Mechanismy trecí jsou nejstarší
Nejstarší filmy — ať papírové, nebo celuloidové z doby trochu pozdější — neměly perforace. Tehdy byl ostatně Í pojem jména kinematografický film ještě hodně nejasný, a vynálezci, kteří se rozhodli používati ve svých strojích na fotografický záznam pohybu průhledných celuloidových pásů, pokrytých citlivou emulsí, musili si je většinou z továren na fotografický materiál zvlášť objednávat. Když se pak objevil na trhu film pro účely fotografické, vyráběli si řezáním a slepováním tohoto materiálu pásy pro své přístroje sami.
L vésti do požadovaného přerušovaného pohybu filmový pás bez perforaěních otvorů není nesnadné. Hůře je tomu ovšem s přesností, která je nejdůležitější podmínkou dokonalého zápisu Í reprodukce pohybu.
Citlivý pás, procházející před objektivem pérujícími dvířky přístroje je při třecích mechanismech veden mezi dvěma přesně opracovanými válečky, které se otáčejí rovnoměrnou rychlostí proti sobě. M a jednom z nich — někdy dokonce na obou — je upevněno malé tělísko z hmoty, která má dosti značné tření. Velmi často se užívalo výstupků plstěných, nebo kožených, někdy i gumových.
Oba válečky jsou v normální poloze od sebe vzdáleny několik milimetrů, takže mezi nimi visí filmový pás zcela volně a nehvbně, držen pérujícími dvířky okenic-ky. Jakmile se však pootočí proti sobě výstupkv, připevněné na jejich povrchu, sevřou film — poněvadž mezi nimi není vůle — a stahují jej směrem dolů tak dlouho, než se při dalším pootočením válečků zase od sebe vzdálí.
Nyní je filmový pás v klidu tak dlouho, než se po dokončení jedné otáčky obou válečků začne tato hra .opakovati, a objektiv může buďto exponovati, nebo promítnouti jedno obrazové políčko.
Obvod výstupků, připevněných buďto k jednomu, nebo k oběma válečkům odpovídá přesně výšce jednoho obrázku, takže i filmový pás se posune při každé jejich otáčce o tuto dráhu.
Nic nemohlo být jednoduššího, než toto řešení, které skutečně vedlo k docílení přerušovaného pohybu filmového pásu. Uvážíme-li, že prvé filmy neměly perforace, pochopíme, že bylo také nesnadné — ne-li dokonce nemožné -— konstruovati hnací mechanismus jiného druhu.
366
Nic nemohlo však být zároveň ani nepřesnějšího.
Kdyby se děl pohyb filmu pomalu, kdyby byly na příklad okamžiky klidu od okamžiků pohybu odděleny přestávkami vterinovými, bylo by lze docíliti požadované přesnosti snáze.
\ ěrnost i přesnost rozkladu pohybu na jeho jednotlivé fáze a požadavek, aby zachycený děj bylo lze zase reprodukovati projekcí na bílém stínítku vyžadovaly však nejméně asi deseti fotografií za vteřinu — tedv í deseti posuvů filmového pásu
0  výšku jednoho obrazového políčka.
Pouhá desetina vteřiny byla proto i v tomto nejpříznivějším případě vymezena na dvě funkce hnacího mechanismu a objektivu: exposici, nebo projekci jedné z mnoha fotografií a stažení filmu o výšku obrázku, aby bylo lze zachytiti, nebo promítnouti fotografii další. I kdyby byl jejich časový poměr vyjádřen zlomkem
1  :, zbývala na vlastní pohyb filmu pouhá dvacetina vteřiny.
Tato nesnáz se zvyšovala ještě tím, že všichni vynálezci, kteří pracovali na ävých přístrojích s hnacími mechanismy tohoto druhu, užívali vesměs větších fotografií, než má dnešní film, jehož obrazová políčka mají i s dělicími linkami výšku 19 mm, takže bylo třeba mnohem větších posuvů filmového pásu, který tím byl uváděn do větší rychlosti.
