bylo místem řady dalších náboženských obřadů. Například pohlavního zasvěcování dospívajících dětí. Oblíbeným námětem zdobitelů Oronga byly proto i ženské pohlavní orgány. Tento motiv — rapa-nujsky ko mari —je samozřejmě symbolem plodnosti, český spisovatel a etnograf dr. Miloslav Stingl jich na zdejších skalách nalezl kolem padesátky.
Na vrcholu Rano Kao
První, co návštěvníka na vrcholku Rano Kao upoutá, je úchvatný pohled do stošedesátimetrové hloubky jeho hrozivého kráteru po levé straně cesty. V průměru má víc než tisíc metrů a na jeho dně se rozprostírá pestrý koberec jezírka porostlého ostrůvky rákosu totora. Turistická stezka vede na ostrý okraj kráteru tvořený skoro kolmými stěnami jícnu na jedné straně a strmými skalisky úbočí sopky padajícími do téměř třistametrové hloubky na straně druhé, kde se o ně tříští vody oceánu. Není tu slyšet nic než poryvy větru a křik ptáků. Velebné místo. Však si ho impresário skupiny Rolling Stones vybral pro nafilmování jejich koncertu. Naštěstí pro Oronga mu to úřady nedovolily.
První stavby, které jsme spatřili, byly ty, v nichž žili účastníci slavností. Vznikly poskládáním plochých kamenů a měly spoustu malých vchodů. Co vchod, to jedna samostatná místnůstka. Vstup dovnitř je návštěvníkům zakázán, aby nedošlo k porušení zbytků kreseb, které tam dodnes na kamenných dlaždicích tvořících obklad stěn nalézáme.
Naštěstí udělal hlídač pro Thora a jeho výpravu výjimku, a tak jsem mohl ukojit zvědavost a vsoukat se po loktech a kolenou do jednoho z otvorů. Uvnitř byla tma a nepříjemné vlhko. Octl jsem se v oválné komůrce asi pět metrů dlouhé a přes dva široké. Strop tvořený falešnou klenbou byl tak nízký, že jsem nemohl ani v podřepu zvednout hlavu. Podržel jsem profesoru Skjols-voldovi světlo, aby si mohl ofotografovat zašlé kresby, a s chutí vylezl ven. Moc útulné to tam tedy neměli, i když pro zkrášlení svých příbytků leccos podnikali. V restaurátorské dílně muzea v Santiagu jsme se při prohlížení převezených dlaždic dověděli, že pod kresbou, kterou právě obdivuji, je ještě alespoň osm starších vrstev s jinými obrázky.
Nahrazovala nová kresba starou výzdobu, podobně jako my malujeme byty? Nebo časem docházelo k vývoji náboženských představ?
Domy Oronga navazovaly jeden na druhý a jejich spojením vznikla členitá stavba, připomínající zmenšenou vyšehradskou či terezínskou pevnost. Střechu měly stejně jako dům v Tahai rovnou a porostlou trávou.
Na jižní straně Orongo končí domem postaveným do půlkruhu. Ten se mi líbil ze všech nejvíc. Byl nasměrován na ony tři ptačí ostrůvky a jeho sedm vchodů těsně vedle sebe ústilo na malou
53
plošinku, velkou asi jako naše dva balkóny, zdobenou rytinami ptačích mužů a podobiznami boha Makemaka. Díky tomu, že vyčnívá nad třistametrovým srázem, je z ní pěkný výhled na oceán. Na balvanech kolem jsem si prohlédl a ofotografoval řadu petro-glyfů, ale nepočítal jsem je. Ony ko mari jsem nenašel žádné. Nejsem v těch věcech odborník a taky je tady kreslili jinak než u nás.
Při zpáteční cestě dolů do vesnice jsem jel v džípu, který řídil Gonzalo Figuera. Je to velice solidní starší pán a pochází ze staré chilské rodiny. Před třiceti lety byl coby student členem první Thorovy expedice. Od té doby sem jezdí jako poradce archeologických i filmařských výprav. V jeho žilách koluje krev španělských grandů, kteří pokořili indiánské říše Jižní Ameriky.
To se bohužel projevuje i při řízení auta. Když má dobrou náladu, povolí mu jako ušlechtilému hřebci.
Stařičký džíp se s příšerným rachotem a skřípěním řítil příkrou neudržovanou cestou plnou děr a kamenů. Co chvíli jsem nás viděl padat v lavině suti do propasti zející u krajnice. Gonzalo se ale tvářil naprosto spokojeně a dál tiskl pedál plynu na doraz. Nefungující vybehané tlumiče pérování zničené na zdejších silnicích naštěstí způsobovaly, že všechna čtyři kola vozu byla příliš často
54
a dlouho ve vzduchu a nemohla nás hnát kupředu požadovanou rychlostí.
Večer jsem usínal spokojen. Viděl jsem Orongo a přežil celkem ve zdraví cestu zpět.
NEDĚLE 26. LEDNA 1986, PÁTÝ DEN POBYTU
Zubatí světci
Naše první neděle na Rapa J\ui. O programu se nediskutovalo, byl dán právě tím, že šlo o neděli. Půjdeme do zdejšího kostelíka na mši, Pro domorodce by prý bylo urážkou, kdybychom ho nenavštívili.
Svátečně oblečeni a obtěžkáni filmařskou výzbrojí, za veselého vyzvánění svolávajícího věřící jsme zamířili jednou z hlavních ulic. Hangaroy vzhůru ke kostelíku.
Zvenku vypadal dost omšele. Byl totiž v přestavbě a právě dostával novou střechu. Na vývěsce opodál jsem si prohlédl architektonický návrh, jak bude vypadat po dokončení. Obrázek byl nakreslen pekné v axonometrii, ale zarazila mě na něm jedna věc. Přes jemnou kresbu architekta kdosi tužkou přikreslil po obou stranách vchodu dvě v poměru asi tak dvoumetrové moai. Zdálo se mi to dost násilné. Patrně nějaký zdejší vtipálek, obhajující staré tradice, usoudil jsem.
Uvnitř čekalo další překvapení. Když oči navykly příšeří, nemohly uvěřit, co vidí. V popředí stály obvyklé katolické sochy
55
a malý oltárik, ale v řadě svorné s nimi jedna skutečná moai. A aby překvapením nebyl jen tak konec, nebyla tam sama. Vedle ní se na velkém balvanu na věřící šklebil bůh Makemake.
Thor si všiml mého údivu a s úsměvem ukázal na sochy klasických světců.
To snad ne! chtělo se mi vykřiknout. Místo umírněných pokorných obličejů našich známých svatých cenily z rouch a zpod svatozáří zuby strnulé masky moai kava kava.
Chtělo se mi smát, ale zároveň jsem pocítil k ostrovanům hlubokou sympatii. Nejenže přežili několik století krvavých pohrom, ale oni si tu přes dlouhotrvající misijní působení udrželi a prosadili své staré tradice.
56
PONDĚLÍ 27. LEDNA 1986, ŠESTÝ DEN POBYTU
Přivykám si
Nevím, za jak dlouho proběhne aklimatizace Středoevropana na zdejší vražedné horko, ale ted po pár dnech mi připadá, že je už snáším o něco lépe. Ruce spálené v prvních dnech sluncem přestaly bolet a k mému uklidnění určitě pomohlo i sžití s ostatními členy expedice. To jejich udivené rozčarování, jež způsobila moje školní angličtina, je to tam, a ze mě se stal ostřílený expedičník. Alespoň jsem si to myslel.
Uměl jsem už také správně zvolit oblečení. Žádná paráda, ale účel světí prostředky: dlouhé plátěné kalhoty, košile s dlouhými rukávy a obě zápěstí omotaná kapesníky. Hřbet ruky je sice na ledacos zvyklý, ale ten úzký proužek kůže na zápěstí, který nechrání manžeta košile, je Achillova pata. Třetí kapesník jsem nosil uvázaný na krku. Někteří si jej dávali i přes ústa. Připomínali pak sice trochu bandity, ale zato měli chráněnou bradu a rty před útoky slunečních šípů. Na hlavě jsem nosil plátěný klobouk. Zachránil mě, pravda, před nejhorším, ale nos to stejně odnesl. Říkal jsem mu loupáček a natíral ho vrstvou krémů a hojivých mastí.
Slunce vytrestalo i zkušené cestovatele. Thor nosil pod brýlemi na spáleném nose složený kapesník a Arne měl ošklivě spálená zápěstí.
Chodily sochy po cestách?
Dnes jsme zahájili vykopávky. Na rovině pod úpatím Rano Raraku leží několik povalených soch. Leží různě, ale přece jenom to vypadá, že jakýsi řád mezi nimi panuje. Všechny obklopují novodobou cestu, která prý stejně jako několik dalších vznikla z prastarých cest pro moai. Ty leží víceméně v jejím směru, to znamená hlavami k jihozápadu, rovnoběžně s pobřežím, které
57
cesta lemuje. Předpokládali jsme, že je pád zastihl během putování k ahu.
Pokud tomu tak bylo, měla tam někde vespod být cesta, po níž si moai vykračovaly. Kde ji ale hledat?
Nejjednodušší se zdálo pátrat přímo u základen ležících obrů. Tam bylo poslední místo, kam sochy došly. Od té doby s nimi až na výjimky nikdo moc nehýbal.
V té souvislosti nám Sergio Rapu vysvětlil, že přímo pod padlými sochami očekává terén zachovalý z doby jejich pádu a možná i zbytky původních rostlin. To ale je náplň práce pro rozsáhlejší vykopávky, které plánuje v budoucnu. Nás čekalo pátrání po cestách.
Vybrali jsme si jednu z ležících soch a archeologové Gonzalo a Arne u její paty vytyčili obdélník, kde chtěli začít s kopáním. To mělo dát odpověď na otázku, jestli moai potřebovaly pro přesun zvlášť upravené cesty. Výpočty i náš pokus ve Strakonicích naznačovaly, že ne. Neudělal jsem ale někde v úvahách chybu? Konečnou odpověď nám mohl dát teprve delší průzkum. Byl jsem velice zvědav.
Když archeologové vytyčili hranice výkopu, odstranili domorodí pomocníci drny a začali opatrně odebírat vrstvu země.
První, co jsme objevili, byly dva středně velké kameny, každý na jedné straně podstavy. K čemu mohly sloužit? Nejsou to snad podkladní kameny, které prý domorodci podkládali pod hranu moai kvůli snadnějšímu pootáčení? O něčem takovém vykládal stařec Leonardo na Tahai. Moc jsem mu tehdy nevěřil, i když tu možnost bylo třeba připustit. Jestliže to opravdu jsou Leonardem popisované toki haka pororeko moai — kameny pro pootáčení moai, celá situace se změní, a to značně.
Představil jsem si, jak by takový posun sochy probíhal: Naklonit sochu a podstrčit ze strany plochý kámen. Jak asi vypadal? Aby šel vsunout pod zvednutý okraj podstavy, musel být placatý. Měl by být i lehký — při rychlosti, jakou se socha kývá, jej nemohlo obsluhovat moc lidí. Nejlépe jeden.
A co zamačkávání? Kámen musel být tak velký, aby rozložil
58
tlak dopadajícího obra. Pak ale překlenul větší kus terénu a na jeho nerovnostech byl pro dopad hrany sochy připraven jako cihla pro úder karatisty. Po dopadu by praskl. Pokud by ovšem nebyl dost tlustý. Ale jestli byl velký a tlustý, byl i náležitě těžký. Kolik lidí by ho muselo vsouvat pod kmitající postavu?
Hned se samozřejmě rozvinula debata, co a jak, V palbě dotazů a nových teorií mi nebylo dobře.
Protože kameny vězely hluboko v zemi, začal pomalu převládat názor, že domorodci dopředu položili střídavě kameny, a tím připravili sose cestu. Než jsem stačil domyslet všechny důsledky, které by mělo přijetí tohoto názoru pro náš pokus, napadla mě spásná myšlenka. Porovnal jsem vzdálenost kamenů a šířku podstavy ležící sochy. Podstava byla užší. Čepy k pootáčení moai to tedy nebyly. Debata utichla. S ulehčením jsem si oddychl a sledoval dál práci kopáčů.
V průběhu dne jsme v mezeře mezi objevenými kameny narazili na celé pole menších a níže položených. Opět otázky. Je to povrch dlážděné cesty nebo něco jiného? Poučeni z minula jsme se rozhodli počkat se závěry na další nálezy a zvětšit velikost výkopu.
Moai si nevytešu
Protože rozšiřování výkopu postupovalo pomalu, vydali jsme se s filmaři na prohlídku nepříliš vzdálených kamenických dílen na Rano Raraku. Nejprve jsme stoupali po svahu diluviální suti —-písku a kamení uvolněných zvetrávaním sopečného tufu skalisek nad námi. V řídké trávě tu všude kolem ležely úlomky xenolitu, tvrdého nerostu, používaného dávnými kameníky jako nástroje k výrobě soc h. Říká se jim toki — sekerky toki.
Při první návštěvě tady jsem nemohl najít ani jedinou a v duchu jsem už obviňoval turisty, že si je všechny rozebrali jako suvenýry. Křivdil jsem jim. Ne, že by byli tak ukáznění, ale úlomky xenolitu prostě vysbírat nelze. Jak zvětrávají tufové stěny kráteru, vypa-
59
dávají z nich stále nové a nové kameny, jež jsou součástí sopečného tufu. Dodnes jich tu jsou tisíce.
Brzy jsme minuli turistický chodníček, který jsem už znal z minulé návštěvy, a nedočkavě zamířili výš hustou nepoddajnou travou. Sahala nám často do pasu a nesmírně ztěžovala výstup, ale zvědavost mě hnala dopředu.
Z domova z Časopisů a knih jsem si pamatoval několik působivých záběrů z těchto míst. Nezklame mě skutečnost? Nezklamala. Obrovská tmavá těla soch v různých stadiích rozpracování jako by na nás odevšad padala. Byli jsme skutečně obklopeni desítkami kolosů a stále se na všech stranách objevovaly další a další.
Když opadlo první očarování, začal jsem pečlivě prohlížet jednotlivé sochy. Chtěl jsem vědět, jak vznikaly. Sochaři nejprve označili celkový obrys a potom vymodelovali tvář a přední část trupu. Pak následovaly boky, opracování dlouhých uší a rukou s dlouhými prsty složenými na břiše,
4 2 3 k
Poté odstranili ze všech stran odtesaný materiál a jenom ve spodní části zad ponechali spojení s mateřskou skálou. Rozbitím tohoto kýlu byla moai osvobozena. Následovalo její spuštění po svahu dolů a zarovnání nedodělaných zad. To už ale socha stála.
Teprve potom nastal nejdůležitéjší okamžik — transport dokončené sochy na její místo na některé z plošin ahu, a to bez sebemenšího poškození pečlivě vyhlazeného povrchu.
Jak to domorodci dělali — toť právě ta otázka, kolem níž se pořád točíme. Tváří v tvář ležícím obrům a samozřejmě i té nej-větší soše, která měří 21,80 metru, jsem si náhle připadal stísněně. Tady mi moai připadaly nejčistší, obři zkamenělí v okamžiku
60
zrození. Neokázalí, neokoukaní, světa neznalí a presto majestátní, jak tu leželi jeden přes druhého. Jejich obdivuhodní tvůrci je totiž tesali ve všech možných pozicích — hlavou nahoru, dolů či na stranu, jak jim to právě nejlépe vycházelo.
Jak jsem si je tak prohlížel, mnohatunové kolosy strnulé v jediném okamžiku, napadla mě strašlivá myšlenka: dá se jimi vůbec pohnout?
Pochybnosti zaplašené prvními dojmy z ostrova a z cesty na mě zaútočily nanovo. Náhle jsem si připadal jako znesvětitel věčného odpočinku spících obrů, troufalec, který zapochyboval o jejich nadpřirozeném původu a moci. Nejsem tady, milé moai, jako nezúčastněný obdivovatel, ale přivedla mě sem zvědavost a odhodlání rozbít mýtus o vaší nadpřirozenosti.
Lidský červe, budeš pykat za svou troufalost!
61
Opravdu ve mně byla malá dušička. Pode mnou, po stranách i nade mnou, všude obrovská vyčkávající kamenná těla. Už jsem se nedivil autorům, kteří transport soch prohlašovali za neproveditelný. Jestli tady takhle stáli a proti nim armáda golemů čekajících na tajemný povel a neznajících slitování.
Pak jsem ale přišel k jedné obrovské hlavě, které chybělo tělo. Vzpříčena ve strmé skalní průrvě ji ještě s jedním gigantem celou vyplňovala. Ten druhý zase neměl hlavu. Teprve po chvíli zkoumání jsem si uvědomil, že jde o zbytky jediné obrovské moai, přeražené strašlivým' pádem odněkud shora. Zřejmě se kdysi při spouštění utrhla, a jak letěla průrvou, narazila na skálu a křehký tuf nevydržel. Dávným kameníkům asi taky přes dlouholeté zkušenosti vždycky všechno nevyšlo. Nebo že by sochy stěhovali bohové? Ale ti přece nedělají chyby!
Sergio Rapu, který sochy dobře znal, později při jedné debatě můj dohad potvrdil. Nevím, co tehdy udělali s viníkem, ale mě v mysli vytanula slova jednoho z chilských úředníků, že v případě pádu a přeražení sochy budu spolu s Gonzalem, který dojednával půjčení sochy k pokusu, zastřelen. Tenhle povedený žert nás s Gonzalem sblížil.
Kamenné sekerky toki ležely prakticky všude. I mezi nedo-dělanými kolosy. Čerstvé škrábance na okolních skalách svědčí o neukázněnosti všetečných turistů, kteří si tu v chráněném areálu musí ze zvědavosti zkusit, jak to jde. Zvedl jsem jednu z ležících toki a prohlížel si ji. Měla odhadem dvě kila a měřila asi dvacet centimetrů. Na jednom konci přecházela v ostrou špičku, zatímco druhý pěkně sedl do ruky.
Nedalo se nic jiného dělat. Z čistě odborného zájmu, pochopitelně, jsem přistoupil ke skále, sevřel toki v pěsti a udeřil. Vzápětí mě do obličeje bolestivě zasáhlo několik odštěpků a k nohám mi spadl kus odloupnutého kamene. Dlaň mě brněla. Asi jsem v honbě za novými vědeckými poznatky vložil do úderu moc velkou sílu, a tak jsem usoudil, že by to jako ukázka mohlo stačit. Odštěpek jsem si chtěl vzít na památku, ale nešlo to. Pořád se mi v rukou drolil, až mi na dlani zbyla jen hrst hrubého písku. Povrchová
62
vrstva tufu v lomech je opravdu velmi zvětralá.
To samé bohužel platí i pro povrch moai. Pracovníci muzea v Santiagu, kde jsme museli žádat o půjčení sochy pro pokus, nás sice na pokročilý stupeň zvetrávaní sopečného tufu upozorňovali, ale nevěřili jsme, že by to mohlo být tak vážné. Jestli nám takhle snadno odpadne kus podstavy od sochy, může to mít dost nepříjemné následky nejen pro sochu, uvědomil jsem si, a na čele mi přibylo o vrásku víc.
Zajímavé bylo, jak domorodci sopečný tuf tesali. Za léta práce v lomech získali samozřejmě spoustu cenných zkušeností, které jim dovolily tak primitivním nástrojem, jakým sekerky toki byly, vytesat stovky nebo dokonce tisíce kubických metrů skály.
Na nedodělaných sochách jsem si mohl pracoviště kameníků pečlivě prohlédnout. Nejprve nadělali ve skále rovnoběžné drážky asi tak po pěti centimetrech a jejich hřbety pak v kolmém směru zuráželi.
Při prolézání lomů jsem postupně našel řadu míst známých z fotografií. Na některých ale čekalo můj fotoaparát zklamání. Zatímco na starších snímcích byly jednotlivé sochy dobře patrné, teď mi ve výhledu vadila vzrostlá tráva. Od dob intenzivního chovu ovcí, kdy byl celý ostrov včetně úbočí Rano Raraku spásán, uplynula už řada let a vegetace se mezitím vzpamatovala. Mnohde jsem namísto malebných skupinek soch nalezl jen pár nic neříkajících balvanů vyčnívajících z tlustých polštářů nepoddajné trávy.
Postupující zelený koberec ale není jediným nepřítelem fotografů. Vlivem rychlého zvetrávaní skal stékají při každém dešti dolů proudy písku a bahna, a to postupně utápí níže ležící sochy. Nánosy dávno neúprosně pohltily vykopávky první Thorovy expedice i místa, která odkryl Francis Maziěre. Pro moai je to vlastně tak trochu štěstí, protože v zemi se proces zvetrávaní zpomaluje a sochy jsou tak přírodou konzervovány pro příští pokolení. Thor i Sergio Rapu se shodovali, že pod vrstvami sutě odpočívá ještě hodně neznámých výtvorů.
63
ÚTERÝ 28. LEDNA 1986, SEDMÝ DEN POBYTU
Turistická invaze
Probudil jsem se do pošmourného deštivého rána připomínajícího spíš podzimní plískanice na Šumavě než tichomorský ostrov. V noci zuřila bouře a průtrž mračen hnaná prudkými poryvy větru mě před svítáním několikrát vzbudila. Počasí tu tedy dokáže být i nevlídné. U většiny z nás z té prudké změny začala mírná rýma. Zatím jsme na ostrově zažili jen několik májových spršek trvajících nanejvýš půl hodiny. Sluníčko, které vždy vzápětí vysvitlo, rychle všechny louže vysušilo a prohřálo vzduch. Dneska ale zátoka před přístavem a celý oceán mizely v sychravé šedi mrholení a nepříjemné lezavé vlhko se vkradlo i do hotelu.
V této náladě působilo nenadálé přistání velké zaoceánské turistické lodě, která zakotvila několik kilometrů od břehu, jako příjemné zpestření pochmurného dne. Velké nafukovací čluny s turisty se od časného rána neúnavně probíjely běsnícím příbojem do tišiny přístavu, aby vzápětí zamířily pro další nedočkavce.
Moc jsem turistům tu plavbu na rozbouřeném moři nezáviděl, ale jim to zřejmě nevadilo. V přístavu jich už byly stovky a mezi domorodci propukl tvrdý boj o zákazníky. Taková loď u ostrova přistane jednou, nanejvýš dvakrát do měsíce, a zůstane jen na den či dva. Krátký pobyt musí ostrované využít, aby prodali co nejvíc suvenýrů, které pro podobné příležitosti vyrábějí. Turisté, které sem dováží pravidelná letecká linka, představují jen zlomek příjmů proti takovémuto náporu. Kdo neprodává, snaží se alespoň pronajmout koně, auto nebo motocykl k projížďce ostrovem. Nové příchozí jsou zvědaví na podivuhodné památky a na tom se musí vydělat živobytí pro několik dalších následujících týdnů. Soukromým pronajimatelům vozidel suverénně berou dobré obchody majitelé hotýlků, kteří přistavili své malé luxusní naleštěné autobusy Mercedes.
Náš program příjezd lodi nijak neovlivnil. V plánu jsme měli
Při přeletu And nám přálo počasí, a tak jsme mohli v pohodlí letadla obdivovat nejvyšší horu And Aconcaguu 6 959 m (na obrázku vlevo nejvyšší z vrcholů)
Sopka Rano Raraku — místo kamenických dílen na tajuplné sochy moai — letecký snímek
Octl jsem se v jiném světě — tropické rostliny nabízejí své plody na každém kroku
Bambusové křoví, banánovníky či ananasy rostou i mimo vesnici a jsou tu béžné jako u nás trnky nebo šípkové keře
Musel jsem své představy o ostrově získané četbou knih trochu pozměnit — zmodernizovat. První džíp sem dovezl před třiceti lety Thor Heyerdahl, dnes je automobil a motocykl součástí života ostrovanů.
Přenosné obchůdky ostrované zřizují jen v době návštěvy velké výletní lodě s množstvím turistů — je libo mušličkový náhrdelník, nádherný korálový trs nebo snad domorodé bůžky z dílen dovedných řczbářů';'
Staré sochy našly uplatnění i při výzdobě náměstí nazvaného na počest jednoho z králů ostrova — Ilotu Matuj
Hlavní ulice vesnice ľlangaroa
Naše první cesta vedla za sochami lemujícími dávné cesty. Jaké jsou jejich podstavy3 Rovné:' Odpovídaly našim představám o způsobu dopravy soch moai a my jsme mohli začít s přípravami na pokusy-
Uvítací brána kokosových palem připravuje návštěvníky na setkání s nejkrásnějším koutem Ostrova — zátokou Anakma
Jedna 2 mála obnovených plošin — slavné ahu Xau Nau ozdobené sochami moai s nasazenými klobouky pukán. Jak je dávní domorodci dostávali na vrchol sochy, je další záhada ostrova.
Poblíž nynější vesnice Hangaroa zbudovali dávní kameníci rozsáhlý areál Tahal, Dneska, po obnově, kterou zorganizoval doktor William Mulloy, turisté žasnou nad výtvorem „primitivů".
Museli domorodci budovat rozměrné, těžkopádné rampy z kamení a po nich valit pukaa vzhůru, nebo znali nějaký rychlejší způsob? Areál Tahai.
Zátoka Anakena se svou bílou pláží a nově vysázenými palmami je na Rapa JVui jediné místo připomínající Polynésii našich představ
pokračovat ve vykopávkách pod Rano Raraku. A všichni jsme byli zvědaví, co včera objevené kameny představují. Cestu? Snad ne. Dnešek by mohl odpověď aspoň naznačit. Pokud se ovšem neobjeví další záhady.
Po snídani jsme za drobného mrholení vyrazili na druhý konec ostrova k našemu pracovišti. Než jsme projeli vesnicí, znovu spustil déšť a z oblohy visely provazce vody.
V půli cesty jsme dohnali párek domorodců na motorce. Smýkali se po rozbahněné cestě jako při motokrosu. Náš řidič zastavil a pozval promočenou ženu, aby si přisedla. Nic nenamítala a spokojeně se vmáčkla do našeho plného džípu i s objemnou taškou. Řidič zařadil a vyrazili jsme na další cestu. Její partner nás v hustém lijáku pomalu následoval.
Po chvíli jsme dohnali další dvojici a scénka se opakovala. Kousek jsme se sesedlí *a pokračovali dál. Celkem jsme v téhle části ostrova jindy tak pusté potkali pět motocyklů a vždy jsme se zachovali jako džentlmeni. Nakonec nás jelo v pětimístném autě deset. Plus nářadí na kopání a pět velkých balíků našich pasažérek s čímsi tvrdým, co nás při každém nadskočení vozu na výmolech surově otloukalo. Nechtěl jsem být vlezle zvědavý, a tak jsem mlčky trpěl a čekal na vysvětlení.
K mému údivu jsme na našem pracovišti nezastavili, ale pokračovali dál. Zajeli jsme až ke vchodu do turistického areálu lomů na sochy. Tam jsem se také dověděl, proč domorodci vážili v tom nečase cestu napříč ostrovem. Déšť mezitím ustal a ženy na trávě rozbalily svá zavazadla. Vybalily a začaly rozestavovat stovky dřevěných i kamenných sošek moai a dalších bůžků v nej-různějších velikostech. Že mě to hned nenapadlo! Kdo neprodal v přístavu, vyrazil čekat na turisty sem. Turisté z lodi přijedou na prohlídku kamenických dílen a zpracováni velkolepým dojmem rádi sáhnou do kapsy pro peněženku. Výrobci suvenýru nasadili vysoké ceny, ale mají už své zkušenosti a znají psychologii zazobaného návštěvníka. Zřejmě se tady prodává dobře a vyplatí se být tu včas i za cenu promoknutí. To konečně mohou přirazit k ceně.
65
Nebyla to silnice
A začali jsme znovu kopat. Najatí dělníci pracovali pod vedením Arneho a Gonzala, kterým asistovala mladá domorodá archeoložka Soňa. Byla jednou z těch, kteří vystudovali archeologii a vraceli se pomáhat Sergiovi při odhalování historie ostrova. Thor k vykopávkám samozřejmě každodenně přijížděl. Dohlížel na práci, diskutoval s archeology o nálezech a o dalším postupu.
Byl zcela určitě z nás všech nejzaměstnanější. Během dne nás pokaždé navštívila spousta zvědavců, kteří chtěli vidět živého Thora Heyerdahla. Ti lépe informovaní mu nosili jeho knihy k podpisu a setkání se slavným badatelem a cestovatelem tady na Rapa Nui považovali za zlatý hřeb zájezdu, navíc nezahrnutý v ceně. A tak Thor podepisoval své knihy, které se tu v rukou turistů objevovaly ve všech možných jazycích, a ochotně odpovídal na otázky.
Během těchhle dnů, kdy jsem jej mohl celou dobu zpovzdálí sledovat, má úcta k němu ještě více vzrostla. Ve svých jednasedm-desáti letech vydržel nepřetržitě stát na ostrém sluníčku ve vysilujícím vedru, a přesto se stále tvářil spokojeně. Odpovídal každému, a pokud jsem si všiml, nikdy nikoho neodmítl. Kromě turistů jej každý den zpovídali novináři, kteří chtěli znát datum a místo plánovaného pokusu. Přímo z Norska společně s námi přicestovali dva, a pokud jejich červená Toyota nezaparkovala přímo u našich aut, sledovali nás alespoň zpovzdálí každý den.
Jak vykopávky postupovaly a ze země vykukovaly stále nové kameny všech velikostí, náš údiv rostl. Žádná silnice, žádné kamenné čepy pro pootáčení soch, nic. takového. Rozšířený a dokončený výkop odkryl velký kamenný kruh s vnitřkem vyplněným kameny. Ty po obvodu měly kolem třiceti kilogramů, zatímco ve středu ležely naskládány daleko menší. Na několika místech úplně navrch spočívalo několik sekerek toki.
Všechno nasvědčovalo tomu, že jsme objevili jakýsi podstavec pro sochu. K čemu sloužil? Socha tady patrně měla nějaký čas
66
stát na svém kamenném lůžku a proti pádu byla zaklínovaná tvrdými toki, zatlučenými do mezer podstavce. Byl transport moai přerušován a socha postavena na provizorní základy například za deštivého počasí, kdy se tu všechno změní v bláto a doprava by nebyla možná? Snad ano. Každopádně cesta to nebyla. Sergio Rapu rozhodl, že bude později ve vykopávkách pokračovat. Snad v budoucnu pomohou při hledání správné odpovědi.
Sochu máš...
Naše pozornost se soustředila na jiný problém. Od prvního dne jsme při prohlížení soch pátrali po moai, která by šla použít pro plánovaný pokus. Ještě před nedávnem jsem se naivně domníval, že nebudeme ve výběru příliš omezováni. Samozřejmě jsem věděl, že nebudeme moci použít některou z nedohotovených soch z lomů, a v úvahu nepřicházely ani polozasypaní obři na úbočí Rano Raraku nebo sochy na rekonstruovaných plošinách ahu.
Skutečnost ale byla ještě mnohem horší. Z těch sedmi set soch na ostrově nám jich Sergio Rapu nabídl pouhých dvacet. Víc jich opravdu k máni nebylo. Desítky padlých kolosů ať už na rozbořených ahu, či jen ležících podél cest jsou chráněny právě v této poloze a nesmí se jimi hýbat. Z dvaceti zbývajících některé vyloučili filmaři, protože je neobklopovalo odpovídající prostředí, a z těch, co zbyly, jsem si už bohužel nemohl vybrat. Patřila mezi ně i část z patnácti soch bývalého největšího ahu ostrova — ahu Tongariki, které ležely zurážené v hromadách obrovských balvanů, tak jak je tam velká přílivová vlna v roce 1960 vrhla. Z konkursu jsme dále vyloučili ty, které měly odštípnutou nebo pokročilou erozí deformovanou podstavu.
Výsledek hledání byl tedy žalostný. Teď už bez úsměvu jsem vzpomínal na jednání s pracovníky muzea. Na náš požadavek, aby nám poskytli sochu pro pokus, reagovali tehdy zdvořilým, ale rozhodným ne. Když jsme pak po dvou hodinách přesvědčování povolení odnášeli, připadali jsme si jako vítězi. Měli jsme za sebou
67
vysilující jednání, během něhož si jinak vždy pečlivě oblečený Gonzalo sundal sako a zničeně povolil kravatu a Thor, v každé situaci klidný a vyrovnaný, zatínal pěsti, lámal klouby a obracel oči v sloup nad neústupností úředníka.
Využil jsem tehdy chvilku rozpačitého ticha a nabídl možnost, že bychom si tedy mohli na ostrově udělat sochu vlastní. Měl jsem na mysli betonovou kopii podobnou té ze Strakonic. Můj nápad se ale nikomu nelíbil. Thor chtěl pokus s pravou moai a pracovníci muzea si uvědomovali, jak by jejich postup a odmítnutí norského badatele hodnotila veřejnost.
Souhlas jsme tedy nakonec získali, ale podmínek a omezení bylo tolik, že jsme si sochu stejně vybrat nemohli. Se smutkem jsem vzpomínal na tu naši doma.
