Proces socializace jedince
a rodina jako aktér socializace
obsah
Pojem
socializace a jeho vymezení
cíl a význam
procesu socializace
Sféry
socializace
-
socializace v užším slova smyslu - enkulturace – personalizace -
profesionalizace
Etapy
socializace
-
primární socializace - sekundární socializace
Jednotlivé
etapy socializace dle schematu
-
období rané socializace - období dětství - mladistvých - období mladých dospělých – dospělosti - stáří
Mechanismy
socializace
-
sociální zpevňování - imitace, nápodoba - učení se na základě vzorů -
verbální vedení
Koncepty
procesu socializace: Vývoj já a osobnosti v průběhu socializace
-
Sigmund Freud a boj mezi biologickými pudy dítěte a společností
-
Erik Hamburger Erikson a problémové etapy vývoje osobnosti/identity/self
-
Charles Horton Cooley a zrcadlové já utvářející self
-
Georgie Herbert Mead a proces postupného utváření self v procesu
symbolické interakce
Rodina jakožto hlavní aktér
socializace
problémy socializace: sociální
kontrola, deviace a resocializace
Pojem socializace a jeho vymezení
-
pojem socializace je používán od 40.
let minulého století, pochází z latinského socialis – družný,
společenský, manželský, spojenecký
1. jde o postupnou přeměnu člověka jako biologického tvora ve
společenskou bytost (Nakonečný, 1970), neboť člověk se nerodí lidským,ale
lidským se stává (R.E. Park).
-
děje se tak prostřednictvím sociálních
interakcí s druhými lidmi v jeho sociálním okolí
-
během tohoto komunikování si jedinec
osvojuje hodnoty a normy, stejně jako způsoby chování platné
v dané kultuře a společnosti, ve skupině, které členem se stává
2. je to způsob, ve kterém se kultura stává součástí individua, resp.
je procesem ve kterém individuum internalizuje
mnohé sociálně akceptované hodnoty, postoje, očekávání a modely chování dané
kultury (Hebding, Glick, 1992)
cíl (a význam) procesu socializace
-
cílem socializace je zformovat
bytost tak, aby byla schopna samostatně se chovat tak, jako by byla pod
stálým dohledem ostatních členů skupiny (bývá nazýváno druhým sociokulturním
narozením; Keller, 1997)
-
je tedy základním prostředkem zajištění
kontroly chování a myšlení členů společnosti, prochází jí každý lidský tvor
k tomu, aby se stal sociální a kulturní bytostí; jedná se o přijetí/internalizaci
vědění, hodnot, norem a měřítka své vlastní kultury (Keller, 1997)
-
má význam:
1. pro formování osobnosti člověka (tj. organizaci postojů,
očekávání, zvyků a chování) jako sociální bytosti a součásti sociální reality a
2. pro reprodukci sociálních vztahů, jevů, procesů a pod, které
se v ní odehrávají a které ji spoluvytvářejí (tj. jedinec získává sociální
Já - uvědomění si osobní či sociální identity)
-
kromě tvorby sociálního Já a osobnosti
je socializace důležitá z těchto důvodů:
a.
je procesem, ve kterém je lidská kultura
přenášena z generace na generaci
b.
je procesem, ve kterém jsou mladí
začleňováni do organizované společnosti
c.
zahrnuje učení se různým sociálním
rolím a dovednostem nutným k přežití a uspokojení vlastních potřeb
Jak je socializace
zajišťována ?
-
společnost v rámci socializace předává prostřednictvím určitých sociálních
skupin své základní, časem prověřené a všeobecně přijímané hodnoty, normy a
vzory chování novým a novým jedincům a dalším generacím, čímž je zajištěna kontinuita
jejího materiálního i duchovního vývoje
-
tyto stejné či podobné hodnoty, normy a
vzory chování představují kulturní vzory, kterých správná reprodukce zajišťuje
hodnotově normativní konsenzu, a tedy shodu většiny osob o platnosti a
funkčnosti určitých hodnot a norem, což je princip zajištující stabilitu
společnosti (fungující společenský řád) a umožňující sociální kontrolu
„Proč je základem socializace
hodnotově normativní konsensus?“
(Strukturní
funkcionalismus)
-
strukturní funkcionalismus (spolu
s teorií sociální směny) lze zařadit mezi konsensuální teorie, které jsou
založeny na následujících předpokladech (Keller 1995:89):
1. sociální systémy jsou integrované,
2. společnosti jsou soudržné,
3. společenský život závisí na solidaritě,
4. společenský život je založen na reciprocitě a kooperaci,
5. společnost uznává legitimní autoritu,
6. základní prvky společenského života jsou normy a hodnoty,
7. sociální život zahrnuje závazky,
8. společenské systémy závisí na konsensu,
9. sociální systémy mají tendenci přetrvávat.
-
podstata strukturního funkcionalismu
představovaná Comtem, Spencerem či Paretem je vzájemná závislost částí
systému na celku, význam vnitřní rovnováhy pro fungování sociálního
organismu, idea harmonické seberegulace jak cílového stavu chování systému
Čeho je socializovaný jedinec schopen ?
-
původně biologický organismus si:
1. osvojuje specificky lidské způsoby chování a jednání, informace, hodnoty a normy, jazyk a další kulturní fenomény, takže
2. chápe sociální realitu a vstupuje tak do sociokulturního
kontextu společnosti.