Je zřejmé, že film, držený pérujícími dvířky v okeničce a kladoucí proto určitý odpor, nemohl být do pohybu uveden naráz, jak by vyžadoval pohyb třecí deštičky, otáčející se stálou, neproměnnou rychlostí. Tento odpor bylo třeba nejprve překonati. Jinými slovy: obrazový pás se nezačal pohybovati přesně v okamžiku, kdy jej třecí plošky sevřely, nýbrž až tehdy, když vyvinuvší se síla překonala jeho setrvačnost a tření v okeničce. Na počátku pohybu nastalo vždyckv malé klouznutí, jehož dráhu nebylo lze napřed určiti, poněvadž byla závislá na mnoha složkách, vymykajících se přesné kontrole.
Jednou bylo větší, jindy zase menší — takže se od sebe lišily dosti značně i dráhy jednotlivých posuvů filmu, a obrazová políčka měla proto nestejnou výšku. Ani uvolněné pérování v okénku, které by usnadnilo počátek pohybu filmového pásu, nemohlo přispčti k docílení přesnosti, poněvadž v tomto případě zase film vykonal na konci svého posuvu ja-
Schema třecího mechanismu, při němž bylo již užito filmu perforovaného, odvinovaného ze zásobní kasety. Rovnoměrně se otáčející ozubený bubínek Z posunuje jil tnový pás F k okénku stroje, takže film tvoří smyčku a. Na jednou; z válečkii A a B. otáčejících se rovněž rovnoměrnou rychlostí proti sobě, jest připevněno tělísko C. které při pohybu z polohy 1 do poloh) 2 sevře film a posune jej o výšku jednoho obrazového  poličku.
367
Osm obrázka z le Prineeova neperjovovaného filmu z roku 1888 ukazuje jasně nepřesnost hnaeílio mechu-
msmu. Obrázky 56. 51 a 58 se částečně přikrývají, kdežto mezi obrázky 58 a 59 je naopak mezera příliš
velká. .1 estejná výška obrazových paliček znemožňuje ovšem projekci.
368
kýsi malý, nevypočítatelný pohyb setrvačností, než byl pérujícími dvířky zabržděn. S třecími mechanismy se setkáme i u některých konstrukcí, které již používaly filmu perforovaného. Filmový pás byl tu odvíjen ze zásobní kasety rovnoměrně se otáčejícím ozubeným bubínkem, který ho vedl volnou smyčkou k okeničce přístroje. Nárazy mechanismu se tím přenášely nikoli na celou hmotu filmového kotouče v kasetě, nýbrž jen na tuto lehkou smyčku, čímž se měl mechanismus odlehčiti, aby pracoval přesněji. Velkého zdokonalení lim však dosaženo nebylo.
Vyvíjející se filmová technika třecí mechanismy brzy opustila, takže se dnes s nimi nesetkáme jinde, než na nejstarších přijímacích přístrojích z doby předlu-rniěrovské v kinematografických sbírkách rozličných museí.
Drjinť fiimu — 24
369
echanismy nárazové
Zavedení perforace, malých otvorů, umístěných nejčastěji na okrajích filmového pásma, dalo technický podklad ke konstrukci různých přesnějších hnacích mechanismů, určených k docílení přerušovaného pohybu filmového pásu, jejichž nejstarším zástupcem jsou mechanismy nárazové.
Vynálezcem prvé konstrukce tohoto druhu je významný spolupracovník Ma-reyův, Georges Demeny, který později prodal patentová práva všech svých objevů společnosti Gaumont, takže se s nárazovými mechanismy setkáváme téměř u všech nejstarších modelů přijímacích i projekčních přístrojů této výrobní značky.
Filmový pás, procházející pérujícími dvířky okeničky, je zaklesnut svými perfo-račními otvory do zoubků hnacího válečku, který se otáčí nepřetržitou, rovnoměrnou rychlostí.
Mezi límto bubínkem a okeničkou otáčí se však také malé ramínko, nesoucí kladku, která při každé otáčce udeří do napnutého filmu. Na zoubcích válečku sedí ovšem film pevně, lakže se tento náraz přenese na filmový pás, procházející okeničkou, a projeví se jeho posunem směrem dolů.
Excentricita nárazové kladky je volena tak, aby jednou svou otáčkou strhla film právě o výšku jednoho obrazového políčka.
