lingvistika i poetika Vědecké a politické konference nemají naštěstí nic společného. Úspěch politické dohody závisí na obecném souhlasu všech nebo většiny účastníku. Zřetel k počtu hlasů a k vetům je však vědecké diskusi cizí: nesouhlas se tam obvykle osvědčuje jako produktivnější než souhlas. Nesouhlas odkrývá antinomic a napětí v diskutované oblasti a vyzývá k novému výzkumu. Spíše než politické konference tvoří analogii vědeckých setkání výzkumná aktivita v Antarktidě: mezinárodni odborníci různých disciplín usilují zmapovat neznámý kraj a pátrají tam, kde se výzkumník setkává s> největšími překážkami, s nepřekročitelnými vrcholky a propastmi, 'lakové mapování bylo zřejmě hlavním úkolem naší konference, a z tohoto hlediska byla její práce zcela úspěšná. Což jsme nepřišli na to, které problémy jsou nejkritičtější, nejvíce prostoupeny rozpory? Což jsme se také nenaučili, jak musíme přizpůsobovat své kódy, které termíny vyložil nebo dokonce vyloučit, abychom zabránili nedorozumění mezi lidmi užívajícími různých oborových žargonu? Věřím, že takové otázky jsou pro většinu účastníků této konference, a možná vůbec pro všechny, o něco jasnější dnes, než byly při jejím zahájení. Byl jsem požádán o souhrnné poznámky o poetice ve vztahu k jazykovědě. Poetika se především zabývá otázkou, co činí slovní sdělení umě leckým dílem. Protože hlavním předmětem poetiky je differentia specifica slovesného umění v poměru k ostatním uměním a v poměru k ostatním druhům jazykového chování, je poetice předurčeno vedoucí místo v bádání o literatuře. Poetika se zabývá problémy slovesné struktury, právě tak jako rozbor malířství se soustřeďuje k struktuře obrazu. Protože lingvistika je komplexní vědou o slovesné struktuře, poetika může být pokládána za integrální součást Lingvistiky. Argumenty proti takovému tvrzení je zapotřebí důkladně probrat. Je zřejmé, že mnoho prostředků, jimiž se zabývá poetika, není omezeno uměním slova. Můžeme se odvolat na možnost pronést Bouřlivé výšiny 4 na filmové plátno, středověké legendy do fresek a miniatur nebo Faunovo odpoledne do hudby, baletu nebo grafiky. Jakkoli směšná se může zdát představa Iliady a Odysseje v podobě comics, jisté strukturální vlastnosti jejich fabule mohou i zde byt zachovány navzdory likvidaci jejich slovesného tvaru. Možnost položit otázku, zda W. B. Yeats tvrdil právem, že William Blake byl „dokonale vhodným ilustrátorem pro Peklo a Očistec", je dokladem srovnatelnosti různých druhů umění. Problémy baroka nebo jakéhokoli jiného historického stylu překračují rámec jednotlivého uměleckého odvětví. Zabýváme-li se surrealistickou metaforou, těžko můžeme pominout Ernstovy obrazy nebo Buňuelovy filmy Andaluský pes a Zlatý věk. Krátce řečeno, mnoho básnických jevu náleží nejen vědě o jazyce, nýbrž celé teorii znaku, to jest obecné semioticc. Avšak toto tvrzení neplatí jen pro slovesné umění, ale také pro všechny druhy užilí jazyka, neboť jazyk sdílí mnoho vlastností s některými jinými znakovými systémy, nebo dokonce se všemi (pansemiotieke vlastnosti). Podobně ani druhá námitka neobsahuje nic, co by bylo specifické jen pro literaturu: otázka vztahu mezi slovem a světem se týká nejen slovoj ného umění, ale vlastně všech druhu jazykového styku. Lingvistika je s to zkoumat všechny možné otázky vztahu mezi promluvou (discourse) a širším univerzem, v němž se promluva uskutečňuje (uniiwrse of discourse): zkoumat, co z tohoto univerza je danou promluvou verbali-zováno a jak je to verba li zo váno. Avšak pravdivostní hodnoty, pokud jsou — řečeno s logiky — „mimojazykovými entitami'', samozřejmě překračují hranice poetiky a lingvistiky vůbec. Někdy slyšíme, že v protikladu k lingvistice se poetika zabývá hod nocením. Toto vzájemné oddělení dvou oblastí se zakládá na běžném, ale mylném výkladu kontrastu mezi strukturou poezie a jinými typy slovesné struktury: tv se prý odlišují svou „nahodilou'", ne/.