3. je schopen reagovat v různých sociálních situacích očekávaným
způsobem a je tak schopna vstupovat s ostatními členy skupiny,
společnosti do sociálních interakcí, a tedy sociálně žít
Poznámky k procesu socializace
-
osobnost a Já nejsou pouze výsledkem
sociálního prostředí, ale také zděděných charakteristik - lidská
osobnost a já jsou výsledkem složité interakce mezi dědičností a prostředím –
samo učení ani samotná dědičnost neurčují lidský vývoj
-
socializace je vnímána jako celoživotní
proces, neboť život je členitý a jedinec se nachází neustále v nových
sociálních situacích, setkává se s dalšími sociálními skupinami, kterým
musí či chce porozumět a konfrontovat se s jejich normami a hodnotami, a
případně se stát jejich členem
-
podle toho, v jakém životním
období k socializaci dochází, lze socializaci členit od určitých etap,
určit jejich obsah a socializátora, tj. rozhodujícího činitele,
který v dané fázi procesu působí
-
socializace je komplexním jevem,
což znamená, že (Rajchl, 2004: 173):
a. jsou vedle konání jedince socializovány i procesy jeho vnímání,
chápání, poznávání a city
b. v určitém věku, především ve fázích raného dětství, jsou předmětem
socializace obsahy, úkoly odpovídající stupni daného vývoje jedince,
kterých zvládání, plnění (sociální růst), sociální zrání, objevování sociálního
světa, jeho osobnost zpětně rozvíjejí, zrání akcelerují, aby vzápětí mohl
přijmout náročnější úkoly
Sféry socializace
-
socializace se odehrává řadě momentů i paralelně, v několika
různých sférách, které lze od sebe ve skutečnosti obtížně odlišit –
s výjimkou sféry čtvrté (viz Petrusek, 1992):
1. socializace v užším slova smyslu
2. enkulturace (kulturace, příp. akulturace)
3. personalizace
4.
profesionalizace
Sféry socializace
socializace v užším slova smyslu a enkulturace
1. socializace v užším slova smyslu – dochází v ní k začleňování jedince do
sociálních vztahů a jejím jádrem a cílem je naučit ho hrát sociální role,
které odpovídají jeho sociálním pozicím – dochází k utváření představ a
pocitů příslušnosti k určitému sociálnímu prostředí, sounáležitosti
s konkrétné sociální skupinou, jsou získávány zkušenosti se sociální
kontrolou, systémy sankce aj.
2. enkulturace /kulturace/akulturace – představuje proces včleňování se jedince do
sociokulturního kontextu skupin i celé společnosti internalizací (osvojením
si) všeobecně přijímaných a skupinově platných hodnotově-normativích systémů,
což představuje (Rajchl, 2004:175):
-
utváření etických a estetických
kritérií a vztahů k nemateriálním a materiálním hodnotám
-
vytváření osobního životního stylu,
-
pochopení a užívání souborů symbolů
(jazyka, mimiky a gestiky, státních znaků, světel semaforů aj.)
Sféry socializace
Personalizace
3. personalizace – aktivní, dynamický doplněk předchozích dvou rovin, ve kterém se vytváří jedincova
osobnost, jeho Já, dochází ke strukturaci a integraci jeho
psychiky i sociality:
-
člověk si na jedné straně uvědomuje
určitý systém a rozsah závazků, které plynu z jeho existence
v sociálním světě (souvisí uvědoměním si všeobecně přijímaných hodnot a
norem) a na straně druhé poznává a testuje své možnosti změnit je,
modifikovat, interpretovat, např. při hraní sociálních rolí
-
zažívá možnosti a meze svobodné volby
členství ve skupinách, vlastních aktivit, při vytváření sociální pozice, svého
osobního přínosu k podobě fungování skupinových struktur apod.
-
jde o začátek permanentního lidského
hledání, ztrácení a znovunalézání rovnováhy mezi osobní svobodnou
svébytností a vynucovanou sociální konformitou
Sféry socializace
profesionalizace
4. profesionalizace (Jandourek, 2001;
Rajchl, 2004) – probíhá obvykle v pozdějších fázích rané socializace (na
konci mládí) a v rámci ní získává jedinec základní socioprofesní
kompetence, které se mohou projevovat jako představa a zkušenosti o
institucionální, organizační a sociálně ekonomické struktuře společnosti,
poznatky o dělbě práce, obsahu a náplních určitých profesních rolí aj.
-
v současnosti se však nároky na
pracovní roli jedince, jmenovitě na podobu jeho výkonu a samotný obsah
práce mění a vznikají celá odvětví nových pracovních činností, což
způsobuje, že profesionalizace není jednou provždy ukončený proces
-
jedinec je naopak vystavován tlakům
průběžně se vzdělávat a někdy ji zcela změnit a do této socializační fáze
se tak v průběhu života několikrát navrací
Etapy socializace
1. primární socializace
–
probíhá v nečasnějším období
vývoje člověka, v prvních letech života, během které jsou jedinci
předávány základní kulturní návyky, jedinec si začíná vytvářet svůj
bezprostřední svět
–
jedinec je na socializátorovi zcela závislý
a vytváří si k němu silné emocionální vazby, v jejichž
důsledku jsou soubory hodnot a norem a způsoby chování získané v této
etapě obvykle velmi pevně internalizovány a jen málokdy jsou
později zpochybňovány a přehodnocovány
–
v roli hlavního socializačního
činitele zde vystupuje nejužší rodina, částečně i další členové
příbuzenské skupiny
–
pro vývoj jedince je nesmírně důležitý intenzivní
prožitek sociální blízkosti, který vytváří jednak mateřská láska a
jednak i pocity jistoty a bezpečí, které vycházejí ze stálého kontaktu
se známými lidmi (viz Giddens, 2001)
2. sekundární socializace
–
jsou předkládány informace, které nemají
obecně platnou povahu, ale mají speciální, často odbornou povahu (různé
poznatky z určité oblasti lidských aktivit)
–
možnost zaujímat k předkládaným
hodnotám normám kritická, hodnotící
stanoviska umožňuje rozvoj samostatně se rozhodující osobnosti
základní prvky primární socializace
dle Nakonečného (1997)
-
osvojení základních kulturních
návyků jako je stolování, udržování osobní čistoty, oblékání, zdravení aj.
-
užívání předmětů běžné denní
spotřeby odpovídající věku
-
osvojování mateřského jazyka a
dalších norem sociální komunikace
-
osvojování základních poznatků o
přírodě a společnosti a o základních časoprostorových souvislostech
-
osvojování základních sociálních
rolí přiměřených věku a pohlaví
-
orientace v základních společenských normách a hodnotách typu co je
správné a co nikoli, co se smí, s je pravdivé, spravedlivé, hezké aj.