Když Sergio viděl naše rozpaky, ustoupil a nabídl nám jednu ze stojících soch. Nečekali jsme na nic a jeli se na ni podívat — pochopitelně tak, aby si nás nikdo nevšiml.
Docela mi vyhovovala. Měla čtyři metry a hmotnost tak deset tun. Pro zkoušku nanečisto, na níž jsme se už předtím společně dohodli, nám nabídl jednu ze starých soch ve vesnici. Sloužila už léta jako ozdoba jednoho z novodobých pomníčků, a za čas bude asi jednou z těch dvou před opraveným kostelíkem. Teď jsem už pochopitelně neumělé kresby moai na architektově skice nového kostela nepovažoval za žertík nějakého výtečníka. Zatím ale socha ležela na plácku za zdejší poštou.
Večer při návratu do hotelu jsme si ji zajeli prohlédnout. Protože už stejně nebylo z čeho vybírat a zdála se až na podstavu celkem zachovalá, souhlasil jsem. Zkusíme to s ní. Na příští den jsem dostal volno, abych mohl připravit všechno potřebné pro pokus. Ten jsme naplánovali na pozítří.
Konečně se tedy začalo něco dít. Rázem jsem si nemohl stěžovat na nevytíženost. Přes to všechno mi v hlavě namísto vznešených myšlenek a moudrých rozhodnutí, na která ostatní právem čekali, zněl neodbytný rým: Sochu máš, tak se snaž!
68
STŘEDA 29. LEDNA 1986, OSMÝ DEN POBYTU
Čeho se bojíš?
Je zajímavé, jak člověka, když nadchází nějaká zkouška nebo rozhodující okamžik, zrazuje zdravý rozum. Tak tedy zítra. Zítra, za necelých čtyřiadvacet hodin proběhne náš první pokus se skutečnou moai. Okamžik, o kterém jsem čtyři roky snil, je na dosah ruky a já najednou cítím, že mám strach. Obyčejný strach.
Znovu a znovu si opakuji: Vždyť daleko větší socha nám už jednou chodila, nepadla, nikomu se nic nestalo, tak čeho se bojíš? Pádu? Ostudy? Poručte ale pochybnostem, aby neobtěžovaly! Dokud to byl jenom sen, pohrával jsem si s představou, jak obrovský kamenný kolos se strnulým výrazem ve tváři krok za krokem majestátně postupuje vpřed za výkřiků tahačů. Ale nějaká rizika nebo problém v jsem si nepřipouštěl. Teď je tomu právě naopak. Zítra mě čeká pětitunová moai — prcek, který nedosahuje ani tří metrů výšky, a mě napadají stále nové potíže, které mohou nastat.
Dnešní volno jsem využil k podrobné prohlídce sochy i místa pokusu. Přeměřil jsem šířku a hloubku podstavy i ostatní proporce sochy a zbytek dne jsem strávil s kalkulačkou a poznámkovým sešitem. Musel jsem vypočítat potřebný počet tahačů a promyslit celý průběh pokusu. Počet tahačů chtěl vědět Thor, aby mohl na zítřek objednat lidi.
Na naklánění sochy mi vyšli nanejvýš tři a na pootáčení pět. Uvidíme zítra.
69
ČTVRTEK 30  LEDNA 1986, DEVÁTÝ DEN POBYTU
První krok
Konečně to přišlo. Dnešek patřil v našem programu prvnímu experimentu se sochou moai. Vlastně to měl být spíš pokus o experiment. Na malé soše jsme si potřebovali ověřit pár základních postupů, než zahájíme souboj s pořádným mackem. Je sice pravda, že dva metry sedmdesát pět centimetrů nepředstavuje žádného obra, ale přece jenom má pět tun.
Když nás k ní předevčírem Sergio přivedl, ptali se mě s Tho-rem, jestli je vhodná pro pokus. Tak jak ležela, vyhlížela robustné, což bylo dobré, a také její materiál zněl na poklep solidně, ne-zvětrale. Horší to ale bylo s její podstavou. Čněly z ní dva výrazné nepravidelné hroty, téměř souměrně umístěné blízko středu podstavy. Prozrazovaly, o kolik délky sochu připravila neúprosná eroze.
Nezdálo se mi sice, že by při postavení měla kvůli nim socha mít velký náklon nebo dokonce padat, ale při pootáčení budou výčnělky asi rýt do země. Kdybych ji kvůli tomu odmítl, kde bychom našli jinou?
Odpověděl jsem tedy, že to s ní můžeme zkusit, ale hroty musí pryč. Nad mým návrhem urazit je a zarovnat podstavu paličkou a majzlíkem archeologové přímo šíleli. Takový zásah by pro ně byl něco jako rouhání. Pokud by prý vůbec něco přicházelo v úvahu, pak jedině nabetonovat chybějící část základny. Ale ani v tom nebyli moc jednotní.
Thor nás rozsoudil kompromisem, který jsme jednohlasné přijali: „Uděláme zkoušku, a když uvidíme, že hroty opravdu překážejí, bude se betonovat."
Hemžení lidí kolem sochy uložené na plácku za poštou připomínalo malou pouť. Hloučky domorodců Í turistů, ale hlavně novinářů postávaly a debatovaly. Když jsme dojeli na místo, novináři nám vyrazili s úsměvem na tváři vstříc. Zdálo se mi, že
70
Thor z nich žádnou velkou radost nemá, ale nedal na sobě nic znát a začal odpovídat na jejich dotazy.
Socha zatím spočívala na mohutném rámu z tlustých kmenů. Sloužil jako zpevnění při jejím zdvihání a převozu. Prozatím nám nevadil, a tak dostal čekající jeřábník pokyn k přesunu. Postavil sochu i s rámem, teď už nastojato, na místo, které jsem si včera po pečlivém prošlapání celého plácku vybral. Plácek byl totiž na svahu s přibližně pětiprocentním sklonem a četné výmoly měly úhel stěn ještě o něco větší. Pád sochy bylo to poslední, co jsem si v té chvíli mohl přát, a proto jsem hledal tak dlouho, až jsem našel nejvhodnější trasu.
Proti ostrovanům nic nemám — naopak, čím víc jsem je poznával, tím lépe jsem s nimi vycházel a začal si jich vážit, ale jejich pracovní tempo mě ničilo.
Z plochy deset krát deset metrů určené pro pokus jsem potřeboval odstranit trávu. Dvě hodiny pět mužů stálo a čekalo, až přijde chlapec s motorovou sekačkou. Drží totiž spolu a umožnili přivydělat kamarádovi. Přenesení sochy silným autojeřábem o patnáct metrů a vztyčení trvalo celé dopoledne a asistovalo při tom deset pomocníků — vazačů. O budoucích těžkostech s tahači jsem v té chvíli .neměl naštěstí ani tušení. Gonzalovi neušla má netrpělivost a zajímal se, jestli se u nás pracuje rychleji. Musel jsem vynaložit hodně diplomatické vynalézavosti, abych neurazil.
Když moai konečně stála; nepůsobila v dřevěném rámu moc dekorativně, ale to vadilo jen fotografům — nám ne. Zajímalo mě, jestli stojí dost pevně. Na zemi spočívala sotva třetinou plochy základny, a když jsem do ní silně zatlačil, ochotně poslechla a pohnula se, ale nepadla.
Když to Thor viděl, rozhodl, že napřed opravíme základnu a samotný pokus odložíme. Určitě mu vadila ta spousta zvědavých lidí kolem a hlavně přítomnost velkého množství novinářů.
Přestat ale ted, když tu máme lana, autojeřáb, který může sochu jistit, a dost lidí na tahání? To se mi nelíbilo. Thor byl vedoucí expedice a jeho rozhodnutí jsme vždy respektovali, ale. . . Začal jsem smlouvat.
71
„Nebylo by dobré vyzkoušet ještě alespoň úvazky lan a rozestavení domorodců?" Začínalo mě děsit množství těžkostí, které se náhle začaly objevovat, a to jsme ještě nic neudělali. Co ještě přijde při samotném pokusu? Musíme přece konečně vyzkoušet všechno, co půjde.
Thor se na chvíli zamyslel, pak pokrčil rameny a souhlasně kývl hlavou. Určitě věděl, jak mi je.
Po hodné chvíli domorodci lana navázali a drželi je tak jak
měli.
Podíval jsem se na Thora a tiše se zeptal: „Zkusíme to?" Z chumlu lidí kolem sochy sotva někdo něco postřehl, ale ve mně bylo všechno napnuto. Dovolí? Nedovolí? Už jednou dneska ustoupil. Ještě jsem ho dobře neznal, a proto jsem si jeho otálení s odpovědí vyložil jako váhání. Odpovědi jsem se dočkal, až když už jsem se začal pomalu stydět za to, co jsem si troufl.
To byla lekce: prodloužil tu chvíli právě jak bylo třeba — a pak kývl a dal pokyn filmařům. Jedeme!
To jsem už ani nedýchal.
Rychle!
Znamení tahačům, kteří už věděli, o co jde, a lana se za halasného halekání proměnila v napjaté struny. To ale bylo všechno. Socha nic!
Co je? Socha stojí jako primrzla, ani záchvěv. Ten okamžik byl jedním z nejhorších v mém životě. Proč to, u všech všudy, nejde? To mám za vyučenou.
Všichni po mně začali zvědavě pokukovat, co udělám. Ale vždyť jsem s ní před chvílí pohnul nepatrně sám! Našel jsem jediné možné vysvětlení. Domorodci sice lana napjali, ale to bylo všechno. Netáhli naplno. Snad si mysleli, že je to jen nutný obřad, aby sochu posunula tajemná síla ze záhrobí — mana. Ještě před několika desítkami let věřili, že existuje.
Vysvětlili jsme jim, co bylo třeba, a následovalo nové znamení.
Do toho!
Opět mohutné povzbudivé héééj... a lana se zase napjala.
72
Zaberte, ksakru! A znova! Ted! Ted! Obr se konečně rozkýval.
Dal jsem znamení druhé partě u pootáčecích lan. Teď!
Otočila se! Skutečně. Moai, opravdická moai na Velikonočním ostrově udělala po několika staletích první krok.
Rychle tahače na protilehlá místa. Připravte se na druhý krok. Teď!
Kyv. A ještě jeden — už pořádný. „Zaberte!" To byl pokyn pro otočení.
„Hééj. . . Táhněte najednou! Všichni současně! Teď!" A to už moai vysunula druhý bok dopředu a dokončila další krok. Chodí! Ona chodí!
To stačilo. Víc dneska dělat nebudeme. Maururu — děkuji.
Koukám a vidím, jak ke mně přichází Thor. Má ale jiný krok než před chvílí. To nejde přítel Thor, to kráčí šéf expedice doktor Heyerdahl, přistupuje ke mně, kamery předou, podává mi ruku a blahopřeje. A po něm další a další.
Úplně mě to zaskočilo. Asi jsem se netvářil přesně tak, jak chtěli filmaři, a co na tom — vyšlo to. V hlavě ještě zmatek a nervozita z předcházejících okamžiků, ale i radost a uvolnění. Přesně stejný pocit jako tenkrát ve Strakonicích, když náš model udělal první krok.
Teprve pak jsem si všiml, že ty rozzářené obličeje kolem mne nejsou masky nasazené pro účely filmování, ale že vyjadřují upřímnou radost, stejnou, jako měli kamarádi ve Strakonicích. I Thor byl spokojený a živě debatoval s ostatními.
Jestli sochy kdysi po ostrově opravdu chodily, tak tohle byly od té doby první dva kroky. Dokázali jsme, že to jde, oni byli u toho a viděli to.
Úspěšně zakončená zkouška nám poskytla bohatý přehled nedostatků a poučení pro ty následující. Napříště už nebudeme sochu zabezpečovat jeřábem a jištění proti pádu převezmou lana v rukou domorodců. Také podstavu sochy musíme opravit. Dva
kroky jsme sice popošli, ale hluboké rýhy a vyrvané drny v trávníku výmluvně dokazovaly, že naše obavy byly opodstatněné.
Vytáhl jsem z kapsy zápisník a uprostřed shonu a povyku v rychlosti črtal nejdůležitější poznámky a zážitky. Lidský mozek rychle zapomíná i ty nejpodstatnějŠí věci, a proto jsem nosil malý sešitek stále s sebou a psal do něj několikrát denně. Každý večer jsem sice vedl deník, ale to už, jak jsem se několikrát přesvědčil, nebylo ono.
U stojící sochy se mezitím vystřídalo osazenstvo. Pan guvernér využil příležitosti a pro televizní videa pronesl projev o významu expedice a našich pokusů pro život ostrova a jeho obyvatel. K mikrofonu pozval i.Thora a novináři měli hned o práci postaráno. Myslím, že Thor si z dnešního dne vyvodil svoje závěry. Při plánování zbývajících dvou experimentů už postupoval daleko obezřetněji a pohyb členů výpravy organizoval tak, aby nikdo nemohl zjistit, kde a kdy pokusy proběhnou.
Dnešek mi přinesl ještě jeden mimořádný zážitek. Překonal jsem strach o svá spálená předloktí a před večeří se šel s ostatními vykoupat do slaných vod Tichého oceánu. Ruce jsem měl sice ještě oteklé, ale při dotyku už tolik nebolely.
Přístup do vody je po celém pobřeží ostrova kromě vzdálených pláží Anakena a Ovahe obtížný. Ostré útesy a divoký příboj ohrožují zdraví a dokonce i životy plavců. Ostrované z vesnice proto využívají ke koupání poměrně klidnou tišinu místního přístavu, ale ani tam není koupání úplně bezpečné. Metrové i větší vlny dovedou neopatrným plavcem pěkně smýknout po kamenech a ostrých úlomcích lastur číhajících mnohde těsně pod hladinou. Neobutý bych tu do vody nevstoupil.
Vyzbrojen potápěčskými brýlemi jsem odhodlaně skočil do podivuhodného podmořského světa a začal pátrat kolem sebe. Po několika tempech jsem strnul. To mě sluníčko tak popletlo, že jsem si zapomněl svléct kosili? V průzoru brýlí jsem na svých rukou viděl volně vlající rukávy. Kdepak košile, to je přece moje kůže, uvědomil jsem si vzápětí. Předloktí se mi takhle pěkně od-močila a vcelku sloupla a od té doby jsem s nimi potíže neměl.
74
PÁTEK 31. LEDNA 1986, DESÁTÝ DEN POBYTU
Spojení s domovem
Ještě včera večer Thor rozhodl, že zatímco ostatní pojedou pokračovat ve vykopávkách, já se dvěma domorodci budeme dneska opravovat podstavu sochy vrstvou betonu.
Ráno jsme si ve skladu guvernérova úřadu vybrali betonářskou ocel, cement a potřebné nářadí a auto nás odvezlo na místo. Socha stála. Jeřábník, který ji měl včera položit, prý neměl čas, ale dnes určitě přijede.
Vyložili jsme věci a rozhodli se čekat. Dlouhou chvíli jsem si krátil pozorováním žen, které seděly opodál u budovy kulturního střediska a cosi kutily. Zašel jsem se mezi ně podívat, protože mě ruční práce ostrovanů velice zajímaly.
Opětovaly můj pozdrav: „la crana Tu-koihu."
Tu-koihu byla má nová přezdívka, kterou mi domorodci včera dali. Překvapilo mě, jak rychle se zpráva o prvních krocích moai roznesla. Tu-koihu byl jeden z králů ostrova. Z jeho časů se také traduje počátek stěhování soch. Alespoň mi to tak včera po pokusu domorodí pomocníci vysvětlovali.
Udivil mě bohatý sortiment přírodních materiálů, které napohled nehostinný ostrov poskytuje. Například pro výrobu rohoží, tašek a košíků domorodci používají palmové listy a rákos totora. Tašky z něj připomínají ty, které jsou běžně k dostání v našich obchodech. Pro pletení ale také nabízí svá vlákna banánovník. Všiml jsem si, jak dva mládenci přivezli jeho tlustý kmen a začali loupáním oddělovat vrstvy, z nichž se skládá. Ty potom nařezali na úzké proužky a pečlivě očistili. Ženy z nich pak splétaly dlouhé pásy na čelenky a na sešívání klobouků proti slunci. Z mušliček, hojně poskytovaných oceánem, si navlékají bohaté tradiční náhrdelníky i prosté korále. Hotové výrobky od žen odebíral pracovník kulturního střediska, které zajišťuje jejich prodej na ostrově i vývoz na pevninu.
Už se blížilo poledne a jeřáb nikde. Moje pomocníky to nikterak nevzrušovalo. Seděli ve stínu a spokojeně debatovali.
Ani mně to koneckonců tak moc nevadilo — měl jsem alespoň čas vyřídit si záležitost, ke které jsem se dosud nedostal. Už jsem na ostrově hezkých pár dní a zatím se mi nepodařilo použít novinářskou legitimaci PRESS — COLEC, kterou mě vybavila redakce deníku Mladá fronta. Legitimace mi měla umožnit telefonování, telegrafování a dálnopisování do redakce na její účet, ale zatím mě všude — i na poště — odmítali s tím, že nic takového neznají. Doma na moje zprávy čekala rodina, čtenáři Mladé fronty a vůbec všichni, kdo mi se zařizováním cesty pomáhali a drželi palce.
Štěstí mi dneska přálo a úřadovnu Telex Chile, v níž by prý mohl průkaz PRESS — COLEC platit, jsem brzy našel. Usměvavá paní na můj dotaz přitakala. Ano, tuhle legitimaci zná, ale jestli ji tady může použít Čechoslovák, tím si jista nebyla. Může se ale zeptat v Santiagu a pro odpověď si mám přijít odpoledne. Týden jsem hledal, jak se spojit s domovem, a teď zase nejisté čekání. Nebylo to nic příjemného, ale co jsem mohl dělat.
Vrátil jsem se k soše. Pořád ještě stála a podle mínění domorodců dlouho stát bude. Nadešla totiž doba oběda a bylo málo pravděpodobné, že by se jeřáb zrovna teď objevil. Měli samozřejmě pravdu. Sochu jsme položili až kvečeru.
Rafael, jeden z domorodci0!, udělal při pokládání zajímavou smyčku na laně, kterým sochu přidržoval ve vychýlené poloze. Druhý konec uvázal ke stromu a vzniklo mu primitivní, ale pevné zdrhovadlo. Ostatní zatím rytmickým tahem sochu rozkývali a on ji vždycky zachytil v největším vychýlení, a když už chtěla padnout, jeřáb ji sám pomalu spustil. Něco podobného jsem viděl poprvé, přestože mládí strávené ve vodáckém kroužku mě ledacos naučilo.
Betonáž jsme dneska nedokončili, Rafael bude muset ještě zítra pokračovat.
Kvečeru jsem si zaskočil do úřadu s telexem. Čekalo mě tam milé překvapení — ze Santiaga povolili používání mé legitimace. Odeslal jsem okamžitě do Prahy krátkou zprávu s prosbou o po-
tvrzení příjmu, a vzal si s sebou zásobu čistých blanketů. Vyplňoval jsem je pak přímo v terénu a při nejbližsí příležitosti je odesílal. Myslím, že Mladá fronta patřila k těm redakcím, které byly o průběhu expedice informovány nejlépe.
SOBOTA 1. ÚNORA 1986, JEDENÁCTÝ DEN POBYTU
Další otazníky
Rafaela a jeho druha jsme dneska nechali dokončovat podstavu samotné. Jel jsem s ostatními zase pod Rano Raraku. Archeologové uzavírali vykopávky u první sochy a část jich začala pracovat u další. Najdou cestu, podstavec nebo něco takového? To ukáží příští dny.
Filmaři chtěli využít ranního sluníčka k natáčení soch při turistickém chodníčku na úbočí sopky. Šel jsem s nimi obtěžkán neskladným stativem pod kameru. Když jsem nebyl zaměstnán
77
svými povinnostmi, snažil jsem se pomáhat, kde bylo třeba. Měl jsem tak dost příležitostí proniknout do práce ostatních i lépe je poznat. Dověděl jsem se tak například, že Gezar, fotograf, je čistokrevný jihoamerický Indián —Kečua, který po studiích architektury v Paříži přesídlil natrvalo do Švédska. Že Anders miluje moderní hudbu a je diskžokej.
Skupina asi třiceti moai částečně vyčnívajících ze suťového svahu pod kamenickými dílnami Rano Raraku vytváří spoustu pěkných zátiší, vyhledávaných fotografy. V okolí je soch daleko víc, ale jsou popadané, částečně zasypané a zvolna je pohlcuje nezadržitelná travnatá pokrývka.
Pustil jsem se znova do pečlivé prohlídky soch podél chodníku. Jejich průměrnou výšku jsem odhadoval na dvanáct až patnáct metrů. Odhad mi značně ztěžovalo to, že zhruba polovinu těla měly v zemi. Tihle obři už vlastně byli na cestě. Po spuštění z lomů je tady vztyčili a kameníci jim otesali ze zad zbytky mateřské skály.
Škoda, že mi ani na ostrově nedovedl nikdo s naprostou jistotou říci, kdy která ze soch vznikla a zda bylo její nynější místo jejím konečným stanovištěm. Ty na úbočí jsou — jak už jsem řekl — vyšší, než je běžný průměr na plošinách ahu. Také jsou
0 něco štíhlejší a temena hlav mají tak úzká, že by je snad ani nemohly zdobit klobouky pukao. Ty prý zkrášlovaly jen sochy na plošinách ahu.
Vznikaly sochy na plošinách před těmito obry? Zdá se logické předpokládat, že velikost soch domorodci zvětšovali postupně, jak získávali zkušenosti a pronikali do tajů kamenického řemesla a umění dopravy. Protože nahoře v lomech leží sochy ještě daleko větší, ale nedodělané, myslím si, že to tak nějak bylo. V závěrečném období si tak podivuhodní sochaři mohli troufnout začít tesat
1 tu nej větší moai ostrova, 21,80 metrů vysokého obra, dodnes zanechaného rozdělaného v lomu. Opačný postup by byl méně logický.
Proč domorodci upustili od zdobení soch obrovitými rudými klobouky pukao, když jim tak slušely? Kam měly putovat tyto
78
kolosy, uvězněné v zvolna se sesouvajícím úbočí? Jsou různě nakloněny dopředu i dozadu. Proč? Úmyslně? Domnívám se, že ne. Patrně to nějak souvisí s přírodními vlivy, jako je pohyb suti způsobený stékající vodou a tektonickou činností.
Při návratu do hotelu jsme projížděli kolem rybářských domků u přístavu. Letmo, jen koutkem oka jsem z okénka auta zahlédl muže, jak na verandě jednoho domku čímsi neobvyklým opracovává větší špalek. Zatímco jsem rozvažoval, co to bylo a jestli mám či nemám vystoupit, ujel vůz pár set metrů.
Zpátky jsem se vracel sám a pěšky, ale stálo to za tu procházku. Postarší domorodec oblečený jen v sepraných kalhotách osekával asi metrové poleno teslicí. Seděl na lavičce a dřevo si přidržoval rukou na špalku před sebou. Jistými údery odděloval velké třísky a dřevo postupně dostávalo tvar.
Šlo mu to neuvěřitelně snadno a rychle. Člověk v takových situacích obvykle zatouží vyzkoušet si to taky, ale naštěstí jsem pokušení odolal a raději zůstal při pouhém obdivování. Sekerka připomínala tvarem spíš motyčku, ale na rozdíl od ní byla pěkně ostrá. Podobné jsem viděl na stavbách v Bulharsku, ale tam je používali na hrubé tesařské práce.
Požádal jsem muže o dovolení a pořídil si několik snímků. Během mé návštěvy ze špalíku vznikl polotovar metrové moai. Sekerka slouží jen k opracování hlavních rysů. Dokončování a detaily provede ostré dlátko, stejné jako používají řezbáři u nás. Poděkoval jsem za vysvětlení, rozloučil se a vyrazil k hotelu bohatší o novou zkušenost.
Dobrou chuť
První práce, jíž jsem se vždy po návratu z terénu musel zabývat, bylo praní prádla, které jsem měl ten den na sobě. Všudypřítomný jemný sopečný prach je každodenně obarvil na červeno-hnědo. Vířil při sebemenším vánku a usazen na všem v okolí čekal, až se někdo otře nebo zavadí o větvičku či stéblo trávy, aby se
79
na něj snesl jako číhající dravec. Sprchování a praní patřilo tedy k našim každodenním nutnostem. Teprve když prádlo viselo na šňůře, mohli jsme se věnovat dalšímu programu.
Tím dnes byla večeře u rodičů naší archeoložky Soni. Soňa přijela svým dodávkovým Volkswágnem a zavezla nás domů, do domku v zahradě plné banánovníků, papají, kaktusů a kokosových palem s mohutnými zrajícími ořechy. Květiny na záhonech i pestré květy okolních keřů nám vydechovaly vstříc těžké vůně a pestrými svěžími barvami ostře kontrastovaly se sluncem spálenou vegetací venku za plotem.
Paní domu, Sonina matka, nás přivítala a pozvala k bohatě prostřenému stolu. Díky její výborné kuchyni, našemu hotelu i mé práci s prostými domorodci jsem si vytvořil představu o zdejším jídelníčku. Jedí tady hodně kuřat a ryb. Obojí se upravuje víceméně jako u nás. Rozdíl ale je ve způsobu ochucení. Na stole pokaždé stojí neodmyslitelná lahvička se silně pálivým čili a při slavnostních příležitostech z jeho zelených lusků navíc připravují ďábelsky pálivou omáčku. Obsahuje olej, sůl a hlavně Čerstvé nadrobno nasekané zelené lusky čili. Tahle omáčka dodá každému pokrmu náležitou sílu. Z příloh jsem nejčastěji vídal rýži a brambory. Někdy je však může nahradit žemle zdejší výroby. Aby stravník ani na chviličku nezapomněl, že je na záhadami obestřeném ostrově, jsou zdobeny reliéfem ptačího muže. Možná, že takovéhle zpestření pečiva vhodným námětem by potěšilo i naše spotřebitele a docela určitě děti.
Jídlo, to tady ovšem není jen maso a těstoviny. Ostrov leží blízko obratníku Kozoroha a příroda tu nabízí spoustu nejrůzněj-šího subtropického a tropického ovoce. A tak se na stole pravidelně objevují banány, ananasy, žluté a červené melouny, papaje. Jí se buď bez úpravy, nebo naopak důmyslně nazdobené. Půlka či čtvrtka papaje zastupuje samotná předkrm a k vybírání oranžové dužiny lahodné osvěžující chuti přímo ze slupky stačí obyčejná lžíce. Umně přepůlená se zubatými okraji, naplněná šlehačkou a kousky pomeranče, banánu, ananasu a třešní tvoří papaje jedinečný pohár na závěr běžného jídla i při slavnostních příležitostech.
80
Mrkev, salátovou okurku, rajská jablíčka a další známou zeleninu jsem vítal jako připomínku domova. Proužky mrkve tu stravníci chroupají během jídla jako u nás slané tyčinky. Prý je to dokonce i zdravější.
Každý talířek se zeleninou a ovocem je zároveň malým uměleckým dílkem, které slouží ke zkrášlení stolu. Vzpomínám na jeden, na němž stál na počest Thora z proužků mrkve dovedně seskládán roztomilý malý vor Kon-Tiki.
Během jídla se pije hodně ovocných šťáv a limonád. Neměl jsem sice ve zvyku ráno před snídaní vypít čtvrtlitr studené šťávy, ještě než se pustím do teplého čaje nebo kávy, ale podřídil jsem se zdejším způsobům už proto, že další příležitost k napití byla až při obědě kolem půl druhé a žhavé sluníčko nemilosrdně vysušovalo organismus. Ostatním to vyhovovalo. Připočítám-li k pití předkrm, polévku, kompot a pořádnou porci hlavního chodu, vyjde dávka hodná vyhladovělého vlka čekajícího na Karkulku. Přestože jím nikdo z nás nebyl, vždycky jsme stejně všechno spořádali. Jí se tu totiž jenom třikrát denně.
Zdejší kuchyně zná i polévky. Převažují sice rybí, ale jednou mě příjemně překvapila pravá houbovka, srovnatelná s naší.
Slavnostní jídlo od běžného odlišuje především- bohatší- výzdoba stolu a hlavní chod. Ten tvoří langusta. Podává se podélně rozpůlená stočená na větším talíři. Dlouhá tykadla a nohy s množstvím červených skvrn, tvrdých chlupů a ostnů visí z talíře na všechny strany. Krunýř langusty je kombinací zářivě červené a bílé a zdobí jej řady ostrých hrozivých bodlin. Sám o sobě tvoří nádobu na pečení langusty na žhavých uhlících a zároveň i misku, z níž se vidličkou vybírá chutné bílé maso. Langusta přechází na bříšku do žlutobílé až bílé. Když přemůžete první pocit, že máte před sebou velkého červenostrakatého pavouka, můžete začít hodovat. Jedlou část polijete jemnou omáčkou a vidličkou a nožem vybíráte maso. Tohle ale není jídlo k nasycení, protože jsou tam asi tak tři sousta. Pak ovšem přicházejí na řadu tykadla a chlupaté nohy, a k tomu je třeba trochu násilí. Nohy se odtrhnou od těla a v kloubu zlomí. Pak následuje silné trhnutí, až se jedna část
81
stáhne jako bužírka a na druhé zůstane viset dlouhý tuhý sval. Pochoutka je na světě a je vynikající.
Podobně domorodci jedí i kraby. O tom jsem se přesvědčil, když jsem jednou na pobřeží chytil pořádného chlapíka s mocnými klepety. Donesl jsem divoce se mrskající a kroutící úlovek ostatním a těšil se, že jej přivezu vysušeného domů jako suvenýr dceři. Než jsem se ale nadál, jedna z dívek mu zaživa utrhla nohu a začala si na ní s naprostou samozřejmostí pochutnávat.
Kromě koní a krav pěstují na ostrově i malé tmavé vepře. Moc jich ale není, za celou dobu pobytu jsme měli vepřové jen dvakrát.
Když už jsem řekl, že na ostrově pijí nejčastěji šťávy, kávu a čaj, musím pro úplnost prozradit i ostatní oblíbené tekutiny. Z alkoholických jsou to výborná vína z pevniny a pivo v plechovkách. Tvrdý alkohol slouží většinou jen jako aperitiv před jídlem, a to vždycky ředěný. Neředěný jsem jej zažil jenom jednou při večeři na oslavu prvního kroku naší malé moai.
Po večeři nás pozval hostitel na nízkou verandu, kde stávala připravená pohodlná zahradní křesílka a nabídl chlazené nápoje.
Večerní pohoda přinesla vzpomínky i chvilku pro písničku. Do hebkého soumraku zazněly zdejší i ty ze vzdálených domovů. Arne a Gonzalo znali úžasné množství místních rapanujských písní a s chutí je spolu s pozvanými domorodci zpívali. Na řadu samozřejmě přišly i švédské a norské popěvky, a pak, jak jsme pěli
82
písně dokola, přišla řada i na mne. Nejsem moc dobrý zpěvák, ale tady šlo o čest české písničky, a to se nedalo nic dělat. Musil jsem přece před mezinárodním publikem obhájit pravdivost rčení „co Čech, to muzikant". Dlouho jsem proto neotálel a spustil Okolo Hradce. Pokud jsem mohl soudit podle ohlasu, česká písnička vysoce zabodovala.
NEDĚLE 2. ÚNORA 1986, DVANÁCTÝ DEN POBYTU
Výlet za klobouky
Naše druhá neděle na ostrově. Domorodí pomocníci měli volno jako všude jinde. My ne. Náš zdejší pobyt se každým dalším dnem zkracoval, a přitom toho ostrov nabízel ještě tolik k vidění. Dnešek jsme využili k výletu do největší kloboučnické dílny světa — za klobouky pukao, najedno zvláštní ahu a do podzemí ostrova.
Malá Sonina dodávka s námi zamířila k další ze známých sopek Rapa Nui — k proslulé Puna Pao. Cestou jsme si udělali malou zastávku u jedné zajímavé moai stojící nad vesnicí. Od ostatních ji odlišovaly dva páry rukou namísto obvyklého jednoho. Dávný umělec jí vytesal na břiše vždy dvě a dvě stejné ruce nad sebou s krásně propracovanými prsty. Proč? Co já vím. Rozhodně nabízí výmluvný důkaz, že moai nejsou úplně stejné.
Podobnou zrůdičku jsme před několika dny obdivovali poblíž turistického chodníčku na úbočí Rano Raraku. Jedna z tamních soch měla místo hlavy druhou menší moai. Jako by tvůrci z nějakého záhadného důvodu náhle změnili plány. Patrně během tesání objevili vadu v materiálu a chtěli rozdělaný blok alespoň částečně využít na výrobu menší sochy. To ale byl jen můj dohad.
Pominu-li ony sochy z prvního období, než kameníci přijali jednotný tvar moai, máme před sebou celou galérii různých zrůdiček — vousatých, tlustých, štíhlých a krátko- i dlouhouchých soch, které nám tu původní obyvatelé ostrova zanechali. Výběr
je velký, i když rozdíly nejsou na první pohled příliš patrné.