áměrnou povahou od ..nenahodilého", účelového charakteru básnického jazyka. Vlastně však je ka/.dá jazyková činnost cílově zaměřena, ale cíle jsou různé, a shoda určitých prostředků se zamýšleným účinkem je otázka, jež pokaždé zaměstnává badatele nad různými druhy slovesné komunikace. Existuje těsná souvztažnost, těsnější, než si to uvědomují kritikové, mezi šířením jazykových jevu v prostoru a čase a prostorovým a časovým rozpětím literárních modelu. Dokonce i tak diskontinuitní způsob expanze, jako je náhlé vzkříšení zamítaných nebo zapomenutých básníků — např. posmrtný objev a následující kanonizace Emily Diekinsonové (t 1886), Cerarda M. Jlopkinse (t 1889), zpožděná sláva Lautréamontova (t 1870) mezi surrealisty nebo pozoruhodný vliv dosud zanedbávaného Cypriána Norwida (t 1.883) na moderní polskou poezii —, nachází paralelu v dějinách spisovných jazyků, jež snadno oživují zastaralé vzory, někdy i dlouho zapomenuté, jako to bylo ve spisovné LINGVISTIKA A POETIKA češtine, opírající se počátkem devatenáctého století o vzoree století šestnáctého. Naneštěstí terminologická konfuze literární vědy („literary studies") a kritiky („criticism") svádí literární badatele k náhradě popisu vnitřních hodnot literárního dúa subjektivními, cenzorskými rozsudky. Nálepka »literární kritik" užitá k označení pracovníka zabývajícího se zkoumáním literatury je právě tak mylná, jako kdybychom lingvistu nazývali „gramatickým (lexikálním) kritikem". Syntaktické nebo morfologické zkoumání nesmí být vytlačováno normativní gramatikou - a stejně ani žádný manifest, vnucující kritikův osobní vkus a názor na literární tvorbu, nemůže působit jako náhrada za objektivní vědeckou analýzu slovesného umění- Tato teze nemá být mylně ztotožňována s kvietistickým principem laissez faire; každá slovesná kultura předpokládá programatické, projektující, normativní snahy. Proč však máme přímočaře rozlišovat čistou a užitou lingvistiku nebo fonetiku a ortoepii, ale nikoli literární vědu a kritiku? Literární věda s poetikou jako ústředním oddílem se shodně s lingvistikou skládá ze dvou souborů otázek: synchronic, a diachronie. Synchronní popis zkoumá nejen literární produkci každého daného období, nýbrž také tu část literární trudíce, která v příslušném období zůstala živá nebo byla oživena. Tak například na jedné straně Shakespeare, na druhé straně Donne, Marvell, Keats a Emily Dickinsonová patří k živé zkušenosti současného anglického básnického světa, zatímco díla Jamese Thomsona a II. Longfellowa nepatří v přítomné chvíli k živoucím uměleckým hodnotám. Výběr klasiků a jejich reinterpretace novými proudy je podstatným problémem synchronního studia literatury. Stejně jako synchronní lingvistika nemá být ani synchronní poetika směšována se statikou; každé stadium rozlišuje mezi konzervativnějšími a novátorštějšími formami. Každé současné stadium se vnímá ve své časové dynamice a na druhé straně historický přístup jak v poetice, tak v lingvistice se zabývá nejen změnami, ale i nepřetržitě působícími, trvalými, statickými činiteli. Opravdu všeobecná historieká poetika nebo historie jazyka je nadstavbou, která musí být vybudována na řadě následných synchronních popisů. Naléhání, aby se poetika oddělila od lingvistiky, je oprávněno jen za těch okolností, když oblast lingvistiky je bezdůvodně omezována, jako například když někteří lingvisté se dívají na větu jako na nejvyšší ana-lyzovatelnoii konstrukci, nebo když obor lingvistiky se omezuje na samotnou gramatiku nebo jen na mimosémantieke otázky vnější formy nebo ' Viz pěkný vykla«! H. Havránka, Spisovný jazyk český, Československá vlastivěda, 2. řada, Praha 1936. konečně na inventář označujících prostředků bez ohledu na volné variace. Voegelin" jasně ukázal na dva nejdůležitější, navzájem spjaté problémy, které stojí před strukturní lingvistikou, jmenovitě na potřebu revize „hypotézy o monolitním jazyku" a na nutnost zabývat se „vzájemnou závislostí různých struktur uvnitř jednoho jazyka". Není pochyb, že pro každé jazykové společenství, pro každého mluvčího existuje jednota jazyka, ale tento všeobjímající kód představuje systém vzájemně spjatých subkodu, každý jazyk obsahuje několik souběžných struktur, a každá z nich je charakterizována jinou funkcí, i Musíme ovšem souhlasit se Sapirem, žn obecně „ideace svrchovaně vládne v jazyce...", ale tato svrchovanost nedává lingvistům pravomoc k přehlížení „sekundárních činitelů". Emotivní elementy řeči nemohou být popsány podle Joosova názoru .,konečným počtem absolutních kategorií**, a proto je týž badatel klasifikuje „jako mimolingvistické elementy reálného světa". Pro nás tedy prý „zůstávají nejasnými, proteovskými, kolísavými jevy", a my, jak uzavírá Joos, „je odmítáme strpět ve své vědě". Joos je ovšem vynikajícím expertem na experimenty s redukcí, a tak jeho důrazný požadavek „vymýcení" emotivních elementů z „lingvistické vědy" je radikálním experimentem v oblasti redukce — reductio ad absurdum. Jazyk musí být zkoumán ve veškeré rňznotvárnosti svých funkcí. Než přikročíme k básnické funkci, musíme určit její místo mezi ostatními funkcemi jazyka. K nástinu těchto funkcí potřebujeme stručný přehled konstitutivních Činitelů každé řečové události, každého aktu slovní komunikace. MLUVČÍ (Addresser) posílá sdělení (Message) adresátovi (Addressee). Aby mělo působnost, vyžaduje sdělení nějaký koktbxt (Context, „referent" v jiném, poněkud mnohoznačném názvosloví), k němuž poukazuje, vnímatelný adresátem a buď verbální nebo přístupný verbalizaci; dále vyžaduje Kón (Code), plně nebo přinejmenším částečně společný mluvčímu a adresátovi (nebo jinými slovy, kódovateli a dekó-dovateii sdělení); a konečně kontakt (Contact), fyzikální kanál a psychické spojení mezi mluvčím a adresátem, umožňující oběma zahájit komunikaci a setrvat v ní. Všechny tyto činitele, neodlučně obsažené v slovní komunikaci, lze schematicky sestavit takto: C. F. Voogeliii, Casual and Noncasual Utterances within Unified Structures, Style in Language, Cambridge, Mass. 1960, sir. 57-68. - Voegeliiuiv referát, jakož, i řada dalších textu, o nichž so. tu Jakobson zmiňuje, byl předueseu iia trže konferenci jako výklad Jakobsoiniv. Viz poznámky nu konci kuiby. (Pozn. wd.) 3 E. S 4 apir. Language, New York 1921, str. 40. M. Joos. Description of Language Design, Journal of the Acoustical Society of America 22. 1950, str. 701-708. LINGVISTIKA A POETIKA 77 KONTEXT SDĚLENÍ MLUVČÍ ................... ADRESÁT KONIAKT KÓD Každv z těchto šesti činitelů určuje jinou jazykovou funkci. Rozlišujeme smi základních aspektů jazyka, těžko bychom však našli jazykové sdělenu jež by plnilo pouze jedinou funkci. Rozdíl nezáleží v monopolu jediné z několika funkcí, nýbrž v rozdílné hierarchu funkcí. Slovesná struktura sdělení závisí v prvé řadě na funkci dominantní. Ale i když zaměření (Umstellung) k označovanému předmětu (referent), orientace na ko*tkxt - zkrátka tzv. hkkkhknCkí (referential), denotativní (denotative), poznavací (cognitive) funkce - má v početných sděleních vedoucí úlohu, musí pozorný lingvista brát v úvahu, že i v takových sděleních mají průvodní účastenství funkce ostatní. Takzvaná kmot/vní (emotive) neho „expresívni" funkce, koncentrovaná k mluvčímu, míří k přímému vyjádření postoje mluvního k tomu, o čem hovoří. Směřuje k vytvoření dojmu jisté emoce, pravdivé nebo fingované; proto termínu „emotivní", uvedenému a obhajovanému pražským teoretikem Antonem Martym,5 je vhodné dát přednost před termínem „emocionální". Čistě emotivní vrstva v jazyce je prezentována citoslovci. Ty se liší od prostředků referenčního jazyka jak svou zvukovou podobou (zvláštní zvukové řady nebo i zvuky jinde neobvyklé), tak svou úlohou syntaktickou (nejsou součástmi vět, nýbrž jejich ekvivalenty). „Tut\ Ti«., řekl Mc.Cinty": celá výpověď postavy z románu Conana Dnyla se skládá z dvou mlasknutí, konvenčně reprodukovaných anglickým pravopisem. Emotivní funkce, odhalená v citoslovcích, zabarvil je do jisté míry všechny naše výpovědi, a to na fonické, gramatické a lexikální rovině. Analy-zujeme-li jazyk z hlediska obsažené informace, nemůžeme pojem informace omezit na poznávací aspekt jazyka. Člověk, užívající expresivních příznaku k naznačení svého hnčvného nebo ironického postoje, sděluje zveřejnitelnoii (ostensible) informaci, a toto jazykové chování samozřejmě nelze srovnávat s takovou nesemiotickou. vyživovací činností, jako je „pojídání grapefruitu", jak by to vyplývalo z Chatmanuva troufalého přirovnání. Rozdíl mezi [big] a [bi:g] s emfalickým prodloužením samo hlásky je právě tak konvenčním, kotlovým příznakem, jako rozdíl mezi krátkou a dlouhou samohláskou v českých dvojicích typu [vij vy a [vi:] ví, pouze s tím rozdílem, že v druhém příkladu je diferenční informace 5 A. Marry, Untersuchungen zur Criuidlefiiins, tint aUarmeinen Grammatik mid $pruchphiloso]>hie I, Hall« 1908. I fonematioká a v příkladu prvém je emotivní. Pokud nám jde o fonemieké invarianty, pak anglické /i/ a /i:/ vystupují jako pouhé varianty téhož fonému, ale zabýváme-li se jednotkami emotivními, poměr variant a invariant je obrácen: délka a krátkost jsou invarianty, realizované různými fonémy. Saportův dohad, že emotivní diference je mimojazykový příznak, „příslušející k přednesu sdělení, a ne sdělení