-
postupný vývoj sebekontroly a volní
regulace chování, přechod od přirozeného dětského egoismu k základům prosociálního
chování
Požadavky správné socializace
–
nekritické přijímání všeho prezentovaného vede k přesocializaci,
k utváření totálně konformní osobnosti, netvůrčí, pasivní, neschopné
přebírat odpovědnost za cokoli včetně vlastních rozhodnutí
X
–
nadměrná kritičnost ke všemu předkládanému má za následek sníženou úroveň
socializace, která se projevuje neochotou či neschopností plnit předepsané
sociální role, a tím i očekávání sociálního okolí
–
role významného socializátora v obou typech socializace připadá masmédiím (film,rozhlas, tisk),
které provázejí člověka od nejútlejšího věku do pozdního stáří a zprostředkovávají
značné množství různých druhů poznatků
–
proces socializace tak lze rozdělit
do jednotlivých etap, přičemž tato jednotlivá stadia mají jak sociální,
tak i biologickou povahu (Giddens, 2001)
etapy socializace
Zroj: Rajchl, 2004:179
Jednotlivé etapy socializace dle schematu
-
jsou individuální – záleží na založení rodiny, na životním stylu, bohatosti jejích sociálních
kontaktů, na rychlosti vyspívání jedince, vlohách a dispozicích, směru rozvoje
osobnosti atd.
1. období rané socializace (do 3, 4 let života)
-
klíčovým socializátorem jedince v tomto období jeho blízké okolí
s převažujícími primárními vztahy (rodina a v ní nejdříve matka a
později další členové příbuzenské skupiny)
-
dítě získává emocionální a
psychosociální základy své osobnosti, seznamuje se s principy
sociálních interakcí včetně pravidel komunikace, s elementárními sociokulturními
návyky a hodnotami
-
na pozadí svého nejbližšího sociálního
okolí si uvědomuje svou svébytnost (prožitek Já), učí se hrát své
první sociální role, začíná vstupovat do kontaktů se svými vrstevníky
a kromě systému rodiny začíná poznávat i nejbližší segment sociálního okolí
a sociálního systému (jesle, školka), chápat své nové sociální role a nová
okolní očekávání
Jednotlivé etapy
socializace dle schematu
2. období dětství
(5 až 6, 7 rok
= první až druhý rok školní docházky)
-
znamená přechod jedince z
rodinného do školního prostředí
-
slábne význam rodiny jakožto prvotní sociální skupiny, dítě navazuje
řadu kontaktů se svými vrstevníky, poznává způsob sociálního života
v předškolních zařízeních a posléze se začíná začleňovat do školního
kolektivu
-
dosavadní dominantní činnost,
kterou je hra a z ní
pramenící sociální interakce a sociální role (vztah k hračkám, ke
spoluhrajícím, poznávání interních pravidel, hraní jer upevňujících sexuální
roli apod.) jsou potom střídány rolí žáka a odpovídajícími
povinnostmi
-
hlavními socializátory jsou vedle
rodiny vrstevníci, vychovatelky, učitelky ve školce a posléze pedagogický
personál školy
-
dítě si rozšiřuje své sociální
dovednosti, poznává různé strategie prosazování záměrů v rámci
skupiny jako např. kooperaci, soutěživost, dominanci ad., získává zkušenosti se
skupinovou hierarchií
-
zdokonaluje se v komunikaci, rozšiřuje se mu obzor materiálních i nemateriálních hodnot a
odpovídajících norem, významy symbolů (státní hymna, hodnota
peněz aj.), idejí (pravda, spravedlnost) a základních sociálních
rituálů (představování se, komunikování) aj.
-
začínají se navštěvovat první
zájmové skupiny (sportovní, umělecké, jazykové aj.), při hraní rolí se
jedinec setkává s mimorodinnými mechanismy sociální kontroly
Jednotlivé etapy socializace dle schematu
3. období mladistvých (8. – 14 let)
-
jedinec figuruje v řadě
sociálních skupiny, které se pro něj stávají vedle rodiny významnými
socilalizátory (škola, spolužáci a kamarádi ze školního kolektivu, formálních
a neformálních zájmových skupin typu sportovního oddílu, jazykového vzdělávání
aj. v prvním případě a party spolužáků vyměňujících si hudbu, CD aj.
v případě druhém)
-
jedinci zažívají první hodnotové,
normativní, rolové, vnitroskupinové konflikty, které jsou výsledkem střetu
formálních a neformálních struktur
-
porovnávají své
hodnotově-normativní soubory a vzorce chování získané
v rodině s ostatními jedinci i se svou zkušeností
-
vnímá a chápe podstatnou část
sociální skutečnosti, která ho obklopuje
-
v souvislosti s fyzickým
vývojem se objevují potřeby řešit sociální prezentaci své sexuální role
a principy sociálních interakcí s opačným pohlavím
-
roste objem nových poznatků, které jedinci zprostředkovává škola, členské a nečlenské sociální skupiny
i vlastní aktivity (studium četba, cestování aj.)
-
na základě těchto nových informací si
průběžně zpřesňuje své pojetí světa, sociálního života, svého místa v něm
- hlavní činností v této etapě je proto učení a vzdělávání se
Jednotlivé etapy socializace dle schematu
4. období mladých
dospělých (15-18 let)
-
klíčovou dimenzí je zde profesionalizace,
kdy se jedinec připravuje k převzetí svých pracovních rolí
-
získává první zkušenosti, vyzrávají
sociální dovednosti, osobní hodnotově-normativní struktury, hledá si místo
v sexuálním, politickém i náboženském životě
-
mnozí cestují a poznávají jiná sociolkulturní
prostředí, často procházejí sociálními úskalími
-
zvládají první očekávání pracovní, studijní, počátky svých uměleckých či sportovních úspěchů a neúspěchů
aj., učí se samostatně řešit problémy
-
hlavními socializátory jsou nadřízení,
učitelé, spolupracovníci, přátelé ze školy či ze zaměstnání, případně nově
založená rodina
Jednotlivé etapy socializace dle schematu
5. období dospělosti
-
podstata sociálního života nutí
jedince k neustálé flexibilitě, adaptaci, permantenímu se rozhodování
-
jedinec žije bohatým sociálním životem
v řadě formálních i neformálních skupin, které jsou zdrojem častých
konfliktů různé povahy
-
mnohdy musí projít fází profesionalizace
včetně vzdělávání
-
setkává se se stále novými lidmi,
novými možnostmi seberealizace, novými přáteli, někdy navazuje nové
citové vztahy a zakládá nové rodiny, což závisí na sociální vyzrálosti,
intelektu, profesním i osobním zaměření aj., na charakteru nároků, které jsou
na něj kladeny, zda je schopen řešit všechny situace sám na základně vlastních
sociálních zkušenost
-
někteří se neobejdou bez podpory
dalších osob - přátel, vlastní rodiny či odborníků (psychologů aj.)
