Kapitola 2 Struktura jazykového znaku Obsah kapitoly 2.1 Struktura a vlastnosti jazykového znaku podle Saussura 2.2 Struktura jazykového znaku podle Peirce 2.3 Asymetrie jazykového znaku 2.1 Struktura a vlastnosti jazykového znaku podle Saussura Znaky mohou mít podobu obrazů, zvuků, pachů atd., ale nej významnější ze všech jsou pro člověka slova. V jazykovědě bylo vytvořeno několik modelů znaků. Z nich je pro nás nej důležitější dvojčlenný model, jehož autorem je švýcarský jazykovědec Ferdinand de Saussure. 2.1.1 Označované a označující Teorii jazykového znaku rozvedl Saussure v první části svého Kurzu obecné lingvistiky. Zdůrazňuje zde důležitost čísla dvě. Dvojí je možný pohled na jazyk - diachrónni a synchronní, dvojí je jeho rozlišení jazyka (langue) a promluvy (parole) a také znak má dvě základní složky a dva jsou jeho základní principy.* ,: O Saussurovi a jeho rozlišení na langue a parole 1.1.2, o diachronii a synchronu 1.3.3, o základních principech znaku 2.1.3, 2.1.4. 39 II. ČÁST - JAZYK JAKO ZNAKOVÝ SYSTÉM A JEHO NÁHRADY Sekvence hlásek nebo písmen strom se stává znakem teprve tehdy, když se začne pojit s určitým významem. Jinak zůstává sledem zvuků či písmen bez významu, tak jako jsou pro nás slova v jazyce, který neovládáme. Na první pohled se tedy zdá, že každý znak je tvořen dvěma složkami, z nichž jedna je vnější, forma, a druhá vnitřní, tzn. to, co tato forma evokuje, označuje. Znak je kombinací formy a významu. Trochu odlišná je situace u vlastních jmen, proto se jimi budeme zabývat samostatně ve 4. kapitole. Podíváme-li se však na věc pozorněji, zjistíme, že v sázce je více. Ve hře jsou totiž podle F. de Saussura (1996, s. 95-98) celkem tři faktory, o nichž je třeba se zmínit podrobněji. První složkou je v Saussurově terminologii signifiant nebo akustický obraz, česky můžeme říct označující. Nejde nutně o materiální zvuk, ale o psychický otisk tohoto zvuku v naší mysli. Představme si např. slovo dům. Pro tuto složku můžeme použít tří písmen, tří hlásek, ale akustický obraz tohoto slova máme uložen v mysli. Důkazem psychické povahy akustických obrazů je fakt, že si můžeme povídat sami se sebou nebo si v duchu přeříkávat verše bez pohybu rtů či jazyka. Druhou složkou je více či méně schematický obraz nebo představa budovy, kterou tato forma vyvolává v mysli. Pro tuto stránku znaku používal Saussure výrazů koncept nebo signifié; druhý z nich do češtiny překládáme jako označované* Obr. 1 Jazykový znak podle Saussura Nakonec je zde ještě sám mimojazykový předmět, kterému označované odpovídá. V našem případě by to byl nějaký skutečný dům. Nazveme jej označovanou věcí, referentem znaku. Tato označovaná věc však součástí jazykového znaku není. 2.1.2 Hodnota jazykového znaku U Saussura hraje důležitou úlohu tzv. hodnota jazykového znaku, která pro něho není totéž co význam. Význam jazykového znaku je jeho označované, tedy * Kombinace označujícího a označovaného pak tvoří znak. Strukturu jazykového znaku můžeme znázornit elipsou jako na obr. 1. Šipky po jejích bocích znázorňují vzájemný vztah mezi oběma složkami znaku. 