Kritika
osvícenské racionality
Cílem kapitoly je zpochybnit myšlenku, že rozvoj
vědeckého poznání přináší pokrok jedince i celé společnosti, kterou přineslo
osvícenství. V této souvislosti se budeme zabývat rozborem vědecké instituce ve
20. století a provedeme kritiku tzv. technologického determinismu. Je to
myšlenková koncepce, která zveličuje význam vědeckého poznání a rozvoje
technologií na vývoj hospodářství, politického života a celé společnosti. Dějiny představíme jako
výsledek především vzájemného působení lidí, zájmových skupin, společenských
hnutí, které se odehrává v konkrétních historických podmínkách daných
předcházejícími generacemi.
Myšlenka, že rozvoj lidského rozumu (vědecké racionalizace) je nositelem pokroku jedince i celé společnosti se od dob osvícenství stala základní hodnotou moderní společnosti. Byla naleptána a narušena až koncem našeho století a stále klade značný odpor všem snahám o změnu. Je hluboce zakořeněna v každodenním životě mnoha z nás. Pokusme se o její zpochybnění dvojím způsobem. Za prvé popíšeme rozpory mezi objektivitou a praktickou užitečností vědecké instituce, které v průběhu 20. století zesílily natolik, že ohrožují její funkci poskytovat objektivní a spolehlivé poznatky. Za druhé podrobíme rozboru vznik a vývoj moderní společnosti (tzv. proces modernizace). Budeme sledovat, do jaké míry byl ovlivněn pokrokem ve vědeckém poznání a výrobních technologiích, a do jaké míry byl tento proces ovlivněn jinými společenskými faktory.
V průběhu 18. století se věda stala společenskou institucí. Znamená to, že se opírá o souhrn široce rozšířených a z generace na generaci odborníků předávaných hodnot a norem vědecké práce, že se vytvořily specializované organizace, které se zabývají rozvojem vědy a že existují ustálené způsoby společenské podpory a financování vědy. (Podrobnější výklad o společenské instituci viz kapitola 6.)
Věda jako společenská instituce se opírá o souhrn široce sdílených hodnot a norem vědecké práce. (Podrobnější výklad o hodnotách a normách viz kapitola 5.)
1. objektivita
poznatků
Věda vychází ze specifického vědeckého zájmu, kterým je zjištění pravdivých poznatků. Tedy vědec se snaží odpovědět na otázku, "jak je to doopravdy". Tato relativní objektivita poznání, jeho spolehlivost pro určitý výsek reality, je zabezpečována jednak empirickým výzkumem, který opakovaně potvrzuje nebo vyvrací určité hypotézy, jednak akceptováním zjištěných poznatků a jejich uznáním ostatními vědci, širší vědeckou komunitou. Největší hodnotu ve vědě mají ty objektivní poznatky, které obsahují formulaci nové nebo rozšíření staré teorie. Nejvýše jsou proto ve vědě hodnoceni vědci, kteří nejvíce přispívají k tvorbě nových potvrzených poznatků.
Od této hodnoty se odvíjí další důležité a hodnotné věci. Důležité je například, co je potřebné pro empirické ověření vědeckých teorií a hypotéz, veřejný charakter poznatků, neosobnost a nezávislost vědecké práce, vědecká shoda.
2. veřejný
charakter poznatků
Uznání vědeckých poznatků odbornou komunitou předpokládá, že jednotlivá zjištění a tvrzení budou přístupná pro jiné odborně kvalifikované osoby. Empirické ověřování vědeckých hypotéz není náplní práce jednotlivého vědce, ale celé vědecké komunity. Soukromý a utajený charakter poznatků ohrožuje jejich vědeckou hodnotu. Zabraňuje jejich přezkoušení a zvážení jinými odborníky. Prostředkem uvedeného zvažování názorů jsou různé konference, publikování odborných statí, habilitační a profesorské přednášky, které mají veřejný charakter.
3. neosobnost
a nezávislost vědecké práce
Empirický a logický základ vědeckého ověřování předpokládá sám o sobě potlačení významu osobních charakteristik vědce. Rozšířilo se přesvědčení, že vědecká práce nesmí být poznamenána věkem, rasou, pohlavím, náboženskou determinací nebo osobními zájmy vědce nebo jiných osob. Vědecký zájem se může dostat do rozporu s každodenními zájmy vědců samotných či osob, na nichž jsou ve své činnosti závislí. Norma vědecké práce vyplývající z požadavku nezávislosti zní: " vědecké materiály, zprávy, články musí obsahovat popis způsobů a podmínek, za nichž byly tyto poznatky získány. Jedině tak může vědec čelit námitkám proti subjektivnímu charakteru poznatků.
4. vědecká
shoda
Akceptování poznatků širší vědeckou komunitou je test nezávislosti a objektivnosti získaných poznatků. Uvedené testování má význam pouze v podmínkách, kdy shoda nastává mezi kolegy, kteří jsou schopni zhodnotit obsah teorie a způsoby výzkumné práce.
Od tohoto centrálního souboru hodnot se odvíjí souhrn norem a sankcí vědecké práce. Existují normy úspěšnosti, pracovitosti, morální odpovědnosti vědce. V průběhu vědecké přípravy a pracovního života vědci akceptují a přijímají takové vlastnosti své práce jako je čestnost a poctivost, pokornost, sebedisciplína, tvořivost, poznávací skepticismus, který se projevuje v neustálém pochybování, přesnost a důslednost pracovních postupů. V případě, že tyto normy jednotlivci nedodržují jsou sankcionováni veřejným míněním vědecké komunity. Krajním případem sankce je vytěsnění z vědecké komunity. Exkomunikace pracovníka, který neplní závazné normy vědecké práce.