samému",1 libovolně redukuje informační kapacitu sdělení. ľSekdejsí herec Stanislavského Moskevského divadla mi vyprávěl, jak při přijímací zkoušce mu slavný režisér dal vytvořit rozlišením expresivních odstínů čtyřicet různých sdělení z věty Segodnja večerom (Dnes večer). Napsal seznam asi čtyřiceti emocionálních situací, a pak vyslovoval danou větu tak, aby odpovídala každé z nich; posluchači měli rozeznat situaci z pouhých proměn zvukového obrysu týchž dvou slov. Požádali jsme tohoto herce, aby nám pro potřebu naší práce o popisu a analýze současné spisovné ruštiny (za podpory Rockefeller ova fondu) opakoval Stanislavského test. Zapsal nějakých padesát situací jako rámec téže eliptické věty a vytvořil z ní padesát odpovídajících sdělení, jež byla zaznamenána na magnetofonovou pásku. Většinu sdělení byli moskevští posluchači s to správně a zevrubně dekódovat. Mohu připojit, že všechny takové emotivní narážky se dají lehko podrobit lingvistické analýze. Orientace na aohksáta, ko.vviivm' (conative) funkce, nachází nejčistší gramatický výraz ve vokativu a imperativu, které se syntakticky, morfologicky a často i fouologicky odchylují od ostatních jmenných a slovesných kategorií. Rozkazovací věty se od základu liší od vet oznamovacích: v protikladu k nim nepodléhají pravdivostnímu ověření. Když Piano v O "Nežilově hře The Fountain praví (prudkým rozkazovacím tónem) „Pij!", pak imperativ nemůže vyvolat otázku „je to pravda?", která může však být zcela dobře položena po větách jako „někdo pil", „někdo bude pít", „někdo b) pil". Oznamovací věty, v protikladu k rozkazovacím, lze přeměnit v otázky: ..pil někdo?", „bude někdo pít.?", „pil by někdo?". Tradiční model jazyka, jak ho objasnil jmenovité Uuhler,' se omezoval na ty tu tři funkce — emotivní, konativní, a poznávací — a na tři vrcholy tohoto trojúhelníkového modelu, prvou osobu mluvčího, druhou osobu adresáta a na „třetí osobu", lépe na toho nebo na to, o čem se mluví. 7, tohoto triadického modelu lze snadno vyvodit jisté přídatné jazykové funkce. Tak magická, zaříkávači funkce je v podstatě jakousi přeměnou nepřítomné nebo neživé „třetí osoby" v adresáta konativního sdělení: -,Ať toto ječné zrno vyschne, Ijuj, líiij, tfuj, tfuj/' (Litovská čarodějná S. Saporl», The Application of Lmguuttivs tu the Study of Poetů- Language* Styl« in Language str. Jttl. K. Biihk-r. Dip Axiommik dar Sprachwissenschaft, Kaut-Stiuliť.ii 38. 1933, «r. 19-90; týž, Sprachtlie.nrie. J f na 1934. LINGVISTIKA A POETIKA 79 formule).8 „Vodo, řeko královno, úsvite! Pošlete hřích za sivé moře, pošlete na dno mořské, ať jako šedý kámen nikdy nepovstane ze dna mořského, ať se hřích nikdy nevrací tížit lehké srdce služebníka božího, at se hřích ztratí a potopí." (Severoruské zaříkadlo).9 ,-Slunce v Gabaon zastav se, a měsíc v údolí Aialon. I zastavilo se slunce, a stál měsíc..." (Jozue 10, 12). Pozorujeme však tři další konstitutivní činitele slovní komunikace a tři odpovídající funkce jazyka. Jsou sdělení sloužící v prvé řadě k navázání- pokračování a přerušení komunikace, k ujištění, že kanál normálně pracuje (Haló, slyšíte mě?), k připoutání nebo udržení partnerovy pozornosti (Jste tam ještě?: nebo Shakespearovými slovy Ponechte mi sluchu!; a na druhém konci drátu Ehm ehm). Toto zaměření na kontakt, nebo v Malinovského10 terminologii katická funkce, může být vyjeveno ve štědré výměně ritualizovaných formulí, v dokonalých dialozích s jediným účelem prodloužení komunikace. Spisovatelka Dorothy Parkerová zachytila výmluvné příklady: ,.Tak!" řekl mladík. „Tak!'" řekla. „Tak jsme,'* řekl. „Jsme," řekla, „nebo ne?" „Možná že jsme byli," řekl, „a co! Jsme." „Tak!" řekl, „tak." Úsilí zahájit a udržovat komunikaci je typické pro mluvící ptáky: fatická funkce jazyka je tak jedinou funkcí, kterou sdílejí s lidmi. Je to také první verbální funkce, kterou si osvojí děti; mají sklon komunikovat dřív, než jsou schopny vyslat nebo přijmout informativní sdělení. Moderní logika činí rozdíl mezi dvěma rovinami jazyka, „předmětovým jazykem", který mluví o předmětech, a „metajazykem", pojednávajícím o jazyce - podle známého termínu, vytvořeného Alfredem Tarskim. Me-tajazyk však není pouze nezbytným vědeckým nástrojem, užívaným logiky a lingvisty; hraje také důležitou roh v našem každodenním jazyce. Tak jako Moliěrův Jourdain užíval prózy, aniž o tom věděl, užíváme metaja-zyka bez vědomí metajazykového charakteru své činnosti. Kdykoli si mluvčí anebo adresát potřebují ověřil, zda užívají téhož kódu, řeč se soustředí na kói> a plní mktajazykovou (tj. vysvětlivkovou - glossing) funkci. „Nerozumím vám. co jste tím mínil?" ptá se adresát; Shakespearovými slovy - „What is't thou say'st?" A mluvčí, předpokládaje takovou pochybnost, se ujišťuje: „Víte, co mám na mysli?" Představte si takový 8 V. J. Mansikka, Litauische Zaubersprüche, Folklore Fallows Coiinminiratioiis č. 87, 1929, str. 69. 