Od čtyřruké moai jsme pokračovali k úpatí sopkv Puna Pao porostlé jemnou řídkou svěže zelenou trávou. V minulosti tu pod tisícerými údery primitivních sekerek toki z červeného tufu vznikaly podivuhodné ozdoby soch — klobouky pukao.
Co tato zvláštní pokrývka hlavy představovala, to je dodnes záhadou. Čelenku, paruku ptačího muže, neobvyklý účes či něco úplně jiného? Nevím. Vím ale, jak takové pukao vypadalo. Většinou šlo o válec nebo komolý kužel, na vrcholku často zakončený ještě jedním menším výstupkem. Při našich cestách po ostrově jsme je často viděli opodál rozvalených ahu i na hlavách nově vztyčených soch. Ty tam nedávno usadil autojeřáb.
Jak si ale s jeho zvedáním do výšky poradili dávní budovatelé, je další z otazníků, které se vznášejí nad ostrovem. Největší klobouk má v průměru tři metry a výšku dva a půl. V literatuře se často uvádí jeho hmotnost — třicet tun. Pořádný macek. Osobně si ale myslím, že ve skutečnosti je mnohem lehčí. Červený tuf z Puna Pao je vlastně pemza, jejíž některé druhy plavou na vodě a potopí se, až když se četné póry nasáknou vodou.
Doktor Mulloy se domníval, že domorodci klobouk přivázali k ležící moai a vztyčovali je jako celek. Jiné teorie vysvětlují zdvihání klobouků pomocí ramp vedoucích k vrcholu sochy, které pak ostrované rozebrali a odklidili.
Obojí mi to připadá trochu pracné. Přikláním se k myšlence, že domorodci v průběhu doby vymyslili nějaký jednoduchý způsob zdvihání pomocí klád a lan. Vždyť na věže našich kostelů se také zdvihaly mnohatunové bronzové zvony a nikdo nemluvil o technickém zázraku.
První pukaa na Puna Pao nás čekala hned pod úpatím sopky a byly to úctyhodné kusy. Je zde i onen největší klobouk ostrova a spolu s ním několik o málo menších. Museli s ním počítat pro nějakou větší moai. Ze by zde byla jakási obdoba? Největší pukao i sochy moai jsou dodnes v lomech nebo poblíž nich připraveny na transport.
Gonzalo mě přistihl při prohlížení otvoru ve spodku na bok
84
položeného pukaa. Z knih jsem vědci, že tento otvor lícoval na vypouklinu na vrcholu moai. Zatím jsem onu bouli na hlavě sochy ani otvor v pukau nikde neobjevil, až tady, a tak jsem chtěl využít příležitosti. Otvor byl tak velký a hlavně hluboký, že se do něj mohl vtěsnat dospělý člověk.
Gonzalo mi ochotně podal detailní výklad. Před zhruba čtyřiceti lety zde žil jeden podivín, který miloval pohled z těchto míst do údolí. Aby měl kde sedět a schovat se před deštěm a nepohodou, vysekal si ve dvou různé nasměrovaných kloboucích takovéhle komůrky. . . Raději jsem se se svými vyčtenými znalostmi Gonzalovi ani nepochlubil.
Po krátkém výstupu jsme dosáhli vrcholu sopky a odtud se nám naskytl pěkný pohled do vnitřku bývalého lomu, kamenicko--kloboučnických dílen. Ještě tam leželo a zvolna se rozpadalo několik posledních výtvorů.
Jak vůbec byla pukaa dopravována z patnáct metrů hluboké propasti lomu? Strmé svahy kolem dokola znepříjemňují samotnou chůzi, natož dopravu takového břemene.
Kutálet? Do mírného svahu a po rovině docela určitě, ale tady? Obrovský válec při jediné chybičce klouzne a již jej nezadrží žádná představitelná síla, tím spíše křehké lidské paže. Ono i spouštění klobouků z úbočí Puna Pao dolů na seřadiště, kde jsme obdivovali ty největší, je také záhada s velkým Z. Neřízený pád rotujícího kamenného válce není řešení. Jak tedy?
„Víš, jak je tahali nahoru?" chtěl vědět Thor Heyerdahl, když jsme tam tak stáli a obhlíželi opuštěný lom.
„Ne, nevím. A ani si netroufám hádat," pokrčil jsem bezmocně rameny.
Později, až doma jsem se k téhle záhadě znovu vrátil. Se zavřenýma očima jsem znovu stoupal sotva znatelnou stezkou od velkých klobouků dole mezi menšími, které cestičku lemují, až k samé hraně kráteru. Ale vždyť přece. . . ! Proč mě to nenapadlo hned.
To, že sochy zůstaly ležet na svahu Rano Raraku, je normální. Jejich tvar jim nedovoloval kutálení, které se přímo nabízí k dopra-
85
vě klobouků. Ty ale možná zůstaly trčet na své ccsté dolů právě proto, že nebyly valeny. Že by je domorodci pootáčeli nastojato stejně jako sochy, a to i po strmém svahu vzhůru i dolů ? Možné to je. Každopádně i kdyby transport přerušili v kterémkoli okamžiku, pukao zůstalo vždy na místě.
Podivní strážci
Na vrcholu sopky Puna Pao jsme poobědvali a poté zamířili k další zajímavosti, která ležela na dohled. Bylo to slavné ahu Akivi. Sedm čtyřmetrových soch jedna vedle druhé na plošině rekonstruované též doktorem Mulloyem. Tohle ahu má jednu zvláštnost. Na rozdíl od všech ostatních plošin je nasměrováno na moře. Obyčejně jsou ahu k oceánu otočena svou zadní částí a sochy upírají pohled do vnitrozemí ostrova, u ahu Akivi je tomu naopak.
Znalec polynéské kultury K. Moerenhout, žijící na začátku 19. století, se domníval, že kamenní strážci ostrova označují hranici mezi mořem a pevninou a chrání ostrov před napadením z moře. Proč ale zády k moři? Podivní strážci.
Jeho originální myšlenku rozvinul strhujícím způsobem Ludvík Souček v knize Tušení stínu:
„Připadám si jako barbar a svatokrádežník, odvažuji-li se takového přirovnání, ale nemohu jinak: sochy moai jsou postaveny naprosto přesně v místech, kam by zkušený velitel rozmístil své kulomety, očekávaje silný vzdušný výsadek nepřítele přibližujícího se zhruba od západu."
Co k tomu říci? Strážci se většinou stavějí k nebezpečí čelem a při záměně upřených pohledů soch za kulomety by byl spíše problém z ostrova uprchnout, než se na něj dostat.
První dojem z příjezdu k ahu Akivi je neobyčejný. Není to způsobeno velikostí soch, ta ostatně nepřesahuje čtyři metry, ani jejich počtem. Na návštěvníka zapůsobí strohost celého ahu. Představte si mírně svažitý travnatý terén, v okruhu několika kilometrů nikde nic a v té prázdnotě náhle stojí sedm pochmurných postav
86
s pohledy upřenými na vzdálený oceán. Velkolepé, ale my jsme sem nepřijeli obdivovat nevšední náladu krajiny.
Moai v terénní úpravě?
Zdejší sochy jsou v několika případech zepředu vypodložený plochými kameny. Kdyby tam nebyly, stal by se z úhledné řady soch vrávorající houf. Sešikmení podstav, které při postavení sochy na vodorovnou podložku způsobuje její předklon, jsme si všimli už dříve u moai ležících podél cest a na zřícených plošinkách. Jaký to mělo význam?
Ta otázka tady nepadla poprvé. Sergio Rapu už před časem pečlivě proměřil podstavy mnoha ležících soch a dospěl k názoru, že průměrná odchylka základny od horizontály činí pět až sedm stupňů. Část zešikmení měla samozřejmě na svědomí postupující eroze tufu a jeho přirozené vrstvení, ale nebyl v tom ještě nějaký jiný záměr?
Po dlouhé diskusi jsme připadli na jediné vysvětlení: domorodci se tak patrně snažili usnadnit si transport soch.
Téměř od začátku mé práce s výpočty a malými modely moai mě trápila otázka, jakým způsobem moai překonávaly stoupání a klesání cesty. Z domova jsem věděl, že socha s poměrně zakulacenou podstavou, s jakou jsem uvažoval ve výpočtech, může bez-
87
pecně stoupat a klesat po pětistupňovém svahu. Na ostrově jsem se pak přesvědčil, že základny soch nejsou zdaleka tak obroušené, jak jsem se obával. To znamenalo, že skutečné sochy mohly překonávat kráčením větší svahy, než jsem prve předpokládal. Zešikmená podstava ale mohla možnosti transportu ještě zlepšit. Díky mírnému předklonu by moai stála a šla i na takovém kopci, kde by ty s rovnou základnou už dávno padly. Pro cestu s kopce šlo pak sochu otočit a dolů by couvala. Je možné, že kameníci už při výrobě volili velikost sklonu podstavy podle terénu, v němž měla být socha transporto vána. Jednoduché a geniální zároveň. Bylo to ale jediné a správné vysvětlení?
Od ahu Akivi naše cesta pokračovala k severnímu pobřeží ostrova, kde vznikl rozsáhlý jeskynní komplex Roiho. Mohutný proud lávy, který tudy tekl před necelými třemi tisíci lety, vytvořil rozsáhlý labyrint podzemních sálů a chodeb. Stropy mnohých dutin časem propadly a tím otevřely vchody do podzemního světa. Obyvatelé ostrova zde nacházeli úkryty před nepohodou i před nepřáteli, jak tomu nasvědčují četné archeologické nálezy.
Nepříliš hluboké propasti však měly i jiný význam. Po odklizení kamení z propadlých stropů získali domorodci ideální místa pro pěstování plodin, chráněná před prudkými větry — slavné podzemní zahrady.
Procházka rozlehlými tmavými sály a vzápětí úzkými spojovacími chodbičkami, které tu a tam ústily ven mezi sytě zelené hájky banánovníků, jež v propadlinách dodnes rostou, se mi moc líbila. Z každé zahrady se do okolních stěn rozbíhá množství jeskyní, většinou pečlivě zamaskovaných, a chodeb, vedoucích kamsi do nitra ostrova. Pokud zde opravdu existovaly ony tajné rodové jeskyně, bude jejich hledání práce pro armádu archeologů. Sesouvající se kamení a bujná vegetace rostoucí na tlejících zbytcích odumřelých rostlin zakryje během krátké doby všechny stopy lidské činnosti.
Když jsme kvůli filmařům ale i ze zvědavosti prolézali jednotlivé dutiny, zarazila mě jedna věc. Ve zdánlivě suché vyprahlé krajině trpící nedostatkem vody bylo několik metrů pod povrchem
88
poměrně vlhko. V takovýchto místech rozhodně i ti, co zde hledali úkryt, netrpěli nouzí o vodu.
O tom, že se tady opravdu odehrávala část historie ostrova, svědčí množství odštěpků sopečného skla — obsidiánu, z něhož se vyráběly hroty oštěpů, seker i dalších zbraní. Protože na Rapa JSfui nikdy nežila velká zvířata, byl smysl výroby jednoznačný — boj a lov příslušníků sousedního kmene. Ano, kvetl zde kanibalismus. Jeho počátky se datují až do doby po příchodu krále Hotu Matuy a jsou spojeny se jménem dalšího slavného krále, vůdce íásledující osidlovací vlny, Tu~koihu. On prý přivezl kromě tohoto hrůzného obyčeje i znalost dokonalejšího opracování kamene a pokročilejší zemědělství. Z jeho doby také pocházejí strašidelné postavičky moai kava kava> které podle tradičního vyprávění Tu-koi-hu spatřil ve snu.
Ostrované vzpomínají krále Hotu Matuy s úctou, nazvali po něm náměstíčko u přístavu a dodnes o něm zpívají podmanivé písně. Vzpomínají ale i na krále Tu~koiha. Podle našich měřítek to sice žádný moc veliký osvícenec nebyl, ale co naplat — jiný kraj, jiný mrav.
Nesčetné dovedné řezby moai kava kava jsou vyhledávaným suvenýrovým artiklem a jejich prodej tu tvoří nezanedbatelný zdroj příjmů. Dávno mrtvý král se postaralo chléb potomkům svých poddaných. Má ale ještě další zásluhy. Z jeho doby údajně pochází
89
i počátek stěhování obřích soch moai. Když se to tak shrne kolem a kolem, byl to zřejmě významný vládce, vždyť mimo jiné dovedl svůj lid přes několik tisíc kilometrů vodní hladiny právě sem. A tak jsem ten titul Ariki (tj. král) Tu-koihu, kterým mě ostrované poctili po prvních krocích sochy, přijal s úctou, potěšením a povděkem.
PONDĚLÍ 3. ÚNORA 1986, TŘINÁCTÝ DEN POBYTU
Druhý pokus
Beton na podstavě malé moai díky přísadám urychlujícím tuhnutí natolik ztvrdl, že nám nic nebránilo začít s přípravami na druhou zkoušku. Čekalo nás během ní tolik nového, že rozsahem i významem to byl vlastně úplně nový pokus.
Základny naší strakonické i této moai před vyspravením betonem byly víceméně zakulacené. Z výpočtů i z našeho pokusu doma vycházelo, že přílišné zaoblení je spíš na škodu. Kývání neusnadňovalo, a protože se socha při vychýlení nikdy neopřela až o kraj podstavy, dělala jenom malé krůčky.
Proto mě seznámení se skutečnými rozměry a tvary podstav při prohlídkách soch v prvních dnech našeho pobytu na ostrově víc než mile překvapilo. Základny byly rovné, nanejvýš jen téměř neznatelně prohnuté, a to i u soch značně vzdálených od lomů
90
i na plošinách ahu. jejich obroušení a zakulacení tedy nebylo zdaleka tak velké, jak jsem při výpočtech doma předpokládal, a to bylo slibné.
Pokus s novou rovnou podstavou, kterou jsme vytvarovali z betonu, nám už dneska měl ukázat, jak mohly moai skutečně chodit.
Dopoledne jsem strávil na plácku za poštou, který minule zcela vyhovoval. S přípravou mi pomáhala parta známých domorodců vyčleněná z těch, co pracovali na vykopávkách, pro dnešek i pro budoucí velký pokus. Abychom na chystanou zkoušku zbytečně neupozorňovali, odjeli ostatní na protější cíp ostrova točit další ze slavných plošin ahu, záhadné ahu Vinapu. Tím jsem se sice stal samostatným vedoucím, ale zároveň jsem přišel o jedinou možnost vidět tohle zajímavé ahu na vlastní oči.
Název ahu Vinapu označuje tři sousedící plošiny, zřejmé jedny z nejstarších. Kromě přesné astronomické orientace, svědčící o určité úrovni znalostí jejich tvůrců, jsou pozoruhodné zajímavou technikou, použitou při jejich stavbě. Připomíná víc než cokoh jiného pevnost Inků Sacsahuaman v Cuzcu i jinde v Peru. Jednotlivé kvádry, vlastně desky, dosedají jedna na druhou s udivující přesností a mezery mezi nimi jsou téměř neznatelné. Kdo byli a odkud přišli stavitelé ahu Vinapu? To je další ze záhad ostrova. Astronomické znalosti jsou nezbytné pro navigaci plavidel při výpravách po nekonečných pláních oceánu, ale na ostrově, který lze bez obtíží přehlédnout z jednoho konce na druhý, a jehož obyvatelstvo získávalo obživu ze štědrých pobřežních vod, postupně
91
upadly v zapomnění. Stejně tak v nových podmínkách upadala i odkudsi dovezená technika opracování kamenů a — s prominutím — časem i pracovitost někdejších stavitelů a kameníků.
Slavné ahu jsem tedy dnes nenavštívil. Nebyl jsem ostatně na ostrově jako turista, ale pracovně. Abych měl možnost prohlédnout si je alespoň na snímcích, dal jsem svůj fotoaparát fotografovi našeho filmařského týmu Cezarovi, aby mi pořídil několik záběrů.
Sám jsem se spolu s domorodci věnoval naší hlavní, neméně zajímavé činnosti. Zčásti anglicky a hlavně pomocí náčrtků jsem jim vysvětlil, co a jak si představuji.
Poté, co nám autojeřáb sochu postavil a my odstranili dřevěný transportní rám, jenž ji hyzdil minule, museli jsme se postarat hlavně o zajištění moai proti pádu. Pořád mi v hlavě ležel žert onoho chilského úředníka a svazovalo mě vědomí pozornosti, kterou nám veřejnost věnovala. Zoufale malá pevnost zvětralého materiálu soch mě neustále nabádala možná až k přehnané opatrnosti. Ale té není nikdv dost.
Už minule jsem si vyhlédl tři stromy pro uvázání jističích lan. Mně se líbily, ale domorodci nesouhlasili, prý tenhle druh není pevný. Po názorné ukázce jsem jim musel dát za pravdu. Vnitřek zdánlivě solidního kmenu tvořila z větší části dužina. Co by se dělo v případě kritické situace, jsem raději nedomýšlel.
Jističi lana a zacházení s nimi jsme si potřebovali vyzkoušet, protože pro náležitou dramatičnost hlavního pokusu použití autojeřábu nepřicházelo v úvahu. Protentokrát jsem zvolil tři jističi lana vedoucí od hlavy sochy do stran vždy po sto dvaceti stupních k těm teď už spolehlivým stromům. S jejich pomocí by už lidé měli padající sochu zadržet.
O lana jsem mít obavy nemusel. Jedenapůlcoulové tvrdé provazy z přírodního materiálu krásně žluté barvy jsme si přivezli z pevniny. Domorodci prý dříve používali provazy splétané z lýka hojné tu rostoucího ibišku hau hau. Výroba pevných lan nebyla tajemstvím pro žádnou ze starých kultur, a tak jsme otázku volby lan nepovažovali z hlediska našeho pokusu za zásadní, i když musela splňovat několik podmínek. Pro dobrou pohodu při za-
92
cházení s nimi musela být dost tlustá, aby se dobře držela v ruce. Důležitější ale byly technické požadavky. Protože jsme pro naklánění i pootáčení sochy potřebovali za ni pořádně zabrat silným energickým trhem, abychom využili výhodu rázu, byla důležitá jejich malá pružnost. Ta je například u horolezeckých a jističích naopak žádoucí. Padajícího člověka musí lana ubrzdit pokud možno plynule a ne rázem. Žádáme od nich, aby trochu povolila a propružila.
Tady jsme potřebovali pravý opak. V minulosti, když na stavbách kostelů, katedrál nebo mostů využívali lana staří stavitelé, pomáhali si jednoduše — namočili je. Voda mezi jejich vlákny dodala lanům lepší vlastnosti, například náležitou tuhost. Ta naše však byla tuhá a tvrdá až dost.
Důležitější pro nás bylo nepoškodit jimi křehký, drolivý povrch sochy. Použili jsme proto starých jutových pytlů jako ochranných podložek. Moc hezky to nevypadalo, ale obložení mělo kromě funkce ochranné i další účel — zamezovalo předření lan o drsný sopečný tuf.
Zbývající lana, ta pro pootáčení a naklánění, už ostrované poučení z minula upevnili bez problémů. První získané zkušenosti z předešlého pokusu se začaly osvědčovat a potvrzovat prozíravost rozhodnutí o rozvržení experimentů na několik etap.
Pokus začal až odpoledne, kdy dorazil zbytek výpravy z natáčení přímo k soše. Nejprve jsme rozestavěli domorodce k lanům a zopakovali všechny pokyny. U každého z jističích provazů stál vždycky jeden muž, který měl lano několikrát obtočené kolem stromu. Na naklánění mi výpočtem vyšli tři lidé a na pootáčení pět. Všechno jsem ještě jednou přelétl pohledem, a protože se mi zdálo, že nic nechybí, dali jsme pokyn předákovi domorodců Juanovi, aby začali tahat.
Nakláněči zabrali. Zabrali znovu a ještě — a nic. Socha se sice trochu pohnula, ale velice neochotně a hlavně málo.
Nestalo se nic tak hrozného. Ostrované u lan to vidět nemohli, ale my, co jsme stáli opodál, jsme si hned uvědomili, v čem je chyba. Tahači se o sochu přetahovali, jejich rytmus tahání
byl rychlejší než přirozená doba kyvu sochy, a tak jejich snažení přicházelo nazmar,
„Musíte nechat soše čas na kývnutí nazpátek," poradili jsme
jim.
Rada šla z angličtiny do španělštiny Juanovi, a ten rapanuj-štinou vysvětlil ostatním, co je třeba zlepšit.
A už se lana opět napjala, po okamžiku prodlení znovu a zase. „Stop! Stop!" zakřičel jsem.
Tři muži na naklánění bylo moc. Jakmile totiž moai jednou rozkývali, Šlo jim to téměř samo a stačilo jen udržovat rytmus. Oni ale zabírali pořád naplno ze všech sil, až socha poskakovala sem tam. Kdyby tak pokračovali, socha by padla. Musel jsem s tím něco udělat. Takhle to nešlo.
„Budete tu jenom dva," přikázal jsem tahačům.
Porozuměli mé angličtině dobře, stejně jako já jejich rapa-nujštíně:
„Tak si to pojd tahat sám, když si myslíš, že je to tak lehké!"
Měli pravdu. Vyklidil jsem pozice a otočil se k Thorovi o radu. Viděl, co se stalo, byl jako vždy klidný a posunkem mi naznačil, abych se nerozčiloval.
„Ať si domorodce řídí Juan sám," navrhl. To je nápad.
Začali jsme znovu. Naklánění už bylo dokonalé, ale socha se ne a ne pootočit.
Co se zase děje?
Nic zvláštního. Jsme v Polynésii a hoši u pootáčecích lan věnují hlavní pozornost tomu, aby pěkně vypadali. Napínají bicepsy, koukají do kamer a na vystižení správného okamžiku tahu jim už jaksi nezbývá čas. Nejlepší by bylo dělat pokus bez přítomnosti diváků.
Takhle to přece nejde, zvedla se mi zase poněkud hladina adrenalinu v krvi, ale klidný výraz Thorovy tváře vyjadřoval, že se nic neděje.
Než jsme dali nový pokyn k pokračování, uběhla pěkná doba. Už půl hodiny jsme tahali za lana a výsledek žádný. Socha přeťa-pává na místě, na dlaních svírajících lana naskakují a vzápětí
94
praskají první puchýře, ale ona se tváří lhostejně a k vykročení se nemá.
„Tak do toho, hoši," spouštím další kolo zápasu se zakletou královnou.
Znamení Juanovi, výkřiky ostrovanu, několikeré majestátní kývnutí sochy a vzápětí mávnutí na tahače u pootáčecích lan. Mohutný trh a volné lano klouzlo vzduchem.
„Co je?"
„Ale vždyť se moai pootočila!"
Pět tun se jediným zatáhnutím otočilo lehkostí baletky. Tentokrát přerušil práci mohutný spontánní jásot. „Podařilo se! Sochy opravdu chodí!"
Pootočení jsme ani nestačili postřehnout, jak proběhlo rychle. Trvalo sekundu, či míň?
Do příprav k dalšímu kroku, tentokrát na druhou stranu, jsme nemuseli domorodce moc pobízet. Nadšeně uchopili lana a za hlasitého „Héj..." začala moai zase svůj kývavý tanec. A to už přišlo ke slovu prudce napnuté pootáčecí lano. Jednou, podruhé, napínalo se k prasknutí a. . . nic. Socha se už pootáčet nechtěla. Proč?
Tahali ve špatnou dobu. Okouzleni snadností prvního kroku zabírali tahači bez ohledu na momentální pozici sochy.
Nervy jsem měl napnuté k prasknutí, ale na druhé straně jsem si uvědomoval, že je všechno v pořádku. Socha by kráčela, kdyby správně tahali. Nic víc to nechce. Snad to bude jen otázka času a secvičení tahačů.
Následovaly další pokusy. Znovu a znovu jsme zkoušeli souhru obou skupinek. A pak to náhle šlo — pět tun kamene vyrazilo na pochod pouze silou lidských svalů. Ale na jásání nebyl čas.
Náhle jsem si uvědomil, že první z tahačů u pootáčecích lan stojí přímo u kývajícího se břicha sochy. Kdyby z nějakého důvodu padla, neměl by šanci on ani dva tři za ním. Znovu na Juana. Důrazně, ale bez výsledku jsem mu to vysvětloval. Nic. Každému je přece jasné, že ti, co tahají těsně u sochy, budou i ve filmu, a to něco znamená. Pomohl až Thorův zákrok.
95
Mezitím se ale z pokusu stala atrakce a lan se chopili kromě objednaných mužů i ostatní diváci, ženy z kulturního střediska a samozřejmě jejich děti. S nimi přišli i jejich nerozluční psi, pletli se mezi nohama tahačů a mně při tom všem rozčilování bleskla hlavou vzpomínka na pohádku o veliké řepě.
Následovalo nové domlouvání s Thorem, ale jeho shovívavost byla bezedná.
„Ano, zajímá nás, kolik lidí pohne sochou, ale to už jsme přece zjistili. Dopřej lidem tu radost, vždyť nám ji nepřevrhnou."
Pak už tahal, kdo chtěl. A Thor měl jako vždy pravdu. V podstatě lanu vládli tři čtyři lidé na prvních místech. Ti za nimi neměli šanci chytit se rytmu, a tak neškodně cloumali lany, i když se právě nic nedělo. Hlavně, že byli přitom.
Socha už dávno urazila několik metrů a já pořád nevěděl, kde mi hlava stojí, stále bylo co zlepšovat a opravovat.
Jako rána mezi oči mě ohromilo zjištění, že jedno z jističích lan a zrovna to proti svahu — je volné. Socha se divoce kývala a lidé opět těsně u ní se zápalem tahali.
„Zastavte, stop!" začal jsem křičet. „Kde je Edmundo?" Pro jistotu jsem si jména hochů u jističích lan už ráno zapsal do notýsku. V notýsku jsem Edmunda měl, ale u provazu nebyl. Chtěl být také ve filmu, a tak opustil nezajímavé místo a šel tahat spolu s ostatními.
Další lana na tom ale nebyla o mnoho lépe. Menito měl jiný problém. Od svého stromu na kraji houští špatně viděl, a proto s lanem přes ruku vyšel na palouk a sledoval dění pěkně zblízka. Třetí mladík — Oskar — byl zodpovědnější a vytrval na svěřeném místě celou dobu. Měl od svého stromu dobrý výhled, takže jej nic netrápilo. Nic kromě kuřácké vášně. Zapálit si cigaretu jednou rukou? Proč, vždyť má dvě. Pustil lano a plně zaujat vývojem událostí sledoval naše počínání s lanem ležícím volně u nohou. Zlatí kluci ze Strakonic, kolikrát už jsem si na vás vzpomněl. . .
Hlava mi třeštila a oči nemohly uvěřit, co vidí. Naštěstí solidní podstava spolu s nízko položeným těžištěm zajišťovala soše dobrou stabilitu, a tak nedošlo k neihoršímu. Ale. . .
96
Ve východní éásti ostrova se z roviny zvedá kráter sopky Rana Raraku, jejíž úbočí poskytovalo sopečný tuf vhodný pro výrobu soch. Návštevníka nejprve uvítají stojící sochy moai, které již kamenické dílny opustily.
Po úbočí sopky vede turistický chodníček zvoucí k prohlídce fantastické galerie
Jedenasedmdesátiletý kapitán Arnc Hartmark si po třiceti letech zopakoval výstup na některé ze soch. Při první expedici tak pomáhal archeologům měřit výšku soch.
Moai v lomech jsou mnohem větší něž ty na plošinách ahu. Mezi stovkou nedodělaných soch leží i ta největší —■ kolos o výšce 21,80 metru.
O tom, že na ostrově nevznikaly jen sochy moai, se přesvědčil již před třiceti lety profesor Arne Skjolsvold, když odkryl tohoto klečícího obra
Sopka Rano Kao tvoří západní konec osnova. Napraví) třislametrový .sráz končící v oceánu a nalevo, zadržena jen slabou skalní stěnou, vytvořila dešťová voda kráterové jezero porostlé sladkovodním rákosem tutora. Tohle místo si domorodci vybrali pro stavbu obřadního střediska Orongo.
Z výšin Oronga je dobrý výhled na ptačí ostrůvky, které hrály tak důležitou roli vr volbě krále ostrova — ptačího muže
Rytiny na skalách Oronga zachycují ptačí muže, ale i další zpodobnéní náboženských představ dávných obyvatel Rapa JSfui
Orongo tvoří několik objektů. Jedním z njch je i tento kamenný balkónek nad třistamet-rovým srázem s bohatou výzdobou skalních rytin.
Vesnice Hangaroa zasazená v zeleni zahrad a políček. Ty poskytují vše potřebné pro zásobování domácností domorodců. Snad i to je důvod, proč mnozí z ostrovanů za celý život nenavštívili vzdálenější části ostrova.
Doktor Sergio Rapu, první domorodý guvernér ostrova, se po prvním pokusu ujal funkce reportéra
Ostrované vyrábějí své krásné sošky se stejnou dovedností jako před staletími. Jen motivace se trochu změnila.
Lávový proud kdysi vytvořil množství dutin a jeskyní, jejichž stropy se na některých místech časem propadly a vytvořily slavné podzemní zahrady. Do stěn zahrad vede množství chodeb a trhlin. Jejich průzkum je úkolem pro celou armádu archeologů a speleologů.
Ani obrovská pukaa pod sopkou Puna Pao neušla inventarizační vášni jednoho z katolických misionářů. Nebyl však jediným, kdo je přizpůsobil svým představám. Mladá archeoložka Soňa se pohodlně usadila do křesílka, jímž klobouk vylepšil jakýsi milovník ostrova.
Dílna na největší klobouky světa — sopka Puna Pao
Dešťová voda zachycená v kráterech sopek umožnila vznik jezírek, nebo alespoň uchycení a růst eukalyptu náročných na dostatek vláhy F }
Pro plánovaný třetí pokus jsem si v rychlosti zaznamenal několik důležitých bodů a závad, které se příště nesmějí opakovat.
1. U jističích lan musí být vždy dva lidé.
2. Oba zodpovědní a důvěryhodní.
3. Nejdůležitější je rytmus. Když jej správně nevystihneme, budou se tahači namáhat zbytečné a sochou nepohnou.
4. Musíme změnit způsob vedení pokusu. Domorodcům musí dávat pokyny někdo s větší autoritou. (Zbylo to na Thora. Když se vyskytl problém, vysvětlil jsem mu, co potřebuji, a on pak zařídil potřebné.'!
5. Ušli jsme pět metrů zhruba za hodinu. Pro začátek to není nejhorší.
6. Socha i mé nervy snad vydrží i příště.
Pokus skončil a Thor mi zase poblahopřál k úspěchu. Tentokrát už mě to nepřekvapilo, dokonce jsem k radosti filmařů zaimprovizoval krátký projev a poděkoval v něm za Thorovo pozvání na expedici a za důvěru, kterou mi tím projevil.
Do hotelu jsme pak odjeli s výbornou náladou. Dali jsme si každý plechovku piva a rozešli se do pokojů zregenerovat. Vypral jsem si jako jindy kalhoty, košili a ponožky, co jsem měl na sobě, a zapsal zážitky posledních hodin do deníku.
Večeře se dneska trochu protáhla. Každý měl nějaký svůj postřeh, o který se chtěl s ostatními podělit. Když všichni postupně odešli spát, zůstal jsem na terase uprostřed teplé noci sám.
Dnes se nám podařil pokus. Podali jsme důkaz, že sochy lze takto dopravovat a že kráčející moai nejsou pouhým výmyslem domorodců. Potvrzení technického principu v praxi sice není důkazem, že sochy moai byly tímto způsobem skutečně přemisťovány, ale svou váhu přece jen má.
Teď měla přijít obrovská radost, měl jsem jásat a nevímco ještě, ale nějak mi to nešlo. Cítil jsem únavu a vyčerpání, ale spát se mi nechtělo. Byl jsem rád, že ostatní odešli a já se pak mohl ještě dlouho sám kochat nádhernou nocí, duněním opodál oddychujícího moře a rozzářenou hvězdnou oblohou všude nade mnou, ozdobenou Jižním křížem.
97
ÚTERÝ 4. ÚNORA 1986, ČTRNÁCTÝ DEN POBYTU
Přípravy k finále
Po včerejšku bohatém na napínavé situace a nečekané příhody byl dnešek relativně klidný. Dostal jsem za úkol připravit velkou moai nad zátoku Hotu Iti pro pokus stanovený na zítřek. Socha už několik let stála na mírném svahu zády k moři a k rozvalenému ahu Tongariki na pobřeží. Terén před ní směrem do vnitrozemí stoupal a z hustého drnu porůznu vykukovalo množství kamenů. Rada černých děrovaných dlaždic prozrazovala, že tady stával dům dávných obyvatel. Gonzalo a Sergio vysvětlili, které kameny můžeme a které nesmíme odstranit. Vypadalo to, že moai bude muset místo chůze skákat z kamene na kámen. Těch, co musely zůstat, bylo moc.
