Vom Wesen der Wahrheit ist die Rede. Die Frage nach dem Wesen der Wahrheit kümmert sich nicht darum, ob die Wahrheit jeweils eine Wahrheit der praktischen Lebenserfahrung oder einer wirtschaftlichen Berechnung, je die Wahrheit einer technischen Überlegung oder der politischen Klugheit, im beson deren eine Wahrheit der wissenschaftlichen Forschung oder einer künstlerischen Gestaltung, oder gar die Wahrheit einer denkenden Besinnung oder eines kultischen Glaubens ist Von alldem sieht die Wesensfrage weg und blickt in das Eine hinaus, was jede „Wahrheit14 überhaupt als Wahrheit auszeichnet. Doch versteigen wir uns mit der Frage nach dem Wesen nicht in die Leere des Allgemeinen, die jedem Denken den Atem versagt? Bringt die Verstiegenheit solchen Fragens nicht das Bodenlose aller Philosophie an den Tag? Ein wurzelhaftes, dem Wirklichen zugekehrtes Denken muß doch zuerst und ohne Umschweife darauf dringen, die wirkliche Wahrheit, die uns heute Maß und Stand gibt, gegen die Verwirrung des Meinens und Rechnens aufzurichten. Was soll angesichts der wirklichen Not die von allem Wirklichen absehende („abstrakte") Frage nach dem Wesen der Wahrheit? Ist die Wesensfrage nicht das Unwesentlichste und das Unverbindlichste, was überhaupt gefragt werden kann?
Mluvíme o bytostném určeni pravdy. Otázka po bytostném určení pravdy se nestará o to, je-li to zrovna pravda praktické životní zkušenosti nebo hospodářského propočtu, technické úvahy nebo politické chytrosti, obzvláště pak vědeckého výzkumu nebo uměleckého výtvoru, či dokonce myslitelské úvahy nebo kultické víry. Toho všeho si otázka po bytostném určení nevšímá a přihlíží k tomu jedinému, co vyznačuje každou „pravdu" vůbec jako pravdu. Nezacházíme však otázkou po bytostném určení k prázdným obecninám, beroucím jakémukoli myšlení dech? Neukazuje takovéto přehnané tázání bezed-nost vší filosofie? Rádně zakotvené, ke skutečnosti obrácené myšlení musí přece především a bez okolků naléhat na to, aby se proti zmatku mínění a odhadování postavila skutečná pravda, která nám dnes poskytuje měřítko a stanovisko. Co zmůže tváří v tvář skutečné nouzi k ničemu skutečnému nepřihlížející („abstraktní") otázka po bytostném určení pravdy? Není otázka bytostného určení tím bytostně nejneurčitějším a nejméně závazným, na co se vůbec můžeme ptát?
Nikdo se nevymkne zřetelné jistotě těchto pochyb. Nikdo se nesmí lehce přenést přes jejich naléhavou vážnost. Kdo to však z těchto pochyb mluví? „Zdravy" lidsky rozum, povolává se požadavku hmatatelného
(8)
Niemand wird sich der einleuchtenden Sicherheit dieser Bedenken entziehen. Keiner darf den drängenden Ernst dieser Bedenken leichthin mißachten. Wer aber spricht aus diesen Bedenken:* Der „gesunde" Menschenverstand. Er pocht auf die Forderung des handgreiflichen Nutzens und eifert gegen das Wissen vom Wesen das Seienden, welches wesentliche Wissen seit langem „Philosophie14 heißt. Der gemeine Menschenverstand hat seine eigene Notwendigkeit; er behauptet sein Recht mit der ihm allein zustehenden Waffe. Das ist die Berufung auf das „Selbstverständliche" seiner Ansprüche und Bedenken. Die Philosophie jedoch kann den gemeinen Verstand nie widerlegen, weil er für ihre Sprache taub ist. Sie darf ihn nicht einmal widerlegen wollen, weil der gemeine Verstand blind ist für das, was sie vor den Wesensblick stellt.
Überdies halten wir uns selbst in der Verständlichkeit des gemeinen Verstandes, sofern wir uns in jenen vielförmigen „Wahrheiten" der Lebenserfahrung und des Handelns, des Forschens, Gestaltens und Glaubens gesichert wähnen. Wir selbst betreiben die Auflehnung des „Selbstverständlichen" gegen jeden Anspruch des Fragwürdigen.
