Tovaryšstvo Ježíšovo = Societas Iesu Řád římskokatolické církve založil v roce 1534 v Paříži Ignác z Loyoly a roku 1540 jej potvrdil papež Pavel III.[1] Na nátlak řady evropských panovníků byl řád 1773 papežem Klimentem XIV zrušen, znovu obnoven roku 1814 papežem Piem VII.[2] Posláním řádu bylo podporovat papežství, hájit katolickou doktrínu proti herezím a působit mezi pohany misijní činností. K slibům naprosté chudoby, čistoty a poslušnosti se vázal i čtvrtý slib naprosté poslušnosti papeži.[3] Měly se stát nejúčinnějším nástrojem reformy církve.[4] Řádovým oděvem byl černý talár s černým látkovým cingulem ( bílá šňůra kolem pasu), na hlavě nosili biret.[5] Ignác z Loyoly se narodil 1491 na zámku Loyola v Baskicku, jako poslední z třinácti dětí, dostalo se mu dvorské výchovy. Sloužil jako důstojník ve vojsku španělského místokrále Antonia Montiquereho de Lara, tedy ve službách císaře Karla V.[6] Byl to muž železné disciplíny a sebeovládání, revolucionář.[7] Přitom byl jen metr padesát vysoký, křehké tělesné konstrukce a chatrného zdraví.[8] Dráhy bojovníka se musel vzdát během francouzsko-španělské války v Pyrenejích, kdy mu dělová koule roztříštila holenní kost pravé nohy a lehce poranila i druhou nohu. Zranění se ukázalo jako velmi těžké, ale smrt se mu vyhnula.[9] Dlouhé týdny rekonvalescence trávil četbou. V té době pocítil touhu sloužit Bohu, proto vykonal pouť do benediktinského kláštera Montserratu nedaleko Barcelony. Zde symbolicky odložil svůj meč a dýku a oblékl poutnické roucho.[10] Poté odešel do městečka Manresy, kde měl vidění. Zpočátku je pokládal za ďábelská mámení, uvěřil v ně až při jejich opakování. Tehdy u něho došlo ke konverzi.[11] Zde také napsal první náčrt Duchovních cvičení. Z Manresy se vypravil přes Řím do Benátek, kde nastoupil na loď do Svaté země, působit zde však kvůli nevoli františkánů nemohl, vrátil se proto do Španělska a začal se věnovat studiím.[12] Absolvoval latinskou školu v Barceloně, filosofická studia v Alcale a Salamnce, kde vyplňoval svůj volný čas s přáteli, které poučoval o křesťanské nauce, o tom, jak se vyvarovat hříchu, jak zpytovat svědomí.[13] Tehdy se Loyola poprvé dostal do rozporu se svatou inkvizicí. Ne že by jeho úmysly neshledávala jako dobré, ale podstatné apoštolské působení povoloval církevní soud jen kněžím.[14] Po opětovném vězení v Salamance se rozhodl odejít do Paříže, kde se zapsal na své vysněné teologické fakultě. (Bydlel v koleji Montaigu, kde předtím nabyli vzdělání Erasmus Rotterdamský a Jean Kalvín). Stěžejní význam měl však jeho pobyt v pařížské koleji sv. Barbory, odkud si odnesl titul magistra filosofie.[15] V Paříži kolem sebe seskupil kruh přátel ( Petr Faber, František Xaver, Mikuláš Bobadilla, Simon Rodríguez, Diego Laínez, Alfons Salmerón, Mikoláš Alonso, ...). S nimi složil slib chudoby a čistoty v r. 1534. Chtěli působit jako misionáři v Jeruzalémě, ale věděli, že to není tak jednoduché. Proto se rozhodli nabídnout své služby papeži.[16] Počátkem roku 1538 se Ignácovi přívrženci shromáždili v Římě. Loyolovi se podařilo získat si náklonnost papeže Pavla III., který schválil roku 1540 Tovaryšstvo bulou Regimini militantis Ecclesiae, tj. Řízení bojující církve.[17] Krédem celého společenství se stalo "Vše pro větší slávu Boží."