Jakmile toto ústrojí se přestane v nejnižší své poloze filmu dotýkati, astane i jeho pohyb, a filmový pás pak sedí ve dvířkách kamery tak dlouho nehybně, dokud ozubený váleček nevyrovnal celou smyčku, kte-
Schemu hnacího mechanismu nárazového, který konstruoval G. Demeny. Ozubený váleček V, otáčející se rovnomernou rychlostí, napíná filmový pás* procházející pérující a/se nič kou D. K lud ku K, která se otáčí se setrvačníkem S, udeří do napjatého filmu a prohnutím jej posune o výšku obrazového polička. ftcž se vrátí do své původní polohy, vyrovná ozubený bubínek smyčku, která se nárazem vytvořila*
370
Zdokonalený nárazový mechanizmus, jakého užíval nu nejstarším svém projektoru Jí"Ulitím Friese-Greene. Nárazová kladka A je uváděna do kmitavého pohybu klikovým mechanismem B. Při každém svém pohybu Vf-ravo vytvoří na jihnu F, vedeném ukeničkou D, smyčku, kterou pak ozubený váleček V zase vyrovná.
rá se nárazem vytvořila, a dokud kladka znovu nezabere. Okamžiky klidu střídají se tedy s okamžiky posuvů o výšku obrázku, takže je tímto způsobem film uveden do trhavého pohybu, kterého je právě třeba.
Zajímavé konstrukce hnacího ústrojí tohoto druhu užíval na svých pozdějších přístrojích Angličan W. Friese-Greene. Kladku, která svým nárazem vyvolá posuv filmu o výšku obrazového políčka, uvedl jednoduchým klikovým mechanismem do vodorovného, kmitavého pohybu, takže dopadla na napjatý filmový pás vždy kolmo. Toto řešení se udrželo několik let na kinematografických projektorech ze sklonku XIX. a prvých let XX. století.
Ani nárazové mechanismy nemají požadované přesnosti, jaké je třeba zejména u přístrojů přijímacích. Prudký náraz excentrické kladky uvede film do velmi rychlého pohybu, který je bržděn jenom pérujícími dvířky. Dráha tohoto pohybu, která má přesně odpovídati výšce obrázku, není vsak nijak zabezpečena. Dík setrvačnosti nepřejde filmový pás do stavu klidu tehdy, když jej již kladka opustila, nýbrž posune se ještě o nějaký zlomek milimetru dále ■— než ho pérující dvířka zabrzdí — a také tento nechtěný pohyb je nevypočítateľný a nestejný, takže obrázky nejsou na filmu rozloženy v přesně stejných vzdálenostech.
371
je ovšem mnohem dokonalejší, než mechanismus 1 reci, poněvadž náhodnost pohybu je tu již značně obmezena, takže se ho v dětských letech kinematografie užívalo velmi často — zejména na přístrojích projekčních.
Dnes se s ním setkáme jenom na dětských hračkách, u nichž malý formát promítaného obrázku nevyžaduje tak výslovné přesnosti, jako projekční plocha mo-derního kina.
K tomuto účelu se dobře hodí zejména též proto, že jej lze snadno a lacino vyráběti sériově, a že jím lze promítati i filmy s dosti poškozenou perforací.
372
Mechanismy drapákové
Všechny typy hnacích mechanismů, uvádějících filmový pás do požadovaného přerušovaného pohybu, měly společnou základní vadu: chyběla jim přesnost, jaké je nezbytně třeba u všech přístrojů, užívaných při výrobě a projekci filmů.
Teprve hnací ústrojí drapákové, zavedené do kinematografie bratry Lumiěry vyhovělo v mezích své konstruktivní dokonalosti všem požadavkům přesnosti, které klade kinematografická technika na trhavý pohyb filmového pásu, a využitkovalo při tom dokonale i výhody filmové perforace.
Drapáfcový mechanismus, s nímž se po prvé v dějinách kinematografie setkáváme na konečném modelu Lumiěrova přístroje, je prototypem mnoha konstrukcí, které nalezneme na všech přijímacích kam e rach světa, f.iší se od sebe jenom po-
Drapůkový mechanismus, užívaný na nejstarších prijímacích přístrojích Ernemannových. Kmitavý pohyh drapáčku l) obstarává páčka P, upevněná na otáčejícím se excentrickém tělese A, které je také určena k zasunování drápků do perforace,  V nejvyšší poloze se apt r á o drapákovou páka D siou částí většího
putmeru. kdežto v poloze nejnižší částí menšího prtírnčru, takže se rlrapák uvolní u peso, které je potí nim.
vysune liti z per j mar: e.