40 2 STRUKTURA JAZYKOVÉHO ZNAKU horní polovina výše uvedeného schématu na obr, 1. Je to protipól akustického obrazu (označujícího). Jazyk je ale systém znaků a jejich hodnoty vyplývají až z jejich vzájemných vztahů. Zjednodušeně si vztahy mezi jednotlivými znaky v jazyce můžeme zobrazit pomocí schématu na obr. 2* Obr. 2 Vztahy mezi jazykovými znaky / označované ^ ^ í označované označované \ \ označující označující označující / Pro vysvětlení pojmu hodnota použijeme Saussurova příkladu. Ke stanovení hodnoty dvoudolarové mince si musíme uvědomit, že tuto minci je možné vyměnit za určité množství jiné věci, např. za bochník chleba. Dále ji můžeme srovnat s podobnou mincí téhož systému, třeba s jednodolárovou mincí, nebo s mincí podobného systému, např. s eurem. Stejně tak slovo můžeme zaměnit za něco nepodobného, za myšlenku, ale zároveň i s něčím, co má stejnou povahu, tedy s jiným slovem. Hodnota pětidolarové mince by tedy byla určena až srovnáním se vším, co existuje mimo ni, a stejně tak je to s hodnotou jazykových znaků. Francouzské slovo mouton má stejný význam jako české ovce nebo anglické sheep, ale nemá stejnou hodnotu, protože Čech má ještě k dispozici slovo skopové a Angličan slovo mutton, které použijí pro kus upraveného a podávaného masa. České a anglické slovo mají tedy v systému vedle sebe ještě další výraz, který omezuje jeho platnost, zatímco francouzské mouton pokrývá obojí. Hodnota jazykového znaku není tedy předem dána a není absolutní. Její proměnlivost si můžeme ukázat na dalším příkladu převzatém od Mounina (1999, s. 33-34). Řekněme, že šestiletý obyvatel města označuje vše, co roste na polích a na loukách, slovem tráva. Průměrný desetiletý obyvatel města již dokáže rozlišit rostlinné produkty venkova pomocí dvou slov: obilí a tráva. Každý rostlinný produkt na zušlechťovaném pozemku pro něj bude obilí, každý rostlinný porost na zemědělsky nezušlechtěném pozemku pro něj bude tráva. Vše, co není obilí, je tráva a vše, co není tráva, je obilí. Pokud se ale toto dítě třeba náhodou naučí odlišovat podle klasu oves, zůstává pro něj vše, co není oves, obilím. Jakmile dítě pozná ječmen, bude pro něj nadále vše, co není oves a ječmen, obilím. Termíny signifiant a signifié se někdy překládají do cizích jazyků (česky označující a označované, angl. signifier a signified), často se ale v lingvistice ponechávají původní Saussurovy francouzské termíny. 41 II. ČÁST - JAZYK JAKO ZNAKOVÝ SYSTÉM A JEHO NÁHRADY Naučí-li se ještě rozlišit žito, bude obilím to, co není ani oves, ani ječmen, ani žito. Místo jednočlenného systému, kterého používal v šesti letech svého života, má nyní systém o pěti členech. Stále ještě asi označí kukuřičný nebo rýžový lán za obilí, ale postupem času se jeho systém zkomplikuje a zpřesní. Pokud se tento chlapec stane v dospělosti agronomem nebo začne-li se živit prodejem semen, bude schopen rozlišit až 53 odrůd a 23 druhů trávy (psineček, lesknici, sveřep, srhu, kostřavu, bojínek, vojtěšku, lipnici, jetel...). Hodnota těchto znaků se v průběhu jeho života značně změnila. 