[18] Prvním sídlem v Římě se jim stal dům vedle kostela S.Maria della Strada. Velkého významu také nabyla římská řádová kolej Collegium Romanum založená v roce 1551.[19] Ignác z Loyoly zemřel po dlouhé nemoci v červenci 1556. "Odešel mlčky, jakoby stydlivě, bez svátosti umírajícího."[20] Blahoslaven byl roku 1609, svatořečen roku 1622.[21] Zásady svého církevního postoje sepsal Loyola v knížce exercicií, udílel zde pokyny -- Pravidla správného církevního smýšlení. Duchovní cvičení byla sestavena tak, aby zbavila mysl člověka všech rušivých zábran a vystavila ji přímo tváří v tvář posledním otázkám křesťanského života.[22] Tato kniha je základním textem katolické obrody.[23] Duchovní cvičení měla svůj vzor v podobném díle benediktinského opata Cisara z Manresy.[24] Definitivní řádovou ústavou se staly mnohem podrobnější Constitutiones Societastis Iesu, na nichž Loyola pracoval od roku 1541.[25] Deset kapitol Konstitucí shrnuje to nejdůležitější, čím se jezuité měli řídit. Je tu vše podstatné o organizaci, misijní činnosti a kněžském poslání, vzdělání i prvotním projektu řádových škol.[26] Hlavní činnost jezuitů lze rozdělit na tři okruhy. Prvním je pastorační, katechetická a liturgická práce, druhým práce misijní a třetím působení pedagogické a školské.[27] Řádová jezuitská komunita nedovolovala svým příslušníkům přijímat hodnosti vně řádu. A tak se členové Tovaryšstva nemohli stát biskupy či arcibiskupy. Ale kázat a zpovídat mohli i v jiných než vlastních řádových kostelech, pokud k tomu získali pověření.[28] Vnitřní uspořádání Tovaryšstva bývá často přirovnáváno k vojenské organizaci. Představeným řádu byl volený generál, který měl neomezenou moc a podléhal jen papeži.[29] Byl volen doživotně a představoval nejvyšší výkonnou moc v řádu. Generály volila generální kongregace. Jinak byla generální kongregace nejvyšším zákonodárným orgánem.[30] Jezuité se podle Konstitucí dělili na tři skupiny -- kněží (otcové, patres), scholastikové (studující), laici (bratři koadjutoři, starající se o vnitřní chod řádových domů). Nejvyšší třídou v kněžské skupině byli profesorové, pak následovali duchovní pomocníci. Jen z řad profesorů se vybíral generál. Specifickým fenoménem byli nováčci -- novicové.[31] Přijetí do řádu nebylo jednoduché ani automatické. Každý musel projít dvouletým noviciátem. Během těchto dvou let se seznámil s řádovými pravidly a mohl ještě bez problémů odejít. Když chtěl někdo odejít později, neobešlo se to už bez zásahů představených.[32] Na rozdíl od jiných řádů, jezuité si ponechávali po vstupu do řádu svá jména, křestní i přímení. Žili v oddělených skromně zařízených celách, bez většího komfortu.[33] Významnou roli ve vnitrořádovém životě hrálo společné stolování. Co se týče jídelníčku, jezuitská strava nebyla rozhodně nijak asketická. Obědy i večeře čítaly několik chodů.[34] Tovaryšstvo Ježíšovo bylo sice výhradně mužským řádem, ale Loyolovo učení nalézalo velký ohlas i mezi ženami. Jeho vliv na ženy však byl církví kritizován. Ženy údajně nebyly schopny proniknout do duchovní podstaty exercicií a omezovalo se jen na vnější okázalé projevy zbožnosti.[35] Jezuitské školství Už v době Ignáce z Loyoly bylo třístupňové. Na nižší studia, která trvala asi pět let, navazovala artistická fakulta, tříletá. Nakonec čtyřletá teologická fakulta.