Subtropický mravene< Jsou mezi námi. Pod našimi prahy si budují chodbičky. Při hledání potravy vlezou až k nám domů. Na zahradě přebírají velení. Vytlačují ostatní mravence. Chrání mšice, jež produkují medovici: sladkou lepkavou šťávu, která jim moc chutná, ale dusí rostliny a špiní auta. Také umějí nepříjemně kousat. Přivandrovalí mravenci ze Středomoří. Svůj zadeček dokážou natáčet všemi směry, aby mohli na nepřítele vystříknout kyselinu. Říká se jim také mravenci mediteránní. Tak se totiž nazývá všechno, co pochází z oblasti kolem Středozemního moře. Ze Středozemí se tito mravenci dostali až k nám. Pravděpodobně se svezli se zahradními rostlinami z jihu. K založení nové superkolonie stačí, když cestu přežije jedna jediná oplodněná královna. Nepřátel a chorob, které je ohrožují na jihu Evropy, se u nás tito mravenci bát nemusejí. A díky klimatickým změnám mohou přežít i naše zimy. Proto se u nás ve městech stále častěji na chodnících objevují hromádky písku a dlaždice se pomalu propadají. Ještě horší se ti možná zdá křižák pruhovaný, který se u nás už také zabydlel. Patří k největším evropským pavoukům a původně se potuloval jen v oblasti Středozemního more. V posledních letech se však ve velkém stylu vydává na pochod. Upřímně řečeno, už někdy v minulém století byl spatřen v Belgii. Takže by možná přešel hranice i beze změny klimatu. Ale rozhodně ne v takovém počtu. Třeba už bydlí i u vás na zahradě. Poznáš ho podle Černožlutého pruhování, které mu má dodávat zdání nebezpečnosti. Tak hrozný ale zdaleka není. Jeho kousnutí skoro nebolí. Pozor si však musíš dávat na housenky bou-rovčíka toulavého. V důsledku klimatických změn se bourovčík přesunuje stále dál na sever. Dokonce už byl spatřen i v Anglii a ve Švédsku. Než se z housenky stane hezká můra, vysedává se svými kamarády na dubových listech. Především za teplého a suchého léta může přemnožení housenek znamenat opravdovou pohromu. Strom ožerou úplně dohola a mohou dráždit kůži. To má na svědomí téměř milion štětinek, které housenka umí vystřelovat jako šípy. Může je také roznášet vítr. U většiny lidí způsobují štětinky jen svědění, ale někdy mohou vyvolávat záněty nevolnost a dusnost. I když se žádné housenky nedotkneš ani nevidíš žádné štětinky. Housenky bourovčíka mají stejně jako klíšťata, přivandrovalí mravenci a křižáci pruhovaní rády teplo. Původně pocházejí z jižní a východní Evropy. Tam se nikdy tolik nepřemnoží, protože mají ve svém okolí přirozené nepřátele, různé brouky a ptáky. Svědivé housenky naštěstí chutnají i našim sýkorám koňadrám. Někdy je však třeba přistoupit k tvrdším opatřením. V Belgii vysílají do boje s housenkami armádu vyzbrojenou hořáky. V Nizozemsku si na housenky brousí zuby protivníci ve vzduchotěsných oblecích a plynových maskách. S přístrojem podobným vysavači berou útokem napadené stromy a housenky bez milosti vysávají. D Q Q gt a. o 05 OLt X u u a ta _] t/l 3 Q Ani juka to nemá Juka. Možná ji máte na zahradě nebo doma v pokoji. Pokud je to juka krátkolistá, Yucca brevifolia, staral bych se o ni co nejlépe. Tato rostlina totiž také trpí změnou klimatu. Ve volné přírodě roste jen na poušti na jihozápadě USA. Když věřící Američané v devatenáctém století putovali na krytých vozech pouští, uviděli neznámý strom. Juku. Připomínala jim proroka Jozuu. Ne že by Jozuovi rostly na hlavě a na rukou krátké špičaté listy. Ale v bibli se píše, že Jozue v modlitbě vztáhl ruce k nebesům — a větve juky jim natažené paže připomínaly. Proto strom nazvali Jozuův strom, Joshua tree. Zvláštní stromy daly jméno celé oblasti, národnímu parku Joshua Tree. Může se však stát, že o století později už žádné juky nebudou. Jozuovy stromy se dovedou vypořádat s horkem i suchem. Jinak by nerostly v poušti. Stačí jim jeden pořádný liják a zase mohou celý rok vesele růst. Jejich natažené větve a listy zachytí každou kapku. Několikametrovými kořeny nasávají vlhkost z půdy. Ale podnebí je čím dál škodolibější. Kvůli suchu přibývá přírodních požárů. Na déšť se někdy musí čekat opravdu hodně dlouho. Voda se navíc kvůli vyšším teplotám rychleji odpařuje. Tím trpí hlavně mladé stromky. Nemají ještě pořádné větve a kořeny, aby se zásobily vodou z jediné spršky. Do příštího deště pak nevydrží. Špatná