9 P. řf. Rylmikov, Pvsni :i, Mo«kva 1910, str. 2l7n. 1,1 B. Malinuwski. The Problem of Meaning in Primitive Languages, v kiiir^ C. K. Ogdcn a T. A. Richards, Tim Meaning of Meaning. New York and London 1953 (9. vyil.), str. 296-336. " A. Tarski, Pojecie prnvuiy v jezy k ach nauk fatiukcyjnych. Warszawa 1933; týž. Dur Wahrheitsbegriff in den formalisierten Sprachst, Studia Pltiloso|>I)ica I, 1036. 0 dráždivý dialog: „Ten beán vybouch." „Ale co je to vybouchT1 „Vybouch znamená, že prolít." „Prolu?" „Prolítnout jo neudělat zkoušku." ,.A co jeto btvín?" trvá na svém tazatel, v oblasti studentského slovníku nevinná duše. „Beán je (nebo znamená) student nižšího ročníku." Všechny tyto věty, vyjadřující totožnost, sdělují informaci výlučně o lexikálním kódu příslušného jazyka; jejich funkce je přísně metajazyková. Každý proces jazykového učení, zvláště dětské osvojování mateřštiny, široce využívá takových metajazykových operátu; a afázie muže být často vymezena jako ztráta schopnosti k operacím téhož druhu. Uvedli jsme všech šest činitelů slovní komunikace s výjimkou sdělení samého. Zaměření (Einstellung) na sdělení jako takové, koncentrace na sdělení pro ně samo, je poetická (poetic)12 funkce jazyka. Tuto funkci nelze účinně studovat v izolaci od obecných problémů jazyka, a na druhé straně systematické poznání jazyka vyžaduje důkladnou pozornost k jeho poetické funkci. Každý pokus omezit sféru básnické fuukco na poezii nebo ohraničit poezii básnickou funkcí by byl klamným zjednodušením. Poetická funkce není jedinou funkcí slovesného umění, ale pouze jeho dominantní, determinující funkcí; v ostatní jazykové činnosti pak působí jako podřízená, přídatná složka. Tato funkce posiluje hmatatelnost znaků a tak prohlubuje základní dichotomii znaků a objektů. Proto lingvisté zabývající se poetickou funkcí nemohou se omezit na oblast poezie. „Proč vždycky říkáte Jana a Magdaléna, a nikdy Magdalénu a Janal Máte radši Janu než druhé dvojče?" „Ale vůbec ne, jen to plynnčji zní." V řadě dvou souřadných jmen, pokud nezasahují záležitosti hierarchie, mluvčímu podvědomě vyhovuje - jako správné uspořádání tvaru výpovědi — postavení kratšího jména dopředu. ř í Jedna dívka obvykle říkala „darebák Dárek". „Proč darebák?" „Protože ho nemám ráda." „A proč neprotiv«, rošťák, luny> nebo pacholek?* „Nevím proč, ale darebák mu sedí nejlíp." Aniž si to uvědomovala, držela se básnického prostředku, paronomázic. Jadrně konstruované politické heslo / like Ike /aj lajk aj k/ se skladá ze tří jednoslabičných slov a zahrnuje- tři dvojhlásky, z nichž každá je symetricky následována jedním konsonantem /..l..k..k/. Sestava těchto tří slov vytváří variaci: žádná souhláska v prvním slově, dvě obklopují dvojhlásku ve druhém, jedna koncová souhláska ve třetím. Podobné do-;: minantní jádro /aj7 postřeh! flymes v některých sonetech Kealsových.,:< Obě kola tříslahičné formule I like / Ike se rýmují, přičemž druhý člen rýmového páru je plně obsažen v prvním (rýmové echo), /lajk/ - /ajk/, :i Pro stylistickou diferenciaci užíváme občas také sviionvma básnická funkce (Poiíit. vyti.) '■ D. Hymrs, Phonological Aspects of Style: Some English bonnets. Stvk- in language, str. 123-126. LINGVISTIKA A POETIKA paronomastioký obraz citu naprosto objímajícího svůj předmět. Obě kola navzájem aliterují, a první aliterující slovo je obsaženo v druhém /aj/ — /ajk/, paronomastický obraz milujicího subjektu objatého milovaným předmětem. Sekundární básnická funkce tohoto volebního sloganu posiluje jeho působivost. Jak jsme řekli, jazykovedný výzkum básnické funkce musí překračovat hranice poezie, a na druhé straně jazykovedné zkoumání básnictví se nesmí omezovat na básnickou funkci. Při dominanci poetické funkce předpokládá osobitost rozličných básnických druhů různě odstupňované účastenství ostatních jazykových funkcí. Epika, soustředěná k třetí osobě, do značné míry zahrnuje referenční