Základy sociální psychologie a sociálně
profesní dovednosti pedagoga
Mgr.Tereza Škubalová, Ph.D.
Témata
 Sociální psychologie
 Socializace, sociální učení
 Sociální skupina
 Sociální percepce, chyby v percepci
 Komunikace – efektivní komunikace
 (aktivní naslouchání, active constructive
responding)
Sociální psychologie
= zabývá se sociálními interakcemi,včetně jejich
původu a vlivu na jedince.
= pokouší se pochopit a vysvětlit,jak naše
prožívání a chování ovlivňuje skutečná,domnělá
nebo představovaná přítomnost druhých osob.
Zabývá se třemi rozměry:
◦ Intrapersonální
◦ Interpersonální
◦ Sociální
Sociální situace, sociální chování
 Interpretace situace určuje
řešení/neřešitelnost/vyvolání problému
 sociální situace poskytuje nabídku/inspiraci/předpis
určitého sociálního chování (myšlení,cítění)
 situační angažovanost
 výchovná situace
 kultivující situace
 vyspělé sociální chování – integrita, harmonie,
konzistence
Sociální role
 soubor pravidel a očekávání, kt. definuje chování
jedince na konkrétní pozici ve skupině (status)
 role jsou vyjádřením, definicí vztahu mezi lidmi v určité
situaci
 obsah role – zprostředkován společenskými modely
(tradice, předpisy, chování jiných lidí – vzory…)
 výkon sociální role limitován: možnostmi jedince, sociální
situací, subjektivním pojetím situace,
sebepojetím jedince
Role: připsané, získané, vnucené
dynamika rolového chování
Obsah role
(vnější tlak, norma,
očekávání, vzory a modely)
Osobní koncepce
(pojetí role)
zpětná vazba
(korekce – pochvala,
sankce)
sociální kontrola
(unifikace x změny
obsahů role)
Realizace role
Postoje
 Sklony ustáleným způsobem reagovat na osoby,
předměty, situace i na sebe sama.
 hodnotící charakter
 regulují naše jednání a prožívání (zjevně x latentně)
 uspořádávají svět do přehlednější struktury
 3 složky:
◦ kognitivní
◦ afektivní
◦ konativní
znaky postoje
 Strukturovanost
 Dynamika
 Intencionalita
 Hodnocení
 Vlastnost osobnosti
 Získaný, naučený, přejímaný
 Regulující
postojová změna
 tzv. „centrální postoje“- nejvýznamnější a nejstabilnější
lze změnit jen výraznou zkušeností
 při změně postoje nejsou důležitá fakta, ale spíše vztah
jedince k nim
 přesvědčování, ovlivňování vs nátlak, manipulace
 faktory změny postoje:
1) důvěryhodnost zdroje info
2) atraktivita zdroje info
3) moc zdroje info
4) styl, struktura a obsah info
https://www.youtube.com/watch?v=cNiW6melnxw
PhDr. Dana Bernardová, Ph.D.
kognitivní disonance
Kognitivní disonance = poznávací nesoulad
 objevuje se, když se naše postoje dostanou do rozporu
 pokud se dostaneme do stavu kognitivní disonance,
tak:
◦ změníme některý z rozporných postojů
◦ nebo přidáme nový postoj, který umožní
reinterpretaci situace
Bystader Effect – efekt přihlížejícího
http://www.youtube.com/watch?v=JcowGVd6GqY&fea
ture=related
příklad kognitivní disonance
Dieta x zákusek
 „Nemusím držet dietu“ (změna
postoje)
 „Je to velká výjimka, dám si jen
tento jeden zákusek“
(přehodnocení vlastního postoje)
 „Čokoláda je velmi zdravá“
(dodatečná, vyrovnávající
informace)
 „Život je tak krátký“
(minimalizace vnitřního konfliktu
- znevážení)
 „Nemohu hostitele urazit“
(redukce, přesun zodpovědnosti
za vlastní chování)
SOCIALIZACE,
SOCIÁLNÍ UČENÍ,
SOCIÁLNÍ SKUPINA
 osvojování sociálních dovedností (návyků, postojů)
 formování motivů a charakteru
 učení se sociální komunikaci, interakci a percepci
(sociální kognice)
 cíle procesu socializace = získání specificky
lidských vzorců vnímání,cítění a snažení,tj.