Wenn daher schon nach der Wahrheit gefragt werden muß, dann verlangt man die Antwort auf die Frage, wo wir heute stehen. Man will wissen, wie es heute mit uns steht. Man ruft nach dem Ziel, das dem Menschen in seiner Geschichte und für diese gesetzt werden soll. Man will die wirkliche „Wahrheit". Also doch Wahr-heit!
Bei dem Ruf nach der wirklichen „Wahrheit" wird man doch auch schon wissen, was Wahrheit überhaupt bedeutet. Oder weiß man dies nur „gefühlmäßig" und „im allgemeinen"? Allein ist dieses ungefähre „Wissen" und die Gleichgültigkeit dagegen nicht elender als das bloße Nichtkennen des Wesens der Wahrheit?
m
_užitku^ahorlí proti vědění o bytostném určení jsoucna; toto bytostně určeně vědění se odedávna nazývá „filosofie^
Prostý lidský rozum se ve své nouzi nutne k něčemu obrací; prosazuje své právo zbraní, které jedině může použít. Je to odvolání na „samozřejmost" jeho nároků a pochyb. Filosofie však nemůže prostý rozum nikdy vyvrátit, protože jc^fc její^řeči hluchý. Filosofie "byjej ani neměla chtít vyvrátit, protože prostý rozum je slepý vůči tomu, co ona bytostně určitému pohledu předkládá.
Mimoto se sami udržujeme na úrovni chápavosti prostého rozumu, pokud se domníváme být zajištěni v oněch mnohotvárných „pravdách" životní zkušenosti a jednání, badání, tvorby a víry. Sami podporujeme odpor „samozřejmého" proti všem nárokům sporného.
Musíme-li se už proto ptát na pravdu, žádá se odpověď na otázku, kde dnes stojíme. Chce se vědět, jak to dnes s nami stoji Volá se po cíli, který má být člověku v jeho dějinách a pro ně vytčen. Chce se skutečná „pravda". Tedy přece pravda!
Volá li se však po skutečné „pravdě", bude se už přece také vědět, co pravda vůbec znamená? Anebo se to ví jen „citem" a „všeobecně"? Není však toto přibližné „vědění" a lhostejnost vůči němu ubožejší než pouhá neznalost bytostného určení pravdy?
i.
DER GELÄUFIGE BEGRIFF DER WAHRHEIT
Was versteht man denn gewöhnlich unter „Wahrheit?" Dieses hohe und zugleich doch abgeschliffene und fast stumpfe Wort „Wahrheit" meint dasjenige, was ein Wahres zu einem Wahren macht. Was ist ein Wahres? Wir sagen z. B.: „Es ist eine wahre Freude, an der Bewältigung dieser Aufgabe mitzuarbeiten". Wir meinen: es ist eine reine, wirkliche Freude. Das Wahre ist das Wirkliche. Demgemäß sprechen wir vom wahren Gold im Unterschied zum falschen. Das falsche Gold ist nicht wirklich das, als was es erscheint. Es ist nur ein „Schein" und deshalb unwirklich- Das Unwirkliche gilt als das Gegenteil des wirklichen. Aber Scheingold ist doch auch etwas Wirkliches. Demgemäß sagen wir deutlicher: das wirkliche Gold ist das echte Gold. „Wirklich" ist aber doch beides, das echte Gold nicht minder als das umlaufende unechte. Das Wahre des echten Goldes kann also nicht schon durch seine Wirklichkeit bewährt sein. Die Frage kehrt wieder: was heißt hier echt und wahr? Echtes Gold ist jenes Wirkliche, dessen Wirklichkeit in der Übereinstimmung steht mit dem, was wir mit Gold „eigentlich" im voraus und stets meinen. Umgekehrt sagen wir dort, wo wir falsches Gold vermuten: „Hier stimmt etwas nicht." Was dagegen so ist, „wie es sich gehört", dazu bemerken wir: es stimmt. Die Sache stimmt.
Wahr nennen wir jedoch nicht nur eine wirkliche Freude, das echte Gold und alles Seiende solcher Art, sondern wahr oder falsch nennen wir auch und vor allem unsere Aussagen über das Seiende, das selbst nach seiner Art echt oder unecht, in seiner Wirklichkeit so oder anders sein kann. Eine Aussage ist wahr, wenn das, was sie meint und sagt, übereinstimmt mit der Sache, worüber sie aussagt. Auch hier sagen wir: es stimmt. Jetzt aber stimmt nicht die Sache, sondern der Satz.
i.
