Stručný úvod do metodologie v sociálně-vědní oblasti Základní literatura Goodwin, C. J. (2010). Research in psychology: Methods and design (6th ed.). New York: John Wiley & Sons Inc. Ferjenčík, J. (2010). Úvod do metodologie psychologického výzkumu (2. vyd.): Jak zkoumat lidskou duši. Praha: Portál. Cesty poznání a odlišnost vědeckého přístupu Obecně můžeme rozlišit několik základních způsobů poznání skutečnosti: (1) metoda autority (2) metoda rozumu (3) metoda zkušenosti (4) vědecká metoda Metoda autority představuje v zásadě nejjednodušší způsob získávání poznatků. Jde o převzetí názoru od někoho, kdo pro nás představuje spolehlivý zdroj informací. Ačkoli tento způsob poznání má svá nesporná úskalí, která spočívají zejména v neověřování poznatků, zcela pochopitelně nelze přezkoumávat všechny informace, které nás obklopují. V období dětství hraje tato metoda zásadní roli, v pozdějších obdobích je důležité rozlišit zdroje relevantní od nerelevantních. V podobném duchu Charles Peirce hovoří o metodě lpění (neboli tradice), kdy se přesvědčení zakládá na neověřené zevšeobecněné zkušenosti. Metoda rozumu zastřešuje postupy, v rámci kterých k závěrům docházíme na základě logického usuzování. Základním problémem je zde závislost logického úsudku na platnosti výchozích premis. C. Peirce hovoří o metodě a priori a poznamenává, že formálně správná logická argumentace může dospět ke zcela protichůdným závěrům. Metoda zkušenosti odkazuje na procesy učení skrze přímé pozorování a zkušenost (včetně reflexe této zkušenosti). Zde se již dostáváme do oblasti psychologie, v rámci které bylo provedeno mnoho výzkumů odkazujících na problémy s touto metodou poznání skutečnosti. Sociální psychologové hovoří o sociálně kognitivních chybách úsudků (biases). Identifikován byl například efekt trvání na přesvědčení, kdy jedinec má tendenci udržovat pevně zakotvené přesvědčení, a to i přesto, že je konfrontován s přesvědčivými důkazy o jeho nepravdivosti. Často je tento efekt kombinován s efektem potvrzení přesvědčení, kdy je speciální pozornost věnována informacím, které potvrzují vlastní přesvědčení a dochází k opomíjení kontradiktorních argumentů. K těmto dvěma efektům můžeme ještě připojit heuristiku dostupnosti odhalenou Tverskym a Kahnemanem, kdy vlivem neobvyklých a vysoce zapamatovatelných událostí dochází k přecenění odhadu frekvence výskytu takových událostí (mnoho příkladů lze nalézt v oblasti vlivu prezentace negativních a drastických událostí v médiích). Vědecké metoda se od předchozích způsobů poznání skutečnosti liší v mnoha aspektech. Ideálem je dle Peirce dosažení objektivity, tedy poznání skutečnosti nezávislé na individuálních názorech a postojích. Samozřejmě vědecké poznání nelze zcela objektivizovat a oprostit od všech doposud popsaných způsobů poznání skutečnosti se všemi jejich nevýhodami, neboť je v konečném důsledku závislé na interpretacích a úvahách vědců. Snahou by však mělo být uznání a identifikace případných chyb v usuzování a to i na základě dostatečné znalosti o tom, co je podstatou vědeckého přístupu. Vědecký přístup Základním předpokladem vědeckého přístupu je determinismus a poznatelnost jevů. Pojmem determinismus nemáme v psychologii na mysli jednoznačnou podmíněnost a definovanost chování například na základě vrozených faktorů. Spíše jde o předpoklad, že existují jisté obecné zákonitosti, které lze v rámci výzkumných snah odhalit a popsat. V oblasti kvantitativní metodologie (viz dále) se hovoří o pravděpodobnostním či statistickém determinismu. Například v oblasti vlivu mediálně prezentovaného násilí na agresivitu lidského jedince některé výzkumy naznačují (jiné však nikoli), že zvýšená míra expozice videohernímu násilí může vyvolávat zvýšenou agresivitu dětí a dopívajících. Nelze však tvrdit, že tento závěr platí pro každého jedince za všech okolností a tato implikace současně nepopírá multi-kauzální podmíněnost daného jevu (agresivity). Mezi další znaky vědeckého zkoumání patří systematičnost a organizovanost, empirická povaha (vědecké poznání dospívá k závěrů podloženým daty), dále objektivita a verifikovatelnost a sebekorektivní charakter; s čímž úzce souvisí požadavek na replikovatelnost vědeckých postupů založený na