Skupina poruch charakterizovaná časným nástupem (obvykle v prvních pěti letech života)‚ nedostatečnou vytrvalostí v činnostech‚ vyžadujících poznávací schopnosti‚ a tendencí přebíhat od jedné činnosti ke druhé‚ aniž by byla jedna dokončena‚ spolu s dezorganizovanou‚ špatně regulovanou a nadměrnou aktivitou. Současně může být přítomna řada dalších abnormalit. Hyperkinetické děti jsou často neukázněné a impulzivní‚ náchylné k úrazům a dostávají se snadno do konfliktů s disciplínou pro bezmyšlenkovité porušování pravidel spíše‚ než by úmyslně vzdorovaly. Jejich vztah k dospělým je často sociálně dezinhibován pro nedostatek normální opatrnosti a odstupu. Mezi ostatními dětmi nejsou příliš populární a mohou se stát izolovanými. Poznávací schopnosti jsou běžně porušené a specifické opoždění v motorickém a jazykovém vývoji je disproporciálně časté. Sekundárními komplikacemi jsou disociální chování a nízké sebehodnocení. 

Hlavní příznaky:

Hyperaktivita  - Hyperaktivita znamená nadměrnou pohybovou aktivitu a obtíže zůstat bez pohybu, nejzjevnější ve strukturovaných situacích, které vyžadují kontrolu vlastního chování. 

Impulzivita - Impulzivita je tendence jednat v reakci na bezprostřední podněty, bez rozmyšlení nebo zvážení rizik a důsledků.

Nepozornost - Nepozornost znamená značné potíže s udržením pozornosti při úkolech, které neposkytují vysokou úroveň stimulace nebo časté odměny, roztržitost a problémy s organizovaností.

Poruchy chování jsou charakterizovány opakovaným a přetrvávajícím agresivním‚ asociálním nebo vzdorovitým chováním. Takové chování by mělo výrazně překročit sociální chování odpovídající danému věku‚ mělo by být proto mnohem závažnější než běžné dětské zlobení nebo rebelantství dospívajících a mělo by mít trvalejší ráz (šest měsíců nebo déle). Tento druh poruch chování však může být projevem i jiné psychiatrické poruchy a v takovém případě má být preferována příslušná diagnóza. Chováním‚ na němž je diagnóza založena‚ je například nadměrné praní se nebo týrání‚ krutost k lidem nebo ke zvířatům‚ závažné destrukce majetku‚ zakládání požárů‚ krádeže‚ opakované lži‚ záškoláctví a útěky z domova‚ neobvykle časté a silné výbuchy vzteku a nekázeň. Pro diagnózu postačuje jeden z těchto typů chování, pokud je výrazný‚ nestačí však ojedinělý disociální čin. 

Separační úzkostná porucha by měla být diagnostikována tehdy‚ když strach z odloučení tvoří ložisko úzkosti a když tato úzkost se prvně objevuje v časném dětství. Je nutno ji odlišit od běžné separační úzkosti tím‚ že její závažnost je statisticky neobvyklá (včetně přetrvávání nad hranici obvyklého věkového období) a že je sdružena se zřetelným narušením sociálního fungování.

Vztahuje se na ty dětské strachy‚ které jsou projevem vyznačené specifické vývojové fáze a objevují se (v určité míře) u většiny dětí‚ ale jsou abnormální stupněm. 

U této poruchy jde o obavu z cizích lidí a obavu z nepochopení sociální situace‚ nebo o úzkost v nových cizích nebo sociálně ohrožujících situacích. Tato položka by se měla použít pouze v tom případě‚ že tyto strachy vznikají v útlém věku a jsou neobvyklé jak pro svou tíži‚ tak pro doprovodné sociální selhání. 

Porucha sourozenecké rivality je označení pro výrazné prožívání rivality a žárlivosti obvykle staršího sourozence k mladšímu. Projevuje se nadměrným soupeřením o pozornost a lásku rodičů, spojené s velkým a neobvyklým stupněm negativních pocitů k sourozenci. Rivalizující sourozenec se snaží na sebe upozornit nejrůznějším způsobem, rovněž se nemusí chovat přiměřeně k sourozenci, na kterého žárlí. Za takové chování a prožívání obecně je nevhodné dítě trestat, tím pouze utvrzujeme pocit nespravedlnosti, odstrčení a negativních pocitů k druhému sourozenci. Velmi může pomoci společná návštěva dětského psychologa v rámci rodinné terapie.

Stav‚ který je charakterizován mlčením v určitých situacích. Je výrazně emočně determinován a dítě demonstruje‚ že za určitých situací je schopno mluvit‚ ale za jiných definovatelných situací mluvit přestane. Tato porucha je obvykle sdružena s určitými rysy osobnosti‚ jako je sociální úzkost a odtažitost‚ citlivost nebo odpor. 

Porucha začíná v prvních pěti letech života a je charakterizována přetrvávajícími abnormalitami v dětském vzorci sociálních vztahů‚ které jsou sdruženy s emočními poruchami a které jsou reaktivní na změny zevního prostředí (např. bázlivost a nespavost‚ špatná sociální interakce se stejně starými‚ agrese k sobě a druhým‚ trápení‚ v některých případech nedostatečný vzrůst). Tento syndrom se pravděpodobně vyskytuje jako výsledek výrazného nezájmu rodičů‚ zneužívání dítěte nebo špatného zacházení s ním. 

Zvláštní typ abnormální sociální funkce‚ která začíná v prvních pěti letech života a má tendenci přetrvávat i přes zřetelné změny v okolním prostředí. Jako příklady je možno uvést difuzní neselektivně zaměřenou náklonnost chování‚ vyžadující trvalou pozornost a nediferencovaně přátelské chování‚ špatně modulované vztahy mezi dětmi své věkové skupiny‚ které závisejí na okolnostech a mohou být sdruženy s poruchami emocí nebo chování. 

Hlavním projevem tohoto syndromu je některá forma tiku. Tik je mimovolní‚ rychlý‚ opakující se‚ nerytmický motorický pohyb (obyčejně postihující ohraničené svalové skupiny)‚ nebo zvukový projev‚ který náhle začne a nemá zřejmý smysl. Tik je vůlí neovlivnitelný‚ ale obyčejně může být potlačen po určitou dobu a znovu se objevit při stresu a vymizí ve spánku. Obvyklé motorické tiky jsou mrkání‚ pokyvování hlavou‚ trhání rameny a obličejové grimasy. Obvyklé jednoduché zvukové tiky jsou pokašlávání‚ popotahování nosem‚ syčení a smrkání. Obvyklé komplexní tiky jsou oplácávání sám sebe‚ skákání nebo hopsání. Obvyklé komplexní hlasové tiky jsou opakování určitých slov někdy sociálně nepřijatelných (často obscénních – koprolalie) a opakování vlastních zvuků nebo slov (palilalie).