373
___L
Pět  charakteristických  poloh   mcch.aui^fŤTu,   nazývaného   li oljuv  trojúhelník.   Trojúhelníkovité   teleso   W
se otáčí rovnoměrnou rychlostí směrem šípky re výřezu naznačeného tvaru, k jehož vodorovným ploskám
neustále s nepatrnou vidí přilehá. Součástka, opatřená tímto výřezem, jest spojena s drupáckem a pohybem
tělesa W jest z nejvyšší polohy 1 stažena do polohy 3 o délku h, t. j. výšku jednoho obrazového políčka.
načež se při dalším otáčeni W vrací do původní polohy 5.
drobnostmi mechanického řešení — avšak jejich princip jest stejný. Pár velmi přesně opracovaných ocelových drápků zabere v určitém okamžiku do dvou proti sólu" ležících perfnračníeli otvoru filmů, který je veden pérujícími dvířky okenič-ky. Sotva se zaklesnou zoubky do perforace, počne se drapáček pohybovati směrem dolů a stahuje tak zároveň filmový pás. Dráha tohoto pohybu je velmi přesně určena a odpovídá právě výšce jednoho obrazového políčka filmu s dělicí linkou. Jakmile dospěly drápky při svém pohybu do nejnižší polohy, opustí perforaci a vracejí se zase vzhůru, takže film — držený v oke-ničce pérujícími lištkami — jest v naprostém klidu, který trvá tak dlouho, než zaberou drápky v nejvyšší poloze do perforačních otvorů dalšího obrazového políčka.
Tento děj se pak neustále opakuje. Drapák tedy vykonává dva samostatné pohyby: vodorovným směrem se buďto zasunuje do perforace, nebo ji opouští, a svislým směrem buďto stahuje filmový pás, nebo se vrací zpět. Ideální tvar jeho dráhy by byl proto úzký obdélník, jehož výška odpovídá výšce filmového obrázku, šířka pak několika-milimetrovému posuvu, kterého je třeba, aby drápky buďto vnikly do perforace, nebo ji zase opustily. Přesnost přerušovaného pohybu filmu závisí na přesné a spolehlivé funkci mechanismu. Řešení Lu-mierovo, prakticky konstruované mechanikem Car-pentierem, je po této stránce opravdu klasické a udrželo se proto v nejrozmanitějších obměnách na všech dnešních přijímacích kamerách.
Dvě charakteristické polohy dra-pákověho hnacího mechanismu. Rovnoměrnou rychlostí ve směru šipky se otáčející kotouč K pohybu/e tělískem D nahoru a dolu mezi a a b. Toto tělísko však také kýve na páce p, takže drapák se zasune v místě a do perforač-nich otvoru (levý obrázek}, stáhne jilm pohybem dolu o výšku obrazového polička, v místě h perforaci opustí f pravý obrázek) a půlkruhem se vrací do vrchní polohy, zatím co film je v naprostém klidu, držen pérujícími lištkami dvířek   aparátu.
374
Kmitavý pohyb dra-pákového tělíska nahoru a dolů obstarává mechanismus, nazvaný Wolfův trojúhelník.
Mezi dvěma přesně opracovanými ocelovými Italkami se otáčí tělísko tvaru rovnostranného trojúhelníka se zaoblenými rohy, jehož obrys je volen tak, aby se svou vrchní i spodní ploškou v každé poloze dotýkalo obou lišt. Poněvadž jest toto tělísko nasazeno na hřídelík excentricky, pohybuje při svém otáčení lištkami nahoru a dolů. Dráha tohoto kmitavého pohybu jest zcela neproměnná a lze ji již napřed určiti volbou vhodné excentricity l roj úhelníku.
Lištky, uváděné tímto hnacím ústrojím do pravidelného kmitavého pohybu nahoru a dolů jsou připevněny k lehké, rovněž-velmi přesně opracované součástce, která se pohybuje v kovovém vedení a nese těleso drapáčku.