získání vlastností umožňujících život ve
společnosti (přizpůsobení se obyčejům,
mravům a zákonům kultury a normám skupin,
jejichž je člověk členem)
Definice socializace
Předpoklad socializačních dějů
 schopnost jedince se přizpůsobit prostředí
 adaptace 2 mechanismy:
◦ Akomodace – děje zaměřené na přizpůsobení SE prostředí,
zvláštnostem předmětů
◦ Asimilace – jedinec se snaží SI prvky prostředí včlenit do
toho, co zná (kognitivní struktury)
 pojem adjustace – adaptace ve společenském prostředí
Socializační proces
 Socializace = zařazování se, včleňování, vrůstání
do společnosti
 Závisí na kultuře = soubor přesvědčení, hodnot, norem
a zvyků sdílených v rámci určité sociální skupiny. Způsob
výroby,způsob života, produkty práce a sociálních
kontaktů.
 je druhem sociálního učení, probíhá celý život a na
etapy
 Výchova = řízená socializace s určitými cíli
Primární a sekundární socializace
Primární socializace:
 dítě získává v rámci vztahu emocionální
oddanosti k významným druhým
Sekundární socializace:
 proces adaptace stávající výbavy rolí získané v
primární socializaci na nové institucionální prostředí
 socializace je zde procesem získávání specifické
výbavy pro role
 učení se zde odehrává skrze institucionální
funkcionáře -vedením a kontrolou správnosti
Podmínka socializace – zrod Já
 základem je odlišení sebe sama od všeho ostatního -
naučené
 základní podmínka fungování = dobrá orientace v prostředí
+ v sobě samém (zvládnout přijímat a uspořádávat i
protikladné informace o světě i sobě)
 pojem jáství = úroveň jednoty (integrace) duševního
života
 Jáství = souhrn psychických jevů a procesů jejichž
obsahem je vlastní osoba – tělesná+duševní stránka
tělové Já
 nikoliv fyzická hranice těla,
ale ta prožívaná,
vnímaná,myšlená
tělové schéma:
 obraz, představy o vlastním
těle (prostorové)
 zdroj sebehodnocení
 může být narušeno
(intoxikace,
fantomový úd, PPP)
psychické Já
 uspořádání vnitřního světa, myšlenky, city,přání s nimiž
se ztotožňujeme
 jeví se jako nositel aktivity (vůle), odpovědnosti
 Aktivní Já - představa užívání dovedností a schopností
jako nástrojů vsTrpné Já – city a pocity si neporučíme
charakteristiky jáství
Kontinuita
 prožívání sebe sama v čase
 hledání se
 vytvářeno společensky
 je relativní, ale přesvědčení o ní je důležité pro
duševní pohodu
Integrita
 psychika jako harmonický, jednotný celek
 není samozřejmá – naučená, vyvíjená,dosahovaná…
 x dezintegrace, depersonalizace
 osvojování sociálních dovedností, návyků, postojů
 formování sociálních motivů a charakteru
 jedná se o učení sociální komunikaci, interakci a
percepci
 čl. přejímá za své sociální role, morální hodnoty (např.
smysl pro spolupráci a vzájemnou pomoc)
 Uskutečňuje se:
a. napodobením (observační u.,zástupné u.)
b. sociálním zpevňováním (odměny, tresty)
c. identifikací (vzor)
Sociální učení
Albert Bandura (1961)
Učení nápodobou,bez zpevnění
Sociální skupina
Kritéria dělení skupin
❑ velké x malé (do cca 30 členů)
❑ krátkodobé x dlouhodobé
❑ vysoce organizované (=formální) x
❑ málo org. (=neformální)
❑ s jasnými cíli x s obecnějšími cíli
❑ lokalizované x rozptýlené
❑ s automatickým členstvím x s voleným čl.
❑ otevřené x uzavřené
❑ jasné hranice x vágní hranice
 soubor jedinců, mezi kterými existuje specifická sociální interakce, a to jak
bezprostřední interakce, tak i zprostředkovaná.
 má schopnost společného jednání = chování členů je podřízeno cílům a
normám skupiny.
 Referenční skupina má na jedince vliv, jedinec se k ní vztahuje jako
k ideálu či vzoru
Na ostatních závisíme v naplňování svých potřeb, je pro nás proto
důležité, aby nás měli co nejraději.
Fenomény ve skupině
 Konformita - přizpůsobení se většině.
➢ Informační vliv (přebíráme názory ostatních jako pravdivé) > Akceptace (konverze)
➢ Normativní vliv (přizpůsobíme navenek,abychom zapadli a byli oblíbení, při zachování vl.názoru) > Vyhovění
 Sociální facilitace - zlepšení výkonu v přítomnosti druhých (u jednoduchých
úkolů).