zpráva pro Jozuův strom. Ale i pro zvířata, která žijí v americké poušti. Zajíc tmavoocasý a čipmank východní si sice v poušti lebedi, ale když sucho trvá moc dlouho, musejí sáhnout po své krabičce poslední záchrany. A tím je Jozuův strom. Svými zoubky se zakousnou do kůry a získají právě tolik vody, aby přežili. Když stromů ubude nebo úplně zmizejí, budeme se muset rozloučit i s těmito malými zvířátky. K nelibosti lišek, kojotů a dravých ptáků. Těm ti malí tvorečkové moc chutnají. Bez čip-manků, zajíců a krys nepřežijí. V poušti pak bude mrtvo. Jsme zase u toho: na přežití jednoho druhu stromu závisí spousta zvířat. Podle některých předpovědí bude na konci našeho století přežívat jen asi 10 % Jozuových stromů. Nemusíme však nad nimi úplně lámat hůl. Ve vyšších horských oblastech by se jim mělo dařit lépe. Možná by se semínka stromu dala přenést dál na sever. V dávných dobách toto zajišťoval obří pozemní lenochod, který se semínky Jozuova stromu živil. Pojedl, ušel kus cesty a semínka vyšla druhou stranou ven, Dokonalý startovací balíček mladého stromku. Po skončení doby ledové však obří lenochod vymřel. Bylo na něj moc teplo. Eidesdalen, Magnusova vesnice. Z Eidesdalenu nebyl vidět Q ord, lidé tam nikdy nepocítili chuť soli na rtech, vítr ji tam nikdy nedonesl. Nahoře zas lidé necítili vůni moře. Tam vyrostl. Ale oni měli jezero, jezero bez chuti, jezero, kolem kterého všechno rostlo. Později se vyjádřil tak, že jemu moře nikdy nechybělo. Druhá strana hory byla jemnější, mírnější, tady se voda sbíhala do řeky Breio, řeky lososů, řeky vodníků, reky sladkovodní ch mušlí. Protlačila se skrz trhlinu horského masivu, a tak tu trhlinu miliony kapek vody každičkou vteřinou formovala, v pádu, v peřeji, v klidných hladkých pasážích. Za slunečného počasí se řeka měnila v zářivou stuhu. Breio pokračovala až do Ringfjordenu a tam, ve vesnici na úrovni moře, potkala řeka slanou vodu. Právě tam se ledovcová voda spojovala s mořem. RingQorden, moje vesnice. A tak ještě byly chvilku spolu, voda z ledovce a voda z moře, dříve, než si sluníčko stihlo přitáhnout jejich kapky jako páru do vzduchu, vysoko až do mraků, kde se jim podařilo vyklouznout gravitaci. Vrátila jsem se, přitáhl mě sem Bláfonna - Modrý ledovec, který kdysi býval náš. Při vjezdu do Ringíjordenu panuje bezvětří a já musím poslední úsek dojet na motor. Bublání motoru přehlušuje vše ostatní, Blá - Modrá plyne vodou a zanechává za sebou jen nepatrně pocuchanou hladinu. Tuhle krajinu nikdy nezapomenu. Tady to tě stvořilo, Signe, řekl jednou Magnus. Myslel tím, že se kra-j i na stala mou součástí - promítla se do způsobu mé chůze, k pokrčenýma nohama, jako bych stále čelila Modrá nějakému kopci, stoupala nahoru, nebo scházela dolů. Nejsem stvořena pro rovinu, pocházím odtud, ale stejně mě překvapuje, když to tu opět vidím: výšky, strmé pády, vše svislé proti vodorovnému. Lidé přijíždějí z velikých dálek, jen aby mohli vidět takto stvořenou přírodu, a jsou nadšeni, fantastické, amazing. Stojí na palubách velikých jako fotbalová hřiště, zatímco dieselové motory chrlí zplodiny. Stojí tam a ukazují a dívají se na jasně modrou vodu, na stráně hrající všemi odstíny zelené, tam, kde se maličké domečky posazené ve stráních drží, jak můžou, kde je sráz menší než čtyřicet stupňů a víc než tisíc metrů nad nimi jsou hory, otrhané a ostré hrany země mířící do nebe, posypané tím bílým popraškem, co mají turisté tak rádi, wow iťs snow, který v létě i v zimě leží na severních stranách vrcholků. Ale turisté nevidí Sosterfossene - vodopády Sester, ani Sonsteboho salaše v horách, ty už dávno zmizely, nemůžou vidět ani řeku Breio, ta zmizela jako úplně první, ještě předtím, než sem připluly lodě, než sem přijeli Američané a Japonci se svými telefony a kamerami a prodlouženými objektivy. V místech, kde dříve tekla řeka, teď pod zemí leží roury a rány v přírodě způsobené bagristy postupně zarůstají vegetací. S rukou na kormidle udržuji nízkou rychlost, blí-/.iin se do vesnice, projíždím kolem elektrárny, velikého, těžkého kolosu z cihel stojícího osaměle u vody; monument mrtvé řeky a vodopádu. Odtud se táhnou dráty všemi směry, některé z nich i přes samotný IJnrd. Dokonce i to jim povolili. K / ,iun H/Z/iiK,/ /l«i(iii((