Řešení jsme ale našli. Vysypeme cestu pro sochu takovou vrstvou písku, aby vrcholky kamenů zakryla. Vznikla tak pěkná cestička a svah před sochou se ještě víc zvětšil. Pěšina sama o sobě ale kráčení moc nepomohla. Při vlastním pokusu do ní moai svými deseti tunami zapadla a za mohutného povzbuzoval í pak před sebou hrnula všechen písek jako buldozer. Ale nepředbíhejme.
C^LÍtlM PZO
98
Nአprvní úkol spočíval v nasekání rákosu totora v kráterovém jezírku sopky Rano Raraku a ve výrobě rohoží na obalení namáhaných částí sochy. Svěže zelené stvoly totory měly nahradit nepříliš hezké obalení starými pytli, které jsme použili při předcházejících dvou pokusech. Když jsem si včera po večeři nakreslil, jak by mělo obalení vypadat, vyšel mi docela hezký obrázek. Kolem pasu svisle umístěná stébla rákosu silně připomínala sukničku tanečnic hala a rozježená čelenka přes čelo ten dojem jen umocňovala. Kresba se bohužel líbila jenom mně. Domorodci prý rákosu rozumějí lépe a upletou rohože, které budou vhodnější. Můj návrh zamítli i naši domorodci. Škoda.
Druhou starostí bylo jištění sochy. Za co asi na kamenné pláni přivážeme jistící lana? Nezbylo nic jiného, než přihodit na podlahu stařičkého expedičního autobusu krumpáče, lopaty a čtyři tlusté kůly, které budou muset nahradit stromy.
Se získáváním kůlů je spojen jeden z přímo ukázkových příkladů mentality domorodců. K přípravě pokusu jsem jich dostal šest plus řidiče autobusu. Kůly jsme jeli uříznout ze stromů jednomu z nich na zarostlou zahradu. Přijeli jsme na místo a čekali. Sedm, se mnou osm lidí sedělo přes půl hodiny a nic se nedělo. Proč? Nebyla pila. Tedy — nebyla motorová pila. Tu přivezli až za hodnou chvíli dva objednaní mládenci na koních. Uříznout Čtyři kůly o průměru 15 centimetrů jim trvalo jen pár okamžiků. Ruční pilou, která celou dobu visela na verandě domu, by to bývalo bylo podstatně dřív, ale té práce s tím. To byl můj první dojem, ale nakonec se ukázalo, že zase nechali přivydělat kamarádům. Kůly jsme měli, a tak jsme zamířili pro rákos.
Areál Rano Raraku je kolem dokola ohrazen kamennou zídkou. Pokaždé, když jsme tam chtěli natáčet, musili jsme ji přelézat a vláčet těžký filmařský materiál dost daleko pěšky. Teď mě znepokojovala starost, jak poneseme těžké mokré svazky totory takovou dálku. Bude to trvat hrozně dlouho, a přitom je pro nás každá minuta drahá. Domorodci mě ale znovu přesvědčili o své podnikavosti. V zídce, která nám stála v cestě a byla pozůstatkem dávného chovu ovcí, rychle vybourali potřebný otvor pro projetí autobusu
a jeli jsme dál vzhůru mezi sochy k jícnu sopky. Roztřesený rachotící autobus se neohrožené dral stále výš a výš a řidič jej za stálého povzbuzování ostatních suverénně vedl mezi výmoly a sochami. Zastavili jsme až asi padesát metrů pod hřbetem kráteru, když už svah dosahoval téměř hrozivého sklonu. Přestože autobus už dál nemohl a kola mu klouzala po drolícím se svahu, měli domorodci řidiči za zlé, že nás nezavezl ještě blíž.
Rákos jsme nasekali rychle, ale zastávka v kráteru se stejně protáhla. Za chvilku po nás dorazila parta rozveselených chlapců z vesnice. Potřebovali rákos na blížící se oslavy Tapati Rapa Nui — festivalového týdne Velikonočního ostrova. Samozřejmě je zajímalo, co tu chceme. A tak jsem musel počkat, až se sousedi z jediné vesnice, kteří se zřejmě dlouho neviděli, vypovídají.
Práci u sochy jsme začali až chvíli před polednem hloubením děr pro kůly. Určil jsem čtyři místa a sedl si stranou nad své poznámky.
Od psaní mě vytrhlo volání od jedné z děr. Kopáči pod vrstvou drnu a kamení objevili úlomky kostí a svorně tvrdili, že jsou jejich předků a že strážce mrtvých, strašlivý duch Akuaku by se moc zlobil, kdyby kopali hlouběji. Z těch osmdesáti centimetrů, které jsem požadoval, měli vykopáno asi polovinu a tvrdili, že to hloub nejde. Z piety k mrtvému jsem musel ustoupit. Obhlédl jsem okolí a ukázal místo, kde mají vykopat novou díru, ted už opravdu těch osmdesát centimetrů. Úcta k předkovi je sice hezká věc, ale kopat znovu? To ne, rozhodli a pustili se do prohlubování původního otvoru.
V podstatě jsem se jim nedivil — v tom vedru, na přímém slunci nebylo kopání nic příjemného. Nicméně jsme potřebovali mít celou přípravu hotovou dneska. Do oběda jsme ale nestihli ještě ani zakopat kůly.
Sedli jsme si s jídlem na pobřežní skály a já byl zvědav, co domorodci jedí. Nabídl jsem jim svou krabici s kuřetem, vajíčky a sendviči, které jsem dostal v hotelu, a oni mě na oplátku pohostili výbornými domácími plackami a pořádným špalíkem vařeného tara. Jedl jsem je už dvakrát při slavnostních příležitostech, ale tohle mi chutnalo nejvíc. Tarem a plackami jsme zajídali několik
druhů pečených ryb, které nám rozdělovala žena jednoho z domorodců, krásně snědá Nora v pestrých polynéských šatech bez ramínek, uvázaných na uzel na hrudi. Jídlo se zapíjelo horkou nesla-zenou černou kávou z termosky a závěr jako moučník tvořily banány.
Kromě kouzelné scenérie zátoky Hotu Iti s červenohnědými srázy pobřežních skal sopky Poike v pozadí mi v paměti navždy utkvěla ještě jedna věc.
Pocit osamění, který na mě občas tíživě dolehl, způsobil, že jsem s vděčností vítal každou připomínku domova. Náladu mi zlepšil například objev, že ti ptáčci ve větvích palem jsou obyčejní rozkřičení vrabčáci, přesně takoví, jako jsou u nás v parcích a na ulicích. Podobně — i když už ne s takovým nadšením — jsem rozpoznal ve stužce černých teček mizejících ve Štěrbině pod hotelovým oknem staré známé mravenečky faraóny. Možná, že mi někteří nalezli do kufru a doma geneticky posílili své bratry, zdecimované moderními chemickými hubidly.
Největší dojem na mě ale udělaly mouchy. Co do vzhledu jsou stejné jako ty naše, ale nesrovnatelně drzejší. Kdo občas navštíví v letních měsících Šumavu, ví o muší drzosti své. Mně se při takových náletech osvědčilo energické mávání ulomenou větví kolem hlavy. Nezkušení turisté neznajíce této finty připomínají zuřivým mácháním oběma rukama větrné mlýny. Mouchy posedlé amokem to nemůže odradit od záměru usednout člověku, který jim přišel do rány, na obličej, vlézt do uší nebo nosu. Jsou neodbytné a představovaly metlu Šumavy už za časů pana Karla Klosterman-
Tady je to stejné — jen s tím rozdílem, že jich jsou tisíce a neodežene je nic. Naše moucha startuje v okamžiku, kdy se trestající ruka přiblíží několik centimetrů, a pak chvíli vyčkává ve vzduchu. Zdejší jsou nesrovnatelné otrlejší. Snad nejotřesněji se
na.
101
to projevuje při jídle v terénu. Jakmile ucítí potravu, zaútočí na ni se zavilostí fanatického kamikadze. časem jsem se naučil jíst všechno zabalené do ubrousku. Ruka jednou umaštěná dotykem s jídlem pro ně znamenala pouhé rozšíření cílů jejich bezhlavých útoků. Vidět na ubrousku a na ruce, která nesla k ústům sousto, deset dvacet bzučících much bylo úplně běžné. Těsně před vsunutím sousta do pusy jsem musel vždycky fouknout a rychle sevřít rty.
Samotný obsah našich plastikových krabic, jsme nemohli ubránit vůbec. Mouchy se ničeho nebály a z jídla jsem je dostával jedině stíráním, ale i to je značně zlobilo, což dávaly najevo vzteklým bzučením. Vzlétaly, až když jim hřbet mé sunoucí se ruky hrozil rozdrcením, a pobyt ve vzduchu trval jen potud, než ji přelétly, aby si sedly na právě očištěné místo.
Přes nesmiřitelnou nenávist, kterou jsem k nim hodně brzy pojal, jsem je musel obdivovat. Dokázaly totiž přistávat i na ruce, kterou jsem je odháněl, na odhazované kosti letící vzduchem, a to všechno za ostrého nárazového větru, který tu nikdy neustává. Jejich akrobatické umění bylo obdivuhodné a svými výkony ve mně zanechaly ze všech živočichů ostrova nejhlubší dojem.
Když mé reportéři po návratu domů zpovídali, co plánuji do budoucna, odpovídal jsem vyhýbavě. Nemohl jsem přece vyhradit svůj tajný plán poslat jako dar ostrovanům několik párků rorýsů nebo vlaštovek, aby je zbavily muší nadvlády.
Rongorongo
Edmundo, jeden z mých domorodých pomocníků, za polední přestávky vytáhl z tašky řezbářské náčiní. Samosebou jsem využil příležitosti a šel okouknout, co to z malého tmavého prkénka vyřezává. Přidržoval si je jednou rukou na kolenou a dlátkem do něj cosi vyrýval. Srdce mi zaplesalo nadšením. Byly to znaky písma rongorongo. Pocit štěstí, že vidím skutečného maori rongorongo — zasvěcence ovládajícího toto tajemné písmo, a navíc ještě při práci, se ale rychle rozplynul. Edmundo je neznal. Vyřezával jen tabulku
102
s ním jako suvenýr pro turisty a písmenka měl na dřevě předkreslená tužkou podle předlohy ze zahraničního obrázkového časopisu. Jako rodilý Rapanujec mě zklamal dvojnásob. Ne snad proto, že neznal smysl znaků rongorongo, ten patrně už nezná nikdo. Ed-mundo ale prostě vybíral znaky, které se mu líbily a snadno vyřezávaly a řadil je bez přemýšlení jeden za druhým. To se mi nezdálo příliš ohleduplné vůči předkům a solidní k zákazníkům, ale co — turisté to stejně číst nebudou.
Při prohlížení jeho práce jsem si všiml ještě jedné věci. Ed-mundo vyřezával písmo jako vystouplý reliéf a jednotlivé řádky odděloval souvislou linkou. V muzeu v Santiagu jsme měli možnost vzít do ruky a pečlivě si prohlédnout tři originální tabulky. Domorodci je nazývali mluvící hole — kohau rongorongo. Na světě jich existuje pouhých jednadvacet a každá z nich představuje slušné jmění. Od Edmundova dílka i od těch, která jsem vídal v krámcích, se ale dost lišily. Na originálu jsou písmena pečlivě ryta a řazena jedno za druhým v mělkém žlábku. Přechod mezi dvěma sousedícími řádky tvoří malá, sotva patrná ostrá hranka. Zarazilo mne, že dávní písaři — maori rongorongo začínali psát přímo na zaoblené hraně destičky, jako by museli šetřit místem a na každou tabulku
103
vtěsnat co nejvíc znaků. Nejdřív jsem zakulacené okraje tabulek považoval za následek opotřebování vlivem častého braní do rukou, ale byl to omyl. Písmena vyrytá na rubu i na líci se na hřbetě destičky téměř dotýkala a byla zřetelné znát i tam.
Mluvil jsem stále o tabulkách, ale jedna z těch, co jsme viděli v muzeu, byla jeden a půl metru dlouhá, mírně prohnutá a asi pět centimetrů tlustá hůl. Zbývající dvě opravdu připomínaly destičky. Jestliže tvar tabulek neurčoval nějaký kultovní předpis, je možné, že prozrazuje nedostatek vhodného tvrdého dřeva na jejich výrobu. Zdá se, že dávní řezbáři museli vycházet z tvaru pokrouceného kmenu a větví stromu toro míro, jehož odolné dřevo pro zhotovení mluvících holí používali.
Usazení kůlů pro jistící lana jsme dokončili až odpoledne. Pak jsme se pustili do obalování čela a boků sochy přivezeným rákosem. Aby nedošlo k nedorozumění, nalistoval jsem svou včerejší kresbu v sešitě a ukázal ji Juanovi. Podívat se přišli Í ostatní. Pochválili, jak jsem to pěkně nakreslil, a šli plést rákosové rohože. Po svém — pochopitelně. Viděl jsem, že rohože budou mít stébla rovnoběžná s našimi lany, a to se mi nelíbilo. Poučen zkušenostmi, že když ostrované nechtějí rozumět, tak se s nimi nedomluvím, jsem se ještě jednou obrátil na Juana.
Vyslechl mě a nevzrušeně se zeptal, jestli v Československu roste totora. Tím mě dostal. U nich totora roste a mají s ní prý dost zkušeností, aby svěřený úkol zvládli.
Moaijsme tedy úspěšně obalili a chystali se na cestu do vesnice, když k nám dorazili Gonzalo a Sergio. Prohlédli si naše dílo a prohlásili, že to musíme předělat. Lana by prý proklouzla mezi souběžně kladenými stébly rákosu a povrch moai by poškodila. Mlčky jsem nalistoval svoji kresbu a ukázal ji.
„Oukej, Tu-koihu. Zítra to předěláme,'1 zazubil se nevzrušené Juan.
Zítra — maňana jsem tu slýchal často. Zítra je taky den — krásně poklidná životní filozofie. Co bychom my za ni dali. Zítra dopoledne ale bude pokus. Odpoledne se sem nahrnou zvědavci, a to už musí být všechno hotovo a uklizeno. Jak stihneme ráno
104
předělat to, co nám dneska trvalo ceié odpoledne, navázat lana a ostatní přípravu experimentu tímhle tempem, to jsem opravdu netušil.
STŘEDA 5. ÚNORA 1986, PATNÁCTÝ DEN POBYTU
Hlavní pokus
Tohle datum si budu dlouho pamatovat. Je s ním spojen jeden z nejúžasnějších a nejnapínavějších dnů v mém životě. Na dnešek připadl hlavní a zároveň i poslední pokus se sochou moai. Byl v pořadí už třetí, ale doposud každý přinesl něco nového a většinou tak nečekaného, že jsem neměl důvod doufat v jeho hladký průběh. Pozdější události ukázaly, že jsem tipoval zcela správně. Dneska se však, díky včerejší pozdržené přípravě rohoží, udála ještě jedna pamětihodná událost.
Snídaně podávaná obyčejně v osm nula nula byla o hodinu dřív, v sedm. Z domova jsem zvyklý vstávat mnohem dřív, ale zdejší vedra nutí lidi přesunovat část pracovního dne na noc, kdy je chladněji, a tak je i budíček později.
Důvody ke stížnostem na přílišné přespání jsem neměl — to vůbec ne. Měli jsme rozvrh tak nabitý činností, že spánek musel jít stranou. Náš čas pobytu ohraničoval přílet a odlet zamluveného letadla, a ten se neúprosně blížil. Ale úkolů jako by spíš přibývalo.
Po celotýdenní společné práci každý musel ještě plnit povinnosti plynoucí z jeho funkce, často jsem při odchodu do pokoje opouštěl filmaře nad rozloženou optikou, kterou čistili od všudypřítomného prachu, či nad návrhy záběrů na příští den. To samé platilo k mému údivu i pro Thora a Arneho. Oba si, pokud právě nemuseli dohadovat a zřizovat potřebné pro další průběh expedice, bud něco psali, nebo plánovali. Samozřejmě tím nechci říct, že jsme neměli ani minutu pro sebe. Chvilka pro popovídání a na vyřízení osobních záležitostí se vždycky našla. A co se mi moc lí-
105
bilo — naše práce probíhala v nezapomenutelném příjemném ovzduší.
O hodinu posunutý budíček tedy museí být vynucen něčím mimořádným. Bohužel jsem tím byl trochu vinen i já. Vlastně spíš trochu víc. Včerejší neuspokojivý průběh příprav mě donutil zajít za Thorem, že potřebuji začít s prací o něco dřív. Po vysvětlení a probrání všech pro a proti vyhlásil změnu v denním programu. Hodinka k dobru mi vyhovovala, ale i tak jsem v noci neklidně spal a přemýšlel, jestli a jak všechno stačím připravit.
Hned po snídani jsme s obvyklou partou ostrovanů vyrazili na místo autobusem naloženým nářadím a balíky lan. Autobus vzápětí po příjezdu otočil, aby přivezl z vesnice skupinu tahačů najmutých pro dnešní den, zatímco my jsme už strhávali a předělávali včerejší obložení sochy. Šlo nám o čas.
Nevím přesně, jak se má chovat expert vezený na místo přes půl zeměkoule. Já se v takové situaci ocitl poprvé v životě. Asi to chtělo víc rezervovanosti, důstojnosti a v žádném případě nepřipustit, že si zrovna s něčím nevím rady.
Před lety jsem slyšel, tuším že v rozhlase, vyprávění našich montérů, že je chyba vzít do ruky nářadí a názorně ukazovat, jak se co dělá. Prý se tím ztrácí autorita. Tak nějak to tehdy vyprávěli po návratu z jakési země. Už si na to moc přesně nepamatuji. Tenkrát v pohodlí a klidu domova jsem se tomu smál. Ted jsem ale byl v té roli sám. Zkušenosti ze dvou předchozích pokusů i z včerejší přípravy víceméně daly za pravdu montérům. Jak jsem na něco sáhl nebo něco poopravil, domorodci uctivě ustoupili a se zaujetím sledovali moji činnost.
Stejně jsem se ale nepoučil. Když jsem viděl, jak letí Čas. a chvíli pozoroval tempo a zručnost, s jakou mí pomocníci zahájili po ránu práci, nevydržel jsem. Asi se ve mně ozvala krev potomků učitele národů Jana Ámose Komenského a vyhrnul jsem si rukávy.
„Uhni, já to radši udělám sám," povídám česky. Přes všechny dosavadní jazykové problémy reagovali domorodci tentokrát kupodivu živě. Se dvěma nejmladšími jsme za půl hodiny předělali to, co zkušení včera tvořili celé odpoledne.
106
Pocit vítězství se aíe nedostavil. Spíš naopak. Čelenka z totory udělaná podle mé kresby soše opravdu slušela, radost pohledět. Byla ale na nic. Opravdu. Na své vlastní oči jsem měl možnost se o tom přesvědčit za přítomnosti culících se ostrovanů.
Co se nám přihodilo? Čelenka ze svisle přivázaných stébel rákosu na čele moai prostě ne a ne držet. Při prvním pokusu upevnit na ni jističi lano sjela na stranu. Tohle začínalo být vážné. Přesvědčil jsem se, že totora má opravdu vlastnosti, o nichž jsem neměl ani tušení. Na rozdíl od osvědčených pytlů klouzala a snadno sjížděla. Aby ostuda byla úplná, dorazilo v té chvíli auto s Thorem a zbytkem expedice. Nechali nás jet dřív a sami naoko jeli k vykopávkám, aby sem nenalákali moc diváků.
Co teď? Jediné řešení jsem viděl v posunutí čelenky až na oči sochy. Tím ale zkrátíme páku pro naklánění a hlavně — jak to bude vypadat? Dopravovat sochu se zavázanýma očima?
Vždycky, když jde o něco důležitého a moc to nejde, má se prý v klidu počítat do desíti. Nevzpomenu si už, jestli jsem to udělal, ale náhle jako bublina z hlubin se mi vybavila vzpomínka na Sergiovo vyprávění v muzeu. Sochy domorodci opravdu dokončovali už v lomech a dole pod nimi jim dohlazovali záda, ale skutečně hotové byly až na ahu, kdy jim vytesali oční důlky pro zasazení bílých korálových bulev.
„To je ono — nemusím se bát, že je připravím o zrak a poškodím oční důlky. Sochy přece putovaly slepé — nedokon-cene.
Jak jsem na to mohl zapomenout? „Zakryjeme jí oči. Dejte čelenku níž!"
Dva mladí domorodci, kteří si zatím od starších vytrpěli své za to, že nectili zkušenosti šedin, se s chudí pustili do předělávání. Zažíval jsem prima pocit. Vázal jsem uzly na vrcholku sochy spolu s nimi a ruce nám radostí, že už víme, jak na to, jen kmitaly. Stihli jsme to!
Abych byl přesný: Prosadili jsme sice své, ale vítězi stejně nakonec byli Rapanujci. Proč? Zatímco všechno — lany počínaje a kamerami konče — čekalo, chyběli tahači. Autobus s nimi nikde.
107
Pŕihrčel a přikodrcal si to až za půldruhé hodiny po plánovaném začátku. Náš časný budíček vyšel tudíž úplně naprázdno.
Spokojení, vyspalí domorodci konečně dorazili a vyhrnuli se nedočkavě z autobusu. Ne, že by je hnala touha po zápolení se sochou. To ne. Po té jen znalecky koukli a pospíchali radit k díře, kterou se zápalem kopali jejich druzi opodál. Připravovali tam zemní pec, ve které objednal Thor upéct již naporcované, připravené vepřové. Naplánoval totiž nejen pokus, ale i slavnostní zakončení opravdu polynéskou hostinou — kurango.
Řízení pokusu jsme tentokrát zjednodušili a mně tím odpadla spousta starostí. Rozmístění tahačů a pokyny pro ně měl už celé na starost jejich předák z minula Juan. Mně zůstala jen úloha kontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Kdyby se mi něco nezdálo, měl jsem to sdělit ne Juanovi, ale přímo Thorovi. Navíc pro zjednodušení jsem měl po zkontrolování lidí a lan dát Thorovi znamení, že můžeme začít, a teprve on pak dá povel čekajícímu Juanovi.
Svých práv jsem využil hlavně pro zajištění bezpečnosti sochy a lidí — osmi domorodců u jističích lan. Protentokrál jsme použili čtyři jističi lana a u každého z nich po dvou domorodcích. Na můj popud jim Thor před začátkem pokusu osobně nakázal,
108
že se od lan tentokrát nesmí vzdálit ani na okamžik. Měl jsem pocit, že jim to dokonce několikrát sám od sebe zopakoval.
Předstartovní horečka zvolna stoupala a pak přišla chvíle, kdy jsme mohli zahájit akci. Lana, lidé i socha čekali. Ještě jednou jsem si zkontroloval, jestli jsem na něco nezapomněl, když tu mě náhle volal Cezar ke svému fotoaparátu na stativu. Že by objevil nějakou chybu, zachvěl jsem se. Rychle jsem se k němu rozběhl a horečně uvažoval, co se asi stalo. Cezar mě s nadšením donutil podívat se do hledáčku svého přístroje. Neviděl jsem tam ale nic neobvyklého. Moai, lana a lidi. Ono tam také nic jiného nebylo, ale on mi chtěl ukázat, jak se socha překrásně vyjímá na pozadí divokveh skal rozeklaného kráteru Rano Raraku.
„Krásný," přinutil jsem se k obdivnému úsměvu. Každý jsme měli své starosti.
Pak jsme začali. Tím okamžikem pro mě přestal existovat okolní svět a já se snažil být všude a vidět každou podrobnost. Jak v té chvíli působím pro pohledy objektivů, mi bylo lhostejné. Tady šlo o zdraví lidí a o odstranění jakéhokoli rizika ohrožení sochy. Na pózování před kamerami je dost času potom.
Za strhujícího rapanujského „Hej..." se lana po Juanově povelu prudce napjala a deset tun zhmotnělých ve čtyřmetrové soše se začalo zprvu váhavě, ale vzápětí už s náležitou razancí kývat do stran. První znamení k zahájení každého kroku dával Thor po mém kývnutí, že je všechno v pořádku, a po své osobní kontrole filmařů. Druhý signál, povel tahačům u pootáčecích lan, už vydával Juan sám. Jazyková bariéra totiž při předcházejících pokusech způsobovala zpoždění v předávání příkazů, a to mělo jeden nepříjemný důsledek. Tahači, u jejichž práce bylo nutné vystihnout správný okamžik, tahali opožděně. Proto dnes Juan, který měl už ostatně dost zkušeností z předešlých pokusů, velel sám. A tak zatímco hlava moai hrozivě balancovala tu na téhle straně, hned na opačné, sem tam, zazněl Juanův povel pro skupinu, která měla sochu pootočit. Zazněly povzbuzující výkřiky. První mohutné zabrání, druhé a třetí, konečně se strefili, a to už se kamenný obr odhodlal vyhovět těm směsným lidským postavičkám
109
všude kolem něj, které si jej dovolily vyrušit ze staletého spánku, a dal se do pohybu. Těžce, jak se na takového starce sluší, začal natáčet omšelý bok vpřed.
Tahle socha měla kývání o něco pomalejší než předešlá a ovlivnilo to i pootáčení. Doba kyvu souvisí s hmotností a s rozměry a teď jsme měli co dělat s mnohem větším kolosem. Proto jsme musili přivolat i víc tahačů než minule. Tím vznikla další potíž. Nebylo zprvu snadné je sjednotit, ale to byla starost Juana.
Moai tedy po pár chvilkách zápolení vykročila, ale místo pouhého pohybu vpřed začala stoupat vzhůru.
„Stop! Stop!" využil jsem svého práva a běžel se podívat zezadu pod sochu. Po odsunuté podstavě tam zůstal hluboký dolík. Rázem to bylo jasné. Socha neměla rovnou základnu, jak nás všichni ujišťovali, ale erozí zřejmě zaoblenou, a tak se při prvním kroku začala šplhat vzhůru po stěně svého lůžka.
„Nic se nestalo," ulehčené jsem oznámil a pokynul Juanovi, aby shromáždil lidi na svých místech.
Rozruch zvolna utichl a ostrované čekali připraveni na druhý krok. A už se zase přihlásila moje nervozita — cítil jsem, jak mí tep pulsuje ve spáncích. Představa, že podstava je kulová, mě vůbec nenadchla. Co jestli už teď sochu drží ve vzpřímené pozici jen jističi lana? napadla mě strašlivá myšlenka. Byla napjata, jen na ně zabrnkat. Pokračovat jsme ale museli. Nač čekat. Ještě jednou a důkladněji jsem zkontroloval hochy u jističích lan a kývl, že je všechno v pořádku.
Při prvním kroku moai natočila pravý bok o dobrých čtyřicet stupňů vpřed. Teď by se měla pootočit na opačnou stranu přibližně o dvojnásobek. Tyhle dva kroky představovaly dráhu zhruba padesát až šedesát centimetrů. Tím měla socha definitivně opustit své lůžko.
„Jedem!"
Zazněly povely, ostrované s vervou zabrali a socha se dala za veselého halekání tahačů a diváků do pohybu.
Jásot ale rázem utichl, když čtyřmetrový obr náhle zakolísal
110
a začal pomalu padat dopředu. Lidé od pootáčení se vmžiku rozprchli a já ztuhl jak molekula při dosažení teploty absolutní nuly. Naštěstí moai udělala to samé — přestala padat. Jističi lana ji držela, hoši u nich zapracovali pohotově a včas. Byla sice napjatá jako naše nervy, ale vydržela a dovolovala nám obdivovat moai v mírném předklonu.
Vydrží lana? Nevytáhnou kůly ze země? Náhle jsem zalitoval, že jsem neprosadil zakopat je mnohem hlouběji. Ale na to už bylo trochu pozdě. Nezbývalo než jim věřit a rychle něco podniknout.
Diváci se mezitím vzpamatovali a rozpoutala se horečná diskuse v několika jazycích.
Co teď? Koutkem oka jsem zahlédl Cezara a filmaře, jak se zápalem fotí a zaznamenávají každý detail. „Je to oukéj," zamávali na mě nadšeně, „budou to moc pěkné obrázky." Aspoň někomu se to líbilo.
Po chvíli jsem si uvědomil, že situace není tak strašná, jak se v prvních okamžicích zdálo. Hoši u jističích lan sochu i přes její náklon drželi celkem bez námahy, a tak bezprostřední nebezpečí pádu prozatím nehrozilo. Péče o zajištění moai se nám tentokrát opravdu vyplatila.
Mohl jsem tedy v klidu vymýšlet, co dál. Jakým způsobem pokračovat v pokusu, jsem zatím netušil, ale přerušit jej nepřicházelo v úvahu. Neodvážil jsem se přiznat, že si náhle nevím rady. Náklon zavinila erozí deformovaná podstava sochy. Nebyla zdaleka kulatá, jak to vypadalo po prvním kroku. Byla šikmá, seříznutá zepředu dozadu, a když socha vypochodovala z lůžka na rovinu, musela jít sama od sebe do předklonu. Naštěstí jen tolik, kolik jí dovolila pružnost napnutých jističích lan. Bez nich by už dávno ležela na zemi a bylo by o ostudu postaráno.
V kritických okamžicích mozek dokáže, co umí. Myšlenky jedna divočejší druhé mi v hlavě pořádaly karneval, zatímco kolem-stojící, zvolna vychládající obecenstvo čekalo, co řeknu. Naše jediná šance byla sochu vyrovnat. Ale jak? Po maturitě, státnicích a svatbě se zase jednou čekalo, co řeknu, a jestli to bude správně. Mohu-li se přiznat, být středem pozornosti není vždycky to nej-
111
příjemnější, co člověka muže potkat. Naštěstí má muka zkrátila spásná myšlenka. Sochu narovnáme sami bez jakéhokoli jeřábu a námahy, pokud se nám s ní podaří odkráčet několik kroků. Jističi lana by se ale nesměla povolit ani o milimetr. Protože nikdo ne-oponoval, pustili jsme se do práce. Nejprve jsme posílili zadní jističi provazy, na nichž spočívala hlavní zátěž, ještě jedním — záložním, a pak jsme začali připravovat další krok.
Předtím jsem pochopitelně svůj plán vysvětlil Thorovi a ten s ním souhlasil. Příjemně mě překvapil tím, že přes to všechno, co viděl, zůstal klidný. V napjatých chvílích mi jeho klid vždycky moc pomáhal. Věřil stejně jako ostatní, že socha půjde. Připravila nám všem pěkné divadélko a několik horkých chvilek, ale zatím stála držená silnými provazy a nic tak hrozného se nestalo.
Do dalšího kola jsme se pustili s nemenším zápalem. Popošli jsme pak několik kroků a socha se opravdu, jak spodek šel dopředu, zatímco hlava zůstala na místě, srovnala.
112
Měli jsme za sebou sotva třetinu z filmaři požadovaných šesti metrů trasy, ale mně to připadalo jako věčnost. Málokterý krok byl ukázkový. Většinou vznikaly problémy zaviněné nesou-hrou tahačů, ale ty jsme už na rozdíl od prvních dvou pokusů brali jen jako nutné zlo. Secvičení tahačů je zřejmě otázka času, a toho měli dávní domorodci během přibližně tří staletí, kdy sochy dopravovali, o něco víc než naše výprava. Rozhodující bylo, že socha šla. Hrnula před sebou písek, kameny, drtila je a vyřvávala drny z měkkého neupraveného terénu, ale šla.
Každý zakončený krok, každý ušlý decimetr jsem radostně vítal i jako přiblížení se k cílové čáře a okamžiku, kdy skončí moje odpovědnost. To bylo, přestože jsem se na tuto chvíli dlouhou dobu těšil a připravoval a samotný pokus mě samozřejmě nesmírně zajímal, celkem pochopitelné. Nestála před námi nová čerstvá socha z nezvětralého tufu, jaké dopravovali domorodci, ale pouhá troska v pokročilém stadiu rozpadu. Jako Damoklův meč nad námi visela hrozba, že se rozrušená základna nečekaně odštípne, a vědomí, že pracujeme pro kameru, moc klidu nepřidávalo.
Další šok, který se vymykal ze zaběhlého, poměrně vysokého standardu, na sebe nedal dlouho čekat. V jednom okamžiku parta domorodců s lanem porazila nechtěně stativ s kamerou, tím bylo samozřejmě filmování přerušeno a my museli dráhu sochy prodloužit o již ušlý kus. Byl jsem si dobře vědom, že když je podstava moai tak zničená erozí, že socha sama nechce stát a visí jen na lanech v rukou lidí, zvyšuje každý krok, každá minuta navíc riziko, že se něco přihodí.
V téhle situaci, když jsem dal znamení, že lidé a socha jsou připraveni k dalšímu kroku, náhle nefungovali filmaři. Jako správní reportéři se srdcem umělců neodolali, když si všimli nádherného odlesku bílých oblaků na zrcadlových brýlích kapitána Hartmarka. a začali jej natáčet. Už několikrát jsem byl poučen, že filmu je podřízeno všechno, ale přece jenom. . . Mraky byly na obloze každý den a kapitán by si nasadil brýle kdykoli na požádání, o tom jsem byl přesvědčen. Co jsem ale mohl dělat — film je film.