Kdybychom užili k pohonu filmu jenom tohoto uspořádání, nedocílili bychom přerušovaného pohybu, jakého je v kinematografické technice nezbytně třeba. Drápky, zaklesnuté do perforaČních otvorů, pohybovaly by filmovým pásem o výšku obrázku neustále nahoru a dolů, takže místo pohybu přerušovaného, probíhajícího jediným směrem, dostali bychom pohyb kmitavý, střídající neustále dvě stejná obrazová políčka filmového pásu.
Všechny konstrukce drapákových mechanismů mají proto_jeě*ě další mechanické ústrojí, které v nejvyšší poloze ocelové drápky do perforace zavádí a v nejnižší je zase vysunuje.
Tento druhý pohyb drapáku je zpravidla také nucený, takže se nemůže stát, že by drápky do perforace buďto vůbec nevnikly, nebo naopak v ní uvízly trvale.
Mechanismus Lumiérův a Carpentierův řešil také tento úkol velmi přesně a jednoduše. K obvodu setrvačníku, nasazeného na stejném hřídelíku, jako Wolfův
Drapákový mechanismus staršího, šedesálimelTového přijímacího přístroje Ernemannova.
375
Zajímavá konstrukce dra pák u. tížívaná na starých anglických přijímacích kamerách l rhunocých. Drapňkově
tělísko D jest. upevněno otáčivě nu ozubeném kale 7.\ a sroubkem, který sedí c jeho drážce, na ozubeném
kule Zi>. Obé kola mají stejný počet zubu. takže se otáčejí proti sobě stejně rychle, uvádějíce tin} dru pá k do
požadovaného pohybu, jehož tri charakteristické fáze jsou nakresleny nu obrázka.
trojúhelník, by] připevněn plechový prstenec, zaklesnuty do malé drážky ve vedení drapáku. Tento prstenec byl prohnut tak, že jedna jeho polovina byla asi o Čtyři milimetry výš, než druhá. Když dospěl drapák při svém pohybu do nejvyšší polohy, běžel před ním právě tento zvýšený ohyb prstence, který prostřednictvím drážky posunul drápky o čtyři milimetry vzad a zaklesl je tak do perforace. Opačně probíhal tento děj v poloze nejnižší, kde snížení prstence vyvolalo pohyb vpřed — čili vysunutí drápků z otvorů filmu.
Kmitavého pohybu drapákového tělíska i jeho vysunování a zasunování lze docíliti nejrozmanitějšími mechanickými ústrojími, takže bychom mohli jmenovati a popisovati téměř tolik k on s l tu ke í, kolik je rozlišných typů přijímacích kamer. Nemělo by to však smyslu — tím spíše, že se mnohé z těchto mechanismů od sebe liší jenom podrobnostmi konstruktivního řešení.
376
Místo Wolfova I roj ú he l ní ku se k dosažení kmitavého pohybu drapáku nahoru a dolů užívá velmi často i různých obměn mechanismu klikového, který je v této úpravě miniaturou podobného zařízení na parních a výbušných motorech —- i ji-nýeh strojích, jejichž hlavní součástí je píst, pohybující se sem a tam.
Postup je tu ovšem obrácený. Kdežto u lěchto motorů jest třeba převésti kmitavý pohyb pístu na otáčivý pohyb setrvačníku, vyžadují hnací mechanismy kinematografické naopak přeměnu rotačního pohybu poháněcího ústrojí na kmitavý pohyb drapáku. Všechny součástky musí však býti co nejlehčí — aniž to bylo ovšem na úkor jejich pevnosti a přesnosti — aby se chvění nepřenášelo na přijímací přístroj a nepoškozovalo tak ostrou kresbu jednotlivých fotografií.
Třetí skupina drapákových mechanismů řeší pohyb drápků jako celek, nerozlišujíc jej na dva samostatné pohyby, obstarávané dvěma zvláštními úslrojími. Nejstarším zástupcem této kategorie je mechanismus, užívaný dlouho na anglických přijímacích přístrojích Urbanových, který se pak udržel nějaký čas také u kinematografických kopírek.
