Jean Piaget /1896 – 1981/
Vývojová teorie Jeana Piageta patří k velmi vlivným psychologickým konceptům současnosti, přestože se týká „jen” jedné stránky ontogeneze člověka – kognitivního vývoje - a přestože Piaget nebyl původním vzděláním psycholog - jeho původním oborem i velkým zájmem byla biologie, což je patrné i na terminologické a metodologické stránce jeho psychologického přístupu.
Za základní princip vývoje Piaget považoval kombinaci, prolínání dvou procesů: asimilace a akomodace.
Asimilace spočívá v přijímání, osvojování si či „pozření” nových zkušeností; tyto nové zkušenosti však nemusejí být v souladu s dosavadní úrovní a strukturou poznatků a mysl člověka se proto akomoduje, přizpůsobuje novým prvkům, aby obnovila narušenou rovnováhu (podobně jako se akomoduje čočka oka na změnu světelných podmínek).
Schopnost asimilovat nové poznatky i akomodovat se na ně je přitom dána zčásti zráním (mění se v závislosti na zákonitém vývoji, maturaci nervové soustavy), zčásti tím, s jakým množstvím a kvalitou podnětů se člověk setkává.
Piagetova teorie proto není ani převážně nativistická (zdůrazňující podíl vrozené složky), ani behavioristická (zdůrazňující roli stimulace a učení).Vychází z předpokladu kombinace obou principů.
Stěžejní práce, v níž Piaget představil svou koncepci „genetické epistemologie”, se jmenuje „Psychologie inteligence”. Název koncepce však neodkazuje ke genetice, ale k zákonitostem vývoje poznávacích schopností; kniha nepojednává ani o inteligenci v klasickém pojetí (kvantitativně měřitelná výkonová charakteristika), ale spíše o vývoji způsobu, jakým člověk v průběhu svého vývoje poznává a jak pracuje se získanými informacemi.
Kognitivní vývoj neprobíhá spojitě, některé relativně významné posuny umožňují rozlišovat jednotlivá stadia úrovně poznání. Kromě řady dílčích stadií Jean Piaget rozeznává čtyři stadia hlavní:
¨ senzomotorické (od narození do 18 – 24 měsíců)
¨ předoperační (18-24 měsíců až 7 let)
¨ stádium konkrétních operací (7 – 12 let)
¨ stádium formálních operací (zhruba od 12 let výše).
Věk je udáván orientačně, mohou existovat interindividuální rozdíly.
Název prvního stadia “senzomotorické” poukazuje na fakt, že zpočátku si děti uvědomují pouze počitky z vnějšího i vnitřního prostředí (z okolí a z vlastního těla), nespojují však “obrazy” funkčně – vnímají izolovaně obraz předmětu poblíž, obraz vlastní ruky a počitky z pohybu vlastní rukou, nejsou tedy např. schopny cíleně si podat hračku. Později se jejich schopnosti vnímání i pohybu prohlubují, děti s nimi experimentují – cucání předmětu, hry s vlastníma rukama jako je “paci-paci”, házení předmětů atd. jsou projevy této experimentace a vedou k získávání a procvičování znalostí a schopností, které vedou k účelnější, “inteligentnější” povaze činností. Ke konci tohoto období jsou již děti schopny “myslet” v pravém slova smyslu, přemýšlet, co by se mohlo stát, aniž by stavěly na přímé manipulaci s věcmi. Za zlomové se také považuje dosažení vědomí “stálosti předmětu” – dítě si uvědomuje, že skrytý předmět nepřestává existovat.
Ve druhém stadiu –předoperačním, názorném a symbolickém je již dítě schopno uvažovat (a mluvit) o předmětech a událostech v symbolických pojmech; ilustrací této schopnosti mohou být hry s fantazijním prvkem, kdy dítě např. symbolicky “vaří” v kyblíčku na písku a spokojí se s tím, že rodič jeho specialitu symbolicky “ochutná”, “telefonuje” kostkou ze stavebnice apod. Důležité je také vnímání časových souvislostí: zpočátku dítě neodlišuje předmět a jeho pojmenování – pojmenuje to, co vidí, pokud někdo pojmenuje něco nepřítomného, dítě se ptá “kde je?”, nakonec ale oddělí slovo od toho, co slovo zastupuje, a uvědomí si možnost přemýšlet a hovořit o něčem nepřítomném, minulém nebo budoucím.
Dítě ale dosud nemá rozvinuté “organizující koncepty”, jako je příčinnost (“řeky jsou, aby po nich jezdily lodě”), množství (přelijeme-li před zraky dítěte tekutinu s nízké široké sklenice do vyšší úzké, řekne, že v té druhé je tekutiny více; uděláme-li dvě řady ze stejného počtu kostek, jednu roztáhneme, ve druhé kostky natěsnáme, dítě řekne, že více kostek je v první), kategorizace a klasifikace (nerozezná spolehlivě nadřazené a podřazené pojmy), úhel pohledu (v tomto ohledu je dítě tzv. egocentrické, předpokládá, že všichni vidí věci tak, jako ono, rozumí věcem tak, jako ono) apod. Právě takové principy Piaget považuje za podmínku provádění mentálních operací – přeměňování a řazení informací – a proto také nazývá toto stádium předoperační.
V sedmém roce věku většina dětí vykazuje celou řadu změn ve svém uvažování; dospívají k principu konzervace – když se mění tvar, nemění se množství, jsou schopny v duchu obracet postup (komutativnost v počítání…), lépe klasifikují, lépe si uvědomují příčinnost – mizí egocentrismus, jsou schopny lépe pojmenovat vnější příčiny jevů, lépe uvažují i o tom, jak prožívají a přemýšlejí ostatní lidé. Uvažování je ale v tomto období konkrétní, kompetentně provádějí operace se symboly konkrétních předmětů a činností, nejsou ale schopny abstrakce – pokud mají např. vyřešit sylogismus, věcný obsah výroků je pro ně vždy důležitější než vztahy mezi výroky. Podobně jim není vlastní ani systematické uvažování, mají-li řešit problém s několika proměnnými. Právě pro vázanost myšlení na konkrétní obsah je toto stadium charakterizováno jako stadium konkrétních operací.
Stadium formálních operací považuje Piaget za konečné; je charakterizováno schopností abstraktního myšlení, schopností metodického postupu, vytváření hypotéz apod. Výsledkem uplatňování těchto schopností však nemusí být jenom intelektový a intelektuální výkon: řada studií je věnována i tomu, jak je schopností abstraktního myšlení ovlivněna celá osobnost člověka – např. některé typické prvky adolescentního chování a prožívání, jako je “ideologičnost”, případně nerozhodnost a ambivalence, ale i samostatnost úsudku mohou být spjaty právě s nově získanou schopností představit si různé, i jen hypotetické varianty – nejen “jak to je”, ale i “jak by to mohlo být”.
Teorie Jeana Piageta byla od doby svého vzniku mnohokrát korigována či modifikována. Novější výzkumy poukazují např. na to, že kojenci mohou vykazovat schopnosti, dříve “rezervované” až pro vyšší stádia vývoje – a tím pádem na možný větší podíl vrozené složky některých mentálních schopností, na to, že styl myšlení může být v jiném smyslu naopak více podmíněn kulturně (např. konkrétní myšlení přírodních národů nelze vnímat jednoduše jako nerozvinutost), přesto je hodnocena jako převratná a ve většině aspektů dosud v plném rozsahu platná.
Kromě jiných aspektů myšlení se Piaget zabýval i morálním usuzováním dítěte; na tuto jeho práci později navázal Lawrence Kohlberg - tím se budeme zabývat později...