[36] Školský systém navazuje na italské humanisty Sadoleta a Vittorina da Feltre. I jezuité spojovali studium věd lidských a božských.[37] Metody vyučování byly sepsány do Studijního řádu a kodifikovány roku 1599. Učiteli a profesory byli výhradně jezuité, ale žáci přicházeli i zvenčí. Na jezuitských ústavech mohli zpočátku studovat i nekatolíci, u nás tomu tak bylo do roku 1618. Jezuitské školství bylo bezplatné.[38] Jejich pedagogické a školské zásluhy však byly později označovány jako barokní tmářství.[39] Misie Lze rozlišit dva základní typy misií: vnitřní a vnější. Misie vnitřní se orientovaly na okolí a jejich úkolem bylo přimět nekatolické obyvatelstvo ke konverzi a upevňovat katolickou víru. Na venkovský lid působili jako kazatelé a zpovědníci.[40] Vnější misie vedly do zámoří, Ameriky, Asie a Afriky. Do pravoslavných regionů východní Evropy a protestantských zemí Skandinávie.[41] Vnitřní misie patřily k běžným povinnostem každého kněze Tovaryšstva. Vyslání na vnější misie bylo mnohem složitější. Zdaleka ne každý žadatel dostal prostor. Žadatelé museli prokázat připravenost položit život pro Krista v neznámých krajích mezi pohanskými národy. Pro zámořské misie byl v jezuitském řádu vzorem "apoštol Indie" sv. František Xaverský. Nejznámějším českým cestovatelem 17. století se stal otec Albert Chanovský.[42] Jezuité si počínali proti pohanům velmi tolerantně. Šlo jim o to, odvrátit tamní obyvatele od primitivního náboženství, víry v zoomorfní a antropomorfní božstva. Misionáři nemívali lehkou práci. Na cestách se často setkávali s nevědomostí obyvatel, která pramenila z jejich nevzdělanosti. Jezuité v Čechách Jezuité se dostali do Čech na přání samotného Loyoly roku 1556. Jejich posláním bylo vzpružit skomírající katolické náboženství. Vedl je otec Ursmar Goisson z Lutychu.[43] Nejstarším sídlem se stal dominikánský klášter u Sv. Klimenta v Praze a jejich sídlem zůstal až do roku 1773.[44] Příchod jezuitů zapříčinil Antonín Brus z Mohelnice, který poslal roku 1554 žádost Loyolovi o vyslání Tovaryšstva Ježíšova do Čech. Co se týká jezuitských škol, vyhlášené svými odborníky byly školy v Praze a Olomouci. Ale gymnázia, nižší školy, existovaly i v Brně, Českém Krumlově, Chomutově a Kladsku. Tyto pedagogické ústavy přispívaly k rozvoji vzdělanosti, ale především k šíření katolické víry.[45] Jezuité se u nás zasloužili po bitvě na Bílé hoře o rozkvět literatury, psané latinsky, česky i německy. Jednou z významných osobností v této oblasti se stal Bohuslav Balbín.[46] Balbín vydal příručky k výuce rétoriky, poetiky a teorie divadla, psal básně. Od 18. století se začínají projevovat příznaky stagnace řádu. Navíc se v Jižní Americe začínají formovat nové duchovní státy, nezávislé na evropských mocnostech a staví se proti jezuitům, kteří se nechtějí podrobit jejich plánům. V zásadě lze rozlišit tři protijezuitské skupiny, které se vyvíjí v této době. V první řadě odpadlí katolíci, intelektuálové a osvícenští laici. Dále jansenisté a nakonec noví katoličtí reformátoři. [47] V Portugalsku narazilo Tovaryšstvo svým vzdorem proti novému rozdělení území mezi Španělskem a Portugalskem v latinskoamerických koloniích na státní zájmy. Proto byla Societas v roce 1759 přičiněním markýze Pombala ze zámořských kolonií vyhnána. Poté byli vykázáni i z Portugalska. Ve Francii měli jezuité nepřátele přímo u královského dvora. Roku 1765 Ludvík XV. tento řád zakázal. I ve Španělsku byli zatýkáni a vypovídáni.