J. L. Fischer

                                           Osamělý balvan

                          (Zrcadlo doby. Abeceda skoro filosofická, 1932)

    Tak se někdy za soumraku rýsuje ostře na obzoru, vysoko se tyčí nad své okolí a jako by je
   zaléhal svým stínem.

    Stejně Masaryk.

    Promyslil a pokusil se formulovat názorový problém své doby.

    Promyslil a pokusil se formulovat poslání svého národa.

    Promyslil a pokusil se formulovat poslání státu, o jehož znovuzrození se zasloužil nade
   všechny ostatní.

    Jedním slovem: promyslil, pokusil se formulovat a uvést v čin náš národní program po všech
   jeho stránkách.

    A nikdo po něm.

    Proto zde ční dnes jako balvan, který se mnohdy neubrání smutku ze své samoty.

    Snad všechny jeho formulace lze uvést v pochybnost, snad všechny podrobit kritice, snad proti
   všem stavět nové.

    Ba více ještě: povinná (či samozřejmá spíš) úcta k jeho dílu žádala, aby o toto vše byl
   učiněn alespoň pokus: cizí práci nikdy nelze přijmout trpně, pohodlně, bez kritiky. Odkaz
   sebevzácnější nikdy beze změny: čím větší odkaz, tím k větší práci zavazuje.

    Nás nezavázal.

    (A odtud i smutek, který z toho balvanu padá také na jiné.)

    Velké osobnosti jsou dary národům a na národech je, aby si je zasloužily. Aby se alespoň
   pokusily o to. I národy mají povinnosti vůči svým velkým osobnostem.

    Pouhá vděčnost není dávno celou povinností. Spíše samozřejmostí, o níž se stydíme nahlas a
   veřejně mluvit. A činíme-li tak přece, pak prostě a nejprostěji.

    Než pouhá vděčnost -- znovu opakováno -- není celou povinností. Ani vůči Masarykovi.

    Je jí teprve práce usilující o to, aby se stala hodnou toho, kdo zavázal, zavazuje k ní.

    Tuto povinnost, povinnost vůči Masarykovi, jsme doposud téměř opominuli plnit.

    Spokojili jsme se tím, že jsme jej ponechali jako velký a přísný balvan v našem národním
   životě, osamělý a smutný balvan, vysoko se tyčící nad svým okolím a jako by je zaléhající svým
   stínem.