Jednotlivé etapy socializace dle schematu
6. stáří
-
je obdobím, kdy člověk končí své pracovní
aktivity, je nutné vyrovnat se s náhlým a zjevným poklesem
vnějších podnětů a očekávání, se ztrátou zájmu sociálního okolí,
které může být doprovázeno nepříznivými faktory typu osamostatnění a s ním
spojeným prostorovým vzdálením dětí s jejich vlastními rodinami, ztrátou
dlouholetého blízkého partnera, rostoucím fyzickým omezením (hybnost, zrak,
chronická onemocnění) a posléze též intelektová (slabší paměť, horší
koncentrace, únava aj.)
-
v tomto období může být jedinec členem
řady sociálních skupiny včetně těch primárních (přátelé z mládí, bývalí
spolupracovníci, bližší přátelé mezi spoluobyvateli domova seniorů apod.) i
sekundárních , což je podstatou modelu aktivního stáří, kterého snahou je
udržovat se v dobré somatické, psychické a sociální kondici
-
důležitou roli hraje vzdělávání
-
pozitivním stimulem bývá individuální pocit
životní naplněnosti, smysluplnosti
Mechanismy socializace
-
socializace probíhá v jednotlivých
etapách formou sociálního učení
-
podmínkou socializačního působení je sociální vliv, který vzniká
v důsledku sociální závislosti (Nakonečný, 1999), která dává
interakcím, zážitkům a jednáním, které jsou s interagováním spojeny,
individuální význam
-
jakmile jsou osoby na sobě závislé
(např. rodiče a děti navzájem) a reagují na sebe, mohou se odměňovat a
trestat, tj. poskytovat si vzájemné uspokojení i nepříjemné zážitky
-
v primárních vztazích má dítě pocit
jistoty, je-li odměňováno, nejistoty či zavržení, je-li trestáno či
cítí-li se v ohrožení
-
v sekundárních vztazích (tj. např.
v zaměstnání) dochází k obdobným mechanismům ve vztahu mezi
nadřízeným a podřízeným
-
SUMA: základem sociálního učení a
celého socializačního procesu je sociální sankcionování, udělování sociálních
odměn a trestů na základě sociální moci a závislosti
-
jedinec se v procesu socializace
v rámci sociálního učení seznamuje:
1. nejdříve s neformálnimi sankcemi v neformálních –
primárních skupinách - internalizací
jejich hodnot a norem zvnitřňuje i hodnocení sebe sama, učí se sám sebe
sankcionovat, což začne do určité míry zvládat již v dětství
2. se sankcemi formálních skupin, kdy některé jejich hodnoty a normy
opět internalizuje a užívá je v rámci svého sebehodnocení – často se
hovoří o vnitřním vs. vnějším sankcionování (neformální
vnitřní a vnější sankce působí více nežli formální odměny a tresty)
základními mechanismy sociálního učení
1. sociální zpevňování/posilování, podmiňování - představuje způsoby chování jedince, které jsou příslušnou
sociální kontrolou považovány za žádoucí, jsou odměňovány, čímž se
upevňují a nežádoucí a nevhodné způsoby chování jsou naopak trestány,
takže je jedinec opouští
-
internalizace norem a hodnot a vlastní
kontrola vedou k tomu, že se jedinec snaží chovat tak, aby docílil
odměny a vyhnul se trestu a očekává tedy určité sankcionování – je-li
trestán, když očekával odměnu, je to pro něj dalším sociálním poučením a dalším
podnětem ke korekcím jeho postupů
2. imitace, nápodoba, zástupné zpevňování – jedinec se učí na základě pozorování, jaké postupy jiných osob
při určitých záměrech a dosahování jistých cílů jsou odměňovány a jaké
trestány, přičemž ty způsoby, které shledává úspěšnými, tj. ty odměňované,
se snaží napodobovat
-
při nápodobě přitom využívá empatie,
schopnosti vciťovat se do druhých, vžívat se do jejich situace
základními
mechanismy sociálního učení
/Pokrečování
3. učení se na základě vzorů, modelů, tj. identifikace jde opět o nápodobu chování jiné osoby, přičemž zatímco při
nápodobě přejímá jedinec výhradně takové způsoby a postupy, které vypozoroval
jako účelné, efektivní, odměňované, při identifikaci si vybírá vzor, model či
celek, takže často neprovádí ani bezděčnou selekci jeho postupů – dítě
často přebírá takové kroky, kterým ani nerozumí, jde mu především o
model, vzor, na který má silnou citovou vazbu – většinou to bývají osoby
statusově významné, např.