Musel jsem znovu závidět Thorovi jeho klid a jeho shovívavost.
113
Přestože ho postup filmařů zarazil stejně jako mne, klidně se na mě usmál, pokrčil rameny a řekl: „To je život." Kde bral ten klid a velkorysost, nevím. Stejně reagoval, když se mu na letišti v Santiagu ztratila zavazadla a on si musel vypůjčit oblečení od norského velvyslance, i v mnoha dalších situacích, ať se dělo cokoli. Snad právě proto, že je takový, jaký je, dokázal přes všechny těžkosti zorganizovat své fantastické výpravy a dožít se přitom vysokého věku v plné životní síle. Od určité doby ve mně začala zrát myšlenka odkoukat od něj, jak to dělá, převzít jeho životní styl. Byl by to ten nejcennější suvenýr, který bych si mohl odnést na památku, navíc bez cla. Ale to se, škoda, naučit nedá.
Průběh pokusu samozřejmě nepřinášel jen infarktové situace, dočkali jsme se i řady příjemných překvapení. Tato socha svými čtyřmi metry už vzbuzovala náležitou úctu a její kráčení v sobě mělo cosi majestátního. Delší doba jejího kyvu ze strany na stranu působila úplným protikladem k prudké otočce menší sochy, když se víceméně náhodou tahačům u pootáčecích lan podařilo zabrat v ten nejsprávnější okamžik. Tehdy opravdu trvala otočka zlomek sekundy. Když se ale nestrefili, a to bylo většinou, tahali a tahali a moai se pootáčela trhavě v přískocích. U téhle sochy jsme s překvapením zjistili, že díky delší době kyvu mají tahači na otočku víc času a vystihnutí správného okamžiku je snadnější. Znamenalo by to, že čím vyšší je socha, tím snadnější je manipulace? Těžko říci, tak jednoduché to zase není. Určitě působí i další vlivy.
Snadnost a lehkost, s jakou se v některých okamžicích socha pootočila a udělala krok, byla až zarážející. Mimo jiné napovídala hodně o tom, jak by vypadala její chůze se secvičenými tahači. A zkušenějším vedoucím, pochopitelně. Jestliže ji nyní dopravovalo pět lidí u nakláněcích lan a osm u pootáčecích lan, kolik by asi stačilo dávným domorodcům v době největší slávy dopravy soch? Dvě třetiny? Polovina? Kdoví. Určitě ale méně, než jsme měli my.
Mně osobně nemohla uniknout ještě jedna důležitá věc, o níž ostatní neměli ani tušení. Přes všechnu tu těžkopádnost a potíže s tahači si zdejší moai vykračovaly o poznání elegantněji než ta naše ve Strakonicích. Způsobovala to její příliš kulatá pod-
114
stáva. To, že byla zbytečně moc oblá, jsem zjistil až tady, po prohlídce všech možných soch. Záměr dát si ve Strakonicích ty nej-tvrdší podmínky vyšel stoprocentně. Kulatější a ošoupanější podstavu žádná zdejší moai neměla.
Na závěr předepsané šestimetrové trasy, kterou si vyžádali filmaři, jsme moai naposled otočili, tak aby stála tváří k sluníčku, a propukl bouřlivý jásot. Podařilo se! Socha chodila! Ještě jednou jsem se pro jistotu zeptal, jestli s ní zase nebudeme muset odcouvat nazpátek. Prý ne. Sergio Rapu z titulu své funkce guvernéra rozhodl, že zůstane tam, kam došla. Časem tam prý zbudují informační ceduli jako na ostatních turisticky zajímavých místech. Mohl jsem se tedy začít radovat s ostatními — máme to za sebou, padla, pomyslel jsem si s ulehčením, a hned jsem se polekaně ohlédl po moai. Nepadla a nepadne, když ji zase pořádně vypodloží, aby ji nemusely držet provazy.
Reakce domorodců na naše pokusy byla zajímavá. Při tom prvním zpočátku projevovali vysloveně nezájem. Nevěděli pořádné, o co jde, kromě Thora jsme pro ně byli cizí. Po prvních krocích moai ale nastalo oživení. Při druhém experimentu se už zapojili s obětavostí sobě vlastní a zároveň začali hodnotit a plánovat dopředu. Neupřu si vyslovit podezření, že to nebylo vždy jen z čistě vědeckého zájmu. Vzpomínám si, že se mě jeden z nich rovnou zeptal, kolik bude za ušlý metr. Členové mé přípravné party to brali zase trochu jinak. „Tu-koihu, kolik dáš piva za ušlý metr?" Lidé jsou asi na celém světě stejní.
Po úspěšně provedeném pokusu vznikl nečekaný nápad; „Budeme ted sochou pohybovat pro turisty a oni budou platit vstupné. Musíme si ale udělat novou sochu jako máš doma — z betonu. Ty naše jsou moc staré a nemusely by to vydržet:* A tak nakonec možná československo přispěje k zvýšení životní úrovně obyvatel tak vzdáleného a exotického ostrova.
Rozruch kolem sochy už pomalu utichal, když tu se zpoza ní ozval hlasitý výkřik.
„Co se stalo?" V předtuše nějaké pohromy jsem se rychle rozběhl za ostatními. Tentokrát to ale byl jen planý poplach.
115
Pozornost jednoho z ostrovanů upoutal pěticentimetrový škorpión, rázující po zádech sochy. Zřejmě odpočíval v jedné z puklin, jež sochy časem postihly, a náš pokus jej vyrušil. Pobíhal s napřeženými klepítky sem tam a jeho hrozivě vztyčené žahadélko hledalo cíl. Domorodci ho ještě rozdráždili stébly trávy, ale zdálo se, že strach z něj nemají. Prstem ale do něj nestrčil nikdo. Původně jsem se domníval, že tady živočichové tohoto typu — hadi, štíři a ostatní jedovatá stvoření — nežijí, a tak jsem odhodlaně prolézal nesčetné jeskyně a díry v zemi. Od téhle chvíle jsem byl při jejich průzkumu značně opatrnější. Ze setkání v úzké tmavé jeskyni s takovýmhle drobečkem a jeho neklidně kmitajícím žahadélkem bych si nemusel odnést jen leknutí.
Meditace a zábavu nad rozzuřeným škorpiónem přerušilo Rafaelovo volání od zemní pece. Právě ji otevíral a zval všechny na hostinu. Čísi bota škorpióna rozšlápla a šli jsme jíst.
Zemní pec tvořila v zemi vykopaná díra o rozměrech jeden a pul krát jeden metr a asi padesát centimetrů hluboká. Její dno ještě před rozděláním velkého ohně kuchaři vyložili středně velkými kameny. Když oheň dohořel, pokryli kameny banánovými listy a do vzniklého lůžka naskládali dvaceticentimetrovou vrstvu rozporcovaného vepřového a sladkých brambor. To všechno zase pokryli zelenými banánovými listy a zasypali zemí. Tohlcto ale dělali brzo ráno. Hotová pec vypadala jako oválný záhonek nebo spíš jako hrobeček. To druhé přirovnání je dokonce výstižnější, protože domorodci dříve tenhle způsob tepelné úpravy pokrmů používali také na člověčinu. Br. . .
Dneska jsme pekli jen vepřové. Jeho báječná vůně ovládla vzápětí po odstranění vrchní vrsivy banánových listů všechny účastníky a přinutila houf nedočkavců utvořit kolem vonící pochoutky těsný kruh. Dozlatova dušené šťavnaté kouřící porce rozdělovali kuchaři na listy fíkovníku, které sloužily jako příhodné tácky. Thorovi a mně podali pokrm na připravených talířích. Oba jsme tuto poctu odmítli. Vepřové na porcelánu znám z domova. Z hromady nasekaných větví fíkovníku jsem si utrhl pořádný list a se svým dílem se uchýlil do stínu právě posunuté rnoai. Posadil
16
jsem se na strhané totorové rohože a za nezbytného odhánění dotěrných much začal hodovat. Nevím, čím zapíjeli dávní obyvatelé Polynésie své lidožroutské hody, ale k vepřovému červené víno chutnalo výborně.
Ovládl mne nádherný pocit. Právě před pár okamžiky jsme završili jednu etapu života. U mě se jednalo o zhruba pět let práce a splnění klukovského snu, ale pro Thora to bylo mnohem víc. První pokus s moai přece provedl už v době své první expedice, kdy já ještě nebyl na světě.
Zavzpomínání — reminiscence
Dopřál jsem si ten požitek vychutnat první minuty po skončení pokusu se zavřenýma očima. Nechal jsem si v duchu probíhat události od okamžiku, kdy jsem dostal pozvání Thora Heyerdahla jet s ním do Tichomoří. Otevřel jsem tehdy jeho dopis, který má žena z obavy nosila několik dní v kabelce a bála se mi o něm říct, a nevěřil svým očím. Z listu se na mě smála prostá otázka: Jste ochoten zúčastnit se expedice na Velikonoční ostrov a se skutečnou moai tam zopakovat Váš pokus?
Chvilku okouzlení vzápětí vystřídalo horečné uvažování. Expedice se má uskutečnit začátkem příštího roku a ted je Červenec. Moc času tedy nezbývá.
Co si počít s pozváním? Kam se obrátit? Měl jsem v ruce přímo fantastickou příležitost, ale co s ní? Přece nenechám takovouhle šanci propadnout!
V téhle situaci, když jsem už měl za sebou řadu neúspěšných dotazů na různých institucích, jsem se obrátil na redakci časopisu Věda a technika mládeži. Proč zrovna tam? Bylo to přirozené, redakce VTM otiskla mé články o možných způsobech dopravy soch moai, později její redaktoři pomohli při výrobě modelu sochy a odzkoušení. Mimoto jsme spolu podnikli potřebná jednání a další samostatnou akci — opravu spadlého kadovského viklanu. Na koho jiného bych se tedy měl obrátit?
117
Teď někdo může říct: tos měl tedy štěstí — mít za sebou redakci známého mládežnického časopisu. Ano, měl. Měl jsem podporu i důvěru. Mohl jsem se ale navíc s žádostí o pomoc obrátit na spoustu svých kamarádů, stejně jako jsem mohl těžit ze znalostí, které mi dala škola a zájmové kroužky, kam mě rodiče v mládí nutili chodit. Ale co je na tom všem neobvyklého?
Za časopis se mnou obvykle jednala zástupkyně šéfredaktora Jitka Macháčková.
Rozhodnutí bylo rychlé. Ano, VTM převezme nad akcí patronát, je to koneckonců pokračování naší spolupráce. Ale jednání, ať už bude jejich výsledek jakýkoli — potrvají dost dlouho a mám se prý obrnit trpělivostí. Ted už na tu dobu vzpomínám s úsměvem, ale byly to tehdy nervy. Jednání s našimi úřady naštěstí přineslo kladné rozhodnutí, ale. . . objevilo se jedno ale.
V cestě ležela překážka. Mohl bych jet, když mě vyšle příslušná organizace. Nejlépe taková, do jejíhož zaměření náplň expedice spadá. To byl problém. Nejsem archeolog, ale strojař a ani nepracuji v oboru, ale v zemědělství. Co se mnou? Kdo se ujme mladého člověka a vyšle ho na poněkud neobvyklou služební cestu?
Na otázku odpověděl ústřední výbor Socialistického svazu mládeže, který na sebe vzal úlohu vysílající organizace. Členem SSM jsem od střední školy a svazáci z naší organizace při Zemědělském stavebním sdružení a ze strakonické průmyslovky spolupracovali na akci moai od jejího začátku.
Zatímco kluci z mezinárodního oddělení ÚV SSM zařizovali potřebné formality, nezahálel jsem. V té době jsem měl rozestavěný družstevní byt, a tak jsem každé odpoledne a o víkendech musel na stavbu. Nosil jsem si s sebou magneťák s nahrávkami kursu angličtiny a k pochopitelné radosti ostatních si je pouštěl nahlas a pořád dokola. Angličtina pro mě nebyla novinkou. Chodil jsem na ni už na škole, ale ještě bylo třeba hodně zdokonalovat a hlavně obohatit slovní zásobu o spoustu odborných výrazů.
Čas neúprosně ubíhal, ale cestovní formality se díky pochopení všech zúčastněných postupně scházely. Ještě jsem si odbyl
118
zdravotní prohlídku, zařídil v práci neplacenou dovolenou, s kluky na stavbě bytu se domluvil, že nějaký čas vysadím, obešel řadu podniků s prosbou o poskytnutí propagačních dárků a náhle tu byt den rozloučení s rodinou a přáteli. Psychicky vyčerpán, nevyspalý díky napnutým nervům jsem si poprvé oddychl až v letadle do Kodaně, kde byl sraz evropských účastníků.
Fantastický pocit, že všechno dobře dopadlo, mi vydržel až do okamžiku, kdy jsem si náhle uvědomil, že to hlavní mám teprve před sebou. Letěl jsem vstříc neuvěřitelnému dobrodružství a báječnému člověku, kterého jsem doposud znal jen z knih. Co mě čeká? Obstojím? To hlavní mělo teprve přijít a skutečně také pnslo. . .
Poslední, třetí pokus se sochou tedy dopadl dobře. Do vesnice jsme jeli dva s Thorem v autobuse spolu s domorodci. V okamžiku nastupování jsme se ale zdrželi pózováním pro Cezara u posunuté sochy, a tak pro nás nezbyla volná sedadla. Co se dalo dělat. Oba jsme měli výbornou náladu a stojíce na hromadě lan, nářadí a kdovíčeho ještě jsme si vzrušeně vyměňovali čerstvé dojmy. Obdivoval jsem ho, že neztratil dobrou náladu ani po téměř hodinové vyčerpávající jízdě, kdy jsme nepřetržitě balancovali natěsnaní v uličce šíleně drncajícího autobusu. Polední slunce rozpálilo jeho plechové stěny i střechu a sálající žár a zvířený prach ze silnice, který se dovnitř dral v hustých oblacích chybějícími dveřmi, vytvářely nedýchatelnou atmosféru. Ty dveře nám upadly za jízdy při jednom zvlášť silném nadskočení autobusu na terénní vlně.
Sedící, nakrmení, spokojení domorodci zpívali na naši počest staré písně o Kon-Tikim a králi Tu-koihu. Zpívali nám na počest, ale sednout nás nepustil žádný. Asi z obavy, aby těm druhým nepřišlo líto, že přišli o tu čest.
119
Čtvrtek 6. února i986, Šestnáctý den pobyti
Volno?
Včerejším pokusem skončily mé nejdůležitější povinnosti v expedici a myslím, že se neulevilo jen mně. Ted už budeme natáčet jen přírodní krásy ostrova a celkem poklidné archeologické vykopávky.
Mě ale čekala ještě jedna příjemná povinnost. Na osm hodin ráno jsem měl objednaný telefonát do stenografie Mladé fronty, kde už čekali na moje zprávy. Oni čekali na zprávy, já na spojení.
V půl deváté telefon v hotelové jídelně konečné zazvonil. Nedočkavě jsem se k němu vrhl a pevně přitiskl sluchátko k uchu. Chvilka praskání a šramotu a pak jsem náhle uslyšel zřetelné České „Haló?"
Rychle, každá sekunda je na tu dálku drahá, jsem vyhrkl: „Tady Pavel Pavel, Velikonoční ostrov." Druhé zřetelnější „Haló?" mi vzápětí trochu zrychlilo tep. Snad nenastala nějaká porucha? blesklo mi hlavou. Možná, že slyším já je, ale oni mě ne. Rychle a co možná nejhlasitěji jsem to zopakoval: „Tady Pavel Pavel, Velikonoční ostrov, slyšíte mě?"
„To bude asi nějaký omyl!" pronesené srozumitelnou češtinou mi vyrazilo dech. „Tady je soukromý byt."
Na čele mi naskakovaly kapky studeného potu rychlostí telefonních impulsů na počítadle. „To bude účet!"
Onen dotyčný po krátké domluvě zavěsit a ústředna mě nakonec spojila správně.
Ke cti onoho pána budiž řečeno, že zachoval zdvořilý tón. Protože jsem v tom zmatku zapomněl jeho jméno, nechť dodatečně přijme mou omluvu, že jsem mu narušil soukromí.
120
Kadovský viklan
Starosti s pokusem skončily a mě čekal nový úkol. Zatímco ostatní zase pokračovali ve vykopávkách pod Rano Raraku a podél cesty moai, osaměl jsem v hotelu. Thor mě totiž požádal o sepsání rozsáhlejší zprávy o našich pokusech se sochami. Současně jej zajímaly mé postřehy a hodnocení nálezů při vykopávkách kolem ležících soch. Chtěl toho vědět ještě víc, a tak jsem zasedl ke stolu a začal postupně odpovídat na celostránkový seznam otázek. Některé z nich se týkaly zvedání kadovského viklanu. Vyprávěl jsem mu o něm jednou večer a moc ho to zajímalo. Vzpomínám si, že se mě mimo jiné zeptal i na to, jak jsme naše akce financovali. Když jsem mu vyložil, že všechno, co jsme podnikali, zařídili a udělali moji kamarádi a příznivci zadarmo z pouhého nadšení pro věc, udiveně zakroutil hlavou. U nich by to prý takhle nešlo.
Seděl jsem na terase a psal a psal, a když jsem došel k dotazu na kadovskou akci, odložil jsem tužku, položil hlavu do dlaní, zavřel oči a začal si rovnat vzpomínky.
Po strakonickém pokusu se mě kamarádi ptali, co budeme dělat dál. Dál? Těžko říct. Ne, že bych se už v té době nezajímal o další z technických záhad minulosti, ale příprava podobné akce provozované jako koníček ve volném čase zabere dost času a energie. V té době jsem už stavěl družstevní byt, a tak jsem obojího neměl nazbyt.
Příležitost se nakonec naskytla takříkajíc sama.
Dlouhá léta byl chloubou jihočeské vesnice Kadov nedaleko Blatné na Strakonicku jeden z nejhezčích českých viklanů. Zajímavá hříčka přírody — bezmála třicetitunový balvan ve tvaru čočky ležel volně na vrcholu nevelkého skaliska a k jeho rozkývaní prý stačila síla malého chlapce. Byl to div divoucí, však se na něj do Kadova jezdili dívat lidi z široka daleka.
Pak ale viklan najednou nebyl. Vlastně byl, ale nekýval se. Ležel spadlý pod skálou, kterou dřív zdobíval, a postupně upadal v zapomnění.
121
Služební povinnosti mě jednoho dne zavedly i do kadovského JZD a jeho tehdejší předseda inženýr Jaroslav Mrvík nás po skončení jednání dovedl k místní atrakci — viklanu.
Nedalo mi to a začal jsem se o něj zajímat víc. Kdo a kdy jej shodil? To už nikdo ze zdejších pamětníků nevěděl. Prý vojáci za druhé světové války, možná, že to bylo ještě za Rakouska. O jeho obnově údajně jednala nějaká komise, ale to bylo všechno.
Viklan mě zajímal. Lákala mě jedinečná možnost vyzkoušet si na něm pracovní metody starých stavitelů. Kdo ví, jak dopravovali obří kvádry baalbecké terasy a jak je, osmsettunové kolosy, zvedali do výšky? Jak postupovali neznámí budovatelé záhadné observatoře Stonehenge jihozápadně od Londýna při dopravě a zvedání jejích mohutných kvádrů? A co doprava celých skalisek, jichž použili Inkové na stavbě pevnosti Sacsahuamanu v Cuzcu či stavitelé tajuplného města Tíwanaku u jezera Titicaca? Mnohé z dochovaných starých památek můžeme dneska obdivovat jen díky tomu, že pro jejich stavbu dávní mistři použili tak obrovských a hmotných kamenů nebo kvádrů, že je nedokázaly zničit ani nepřátelé ani zub času.
Jakých pracovních postupů ale tehdy používali? Naše těžké jeřáby ani silné podvozky a tahače v jejich době zaručeně neexistovaly. Zdá se, že našim předkům činilo zvláštní potěšení používat co možná nej větších a nejtěžších stavebních prvků. Příkladů je bezpočet a poutavě tuhle otázku rozvedl Ludvík Souček v knize Tušení stínu v kapitole Kamenná posedlost.
Což takhle zvednout a usadit nazpátek třicetitunový viklan ručně, jen pomocí pák?
Přípravy začaly vlastně už v den strakonického pokusu s moai. Tehdy nám přislíbila další pomoc redakce VTM, která pak skutečně zajistila vyjádření Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody a domluvila odbornou pomoc geologa doktora Jaroslava Hromase. I tak nám ale přípravy zabraly přes tři čtvrtě roku.
Zkušební objekt jsme tedy měli. Čím ale ten balvan zvednout? Věděl jsem, že to nebude, zvláště pro nás amatéry, snadná záležitost; kámen má oblý tvar a není ho za co pořádně chytit, zapřít.
122
Ležel asi dva metry od svého původního lůžka, které bylo až na samém vrcholku špatně přístupného skaliska. Manipulovat by se jím dalo jen z jedné strany, na zbývajících třech byl několikametrový sráz.
Z nástrojů, které měli dávní stavitelé určitě po ruce, jsme si vybrali páky. Pětimetrové klády, staré pražce a prkénka na podkládání to by mělo stačit. Mnohem důležitější ale byly zkušenosti. Něco nám ochotně poradil sochař a výtvarník Alois Mikulka z Brna, trochu jsme už znali z posouvání moai. Jestliže nám šlo pohybovat dvanáctitunovou sochou pouze pomocí trámů, proč bychom to samé nemohli dokázat i s viklanem? Výpočtv
123
ukazovaly, že je to možné. Před vlastním pokusem s kráčením sochy jsme si totiž ve Strakonicích vyzkoušeli dopravu Ježící sochy —■ na plaveckou. Pod ležícího obra jsme po obou stranách vsunuli konce pák a ty podložili kameny. Po stlačení konců trámů se socha zvedla a pohnutím pákami do strany udělala malý posun vpřed. Takto jsme si představovali spouštění moai z lomů dolů, kdy se sunula po nedohotovených zádech k dalšímu dokončení. Půjde to však i s třicetitunovým viklanem?
Šedivá studená a mechem obrostlá hmota viklanu ale žádnou ochotu k pohybu nejevila. Když jsme se u něj jednu mlhavou podzimní sobotu sešli a měl jsem klukům ukázat, kam připravit klády a pražce, skoro na mě padl strach. Obrovská nakynutá kamenná čočka vězela po všedrtícím pádu částečně vklíněná do dvou menších kamenů. Při pomyšlení, co se tady dělo v okamžiku, kdy viklan opustil své tisícileté lůžko dané mu přírodou, jsem se cítil dost stísněně. Na to, co by se mohlo stát, kdyby při zvedání těch třicet tun kamene dopadlo mezi nás, jsem musel myslet neustále, ať jsem dával jakýkoli pokyn. Bezpečnost a zdraví mládenců i přihlížejících diváků byly samozřejmě na prvním místě. Kdyby se vyskytla situace, kterou bychom nebyli schopni plně kontrolovat, byli jsme rozhodnuti pokus i přes případné posměšky přerušit.
Viklan potřeboval nejprve zvednout asi o metr. Pod jeho dolní část jsme proto vsunuli zašpičatělé konce klád, a ty podložili naskládanými pražci. Na převislé konce pák nalehlo asi patnáct
Poměr ramen &>-b^ Zo 1
POMĚR DÉLEK O-Á^ s'i r... těžiště viklanu
124
lidí, zapáčili a třicetitunový balvan poprvé nepatrně zakolísal. Do mezery mezi ním a terénem určení kluci hned vsouvali pod-kládací prkénka, aby už viklan zůstal v té poloze, kam jsme jej právě zvedli.
Byl to působivý pohled: Na jedné straně několik drobných postav s trámy a prkénky, a na druhé zvolna, neochotně stoupající obr. Zvedání nám tedy šlo. Pomalu sice, ale šlo. Na překonání jednoho metru jsme potřebovali celé dopoledne, ale zato jsme měli pocit bezpečí.
Povzbuzeni úspěchem jsme se pustili do posouvání viklanu směrem k jeho lůžku — kamennému čepu. Posouvání se ale ukázalo daleko složitější, než jsem zprvu předpokládal. Chtěli jsme použít stejné metody jako před rokem na soše, ale nějak se nám to nechtělo dařit. Obtížný přístup k viklanu nám situaci ještě zkomplikoval, a když jsme už nevím pokolikáté přenášeli těžké klády sem a tam ve snaze najít pro ně nejvýhodnější umístění, stalo se málem to nejhorší, co nás mohlo potkat: Uraz. Kdo čím zachází, tím také schází — tak dlouho jsem bděle střežil bezpečnost ostatních, až jsem neuhlídal sám sebe.
Stál jsem v té chvíli nad srázem obklopujícím ze tří stran naše pracoviště a snažil se pomoci při přenášení jedné z klád. Ta se najednou stočila a trochu do mě drcla. Nic vážného, stačilo jen udělat krok dozadu a zase bych získal stabilitu. Ten krok jsem udělal, jenže za mnou zela strž a já se začal propadat naznak do prázdna. V poslední chvíli jsem ještě stačil zachytit provazy na konci klády, kterými jsme si usnadňovali páčení. Provazy ale povolily a pak jsem už jen padal. Přesto jsem je celou tu věčnost letu vzduchem křečovitě svíral, Í když jejich funkce coby padáku byla pochybná. Dopad mezi keře lísek, rezaté plechovky, rozbité sklo a další dekorace, jimiž u nás tak často turistické a přírodní zajímavosti vylepšujeme a zkrášlujeme, byl tvrdý. K mému údivu a potěšení zároveň se mi ale nic nestalo, a tak jsme mohli vzápětí pokračovat. Ta příhoda nám ale chuti do práce nepřidala. Snad jsme byli od té chvíle až příliš opatrní, zkrátka viklan jsme ten den už neusadili.
■» ~ < Z )
Tři neděle jsme si všechno nechávali procházet hlavou a pečlivě plánovali další postup. Po dalším sobotním dopoledni byl kámen na místě.
Pomohli jsme přírodě odstranili následky zlého činu člověka. Odměna byla jedinečná: pohled na opravený viklan, který se opravdu kýval, o čemž se hned přesvědčili místní kluci. Dnes je on sám i jeho okolí schváleno plénem ONV Strakonice za chráněný přírodní výtvor a poskytuje projíždějícím turistům a návštěvníkům Kadova nevšední zážitek.
Nám přinesl pokus zajímavý poznatek. Zatímco první den na opravě pracovala spousta lidí, chvílemi se nás kolem spadlého kamenu motalo víc než třicet, podruhé nás stejnou práci dokončilo pouhých šest. Opravdu jen šest.
Na vlastní oči a bohužel i za cenu četných puchýřů jsme se tak přesvědčili o ceně zkušeností. Už první den nám bylo jasné, že velký počet pomocníků leckdy spíš překáží než pomáhá, ale neznalí jsme ani ty nejzákladnější fígle, které nám mohly práci ulehčit. Ty, na něž jsme přišli první den, nám pak podruhé značně pomohly.
Jeden z přítomných kameníků později moudře vysvětloval, že jsme měli použít ocelová páčidla, aby nám šla práce snáz. To nám bylo jasné, ale nás především zajímalo, jak jde takové usazování a zvedání jen pomocí dřevěných pák, které používali dávní stavitelé.
Není jistě bez zajímavosti, že s použitím našich amatérských postupů by například k přesunu osmisettunového kvádru z baal-becké terasy stačilo pouhých 160 osob. Pokud však tito dopravci přesunovali takových kamenů víc a k tomu mohli čerpat ze zkušeností svých předchůdců, domnívám se, že skutečný počet byl ještě daleko menší.
Ne tedy tisíce nebo dokonce desetitisíce lidí, uváděné často v literatuře. Do knih se ovšem dostal i dohad, jestli za ta díla a práci nemáme co děkovat mimozemšťanům.
126
PÁTEK 7. ÚNORA 1986, SEDMNÁCTÝ DEN POBYTU
Využil jsem pozvání filmařů a připojil se k výpravě na východní cíp ostrova, tvořený mohutnou sopkou Poike. Je zajímavá tím, že zatímco celý ostrov je hustě poset kamenným mořem, povrch Poike je hladký a tvoří jej travnatý porost.
Domorodci o tom mají pěknou legendu --■ nechte si ji vyprávět. Když začala válka mezi krátkouchými a dlouhouchými, což jsou nepříliš přesné překlady jmen dvou různých ras, které v odlišných dobách ostrov osídlily a nějaký čas tu žily společně, opevnili se dlouhouší na Poike. Aby si mohli v nehostinné kamenité krajině pěstovat obživu, očistili prý celý povrch sopky od kamenů. Sesbírali jich tisíce a naházeli ze strmých srázů do moře. Zároveň také vykopali hluboký obranný příkop, kterým oddělili Poike od ostrova. Byla to tříkilometrová past. Plánovali, že až početnejší krátkouší zaútočí a vstoupí do příkopu, zapálí obránci přichystanou suchou trávu a dřevo na jeho dně. Protože se však mezi dlouhouchými vyskytla žena, která přála soupeři, byl plán vyzrazen. Krátkouší potají prošli kolem přichystané pasti a zaútočili. V hrozném boji zatlačili méněpočetné dlouhouché do jejich vlastní léčky, kde uhořeli. Tedy vzorové naplnění našeho: Kdo jinému jámu kopá. . .
Pěkná legenda. Nejsme ovšem tak pošetilí, abychom brali legendy doslova. Přinejmenším jedna věc nás musí zarazit. Když už dlouhouší vynaložili takovou námahu na vysbírání kamenů, proč je marnotratně naházeli do moře, místo aby z nich postavili mohutnou obrannou zeď? To by bývalo logičtější, zvlášť u národa, který vynikal důvtipností.
Ve skutečnosti to asi bylo trochu jinak. Údajný obranný příkop dlouhouchých — ho Te Umu Hanau Eepe — je veskrze přírodního původu a stejně tak i podivuhodně od ostatního ostrova odlišný, kamenů prostý povrch Poike je výsledkem sopečné činnosti a ne lidských rukou. Ostatně podobný vzhled má většina parazit-
127
nich kráterů sopky Tereavaka, a nikdo o nich nevymyslel podobnou legendu.
Roztřesený, a ted i po předvčerejší jízdě bezdvéřový expediční autobus nás tedy za příšerného skřípění unášel k Poike. Nejprve však udělal zastávku u pracoviště, kde Thor řídil vykopávky. Tady vystoupili domorodí pomocníci a my pokračovali v cestě podél pobřeží. Je tu plno nejrůznějších děr a jeskyň a u jedné z nich jsme zastavili. Z trávníku se vcházelo přímo do velké síně osvětlené kromě světla od vchodu ještě jedním menším otvorem ve stěně. Bylo tam celkem sucho a útulno. Strop zdobily pěkné zachovalé kresby mořských vlaštovek — fregatek a v koutě na podlaze ležela nachystaná hromada suchého rákosí. Pastevci i turisté tady občas přespávají. Pastevci mají na svědomí ony podezřele zachovalé kresby, jejichž původnost jsme zpočátku nadšeně obdivovali. Pak nám dnešní průvodce, pětadvacetiletý Edmundo, podal ono prozaické vysvětlení.
Než filmaři skončili práci, prošel jsem si nejbližší okolí. Na malých písčinách mezi černými bizarními skalisky sopečného původu příliv vyvrhl kousky otlučených korálů, úlomky ulit mořských ježků, krabů a mušliček. Civilizace tuto přírodní oku lahodící kolekci obohatila o střepy plováků od rybářských sítí. láhve a plechovky od piva a coca-coly.
Upoutalo mě jakési křoví za hromadou kamení. Byla to skupina starých kamennvch zahrad. Dávno v nich však nerostlo
Staré polorozpadlé kamenné zahrady prozrazují polohu dávných vesnic. Zralé plody sklízí nanejvýš pastevci nebo nahodilí turisté.
Domorodé ženy vyrábějí v kulturním středisku suvenýry z materiálů, které jim ostrov poskytuje
Mezi všemi obchůdky a novými prodejnami se mi nejvíce líbil tento krámek se suvenýry
Pestrých zářivých barev se nebály ani staré ženy, které jsme pozvali k nám na návštěvu, aby nám zazpívaly tradiční písně dávných obyvatel ostrova
Domorodé ženy a dívky na Rapa Nui často oblékají jednoduché šaty z pestré látky uvázané ňa jeden uzel
Výroba Morových rohoží, zakopávaní kůlů pro jistící lana a obalení sochv nám trvalo cely den
S použitím Mory jstne zkušenosti neměli, a tak jsem si užil několik nepříjemných chvilek. Až doma jsem se dozvěděl, že i na jihočeských rybnících roste podobný druh rákosu.
Socha připravena k pokusu a okamžik, o kterém jsem léta snil, je tady — vyjde
Desetitunový obr kráčel sice pomalu, ale bezpečně. Pro nás bylo důležité dokázat, že náš způsob se hodí i pro skutečné sochy mom.
Približne 240 plošin ahu je dneska v takovémto stavu
V troskách plošin lze nalézt pozůstatky dávných obyvatel ostrova
Divoce rozeklaná skaliska a silný příboj odrazují od koupání téměř na celém pobřeží ostrova. Do zpěněných vod tady vstupují jen domorodé ženy, aby nalovily mušličky vhodné na výrobu náhrdelníků.
