[19. století, Německo, iracionalismus, voluntarismus, individualismus, nihilismus]

Patří mezi tak známé a u mladých lidí tak populární filozofy, až to někteří autoři hodnotí jako něco znepokojivého.[1] Proč tomu tak je? F. Nietzsche (1844-1900), známý též jako filosof s kladivem, bořil hodnoty a morální normy 19. století a pobuřoval společnost (nic mu nebylo svaté – napsal např. dílo zvané Antikrist), což je určitě ve věku revoltujícího smýšlení sympatické i inspirativní. Je to pochopitelné,  jedná se o legitimní snahu dospět, vyhranit se vůči autoritám, druhým, snahu nalézt samého sebe, osamostatnit se, a následně se realizovat – prosadit ve světě. A takhle to Nietzsche i myslel – jedinec se má stát produktivním člověkem, získat vůli k moci k prosazování sebe samého ve světě, nenechat se vláčit životem, druhými, společností.

Syn pastora dostal křesťanskou výchovu, od které se však rychle odvrátil: koncepce hříchu člověka nutí k pocitům viny, které ho deformují, utiskují, snižují jeho sebevědomí, ovládají ho. Už ve svých školských časech objevil a obdivoval antickou kulturu, která byla postavena na úplně jiných ideálech: na smyslovosti, nespoutanosti a sebevědomí hrdinů (starší) řecké antiky. Když Nietzsche porovnal tuto kulturu s německou společností 19. století, zjistil, že pojmy jako dobro a zlo měly kdysi jiný význam: dobro znamenalo vznešenost a sílu, špatnost znamenalo nízkost a slabost.[2] V křesťanské evropské společnosti byla ovšem již síla vnímána jako něco egoistického, prosazující sebe sama bez ohledů, něco podezřelého, co vyčnívá z řady, jako špatnost – potenciální hřích. Ideálem křesťanství byl člověk podřizující se Bohu a autoritám, které ho reprezentovaly, člověk pokorný, ponížený, ochotný nastavit líce nepřáteli, ochotný trpět a upozaďovat sebe samého až do smrti, aby nakonec získal odměnu po smrti. Navzdory tomu, že společnost ve 19. století byla svědkem rozvíjející se vědy (vznikla evoluční teorie, sociologie a psychologie jako vědní disciplíny), průmyslu, prudkého rozmachu městského života (do měst proudila nová pracovní síla, vznikaly nové čtvrtě), stále se dovolávala výše zmiňovaných křesťanských ideálů, které Nietzsche považoval za vyprázdněné a neaktuální, nepřinášející žádné pozitiva. Ba naopak, tato morálka vedla své přívržence k slabosti: nesamostatnosti, dezorientaci,  nicotě (nihilismu).

Slabí jedinci tedy ovládli silných; jejich hodnoty totiž byly vnímány už jako univerzální, přijali je za své téměř všichni (bohatí, aristokraté, intelektuálové, a d.). Přičemž, co dobrého přináší jednotlivci např. křesťanská pokora a poníženost? (podobně to viděl už N. Machiavelli, který místo oltářů s takovými typy světců doporučoval do kostelů umístit  světce světské – vojevůdce a hrdiny, reprezentující odvahu, statečnost). Kromě křesťanství napadá Nietzsche i další „nepravé“ autority reprezentující řád světa postavený na pomýlených hodnotách – judaismus[3], demokracii, marxismus, socialismus, liberalismus, emancipaci žen[4], a d.

Nietzsche oproti slabošské kultuře založené na soucitu, lásce, ohleduplnosti a solidaritě (morálka otroků) navrhuje kulturu silných jedinců (morálka pánů), kteří se neohlížejí na ostatní a prosazují sebe sama jako tu nejvyšší hodnotu. Jsou to jedinci, kterým nemusí záležet na názorech a citech ostatních (aj tak by jim rabové nerozuměli), konvencích, vztazích, stádních hodnotách (národ, demokracie, spravedlivost). Naopak, navrací pozornost k hrdinům, kterých vznešenost v sobě nese sebevědomí, autentičnost, přítomnost lepších i špatných stránek (nepodléhejme prý smyšlence, že dobro a zlo existují odděleně, jde o umělý dualistický produkt Platona a dalších filosofů). Nietzsche tu upozorňuje na své oblíbené sofisty, kteří tvrdili, že spravedlivost je věcí silnějšího, je to věc přírody:  jak jsme již psali výše, je pošetilé namýšlet si, že si silnější nakonec nevezmou, co budou chtít. Naopak, jednalo by se o falešné, mylné či naivní očekávání v rozporu s praxí života.

Vznešenost se dle Nietzscheho nedá zdědit, jde o aristokratismus duševní: je to stav, který není lehký, vznešení jsou odsouzeni k neporozumění, osamění, asketickému posilování ducha, které vede ke schopnosti poroučet i stát mimo klasických kategorií dobra a zla. V díle Duševní aristokratismus[5] se dovídáme, že vznešený se nemá zbytečně svěřovat, dávat na roztomilost (např. dívek), ohlížet se na závazky vůči ne-sebe rovným. Musí se připravit, že tito vůči němu pociťují zášť a závist vyplývající z její vlastní malosti: svou hodnotu totiž nevědí určit sami, musí ji odvozovat z negace někoho jiného, silného, identitu získávají negativním vyhraněním se od silnějšího. Pro tento účel se spojují s dalšími „otroky“, vytvářejí spolky a aliance, aby vznešené zařadili mezi ostatní, průměrné lidi.

My dnes už víme, že Nietzsche s neohlížením se na ostatní neměl pravdu, aspoň se tak zdá, že minimálně v západní civilizaci přece jenom zvítězily hodnoty vyzdvihující život každého člověka (občanské práva pro všechny, sociální smír, solidarita a sociální zabezpečení, pomoc nuzným, emancipace žen, atd.). Možná ale realita není tak růžová, jak se zdá, možná jsme se příliš zaměřili na tyto ideály, pro které nevidíme realitu nerovnosti, resp. vidíme jenom deklarovanou formální rovnost, která u lidí za rohem, kteří nám poskytují servis, není. Může jít i o alibismus, farizejství, pohodlnost či absence času a příležitostí se podívat pod povrch. Dnes deklarovaným přínosem Nietzscheho je ovšem myšlenka podpory tvoření vlastních názorů, sebevyjádření a sebeprosazování; myšlenka podpory vyhnout se manipulaci ostatních; podpora individualismu a z ní vyplývající plurality ve společnosti, a d.