OBVYKLÝ POJEM PRAVDY
Co se tedy obyčejně rozumí „pravdou"? Toto vzne-í šené a přesto současně obroušené a téměř bezvýrazné slovo míní-tOr-CQ.činí pravé pravým   Co je pravé?
Říkáme např.: „__pravá radost, spolupracovat na
tomto úkolu". Míníme tím: je to čisjp^jjailečnáradost.. Pravé je skutečné, lák mluvíme o pravém zlatě na rozdíl od falešného. Falešné zlato není skutečně tím, čím se zdá. Je to pouhé „zdání", a proto něco neskutečného. Neskutečné platí za opak skutečného. Avšak zdánlivé zlato je přece také něčím skutečným. Proto říkáme srozumitelněji: skutečné zlato je ryzí zlato. „Skutečné*4 je však přece obojí, ryzí zlato neméně než obíhající nepravé. Pravost ryzího „zlata nemůže byt tedy xaručcna pouhou jeho skutečností. Otázka se vrací: co tu znamená ryzí a pravč? Ryzí zlato je něco skutečného, čeho skutečnost je v souladu s tím, co „vlastně" předem a stále zlatem míníme. Tušíme-li zlato falešné, říkáme naopak: „Tady něco nesouhlasí". Co je naproti tomu „jak se patří", u toho poznamenáváme: souhlasí. Věc souhlasí.
Pravou však nenazýváme pouze skutečnou radost, ryzí zlato a vůbec jsoucno tohoto druhu, nýbrž pravými nebo falešnými nazýváme také a především sve vypo vědi o jsoucnu, jež může být samo podle svého druhu pravé nebo nepravé a ve své skutečnosti takové nebo onaké. Výpověďje pravdivá, když to, co mini a ríka, ladí s věcí, o níž vypovídá Také zde říkáme: souhlasí. Nyní však nesouhlasí věc, ale veta. Pravé^ ať už je to pravá věc anebo věta, je to, co souhlasí, tj.  ladící. Pravost a pravda tu znamenají sladění, a to dvojím způsobem: jednou je to souladnost věci s tím, co se o ní předem míní, a podruhé soulad toho, co je ve vypovědí míněno, s večí. Tomuto podvojnému charakteru sladění dává vyniknout tradiční vymezeni bytostného určení pravdy Veritas est adaequatio rei  et íntellectus.j To může
(14)
Das Wahre, sei es eine wahre Sache oder ein wahrer Satz, ist das, was stimmt, das Stimmende. Wahrsein und Wahrheit bedeuten hier Stimmen, und zwar in der gedoppelten Weise: einmal die Einstimmigkeit einer Sache mit dem über sie Vorgemeinten und zum andern die Übereinstimmung des in der Aussage Gemeinten mit der Sache-
Diesen Doppelcharakter der Stimmens bringt die überlieferte Wesensumgrenzung der Wahrheit zum Vorschein: veritas est adaequatio rei et intellectus. Das kann bedeuten: Wahrheit ist die Angleichung der Sache an die Erkenntnis. Es kann aber auch sagen: Wahrheit ist die Angleichung der Erkenntnis an die Sache. Zwar pflegt man die angeführte Wesensum grenzung meist nur in der Formel veritas est adaequatio intellectus ad rem vorzubringen. Doch ist die so begriffene Wahrheit, die Satzwahrheit, nur möglich auf dem Grunde der Sachwahrheit, der adaequatio rei ad intellectum. Beide Wesensbegriffe der veritas mei nen stets ein Sichrichten nach ... und denken somit die Wahrheit als Richtigkeit. Gleichwohl ist der eine nicht die bloße Umkehrung des anderen. Vielmehr werden jedesmal intellectus und res verschieden gedacht. Um dies zu erkennen, müssen wir die für den gewöhnlichen Wahrheitsbegriff geläufige Formel auf ihren nächsten (mittelalterlichen) Ursprung zurückbringen. Die veritas als adaequatio rei ad intel lectum meint nicht schon den späteren, erst auf dem Grunde der Subjektivität des Menschenwesens möglichen transzendentalen Gedanken Kants, daß „sich die Gegenstände nach unserer Erkenntnis richten", sondern den christlich theologischen Glauben, daß die Sachen in dem, was sie sind und ob sie sind, nur sind, sofern sie als je erschaffene (ens creatum) der im intellectus divinus, d. h. indem Geiste Gottes, vorgedachten idea entsprechen und somit idee-gerecht (richtig) und in diesem Sinne „wahr" sind. Ein ens creatum ist auch