a. identifikace syna s otcem, který má v rodině dominantní
postavení,
b. komplexní přejímání hodnotově-normativních souborů a způsobů chování
platných v referenční skupině, do které jedinec hodná vstoupit a na
své členství v ní se připravuje
4. verbální vedení – chování dětí
i dospělých je usměrňováno prezentovanými instrukcemi, kdy jeho
významnost se projevuje v kombinaci se sociální kontrolou a zpevňujícími
sankcemi, které nabývají na síle, jsou-li sankcionované osobě aktuálně
sdělovány důvody udílených odměn a trestů
-
záměrná socializace – záměrné působení socializátorů (rodičů učitelů,
nadřízených aj.) na jedince při využití zmíněných 4 uvedených typů mechanismů
sociálního učení
-
nezáměrná socializace – socializovaný se spontánně identifikuje
s určitým vzorem, modelem anebo ho imituje, zcela na základě vnitřního
rozhodnutí, mimo záměry socializátorů (chování dítěte dle špatných,
nežádoucích vzorů)
Koncepty procesu socializace:
Vývoj já a osobnosti v průběhu socializace
-
společnost sestává z mnoha
rolí a statusů, které obklopují a jsou určovány
normativními aspekty kultury
-
lidé hrají role díky systému
obecných odměn a trestů, které jsou součástí sociálních rolí a statusů
(odměnami je uznání, ekonomické zabezpečení, sociální privilegia X negativním
sankcím)
-
socializace tak zajišťuje vhodné
chování individuí tím, že podporuje vývoj těch osobnostních typů, které
hrají očekávané společenské role
Se sociálním já souvisí učení se sociálním rolím na základě genderu
-
Role – status – gender jako rozdíl mezi pohlavími utvářený
kulturou - pohlaví jakožto
biologické kategorie odlišující muže a ženu
-
socializace genderu začíná
narozením (od děvčat se očekává plachost a závislost, od
chlapců nápaditost a nezávislost)
-
konfrontace, boj vnitřních tužeb dítěte se společností (Sigmund Freud)
-
spolupráce
mezi dítětem a společností (Charles Horton Cooly a Georgie Herbert Mead)
-
sled etap,
z nichž každá má své typické problémy, které je třeba
v průběhu vývoje od dětství až po stáří zvládnout (Erik Hamburger
Erikson)
-
vývoj kognitivních struktur a inteligence a později morální vlastnosti dítěte (Jean
Piaget a Lawrence Kohlberg)
1. Sigmund Freud
a boj mezi biologickými pudy dítěte a společností
-
socializaci vnímá jako konfrontaci
dítěte se společností, boj mezi vrozenými biologickými (sexuálními a
agresivními) pudy dítěte a společností reprezentovanou rodiči
vnucujícími dětem standardy správného kulturního chování
-
nezletilé děti jsou smyslné, vyhledávají
způsoby uspokojování svých pudových potřeb a v průběhu dospívání se
mění změření jejich zájmů a psychologická orientace, a to následovně:
1. v orálním stadiu (v 1 roce života) se dítě zaměřuje
na vstřebání a zvnitřnění vnějšího světa v sebe sama – má potěšení
ze sání, chce vše brát do svých úst
2. v análním stadiu (ve 2 roce života) se pozornost přesouvá k udržování jednoty těla
a jeho částí – dítě pociťuje radost při uvolňování či kontrole obsahu svých
vnitřností
3. ve falickém stadiu (3 až 5 let)
usiluje dítě o demonstraci své moci nad vnějším světem – uvědomuje si
své genitálie a dochází k rozpoznání rozdílu mezi pohlavími;
objevuje se zde oidipovský komplex – snaha přivlastnit si rodiče opačného
pohlaví a vytváření silné rivality k partnerovi téhož pohlaví, kterého se
snaží zapudit (dochází k němu reálně anebo v dětské mysli ve formě
fantazií, her, bdělého snění)
4. v období latence (6 až 7 let) sexuální potřeby dřímají a děti se zabývají rozvojem
dovedností důležitých pro zvládnutí prostředí
5. v genitálním stadiu (začátek v adolescenci) začínají mladí lidé usilovat o oboustranně
uspokojující sexuální vztahy a o lásku (k opačnému pohlaví)
-
v každém stadiu jsou dětská přání
více či méně mařena, dochází k frustracím z jejich
neuspokojení
-
psychologický vývoj dítěte závisí na
tom, jak dítě a dospívající odstraňují konflikty mezi mocným vnitřním
puzením a stejně mocnými požadavky vnějšího světa, které se snaží jednotlivce
kontrolovat
-
osobnost vnímal Fredu jako vrstevnatou strukturu třech na sebe vzájemně působících částí, Id, ega a superega, kde:
1. id představuje vnitřní, primitivní,
asociální sexuální a agresivní pudy/touhy, s nimiž se dítě narodí a
které vyžadují uspokojení,
2. superego (svědomí) reprezentuje sociální
normy a hodnoty, které jsou dítěti předávány rodiči – operuje s pocity
viny a je zdrojem hrdosti, chová-li se dítě v souladu
s požadavky významných osob ze svého okolí – dítě si v průběhu socializace
zvnitřňuje postoje, požadavky a nároky svých rodičů; představuje
zvnitřněného trestajícího umravňujícího rodiče
3. ego je racionální složkou osobnosti,
zaměřuje se na vnější svět, usměrňuje impulsy pocházející z id a proměňuje
je ve společensky akceptovatelné aktivity; ochraňuje osobnost před příliš
přepjatým vyžadováním poslušnosti ze strany superega
2. erik Hamburger Erikson
a problémové etapy vývoje osobnosti/identity/self
Childhood and Society (2th ed,
1963, 1950?)
Jaké jsou výchozí teze Eriksona o vývoji Identity ?
-
socializaci vnímá jako sled etap,
z nichž každá má své typické problémy, které je třeba
v průběhu vývoje od dětství až po stáří zvládnout
-
je příkladem nefreudistického myšlení,
klade důraz na proces učení a na sociální vlivy (nežli na Fredovy
biologizující psychoanalytické konstrukce)
-
počátky utváření identity spojuje
s identifikací, procesem, ve kterém si jedinec vybírá
dospělé jako modely chování a pokouší se je napodobovat – odehrává se
v průběhu života, osobnost se totiž stále mění, i přestože je
v základních aspektech zformována již v dětství – výsledkem je individuální
identita, aspekt Já, který si
jedinec vědomě představuje Self ve vztahu ke společnosti
-
jádro osobnosti leží v Self,
které lze definovat jako individuální a vědomou zkušenost, která se
vyznačuje odlišnosti od osobních identit a myšlení jiných lidí (na rozdíl od
zvířat jsou lidé schopni uvažovat o sobě samých jako o objektech – dokážeme se
za sebe stydět, milovat se, kontrolovat se, hovořit se sebou)
-
Self umožňuje na základě jejích zkušeností definovat,
kdo jsme, což se odvíjí od rolí, které hrajeme, od osobnostních rysů, o
nichž věříme, že jimi disponujeme; toto sebepojetí se přitom mění – self
je sociální výtvor, který je utvářen a modifikován v průběhu života
v rámci procesu interakcí
Jaké jsou jednotlivé fáze vývoje Self dle Eriksona ?