 Sociální inhibice – zhoršení výkonu v přítomnosti ostatních (nové, náročné
úkony, nevěříme si)
 Sociální zahálení - snížení výkonu ve skupině.
 Skupinové myšlení - tlak na shodu,který může vést k špatným rozhodnutím.
 In-group a out-group efekt - dělení na „lepší my" a „horší oni",což může
vést ke konfliktům mezi skupinami,předsudkům.
Fáze utváření skupiny (BruceWayneTuckman)
Formování
• Vzájemné poznávání, hledání cíle, různá očekávání a obavy
• Seznamovačky, nastavení pravidel (bezpečí), ZV nesnižuje sebeobraz
Bouření
• Napětí, konflikty, vyjasňování rolí (boj o moc/pozornost)
• Učit zvládání konfliktů, reagovat na chování naruš.vzáj vztahy
Normování
• Zvyšuje se důvěra, spolupráce, sounáležitost,sebeřízení ve skupině
• Příležitosti pro spolupráci, odpovědnosti a samostatnost žákům,znaky skupinové
identity (rituály, společné artefakty)
Optimální
výkon
• Identifikace se skupinou,akceptace vzájemných odlišností, aktivita a flexibilita členů
• Oceňování prosociálního chování,otevřené otázky, řešení na skupině, popisovat
nežádoucí chování
Ukončení
• Neklid z rozpadu skupiny, zhodnocení práce, vztahů
• Ocenění, připomenutí spol. zážitků,bilance „dali vzali“, návaznost?
SOCIÁLNÍ PERCEPCE
Definice sociální percepce
 Jak si člověk vytváří:
◦ dojmy o charakteristikách a rysech jiných lidí
◦ vnímá jejich emoce
◦ interpretuje jejich chování
 vnímání fyzického zjevu a fyzických aktů chování
člověka x vysvětlování a interpretace tohoto chování
 výsledkem organizace sociální kognice je sociální
SCHÉMA → kognitivní struktura,kt.reprezentuje
poznání sociálních objektů (lidí, situací,vztahů)
Základní charakteristiky procesu
percepce
 zákon selekce
 efekt primárnosti
 zákon interference
 podvědomé hodnocení
vnímání závislé na:
 senzitivitě, vnímavosti
 zkušenostech, motivech
 postojích
 percepčních stereotypech
 aktuálním stavu, náladě
Co pozorujeme na jedinci
Verbální a neverbální složka chování
 obsah verbálního sdělení, způsob sdělení
(metakomunikace)
 neverbální chování ….
Nápadnost
 negativní, extrémní chování upoutává
pozornost
 tendence připisovat fyzicky nápadným
lidem nápadnější projevy chování
Atribuce
 „naivní vysvětlování“,Heiderova naivní ψ 60´léta
 kauzalita jednání - co je příčinou čeho a co je čemu
přisuzováno = atribuováno
 co lidé subjektivně považují za příčinu jednání druhých,
sebe
 snaha o predikci – potřeba ovládat prostředí → vytváření
obrazu světa (snaha o porozumění)
 atribuce nejsilnější v situaci neobvyklé, nečekané,
nepříjemné, významné, složité (extrémní)
Atribuční tendence
Základní atribuční chyba (zkreslení)
 tendence přičítat chování vlastnostem či povaze člověka - nebere v potaz
situaci, kontext
Tendence sebeobranné atribuce
 aktéři připisují úspěch sobě a neúspěch situaci (převzetí úplné zodpovědnosti
za neúspěch → klesá sebehodnocení a sebeúcta)
Teorie sebeprezentace
 lidé chtějí od jiných dosáhnout uznání za své úspěchy; nechtějí aby neúspěch
byl připisován jejich nedostatečným schopnostem či kompetencím
Egoistická tendence
 při spolupráci tendence připisovat sobě zodpovědnost za úspěch, jiným
zodpovědnost za neúspěch
Tendence nápadnosti
 tendence připisovat ve skupině větší zodpovědnost těm lidem, kteří se nějak
liší od druhých
Chyby v sociálním poznávání
 Halo efekt: Náš celkový dojem o člověku ovlivňuje,jak o
něm cítíme a co si myslíme o jeho charakteru. (Synergie s
Pygmalion efektem (Rosenthal & Jacobson, 1968)
 Efekt prvního dojmu - první prezentovaná informace =
důležitější (priming)
 Konfirmační zkreslení - tendence vyhledávat, interpretovat a
vybavovat si zejména informace,které potvrzují naše stávající
přesvědčení, zejména u emocionálně nabitých témat.