(15)
znamenat: Pravda je shoda veci s poznaním. Může to však také říkat: Pravda je shoda poznání s věcí. Uvedené vymezení bytostného určení se sice předkládá většinou pouze ve formuli veritas est adaequatio intellectus ad rem. Přesto však je takto pojatá pravda, větná pravda, možná pouze na základě pravdy věcné, tedy adaequatio rei ad intellectum. Oba pojmy bytostného určení veritas míní vždy, že se něco řídí, spravuje něčím jiným, a tak chápou pravdu jako správnost. Nicméně není žádný z těchto pojmů pouhým obrácením druhého. Intellectus a res jsou spise chápany odlišně. Abychom to poznali, musíme onu formuli, pro obyčejný pojem pravdy obvyklou, svést zpět na její nejbližší (středověký) původ. Veritas jako adaequatio rei ad intellectum ještě nemíní teprve na základě subjektivity lidské bytosti možnou transcendentálni myšlenku Kantovu, že se „předměty řídí naším poznáním", nýbrž křesťanskou teologickou víru, že věci v tom, co jsou i zda jsou, jsou jen když jako stvořené (ens creatum) odpovídají idei (idea), myšlené předem v božím duchu (intellectus divinus); tím jsou právy ideji (jsou správné) a v tomto smyslu „pravdivé4*. Jedním ens creatum je také intellectus humanus. Ten musí jakožto Bohem člověku propůjčená schopnost odpovídat své ideji. Rozum je však práv své ideji pouze tak, že uskutečňuje ve svých vetách shodu myšleného s věcí, která sama zase musí být přiměřená ideji. Jeli všechno jsoucno „stvořeno", je možnost pravdy lidského poznání založena na tom, že věc a věta jsou stejným způsobem právy ideji, a proto také na základě jednoty božského plánu stvoření navzájem k sobě seřízeny. Pravda jako adaequatio rei (creandae) ad intellectum (divinum) ručí za veritas jako adaequatio intellectus (humani) ad rem (creatam). Bytostným určením veritas je vůbec convenientia, souhlasnost jsoucna v sobě jakožto stvořeném se Stvořitelem, sladění" na základě toho, co bylo stanoveno řádem
(IG)
der intellectus humanus. Er muß als das von Gott dem Menschen verliehene Vermögen seiner idea genügen. Ideegerccht ist aber der Verstand nur dadurch, daß er in seinen Sätzen die Angleichung des Gedachten an die Sache vollzieht, die ihrerseits der idea gemäß sein muß. Die Möglichkeit der Wahrheit menschlicher Erkenntnis gründet, wenn alles Seiende ein „geschöpfliches" ist, darin, daß Sache und Satz in gleicher Weise ideegerecht und deshalb aus der Einheit des göttlichen Schöpfungsplanes aufeinander zugerichtet sind. Die Veritas als adaequatio rei (creandae) ad intellectum (divinum) gibt die Gewähr für die veritas als adaequatio intellectus (humani) ad rem (creatam). Veritas meint im Wesen überall die convenientia, das Übereinkommen des Seienden unter sich als eines geschaffenen mit dem Schöpfer, ein „Stimmen" nach der Bestimmung der Schöpfungsordnung.