Hlavní součástkou tohoto ústrojí jsou dvě ozubená kolečka o stejném počtu zubů, otáčející se stejně rychle proti sobě. Na jednom z nich sedí letmo těleso drapáku, prodloužené v zahnutou páčku,.která je přichycena k druhému kolečku šroubkem, volně pohyblivým v její drážce.
Otáčivým pohybem prvého ozubeného kolečka je drapákové tělísko uváděno do kmitavého a zároveň rotačního pohybu, při čem/ šroubek, upevněný na druhém kolečku kýve drapákovou páčkou sem a lam. Oba tyto pohyby se skládají a jsou již napřed voleny lak, že výsledná dráha odpovídá požadovanému přerušovanému pohybu filmového pásu: drápky, vniknuvše do pevlorace, pohybují se svisle dolů, výkyvem zpět se vysunou 2 otvorů filmu a obloukem se pak zase vracejí do původní polohy.
Obměnou této konstrukce je mechanismus, u něhož kmitající drapákové tělísko zároveň kýve s páčkou, která je zachycena v jeho vrchní části. Také tady se drápky po opuštění perforace vracejí do nejvyšší polohy obloučkem, který se podobá půlkruhu.
Stejně jako u mechanismů třecích a nárazových je film i u hnacích ústrojí drapákových kratičký okamžik zcela volný a sedí nehybně v okeničce kamery, aniž se ho dotýkala jakákoli pohybující se součástka. Kdežto však tam byla přesnost jednotlivých posuvů filmového pásu velmi problematická, zaručuje ji mechanismus drapákový v mezích své technické dokonalosti téměř bezvýhradně.
Tato vlastnost jej předurčila pro přístroje přijímací, kde je přesnost pohybu filmu a jeho naprostá nehybnost v okamžicích exposice nejdůležitější podmínkou.
377
Projekce klade však 2naěné požadavky také na odolnost hnacího ústrojí, které drapáčky — konstruované úmyslně co nejlehčí — nemají. Kromě toho namáhají dosti značně i choulostivou filmovou perforaci, takže by film velmi brzy byl k ne-potřebč poškozen.
Kinematografická projekce vyžaduje proto mechanismu zcela odlišných, které by spojovaly dostatečnou přesnost se značnou odolností a největším šetřením iilmu.
378
Maltézsky kríz
Mechanismus, který dostal ve své konečné formě jméno podle tvaru své nejdůležitější součástky, podobající se odznaku řádu maltézskych rytířů, je svou podstatou velmi starý. Užívalo se ho již ode dávna v hodinářství na vtipném zařízení, které znemožňovalo přetažení hodinového péra.
Záhy po vynálezu stroboskopu se rozliční vynálezci pokoušeli ožívající kresby stroboskopických kotoučů také promítat. Mezi spoustou hraček, které tímto způsobem tehdy zdokonalovaly laternu magiku, objevíme i zajímavý strojek, který jeho vynálezce nazval choreutoskop. Zajímavý nikoli tím, že by byl znamenal nějaký revoluční krok k vynálezu kinemalografu, nýbrž tím, že jeho mechanismus, určený k záměně jednotlivých kreseb, umístěných na obvodu skleněného kotoučku, připomíná svou podstatou dnešní maltézsky kříž.
Ještě před vynálezem kinematografu se s podobnýmj konstrukcemi — stále dokonalejšími a dokonalejšími — setkáváme častěji. Připomeňme si, že na příklad i přístroj Bealeův, jehož obrázky hýly umístěny vedle sebe na proužku skla, nebo Rudgeův bio-fantaskop, vynalezený v době, kdy již fotografie počínala zatlačovati kresby všech těchto zábavných hraček, byly opatřeny dosti přesně provedenými hnacími mechanismy, které se podobají do všech podrobností dnešnímu maltézké-mu kříži.
Na přijímacím a projekčním kinematografickém přístroji, nazvaném fotota-chygraí, užil tohoto systému po prvé Francouz Raoul Grimoin-Sanson.
Prvý člyřcípý maltézsky kříž, podobající se zcela konstrukcím dnešním, nalezneme však až na přístroji, který si přihlásili k patentování dne 14. listopadu 1896 rovněž Francouzi Bünzli a Continsouza.
