Jestliže v anatomii je základním výchozím jazykem latina (byť i zde narazíme na termíny původem řecké), v klinickém názvosloví řecké slovní základy převažují. S nimi (a někdy i se základy latinskými) se pojí také řecké prefixy a sufixy, jejichž funkcí je opět modifikování významu základového slova. Přehled těch nejpoužívanějších najdete na s. 96-97 ve skriptu.

Prefixy jsou (stejně jako tomu bylo u latinských předpon v 15. lekci) rozdělené na ty, které vznikly z předložek (je jich většina), a prefixy ostatní. Zvláštní skupinu představují prefixy adverbiální (ec-/ecto-/exo-; endo-; eu-).
Pozn.: Pozor na rozdíl ve významu řeckého prefixu dys- (s. 97) a latinského dis- (s. 85).

Uvedené řecké sufixy se používají často (ale rozhodně ne vždy) pro označení onemocnění. Jejich význam může být velmi široký (např. -ia obvykle v obecném významu "onemocnění nebo patologický stav"), nebo úzce vymezený (např. -itis pro označení zánětlivých onemocnění nebo -oma pro označení nádorových onemocnění). S některými jsme se již ve cvičeních setkali.