Aber diese Ordnung kann nun auch, abgelöst vom Schöpfungsgedanken, allgemein und unbestimmt als Weltordnung vorgestellt werden. An die Stelle der the ologisch gedachten Schöpfungsordnung Tückt die Planbarkeit aller Gegenstände durch die Weltvernunft, die sich selbst das Gesetz gibt und daher auch die unmittelbare Verständlichkeit ihres Vorgehens (das, was man für „logisch" hält) beansprucht. Daß das Wesen der Satzwahrheit in der Richtigkeit der Aussage besteht, bedarf keiner besonderen Begründung mehr. Auch dort, wo man sich mit einer merkwürdigen Vergeblich keit abmüht zu erklären, wie die Richtigkeit zustande kommen soll, setzt man sie schon als das Wesen der Wahrheit voraus. Desgleichen bedeutet die Sachwahrheit immer die Einstimmigkeit des vorhandenen Dinges mit seinem „vernünftigen" Wesensbegrifľ. Der Anschein entsteht, diese Bestimmung des Wesens der Wahrheit bleibe unabhängig von der Auslegung des Wesens des Seins alles Seienden, die jeweils eine entsprechende Auslegung des Wesens des Menschen als
(17)
stvoření. Avšak tento řád se může také od myšlenky stvoření oddělit a být obecně a neurčitě představován jako řád světa. Na místo_ teologicky chápaného řádu stvoření nastoupfplánovatclnost všech předmětů světovým rozumem, který si sám ukládá zákon, a proto si také činí nárok na bezprostřední srozumitelnost svého postupu (na to, co se pokládá za „logické"). Že bytost ně určeni vetné pravdy spočívá ve správnosti výpovědi, pak už nepotřebuje žádné zvláštní zdůvodnění. 1 tam, kde se s pozoruhodnou marností podniká pokus vysvětlit, jak vůbec může k správnosti dojít, předpokládá se správnost jako_ bytostné určení pravdy pře dem. Pravě tak věcná pravda znamená vždy soulad-nost  dané  věci š^řo/Aimovým" pojmem jejího bytostného určení. Vzniká dojem, že toto stanovení bytostného určení pravdy zůstává nezávislé na vykla du bytostného určení Rytí všeho jsoucna, které vždy zahrnuje také odpovídající výklad bytostného určení člověka jako nositele a uskutečňovatele intellectus. Tak nabývá formule vyjadřující bytostné určení pravdy (veritas est adaequatio intellectus et rei) oné kaž dému ihned zřejmé obecné platnosti. Pod nadvládou samozřejmosti - ve svých bytostně určených základech sotva povšimnuté - tohoto pojmu pravdy je za stejně samozřejmé považováno i to, že pravda-má i svůj opak, že se naskýtá nepravda, Nepravdivost věty, nesprávnost) je nesoulad výpovědi s věci. Nepravdi vost věci (nepravost) znamená nesoulad jsoucna sjeLto* bytostným určením. Pokaždé lze nepravdivost pojmout jako nesladení. A to vypadává z bytostného určení pravdy. Proto tam, kde je nutno uchopit ryzí bytostné určení pravdy, může být nepravda jako takovýto opak pravdy postavena stranou-Je však potom ještě vůbec zapotřebí nějakého zvláštního odhalování bytostného určení pravdy? Není ryzí bytostné určení pravdy dostatečně představeno už v obecně platném pojmu, nerušeném žádnou teorií
(18)
des Trägers und Vollziehers des intcllcctus einschließt. So gewinnt die Formel für das Wesen der Wahrheit (veritas est adaequatio intcllcctus et rei) ihre fur jeder mann sogleich einsichtige Gemcingültigkeit. Unter der Herrschaft der in ihren Wesensgründen kaum beachteten Selbstverständlichkeit dieses Wahrheitsbegriffes nimmt man auch als gleich selbstverständlich hin, daß die Wahrheit eben ein Gegenteil hat und daß es die Unwahrheit gibt. Die Unwahrheit des Satzes (Unrichtigkeit) ist das Nichtübereinstünmen der Aussage mit der Sache. Die Unwahrheit der Sache (Unechtheit) bedeutet das Nichteinstim men des Seienden mit seinem Wesen. Jedesmal laßt sich die Unwahrheit als ein Nichtstimmen begreifen. Dieses fällt aus dem Wesen der Wahrheit heraus. Deshalb kann die Unwahrheit als solches Gegenteil der Wahrheit da, wo es die Erfassung des reinen Wesens der Wahrheit gilt, auf die Seite gestellt werden.