Na sklonku XIX. století tento mechanismus již hodně zevšeobecněl, takže jej objevíme nejen na mnoha přístrojích francouzských, nýbrž i na anglickém projektoru Paulově i na přístroji Němce Oskara Messtera, který užíval pěticípých a sed-micípýeh maltézskych křížů již počátkem roku 1896 a jemuž patří zásluha, že tento mechanismus později prvý pro konstruoval na podkladě vědeckém.
Hlavní součástí maltézskeho kříže je hvězdovité těleso, dnes téměř výhradně řtyřcípé, jehož křídla jsou přesně kruhově vyhloubena a navzájem oddělena uzký-
379
Čtyři charakteristické polohy maltézskeho kríze. Kotouč K, otáčející se rovnomernou rychlosti směrem šipky, nese malý ocelový cípek č, který zabere do drážky člyrcípého tělesa AI o počne jím- otáčeli směrem, naznačeným šipkou na obr, 2. o 3. Jakmile opustí čípek č drážka (obr. 4), prejde teleso M ti o klidu a jeho poloha je zajištěna kotoučkem K, brousícím v duté obline M Ctyřcípc teleso M se tedy pootočí při jedné otáčce K o čtvrt kruhu, a poněvadž souvisí s bubínkem, jehož zuby 'zabírají do perforačníeh otvoru filmu. stáhne filmový pás o výšku jednoho obrazového políčka. Než se vrůá čep č : polohy 4 opět do polohy 1, jest jilm v klidu a lze proto promítnout jednu jeho fotografii,
mi radiálními drážkami. Do některé z těchto čtyř dutin doléhá svou oblinou přesné opracovaný kotouč stejného průměru, který nese ocelový Čep takové velikosti, že může při svém otáčivém pohybu právě vniknout do některé z drážek kříže.
Jakmile se tak stane, opře se čep o stěnu a počne křížovým tělesem otáčeti právě tak, jako zabírající zub ozubeného kola. Mechanismům, založeným na tomto principu se proto říká mechanismy jeduozubé. Natáčení kříže trvá tak dlouho, dokud čep na druhé straně drážku zase neopustí.
Potom se foto těleso zastaví a jeho kíidná, nehybná poloha jest zajištěna kotoučem, brousícím v dutině některého křídla.
Čep se zatím vrací rovnoměrným otáčivým pohybem do své původní polohy a zabere tak do následující drážky kříže, jímž počne znovu otáčeti. Tento děj se pak neustále opakuje.
Kotouč, na jehož obvodu jest Čep připevněn, je spojen vhodnými převody s hnacím hřídelíkem přístroje a otáčí se proto stálou, neproměnnou rychlostí. Křížové těleso se však pohybuje jenom tehdy, když do některé z jeho drážek čep zabere. Jakmile tuto svou funkci ukončí a drážku opustí, přejde maltézsky kříž zase do původního klidu.
Koná tedy přerušovaný rotační pohyb, při němž jsou okamžiky klidu střídány okamžiky pohybu — a je zcela snadné, převésti tento otáčivý pohyb na trhavý pohyb filmového pásu. Stačí, upevníme-li na hřídelík kříže ozubený váleček, jehož zuby zabírají do perforačníeh otvorů filmu. Kdykoli se počne maltézsky kříž natáčeti o Čtvrtinu obvodu, otočí se o 90{) i ozubený bubínek a tímto svým pohybem stáhne také filmový pás.
Poněvadž jsou po stranách každého obrazového políčka čtyři páry perforačníeh otvorů, má hnací bubínek čtyřcípého maltézskeho kříže celkem šestnáct zoubků, takže každé jeho pootočení o čtvrt kruhu odpovídá přesně posuvu filmového pásu
380

u výšku jod noho obrázku s dělicí linkou. Doba klidu filmu byla u mechanismu diapákového asi stejně dlouhá, jako doba jeho pohybu a tento poměr — jak plyne z podstaty této mechanické konstrukce — nebylo lze nijak měnit.
U maltézskeho kříže lze vhodnou volbou průměrů dvou jeho základních součástek měniti tento poměr v praktických mezích téměř libovolně.
Zamyslí med i se nad schematickou kresbou tohoto mechanismu, vidíme, že se kříž — a tedy i film — pohybuje jenom tehdy, když čep opisuje část obvodu, sevřenou dvěma přilehlými drážkami, kdežto při dalším jeho pohybu je v klidu. Poměr příslušných dob je proto dán poměrem úhlů, které dohromady dávají 360° — t. j. celý obvod kruhové dráhy Čepu.