-
využívá Fredových stadií vývoje
osobnosti, zaměřuje se na specifické krize, které jsou pro tato
jednotlivá stadia typická a na rozdíl od Freuda tato stadia pokrývají celý
život jedince od jeho raného dětství až po vysoké stáří:
1. důvěra vs. nedůvěra (do 1 roku
života) – u dítěte se rozhoduje, zda svět bude či nebude pro dítě bezpečným
místem, je odvislé od pocitu bezpečí, který je naplňován ve vztahu
závislosti dítěte na rodiči
2. autonomie vs. pochybnost a stud (1 až 3 roky) – rozvíjí se samostatnost a soběstačnost dítěte, je
věkem intelektuálního a fyzického růstu, ve které si jedince rozvíjí smysl
pro kontrolu a částečně získává dohled nad svým vlastním tělem; osamostatňování
je spojeno s rizikem neúspěchu a vznikem pocitů pochybnosti a studu;
nabývá-li dítě při počátečních pokusech o autonomii negativní zkušenost, ztrácí
sebedůvěru a pravděpodobně se u něj bude projevovat závislost
3. iniciativa vs. provinění (4 až 6 let) – dítě se soustřeďuje na aplikaci kontrolních mechanismů;
je spojené s představivostí, vývojem řeči a iniciativami Self; objevují se
pocity viny nad zamýšlenými a uskutečňovanými cíli, kdy s pocity
viny se rozvíjí i svědomí, které jedince provází celý život; atraktivnost
rodičovských rolí motivuje dítě k přijetí norem, kterými se tyto role
řídí, čímž je usnadněno sociální učení
4. přičinlivost vs. méněcennost (6-12 let) – dítě si osvojuje hodnoty své vlastní kultury, učí se
respektovat formy vzájemných vztahů a řešit úkoly, vyvíjí se sebevědomí,
rozvíjí se procesy učení, schopnost užívat nástroje a aktivity, které směřují
k výkonu dítě se snaží něčemu naučit, vyžaduje přitom ocenění,
přičemž potvrzení úspěchu posiluje sebedůvěru a zdůrazněný neúspěch vyvolává
pocity selhání ztrátu sebevědomí, pocity nedostatečnosti a méněcennosti
5. identita vs. zmatek (konfůze rolí) (12-18 let) – představuje období dramatických fyzických a emocionálních
změn, ve kterém se vyznačuje individuální zápas o nalezení vlastního
místa ve společnosti a formování identity Self – jedinec se ptá Kdo jsem, jaký má můj život
smysl, jak mě vidí ostatní; v pubertě projevuje tendenci
k sebepoznání a je nucen se vyrovnat se svou nehotovou a
proměnlivou podobou, rovnává se s druhými a hledá svou vlastní
identitu např. prostřednictvím skupinové identity, kdy od vrstevník očekává
podporu sebedůvěry, ochranu před pocity nejistoty v obdobích lability a
zvýšené zranitelnosti
6. intimita vs. izolace (rolová difuze) – (18-25/raná
dospělost) – jedinec rozvíjí svůj intimní život, projevuje snahu odevzdat
se citovým vztahům, projevit morální sílu a vytrvalost v odevzdání se
i přes sebeoběť a kompromisy; je ochoten se vzdát se toho, co je pro něj
nejvzácnější, vlastní totožnosti; nebezpečí přináší pocit izolace,
který posiluje sklon vyhýbat se intimním (závislým) vztahům; projevuje se touha
mít milovanou osobu pouze pro sebe, přičemž nezdary v opakovaném
navazování důvěrných kontaktů posilují pocity méněcennosti a nejistotu;
řešení je možné kompenzací sportem, násilím apod.
7. rozplozování vs. vstřebávání Self (střední věk) – jedinec se namísto svých zájmů soustřeďuje především na
budoucí generaci a na celou společnost – zatímco dítě vyžaduje, aby o ně
někdo pečovat, dospělý chce, aby někdo potřeboval jeho; tento pocit generativity
je možné uspokojovat rozvíjením tvůrčí činností, jiní zabývají ochuzení
a stagnaci, jiné se začínají zabývat sebou samými, přičemž příčiny lze
spatřovat v raném dětství, v narcistní sebelásce, sebeutváření na základě vlastního úsilí i nedostatku
sebedůvěry
8. integrita Já vs. zoufalství (nejvyšší věk) – dochází k uvažování
o dovednostech ve stáří, integrita je výsledkem uspokojení a pokud
je jedinec vyzrálý či dosáhl úspěchu v průběhu života, dosahuje této
integrity, kterou přijímá tak, že to, co se stalo muselo tak být a nemohl
to proběhnou jinak; integrita představuje smysluplné završení, její
nedostatek vyvolává strach ze smrti – jedinečný běh života není přijímán a
pocit, že jedinec již nemá dostatek času začít znovu a vyzkoušet jiný život
vyvolává zoufalství; důvěra nové generace ve svět souvisí s integritou ve
stáří – zdravé děti se nemusí bát života, pokud jejich předkové měli dostatek
integrity a nemuseli se bát smrti
3. charles Horton Cooley
a
zrcadlové já utvářející Já/self
Ch.H.Cooley - Human nature and
social order (1902)
-
socializaci vnímá jako spolupráci
mezi dítětem a společností
-
soustředili se na proces vynořování
já/Self, který vnímá jako růst individuality, identity či sebepojetí,
které směřuje k zodpovězení otázky – kdo jsem
-
Self se rozvíjí prostřednictvím procesu sociálních interakcí; náš obraz
sebe sama je reflexí toho jak na nás druzí reagují a utváří se tak „zrcadlové
já“ (a looking-glass self), které závisí na třech momentech:
1. jak si představujeme, že nás druzí vidí
2. jak si představujeme, co soudí o tom, co vidí
3. jak my pociťujeme jejich reakce a jak je prožíváme (sebeprožívání –
selffeeling)
-
záleží tedy na tom, jak vnímáme naše
reflexe a zda sami sebe pojímáme jako atraktivní či nezajímavé, bystré či
pomalé, ohleduplné či sobecké
-
Cooley upozorňuje na důležitost řeči
ve vývoji Já – ta nám umožňuje přemýšlet o sobě samém jako o vydělené a
celistvé bytosti, která se postupně stává objektem v sociálním světě
(děti o sobě hovoří ve třetí osobě „Vítek zlobil, vytrhl strejdovi zásuvku“ nežli
používají první osoby „Já jsem to zase zničil“
-
rodina představuje primární skupinu, kterou lze charakterizovat jako „intimní
spojení tváří v tvář“ a „vzájemnou identifikaci“ a která má výrazný
vliv na náš smysl pro sebe sama, na vývoj sebepojetí a na výběr mínění,
která jsou pro nás směrodatná
-
Já není utvořené jednou provždy
v dětství, v průběhu života neustále pokračujeme
v kontrole našich vnějších projevů a vzhledu, hledáme ve
vnějším světě nové výrazy a revidujeme své pocity pomocí reakcí druhých
– obzvláště ve škole a v zaměstnání se sebepojetí jedince neustále mění
4. Georgie Herbert Mead a proces
postupného utváření self v procesu symbolické interakce
G.H.Mead – Mind, Self and
Society (1936)
-
rozpracoval Cooleyho ideje a vytvořil teoretický koncept, ve kterém
popisuje proces postupného utváření Self, které je produktem symbolické
interakce, která probíhá v úsměvech či zamračení, v objetích či
v pohledech a v řeči
-
tvrdí, že utváření Já začíná v preverbálním stadiu vývoje a
akceleruje když se dítě učí mluvit
Jaké jsou vývojové fáze Self ?