Doch bedarf es denn überhaupt noch einer besonderen Fnthüllung des Wesens der Wahrheit? Ist das reine Wesen der Wahrheit nicht schon in dem von keiner Theorie verstörten und durch seine Selbstverständlichkeit geschützten, gemeingültigen Begriff hinreichend vorgestellt? Wenn wir überdies jene Zurückführung der Satzwahrheit auf die Sachwahrheit für das nehmen, als was sie sich zunächst zeigt, als eine theologische Krkla rung, und wenn wir vollends die philosophische We sensurngrenzung gegen die Einmischung der Theolo gie rein erhalten und den Wahrheitsbegriff auf die Satzwahrheit beschränken, dann treffen wir zugleich mit einer alten, wenngleich nicht mit der ältesten Überlieferung des Denkens zusammen, nach der die Wahrheit die Übereinstimmung (homoiösis) einer Aussage (logos) mit einer Sache {pragma) ist. Was bleibt an einer Aussage hier noch Fragwürdiges, gesetzt, daß wir wissen, was Übereinstimmung einer Aussage mit der Sache bedeutet? Wissen wir das?
(19)
a chráněném svou samozřejmostí? Jestliže nadto budeme ono zpětné svedení včtné pravdy na pravdu věcnou považovat za to, čím se nejprve ukazuje být, totiž za výklad teologický, a jestliže uchráníme filoso fické vymezení bytostného určení před jakýmkoli vměšováním teologie a pojem pravdy omezíme na pravdu větnou, setkáme se tak zároveň se starým, byť nikoli nejstarším myšlenkovým podáním, podle něhož je pravda soulad (homoiósis) výpovědi (logos) s věci (pragma). Co tu na výpovědi zůstává ještě sporné - za předpokladu, že víme, co soulad výpovědi s věcí znamená? Víme to?
DIE INNERK MÖGLICHKEIT DER ÜBEREINSTIMMUNG
Von Übereinstimmen sprechen wir in verschiedener Bedeutung. Wir sagen z. B. angesichts zweier auf dem Tisch vorhandener Fünfmarkstücke: sie stimmen miteinander überein. Beide kommen iibercin in dem Einen ihres Aussehens. Deshalb haben sie dieses gemeinsam und daher sind sie in dieser Hinsicht gleich. Ferner sprechen wir von Übereinstimmen, wenn wir z. B. über eines der vorhandenen Fünfmarkstücke aussagen: dieses Geldstück ist rund. Hier stimmt die Aussage überein mit dem Ding. Jetzt besteht die Beziehung nicht zwischen Ding und Ding, sondern zwischen einer Aussage und einem Ding. Worin sollen aber das Ding und die Aussage übereinkommen, wo doch die Bezogenen offensichtlich in ihrem Aussehen verschieden sind? Das Geldstück ist aus Metall. Die Aussage ist überhaupt nicht stofflich. Das Geld stück ist rund. Die Aussage hat überhaupt nicht die Art eines Räumlichen. Mit dem Geldstück kann man etwas kaufen. Die Aussage darüber ist niemals ein Zahlungsmittel. Aber trotz aller Ungleichheit beider stimmt die genannte Aussage als wahre überoin mit dein Geldstück Und dieses Stimmen soll nach dem geläufigen Begriff der Wahrheit eine Angleichung sein. Wie kann das völlig Ungleiche, die Aussage, an das Geldstück sich angleichen? Sie müßte ja zum Geldstück werden und dergestalt ganz und gar sich selbst aufgeben. Das gelingt der Aussage nie. In dem Augenblick, da solches gelänge, könnte auch nicht mehr eine Ausage als Aussage mit dem Ding überein stimmen. In der Angleichung muß die Aussage blei ben, ja sogar erst werden, was sie ist. Worin besteht ihr von jeglichem Ding durchaus verschiedenes Wesen? Wie vermag die Aussage gerade durch ein Beharren auf ihrem Wesen einein Anderen, dem Ding, sich anzugleichen? Angleichung kann hier nicht ein dinghaftes Gleich
2.
