Hlavním cílem behaviorální optometrie je, aby cvičící dosáhl dobré spolupráce obou očí při očních pohybech a fixaci, dobře fungující akomodace, fungující koordinace oko-ruka, vizuální a integrované představivosti, zabránění vizuálnímu stresu či rozvoje syndromu počítačového vidění a dobře vyvinuté senzomotoriky. Cílem je tedy zlepšit a optimalizovat málo výkonné binokulární vidění, zlepšit schopnost akomodace a podchytit různé další symptomy, které zhoršují výkon očí.

Po absolvování takovéhoto tréninku se snižuje u klientů výskyt astenopických potíží, mezi které patří bolesti hlavy, problémy s koncentrací, vidění rozmazaného či rozjíždějícího se textu při čtení nebo mžitky před očima. Dále mizí potíže při přeostřování z dálky do blízka a potíže s očními pohyby.

Behaviorální optometrie se však nezaměřuje pouze na klienty se zrakovými obtížemi. Klientem může být i člověk, který si chce své zrakové funkce zdokonalit. Příkladem mohou být a jsou sportovci – brankáři, kteří mohou díky většímu rozsahu zorného pole dosahovat lepších sportovních výsledků, nebo myslivci, kteří díky schopnosti delšího zaostření dokáží snadněji plnit svou profesi.

Proto, aby mohl být behaviorální trénink úspěšně použit, je nutné provést v počátku intervence vyšetření zrakových funkcí. Zaměřujeme se na zrakovou ostrost na každém oku zvlášť a následně na obou očích dohromady, zjišťuje se pohyblivost okohybných svalů, schopnost konvergence, funkčnost nervů. V rámci behaviorálního tréninku pak získává klient celou řadu informací o kvalitě jeho vidění a je mu doporučena řada cviků, které cvičí sám nebo s pomocí speciálních pomůcek (Vymyslický, 2007).

 

Postup při behaviorálním zrakovém cvičení

Prvním krokem je základní diagnostika zrakových funkcí (zrakové ostrosti, rozsahu zorného pole, očních pohybů). Jejím cílem je zjistit aktuální stav zrakového systému, subjektivní i objektivní potíže klienta a vyhodnotit možnosti, které behaviorální optometrie klientovi nabízí.

 

Diagnostika zrakové ostrosti probíhá prostřednictvím nástěnných optotypů s písmeny, obrázky či Lea symboly.

Obrázek1: Lea Symbols (archiv autora)

 

Rozsah zorného pole může být konfrontační zkouškou. Konfrontační zkouška spočívá v tom, že vyšetřující sedí proti vyšetřovanému. Oba mají jedno protilehlé oko zavřené a druhé otevřené (například vyšetřující má otevřené pravé oko, vyšetřovaný má otevřené levé oko). Vyšetřovaný se upřeně dívá do oka vyšetřujícího. Vyšetřující přichází tužkou z vnějšího / vnitřního / horního / spodního směru a chce po vyšetřovaném, aby mu ohlásil, kdy tužku v zorném poli uvidí a kdy mu zmizí. Pokud vyšetřovaný ohlásí tužku ve stejnou dobu, kdy ji vidí vyšetřující, je zorné pole vyšetřovaného v pořádku. Dochází tedy ke konfrontaci zorného pole.

Diagnostika očních pohybů se provádí následovně. Vyšetřovaný pozoruje oběma očima tužku, kterou přibližujeme a oddalujeme, posunujeme ji různými směry. Při tom pozorujeme oční pohyby vyšetřovaného. Diagnostika může být doplněna zakrývací zkouškou, kdy jedno a následně druhé oko zakryjeme zamlženou krycí pomůckou a pozorujeme, zda oko které nemůže předmět v danou chvíli vidět je stabilní, nebo se nějakým směrem odchýlí.

Na základě této diagnostiky je stanoven vhodný tréninkový program pro zlepšení zrakových funkcí klienta a doba, po kterou je třeba trénink realizovat. Klient je motivován k úspěšnému absolvování programu.  Nakonec dochází k výběru vhodné cvičební pomůcky (Vymyslický, 2007).

 

Druhý krok se zaměřuje na nápravu zažitých chyb vidění a trénink správných očních pohybů. Při nápravě chyb se postupuje podle principů aplikované behaviorální analýzy. Chybné oční pohyby totiž vedou k potížím s koordinací oko-ruka, ztrácení se v textu, přeskakování řádků, potížím při opisování textu, snížení pracovního výkonu a efektivity práce (Hosek, 2007).