funkci jazyka; lyrika, orientovaná na osobu prvou, je intimně spojena s funkcí emotivní; básnictví druhé osoby je prosyceno konati v ní funkcí, a je buď prosebné, nebo exhortativní, podle toho, zda prvá osoba je podřízena druhé nebo naopak. Když je nyní náš zběžný popis šesti základních funkcí slovní komunikace víceméně úplný, můžeme schéma fundamentálních činitelů doplnit odpovídajícím schématem funkcí: POZNÁVACÍ EMOTIVNÍ POETICKÁ KONATIVNÍ FATICKÁ METAJAZYKOVÁ Jaké je empirické jazykové kritérium básnické funkce? A zvláště, jaký je nezbytný příznak, inherentní každému básnickému dílu? Pro odpověď na tuto otázku musíme připomenout dva základní postupy uspořádání, užívané při jazykové činnosti, výběr a kombinaci. Je-H tématem sdělení „dítě", mluvčí vybírá jedno z daných víceméně podobných jmen jako dítě, děcko, chlapec, jež jsou všechna v jistém ohledu ekvivalentní; vypovídaje pak o svém předmětu, může vybrat jedno ze sémanticky příbuzných sloves - spí, dřímá, klímá, dává si dvacet. Obe vybraná pojmenování se kombinují v proudu řeči. Výběr se uskutečňuje na základě ekvivalence, podobnosti a rozdílnosti, synonymity a anto-nymity; kombinace, výstavba řady, je založena na soumeznosli (contiguity). Poetická funkce projektuje princip ekvivalence z osy výběru na osu kombinace. Ekvivalence je povýšena na konstitutivní prostředek řady následných členů (sequence). V poezii vystupuje jedna slabika jako ekvivalentní s kteroukoli jinou slabikou řady; slovní prízvuk je pokládán za ekvivalentní jinému slovnímu prízvuku, a stejně se navzájem rovnají slabiky neprízvučné; prozodicky dlouhá slabika je srovnatelná s dlouhou, krátká s krátkou; mezislovní předěly jsou navzájem 82 rovnocenné, a stejně pozice, kde předěly nejsou přítomny; totéž platí o předělech syntaktických. Slabiky se mění v jednotky míry, a stejně móry nebo prízvuky. Lze namítnout, že i metajazyk vytváří řady ekvivalentních jednotek, když totiž kombinuje synonymické výrazy do výroku o rovnosti: A - A (Klisna je samice od koně). Básnictví a metajazyk jsou však navzájem v diametrální opozici: v metajazyku je řady využito k vytvoření rovnosti, v básnictví je rovnosti využito k vybudování řady. V poezii a do jisté míry i v latentních projevech básnické funkce se stávají řady, oddělené mezislovními předěly, srovnatelnými, ať jsou pociťovány jako izochronní, nebo jako odstupňované. Jana a Magdaléna nám ukázaly básnickou zásadu slabičného narůstání, princip, jenž ve veršových klauzulích srbské lidové epiky byl povznesen na závazný zákon. Symetrie tří dvouslabičných sloves s identickou počáteční souhláskou a koncovou samohláskou dodala skvělosti Caesarove lakonické zprávě o vítězství: „Veni, vidi, vici.'''' Kvantitativní měření (measure) řad je prostředek, jehož se mimo do-<^h poetické funkce v jazyce neužívá. Jenom v poezii s jejím pravidel ným opakováním ekvivalentních jednotek je čas řečového proudu vnímán stejně jako - abych uvedl jinou semiotickou strukturu — čas hudební. Gerard Manley Hopkins, vynikající badatel v oblasti básnického jazyka, definoval verš jako „řeč plně nebo částečně opakující touž zvukovou figuru". ÍSa následující Hopkinsovu otázku „Je však všechen verš poezií?'* lze definitivně odpovědět, jakmile básnická funkce přestane být svévolně omezována na básnictví. Hopkinsem citované mnemotechnické řádky, jako Thirty days hath September, novodobé reklamní rýmovačky, středověké veršované zákoníky, připomenuté Lotzem, nebo konečně sanskrtská veršovaná vědecká pojednání, jež jsou v indické tradici přísně rozlišována od pravé poezie (kävya) - všechny tyto metrické texty užívají básnické funkce, aniž by jí ovšem připisovaly vedoucí, určující roh. jakou má v poezii. Tak verš skutečně překračuje hranice poezie, ale současně vždy implikuje básnickou funkci. Pravděpodobně žádná lidská kultura nepomíjí veršování, existuje však mnoho kulturních útvarů bez „užitkového*' verše; a také v těch kulturách, jež vládnou jak čistým, tak užitkovým veršem, jeví se druhý typ jako sekundární, nepochybně odvozená záležitost. Přizpůsobení básnických prostředků nějakým cizorodým účelům nemůže skrýt jejich původní pod tatu právě tak jako elementy emotivního jazyka, když je jich užito v poezii, dále zachovávají své emotivní zabarvení. Obstruující poslanec, filibuster, mů- T. Maretic, Metrika nnrodnih naših pjesama, Zagieli 1907, § 81-fi.L "* G. M. Hopkins, The Journals and Papers. London 1959. str. 289. 