2.1.3 Arbitrárnost jazykového znaku Saussure stanovil dva základní principy jazykového znaku. Prvním je tzv. princip arbitrárnosti znaku (1996, s. 98-99). Saussure a jeho pokračovatelé zdůrazňují, že mezi označujícím a označovaným není žádný vnitřní či přímý vztah. Svazek sjednocující označující a označované je arbitrárni čili libovolný. Protože tyto dvě složky tvoří znak, můžeme říct, že jazykový znak je arbitrárni. Libovolný neznamená, že je na svobodné vůli mluvčího, jaké označující zvolí. Jednotlivec má naopak minimální šanci toto označující měnit, jakmile začne být pro určité označované užíváno. Primárně však může být vzata libovolná forma. České slovo pes by mohlo znít např. sep nebo spe, či jakkoli jinak, pokud by to bylo výsledkem konsenzu českého jazykového společenství. Důkazem toho jsou rozdíly mezi jednotlivými jazyky a koneckonců sama existence různých jazyků. Angličané pro dané označované používají tvaru dog, Němci Hund, Francouzi chien, Spanělé perro atd. Arbitrárni, konvencí dané znaky jsou pro Peirce symboly. Arbitrárni ovšem nejsou jen slova, ale také dopravní značky zákaz vjezdu, dej přednost v jízdě nebo zákaz stání (o dopravních značkách podrobněji v 10. kapitole). Také znaky písma jsou arbitrárni. Například mezi písmenem ŕ a zvukem, který označuje, není žádný vztah. Písmeno t můžeme napsat v různých variantách, podstatné je pouze to, aby se v písmu tento znak nesměšoval se znakem pro l, d atd. (obr. 3; Saussure, 1996, s. 147). Také hodnota písmen je čistě negativní a odvozuje se až ze souběhu s ostatními užívanými písmeny. Tak tomu ale nebylo vždy. Jednotlivé grafické znaky původně označovaly skutečnosti ikonický. Příkladem jsou staré egyptské hieroglyfy nebo vývoj mezopotámskeho klínového písma (7.3). Obr. 3 Arbitrárnost písmene f í 4- 42 2 STRUKTURA JAZYKOVÉHO ZNAKU Saussure spatřoval v arbitrárnosti jazykového znaku velkou přednost. Arbitrárni znaky podle něj představují ideál sémiologického procesu lépe než jiné. Jazyk, nejsložitější a nejrozšířenější znakový systém, je proto ze všech nejcha-rakterističtější. Lidé, aniž by o podstatě problému přemýšleli, se většinou na arbitrárni svazek mezi označujícím a označovaným dívají s lítostí. Při pokusu zapamatovat si např. nový termín nebo nové slovíčko cizího jazyka nemohou spoléhat na nějaký vnitřní vztah mezi jeho formou a významem, který by jim při zapamatování pomohl. O tom se vlastně mluví v biblickém mýtu o babylonské věži. Původní dokonalý jazyk se podle něho skládal z nearbitrárních slov, která označovala skutečnosti v souladu s jejich povahou, a byla tedy každému srozumitelná. Trestem za lidskou domýšlivost je podle příběhu dnešní arbitrárnost, tj. konvenčnost jazykových znaků, které mimojazykovou skutečnost označují pouze na základě úmluvy mezi mluvčími daného společenství, a jsou tudíž jiným nesrozumitelné. Myšlenka arbitr árnosti jazyka tedy vlastně nebyla nová (obr. 4). Saussure ji jen podtrhl, zdůraznil a vysvětlil. Spor o přirozenou nebo arbitrárni povahu znaků se stal vůbec základním „sémiotickým" problémem starověku i středověku. V celém vývoji jazykovědy a filozofie souběžně existovaly dva proudy. Zástupci školy physei měli za to, že slova označují věci v souladu s jejich povahou, zatímco zástupci thesei tvrdili, že jazyk je pouhá konvence, svobodná a spontánní úmluva jazykového společenství. 