 

Třetí krok se věnuje diagnostice akomodace a jejímu tréninku. Dále se trénuje i konvergence.

Diagnostický a cvičební nástroj vidíme na obrázku č. 2. Při diagnostice se vyšetřovaný dívá přes flipper, který má v horní a spodní polovině jinou optickou mohutnost. Cílem je zaostřit přes horní polovinu, poté se podívat přes spodní a zaostřit. Zdravý člověk by měl takovýchto výměn zvládnout 15 za minutu. Pokud jich zvládne méně, je třeba akomodaci trénovat (Vymyslický, 2011).

 

Obrázek 2: Nástroj k diagnostice akomodace (VYMYSLICKÝ, T. (2011). Vizuální optometrie v praxi [online]. [cit. 2020-10-27]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/k18d9/)

 

Práce se zaměřuje na rozvoj schopnosti dlouhodobě konvergovat při pohledu do blízka. Dále se zaměřuje na diagnostiku pozitivní a relativní akomodace, akomodační flexibilitu, akomodační šíři, akomodační rychlost a akomodační vytrvalost. Pokud není v některých z výše uvedených parametrů dosahováno potřebné funkční kvality, dostává se celý vizuální systém do potíží. Tyto potíže se projeví problémem při čtení, snížením vytrvalosti při čtení a potížemi při střídání pohledu na blízko a do dálky. Problémy se objevují například i ve chvíli, kdy člověk mění pozorovací vzdálenost (např. při řízení automobilu) (Vymyslický, 2008_a),  (Vymyslický, 2008_b).

 

Čtvrtým a posledním krokem je diagnostika kvality zrakového systému, kdy se využívá testů vizuální prostorové schopnosti (rozpoznání prostorové orientace předmětu), vizuální motorické integrační schopnosti (koordinace oko-ruka), schopnosti analyzovat (vizuální paměť) či schopnosti zrakovo-sluchové integrace (Vymyslický, 2008_c). V rámci tohoto kroku se k tréninku využívá speciální pomůcka - Brokova šňůra.

Obrázek 3: Brokova šňůra (VYMYSLICKÝ, T. (2011). Vizuální optometrie v praxi [online]. [cit. 2020-10-27]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/k18d9/)

 

Příklad aktivit v rámci cvičebního programu

Program je sestaven tak, aby se nejdříve cvičilo každé oko zvlášť – trénuje se například fixace jednoho oka, koordinace oko-ruka, reakční čas apod. a až následně se cvičí oběma očima současně. Při cvičení je třeba vycházet z obecných principů behaviorálních tréninků. Průměrné denní cvičení sestává z několika předem naplánovaných aktivit, přičemž v součtu trvá cca 15 minut. Cílem je dosáhnout zlepšení jednotlivých typů zrakových funkcí, na které je cvičení u konkrétního člověka zaměřeno (Vymyslický, 2007_a).

Zdroje:

VYMYSLICKÝ, I. (2007_a). Úvod do vizuální optometrie. Česká oční optika [online]. 48(3), 38 [cit. 2020-09-24]. Dostupné z: https://www.4oci.cz/dokumenty/pdf/4oci_2007_03.pdf

VYMYSLICKÝ, I. (2007_b). Vizuální optometrie 2. část. Česká oční optika [online]. 48(4), 32-33 [cit. 2020-09-24]. Dostupné z: https://www.4oci.cz/dokumenty/pdf/4oci_2007_04.pdf

VYMYSLICKÝ, I. (2008_a). Vizuální optometrie 4. část. Česká oční optika [online]. 49(2), 32-33 [cit. 2020-09-24]. Dostupné z: https://www.4oci.cz/dokumenty/pdf/4oci_2008_02.pdf

VYMYSLICKÝ, I. (2008_b). Vizuální optometrie 5. část. Česká oční optika [online]. 49(3), 34-35 [cit. 2020-09-24]. Dostupné z: https://www.4oci.cz/dokumenty/pdf/4oci_2008_03.pdf

VYMYSLICKÝ, I. (2008_c). Vizuální optometrie – závěrečná část. Česká oční optika [online]. 49(4), 48-49 [cit. 2020-09-24]. Dostupné z: https://www.4oci.cz/dokumenty/pdf/4oci_2008_04.pdf

VYMYSLICKÝ, T. (2011). Vizuální optometrie v praxi [online]. [cit. 2020-10-27]. Dostupné z: <https://is.muni.cz/th/k18d9/>.