vyžadování důsledného popisu procedur vedoucích k vědeckému závěru. Obdobně můžeme říci, že věda produkuje prozatímní (tentative) závěry, tedy závěry, které mohou být revidovány na základě budoucího výzkumu a teorie, které mohou být kdykoli vyvráceny. Cíle vědeckého zkoumání V rámci sociálně-vědního zkoumání jsou většinou rozlišovány čtyři základní cíle: (1) deskripce (2) predikce (3) vysvětlení (explanace) (4) aplikace První tři cíle jsou v podstatě hierarchicky uspořádané a představují různé úrovně poznání daného fenoménu. Základním kamenem je deskripce jevu, tak jak se tento jev projevuje v přirozeném prostředí. Důkladná deskripce předmětných jevů je předpokladem usuzování o vztazích mezi nimi a vysvětlení podstaty těchto vztahů. Zcela jistě nelze uvažovat o vztahu mediálně prezentovaného násilí a dětské agresivity bez vymezení toho, co je a není násilí a také, jaké chování lze považovat za agresivní. Formálním vyústěním deskripce jevů by také měla být jejich operacionalizace, tj. popis exaktních postupů, jak jev zachytit a změřit (viz dále). Mnoho psychologických výzkumných aktivit je zaměřeno na predikci jevů, tj. hledání zákonitostí, které spojují dva či více jevů. Můžeme se například ptát, jaké osobnostní charakteristiky jsou nejtěsněji spojeny s životní spokojeností, či na základě kterých faktorů lze predikovat pracovní úspěšnost v určité oblasti. Vrcholem poznání by však měla být snaha vysvětlit vztah mezi jevy. Posun od predikce k vysvětlení lze ilustrovat na fenoménu rozptýlené zodpovědnosti. V rámci psychologických výzkumů bylo zjištěno, že čím více lidí je svědky určité kritické situace, tím menší je pravděpodobnost, že kdokoli zasáhne. Tento závěr je jasným příkladem predikce, neboť máme určen vztah mezi množstvím osob a pravděpodobností pomáhajícího chování. Nevíme ale, čím lze vysvětlit mechanismus tohoto vztahu. Teprve další výzkumy přišli s návrhy mechanismů stojících v pozadí tohoto vztahu, jakými jsou například být snížení individuálního pocitu zodpovědnosti za vyřešení situace, ostych či obava z vlastní inkompetence. Posledním zmiňovaným cílem výzkumu je aplikace. I když může být někdy tento cíl vnímán poněkud kontroverzně (zejména pokud na něj nahlížíme jako na kontrolu chování), logicky stojí v některých výzkumech v popředí našeho zájmu. Například v rámci klinického výzkumu vlivu psychologické terapie jde primárně o vyvinutí v praxi aplikovatelných postupů směřujících ke zlepšení života jedinců. Obdobně v návaznosti na předchozí příklad byly vyvinuty a výzkumně ověřeny postupy a praktické rady sloužící k potlačení efektu rozptýlené zodpovědnosti. Základní přístupy sociálně-vědní metodologie V oblasti psychologie (ale i v jiných disciplínách) bývají rozlišovány dva základní metodologické přístupy – kvantitativní a kvalitativní. Úvahy o rozdílech těchto dvou přístupů lze uvést citátem amerického psychologa Edwarda Thorndika působícího v první polovině 20. století, který obhajuje kvantitativní přístup a nabádá ke snaze „měřit, co je měřitelné, a co je neměřitelné, měřitelným udělat“. V současné době je však rozporována druhá část tohoto tvrzení, a proto se etabloval vedle kvantitativního výzkumu také výzkum kvalitativní. Kvantitativní přístup v metodologii Svou inspiraci tento přístup historicky nalezl v přírodních vědách a filozoficky má své kořeny v pozitivismu. Základy kvantitativního přístupu byly položeny v první polovině 19. století a jsou spojeny se snahou založit psychologii jako svébytnou vědeckou disciplínu. Kvantitativní výzkum se často opírá o explicitně formulované hypotézy (odvozené z teorie, viz dále), které jsou ve výzkumu ověřovány a to na datech numerické povahy. Vzhledem k tomu má kvantitativní výzkum spíše deduktivní charakter a je do jisté (či značné, jak je zdůrazňováno zastánci kvalitativního přístupu) míry redukcionistický. Ideálem je zde experimentální výzkumný design, ve kterém manipulujeme s nezávislou proměnnou a sledujeme vliv této manipulace na proměnnou závislou. Všechny ostatní proměnné (označované jako intervenující) jsou důsledně kontrolovány (příslušné pojmy budou vysvětleny dále v textu). Kvalitativní přístup v metodologii Tento přístup zdůrazňuje holistickou povahu sledovaných jevů