2.1.4 Lineárnost jazykového znaku Druhým základním principem jazykového znaku je pro Saussura lineární povaha označujícího (1996, s. 100). Označující probíhá v čase a čas je měřitelný v jediné dimenzi. Pronesené označující může probíhat pouze v časové linii, jeho prvky se řadí jeden po druhém, tvoří řetězec. Podobně i písmo je lineární, ale časová linie je zde nahrazena linií prostorovou. Jazyk nemůže hromadit několik označujících najednou a na tom závisí celý jeho mechanismus. Zdaleka ne všechny znakové systémy fungují tímto způsobem. Například dopravní značky kombinují několik dimenzí současně. Pro pochopení dopravní značky přechod pro chodce je důležité její umístění (v určité vzdálenosti před vlastním přechodem), tvar (čtverhranný), vyobrazení na značce (obrázek přecházejících postav). 2.2 Struktura jazykového znaku podle Peirce Dalším autorem, který významně zasáhl do našeho chápání jazykového znaku, je americký logik a filozof Charles Sander s Peirce (1.3.1). Svůj pokus o klasifikaci znaků uveřejnil ve sborníku Proceedings of the American Academy of Arts and Sciences pod názvem O novém seznamu kategorií (1867). 43 I. ČÁST - JAZYK JAKO ZNAKOVÝ SYSTÉM A JEHO NÁHRADY Obr. 4 Platonův Kratylos Platonův Kratylos O povaze jazykových znaků pojednal Platon v dialogu Kratylos. Tento dialog má v dějinách lingvistiky významné místo. Jeho problémy se nikdy nepřestaly řešit. Je zde naznačena a zároveň odmítnuta onomatopoická teorie původu řeči, symbolika hlásek. Jsou zde obsaženy i jiné pro jazykovědce zajímavé postřehy, například poznatek, že se tvar slov časem mění, že starší podoba slova ukazuje jeho původ lépe než podoba pozdější, že je slova nutno srovnávat se slovy příbuzných jazyků a také myšlenka, že ženy jsou v uchovávání jazykové tradice setrvačnější než muži. V dějinách vzdělanosti je to vůbec první pokus o filozofii jazyka. Při hledáni cesty k idejím se Platon nemohl vyhnout otázce, zdali je možno užívat k poznání věcí samých poznání jejich jmen. Na začátku dialogu jsou představeny dvě osoby, Hermo-genes a Kratylos, jak spolu již delší dobu o něčem debatuji. Do toho přichází Sokrates a Hermogenes navrhuje přibrat ho za účastníka rozmluvy. Sokrates se pak ujímá vůdčí úlohy a je hned od začátku dialogu vtažen do zápasu dvou protichůdných názorů. Hermogenes tvrdí, že vztah jmen a věcí je založen výhradně na dohodě lidí, kdežto Kratylos se domnívá, že každá věc má své správné pojmenování od přírody. V první, delší části dialogu rozmlouvá Sokrates s Hermogenem a dokazuje mu v souladu s Kratylovou představou, že jména jsou dána věcem přirozeně. Činnosti i věci mají jakousi trvalou podstatu samy o sobě a nejsou na lidech závislé. Jednou z činnosti je jmenováni a to, pokud se děje správně, musí probíhat podle povahy věcí, nikoli libovolně. Hermogenes žádá Sokrata, aby vyložil, v čem spočívá přirozená správnost jmen. Sokrates tedy vykládá jména bohů i věcí a podle přání Hermogenova zkoumá také jména jednotlivých ctností a jejich opaků. Ukazuje v souladu s Herakleitovou filozofií hlásající, že všechny věci jsou v toku, že věci přirozené, přiznivé a dobré jsou pojmenovány slovy ukazujícími na pohyb, zatímco slova pro vlastnosti a stavy opačné obsahují složku vyjadřující stání a překážku pohybu. Každá hláska má svůj zvláštní význam, proto je potřeba hlásky roztřídit a přidělit každé věci hlásku nebo jí příslušnou hláskovou skupinu. Tak vznikají slabiky a z nich slova. Například hláska rje výrazem pohybu, hláska /tenkosti, hláska / hladkosti apod. Hermogenes je přesvědčen a Kratylos spokojen. Tu ale nastává obrat a Sokrates se dává do rozmluvy s Kratylem a znenadání podrobuje své důkazy - a tím i stanovisko Kratylovo - kritice. Dokazuje, že je možno dávat jména nesprávně a že je možno mluvit nepravdu. Některá jména obsahuji hlásky, které neodpovídají věcem jimi označovaným, a lidé jim přesto rozumějí. Kratylos připouští, že si v tom případě lidé rozumějí ze zvyku. Sokrates ukazuje, že jména nejsou dána tak náležitě, jak by se mohlo zdát. Kratylova domněnka, že učení jménu je jediný a nejlepší způsob jak poznat věci, dostává trhliny. Nakonec je nucen uznat, že o věcech je možno se poučit i beze jmen, pouze z nich samých. Poznat, jakým způsobem se toto učení má dít, je ovšem podle Sokrata úkol přesahující jeho i Kratylovy síly. Po tomto výkladu Sokrates nepřesvědčeného Kratyla opouští. V závěru dialogu Sokrates Kratylovi říká: „Neboť, můj milý, jestliže chceš užít za přiklad čísla, jak asi budeš moci přidělit každému jednotlivému z čísel jména, která by byla podobná, jestliže nepřipustíš, aby tvůj souhlas a tvá dohoda měly nějakou moc rozhodovat o správnosti jmen? Také mně samému by se líbilo, aby byla jména podle možnosti podobna věcem; ale jen aby opravdu nebylo pracně, jak řekl Hermogenes, tohle přitahování podobnosti a aby nebylo nutno pro správnost jmen přibírat na pomoc i tento hrubý prostředek, dohodu. Neboť řeč je asi podle možnosti nejkrásnějši, kdykoli užívá buď všech, anebo co největšiho počtu slov podobných věcem, to jest příslušných, a nejošklivějši, kdykoli je tomu naopak." Platon (427 - 347) 2 STRUKTURA JAZYKOVÉHO ZNAKU 2.2.1 Trojí dělení znaků Pro Peirce hraje velkou roli magické číslo tři. Tři jsou základní typy znaků -*insigns, legisigns, qualisigns, trojí je dělení znaků na ikony, indexy, symboly 9.2.5-9.2.7) a trojčlenný je rovněž i jeho modelu znaku (2.2.2), Qualisign je „vlastnost, která je znakem", např. tón hlasu, barva látky. Legisign }e „zákon, který je znakem". Tento zákon zpravidla stanovují lidé. Legisign ;e každý konvenční znak, např. slovo, tak jak je definováno ve slovnících. Sin-sign (slabika sin je zde chápána ve významu Jednou", jako v latině semel) je .skutečná existující věc nebo událost, která je znakem". Rozlišení legisigns a sinsigns je založeno na rozdílu mezi vlastním samostatným znakem a jeho konkrétním individuálním použitím. Celkový počet slov v textu dává počet sinsigns, počet různých slov v textu představuje počet legisigns. Například spojka a, která se v českém textu vyskytne padesátkrát, zůstává ve všech výskytech jedním a tímtéž slovem, jediným legisign. Každý její jednotlivý výskyt je však sinsign. 2.2.2 Trojčlenný model znaku Vztahy mezi třemi složkami znaku a jeho referentem názorně ukazuje tzv. sé-miotický trojúhelník, do jehož vrcholů různí autoři doplňovali různé výrazy. Známou verzí je tzv. trojúhelník Ogdenův-Richardsův.* Obr. 5 Ogdenův-Richardsův trojúhelník reference symbol Symbol (Peirce pro tento vrchol použil termínu representamen) je forma znaku, např. vyslovené nebo napsané slovo. Odpovídá zhruba Saussurovu označujícímu. Reference (u Peirce interpretanť) je význam znaku a v Saussu- * Tzv, sémiotický trojúhelník, který reprodukujeme na obr. 5, publikovali Ogden a Richards ve významném díle The Meaning of Meaning. II. ČÁST - JAZYK JAKO ZNAKOVÝ SYSTÉM A JEHO NÁHRADY rově schématu by mu zhruba odpovídal termín označované. Referent (Peirce