 Implicitní teorie osobnosti
Implicitní teorie osobnosti
 pojetí běžného člověka (dítěte) o tom, co je
člověk zač.
 představa o tom, jaké vlastnosti jsou pro
pochopení člověka důležité,a které ne (např.
humor,inteligence) + představa o tom, jaké
vlastnosti se pojí spolu.
 Předpokladem pro ITO je teorie mysli (ToM)
- je to mentální schéma, soubor myšlenek,
přesvědčení,postojů o druhé osobě
-ToM se vyvíjí od 18m.ToM je základním
předpokladem pro empatii.
Sociální poznávání – vztah k praxi
 Posuzování druhých – spjato s úrovní sebepoznání,
kognitivní komplexita
 Pedagogické působení – založeno na poznání dítěte
 Čím více dětí na starost, tím rychlejší stereotypizace
 Projevy dětí podléhají mnohem více situačním vlivům,
citlivější vůči hodnocení učitele
 Je třeba stále reflektovat přístup k projevům
jednotlivých dětí - uvědomovat si naše tendence k
vnímání a posuzování lidí podle určitých kategorií
ZDRAVÁ, EFEKTIVNÍ
KOMUNIKACE
Definice komunikace
 proces předávání informace od zdroje k příjemci
 výměna významů (smysluplných sdělení) mezi jedinci prostřednictvím
společného systému symbolů (jazyka, neverb. gest…)
 Účelem komunikace je:
A) Naznačovat fakta,informace (obsah – názory,představy, prožitky)
B) Vyjadřovat stav mluvčího (komunikant)
C) Měnit stav posluchače (recipient)
 Znaky komunikace:
◦ má cíl (motivace ke komunikaci)
◦ je kontextuální
◦ je oboustranná (interpersonální komunikace)
◦ je symbolická (jazyk,symboly,znaky)
Zjišťujeme CO je sdělováno, JAKým způsobem a za jakých
OKolností (kontext - komunikační situace)
• informační – cílem je předat někomu nějakou informaci
• instruktivní – cílem je vysvětlit, naučit, instruovat
• přesvědčovací – cílem je komunikačního partnera
ovlivnit nebo dokonce zmanipulovat
• podpůrná – cílem je vyjádřit někomu podporu
• relaxační – cílem je pobavit se, rozptýlit se, popovídat si
Funkce komunikace
Zásady aktivního naslouchání
◦ Neverbální projevy:
• Oční kontakt
• Otevřená pozice těla
• Pokyvování hlavou, úsměvy, mimika – zrcadlení.
◦ Verbální projevy:
• Aktivní povzbuzování
• Otevřené otázky
• Parafrázování
• Shrnutí sdělení
• Empatie,akceptace pocitů,podpora
◦ Pozor na přerušování a nevyžádané rady
Zpětná vazba
 Popisuje chování mluvčího,ale nehodnotí ho
 Všímá si chování,které je změnitelné
 Snaží se ocenit druhého
 Mluví o sobě,jak na něj chování působí
Příjemce
- Nepřerušuje a naslouchá
- Nevysvětluje,jak to myslel
- Ocení toho,kdo zpětnou vazbu dává
O-K-O
OBLÍBENÉ KOMUNIKAČNÍ OMYLY
 Dorozumíváme se pouze slovy
 Slova a věty přesně vyjadřují myšlenky
 Nejdůležitější je obsah - co říkáme, ne jak
 Používáme-li stejný jazyk, musíme si
rozumět
 Slyšet je totéž, co naslouchat
KO-ST
KOMUNIKAČNÍ STOPKY
 přikazování
 poučování
 napomínání
 moralizování
 poskytování nevyžádaných rad
 strhávání pozornosti na sebe
 hodnocení a posuzování partnera
 odmítání, vyvracení pocitů
 interpretování
Dobře komunikující jedinec
 pozitivně vidí sám sebe
 empatie + neústupnost;vstřícnost + odměřenost
 nesoupeří s komunikačním partnerem
 umí pracovat na tvorbě kompromisu
 ustoupí-li,neobviňuje
 hodnotí,až si vyslechne celou informaci
 je otevřený změnám a rozmanitosti názorů
 umí komunikaci řídit,regulovat její směr a strukturovat ji
 umí neutralizovat konflikty,kolize a napětí nebo jich tvořivě využít
 nezamlouvá,neodbíhá,nemlží – nepoužívá komunikační fauly