Druhá ze dvou pláží ostrova jc Ovahe, skrytá pod jednou ze sopek. Je menší a prostší než Anakena a nevede k ní ani cesta pro auta.
Plovák pro festivalové soutěže dnešních domorodců ničím nepřipomíná důkladné čluny dávných obyvatel ostrova. Jako sportovní náčiní však úplně postačuje.
Thor Heyerdahl
Děti Polynésic dvacátého století
taro, kukuřice ani banány. Místo nich zde kraloval obrovský pokroucený fíkovník. Neodolal jsem a ochutnal dužnaté dozrávající plody, jimiž se to na větvích jen modralo. Vlastně fialovělo, protože jak dozrávaly, zvolna se vybarvovaly do fialova. Měly svěží, lahodnou chuť.
Od jeskyně jsme zamířili přímo k Poike. Byla už zdaleka vidět. Když pod jejím úpatím cesta skončila, vjeli jsme na její travnatý povrch a šplhali vzhůru. Na domorodcích jsem kromě jiných dobrých vlastností obdivoval jejich vytříbený vztah k technice. Nejsou zdaleka jejími otroky, jako se o tom často mluví u nás. Řidič chladnokrevně vedl svůj stroj bez ohledu na jeho skřípavé protesty výš a výš do stále strmějšího svahu. Řídil se zřejmě zásadou, že člověk musí chodit, až když autobus nemůže, a že technika má člověku sloužit, dokud drží pohromadě.
To, po čem jsme jeli, vypadalo z dálky jako hladký trávník. Ale opravdu jen vypadalo. Svah Poike je plný výmolů a terénních vln, které jsou patrné až zblízka. Kromě toho je zbrázděn nesčetnými rýhami na svádění dešťové vody do rezervoárů pro napajedla nedaleké farmy. A tak jsme byli víc ve vzduchu než na sedadlech. Tlumiče dávno nefungovaly, což je nemoc všech zdejších vozů, používajících delší dobu místní cesty plné děr a velkých kamenů.
Šofér se, zřejmě s vědomím, že víc na jeho vozidle zničit nejde, vyhýbal pouze dérám, ve kterých bychom uvízli nadobro. Zbytek bral na jedničku a plný plyn rovně. Když se nám do cesty postavila dobytčí ohrada, znamenající definitivní konec strastiplné jízdy, vypil stařičký autobus na jedno posezení dva pořádné demižony vody. Byla to jeho obvyklá dávka vždy ráno, v poledne a večer.
Z vnitrozemí ostrova vypadá Poike jako hodně rozpláclá kupka sena s okraji ostře spadajícími do kypícího příboje. Její vrcholek zdobí malá zelená šešulka eukalyptového lesíka uvnitř poměrně malého kráteru. Kousek od něj níže na svahu sedí v řadě za sebou tři kopečky — parazitní krátery. Před objevením ostrova tady bývalo kultovní místo a později — snad právě proto — na nich nechali Španělé vztyčit tři velké dřevěné kříže. Ty už dávno vzaly zasvé, ale po původních obyvatelích zbylo několik památek.
129
Nejznámější je velká, do skály vytesaná strašlivá hlava boha Makemaka na nejvyšsím z kopečků. Tam jsme zamířili nejdřív.
Cesta pěšky do mírného svahu nebyla příliš namáhavá a chůzi jednotvárným travnatým úbočím zpestřovali ptáci startující s poplašenými výkřiky až na poslední chvíli zpod našich nohou. Silně mi připomínali koroptve.
Proslulý obličej boha Makemaka mě překvapil úplně nečekaně. Pořád jsem po něm očima pátral, když tu náhle se na nás zašklebil ze skalní stěny přímo před námi. V okolí je spousta jeskyněk s velice úzkými vchody — vlezy. Nakoukli jsme do několika z nich. Jsou — na rozdíl od té jeskyně na pobřeží — nízké, těsné a vlhké. Stěny jim pokrývá kluzký mazlavý jemňoučký mech, který znepříjemňuje prohlídku.
V jedné z jeskyní ležel kus bílého kamene. Byl asi metr dlouhý a oblý. Už jsem se chtěl kolem něj protáhnout ven, když jsem si všiml několika rovnoběžných rýh na jeho povrchu. Vždyť to jsou prsty! Skutečně — byly tam prsty i pokračování paží. Ten kus kamene byla malá bílá moai, bohužel bez hlavy. Tují patrně nějaký vášnivý sběratel urazil a odnesl. Pro jistotu jsem se ještě jednou rozhlédl kolem, jestli tam někde neleží. Neležela. Vandalové!
Na další sochu, ale silně zvětralou, jsme narazili při výstupu, když jsme zamířili vzhůru na vrchol Poike, Stála tam jen tak v trávě — malý, asi třičtvrtěmetrový kámen, připomínající víc otlučený patník než sochu.
130
Po dosažení hrany kráteru se nám otevřel pohled do jeho nitra. Byla to mělká otevřená táhlá travnatá mísa průměru kolem sta metrů, na jejímž dně vyrostl svěže zelený eukalyptový háj, plný přívětivého chladivého stínu. Rychle jsme seběhli dolů a ukryli se tam před slunečním žárem. Než jsme začali natáčet pohledy na ostrov, dali jsme si oddych na jednom z padlých kmenů a vychutnávali chládek a nevtíravou vůni eukalyptové pryskyřice, která nás obklopovala.
Náš průvodce Edmundo využil přestávky k prohlídce okolí a měl štěstí. Na jednom místě mezi kamením objevil několik výhonků tara a hned začal s jeho dolováním. Podařilo se mu vždycky sice utrhnout jen kousek kořene, ale to mu nevadilo. Oškubal velké listy a zbytky hlíz strčil do tašky. Když šije doma zasadí na zahrádku, rychle dorostou. Zdejší sopečná půda je velmi úrodná. Spolu s téměř každodenními teplými vydatnými dešti, které ji i přes léto udržují stále vlhkou, je rájem zahrádkářů.
Jednou jeden z našich pomocníků vytrhl poblíž vykopávek jen tak rukama ibiškový keř v plném květu a hodil jej na podlahu autobusu. Večer si pak ibišek zasadil před domkem kousek od našeho hotelu. Schválně jsem se tam zašel několikrát podívat. Když jsme opouštěli ostrov, byl pořád ještě svěže zelený.
Na zpáteční cestě z kráteru jsme měli celý ostrov jako na dlani. Víc než dvacet kilometrů se táhly do dálky kamenné pláně sopky Tereavaka, napravo a vzadu nalevo zakončovala ostrov Rano Kao. Spolu s Poike to jsou tři základní pilíře Rapa Nui. Zbytek sopek, jako Puna Pao, Rano Raraku a sedmdesát dalších, jsou jen boční krátery na tělech obrů.
Dole pod svahem jsme se zastavili na farmě. Žije tam v malém montovaném domku rodina, která obhospodařuje celou Poike a na ní několik desítek krav a koní. Na dvorku pobíhali slepice, tmavé prasnice s roztomilými podsvinčaty a nezbytní mohutní psi. U dřevěného zábradlí stálo uvázáno několik osedlaných koní, a farmářovy děti skotačily na jejich hřbetech. Když zjistily, že je pozorujeme, začaly se předvádět. Skákaly ze sedla do sedla, stály na jedoucím koni jako artisté a pořád poočku sledovaly Akiho,
131
jestli filmuje právě je. ľady se učí jezdit odmalička a kůň je jejich jediný dopravní prostředek do vzdálené vesnice.
Po našem dopravním prostředku však nebylo ani vidu ani slechu. Po krátké poradě jsme obtěžkáni filmařskou technikou vyrazili prašnou silnicí mezi dobytčími ohradami a schnoucí vegetací k pracovišti Thora. Při jedné z nezbytných přestávek jsme si zaskočili jen nalehko bez zavazadel na prohlídku ahu Tongariki. Stávalo tu prý na jediné plošině patnáct soch. Dnes jsou zaneseny spolu se stovkami obřích balvanů z pobřeží daleko do vnitrozemí. Všechnu tu zkázu zavinila velká vlna, kterou způsobilo silné zemětřesení.
Prolézali jsme kamenným vrakovištěm zurážených soch a náhle jsme přišli k jedné z ulomených hlav, která spočívala na betonovém podstavci s držáky pro jeřáb. Co to je?
Když se prý nedostávalo peněz pro ostrov, rozhodly úřady o odprodeji několika soch. Tahle už stála připravená, aby ji odvezl mohutný letoun typu Hercules do USA. Nakonec z obchodu sešlo a socha zůstala.
Poblíž Tongariki vytvořil lávový proud rovné plochy, které dávní obyvatelé použili pro vytvoření zajímavé galérie petroglyfů — rytin znázorňujících uctívané objekty. Podrobná prohlídka by zabrala spoustu času. Z černého podkladu vystupovali tuňáci, zobrazení boha Makemaka, ko maň a různé magické obrazce.
132
Slunce si dnes dávalo zvlášť záležet a naše neskladná zavazadla začala svou hmotností dohánět menší sochy moai. Pěkný kousek cesty jsem tak mohl nést Akiho kameru, kterou jinak nedal z ruky. Na oplátku jsem směl vyslechnout pestrou paletu švédských libozvučných výrazů pro pohnuté situace. Na pražícím slunci bylo těch sedm kilometrů opravdu utrpení. Však také domorodý šofér, který se zapovídal a zapomněl pro nás dojet, náš turistický výkon dlouho a přede všemi obdivoval.
SOBOTA 8. ťT N O R A 1986, OSMNÁCTÝ DEN POBYTU
Návštěva v hrobě
Filmaři mají dneska v plánu natáčení rozvalených ahu při jižním pobřeží ostrova. Jezdili jsme kolem nich každodenně k našim vykopávkám, ale nikdy nebyl čas zastavit. A tak jsem alespoň pohledem z jedoucího auta hltal monumentální změť čtyř až pětimetrových moai. Ležely tu jedna pres druhou a opodál se zvolna rozpadaly jejich klobouky —pukaa. Podívaná to byla strhující, protože jednotlivá ahu lemovala celé jižní pobřeží ostrova a sotva zmizelo z dohledu jedno, už tu bylo další, neméně zajímavé.
Prohlídku jsme začali u jednoho z nejdůležitějŠích a turistům zpřístupněného ahu - Aka Hanga. Rozkládá se na pobřeží zhruba v půli cesty mezi jedinou vesnicí ostrova Hangaroou a sopkou Rano Raraku a je jedním z míst, u kterých mají zastávku naleštěné mikrobusy s bohatými nedočkavými turisty. Ti se pak rychle vyřítí, prolezou mezi poměrné zachovalými skácenými obry a po nezbytném vyfotografování jeden druhého ujíždějí dál.
Poté, co jsem si prohlédl rekonstruované ahu v Tahat, ahu Akim a podrobně prošel plošiny v zátoce Anakena, jsem mohl lépe posoudit zkázu, která postihla dávné svatyně domorodců, ahu.
O tom, jestli sochy svrhli a plošiny rozkotali vítězi mezi-kmenových válek nebo je zasáhla ničivým úderem četná zdejší
133
zemětřesení, si netroufám dělat jakékoli závěry. Z palubních deníků lodí, které ostrov v průběhu minulých století navštívily, ale víme, že stojících soch ubývalo postupně.
Osobně se přikláním k názoru, že příčiny pádu jednotlivých soch byly různé. Od všeho něco. Není vyloučeno, že některé moai mohly také popadat pouhým zvětráním materiálu podstavců. Kdoví. Možná, že některé z nich strhli místní vandalové nebo návštěvníci pro pouhé potěšení, aby viděli, jak to pěkně žuchne. Octa k překonanému kultu spojenému s moai a plošinami ahu upadala, takže velkolepé stavby předků se mohly stát předmětem zájmu nudící se mládeže. Zdá se vám to nepravděpodobné? Podobných případů známe přece i od nás dost. Vždyť i viklan v Ka-dově, o kterém byla před chvílí řeč, potkal vlastně stejný osud.
Padlí obři mlčeli a jejich dávná sláva byla tatam. Prolézal jsem mezi nimi a snažil se vycítit, co se nedalo nikde vyčíst ani jinak vyzvědět, nechat se ovanout atmosférou místa. Okolo mrtvé trupy soch, kousek dál malá polorozpadlá plošinka, na níž domorodci nechávali vysychat pozůstatky zemřelých, a na obřadní planině pode mnou otlučená, drolící se pukaa — kdysi ozdoby soch. Mrtvá, sluncem rozžhavená krása a vedle ní život. Neustále bouřící, burácející oceán, tříštící se o zadní stěnu ahu.
V zadumání, očarován minulostí jsem pojednou stanul nad jakýmsi otvorem. Zel přímo mezi dvěma omšelými podstavci soch a kryla jej těžká kamenná dlaždice. Co je asi uvnitř? Zvědavost je mocná pokušitelka. Ať jsem se snažil sebevíc, nic jsem v malé škvíře tmavého otvoru neviděl.
Mám, nemám? Sevřel jsem prsty okraj desky a zabral. Šlo to, pohnula se. Napnul jsem svaly a. . . v žilách mi ztuhla krev. Přede mnou v nehluboké komůrce ležela lidská kostra.
Co jsem to vyvedl? Není to znesvěcení pozůstatků? Užuž jsem chtěl dlaždici přiklopit a dát místo rychle do pořádku, když jsem si uvědomil, že kostra není celá. Vlastně tam kromě lebky leželo jen pár zpřeházených kostí. Asi jsem nebyl první návštěvník. Překvapivé setkání to ale bylo — alespoň z mé strany.
Na delší prohlížení objevené hrobky mi ale nezbyl čas. Na
134
cestě od vesnice se v oblacích zvířeného prachu objevila skupina pestrobarevných mikrobusů s turisty. Raději jsem honem vrátil dlaždici na původní místo a poodešel si sednout stranou na pobřežní skály.
Proč?
Proč asi domorodci stavěli takováhle díla? Ta otázka na mne útočila stejně neodbytně jako zdejší mouchy. Nešla odehnat. Napadla mě už kdysi doma, ale nejnaléhavěji se mi vtírala při návštěvě Tahai a kdykoli později, když jsem si prohlížel některé z místních nesčetných ahu. Nebylo to nesmyslné, dřít, stavět jen tak pronic zanic, jen aby vznikla pěkná plošina pro postavení soch? A proč vznikaly sochy? K čemu? Jaké dráždivé tajemství před námi ostrov skrývá? Tajemno, nadpřirozené vlivy? Nebo dokonce před návštěvníky leží památka na pobyt mimozemšťanů?
Nedalo mi to a zkusil jsem hledat odpověď trochu oklikou. Přivedla mě k tomu právě vzdálená podobnost s něčím, co jsem znal z domova i z cest. Proč tady hledat cosi jedinečného? Vždyť střípky vědomostí o dávných obyvatelích ostrova se téměř samy chtějí seřadit do nám srozumitelné, pochopitelné mozaiky. Jak?
Představte si, že k nám přijde cizinec z nějaké hodně exotické země a stane v údivu nad našimi památkami. Pak se vzchopí, vezme do ruky zápisník a začne s otázkami.
Proč vaši předkové stavěli kostely? Proč v nich jsou sochy? Proč tam leží pozůstatky velmožů? Za jakým tajemným účelem nosili vaši králové koruny?
Těch otázek by mohl mít spoustu a pokud by nedostal podle něj zaručené odpovědi, dojde k překvapivému odhalení, že za naše kulturní dědictví vděčíme určitě mimozemšťanům.
Je jisté, že ahu se vším všudy sloužila náboženským účelům a také proto je domorodci budovali. Žili však v trochu odlišných a pro nás neobvyklých podmínkách osamoceného ostrova a ty je ovlivnily, že svým stavbám dali podle našich měřítek originální,
135
netradiční vzhled. Jinak ale kupodivu mají mnoho společného se svatyněmi a církevními stavbami v ostatních částech světa.
Sloužily jako modlitebny, zdobily je kultovní modly a odehrávala se tady i řada náboženských obřadů. Například vystavování zesnulých i jejich pohřbívání a podobně. Nesmím ale zapomenout na účel nejdůležitější — zapůsobit svou monumentálností, ochromit věřícího a vtisknout do jeho mysli bázeň a poslušnost. Na jménu boha, době a místě v tom případě příliš nezáleží.
Z dějin víme, že patrně v každé kultuře se vyčlenila skupina kněží, kteří na sebe strhli starost o duševní život svých bližních. Vzali na sebe toto nelehké břímě, aniž by na oplátku něco požadovali. Až na takové maličkosti, jako dary pro bohy, desátky, pokoru a dřinu při stavbách patřičně pompézních svatyní, obětišť, kostelů a katedrál.
Výjimečné stavby si vyžadovaly i výjimečné odborníky, stavitele a řemeslníky. To je pochopitelné, ale zapomíná se na to. Díla, která dodnes okouzlují návštěvníka svými tvary, řešením i rozměry a hmotností použitých stavebních prvků, nestavěl jen tak někdo. To byla pocta a výzva pro ty nej lepší stavitele. Většina pracovních postupů ať už projekčních, dopravních nebo technologických, které mnohdy byly přísně střeženým tajemstvím starých stavitelských rodů, byla překonána a upadla v zapomnění. Je to škoda? Těžko říci. Na jejich místa nastoupily metody nové, méně pracné, rychlejší, založené na pozdějších vynálezech a objevech. O nich víme, že jsou samozřejmě záležitostí specialistů a odborníků. Což je přirozené.
A tak zatímco u konstrukcí dnešních staveb, továren, silnic nebo mostů mlčky připouštíme, že tomu, pokud právě nepracujeme v daném oboru, nerozumíme a že to tak a tak asi musí být, na stará díla hledíme spatra. Stavěli je přece primitivové anebo alespoň je to hodně dávno, a tak neměli naši vyspělou techniku.
Jak to ale tenkrát dokázali? — Otázkou jsem tuhle úvahu začal, otázkou ji končím.
136
Festival
Náš pobyt na Velikonočním ostrove samozřejmě neznamenal jen práci v terénu. Od Thora Hcyerdahla a jeho výpravy se očekávala i účast při významných společenských událostech. V tom jsme měli mimořádné Štěstí. Právě dneska začal svátek Tapati Rapa JVui 86, festivalový týden — a my byli na večer pozváni do zdejší sportovní haly.
Tu jsem znal už od dřívějška. Panu správci se před časem líbila moje klíčenka České státní spořitelny a já byl zase zvědav, jak to vypadá uvnitř. Klíčenka změnila majitele a on mě na oplátku provedl celým moderním zařízením.
Skoro jsem rapanujské mládeži záviděl. Pěkný vzdušný sál na míčové hry, posilovna, nářaďovna s nejrůznějšími sportovními potřebami a čtyři čisté šatny se sprchami s teplou vodou čekaly na zájemce.
Množství lidí, kteří se tady věnují sportu, mě překvapilo. Viděl jsem závody v hodu oštěpem, vrhu koulí i urputné zápasy v házené a košíkové. Kopaná je na ostrově oblíbená stejně jako všude jinde na světě. Pro ni je určen pečlivě udržovaný trávník před halou.
Jeden výjimečný rys jsem ale přece objevil. Tady sportují pro radost. Žádný postup, žádné vyšší soutěže, nic takového tady vzhledem k odloučenosti ostrova od ostatního světa neexistuje. Sportovci a sportovní družstva vesnice Hangaroa nemají na ostrově konkurenci, protože tady nikde jinde organizované kluby nejsou.
Doma před odjezdem jsem si představoval, jak tady budeme po vzoru první expedice žít pod stany jednoduchým poustevnickým životem — a teď nás čeká festival. Skutečný festival, se vsím, co k němu patří. Řada sportovních soutěží, večerní galapředstavení zdejších folklórních souborů a jako zlatý hřeb volba královny ostrova. Opravdu — dva tisíce Rapanujců volí každoročně královnu krásy.
Sedm dní soupeří o přízeň temperamentního publika taneční
137
soubory, pěvecké sbory, hráči na kytary a harmoniky, ale i sportovci a třeba rybáři. Při Tapati dostane příležitost každý. Kdokoli může svým dílem přispět k tomu nejdůležitějšímu okamžiku — volbě královny.
Volba má svou organizaci a svůj rituál. Celá vesnice je v té době rozdělena na několik částí a každá z nich vyšle do výběru svou favoritku. Z něj pak už vyjdou jen dvě finalistky. Centrum vesnice — Hangarou — zastupuje jedna kandidátka, a předměstí vesnice a zbytek ostrova — Moerou — druhá. Ostrov je v té chvíli rozdělen na dvě poloviny a každá se snaží prosadit tu svou.
Dívky mají jediný úkol: vystupovat celý čas co nejelegantněji a nejreprezentat.ivněji, aby na sebe strhly co nejvíce pozornosti a samozřejmě i přízně poroty.
Zvláštní komise totiž boduje všechny akce a soutěže v průběhu celého týdne. Body za nejlepší umístění pak naskakují na konto té kandidátky, z jejíhož tábora je vítěz.
Připomnělo mi to volbu ptačího muže. Tehdy kandidáti také žili v bezpečí a pohodlí Oronga, zatímco se jejich služebníci rvali s rozbouřeným mořem a nepohodou. Stejně jako titul ptačího muže platí i označení královna ostrova pouze jediný rok. Z něho ale žádné výhody nevyplývají, jde jenom o prestiž. Ale i ta dělá hodně.
Dnes večer se tedy utkají dvě obrovská družstva poprvé.
Vnitřek haly vyzdobený pro zahájení festivalu málem nepoznávám. Všude samé palmové listy, zeleň a květy. Bohatě a vkusně vyzdobené pódium tone v záři reflektorů a dodává hale slavnostní ráz. Však je také nabito. Spousta lidí sedí spolu s námi v křeslech přímo na hrací ploše. Ještě víc se jich ale tísní v hledišti a postává na ochozech. Všichni už netrpělivě očekávají začátek, ten se ale o pouhou hodinku opozdil, takže se začínalo půl hodiny před půlnocí.
138
Elegance na uzel
Jednu výhodu ale pozdržení programu mělo. Měl jsem dost času v klidu si prohlédnout, v čem se na Rapa Nui chodí. Oblečení dnešních ostrovanů se téměř neliší od našeho letního odívání. Tedy žádné otrhané špinavé hadry, vzbuzující útrpnost turistů, jak jsem to znal z knih. Časy se změnily. Seriózně vyhlížející průvodce, prodavač, obchodník nebo hoteliér může přece žádat daleko vyšší cenu nebo účet. Prosté a účinné.
Oděvy stejně jako mnoho dalších životních potřeb dováží zásobovací loď a letadla z kontinentu a jsou k dostání ve zdejších malých, ale početných krámcích. Mládež uznává džíny, popsaná trika a kecky, stejné jako u nás. Od dob kapitána Jamese Cooka se změnilo i dívčí oblečení — bohužel. Na ulicích potkáváte snědé ostrovanky v evropských šatech i kostýmcích či šortkách. Vliv Polynésie je ale patrný stále. Kromě nemnoha cizinek mají všechny ženy bohaté vrkoče krásných havraních vlasů a v nich s oblibou nosí vpletený purpurově rudé květy ibišku či něžné orchideje. Květiny ve vlasech tu ale nosí i chlapci a je to úplně normální. Běžné jsou i čelenky z nejrůznějších materiálů. Ty nejjednodušší, spletené ze zelených větviček, se používají například při práci, aby místo klobouku stínily před žhavými slunečními paprsky. Při sportu přicházejí ke slovu čelenky z látky. A při slavnostních příležitostech krásné bohaté květinové věnce. Ty se ale nevážou. Základem je vždy pletená čelenka z palmových listů a do ní dovedné prsty domorodých žen vplétají stonky květů.
139
Dívku nebo chlapce s věncem na hlavě ale potkáte i běžné na ulici. Stačí, když má dobrou náladu.
Děvčata, která nás obsluhovala v hotelu (mimochodem — jedna z nich, Elsa Rapu, získala v roce 1983 titul královny ostrova), nosila ve službě pestré polynéské šaty. Ty jsou velice jednoduché. Pruh pestré látky se obtočí kolem hrudi a zaváže na uzel. Ten může být buď na rameni nebo na prsou, čímž vzniknou pěkné šaty bez ramínek. Ženy v nich je možné vidět na ulicích, při práci i při slavnostních okamžicích. Tyhle šaty jsou praktické, hezké, vzdušné a spolehlivé. Nikdy jsem neviděl, že by se uzel rozvázal, i když by to bylo dost zajímavé. Klíč pro volbu oblečení je tu zřejmě jednodušší než u nás. Nos cokoli kamkoli, ale čisté a upravené. Výjimku tvoří oblečení do práce. To svou fantazií v modelech téměř dosahuje kvalit ohozů našich letních brigádníků.
Hlahol v hale nenasvědčoval tomu, že by nás měl čekat nějaký pozoruhodný, vybroušený program. Pak ale zhasla světla a rozpoutala se světelná hra paprsků reflektorů. To byl začátek. Rapanuj-ský režisér své práci opravdu rozuměl. V rychlém sledu se za nezbytných světelných efektů prostřídaly všechny místní tanečni soubory tance hula, zpěváci starých polynéských písní, kytaristé, harmonikári i ochotnické scénky divochů, zobrazující události z dávné historie ostrova. Předtím nás ale všechny pozdravila dvojice konferenciérů. Mladý elegantní muž ve stříbřitém obleku a dívka, kterou jsem znal z poštovního úřadu, tentokrát v pestrých šatech na uzel. Své povídání přednesli ve španělštině, rapanujštině a pro turisty v angličtině. V tom pak pokračovali celý večer.
Odezva obecenstva na jednotlivá vystoupení přímo dýchala spontánností. Lidé zpívali s účinkujícími, tleskali, pískali, dupali a povzbuzovali. Tohle jsem ještě nezažil. Vzduch vřel. Temperamentní melodie a písničky strhly i mě. Přestože jsem nerozuměl slovům, podupával a tleskal jsem do taktu s ostatními.
Bouři veselí učinil přítrž až stříbřitý mladík. Promluvil a všechno ztichlo. Vzápětí přerušil jeho vystoupení silný výbuch řevu. Mladík totiž ohlásil příchod obou kandidátek na titul královny. Obě poloviny obecenstva zdravily tu svou a zároveň se snažily
140
překřičet jejím jménem pozdrav soupeře. Nepopsatelný kravál.
Obě dívky mezitím vešly hrdým krokem se vztyčenými hlavami v dlouhých večerních róbách. Vřava v hledišti jako by pro ně neexistovala. Měly své role. Pozdravily jedna druhou, publikum a krásy ostrova. Ve španělštině, rapanujštině a francouzštině. Patriotická dušička strnula v očekávání, ale jakpak by tu mohli znát tak exotickou řeč, jako je čeština.
Jinak ovšem umí většina Rapanujců kromě mateřštiny nejméně jeden jazyk navíc. Každé dítě se od malička učí španělsky, což je tady úřední řeč, ostrov patří od roku 1888 Chile. Protože ale většina turistů mluví anglicky, začínají děti záhy i s angličtinou. Další jazyky pak už přibírají podle svých životních plánů a záměrů.
Kandidátky na titul jsme potom během večera viděli ještě několikrát. Jednou získávali náklonnost diváků a poroty v poly-néských tanečních šatech z trávy, příště v jednodílných plavkách, vysokých střevíčkách s širokou šerpou přes rameno, jak se na správné miss sluší a patří.
Program prvního večera uzavřela diskotéka. Při prvních zvucích hudby diváci z hrací plochy rychle odsunuli židle a křesla a vznikl parket, kde se tancovalo až do rána. Pak jsme šli na snídani a za vykopávkami, zatímco ostrované dopoledne spánkem získávali síly na další večer.
NEDELE 9. ÚNORA 1986, DEVATENÁCTÝ DEN POBYTU
Podruhé na Orongu
Poslední volné neděle jsme využili k opětovné návštěvě kultovního střediska Orongo na sopce Rano Kao, Filmaři v plné zbroji jeli s námi, takže se i pro nás neděle stala obyčejným pracovním dnem. Potřebovali jsme získat záběry kreseb na kamenných dlaždicích uvnitř zdejších domů. Těch je na Orongu asi padesát. Lézt a hledat
141
v každém z úzkých vchodů jsme ale nemuseli. Spolu s námi jela pracovnice ústavu pro Velikonoční ostrov při univerzitě v Santiagu. Měla velkou tlustou knihu a mapu. Thor si v pohodlí nalistoval žádanou kresbu v knize a podle mapy jsme ji pak snadno našli. Pak už stačilo do těsné vlhké díry vyslat filmaře jako jezevčíky do nory. Romantické pátrání to sice moc nepřipomínalo, ale moderní doba si žádá nové pracovní postupy a úsporu času.
Odpoledne nás čekal příjemnější program — jeli jsme točit příboj mezi pobřežními skalisky. Azurově modré vody oceánu dunivě vybuchující o černé rozeklané sopečné balvany jsou nevyčerpatelným zdrojem námětů pro naše filmaře. Navíc režisér Beng přizval dvě domorodé dívky, aby v plavkách před kamerou pózovaly v mělkých tišinách chráněných od širého moře podmořskými útesy. V prohlubních vznikla malá přírodní akvária se spoustou nejrůznějších živočichů a roztodivných řas a chaluh. Nejčastěji jsme nacházeli pichlavé fialové mořské ježky. Ti drží na kamenech v trhlinách a dírách a jsou místní pochoutkou, proto se všichni nejdřív pustili do jejich sbírání. Nikdy předtím jsem syrového ježka neochutnal, a tak když mi podali rozlomenou skořápku s čímsi žlutým třaslavým, měl jsem co dělat, abych se neodtáhl odporem. Potom jsem ale zavřel oči a polkl. Bylo to moc dobré.
Děvčata pak vklouzla do průzračné vody jedné z prohlubní. Bouřící mořský příboj v pozadí v ní jen nepatrně čeřil hladinu a filmaři začali se zápalem točit. Sledoval jsem znepokojeně dunění vln a měl jsem k tomu důvod. Nevím, jaká přírodní zákonitost je toho příčinou, ale jisté je, že tenhle poklid nad tůňkami není věčný. Když jsem se tu koupal předtím, přihnala se náhle vysoká vlna a já zažil pár perných okamžiků, než jsem se zachytil ostrých kamenů, aby mě nevytáhla na širé moře. Tahle vlna přijde vždycky po nějaké odmlce.
Nečekal jsem zbytečně — přišla a můj varovný výkřik zanikl v jejím hukotu. Divoce pleskla mezi skaliska, ta ji ale nezastavila, a řítila se hladově na dívky. Pak všechno zmizelo. Příval pěny, vody a tříště pohltil celé okolí.
142
Než jsme se stačili vzpamatovat, zařadila vlna zpětný chod. Vytáhla naše statistky z chráněného bazénku a nesla je ve vířící pěně a vírech mezi ostrými, hrozivě trčícími skalisky na širé moře. Dívky bojovaly s vodním přívalem — věděly, co jim hrozí. Tímhle způsobem se tady v minulém roce utopili tři lidé.
Tentokrát to dopadlo dobře. Ale ta chvíle, než se dostaly ke břehu, nám i jim připadala nekonečná. Rozhodli jsme se raději nepokoušet štěstí a skončili.
Děvčata se osušila a z kabelek vytáhla krémy, oční stíny a další kosmetické pomůcky. To mě zarazilo. V mé naivitě mě ani ve snu nenapadlo, že civilizace zapracovala i tady a že pravé, přírodní, polynéské krásky z časů malíře Paula Gauguina jsou navždy ty tam.
PONDĚLÍ 10. ÚNORA 1986, DVACÁTÝ DEN POBYTU
Sánkovaní
Už při jedné z našich prvních výprav po ostrově jsem si všiml podivných stop na jednom z kopců. Vypadal trochu jako náš Říp a byl hladký, porostlý jen jasně zelenou trávou. Koleje začínaly na úpatí a končily až někde na vrcholku, kam jsem zespoda nedohlédl.
Co to může být? Byl jsem si jist, že kdyby tuhle stopu spatřil kosmofantasta Erik von Däniken, zajásal by a prohlásil by ji za startovní dráhu kosmického korábu mimozemšťanů. Auto by bez ohledu na tradiční odhodlání místních šoférů do tak strmého svahu nevyjelo. Hořel jsem zvědavostí, ale nezeptal se a na vlastní vysvětlení jsem připadnout nemohl. Dneska se dostavilo samo.
Dopoledne zahájili Gonzalo a Arne vykopávky v zátoce Anakena. Jel jsem tam s nimi. Po obědě v nově vysázeném háji kokosových palem, kde pro pohodlí turistů správa ostrova zřídila několik kamenných stolů a lavic, jsme skončili práci a zamířili
143
směrem k vesnici. Naším cílem byl jeden z vedlejších kráterů sopky Tereavaka, ležící přibližně ve středu ostrova. U krajnice parkovala spousta aut a jejich majitelé tábořili pod příkrým svahem kopce. Ti zvlášť zdatní šplhali kolmo vzhůru o zhruba sto padesát metrů výš až na vrcholek.