Čím větší je průměr kotouče, nesoucího hnací čep, v poměru k průměru hvězdoví té ho tělíska maltézskeho kříže, tím rychleji nastane pootočení — a tedy i záměna dvou po sobě následujících obrazových políček filmu — a tím delší dobu bude pak filmový pás v klidu.
Možnost volby vhodného poměru doby klidu filmu k době jeho pohybu je velmi důležitá při projekci, poněvadž temné přestávky mezi jednotlivými obrázky, vrhanými 'na projekční stinítko — třebaže jsou nutné proto, aby byl očím diváků utajen vlastní pohyb filmového pásu — znamenají světejnou ztrátu, která je tím menší, čím rychleji proběhne posunutí filmu.
Maltézskymi kříži byly opatřeny v počátcích kinematografie i některé typy přístrojů přijímacích, na příklad kamera Messterova, nebo zpomalovací přijímací přístroj Pathéův. Na dnešních konstrukcích se však tohoto mechanismu neužívá,
Různý poměr duby klidu filmu k dubě jeho pohybu je číselně vyjádřen poměrem úhlů A a B. diu je úhel A menší, než B, tím rychleji nuMane pootočeni křížového tělísku M o čtvrt kruhu — tedy i posuv filmu u jedno obrazové políčko — a tím déle je pak jilm v klidu. Ze dvou mechanismů na obrázku stahuje levý
film volněji, pravý rychleji.
381
Šesticípý maltézsky kříž má panier doby pohybu jilmu k dobe jeho klidu asi V;!. Takovéto konstrukce se užii:á u amatérských projektorů mi úzký film, u nichž by hnací váleček při konstrukci se člyřcípým křižem mel příliš malý pr&mér.
nemá na dokonalost promítaného obrazu
zejména proto, že nezaručuje zcela ostré fotografie. I když totiž opustil čep drážku a hvěz-dovité tělísko je v klidu, brousí v některé z jeho dutin kotouč, zajišťující jeho nehybnou polohu a přenáší tak na něj bezděky chvění, vyvolané funkcí ozubených kol a jiných pohybujících se součástek mechanismu stroje.
Projekční přístroje pracují sice rovněž velice přesně, a-však nepatrné chvění filmu — které by při natáčení snadno způsobilo mírnou neostrost fotografie nejmenšího vlivu.
V projektorech se osvědčuje maltézsky kříž velmi dobře i proto, že vlastním hnacím orgánem je ozubený váleček, takže okamžité nárazy se řadou zoubků rozdělují na více páru perforacních otvorů, a film se proto mnohem méně opotřebuje.
Při záměně každého obrazového políčka udeří ocelový Čep do drážky maltézskeho kříže — dvaapadesát krátě, než proběhne strojem jediný metr filmu, Je-li program kina dlouhý asi tři tisíce metru, je vystaveno ocelov5 tělísko za jediné představení asi stopadesáti tisícům nárazů, což činí při třiadvaceti představeních týdně — obvyklém a celkem malém průměru vel-
V počátcích kinematografie se často užívalo maltézskych křížů o li-        L-,-.ms=t=W„,li    l,i„             „„;
. ,        v      j-*r   ti          *   -' <• - i -'v        - -   ■      *   ■       r j -        \í.injcsLäK.ycn   kj n             a^i
ctiem poctu drazek. íobruzeny trieipy kríz umožňuje velnu rychlý
posuv filmu a úměrně k tomu dlouhou dobu projekce.                 3,450.000      nárazů,      Čili
382
ročně 165,600.000. Ani v lafetě děla není ocel tak namáhána, jako v přesném ústrojí kinematografických projektorů!
Maltézske kříže se proto vyrábějí z nejtvrdších a nejhouževnatějších druhů ocele, a po přesném opracování se pak ještě kalí a brousí.
Ve velkých divadelních projektorech běží celé ústrojí v olejové lázni, aby se ?nížiIo na nejmenší míru opotřebení jeho součástek, na jejichž přesnosti především závisí dokonalost klamu ožívající fotografie.
383