Tuto sobotu chtěli jet plavit koně. Slunce pálilo, a báli si, že by z toho i tentokrát mohlo
   sejít. Po obědě se na obloze objevily šedé mraky.

   Vašek zpozoroval, že se otec baví před vraty s cizím mužem, jenž přijel v malém voze, a že
   vstoupili do domu. Když ho za chvíli otec volal, neozýval se. Ani když otec několikrát za
   sebou rychle a rozhněvaně své volání zopakoval, se mu neozval.

   "Teď jsem ho tu někde viděl!" řekl sedlák otráveně. "Celý den se takhle toulá! [...] Před
   nějakou dobou si rozřízl nohu o střep, jinak bych ho už dávno o žních zapřáhl. Budete ho
   muset  držet zkrátka, pane Voska."

   [...]

   Za posledními třemi domy ve vesnici, malými a chatrnými [...] se do nedohledna táhla sklizená
   pole. [...] V jednotvárné šedavé hnědi strnišť ležela uprostřed nepravidelného kousku louky tůň,
   lemovaná rákosím a křovinami; připomínala velké zaprášené zrcadlo. Okolní zeleň vypadal
   strnule a šedě. Když se chlapci k tůni přiblížili, vyskočil z křoví houf děvčat. Jako by někdo
   nohama drtil sklo, tak ostře zněl zvuk rozstřikují se vody do hrobového ticha, když chlapci
   hnali koně s hlasitým voláním do vody. Pomalu, jakoby opatrně, šli koně dál, nemotorně sunuli
   svá těla do temných vod, jež se chvíli v místech dotyku s koňskou srstí stříbrně leskla.
   Chlapci byli v bujaré náladě, pokoušeli se stát na hřbetech zvířat a skákali z nich do vody,
   vyplavali na hladinu, vraceli se a znovu vylézali na koně.

                                                              (240 Wörter)