používá termín objekt) je předmět mimojazykové skutečnosti. Samozřejmě, že referenty mohou být i předměty nemateriálni povahy, jako např. vlastnosti. Mezi třemi termíny stojícími ve vrcholech trojúhelníku jsou vztahy různé povahy. Pokud proneseme slovo dům, pak posluchači ihned vytane na mysli představa domu. Symbol evokuje referenci. Rovněž mezi referencí a referentem je přímý vztah. Naše představa domu je totiž schématem vyvozeným z předchozích zkušeností s předmětem. Každý dům se samozřejmě nějak liší od jiného, ale určité charakteristiky (zdi, střecha, okna, funkce) zůstávají do značné míry stejné. Význam, tj. reference, odkazuje k referentu, k označované věci. Je to její odraz v naší paměti. Přerušovaná čára tvořící základnu trojúhelníku naznačuje, že mezi symbolem a referentem nemusí být žádný přímý vztah. Symbol evokuje nikoli věc samu, nýbrž její představu, tedy význam. Ten je napůl cesty mezi jazykem a mimojazykovou skutečností a funguje mezi nimi jako spojka. 2.3 Asymetrie jazykového znaku 2.3.1 Nedokonalá korespondence mezi složkami znaku Významný jazykovědec ruského původu, představitel pražské strukturální jazykovědy, S. Karcevskij (1929) vyjádřil názor, že mezi označujícím a označovaným znaku není dokonalá korespondence. Jedinému označujícímu může odpovídat více označovaných, a naopak jediné označované (tj. význam) lze v jazyce vyjádřit mnoha různými označujícími. V prvním případě mluvíme o mnohoznačnosti (polysémii) nebo o souzvučnosti (homonymii), druhý případ by se týkal souznačnosti (synonymie). Velice volně bychom sem mohli zařadit též paronyma, tj. slova podobná (kompost - kompot, adaptovat - adoptovat, siný - sivý apod.). Také Skalická a Sabršula (1946; 1979) podotýkají, že vztah mezi oběma složkami znaku není tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát. Této nedokonalé korespondenci mezi formou a významem se říká asymetrie. Asymetrii vidíme také v souslovích vraní oko, kuří oko apod., ve kterých je jednotka oko těsně spjata se svými přívlastky. Společně vyjadřují jediný význam. 2.3.2 Mnohoznačnost - polysémie V jazyce nacházíme velice málo slov, jichž používáme v jediném, přesně určeném významu. Nejčastěji slova vyjadřují hned několik různých představ. Nelze si ani představit jazyk, ve kterém by každé slovo bylo specializováno na vyjádření konkrétního, přesně určeného obsahu. To by bylo velice neekonomické. Slova jako list, koruna, kus, hlava apod. jsou příklady slov mnohoznačných. Jejich polysémie vznikla tak, že se od původního základního významu časem 46 2 STRUKTURA JAZYKOVÉHO ZNAKU xidélily významy průvodní nebo nové. O který význam se jedná, poznáme z kontextu; ten nám napr. u slova operace napoví, zda se jedná o operaci chirurgickou, vojenskou nebo bankovní. Polysemie je obecný jev a nacházíme ji ve všech přirozených jazycích. Vzniká různým způsobem. Vývoj významů českého slova cesta (Bečka, 1992, - 59-60) byl následující: ■ uvolněná dráha pro chůzi jako ve větách: Razil si cestu davem. Reka si prodrala cestu skalami. ■ pruh země zbavený překážek a trvale uvolněný pro chůzi jako ve větě: Zahnuli jsme polní cestou k lesu. ■ chůze, jízda po cestě jako ve větě: Cesta nám pěkně ubíhala. ■ chůze, jízda, plavba, let k nějakému místu určení jako ve větě: Cesta do Indie nejprve letadlem, pak