-
identifikuje dvě vývojové fáze vynořování Self - fázi hraní (pay
stage) a fázi hry (game stage)
–
v rané části této fáze dítě předstírá, že je jinou osobou („jiným
bytím“) jako je máma, táta, školník, král aj., napodobuje jejich řeč a
činnosti, odesílá fiktivní dopisy, točí neviditelný volantem, trhá imaginární
květiny, obléká se do záclon aj. – při předvádění druhých osob získává dítě
zástupné zkušenosti náhledu na hraní rolí
z rozličných perspektiv
–
v pozdější části této hravé fáze začínají děti aktivně realizovat
vnější vztahy, kdy jednu minutu dítě hraje svého bratra a v další
vystupuje jako matka kritizujícího zahraného sourozence a „zaujímá roli
druhých“, když vrhá sebe sama do šatů a do ztělesnění jiných osob; hraním
těchto rolí různých osob se učí pohlížet na sebe sama očima těchto osob
–
ve věku od 7 do 10 let jsou děti schopny přijmou a zahrát ve své
představivosti role druhých, pohlížejí na sebe jako na objekty stejně
dobře jako na subjekt, jsou schopny přemýšlet o sobě samých uvědomují si tak, že druzí mají odlišné
potřeby a úmysly
–
Sociální Já/Me se formuje tím, že dítě činí sebe samo společenským subjektem tím, že chápe
samo sebe ve třetí osobě a chová se tak k sobě jako k druhému,
vstupuje do jednání, které Mead nazval „hraní rolí“ –
v jednání, ve kterém hrajeme role, jednáme podle očekávání druhých, resp. jednáme
podle toho, co si představujeme, že od nás druzí v našem jednání očekávají
–
při hraní baseballu musí být dítě schopno nahlížet na hru nejen
z vlastní perspektivy protihráče, ale také z pohledu dalších hráčů,
je přitom nuceno očekávat, kam půjde výpad spoluhráče a kam protihráče – a co
tedy může od nich očekávat; je nuceno porozumět pravidlům hry
–
dítě trávící mnoho času v organizovaných hrách jejich prostřednictvím chápou
sebe sama jako součást uspořádané struktury, která utváří role a je ovládána
obecnými pravidly; když si děti uvědomují tuto vnější strukturu,
vytvářejí si analogicky i vnitřní strukturu vědění ve formě „zobecnělého
druhého“, řídí chování podle sociálně akceptovatelných příkazů
Jaké jsou komponenty Self ?
–
Self je výtvorem sociálních interakcí, sestává ze dvou komponent,
které vzájemně spolupracují, kooperují (X Freudovi):
–
dětské reakce ilustrují souboj mezi vlastním já/I a sociálním já/Me;
spontánním úmyslem I je protestovat, ale Me je
soustředěno na reflexi toho, co se odehrává v očích rodičů a chce jí
vyhovět
–
socializované Me ne vždy vítězí a poté dochází k:
–
vztah mezi I a Me je však kooperativní, není konfliktní, funkcí socializace
totiž není utlumit a potlačit mocné prostisolečenské impulsy, ale vytvořit
instrukce chování, bez nich by byl vývoj osobnosti omezený
–
sociální svět jedince není ničím předem daným, postupně odhalovaným, ale neustále se znovu a
znovu konstituuje v množství zcela konkrétních sociálních interakcí
(sám svět je trvale vznikající, utvářející se v procesu vzájemných
interpersonálních interakcí)
–
lidské jednání není pouze reakcí na chování druhých lidí (behaviorismus),
ale uplatňuje symboly ve formě gest a jazyka, které představují významy,
které umožňují prožívání druhého během vzájemné interakce (symbolický
interakcionismus)
Zdroj: Hebding, Glick (1992)
Rodina jakožto hlavní
aktér socializace
–
je základní referenční skupinou,
její postoje,normy, hodnoty a praktiky jsou zdrojem první dětské
interpretace světa. V rámci rodiny se dítě poprvé učí základní
dovednosti, jazyk a vlastní postoje světa
–
rozsah poskytování základních potřeb a
lásky určují jak je vyvíjí osobnost dítěte, jak mentálně, tak i emocionálně
–
je-li dítě socializováno v rodině
užívající násilí k řešení problémů, učí se rodičovským rolím zaměřeným na
násilí (to je možné získat nejen interakcí s rodinnými členy,ale i se
skupinami vrstevníků a školou, filmy a televizními programy)
Jak lze vymezit/vnímat rodinu ?