„Co se chystá? Proč tam lezou?" zeptal jsem se Gonzala.
„Budou sáňkovat. Chvilku počkej."
„Tady? V létě?"
Abych si tuhle záhadu vyjasnil, vydal jsem se na krkolomný výstup vzhůru. Spolu se mnou stoupalo ještě několik domorodců a turistů a z jejich povídání jsem vyrozuměl, že to bude něco báječného a že musím být co nejdřív nahoře. Napnul jsem všechny síly a zuřivě šlapal výš a výš v šíleném vedru, které tady na svahu vystaveném naplno slunci panovalo.
Úbočí kopce z dálky vypadalo pěkně táhle hladké a travnaté. Ve skutečnosti je ale tvořil oceán výmolů a skalisek vystupujících na povrch. Hustý zelený travnatý porost se změnil při pohledu zblízka na sporý řiďoučký trávníček živořící v drobné drti. Tohle tedy byla závodní dráha, na které se měla odehrát ztřeštěná riskantní soutěž.
Její začátek byl ohlášen na druhou hodinu odpoledne. To jsem už dávno dosáhl vrcholu a rozčarovaně se rozhlížel kolem. K mému údivu tam kromě domorodců a mě podobných zvědavců nic nebylo. Diváci, kamery, fotoaparáty — všechno čekalo na závodníky a jejich stroje. Ti vsak byli připraveni někde úplně jinde. Ve dvě měli sraz ne na kopci, ale ve vesnici. To je prý Polynésie. Ať ji neurážejí — u nás tomu říkáme výstižněji.
Konečně po hezké chvíli se na cestě od Hangaroy objevil náklaďák se závodníky a kmeny banánovníků. Třiceti až padesátikilové zelené klády chlapci vynosili vzhůru na start a tam z nich začali vyrábět sáně.
Postup je jednoduchý. Když závodníci po výstupu konečně popadli dech, seskládali vždy dva téměř čtyřmetrové kmeny k sobě. Silnějšími klacky opatřenými hrotem je pak pomocí těžkého kamene probili. Zatloukání kůlů jim šlo poměrně dobře, protože tělo
144
banánovníku tvoří jen mnoho vrstev dužnatých slupek, které vyrůstají ze silnější hlavice u země. První klacek umístili hned za ní a druhý asi o metr dál.
Ten u hlavic, které představují předek sání, slouží jako opěrka pod nohy a za zadní se jezdec drží. Případně obráceně — to když se jezdec rozhodne na sáních ležet na břiše. Pak už stačí pořádný odraz nad zející propastí a téměř střemhlavý let zvaný pei začíná. Je to sport pouze pro ty nejtvrdší muže.
Závodní dráha a místo, kam jezdec pravděpodobně na svém neovladatelném výtvoru dopadne, se stanoví jednoduše. Ukáže je větší kámen hozený z místa startu. Po několika metrech pádu dopadne na úbočí, odrazí se a začne prudce rotovat v závratných nevypočitatelných skocích. To už prolétá mezi diváky. Ti totiž mezitím zaujali postavení na svahu, tam kde předpokládali dobrý výhled. Šťastlivci, které kámen ve zdraví minul, s nadšením sledují, jak se dav pod nimi před letícím kamenem rozprchává. Ale to si už svou trasu ověřuje další borec a zmatek se opakuje.
Pak závod začal a první odvážlivec vyrazil. Mě by k takové šílené jízdě nedonutili ani v brnění — a on byl jenom v džínách, bos a na hlavě čelenku ze šátku. Rapanujský kamikadze.
Sáně nabraly v několika okamžicích rychlost a strhávaly s sebou stále větší lavinu prachu a kamení. Kdo chtěl získat pěkný snímek, musel fotit těsně u startu. Diváci níž, kteří nepoučeni
145
před chvílí kameny vytyčujícími trať zastoupili svah s fotoaparáty připravenými na ojedinělé záběry, znovu prchali. Neovladatelné těžké letící kmeny s živým ječícím nákladem nemohlo nic zastavit.
Cíl byl tam, kde jízda skončila. Vyhrál ten, kdo dojel nejdál.
Ne všichni ale dojeli až na úbočí. Loni prý došlo k dvěma zlomeninám. Letos dopadl závod o trochu lépe — z dvanácti jezdců jen jedna pohmožděná ruka.
Vítěz získal své půlce ostrova a tedy i kandidátce na titul královny další cenné body. Na nějaké dlouhé ovace ale nebyl čas. Čekala nás další atrakce, a tak se svah rychle vyprázdnil. Na ztichlé opuštěné trati zůstaly porůznu poházené, většinou rozlámané sáně a ony záhadné koleje — teď už bez svého tajemství.
Rybí hody
Po nezbytném osprchování a umytí hlavy, po němž ve sprše zůstaly červenohnědé závěje jemného prachu, jsme s Césarem nedočkavě vyrazili za dalším překvapením festivalu. Tentokrát v něm nešlo o život a odbývalo se kousek za vsí vedle honosné Tahat. Její sochy na podstavcích v zapadajícím slunci vypadaly nádherně a zdálo se, že taky netrpělivě čekají, co se bude dít.
Na útesech i po stráních všude kolem už tábořilo několik set lidí. Hověli si v trávě, na balvanech či postávali v hloučcích a všichni pozorně sledovali skupinu mužů u ohniště.
Mělo úctyhodné rozměry. Táhlo se dobrých patnáct metrů a dohořívaly na něm silné kmeny. Ve výšce asi půl metru nad žhavými sálajícími uhlíky viselo napnuté mezi zatlučenými kůly obyčejné drátěné pletivo. Neviselo tam ovšem pro nic za nic — prohýbalo se pod nákladem pekoucích se ryb.
Pocházely ze včerejší velké rybářské soutěže. Ten, kdo nalovil nejvíc, získal vavřín vítězství a cenné body, ostrované spoustu ryb. Ty dneska pekli zkušení kuchaři pro všechny dohromady a zadarmo.
Konečné vrchní kuchař usoudil, že je pochoutka hotová.
146
a začalo porcování dozlatova vypečených, vonících ryb. Místo tácků a talířů zase posloužily listy z blízkého fíkusového křoví. Na začouzeném veleroštu ležely ryby od deseti centimetrů až po statné metrové kusy všech možných tvarů a barev. Každý si mohl vybrat podle chuti. Ostrované z tašek vyndali přinesené citróny, pečivo a ostré omáčky na pokapání a hostina pro několik set lidí mohla začít. Jídlo se zapíjelo pivem. Po hodině vypadalo okolí jako po bitvě. Všude samé rybí hlavy, kosti, umaštěné listy fíkov-níku a pomačkané pivní plechovky. Naštěstí milosrdný soumrak brzy všechno zakryl.
Než jsme se rozhodli pro zpáteční cestu, postáli jsme ještě chvíli nad dohořívajícími uhlíky a vychutnávali nevšední nevtíravou pohodu vlahého večera.
Ve světě legend a bájí
Pomalu padal soumrak a odcházející slunce se s námi loučilo zlatě zářícím západem do vln Tichého oceánu. Ten jej už očekával a jen se lenivě, konejšivě vzdouval. Náhle jsme si uvědomili, že stojíme u dohořívajícího superohniště sami. Kam se poděli ostatní?
Ostrý paprsek světla opodál nečekaně prořízl Šero a ozářil tajuplnou skupinu moai. Zároveň odtud zazněla povědomá hudba.
„Tam se něco děje, rychle!"
Přidali jsme do kroku a zakrátko jsme se octli v nepřehledném^ tísnícím se davu. Než jsme se ale stačili rozkoukat, světla zhasla. Stále znějící melodie začala naopak nabývat na síle. Tu opět osvětlení zazářilo. Nevěřil jsem svým očím — octli jsme se najednou v úplně jiném čase.
Zpoza ozářených soch zvolna vycházel zástup nahých domorodců. Nesli zapálené pochodně a za oděv jim sloužilo jen hrozivé pomalování a kus látky kolem boků. Přicházel k nám smuteční průvod. Ve svém středu nesli nosítka s umírajícím. Scéna z jiného světa. Před námi dokonával král Hotu Matua, nejslavnější vládce
147
Rapa Mm* To od jeho příjezdu na ostrov zacinaji skutečné, ustni tradicí dochované dějiny. Hotu Matua, náčelník krátkouchých, sem připlul ze své země někdy ve třináctém století.
Teď umíral na lůžku z bambusu a banánových listů a udílel svým nejbližším poslední rady, Když vydechl naposled, propukl nesmírný nářek a pláč. Zástup lkajících se v okamžiku změnil ve vichřici těl, kdy jednotliví bojovníci na důkaz svého žalu předváděli ty n cj fantastičtější taneční figury. Divadlo, ale neskutečně živé a strhující.
Mrtvého krále odnesli za zpěvu tcsklivých smutečních písní a na opuštěné prostranství se z různých stran divoce vřítily dvě skupiny odlišně pomalovaných válečníků. Kolem ohně z dohoří-vajících pochodní vzplál lítý boj. Vzduchem svištěly oštěpy a těžké kyje mocnými oblouky ohrožovaly i polekaně uskakující diváky.
Tenhle druhý tanec představoval slavnou událost z dějin ostrova — válku mezi krátkouchými a dlouhouchými. Rvali se všichni, muži, ženy i malé děti pomalované válečnými barvami. Byl to zápas na život a na smrt. Vyhlazením méněpočetných dlou-houchých rozhodl o dalším osudu ostrova. Tím také skončilo i dnešní představení.
Neskončil ale zdaleka dnešní pečlivě připravený program Tapati Rapa Nui 86. O půlnoci začínala diskotéka, na niž se diváci pomalu začali přesunovat,
V jednom kole
Šli jsme i my. Diskotéka na Velikonočním ostrově je pro všechny. Myslím tím pro staré i mladé. Na rozdíl od našich diskoték sem chodí celé rodiny včetně prarodičů. To ale nemá vliv na volbu skladeb. Zní, vlastně hřmí zde pouze disco a tančí je všichni bez rozdílu věku. Nikdo se nechce nechat zahanbit, a tak první odpadají turisté. Ty ničí teplo a dusno, které v noci polevuje jen nepatrně.
Překvapení nás čekalo i tady. Kolem druhé hodiny ráno
148
náhie hudba zmlkla. Konec diskotéky po necelých dvou hodinách? Divné zvyklostí. Ale ne, soudí) jsem příliš ukvapené, jeden / pořadatelů pronesl do mikrofonu pár s-Inv a odevzdaně rmikl. Rev. dupot a hlasité pískání, které po jeho oznámení posedlo v šech n \ přítomné, nemohl v žádném prípade prelihišrt. Ohlásil tou/ tanec kula.
A už to začalo. Do sálu vběhli polonazí snědí hoši s věnci, květinovými náhrdelníky a s nástroji. Do jejich temperamentního zpěvu a razantní melodie se jako vlahé pohlazení vmísily lehce tančící dívky. Husté travnaté sukénky jim energickým rozhoupáním boků prudce za vířily a hosté strnuli napětím. Strnuli ale jen na okamžik. Pak začali tleskat a podupávat do rytmu. Kdo znaí jednoduchý melodický text, zpíval s nimi. Vystoupení tanečnic hula, při kterém pro pobavení ostatních dívky zvaly na parket nezkušené turisty a pobízely je, aby vlnili boky v jejich rytmu, trvalo necelou hodinu. Potom disco ovládlo tančírnu až do rána.
Účast starých i mladých dohromady mě zaujala. Asi mají štěstí, že na Rapa Nui nezapustila kořeny dechovka a nerozdělila ostrovany generačně. Staří přijali moderní hudbu za svou a za to získali mnohem víc: nestárnou na duchu. Mladí naopak mají pěknou nerušenou zábavu. Nikdo jim ji nekazí hrubostmi ani mravoučným kázáním. Případné nevhodné chování srovnal příslušný otec hned v zárodku a večer nerušeně pokračoval. Prý to u nás bývalo taky takové. Škoda pro mladé, že už není.
úterý 1 1. února 1986. dvacátý prvý den pobytu
Čas k dílu
Gonzalo, Soňa a Arne už pracují nastálo na sondách v zátoce Anakena. Přidal jsem se k nim protože jsem si také chtěl konečně trochu v klidu prohlédnout všemi tak opěvované místo. Navštívil jsem je už, pravda, několikrát, ale nikdy nebyl čas na
149
podrobnejší seznámení. Dokud jsme natáčeli film o naší práci, musel jsem být stejně jako všichni ostatní stále při ruce. Na rozptylování nezbýval čas. Ted už filmaři točí jen náladové záběry přírodních krás a spolupráce členů expedice není nutná.
V souvislosti s filmováním i naší prací jsem si všiml jedné zajímavosti. Zpočátku jsem si myslel, že jde jen o chvilkový stav, ale teď téměř na konci pobytu a společné práce mi došlo, že jde o nepsané pravidlo. Souviselo s pracovním nasazením nebo chcete-li s pracovní kázní.
Naše zaměstnání začínalo po snídani, kdy jsme nanosili potřebné náčiní a zavazadla do přistavených džípů a jeli k vykopávkám, za zajímavostmi ostrova nebo k pokusům. To záleželo na programu. První přestávku v naší práci přinášel až kolem půl druhé oběd. Po něm jsme pokračovali v činnosti až do pěti až půl šesté. A pak následoval zdlouhavý návrat napříč ostrovem do vesnice. Večer — nebylo-li třeba plnit společenské povinnosti — měl každý volno. Psal jsem si poznámky, šel na poštu nebo podívat se do malých obchůdků se spoustami nejrůznějších suvenýrů a vyřezávaných sošek všech velikostí. Zavírací doba tu je až v jedenáct večer. Beng, Aki, Anders i Cezar to dělali také tak, ale naše posezení večer na terase jsme často změnili v pracovní schůzky. Chtěli vědět, odkud budou nej lepší záběry pokusu, a spoustu dalších podrobností, které jsem znal díky našemu pokusu doma. Poklidná atmosféra byla tatam a ke slovu přišel slovník, tužka a nepostradatelný blok.
Pár dní mi trvalo, než jsem se do jejich tempa vžil. A v podstatě jsem byl rád, že můj úkol ve výpravě nevyžadoval soustavné dlouhodobé zapojení. Nevím, jak bych ve zdejším podnebí obstál.
S domorodci to bylo trochu jiné. Pracovali svým tempem. Odváděli výkon odpovídající jejich zvykům a teplotě ovzduší. Věděli, že zadarmo jim nikdo nic nedá, uměli zabrat, ale kdykoli s nimi někdo zapředl rozhovor, odložili nářadí a začali ochotně debatovat. To vydrželi libovolné dlouho. Asi také proto, že dělali za předem domluvenou mzdu.
Jednou večer jsem o tom začal řeč s kameramanem Akim.
150
Je otcem čtyř dětí a táhne mu na padesát. S Bengem letos oslavili dvacet pět let společné práce. Za tu dobu spolu projeli celý svět a dost zažili. Filmovali například Indíru Gándhí krátce před jejím násilným skonem. Jednou vybuchla časovaná bomba přímo u jejich stolu v restauraci. To bylo při jejich výpravě za pěstiteli a pašeráky opia a jen shodou náhod telefonovali v okamžiku exploze ve vedlejší místnosti. Dobrodružný život. Lepší je nechat si o něm vyprávět. Thora znají už delší čas. Točili pro něj film o Thorových vykopávkách na Galapágách, kde s nimi byl i Arne Skjolsvold. Zúčastnili se i výpravy na souostroví Maledivy v Indickém oceánu, kde Thor pátral po stopách dávného osídlení.
Aki mi vysvětlil, že jsou zvyklí a navíc nuceni takhle pracovat každý den po celý rok. Musí, když chtějí obstát v tvrdé konkurenci.
Na oplátku chtěl vědět, jak je to s pracovní morálkou u nás. Vysvětlil jsem mu, co znamená pojem „zlaté české ruce" a změnil téma rozhovoru.
Cesta do Anakeny vede přes pozemky výzkumné šlechtitelské stanice Vaitea. Tohle místo jsem měl z celé trasy nejraději. Mimo plantáží s banánovníky, ananasovníky a dalšími druhy ověřovaných rostlin ji obklopuje rozsáhlý starý eukalyptový les; těch je na ostrově jen pár. Vzrostlé stromy dosahují výšky patnácti i více metrů a mají brčálově zelené listy. Na mladých větvičkách při zemi rostou listy okrouhlé, kulaté a na starých protáhlé, připomínající jitrocel. Poměrně hladká tenká kůra eukalyptu loupající se v celých cárech má Šedavožluté zabarvení a připomíná závoje víl. S ní a se zelení listů ostře kontrastují vybělené kmeny dávno padlých stromů, které divoce pokroucenými tvary připomínají rozházené kostry pravěkých zvířat. Celkově eukalyptový les nebo spíš prales působí ve zdejší vyprahlé krajině jako osvěžení.
Na Vaiteji mají i nově vysázené plantáže citrusů a nových druhů stromů. Až dorostou, poslouží třeba na sloupy elektrického vedení, které se zatím musí dovážet z pevniny. Na ostrově chybí i tvrdé dřevo na vyřezávání sošek moaiy ptačích mužů a ostatních
151
suvenýrů, a proto i to putuje dlouhou cestou z jihoamerických pralesů až sem.
Stavební dříví získávají Rapanujci dost neobvyklým způsobem. Na pobřežních útesech pracuje skupina mužů s traktorem, motorovými pilami a navijákem. Těží kmeny, které vyvrhlo moře. Pokud jsem mohl posoudit při každodenním projíždění kolem nich cestou k našim vykopávkám, měli práce pořád dost. Vytažené klády nakládali na valník a odváželi ke dvěma místním pilám, Jejich produkce zřejmě zcela postačila potřebám ostrova.
Anakena
Anakena. Jak ji popsat a neošidit čarovnou tichomorskou krásu — takovou, jakou známe z reklamních prospektů a filmů? Pokaždé, když jsem prosel palmovým hájem se zrajícími kokosovými ořechy v korunách, uvítala mě otevřená náruč pláže. Tvořil ji jemňoučký písek z rozdrcených korálů, bílý s růžovým nádechem. Za pruhem sluncem rozpálené pláže už čekal teplý dovádivý oceán. Klenul se ničím neporušený přes celý obzor. Nic než obrovský blankytně modrý bochník, posypaný bílými čepičkami vln. Malý ráj na zemi.
Dávní domorodci cítili určitě totéž, co já dnes. Asi také proto zasadili do kouzelného rámu zátoky pozoruhodný stavební skvost, ahu Nau Nau. Tvoří jej mohutný kamenný podstavec ozdobený skupinou pěti a půl vztyčených soch moai s nasazenými klobouky pukao. Půl proto, že ze šesté sochy zbyl do dnešních dnů jen neurčitý pahýl.
O tom, jak je podstavec nesoucí sochy vysoký, panují zatím dohady. Archeologové jej v průběhu desetiletí stále vykopávají z nánosu písku směrem od vody a z vrstev hlíny steklé k ahu ze svahu, který od něj stoupá směrem do vnitrozemí. Návštěvníci nyní mohou obdivovat jeho zadní šestimetrovou stěnu obrácenou k oceánu. Kolik ještě zbývá v písku a jak hluboko leží původní terén, nelze bez dalšího pečlivého výzkumu odhadnout.
152
Opodál ahu Nau JVau stojí ještě jedno malé s jedinou sochou. Znal jsem ji už z domova z obrázků a byl jsem na ni zvědav. Proslavila se totiž po celém světě, a tak jsem si ji musel prohlédnout pěkně zblí/ka.
Měří asi čtyři metry a u jejích nohou lépe řečeno pupku -■■ je k podstavci připevněna malá bronzová destička se jménem Pedra Atana. Ano, stál jsem před sochou, kterou první Thorova výprava nechala vztyčit skupinou ostrovanů pod vedením jejich starosty Pedra Atana. Zažíval jsem zvláštní pocit. Tehdy doma, když jsem četl v Thorově knize o průběhu vztyčování, mi to připadalo přinejmenším báječné, zabývat se takovouhle činností. Možná i opakované čtení téhle kapitoly ve mně probudilo zájem, který mě po letech přivedl až sem na Velikonoční ostrov.
O		O
	ESTE MOAI FUE VUEL TO A LEVANTAR EN \956	
	SlGUíENDO EL METODO ANTIGUO RAPANUl	
	POR EL ALCALDE PEDRO ATAM	
Y LAZARO HOTU OUE JUNTO COND/EZ OTROS HA N AU		EEPES
	TRABAJARON A INICIATIVA VE	
	KOh TIKI	
	NORWECIAN ARCHAEOLOCfCAL EXPED/TION	
	TO EASTER ISLAND	
0		0
NejnovějŠí pozoruhodnost Anakeny, starou teprve několik let, jsem také znal, ale nebyl jsem na ni o nic méně zvědavý. Obyčejným turistům není souzeno spatřit ji jinak než na reklamních plakátech. Jde o nedávný objev Sergia Rapa — nález očních bulev moai. Vzpomeňte si — už jsem o něm mluvil v souvislosti s návštěvou místního muzea.
153
Sergío vyšel ochotně vstříc přání našich filmařů a dovezl nám z depozitáře muzea těžkou dřevěnou bednu. Skrývala čtyři páry nových, z korálu vybroušených bulev, přesných kopií té nalezené. Domorodci je z přistaveného žebříku vložili do prohlubní v očních důlcích soch a podruhé jsem byl svědkem toho zázraku; Moai se vsazenýma očima ožily. Žádní strašliví strašáci příchozích na ostrov, kdepak, nic takového. Veselí paňáci, potutelně se culící do objektivu naší kamery. Jen velice neradi jsme je dnes opouštěli, ale odpoledne nás čekala další festivalová událost. Většina ostrovanů si na rozdíl od nás mohla dovolit prospat po včerejší veselici celé dopoledne.
Před několika dny si chlapci z vesnice v kráteru Rano Raraku nasekali plný náklaďák rákosu totora. Pamatujete? Tehdy jsme se tam s nimi setkali při přípravě posledního pokusu. Dneska z něj v přístavu začali vázat otepi tlusté třicet čtyřicet centimetrů. Vyráběli plováky. Ne ovšem takové, jaké uměli jejich dědové ještě před několika desítkami let. S těmi neměly tyhle čtyřmetrové zelené doutníky ležící na břehu poblíž rybářských lodí nic společného.
Start stanovili pořadatelé na druhou hodinu, a protože se potutelně usmíváte, vidím, že už jste dokonale znalí místních poměrů. Čluny obsazené soutěžícími a jejich zajímavým sportovním náčiním vyrazily na dost rozbouřené moře až po čtvrté. To už břeh okolo přístaviště vřel netrpělivými diváky.
Rozptýlení jim zatím poskytl druhý neméně dramatický závod děvčat. Do šedivých, mezi pobřežní balvany dopadajících vln a pěny vskočilo na startovní povel několik dívek s ploutvemi. Měly za úkol obeplavat menší skalisko chránící vjezd do přístavu a v co nejkratším čase dosáhnout břehu. Vůbec jsem jim tu koupel nezáviděl. Třímetrové vlny letěly ke břehu jedna za druhou a za nimi dopadala hustá obrovská vlečka vodní tříště strhávaná větrem od pobřeží. Kdy dívky dýchaly, nevím. Pokaždé, když masa vody utekla, objevila se ve vřící mezeře mezi vlnami černá ostrá lávová skaliska porostlá slizkými řasami.
První závodnice konečně doplavala nazpět do tišiny kamen-
154
ného mola a uvítal ji zasloužený potlesk. Byla na dně sil, stejně jako všechny její kamarádky, které dorazily po ní.
Ale to už odstartovala hlavní soutěž. Ve vzdálenosti necelého kilometru od břehu naskákali do vzedmutých vod smělci s rákosovými plováky.
Zpočátku jsme neviděli vůbec nic. Prohlubně mezi vysokými vlnami chvílemi pohlcovaly i doprovodné čluny. Pak přišla oblast mělčin. Táhlé křivky vln ze širého oceánu tu náhle začaly nabývat na výšce a strmosti. Když pak jedna taková vpadla mezi plavce, všichni zmizeli v jejím vířícím vrcholu. Jen sem tam vykukující otep nebo máchající ruka prozrazovaly, jaký souboj tam probíhá. Vlna totiž uchopila lehké plováky i s lidmi a prudce je nesla ke břehu. Všichni zabírali ze všech sil, aby zůstali na jejím hřbetě co nejdéle. To už čekající dav propukl v jásot. Potlesk patřil šťastlivci, kterému se to podařilo. Let^l vpřed jako katapultovaný. Davy šílely. Jediná vlna jím smýkla o dvě stě, možná tři sta metrů. O vítězi bylo rozhodnuto. Jenže ještě pořád nikdo nevěděl, ze které Části vesnice je. Na tu vzdálenost jej nešlo poznat.
Když pak konečně vyplaval do přístavu, ochotné ruce ho vyzvedly z vody a od té chvíle mu patřila veškerá pozornost. Ještě že se o jeho druhy ve vodě postarali muži z doprovodných člunů.
Přestože jízda na vlnách je v Polynésii dlouho známá a mládež klouzající na odřezcích desek a podlážkách stlučených z prkének zpestřovala každodenní život v přístavní zátoce, byl závod na tradičním rákosovém plováku nový. Opravdu, letos jsme jej měli možnost obdivovat při festivalu poprvé. V předchozích letech probíhal boj o body do soutěže o titul královny například při automobilových závodech- Poté, co jsem poznal temperament domorodců, si dovedu představit, jak asi takový závod vypadal. Vy nejspíš také, a proto si nemusíme dlouze vysvětlovat, proč guvernér ostrovní rely zakázal.
155
Moai se nechtějí fotografovat
„Honzo, že mi půjčíš s sebou na Velikonoční ostrov foťák. vid?'1 zeptal jsem se kamaráda Honzy Řezníčka s důvěrou. Ten chlapec, který měl dosud pochopení pro všechny mé bláznivé nápady, se ale kupodivu zachoval úplně jinak, než jsem očekával. Zkoumavě si mě prohlédl a vydal nelichotivé vyjádření o m é m duševním stavu.
„V životě jsi nic nefotil. .
„Právě proto potřebuji tu tvou chytrou mašinu, co se jen mačká a za zbytek ručí výrobce/' nenechal jsem se odbýt.
Tenhle rozhovor proběhl někdy před vánocemi. Nakonec si dal Honza říct, na kus papírku mi napsal nejběžnější pokyn v pro fotografické embryo a s těžkým povzdechem mi pár dní před odjezdem pýchu své foto výbavy zanesl.
„Doufám, že uvidím taky nějaký fotky a hlavně ťoťák."
„To víš, že jo," uklidnil jsem ho. „Jsem pojištěnej.'"
Druhé dva přístroje jsem získal podobně, i když za menšího nervování majitelů. Chybami se člověk učí: K zubnímu kartáčku, dýmce a manželce, které se prý nemají půjčovat, je zřejmě třeba přiřadit i fotoaparát.
Základ jsem nicméně měl. Potom už začala má fotografická odysea. Snažil jsem se zachytit všechno a hlavně víckrát, protože pomyšlení na dobře míněné rady o kompozici, expozici, hloubce, ostrosti a vůbec o všem, co má mít každý fotograf v malíku, mi nedopřávalo klidu. Hlavně mi ale šlo o pokus. Zachytit jeho průběh a vůbec všechno kolem.
Uvědomoval jsem si, že v tomhle ohledu mě čekají problémy. Ze strakonického pokusu, přestože ho fotografovalo asi deset odborníků celé odpoledne, vyšlo nakonec jen maloučko snímků. Tady jsem měl být sám.
První pokus za poštou mi spolu s cennými zkušenostmi pro další experimenty přinesl i úplně nečekanou starost. Nemohl jsem fotografovat. Proč? Když jsem už pořizoval nevímkolikátý
zábér, pochopitelné ve chvíli, kdy se nic nedělo, všiml jsem si zamračených pohledů kolem.
Co je? Proč se po mne tak koukají?
Odpověď jsem si mohl dát vzápětí sám: Jsi tu, chlapče, od řízení pokusu, nebo od fotografováni?
Moc nepříjemná chvilka, věřte mi. Od fotografování je tady pochopitelně Cezar. Každý máme své úkoly.
Domů jsem ale bez snímků chodící moai přijet nemohl. Clo teď? Nakonec jsem to vymyslel. Při třetím hlavním pokusu jsem jeden aparát svěřil Cezarovi a druhý Soně. Měla s tímhle druhem umění stejné zkušeností jako já, a tak radši neřeknu, čí ten foťák byl.
Vysvětlil jsem oběma, odkud pocházely ve Strakonicích nejlepší zábery, a šel po své práci. Soňu jsem ještě upozornil, aby mt řekla, až bude na počítadle pětatřícítka, že jí vyměním kazetu.
Dopadlo to samozřejmě špatně. Ze čtyř kinofilmů jsme doma vybrali deset pěkných snímků a pouze dva přímo z akce. Ani si nepřejte vědět, co všechno jsem musel vyslechnout od odborníků.
Zadostiučinění přišlo úplně nečekaně. 2. května 1986 zahajoval T hor Heyerdahl výstavu EXPO 86 ve Vancouveru. Při té příležitosti navštívil československý pavilón. Naši pracovníci mu mimo jiné ukázali i výstřižek z Lidové demokracie s článkem o naší expedici. Článek doprovázela jedna z mých fotografií.
Za pár dní potom jsem otevřel Thorův dopis. Vyprávěl, jak pěkně byl přijat v naší expozici ve Vancouveru, a pak se na mě usmála pochvala za pěkný snímek a žádost o jeho zaslání.
STŘEDA 12. ÚNORA 1986, DVACÁTÝ DRUHÝ DEN POBYTI
Sám napříč ostrovem
Jestli jsem v souvislosti s návštěvou Velikonočního ostrova kdy o něčem snil, pak to určitě byla cesta po jeho zajímavostech. Je sice pravda, že se mi tohle přání stoprocentně splnilo a navíc mými průvodci byli odborníci z nej povolanějších, ale v tom, o čem jsem snil, bylo kus dobrodružství vlastního objevování.
Doma, ještě než jsem vůbec tušil, že se sem jednou podívám, jsem často prohlížel mapu ostrova. V klidu a pohodlí jsem si představoval, jak by bylo báječné putovat sem tam cestou necestou.
Že by teď přišel můj okamžik? Zatím ale k podobnému podniku příležitost nebyla.
Až dnes. Program nás rozdělil na dvě skupiny. Archeologové opět zamířili do Anakeny a Thor s filmaři k Rano Raraku. Zajímala je jedna z jeskyní vysoko v jižní stěně sopky. Odpoledne jsme se tam měli všichni sejít a natáčet mezi polozasypanými sochami úvodní scény pro budoucí film.
Obě místa leží od sebe slabých šest kilometrů. Alespoň podle mapy. To představovalo podle mého odhadu procházku na jednu a půl, nanejvýš dvě hodiny. A já měl volné celé dopoledne.
Za start jsem zvolil Anakenu, a tak jsem si přisedl do džípu archeologů. Na jejich pracovišti jsem dlouho neotálel a zamířil kolem kopce, vlastně malé omšelé sopky nad zátokou. Vystupuje z pobřeží trochu do moře a v šíji, která ji spojuje s ostrovem, vznikly časem dvě pláže. Anakena a maličká Ovahe, kam jsem zamířil nejdříve. Skrývá ji převis čnějící několik desítek metrů vzhůru těsné u břehu. Věděl jsem o ní, protože její bílý písek jednou zazářil jako démant z objetí tmavých skalisek a zpestřil pohled z jedoucího auta při cestě od Poike do Anakeny. Zalíbila se mi a chtěl jsem si ji v klidu prohlédnout.
Cesta kolem sopky vyžadovala značnou námahu. Už po několika krocích porostem bodláků mé nohavice obalily stovky,
158
možná tisíce jejich pichlavých semínek. Bodláky a kamení, ty ostrovu kralují. Dopředu jsem postupoval jen zvolna, protože každý krok vyžadoval nejvyšší opatrnost. Na rozhlížení mi moc času nezbývalo.
Námaha za to ale stála. Obzor náhle skončil a já stál na hraně propasti. Dole pode mnou zalévaly modré vlny růžový písek Ovahe. Nádhera.
červenohnědá silně zvětralá skála se mi sice pod nohama nebezpečně drolila, ale dolů jsem musel. Sotva znatelná, dávno nepoužívaná pěšinka mě vedla stále strměji níž a níž a hrozivé černé útesy hluboko dole co chvíli vykukující ze zpěněného příboje po mé levičce nabádaly k opatrnosti.
Potom už jen poslední zaváhání, jak mi podjely nohy, odraz a měkký dopad do prohřátého jemného písku pláže. Dokázal jsem to. Pak už mi stačilo rozhlížet se kolem dokola. Temně rudohnědý převis nade mnou, zelenomodrý oceán všude, kam až oko dohlédlo, a mezi tím jen uzounký proužek písku jako z pohádky, hlídaný blankytnou oblohou.