lodí a nakonec po železnici a autem byla velmi zajímavá. ■ postup, prostředek, způsob, metoda jako ve větě: Hledal cestu, jak se dostat z nesnází. Význam se zde rozšiřuje (z významu „chůze, jízda po cestě" se ztrácí znak „po reste" a slovo nabývá významu „chůze, jízda, plavba, let k nějakému cíli"). Dále zde nastal posun metonymický (na základě souvislosti místní, časové nebo příčinné: cesta - „chůze, jízda po cestě") a posun metaforický (cesta - „prostředek", -způsob"). Další příklad se týká vývoje významů slova koruna (Čermák, 1997, s. 263, 264): 1. horní část stromu 2. korní ozdoba krále (tj. jeho hlavy) 3. mince (původně s obrazem krále / jeho ozdoby) I zde se význam rozšiřoval metaforou, na základě podobnosti mezi horní částí stromu a ozdobou horní části těla (vztah mezi významy 1 a 2), pak metonymií, na základě souvislosti mezi korunou a mincí, na které byla vyobrazena (vztah mezi významy 2 a 3). O metafoře a metonymii více v oddíle 3.4. Mnohoznačnost může vznikat i jinak. Někdy je slovo přejato z několika ňzích jazyků, pokaždé v jiném významu: z francouzštiny bylo slovo servis pře-;ato ve významu „sada nádobí" a z angličtiny ve významu „opravárska služba". Mnohoznačné jsou i předpony a přípony. Například přípona -ec může nést yznamy „zdrobnelina", ve slovech dvorec, stolec, „nositel vlastnosti", ve slovech ilepec, lakomec, stařec, „zaměstnání", ve slovech kupec, lovec, „obyvatel", ve slovech cizinec, Korejec, Albánec, „příslušnost" ve slovech Přemyslovec, lumírovec atd. (Trávníček, 1951, s. 248; viz také kapitola o odvozování slov 3.3.2). ?>dobně mnohoznačná je předpona pře- ve slově přepsat, které může mít yziiam „převést", např. převést majetek na manželku, „znehodnotit", např. přepsat kolek, „opravit", např. přepsat chybnou úlohu, „převést z jednoho systému z :> druhého", např. přepsat dopis z azbuky do latinky. 47 II. ČÁST - JAZYK JAKO ZNAKOVÝ SYSTÉM A JEHO NÁHRADY 2.3.3 Souzvučnost - homonymie Zatímco mnohoznačnost spočívá v různém použití jediného slova, o souzvučnosti mluvíme, pokud dvě nebo více samostatných slov mají stejný tvar, tedy stejné označující. Homonymní mohou být také koncovky, např. koncovka -ý v obecné češtině, která může označovat všechny rody i různé pády: pěkný domy - pěkný holky - hezký zvířata; pěkný holky (2. pád jedn. č., 1. a 4. pád mn. č. atd.). Někdy bez přihlédnutí k etymologii nedokážeme rozhodnout, zda jde o slovo mnohoznačné s několika významy odvozenými od jediného základu nebo zda se už jedná o dvě samostatná, stejně znějící slova. V českém etymologickém slovníku (Holub a Lyer, 1968, s. 427) najdeme, že slovo rys má několik významů, které vznikly z různých základů. Mohli bychom říct, že v češtině je vlastně několik slov znějících rys, která jsou homonymní: rys1 - „druh šelmy", „ostrovid"; všeslovanské; souvisí s řecko-latinským lynx, německým Luchs (prastarou záměnou l - r) k indoevropskému le.uk- „hledět" rys2 (papíru) - z německého Ries, a to z arabského rizma - „balík papíru" rys3 - „druh kresby", „povaha"; z německého Riss, vlastně „náčrt" rys4 - „nárt"; z německého Rist Homofona jsou slova, která stejně vyslovujeme, ale různě píšeme. V psané češtině se slova často liší tvrdým a měkkým i, např. být - bít, mýt - mít, výt — vít. Také slova led - let, les - lez, vez - ves jsou homofonní, a to v důsledku toho, že v češtině nerozlišujeme na konci slov znělost a neznělost souhlásek. Sem by se daly řadit i případy, kdy homofonie vzniká nerozeznáním hranice mezi slovy, např. pohádce - po hádce, svěží - s věží, dostanu - do stanu (Bečka, s. 59). Homografa jsou slova, která stejně píšeme, ale různě vyslovujeme. V češtině jsou velice vzácná, např. panický 1. [panický] — od podstatného jména panic, 2. [panycký] — od podstatného jména panika. 