a za zásadní považuje kontext, ve kterém jevy probíhají. Také postavení hypotézy je zde odlišné – výzkum není řízen explicitně formulovanou hypotézou, základním cílem je vhled do situace a porozumění individuálním projevům a charakteristikám. Jedním z výsledků kvalitativního výzkumu může být být předběžná formulace hypotéz, které však musejí být posléze ověřeny v dalších výzkumech. Příklady dat, se kterými se pracuje v kvalitativním výzkumu, jsou např. záznamy rozhovorů, textové výpovědi či záznamy z pozorování v přirozeném prostředí. Jak z popisu kvalitativního výzkumu vyplývá, jeho zaměření je převážně induktivní a vyvozené závěry mohou být značně ovlivněny osobou výzkumníka. MacDonald v tomto kontextu označuje kvalitativní výzkum za beletrii psanou pod přísahou, čímž mimo jiné zdůrazňuje důležitost uznání a explicitní formulace výchozích stanovisek výzkumníka, účelu výzkumu a detailního popisu analýzy dat. V souvislosti se subjektivním charakterem kvalitativního výzkumu je dobré zmínit termín triangulace, který se vztahuje k úvahám o validitě (platnosti) jeho závěrů. Termín triangulace má poměrně široký význam, přičemž zde máme na mysli zejména pohled na určitý fenomén perspektivou různých zdrojů dat. Například v rámci zkoumání sourozeneckého vztahu zdravého dítěte a sourozence s vážným onemocněním můžeme provést rozhovory s dětmi, sledovat jejich interakci v přirozeném prostředí a obrázek doplnit o výpovědi rodičů. Tímto způsobem nejen zajistíme validitu našich závěrů, ale také přidáme hloubku našim úvahám o sledovaném jevu. V rámci kvalitativního přístupu se postupně etablovalo několik přístupů a směrů, jako je zakotvená teorie, interpretativně-fenomenologická analýza či narativní přístup. Smíšený přístup Ačkoli doposud byly oba přístupy popsány ve značné kontradikci, oba přístupy se v psychologickém výzkumu vhodně doplňují a hovoří se o jejich komplementaritě. Protože každý z nich má své silné a slabé stránky, jsou v současnosti velmi hojně využívány smíšené (kombinované) výzkumné projekty, které v rámci jediné studie využívají kvantitativní i kvalitativní metodologie. Základní teze kvantitativního výzkumu Postup vědecké práce Základní kroky postupu vědecké práce v rámci kvantitativní metodologie jsou uvedeny na obrázku 1. Východiskem naší činnosti je teoretické pozadí zkoumaného fenoménu. V rámci prezentovaného schématu odkazuje pojem teorie na a) souhrn doposud publikovaných výsledků výzkumu v dané oblasti a b) teorii poskytující popis klíčových konstruktů a vztahů mezi nimi, která slouží jako základ pro formulaci hypotéz. Hypotézu lze pak vymezit jako a) implikaci z teorie, b) výrok o vztahu mezi jevy a konečně také jako c) nejpravděpodobnější odpověď na výzkumnou otázku. Vzhledem k tomu, že hypotéza je formulována jako oznamovací věta o vztahu mezi určitými jevy, je potřeba tyto jevy jasně vymezit. Neboť většinu jevů v oblasti psychologie nelze měřit přímo, hovoří se spíše o tzv. konstruktech (jako je inteligence, extraverze, neuroticismus, apod.). Klíčovým krokem každého výzkumu je také proces operacionalizace, v rámci kterého jasně vymezujeme, jakým způsobem budeme jevy či konstrukty měřit a jaké jsou tedy naše operacionální definice konstruktů. Obrázek 1 Postup vědecké práce - příklad Tématem hypotetického výzkumu může být v návaznosti na předchozí příklady v textu mediální násilí a agresivita jedinců. Teoretickým podkladem je pak pro výzkumníka nepřeberné množství doposud publikovaných výzkumů. Pokud by svou hypotézu o vztahu mezi danými jevy opřel například o teorii sociálního učení, pak by pravděpodobně postuloval hypotézu: “Zvýšená míra expozice mediálnímu násilí vede k vyšší frekvenci (či intenzitě) agresivního chování“. Pak už stačí „pouze“ operacionalizovat sledované jevy a vybrat vhodný výzkumný design (viz dále). Pokud se nad operacionalizací jevů zamyslíme, je jasné, že uvozovky u slova pouze nejsou zvoleny náhodně. Existuje poměrně velké množství způsobů, jak operacionalizovat agresivitu a jak vymezit míru expozice mediálnímu násilí, přičemž je potřeba opřít se o již provedené výzkumy, kritické rozbory, psychometrické studie (tedy studie zaměřené primárně na kvalitu psychologických nástrojů a instrumentů) apod.