Nauka o krajině 4 Jaromír Kolejka Katedra geografie, Pedagogická fakulta, Masarykova univerzita, Brno Krajina, základní pojmy – vlastnosti krajiny Obsah přednášky: Dynamické vlastnosti krajiny – součásti invariantu a) Stavy krajiny b) Fungování krajiny c) Přírodní režimy d) Fungování krajiny e) Metabolismus krajiny f) Rovnováha krajiny Přírodní režimy Za přírodní režim je označováno (podle I. A. Chleboviče, V. V. Bufala, et al., 1977) charakteristické uspořádání vzájemného působení funkčních bloků krajiny (komponent, dílčích jednotek), které se formovalo v průběhu evolučního procesu. Jde o pravidelné a periodické střídání stavů,zákonitě navazujících jeden na druhý podle posloupnosti účinků pravidelného kolísání hodnot prostředí (okolí). Přírodní režimy Z metodického hlediska lze odlišit tzv. dílčí přírodní režimy, tj. charakteristiky časoprostorových změn stavů jednotlivých komponent (resp. jejich prvků), a tzv. integrální přírodní režimy, odrážející sumární efekt existence krajiny a její podstatu. Přírodní režimy představují nepřerušené řetězce fyzikálních, chemických a biologických chronologicky na sebe navazujících v souladu s periodou proměnlivosti parametrů vnějších faktorů, případně s určitým časovým skluzem. Fungování krajiny Jednotlivé stavy geosystémů různých taxonomických řádů jsou zabezpečovány fungováním geosystémů v době trvání stavu. Fungování indikuje aktivitu určité krajiny. Fungování taxonomicky nižších krajinných jednotek může být součástí fungování vyšších a složitějších jednotek a plnit v něm konkrétní úlohy (např. rozdílné úlohy jednotlivých částí nivy během povodní při absorbování a pozdějším výdeji vláhy, přičemž niva se při hrubším rozlišení projevuje dynamicky jednotně). Fungování krajiny Fungování krajiny = všechny procesy výměny hmoty a energie (a informace) mezi jejími složkami a mezi sousedícími jednotkami. „Motorem" fungování krajiny je metabolismus krajiny jako soubor přenosu a přeměny hmoty a energie, podmiňující její dynamiku. Anabolismus = přírodní odezva krajiny zapříčiňující vstup a zachycení hmoty, energie a informace v ní. Katabolismus = soubor reakcí způsobujících rozklad, zpracování a výstup hmoty z krajiny, přeměnu energie a informace v pozměněné podobě využitelný dalším příjemcem. Fungování kulturní krajiny Člověk je rovnocenným krajinotvorným faktorem v kulturní krajině Během svého působení mění krajinné struktury – zpravidla viditelné změny Změna dynamiky krajiny má složitější charakter: • Člověk není schopen vytvořit zcela nový chod stavů a režimů, může jejich projevy pouze zhladit, zesílit či vytvořit imitační „přírodně technickou krajinu a využit přírodní zákonitosti pro sebe. Fungování kulturní krajiny • Člověk kombinuje přírodní režimy s cykly antropogenních aktivit • Klíčovou komponentou se stává člověk, v extrémních případech vzniká „(geo)technická krajina“ Výsledkem spolupůsobení přírodních faktorů a člověka je z dynamického hlediska: • harmonie krajinně genetických procesů • disharmonie krajinně genetických procesů Fungování kulturní krajiny Integrálním projevem metabolismu kulturní krajiny je chování krajiny. Chování krajiny – je zákonitá posloupnost různých stavů po uplatnění předchozích extrémních přírodních, avšak zpravidla všech antropogenních vlivů. Studiem chování krajiny se zabývá disciplína etologie krajiny. Rovnováha krajiny A) Statická rovnováha – vztahy mezi složkami krajiny a krajinou jednotkou a jejím okolím jsou natolik pevné, že ani velkým vnějším impulzem nelze tento stav narušit. Tento typ rovnováhy je charakteristický pro extrémní typy krajiny, např. skalnatých pouští, v nich sebeintenzivnější vliv nenajde trvalé důsledky vzhledem k jeho dočasnému charakteru. Rovnováha krajiny B) Nestabilní rovnováha – je typická pro nestabilní krajiny, v nichž i velmi malá disturbance může způsobit dalekosáhlé důsledky. Příkladem jsou krajiny tunder, kde atakování permafrostu může vést k jeho nekontrolovatelnému kolapsu za totální přestavby krajiny – až do podoby hydromorfní krajiny alasových jezer. Rovnováha krajiny C) Stabilní rovnováha – charakterizuje krajinu se silnou tendencí k návratu do původního stavu díky provázanosti s okolím po menších i větších vnějších vlivech. Typickou je tato rovnováha pro říční nivy schopné eliminovat cizorodé vlivy a jejich důsledky během několika málo povodňových cyklů. Do jisté míry to platí pro většinu krajinných jednotek na mírných svazích bez probíhajících dramatických pochodů. Rovnováha krajiny D) Stálá rovnováha - označuje krajiny podléhající trvalým mírně destabilizujícím vlivům, se kterými se průběžně vyrovnává. Jako příklad mohou běžně sloužit krajiny rozvodních plošin nestále vystavených zvětrávání a odnosu (mírné erozi a denudaci). Terén je neustále snižován, půdní pokryv odnášen – odnos půdy je kompenzován tvorbou půdy na nových zvětralinách a ke změně invariantu tak během dlouhé řady cyklů (let) vůbec nedochází. Dramatičtější verzi představují geosystémy nárazových břehů říčních údolí s neustálým podkopáváním a ústupem svahu. Rovnováha krajiny E) Dynamická rovnováha – je častou v krajinách vystavených periodicky intenzivním vnějším vlivům. Krajina je na ně již přizpůsobena a vždy po velkém výkyvu svých vlastností nabude po čase vyváženého poměru jak mezi vlastními složkami, tak vůči okolí. Takové situace charakterizují krajiny vulkanických oblastí, dynamických sklonitých svahů a jejich úpatí Děkuji za pozornost!