To, že o tom musí nadělat tolik řečí, je výmluvnější než mnoho slov

   Ať už hovoříme nebo mlčíme, pro zkušeného pozorovatele vypovídá naše jazykové chování o nás
   vždy víc, než vlastně sdělit chceme. Je příznačné, jakou mimikou nebo gestikou náš projev
   mimoděk doprovázíme. Smysl verbální výpovědi, jež často sahá ke konvenčním obratům a sděluje
   sémanticky neutrální obsahy, se mnohdy projeví teprve intonací, barvou hlasu nebo jinými
   neverbálními signály: smysl je jimi oslabován, modifikován, ba i popírán. Může vznikat dojem,
   jako bychom s přibývajícím věkem užívali jazyka stále více k zastírání našich úmyslů než k
   jejich sdělování. I když se mluvčí vyhýbá nějakému tématu, problém věčně mnohomluvně obchází,
   může to o něm mnoho prozradit . Vezměme si například našeho upovídaného kolegu XY...

   

   K charakteru ironie

   Patří k charakteru ironie, že něco jiného míní než pojmenovává. Tato dvojsmyslnost vyvolává
   napětí a překvapení. Je tím ovšem i omezeno porozumění, poněvadž je odkázána na předpoklady,
   ležící mimo text. Aby bylo pochopeno, může se ironické vyjadřování zaměřit tou měrou na to, co
   je také míněno, že se svými příliš okatými narážkami samo připraví o nepřímost svého záměru a
   tím o dvojsmyslnost této hry. Proto by měla ironie raději získávat svůj význam přímo z
   kontextu a tendovat k sebeironii. Vyjádřeno Musilovským citátem: Ironie je: zobrazit klerikála
   tak, že je vedle něho zasažen i bolševik. Zobrazit pitomce tak, že autor náhle pocítí: to jsem
   přece částečně já sám.

   (231 slov)