VNITŘNÍ MOŽNOST
SOULADU
Soulad má různé významy^ I jcží-li napr. na stole dvé pělimarky, říkáme: vzájemné souhlasí. V jednom se shodují, ve vzhledu. Proto je obéma společný a tudíž jsou po teto stránce stejné. Dále mluvíme o souladu, když např. o jedné z těchto pétimarek řekneme: tato mince je kulatá. Zde souhlasí výpověd s věcí. Teď nejde o vztah mezi věci ~& vecf, ale mezi výpovědí a věcí. V čem se však mají věc a výpověď shodovat, když je přece obojí^zřejmě co do vzhledu různé? Mince je ž kovu. Výpověď není vůbec.z_nqaké lulky. Mince je kulatá. Výpověď nemá vůbec prostorovou povahu. Za minci můžeme něco koupit. Výpověď o minci není žádným platidlem. Ale navzdory vší jejích nestejnosti přece zmíněná výpověď jako pravdivá s mincí ladí. A toto sladění má být podle bě^icho pojetíjDravdy shoda. Jak se to zcela nestejné, totiž výpoveď, rnüzcTs mincí shodovat? Vždyť by se musela stát mincí a zcela se tak zříci sebe sama. To se výpovědi nikdy nepodaří. V okamžiku, kdy by sejí to podařilo, nemohla by právě jako výpověď s věcí ladit Ve shodě musí výpověď zůstat, čím je, ba dokonce se tírrTtcprve stát. V čem spočívá její bytostné určení naprosto odlišné od každé věci? Jak se může výpověď právě tím, že trvá na svém bytostném určení, shodovat s něčím jiným, totiž s věcí?
Shoda tu nemůže znamenat věcnou rovnost mezi různorodými věcmi. Bytostné určení shody vyplývá spíše z povahy vztahu, uplatňujícího se mezi vypovědí a věcí. Pokud zůstává tento „vztah" v neurčitosti a není ve svém bytostném určení nijak založen, probíhá celý spor o možnost či nemožnost, o druh a stupeň shody v prázdnu. Výpověď o minci „se" však sama na tuto věc vztahjije, a to tak, zeji představuje a o takto pred staveném vypovídá, jak to s ním pokaždé v tom rozhodujícím ohledu stojí. Představující výpověď se vyslovuje o představené věci tak, jak věc jako taková
(24)
werden zwischen ungleichartigen Dingen bedeuten. Das Wesen der Angleichung bestimmt sich vielmehr aus der Art jener Beziehung, die zwischen der Aussage und dem Ding obwaltet. Solange diese „Beziehung" unbestimmt und in ihrem Wesen ungegründet bleibt, verläuft aller Streit über die Möglichkeit und Unmöglichkeit, über die Art und den Grad der Angleichung im leeren. Die Aussage über das Geldstück bezieht „sich" aber auf dieses Ding, indem sie es vor-stcllt und vom Vor-gestclltcn sagt, wie es mit ihm nach der je leitenden Hinsicht bestellt sei. Die vorstellende Aussage sagt ihr Gesagtes so vom vorgestellten Ding, wie es als dieses ist. Das „sowie" betrifft das Vor stellen und sein Vor-gestelltes. Vorstellen bedeutet hier, unter Ausschaltung aller „psychologischen" und „be wußtseinstheoreüschen" Vormciiiungen, das Entge-genstchcnlassen des Dinges als Gegenstand. Das Entgegenstehende muß als das so Gestellte ein offenes Entgegen durchmessen und dabei doch in sich als das Ding stehenbleiben und als ein Ständiges sich zeigen. Dieses Erscheinen des Dinges im Durchmessen eines Entgegen vollzieht sich innerhalb eines Offenen, des sen Offenheit vom Vorstellen nicht erst geschaffen, sondern je nur als ein Bezugsbereich bezogen und übernommen wird. Die Beziehung des vorstellenden Aussagens auf das Ding ist der Vollzug jenes Verhältnisses, das sich ursprünglich und jeweils als ein Verhalten zum Schwingen bringt. Alles Verhalten aber hat seine Auszeichnung darin, daß es, im Offenen stehend, je an ein Offenbares als ein solches sich hält Das so und im strengen Sinne allein Offen bare wird frühzeitig im abendländischen Denken als „das, Anwesende" erfahren und seit langem „das Seiende" genannt.
Das Verhalten ist offenständig zum Seienden. Jeder offenständige Bezug ist Verhalten. Je nach der Art des Seienden und der Weise des Verhaltens ist die Offen-
(25)
je. Toto „tak-jak" se týká před stavování a toho, co je jím před -stavováno. Před stavovat tu znamená - s vyloučením všech „psychologických" a „noetických" předsudků - nechat vyvstat věc nám vstříc jako před met, 'ľo, co nám vyvstalo vstříc, musí jako takto nastavené procházet otevřenou vstřícností a přece zároveň zůstat stát v sobě jako věc a ukázat se jako něco stálého. Objevení věci při průchodu vstřícností se uskutečňuje v otevřeném poli, jehož otevřenost se nevytváří teprve oním představováním, nýbrž se při jímá a přejímá vždy jen jako dosah určité návaznosti. Vztažení představujícího vypovídání k věci je výkon takového vztahu, který se původně vždy rozbíhá jako vztahování. Každé vztahování se však vyznačuje tím, že stojíc v otevřeném poli přitáhne se vždy k něčemu zjevnému jako takovému. Ono takto a přísně vzato vlastně jedině zjevné bylo v západním myšlení záhy bráno jako „přítomné" a dávno již nazváno „jsoucnem".