'J. Lotz, Metric Typology. Style in Language, str. 137. LINGVISTIKA A POETiKA že z tribuny parlamentu recitovat Hiawathu, protože je to dlouhá há-9. 34 sově terminologii) počet slabik v nedůrazné části taktu („slack", slabé, podle Ilopkiiise)1 se může měnit, ale část důrazná (iktus) trvale obsahuje slabiku jedinou. ; V každém akcentovém verši se protiklad vyšší a nižší význačnosti uskutečňuje jako kontrast slabik prízvučných a neprízvučných. Většina akcentových systému pracuje primárně p protikladem slabik se slovním přízvukem a bez něho, ale některé druhy akcentového verše užívají syn taktických, větných prízvuku, těch, jež Wimsatt a Beardsley uvádějí jako „hlavní prízvuky v hlavních slovech" a jež jsou v opozici jako význačnější proti slabikám bez tohoto hlavního, syntaktického důrazu. V kvantitativním („časoměrném") verši jsou jako více a méně význačné postaveny do opozice slabiky dlouhé a krátké. Nositeli tohoto kontrastu jsou obvykle slabičná jádra, fonologicky dlouhá nebo krátká. Ale v metrických systémech, jako je starořecký a arabský, které „poziční" délku pokládají za ekvivalentní délce „přirozené", hraji minimální slabiky, slo zené ze souhláskového fonémů a jednomórové (krátké) samohlásky, úlohu jednoduššího a méně význačného elementu, a jako takové jsou postaveny do opozice proti slabikám, jež mají navíc druhou móru (obsahují dlouhou samohlásku) nebo koncovou souhlásku, a jsou tedy složitější a význačnější. Zůstává otevřená otázka, zda vedle akcentového a časomerného verše existuje „tonemický" versifikaění typ v jazycích, kde k rozlišování slovních významů se užívá slabičných intonací.- V klasické čínské poezii" slabiky s modulacemi (čínsky ísé, „šikmé tóny") jsou v opozici proti slabikám nemodulovaným (p%ing^ „rovné tóny"), ale v základech této opozice pravděpodobně leží časomerný princip, jak to předpokládal už Poliv an ov a bystře interpretoval Wang lá; ' v čínské metrické tradici jsou „rovné" tóny v opozici proti tónům „šikmým1,4 jako dlouhé intonační slabičné vrcholy proti vrcholům krátkým, takže verš je založen na opozici délky a krátkosti. ,B G. M. Ilnpkin», The Partus. 4. vyd., London 1967, Mr. 45. W. K. VPinisatt a M. C. 13»aidsli;y, Tím Concept of Meter: un lixaercise in Abstraction, zkrácení; v cil. ľi9, sir. 592. ' R. Jakohson. Ziiftlnily ieskvlio verše. Praha J926. v toto ku /c str. 157. J- L. B h Prosoclic Elements in 'l"ang Poetry, Indiana University Conference on Oriental-Western Literary Relations, Chápej IIUI 1955, str. 49-63. ft. D. Polivaiiov, O nivtriceskom charaktere kitajskogo btichosloženija, Izhraiiiiyjc rahoty: stuťji po ohščemu juzykoznaniju, Moskva 1968, str. 310-313. Wang Li, IJa-yii sluh-lii-hsiieh (= Čínská vc.rsifikarr). Šanghaj 1<)58. Srov. nyní tez R. Jakobson, The Modular Design of Chines* Regulated Verse, Kchaniieis el Communications - Mélanped offen» a Chimin Lévi-Strkng«, The Hague-Paris 1970. str. 597-605 a SW 5. LINGVISTIKA A POETIKA Afrikanista Joseph Greenherg24 me upozornil na jinou variantu tonc-mícké versifikace - na verš hádanek v jazyce Kfik, založený na příznaku tónové výsky. V ukázce citované Simmonsem25 úkol a řešení hádanky tvoří dva osmislabičné verše se stejným rozložením vysokých (v) a nízkých (n) slabičných fonémů; nadto v každém půlverši poslední tři slabiky ze čtyř vvtvářejí totožný toncmický vzorec: nvvnJvvvnllnvvnlIwvnlL Zdá-li se být čínská versifikace zvláštní odrůdou časomerného verše, pak verš efických hádanek je spojen - na podkladě opozice dvou stupňů význačnosti (síla nebo výška) slabičného tónu - s bežným veršem akcentovým. Versifikační systém muže být tedy založen na opozici vrcholově a okrajové části slabiky (sylabický verš), na relativní úrovni vrcholů (akcentový verš), nebo na relativní délce slabičných vrcholů nebo slabik vcelku (kvantitativní verš). V literárních příručkách se někdy setkáváme s pověrečnou kontrapo-zicí sylabismu, prý pouhého mechanického počítání slabik, s živým tepem akcentového verše. Když však srovnáme dvoudobá metra" ' přísně syla-bické a zároveň akcentové versifikace (tj. verše sylabotónického), pozorujeme dva stejnorodé vlno vité sledy vrcholů a nížin. Ta z těchto dvou vlnovek, jež představuje slabiky, nese na hřebeni nukleární slabičné fo-némy a v dolících obvykle fonémy marginální. Přízvuková křivka navrstvená (superimposed) na křivku slabik zpravidla