[48] Dne 21.7. roku 1773 vydal papež Kliment XIV. breve, jímž byl řád zrušen. Útočištěm se jim stalo Rusko, protože Kateřina II. odmítla zrušení řádu.[49] V srpnu roku 1814 však došlo k znovuobnovení Tovaryšstva na základě buly Pia VII. Sollicitudo omnieum ecclesiarum.[50] Nové Tovaryšstvo se soustředilo více na misijní práci a katechezi. Už nikdy nedosáhlo takového vlivu a rozmachu jako před rokem 1773.[51] Použitá literatura Primární prameny: -> Čornejová, I. Tovaryšstvo Ježíšovo. Praha 1995. -> Tondi, A. Jesuité. Praha 1962. -> Rahner, H.+ Matt, L. Ignác z Loyoly. Velehrad 2004. Sekundární prameny: -> Soltézs, Š. Dějiny křesťanské církve. Praha 1990. -> Dawson, CH. Reforma nebo rozdělení západního křesťanstva? Praha 1998. -> Pavlincová, H. Slovník judaismus, křesťanství, islám. Praha 1994. Michaela Rozbrojová 156286 ------------------------------- [1] Srovnej: Pavlincová, H. Slovník judaismus, křesťanství, islám. Praha 1994, str. 201. [2] Srovnej: Tamtéž, str.201. [3] Srovnej: Tamtéž, str.201. [4] Dawson,Ch., Rozdělení nebo reforma západního křesťanstva? Praha 1998, str. 126. [5] Tamtéž, str. 201,202. [6] Srovnej: Franzen,A.,Malé církevní dějiny. Praha 1992, str. 228. [7] Dawson,Ch. Rozdělení nebo reforma západního křesťanstva? Praha 1998, str.126. [8] Čornejová, I. Tovaryšstvo Ježíšovo. Praha 1995, str.22. [9] Srovnej: Čornejová, I. Tovaryšstvo Ježíšovo. Praha 1995, str.10. [10] Srovnej: Čornejová, I. Tovaryšstvo Ježíšovo. Praha 1995, str.14. [11] Tamtéž, str.14. [12] Tamtéž, str.14,15. [13] Srovnej, tamtéž, str. 15. [14] Tamtéž, str.15. [15] Srovnej: tamtéž, str.17,18. [16] Srovnej: tamtéž, str.18. [17] Tamtéž, str.19. [18] Srovnej: tamtéž, str.22. [19] Srovnej: Čornejová, I.Tovaryšstvo Ježíšovo. Praha 1995, str.26. [20] Rahner, H.+ Matt, L. Ignác z Loyoly. Velehrad 2004, str. 311. [21] Čornejová, I.Tovaryšstvo Ježíšovo. Praha 1995, str.22. [22] Dawson, CH. Reforma nebo rozdělení západního křesťanstva? Praha 1998, str. 126. [23] Tamtéž, str.126. [24] Čornejová, I.Tovaryšstvo Ježíšovo. Praha 1995, str.38. [25] Čornejová, I.Tovaryšstvo Ježíšovo. Praha 1995, str.24. [26] Srovnej: tamtéž, str.24. [27] Srovnej: tamtéž, str.40. [28] Tamtéž, str.40. [29] Srovnej: Tondi, A. Jesuité. Praha 1962, str. 122. [30] Čornejová, I.Tovaryšstvo Ježíšovo. Praha 1995, str.54. [31] Tamtéž, str.51. [32] Srovnej: tamtéž, str.51. [33] Tamtéž, str.168. [34] Tamtéž, str.169. [35] Srovnej: tamtéž, str.24. [36] Srovnej: str.65. [37] Tamtéž, str.61. [38] Srovnej: Čornejová, I.Tovaryšstvo Ježíšovo. Praha 1995, str. 66. [39] Tamtéž, str. 148. [40] Soltézs, Š. Dějiny křesťanské církve. Praha: 1990, str. 98. [41] Srovnej: Čornejová, I.Tovaryšstvo Ježíšovo. Praha 1995, str.120. [42] Tamtéž, str.124. [43] Srovnej: tamtéž, str.22. [44] Srovnej, tamtéž, str.28. [45] Srovnej: Čornejová, I.Tovaryšstvo Ježíšovo. Praha 1995, str.73. [46] Tamtéž, str.151. [47] Tamtéž, str. 202,203. [48] Tamtéž, str. 205. [49] Srovnej: tamtéž, str.142. [50] Srovnej: tamtéž, str.215. [51] Tamtéž, str.215.