Dítě si osvojuje řeč a jazyk jak skrze aktivní, tak i pasivní sociální interakce ve kterých se nejčastěji nachází. V raném dětství se jedná především o rutinu, hru a každodenní činnosti s pečující osobou, které by pro dítě měli být podporující, pečující, laskavé a smysluplné. Sociální interakce, ve kterých dítě vystupuje jako aktivní komunikační partner případně jsou směřovány jeho směrem, by měly ze strany pečujících osob odpovídat a navazovat na jeho doposud osvojené jazykové a rozumové schopnosti a dále dítě podněcovat k řečovému vývoji (Saxton, 2009; Saicová Římalová, 2016; Cole & Flexer, 2019). Tento fenomén, nazýván jako řeč orientovaná na dítě, je vyhodnocen jako jeden z nejvýznamnějších faktorů podílející se na rozvoji komunikačních kompetencí dítěte (Saxton, 2009). U dětí se sluchovým postižením má užívání řeči orientované na dítě ještě větší důležitost než u dětí slyšící. Avšak i děti slyšící vystavené řeči orientované na dítě ve dvou letech vykazují vyšší slovní zásobu a sociální zapojení (Hoff, 2003; Szagun & Stumper, 2012; Weisleder & Fernald, 2013 in Cole & Flexer, 2019). Řeč orientovaná na dítě je specifická podoba jazyka reprezentovaná ve všech jazykových rovinách, nejvíce patrná je její fonologická složka. Pro řeč orientovanou na dítě, která má upoutat a udržet pozornost dítěte, je typické: vyšší položení hlasu, hlas je zpěvnější s delšími pauzami mezi slovy a celkově pomalejším tempem, artikulace může být zpomalenější a výraznější, slova jsou kratší a typické pro dětský věk s opakujícími se slabikami (pápá, hají, papat apod.), slovní zásoba se spíše váže k bezprostřední realitě dítěte, častěji se vyskytují zdrobněliny, výpovědi jsou spíše kratší a věty jsou obvykle řazeny souřadně. V řeči orientované na dítě se také objevují různé komunikační strategie jako například: opakování či rozšiřování výpovědi své či dítěte, výzvy a otázky vztahující se k aktuální činnosti a popisování věcí a dějů kolem s ohledem na perspektivu dítěte. Řeč orientovaná na dítě se projeví i v neverbální komunikaci, která je výraznější a může obsahovat další komunikační prvky (Saxton, 2009; Saicová Římalová, 2016; Cole & Flexer, 2019).

Intaktní osvojování jazyka je v české literatuře často vymezováno s ohledem na jednotlivá období kombinující jazykový, psychomotorický a sociální vývoj, kterými dítě prochází a jeho komunikační kompetence jsou bohatší a komplexnější a slouží mu k přesnějšímu vyjadřování svých potřeb a získávání informací. Periodizace jednotlivých období vývoje jazyka dle různých autorů jsou s ohledem na věk seřazeny a vymezeny v Tabulce 1 Periodizace fází osvojování jazyka (Klenková, 2006; Saicová Římalová, 2016). Délka jednotlivých období a jejich zahájení je orientační a jednotlivá stádia vývoje řeči jsou podmíněna faktory vnějšími i vnitřními. Nejvýznamnějšími obdobími ve vývoji jazyka je přechod z pudového žvatlání, který se přirozeně objevuje i u dětí se sluchovým postižením bez zpětné sluchové vazby, na napodobivé žvatlání, kdy dítě začíná opakovat hlásky mateřského jazyka. Osvojování znakového jazyka má přibližně stejný průběh a stejné fáze, jako osvojování jazyka mluveného. První znaky však začíná dítě artikulovat přibližně dva měsíce dříve než první slova, která jsou pro mluvní orgány artikulačně složitější (Guasti, 2009; Saicová Římalová, 2016).