ve svých vrcholech a dolících střídá slabiky prízvučné a neprízvučné. Pro srovnání s anglickým veršem, který byl na této konferenci obšírně analyzován, upozorňuji na podobné ruské dvoudobé veršové formy, jež byly v posledních padesáti letech podrobeny vyčerpávajícím výzkumům.27 Strukturu verše lze velmi přesně popsat a interpretovat v termínech pravděpodobností přechodu. Vedle závazného mczislovního předělu mezi verši, který je invariantou všech ruských meter, pozorujeme v klasickém systému ruského slabičné akcentového verše (sylabotónického po- 24 Viz J, Creenberp, Survey of African ľrosoclic Systems in Culture in History: Essays iti Honor of Paul Radin, New York I960, str. 927-978. Prozodioké a rýmovc" korespondence niwti otázkou a odpovědí v rozmanitých druzích afrických hádanek nebo mezi složkami přirovnání v analogických formách přísloví musí být - ŕím podrobněji je zkoumáme, tím je to zřetelnější - perlivě odlisovány od otázek vftršovólu» uspořádání. Viz též K. L. Pike, Tores Puns in Misteco. International Journal of American Linguistics 11, 1945 a 12, 1946. 25 D. C. Simmons. Specimens of E fie Folklore, Folk-lore 46, 1955, str. 228. Viz téz týž. Cultural Functions nf the F.fic Tone Riddle. Journal of American Folklore 71, 1958 a Erotic lbibio Tone-Riddles, Man 56. J956. 26 Dvoudobá metr«, tj. řady s členěním po dvou slabikách, trnehej a jamb. (Pozn. vy A.) 27 Viz z<-jm<-n» K. Taranovski. Rušiti dvodvtni ritmovi, Bělehrad 1955. Srov. J. Hailey, Some Recent Developments in the Study of Russian Versification, Language and Style 5, 1972. str. 153-191. 1-í.í "v-i •( ,1 c dle domácí terminologie) následující konstanty: 1. stálý počet slabik ve verši od počátku po poslední iktus; 2. závazná přítomnost slovního prízvuku na posledním iktu; 3. závazná nepřítomnost slovního prízvuku na slabice neiklové, jestliže na iktus připadá neprízvučná slabika leže slovní jednotky (takže slovní přízvuk může padnout na neiktovou slabiku jen v případě, že je to přízvuk jednoslabičné slovní jednotky). Souběžně s těmito charakteristikami, závaznými pro každý verš daného metra, existují další rysy, jež se vyskytují s velkou pravděpodobností, aniž by musely být přítomny konstantně. Vedle signálů, jejichž výskyt je jistý („pravděpodobnost rovna jedné"), vstupují do pojmu metra signály, jež se vyskytují pravděpodobně („pravděpodobnost menší než jedna"). Ľžijeme-li Cherryho popisu lidské komunikace." můžeme říci, že čtenář poezie samozřejmě „nemusí být s to připsat číselné frekvence" konstitutivním rysům metra, pokud však vnímá tvar verše, dostává nevědomky představu o jejich „hierarchickém odstupňování". V ruských dvoudobých rozměrech jsou všechny liché slabiky, počítáno nazpět od posledního iktu — stručně, všechny slabiky neiktové — obvykle vyplněny slabikou neprízvučnou, vyjímaje jakési velmi nízké procento prízvučných monosylab. Všechny sudé slabiky, zas počítáno od posledního iktu, dávají značnou přednost slabikám se slovním přízvukem, ale pravděpodobnosti výskytu prízvuku jsou na jednotlivých iktech verše rozloženy nestejnoměrně. Cím vyšší je relativní četnost slovních prízvuku na daném iktu, tím nižší se ukazuje lato četnost na iktu předchozím. Poněvadž je poslední iktus přizvukován konstantně, vykazuje iktus předposlední nejnižší procento slovních prízvuku: v dalším předchozím iktu je zase jejich počet vyšší, aniž by dosahoval maxima, demonstrovaného iktem posledním; na dalším iktu směrem k počátku verše počet prízvuku znovu klesá, aniž by bylo dosaženo minima z iktu předposledního. A tak lze postupovat dále. Tak rozložení slovních prízvuku na iktech v rámci verše, diferenciace silných a slabých iktů, vytváří regresivní vlnovitou křivku, jež je nadstavbou nad vlnivou alternací iktů a slabik neiktových. Mimochodem, vzniká zajímavá otázka vztahu mezi silnými ikty a větnými důrazy. Ruská dvojslabičná metra jeví rozvrstvené uspořádání tří vlnovitých křivek: 11 alternace slabičných jader a okrajů; 11/ rozdělení slabičných jader na alternující jádra iktová a neiktová; 111/ alternace silných a slabých iktů. Např. ruský mužský čtyřslopý jamb devatenáctého a dvacátého století lze znázornit následujícím obrazcem: C. Cherry, On Human Communication, New York 1957. Jako prvá s>e tu počítá slabika ifcnft přrd posledním iktem; poslt-itní iktus sám je i. V tomto počítání pozicí „nulovou"'. (Pozn. vyd.) LINGVISTIKA A POETIKA