2.3.4 Souznačnost - synonymie Synonyma jsou slova, která mají různý tvar, tedy různá označující, a stejný nebo alespoň přibližně stejný význam, tedy stejné nebo přibližné označované. Dokonalá synonymie je v jazyce dosti vzácná, což je opět projev jazykové ekonomie — jazyk si nedovoluje trvale zachovávat několik slov s naprosto stejným významem. Pokud budeme za synonyma považovat slova, která lze v jakémkoli kontextu libovolně zaměňovat, nalezneme jen velice málo příkladů. Jedná se snad o technické a odborné termíny typu hláska třená a frikativa, jazykověda a lingvistika, podstatné jméno a substantivum, ale ani zde není úplně jedno, zda v rozmluvě s odborníkem nebo laikem použijeme výraz cizí, nebo český. Někdy slova fungují jako synonyma jen v určitých spojeních. Můžeme říct rudá krev i červená krev, ale jen Rudá armáda. V tab. 1 vidíme, podle jakých typů rozdílů můžeme v jazyce synonyma rozlišovat (Smilauer, 1972, s. 48-49). 48 2 STRUKTURA JAZYKOVÉHO ZNAKU Tab. 1 Rozdíly, na kterých se může zakládat synonymie Typ rozdílu Příklady synonyma rozsahová a obsahová napodobenina - „věc vytvořená napodobením něčeho"; padělek - „napodobenina vydávaná za originál"; podvrh -„padělek rukopisný nebo listinný" ;.."onyma daná růzností . .znamových dominantních rysů ješitný - „domýšlivý a toužící po cizí chvále"; marnivý -„domýšlivý na věci nicotné"; samolibý - „domýšlivý a obdivující sebe samotného" s .nonyma z různých vrstev jazyka koukat se (obecné a hovorové); dívat se (spisovné); patřit (knižní) : 'Dnyma daná různou častostí užití české spojky podle častosti výskytu: protože > poněvadž > ježto > jelikož ;..*ionyma daná dobovým výskytem mnoho; tuze (zastarávající); drahně (zaslaralé) ;.-Dnymadaná různou expresivitou pít - chlastat, kůň - herka; krátký - kraťoučký; velmi unaven - strašně utahán ;."onymadaná různou spojitelností šetřit + peníze, šaty, zdraví - spořit + peníze; prolévat + krev, slzy - ronit + slzy; živý + hoch, ruch, ulice, barva -čilý + hoch, ruch ■ - :ié jako homonymie netýká se ani synonymie pouze jednotlivých slov. Jde :aké o synonymní přípony. V kapitole o motivovanosti jazykového znaku si ukážeme, že pro vyjádření „zaměstnání" u odvozených slov se používají třeba zřípony -ař, -ář, -íř, -ík, -ák, -tel, -č, -ec, -ce (lékař, novinář, malíř, kameník, rol-" :k. právník, voják, učitel, topič, sazeč, letec, soudce) a lze tak chápat i neživou ;riponu -yka, která se ale vyskytuje jen ve slově vladyka, tj. původně „ten, kdo vládne", „vládce". Synonymními se mohou stát celé jazykové kategorie, jako lomu je dnes ve francouzštině u složeného a jednoduchého minulého času. Sabršula mluví také o synonymii pragmatické, např. rozkazovací způsob nuže být nahrazen budoucím časem ve větě Hned odejdi! — Ty ale hned ode- zeš! (Sabršula, Krejzová a Svobodová, 1983, s. 142). 49