1. jako nejpůvodnější, nejpřirozenější a nejdůležitější lidská skupiny a
instituce, ekonomická jednotka i základní stavební prvek sociálních struktur
(Rajchl, 2004)
2. jako skupinu osob přímo spojenou pouty pokrevního příbuzenství nebo
právních svazků (sňatek, adopce), jejíž dospělí členové jsou odpovědni za
výchovu dětí. (Možný, 2001)
3. jako sociálně sankcionované, relativně stálé seskupení lidí, kteří jsou
vzájemně spojeni pokrevně, manželstvím či adopcí a kteří spolu žijí a
ekonomicky kooperují (definice beroucí v potaz závislosti vzniku a přežití
rodiny na zdrojích příjmů jejích členů) (Hebding, Glick (1992))
4. jakákoli skupina lidí, která se jako rodina deklaruje na základě vzájemné
náklonnosti. (rodina je vnímána jako sociální skupina – domácnost)
1. sociálně reprodukční funkce
–
jedinec se učí sociálně žít, adekvátně
hrát sociální role, stává se sociální bytostí
–
je rodinou seznamován se společensky
platnými hodnotami a normami
–
díky sociální kontrole a souboru sankcí
jsou všeobecně platné hodnotově normativní systémy, celospolečenské mechanismy,
sociální struktury i stratifikace reprodukovány, přežívají, případně se mírně
modifikují
2. kulturně-reprodukční funkce
–
rodina seznamuje své členy
s kulturou společnosti, s všeobecně platnými materiálními i
nemateriálními hodnotami, zahrnujícími ideje a jazyk
–
rodina tak zabezpečuje kulturní
kontinuitu společnosti, kdy je její kulturní dědictví prezentováno další
generací
3. biologicko-reprodukční funkce
–
rodina naplňuje rodičovské touhy svých
zakladatelů, uspokojuje jejich sociální potřeby legálním způsobem
–
plozením potomků rodina přispívá
k biologické reprodukci společnosti
4. ekonomická funkce
–
jde o uspokojování základních potřeb
členů
–
rodin je producentem i spotřebitelem
materiálních i nemateriálních statků, přispívá tak k ekonomické reprodukci
společnosti
5. terapeuticko-pečovatelská funkce
–
jde o získávání pozitivních návyků v oblasti
péče o vlastní zdraví, o správné stravování, kvalitní trávení volného času,
psychická relaxace aj.
6. výchovně-vzdělávací
–
souvisí především s rannými fázemi
vývoje jedince, později tuto funkci přejímají školské instituce
7. obranná
–
v současnosti má v našem
kulturním prostředí symbolickou funkci
základní funkce rodiny
podoby rodiny
Zdroj: Rajchl (2004)
problémy socializace:
sociální kontrola, deviace
a resocializace
-
problémy socializace spočívají
v tom, že (Keller, 1997):
1. socializací se nepřenášejí pouze kulturní hodnoty, ale i sociální
nerovnost
2. lze se úspěšně socializovat do skupiny, jejíž hodnoty a normy jsou
v rozporu s celospolečenskými normami a hodnotami
-
(viz teorie
diferencované asociace Edwina Sutherlanda v rámci teorie učení a subkulturní
teorie Alberta Cohena)
-
v tradičních společnostech byla kontrola všudypřítomná, diktovala chování od narození až do smrti,
případně i po smrti è soukromý život probíhal před
očima ostatních, neexistovala možnost skrytí se/anonymity, role cizince byla
synonymem nedůvěry a despektu è průmyslová revoluce tento stav mění – urbanizace
rozbila tradiční komunity a vytvořila prostor pro setkávání neznámých, komunikace
a její rozvoj umožnila dokonale se seznámit s rolí cizince,
vznikly prostory s nízkou sociální kontrolou è so patologie è došlo ke konkurenčnímu rozštěpení
socializačních mechanismů – rodina, škola, skupina vrstevníků média,
politické strany apd.vytváří protikladné socializační tlaky è byly porušeny tradiční kontrolní mechanismy zabraňující vzniku
inovativního jednání (viz teorie sociální
dezorganizace, teorie anomie a teorie napětí)
-
zatímco tradiční společnost
sužovala stagnace, moderní společnost sužuje anomie è tradiční solidarita se rozpadá, vzniká nedostatek kooperace mezi
skupinami a celou společností è vzniká společnost masová
s kombinacemi hromadné konformity a nekontrolovatelnosti
-
existuje minimální možnost obrany
jednotlivce a skupin před rozpornými socializačními tlaky, je ponecháno na
jednotlivci, co z těchto tlaků internalizuje è destruktivní vlny masových hnutí kontrolované nezodpovědnými demagogy
představují informace o výsledku působení těchto nekoordinovaných tlaků (viz teorie morální paniky a koncept morálního relativismu
v radikální kriminologii)
-
resocializace představuje další, opětovnou socializaci jedince, u kterého podobný
proces již proběhl a dochází k němu v případě, kdy jedinec
vstupuje pro něj do zcela neznámého prostředím (nová sociální skupina, nové
zaměstnání) anebo se ocitá v neznámé sociální situaci (rodičovství,
odchod do důchodu)
-
resocializace záměrná – vychází ze snahy sžít se s novým prostředím, bez ohledu na to,
zda se v něm ocitl náhodou či záměrně, celý proces přitom může
probíhat neuvědoměle, bez jakékoli snahy o jeho ovlivňování, urychlení
apod., případně může jedince resocializaci záměrně či spontánně brzdit
v důsledku svého odporu vůči prostředí, ve kterém se ocitl proti své vůli
-
resocializace je také vnímána v souvislosti s návratem jedince po
dlouhodobém pobytu v kdysi cizím prostředí, na které si již zvykl a
vrací se zpět do svého původního prostředí (dlouhodobě nezaměstnaní, vězni)
-
specifickou variantu resocializace
představuje reedukace, tj. převýchova, která je uplatňována u
osob s poruchami chování či u osob s patologickým chováním a
která spočívá ve snaze o dosažení takové změny chování, která umožní návrat do
normálního života