Vztahování má otevřený postoj k jsoucnu. Každý otevřený návazný postoj je vztahování. Podle druhu jsoucna a způsobu vztahovaní liší se i otevřený postoj člověka. Každé zhotovování a konání, každé jednání a odhadování stojí a trvá v otevřeném poli oblasti, v níž se může jsoucno jako to, co je, a jak je, každé zvlášť vystavit a stát vyslovitelným. K tomu dochází jen tehdy, když se jsoucno vystaví samo při představujícím vypovídání, takže se toto vypovídání podřizuje příkazu vyslovit jsoucno tak jak je. Rídí-li se vypovídaní tímto příkazem, spravuje se jsoucnem. Takto upravená řeč je správna (pravdivá). Co je takto vyřčeno, je správné (pravdivé).
Výpověď vděčí za svoji správnost otevřenému postojí vztahovaní; jenom prostřednictvím tohoto postoje se vůbec může zjevné stát směrnicí pro představující shodu. Otevřené vztahování si samo musí toto měřítko nechat přikázat. To znamená: musí převzít pře-
(26)
ständigkeit des Menschen verschieden. Jedes Werken und Verrichten, alles Handeln und Berechnen hält sich und steht im Offenen eines Bezirks, innerhalb dessen das Seiende als das, was es ist und wie es ist, sich eigens stellen und sagbar werden kann. Dazu kommt es nur, wenn das Seiende selbst vorstellig wird beim vorstellenden Aussagen, so daß dieses sich einer Weisung unterstellt, das Seiende so - wie es ist, zu sagen. Indem das Aussagen solcher Weisung folgt, richtet es sich nach dem Seienden. Das dergestalt sich anweisende Sagen ist richtig (wahr). Das so Gesagte ist das Richtige (Wahre).
Die Aussage hat ihre Richtigkeit zu Lehen von der Offenständigkeit des Verhaltens; denn nur durch diese kann überhaupt Offenbares zum Richtmaß werden für die vorstellende Angleichung. Das offenständige Verhalten selbst muß dieses Maß sich anweisen las sen. Das bedeutet: es muß eine Vorgabe des Rieht maßes für alles Vorstellen übernehmen. Dies gehör* zur Offenständigkeit des Verhaltens, Wenn aber nur durch diese Offenständigkeit des Verhaltens die Rieh tigkert (Wahrheit) der Aussage möglich wird, dann muß das, was die Richtigkeit erst ermöglicht, mil ursprünglicherem Recht als das Wesen der Wahrheit gelten.
Damit  fällt die herkömmliche und  ausschließliche Zuweisung der Wahrheit an die Aussage als ihren einzigen Wesensort dahin. Wahrheit ist nicht ur sprünglich im Satz beheimatet. Zugleich aber erhebt sich die Frage nach dem Grunde der inneren Möglichkeil des offenständigen und ein Richtmaß vorgeben den Verhaltens, welche Möglichkeit allein der Satz richtigkeit das Ansehen leiht, überhaupt das Wesen der Wahrheit zu erfüllen.
W)
dem danou směrnici každého představovaní. To patrí k otevřenému postoji vztahování. Jestliže však ]c_až prostřednictvím otevřeného postoje vztahování umož neTra^pravnôŠT^Tm^fhvo"šl) výpovědí, pak Bfüs? to, co teprve správnost umožňuje, platit "pňvodněišírrTprá-vem za byi^lne~úrčení pravdy.
lim odpadá tradované príFčeTií pravdy výpovědi jako jejímu jedinému bytostně určenému místu. Prayda nesídlí původně ve větě. Zároveň ale vy vstává otáaka po základu vnitřní možnosti otevřeného a směrnici předem dávajícího vztahování, možnosti, ktei á jediná propůjčuje větné správnosti titul, ze vůbec_splnuje bytostné určeni pravdy.