Z Ovahe jsem potom zamířil přímo do vnitrozemí. Pláž ještě byla v dohledu, když mou pozornost upoutala špičatá, asi dvoumetrová hromada kamení. Zaujal mě tmavý otvor zející v jejím boku. Co to je? Nakoukl jsem dovnitř. Brr... Zase lidská kostra. Patrně někoho, kdo žil před příchodem misionářů. Ti důsledně trvali na pohřbívání na zdejším hřbitůvku vedle vesnice.
Myslete si o mně co chcete, ale mě takováhle nečekaná setkání vždycky dost vyvedou z míry. Tady jsem byl navíc s nebožtíkem sám v širé pustině.
Já žil a umřel. Chodce stůj,
a věz, íe zemřeš jednou také ty.
Nech na pokoji popel můj,
sic zemřeš, bohem prokletý, hučely mi v hlavě verše.
Radši jsem dal na radu pana Shakespeara a nerušil dál věčný spánek.
Od rána foukal studený vítr a obloha se co chvíli zatáhla
159
šedivými chuchvalci mraku. Fotom ale ztemněla úplně a začalo pršet. Rychle, kam se schovat? Zpátky do prostorné hrobky by mě nikdo nedostal. Rozhlédl jsem se a vyrazil k osamocenému nízkému křoví v dálce.
Jaké však bylo moje překvapení, když se z křoví vyklubal statný fíkovník. Mýlku zavinilo jeho umístění. Rostl z hluboké díry, a ta nebyla ledajaká. Měla svislé, umně tarasené stěny. Skutečná, dobře zachovaná podzemní zahrada jako z učebnice. Spolu s fíkovníkem hostila ještě banánovník, který mi skládal své nezralé plody přímo k nohám. Dno zahrady totiž leželo o dva metry níž.
Na obdivování ale nebyl čas. Déšť houstl, a tak jsem rychle sešplhal dolů. Tam jsem málem zavýskl radostí nad velkým otvorem ve stěně. Zela tam rozlehlá nízká jeskyně plná pavučin a syrové vlhkosti. Po zútulnení náručí banánových listů mi poskytla pohodlný úkryt pro přečkání do konce průtrže. Ten přišel, jak je tady obvyklé, brzy.
Nucenou zastávku jsem využil k zapsání poznámek do notýsku, který cestoval všude se mnou.
Další cesta mě vedla mírně zvlněnou, úplně pustou krajinou bez stromů a keřů. Jen tráva a z ní čně jící různě velké kameny a skaliska.
Nehostinná krajina. A přece tady kdysi žili lidé. Stopy po jejich činnosti jsem porůznu nacházel všude kolem. Čas od času krajinu zpestřila polorozpadlá kruhová zídka o průměru tři až čtyři metry. Opět kruhové zahrady dávných obyvatel, ale nadzemní. Na dálku je prozrazovaly jen zelené střapečky banánovníků a ananasů, které v mnoha dodnes živoří.
A pak tu stála porůznu roztroušená ahu. Nebyla zdaleka tak mohutná a homosná jako ta na pobřeží a ani je nezdobily sochy. Vznikla jen seskládáním poměrně malých kamenů do krátké silné zdi, která měla šikmé stěny a nepřesahovala výšku dospělého člověka.
V jejich sousedství, ale i cestou jsem nacházel množství odštěpků obsidiánu. Ten pochází z opačné části ostrova z úbočí sopky Rano Kao a z jednoho z ptačích ostrůvků naproti Orongu,
160
Hotel Západ slunce, který se na třiadvacet dní stal naším domovem. Kůň, motocykl i auto patří k přítomnosti ostrova
Postupně jsme navštívili a prohlédli řadu soch lemujících cesty, po kterých moai putovaly na místo určení.
Popadané sochy. Je otřesné, jak kdysi'hladká těla obrů poškodila neustále postupující rrmp nnnfčnéVín tnfit.
Vykopávky u podstav ležících soch prováděné poblíž sopky Rano Raraku Půda vydala své tajemství — velký kamenný kruh
Vstup do areálu lomů na sopce Rano Raraku. V popředí informační tabule vysvětlující návštěvníkům postupy dávných kameníků.
Jedna z tabulí znázorňovala teorii dr. Williama Mulloye
Teprve při návštěvě lomů si návštěvník uvědomí, kolik námahy si výroba soch vyžádal; Sochy tu jsou všude koíem
Přehlídka obrů
Jsou důlky na povrchu soch přirozeného původu, nebo jde o tetování?
Spící armáda obrů čekající na tajuplný povel? Něco úplně jiného — skladiště polotovarů pripravených k dopravě napříč ostrovem.
Thor Heyerdahl si mezi velikány zavzpomínal na svůi nrvní Dobvt na ostrově nřerl f#WÍ
Moai nebyly slepé. Nedávný objev Sergia Rapu jim vrátil jejich původní Plošina ahu Akivi, jediná skupina soch obrácených tváří k oceánu
Ahu Tahai ~ kolik kubíků kamene a lidské dřiny si vyžádala jeho stavba
Stařena nám v tajuplné atmosféře ahu Tahai zazpívala písně dávných tahačů soch moai
Oběd na vrcholu Puna Pao
Divoká skládka? Ne. Skupina obřích klobouků pukao po opuštění dílny v kráteru Puna Pao.
Stanoviště závodních strojů
Mocný odraz a vzápětí neovladatelný pád ze strmého svahu. To je sáňkování na Rapa Nui.
Strakonický pokus v roce 1982 jsme zahájili nejprve způsobem „na plaveckou". Takto mohli ostrované spouštět sochy z lomů na rovinu.
Tváří v tvář čtyřapůlmetrovému kolosu. Půjde to?
Kadovský viklan po pádu. Takhle ležel 90 let od roku 1893.
Mírně zatlačit, vyčkat malou chvilku a znovu zabrat — to stačí, aby se třicet tun žuly
Druhý pokus. Tahle socha s poopravenou podstavou kráčela překvapivě lehce.
Třetí pokus nebyl o nic jednodušší, než dva předchozí. Každý krok si vyžadoval pečlivou přípravu a velkou obezřetnost.
Konečně i tato socha vykročila. Stane se stěhování soch atrakcí pro turisty a novým zdrojem příjmů ostrovanů?
Celá výprava, zprava: kameraman Aki, zvukař Anders, Gonzalo Figuera, autor Thor
Snímek na památku
Sem jej zanesli lidé. Sloužil jako surovina na zhotovování škrabek, seker, nožů a hrotů zbraní. I ty sem tam ležely mezi kamením. Jako by jejich uživatelé odešli teprve včera a ne před několika staletími.
K úbočí Rano Raraku jsem dorazil vyčerpán sluníčkem a ne-schůdným terénem. Těch šest kilometrů mě stálo tři hodiny neustálého klopýtání a obcházení balvanů. Všechny kameny tu snad leží tak, jak před stovkami či tisíci lety dopadly vržené výbuchy sopek. Po došlápnutí harašily a nedávaly noze bezpečnou oporu. Šlo se mi stejně dobře jako po hromadách makadamu. Sporá tráva pomáhala nanejvýš zamaskovat různé díry, do nichž mi nesčíslněkrát zajela noha. Mohu říci, že jsem ze své tužby courat po neprobádaných koutech ostrova vyléčen.
Filmaře jsem zastihl v pilné práci. Spouštěli kameru i sebe na lanech po téměř svislé stěně stometrového Štítu uzavírajícího z jižní strany kráter sopky. Pomáhal jim jeden Francouz, trvale žijící na ostrově. Před lety sem zavítal s výpravou Jacquese Cous-teaua jako kameraman a ostrov mu učaroval natolik, že tady zůstal.
161
Na živobytí si vydělává prováděním turistů a filmařů a j c tu prý spokojený. Protože celý čas našeho pobytu nosil stejný odrbaný slamáček a jedny plavky pocházející z Tahiti, zřejmě našel svůj ráj na zemi.
Než jsme zahájili odpolední natáčení mezi sochami na úbočí sopky, poobědvali jsme u vchodu na turistickou stezku k nim. Pro návštěvníky tady správa ostrova nechala zabudovat naučné tabule. Znázorňují výrobu moai, vztyčování a nakonec i dopravu soch podle teorie doktora Williama Mulloye. Thor mě při té příležitosti potěšil zprávou, že příští rok tu už bude stát panel s informací o mojí teorii. To ve mně pochopitelně vzbudilo zvědavost. Umínil jsem si, že až sem zase někdy přijedu, určitě si to nezapomenu zkontrolovat.
ČTVRTEK 13. ÚNORA 1986, DVACÁTÝ TRETÍ DEN POBYTU
Stará Polynésie žije
Kdo jednou uslyšel polynéské písně, propadl jejich kouzlu. A kdo navíc měl to štěstí a slyšel je přímo v podání půvabných ostrovanek, vířících svými boky v smyslném tanci hula, je lapen do osidel Polynésie navždy.
Temperamentní rytmus je strhující a melodie chvíli tichá jako vánek ševelící v korunách palem vzápětí vybuchuje jako příboj tříštící se o pobřežní skaliska.
V písních Polynésie je ukryto množství starých legend i skutečných historických událostí. Protože písmo tady znala jenom hrstka zasvěcených na Velikonočním ostrově, a to zatím nikdo nerozluštil, zůstávají pro etnografy a badatele písně jedním z mála zdrojů poučení.
I když kdoví, co zůstalo ze starých textů a melodií. Dnešní hudba je ovlivněna nahrávkami" dovezenými z Tahiti i jihoamerickými rytmy. Změnu doznaly i hudební nástroje. Předchůdci dnešních kytar, mandolín a bubnů byly námořnické harmoniky za-
162
nechané tady prvními návštěvníky. Jaké ale byly ty skutečně pravé rapanujské nástroje? Jeden z domorodců mi jako svátost ukazoval pěkně pomalovanou a rytou spodní čelist krávy. To prý je velice starodávný nástroj používaný jako chřestidlo. Neměl jsem to srdce poučit ho, že dobytek na ostrov dovezli až evropští cestovatelé. Nicméně něco na tom bylo. Dříve prý domorodci používali bubny z placatých kamenů na díře vykopané v zemi a chřestidla. Ta vyráběli z dolní čelisti zabitých nepřátel — pokud měli dobrý chrup. Později, zřejmě stejně jako naši hudebníci v honbě za decibely, začali používat větší a tedy i hlasitější čelisti hovězí. Také se to asi lépe slučovalo s učením misionářů.
Dneska pozval Thor tři babičky. Když po dobrém obědě spokojeně usedly do pohodlných křesel na terase hotelu, požádal je, aby nám zazpívaly. Po nezbytném dohadování a upejpavém chichotání svolily.
Starými roztřesenými hlásky vyprávěly o králi Hotu Matuovi, ostrovu a na mou prosbu také o králi Tu-koihu. Nezaváhaly a spustily prastarý popěvek. Ariki — král Tu-koihu se tedy do paměti domorodců zapsal důkladně. Snad to nebylo jen proto, že na ostrov přivezl kanibalismus.
Stařenky zazpívaly — jak jinak — i o Kon-Tikim, mýtické bytosti Jižní Ameriky i Polynésie, po níž dostal přezdívku na počest své plavby se stejnojmenným vorem Thor.
Nemohl jsem z nich spustit oči. Na setkání se seňorem Kon--Tikim si každá z nich vpletla do vlasů tropický květ. Ale to nebylo všechno. Děvčátka připomínaly nejen neustálým chichotáním, ale i oděvem. Velké pestré květinové vzory jejich šatů přímo tloukly do očí. Ale bylo to stylové, včetně tenisek na nohou — to je Polynésie dneška.
Stařenky doprovázel Pedro Alvaro Atan, příbuzný legendárního hrdiny knihy Aku-Aku starosty Pedra Atana, potomka posledního dlouhouchého, kterého krátkouší po strašlivém krveprolití jako jediného ušetřili.
Thor si rodiny Atanů moc váží a po celou dobu pobytu vyhledával a pečlivě zaznamenával všechny její členy. Všechny pak
163
pozval do Anakeny a pohostil je pravým kurangem — vepřovým pečeným v zemní peci.
Bylo to zároveň i jeho rozloučení se starými známými, které tady během svých pobytů získal. Pronesl při rtěm zajímavý projev. Hovořil o tom, že ohlas filmu z jeho první výpravy sem vzbudil ve světě velkou pozornost a přilákal na ostrov mnoho dalších badatelů a hlavně turistů, kteří Rapanujcům přinesli zlepšení životní úrovně. Náš nový film zapůsobí podobně. Navíc naši práci se zájmem sledovalo daleko víc novinářů než před třiceti lety. Ostrované se proto nemusí bát, že by zájem turistů o Rapa Nui ochabl.
Poslední večer
Zbytek dne jsem si třídil a balil věci. Dárky z domova, barevné publikace o Československu a cestovní potřeby na -měsíční pobyt, které jsem vezl s sebou, vystřídaly suvenýry z ostrova. Téměř půlmetrová soška moai kava kava vytlačila kecky, mušličky a obsidiánové nástroje zase opalovací krémy, které už mi tu na nic nebyly.
To nejcennější jsem si však odvážel v srdci a hlavě. Pokud by ta někdy časem selhala, mám přece hustě popsaný deník, kupu filmů a nahrané magnetofonové kazety. Ale to nebylo všechno. Viděl jsem na vlastní oči klobouky pukao a odvážím si i chuť přijít na způsob, jakým domorodci tyto červené válce zdvihali na vrcholky soch. Ještě ale nebyl čas nad tímhle bohatstvím přemýšlet, nebyl čas ani myslet na blížící se loučení. Zážitky a dojmy byly zatím moc čerstvé a připadalo mi nejrozumnější využít zbývajících chvil co nejužitečněji.
Na poslední společný večer nám připravil Sonin otec večírek pod širým nebem. Na okraji starého eukalyptového háje na kopci nad vesnicí, obklopen poli s ananasy a melouny, na nás čekal malý palouček.
Tichým teplým podvečerem jako by se s námi chtěl rozloučit i sám ostrov. Utichl i vítr, a tak kouř z ohně, na němž v konvici
164
klokotala voda na čaj a kávu, stoupal kolmo vzhůru. Večírku se kromě členů výpravy zúčastnila jen Soňa, její sestra a dva z našich domorodých pomocníků — zrovna ti, kteří se mnou vydrželi při vázání lan na sochu přes posměšky ostatních.
Ale to už byly vzpomínky. Před námi odpočíval Tichý oceán a slunce se zvolna chystalo zmizet do vln. Odlesk jeho paprsků rozzářil celý obzor, až to vypadalo, že slunce bude přijímat zlatou koupel.
Tohle byla kulisa pro hrubě stlučený stůl s čistým bílým ubrusem se spoustou pochoutek. Bíločervené půlky langust pečených na žhavých uhlících zářily z talířů jako drahokamy, až se sliny sbíhaly. Bohatá tabule ale nabízela i několik druhů mořských ryb a samozřejmě nepostradatelné pálivé omáčky na pokapání masa.
Ovoce a zeleninu jsme zvyklí brát spíš jako dekoraci stolu a zdravou stravu pro děti, ale tady tvoří nezbytnou součást každého jídla. Z podnosů se smála pestrá paleta rajčat, melounů, fíků, ananasů a já nevím čeho ještě. Racionální výživa tu slavila triumf.
Stolování probíhalo vestoje. Po jídle, když jsme dojedli i půlku sladké papaje, nás zavolal jeden z chlapců k plápolajícímu ohníčku. Káva byla hotová. Při ní nám na kytaru brnkali melodie ostrova. Připadaly nám už známé a blízké.
Ani ten nej lepší režisér by nepřipravil zvláštní náladu, která mezi námi v té chvíli zavládla. Práce expedice skončila, všechny úkoly jsme zvládli. Zbývalo jen naposled pohovořit, dnes už v klidu, s přáteli, které jsem tady získal, a poděkovat Thorovi za pozvání. Udělal jsem to tentokrát bez vrčení kamer a beze svědků — zato opravdu upřímně a od srdce.
Na nějaké zadumané koukání do dohořívajícího ohně ale nezbýval čas. Dole ve vesnici přece pokračuje festival a dneska je na programu maškarní karneval. Už byl čas jít. Opustili jsme oba chlapce a zbytky hostiny a sjeli k sportovní hale.
Hodinky ukazovaly půl druhé ráno, tedy podle místních zvyklostí těsně po začátku slavnosti.
165
Před rozzářenou halou ještě postávali a na motocyklech a kapotách aut posedávaly hloučky mladých, zatímco z jejích útrob hřměla změť divokých zvuků a disca. Otevřenými dveřmi proudily hlučné davy sem a tam. Ti zevnitř toužili po ochlazení svěžím vánkem a loku čerstvého vzduchu, ti druzí pospíchali pro svou dávku discodecibelů a tance.
Tak tohle jsem tu ještě nezažil. Hned před vchodem nás pohltila a oddělila vřava natěsnaných těl. Nezbývalo než jít s proudem a nechat sebou cloumat a strkat až na taneční parket. Zatím jsem alespoň koukal kolem sebe, protože bylo na co.
Obklopil mě shluk pirátů, divochů, králů a vůbec pestrá přehlídka těch nejfantastičtějších převleků. Své dobré známé jsem rozeznával jen stěží, protože propracovanost kostýmů byla důkladnost sama. Oslovila mě obrovská bedna, v níž jsem až s odstupem několika kroků poznal televizi. Kdo to byl? To už do mě strkal chodící pytel se zelenou šešulkou nahoře. Ten jsem poznal podle hnědých zavěšených míčků hned — kokosová palma. Katy, Indiány, černokněžníky šlo rozeznat lehce. Řádili tady v divokém nevázaném veselí s upíry, mušketýry a vůbec s postavami z celého světa. Výskyt takovýchhle postav, které s ostrovem ani vzdáleně nesouvisí, mě zarazil. Ale to už je civilizace.
Rozdělení vesnice jsem si všiml i tady. Kolem dvou uchazeček o titul nej vyšší postávaly ostrůvky jejich příznivců. Obě pro dnešní noc zvolily typicky ostrovní převleky. Jedna oslňovala jako dáma z romantických zamilovaných filmů a druhá usoudila, že si přízeň poroty získá kostýmem Turka.
Měly opravdu těžkou úlohu. Ani ostatní dívky nechtěly zůstat pozadu, nepovšimnuté. Převlekům očividně vládly tajemné šantánové krásky a hollywoodské hvězdy. Ještě o stupínek výš si však stály štíhlé miss. Snědých krásek ve sněhobílých dlouhých šatech a s hlubokými výstřihy a šerpami tu proplouvalo nepočítané.
Přišli jsme sem nepřipraveni. Nepřipraveni jednak oblečením, jednak na to, co nás tu čekalo. Než jsme se stačili rozkoukat, kdosi nám mázl barevné čmouhy po tvářích, někdo dostal květinový věnec, kterého se pro něj vzdala tanečnice v sukénce z trávy, dru-
166
neho obdarovali náhrdelníkem a další čelenkami, šátky. Dav nás přijal a pohltil.
Stejně jako ostatní z výpravy mě okouzlila srdečnost a bezprostřednost ostrovanů. Slavili svůj svátek a dělali to důkladně. Nikdy jsem tady ale neviděl větší výtržnosti nebo rvačky. Asi svůj temperament vybili při sportu a tanci.
PÁTEK 14. ÚNORA 1986, DVACÁTÝ ČTVRTÝ DEN POBYTU
Den odletu
Dnešní snídaně v ničem neprozrazovala, že je poslední. Kapitán Arne Hartmark, Cezar, Anders a já jsme spolu s Gohzaíem Figuerou dneska odlétali do Santiaga. Gonzalo tam je doma. Mladí filmaři zamířili přes Cezarovu vlast Peru za dalším natáčením podle pokynů jejich televizní společnosti. Zvali mne, abych letěl s nimi, že mi prý ukáží slavnou inckou pevnost Machu Picchu. Nesmím tam ale nic přesunout. Poděkoval jsem jim za hezkou nabídku. S kapitánem Hartmarkem jsme měli letenky ze Santiaga přímo do Kodaně, a pak každý sám domů. Druzí dva filmaři Beng a Aki opouštěli Rapa Nui dva dny po nás, ale opačným směrem přes Tahiti. Museli pokračovat v natáčení ještě v dalších zemích a návrat do Švédska jim trval několik týdnů.
Thor a profesor Arne Skjclsvold si pobyt na ostrově prodloužili ještě o dva týdny. Viděli tak na vlastní oči volbu a korunovaci královny ostrova a zakončení celého festivalu. Mám podezření, že zůstali i kvůli tomu.
Zbývalo nám pár hodin do rozloučení, ale nikdo o něm nemluvil. Co jsme chtěli, řekli jsme si včera při ohníčku pod noční oblohou jižní polokoule. A mně v paměti dlouho zůstane rozzářený Jižní kříž, o němž jsem tolikrát četl a teď jej mohl obdivovat na vlastní oči.
Co jsem ještě nestihl, na co jsem zapomněl?
167
Náhle jsem si uvědomil, že jsem za celou tu velikonoční dobu nestihl natočit rozhovor s Thorem, o nějž mě požádal Honza Franěk z rozhlasu. Pořád jsem to odkládal. Chtěl jsem se napřed s Thorem natolik sblížit, aby mi dal pro naše posluchače něco víc, než poskytoval všem ostatním. Každý jeho rozhovor měl pochopitelně úroveň a musel jsem znovu a znovu obdivovat, s jakým klidem a soustředěním přebírá jeden mikrofon za druhým, aniž na sobě dá znát únavu nebo nervozitu.
Na nezájem veřejnosti jsme si opravdu nemohli stěžovat. Novináři, televizní týmy ale i turisté nás, ale hlavně Thora, nenechali chvíli v klidu. Začínalo to dopoledne na pracovišti a končilo pozdě v noci.
Jedna z návštěv přinesla Thorovi dárek, knihu Bjorna A. Ror-holta — Amatorspoinen Lerken. Popisovala odboj Norů za druhé světové války a podíl jejich průzkumníků na potopení chlouby německého námořnictva Tirpitze.
Prohlídka knihy tehdy přenesla Thora o mnoho let nazpátek. Jedna z otištěných fotografií jej zachycovala před jednoduchým úkrytem, kde žili při nasazení v německém týlu na území Norska. Autorem dalšího snímku byl on sám. S knihou v ruce začal vzpomínat a my poslouchali. Zvolna jsem začínal chápat, co má tenhle neobyčejný a přitom skromný člověk za sebou. Ne, že bych to nevěděl z jeho knih — pro zopakování: Po ukončení univerzity
168
spolu s manželkou Liv odjeli do Polynésie, kde chtěli žít prostě v souladu s přírodou, Jejich zážitky popisuje Thorova kniha Fatu--Hiva. Tam si všiml překvapivých podobností v životě domorodců s jejich vzdálenými sousedy, Indiány Jižní Ameriky. Potom přišla válka, která jeho práci na čas přerušila. Ale už v roce 1947 zorganizoval, poté co byla jeho teorie o osídlení Polynésie směrem od Ameriky odmítnuta, plavbu voru Kon-Tiki, aby dokázal, že podobné cesty byly v možnostech dávných obyvatel Peru. Kniha Ve znamení Kon-Tiki mu získala popularitu a zasloužený obdiv k jeho odvaze a vytrvalosti. Následovala už vzpomínaná výprava na Velikonoční ostrov v letech 1955—56, plavby na člunech Ra a Ra II, kdy na rákosovém člunu spolu s mezinárodní posádkou překonali Atlantický oceán. I tady prokázal buldočí vytrvalost, když jejich první člun začal nabírat vodu a musili ho opustit na širém moři jako zuboženou trosku. O devět měsíců později vyplou-vali znova a s člunem R A II svou plavbu úspěšně dokončili.
Jenže v té době už Thor Heyerdahl nebyl jen odvážný experimentátor. Při svých plavbách si všiml rostoucího znečištění moří a svou popularitu dal do služeb boje pro zachování zdravého životního prostředí. Ani u toho však nezůstal, a když mu v době další neobvyklé plavby Perským zálivem na starodávném člunu Tigris kritická situace v zemích kolem Rudého moře znemožnila pokračovat v cestě, zapálil na protest proti zbrojení a nesmyslnému zabíjení svůj pracně zhotovený člun a tím se jednoznačně postavil na stranu bojovníků za mír.
Jedna věc ale je něco si o tom přečíst a druhá ocitnout se v atmosféře vytvořené dobrým vypravěčem. Seděl jsem a z hrdiny mých oblíbených knih se postupně stával člověk z masa a kostí. Badatel, který téměř padesát let života věnoval vědě a lidem.
Teprve tady jsem. si plně uvědomil, jak jedinečná příležitost se mi naskytla — setkat se a spolupracovat s ním. Šance přišla a mohl jsem ji ovšem využít jen díky pomoci těch, kteří mi věřili, přáli a přispěli podle svých možností. Jak se jim odvděčit? Tím, čím mohu. Zkusím zachytit a předat dál Thorovu lásku k životu
169
a lidem — ten fantastický zdroj, z něhož dodnes čerpá svou životní sílu.
Vidíte, začal jsem vzpomínat a na ten rozhovor pro Mikro-fórum bych zase zapomnět. Jeho natočení jsem tak dlouho odkládal, až se mi mezitím rozbil magnetofon. Co teď? Přece nepřijedu domů s prázdnou, to by byla pěkná ostuda.
Řešení vždycky existuje. Nejsme přece v pustině, hemží se tu kolem nás novináři s pracovními magnetofony přes rameno. Jako na zavolanou ke mně jeden zamířil a položil pár otázek. Nastavil mi mikrofon a já ho chytil a už nepustil. Vysvětlil jsem mu, na co jej potřebuji, a pracovník UPI, obraný o drahý přístroj, rezignovaně usedl do křesílka na terase a čekal, až mu ho vrátím.
Spěchal jsem za Thorem. Rozhovor mi poskytl ve svém pokoji. Klečel jsem na podlaze a obsluhoval ten vrchol záznamové techniky. On seděl na posteli plné zavazadel, připravených k odeslání do Evropy. Měl jsem ho na těch pár minut sám pro sebe a pro naše rozhlasové posluchače.
Pozdravil je a začal hovořit svým mírně chraptivým hlasem o účelu naší mezinárodní expedice. Chtěl její pomocí kromě jiného ukázat světu, že lze spolupracovat, i když žijeme v rozděleném světě. Měl s tím dost organizačních potíží, protože na takovouhle ukázku mírové propagace mu chilské úřady zpočátku odmítali vydat vstupní víza pro něho i pro nás ostatní.
Nakonec všechno dobře dopadlo, expedice proběhla a já si odnášel nahranou kazetu.
Po rozloučení s lidmi z hotelu nás odvezla připravená auta na letiště. Bylo tam plno.
Na Rapa Nui mají hezký zvyk. Zatímco příchozí vítají květinovými věnci, odjíždějícím navlékají na krky krásné náhrdelníky z mušliček. Květiny rychle uschnou, ale nádherně vybarvené a tvarované ulity svým studeným leskem připomínají slzy loučení a ostrov napořád. Přišli se s námi rozloučil domorodí pomocníci od vykopávek i z pokusů a vůbec všichni přátelé, které jsme tu našli. Navlékali nám své dárky na krk, za chvíli jsem měl hlavu jako v chomoutu.
170
Vzpomněl jsem sí na okamžiky po příletu před třemi týdny. Stál jsem tamhle s Thorovou taškou v ruce, neznámý mladík, který sem přiletěl bůhvíproč a bůhvíodkud. Dnes je všechno jiné. Poslední stisky rukou, někdo mě přátelsky plácl do zad.
„Přijed se zas někdy podívat, Tu-koihu\"
Šel jsem za Thorem. Poprvé mi podal ruku u východu z jeho letadla v Kodani. Řekl tehdy novinářům, že mé pozval, protože při přečtení mého dopisu uvěřil, že sochy budou kráčet. Ted jsme si podali ruce naposled a mě hřál pocit, že jsme to dokázali.
K letadlu se na Velikonočním ostrově chodí pěšky. Šli jsme pomalu rozžhaveným vzduchem, mávali a odpovídali na pozdravy ostrovanů, kteří se nahrnuli k drátěnému pletivu kolem letištní plochy. Než jsem vklouzl otevřenými dvířky do chladivých útrob letounu, postál jsem ještě chvilku na schůdcích a pohledem objal známou krajinu.
Na shledanou, Rapa Nut.
171
OBSAH
STŘEDA 22. LEDNA 1986, PRVNÍ DEN POBYTU Thor se vrací 5 Dobrý den, moai 8 Co o něm vím? 12
ČTVRTEK 23. LEDNA 1936» DRUHÝ DEN POBYTU Do terénu 15 Jak to všechno začalo 16 Kapitola plná otazníků 17
Šly sochy samy? 19 Chvála pošetilosti 25 Strakonická moai 26 První pokus 30 Splněný sen 34
PÁTEK 24. LEDNA 1986, TŘETÍ DEN POBYTU Moai se usmívají 38 Ahu 41 *
A přece jsou tetované! 45
SOBOTA 25. LEDNA 1986, ČTVRTÝ DEN POBYTU Červený ostrov 47 Zpívali si tahači? 4-9 Slavnosti ptačích mužů 31 Na vrcholu Rano Kao 52
NEDĚLE 26. LEDNA 1986, PÁTÝ DEN POBYTU Zubatí světci 55
PONDĚLÍ 27. LEDNA 1986, S E STÝ DEN POBYTU Přivykám si 57 Chodily sochy po cestách? 57 Moai si nevyteSu 59
ÚTERÝ 28   LEDNA 1986, SEDMÝ DEN POBYTU Turistická invaze 64 Nebyla to silnice 66 Sochu máš 67
STŘEDA 29. LEDNA 1986, OSMÝ DEN POBYTU Čeho se bojíš? 69
ČTVRTEK 30. LEDNA 1986, DEVÁTÝ DEN POBYTU První krok 70
PÁTEK 31. LEDNA 1986, DESÁTÝ DEN POBYTU Spojení s domovem 75
SOBOTA 1. ÚNORA 1986, JEDENÁCTÝ DEN POBYTU Další otazníky 77 Dobrou chuť 79
NEDĚLE 2. ÚNORA 1986. DVANÁCTÝ DEN POBYTU Výlet za klobouky 83 Podivní strážci 86 Moai v terénní úpravě? 87
PONDĚLÍ i, ÚNORA 1986. TŘINÁCTÝ DEN POBYTU Druhý pokus 90
ÚTERÝ 4. ÚNORA 1986, ČTRNÁCTÝ DEN POBYTU Přípravy k finále 98 Ráj pro vlaštovky 101 Rongorongo 102'
STŘEDA 5. ÚNORA 1986, PATNÁCTÝ DEN POBYTU Hlavní pokus 105 Zavzpomínání - reminiscence 117
ČTVRTEK 6. ÚNORA 1986, ŠESTNÁCTÝ DEN POBYTU
Volno? 120
Kadovský viklan 121 PÁTEK 7. ÚNORA 1986, SEDMNÁCTÝ DEN POBYTU
Výlet na Poike 127
SOBOTA 8. ÚNORA 1986, OSMNÁCTÝ DEN POBYTU Návštěva v hrobě 133
Proč? 135 Festival 137 Elegance na uzel 139
NEDĚLE 9. ÚNORA 1 986, DEVATENÁCTÝ DEN POBYTU Podruhé na Orongu 141
PONDĚLÍ 10. ÚNORA 1986, DVACÁTÝ DEN POBYTU Sáňkování 143
Rybí hody 146 Ve světe legend a bájí 147 V jednom kole 148
ÚTERÝ 11. ÚNORA 1 986, DVACÁTÝ PRVNÍ DEN POBYTU Čas k dílu 149 Anakena 152
Moai se nechtějí fotografovat 156
STŘEDA 12. ÚNORA 1986, DVACÁTÝ DRUHÝ DEN POBYTU Sám napříč ostrovem 158
ČTVRTEK 13. ÚNORA 1986, DVACÁTÝ TŘETÍ DEN POBYTU Stará Polynésie žije 162 Poslední večer 164
PÁTEK 14. ÚNORA 1986, DVACÁTÝ ČTVRTÝ DEN POBYTU Den odletu 167
PAVEL PAVEL
RAPA NUI
Fotografie Pavel Pavel, Ladislav Klecán, Petr Matas, Jan Řezníček Grafická úprava a přebal Jiří Miiller Odborný lektor dr. Stanislav Novotný
Vydalo Jihočeské nakladatelství České Budějovice v roce 1988 jako svou 334. publikaci Odpovědný redaktor Joseť John Technický redaktor Stanislav Loudat
Vytiskla Stráž, tiskařské závody, n. p., Plzeň, závod ve Vimperku
176 stran textu, 64 stran příloh
17,50 A A ítext 9.05. il. 8,45) 17,97 VA
Vydáni první
Náklad 45 640 výtisků
JrKNY kult- 1837/87 .....     Si 16
TS 13/:« 43-013-88
Ona vázaného vvtisku Kčs 45,—