Vědecká instituce musí pro svou existenci zabezpečit zejména dvě základní funkce. Za prvé funkci materiální a finanční podpory vědců a za druhé funkci reprodukce hodnot, norem, způsobů vědecké práce, které se přenášejí z jedné vědecké generace na druhou.
1. Zdroje financování a materiálního zajištění vědců nabývaly v průběhu dějin vědy nejrůznějších podob. Měly formu patronství, finančních odkazů a dědictví bohatých mecenášů. Nabývaly podob různých veřejných fondů a vládních dotací. Univerzitní výzkum byl částečně financován samotnými studenty. Vědecká práce byla také financována prostřednictvím hospodářských a průmyslových zakázek. Věda tedy nemá své vlastní, vnitřní zdroje financování. Je závislá v tomto smyslu vždy na vnějších, laických činitelích, kteří rozhodují o jejím materiálním zajištění.
2. Reprodukci hodnot a norem vědeckého poznání standardně zabezpečují univerzity a vysoké školy. V průběhu posledních dvou století došlo k rozštěpení vzdělávacích vědeckých institucí na univerzitní vysoké školství a technologické instituty. Jejich funkce jsou poněkud odlišné. Zatímco univerzity mají zabezpečit kulturní reprodukci vědeckého poznání v jeho relativně čisté podobě (hodnoty a normy vědecké práce v čisté podobě), techniky a technologické instituty vytváří a reprodukují spíše aplikované poznatky, které bezprostředně umožňují vznik nových technologií. Věda se v těchto organizacích reprodukuje jako nástroj praktických zájmů. Vývoj v moderní společnosti vede spíše k posilování významu technologické stránky vědy, která umožňuje uspokojit praktické potřeby a zájmy těch, kteří vědu finančně zajišťují.
V průběhu vývoje vědecké instituce se zformoval její základní problém. Jak zabezpečit čistotu hodnot a norem vědecké práce a přitom získat materiální podporu z laických zdrojů. Pro udržení integrity vědecké práce je nezbytné, aby vědecké aktivity byly hodnoceny podle požadavků objektivity. Praktické požadavky patronů, rektorů, vládních úředníků, průmyslníků však nemusí být v souladu s hodnotami čisté vědy. Uplatnění na "trhu s vědeckým poznáním" často vyvolává konflikt hodnot a norem při vědecké práci.
Vědci mohou svou tvořivost a energii použít pro tvorbu
objektivních poznatků podle čistě vědeckých kritérií nebo pro obchodování na
trhu s poznatky. Efektem tohoto dvojího
uplatnění vědce je demoralizace a rozvrat hodnot a norem čisté vědy. Posiluje
se tendence ke "korupci vědecké práce".
Korupce vědecké práce může nabývat různých podob. Má například podobu čistě ekonomickou. Vědec se snaží vyhovět zájmům a požadavkům těch, kteří více platí za jeho práci. Může mít však také podobu ideologizace vědy podle zájmů těch, kteří mají dominantní politickou moc ve společnosti.
V průběhu historie vědecká komunita vytvořila některé obranné mechanismy, kterými se snaží omezit korupci vědecké práce a přitom dosahovat materiální podpory pro svůj rozvoj. Patří mezi ně (1) méně přímých kontaktů mezi vědci a ostatní společností. Nejrozšířenější způsob relativního uzavírání vědců představuje rozvoj akademického prostředí na vysokých školách a univerzitách. Univerzity a vysoké školy jsou dnes chápany jako "rozumná třetí cesta" mezi realizací čisté vědy a poskytováním informačních služeb na trhu s vědeckými informacemi. Dalším faktorem omezujícím přímé ovlivňování vědců praktickými zájmy je (2) udržování a rozvoj vědeckého jazyka. Je to jazyk pojmů, který je málo srozumitelný laikům. Významným nástrojem udržování nezávislosti vědecké práce bývá také (3) tzv. popularizační tabu. Redukuje komunikaci vědců s neodborníky a orientuje vědce na ohlas vědecké komunity a na její ústřední hodnoty. Všechny uvedené nástroje orientují vědecké pracovníky na specifickou praktickou činnost - vědeckou praxi. Způsobují, že vědci se v běžném životě chovají často velmi neprakticky.
Uvedené nástroje "boje za čistotu" vědecké práce však mají v moderní společnosti jen dílčí účinnost. Technologická užitečnost vědy je mohutný zdroj sociálního uznání vědy. Vedla k významnému společenskému uplatnění vědeckých poznatků. Postupně pozměnila celý charakter společnosti. Uplatnění vědeckých technologií zejména v hospodářské praxi vedlo ke vzniku nových společenských pořádků a k rozvoji tzv. moderní industriální společnosti.
Rozvoj vědeckého poznání ve společnosti však paradoxně přináší konflikty a rozkladné tendence ve vědě samotné. Osvícenecká představa o rozvoji lidského rozumu a vědy jako o nástroji ustavení rozumných, harmonických pořádků ve společnosti a v přírodě vede k narušování původních principů čisté vědy.
Vědecký světový názor, který poprvé komplexně představuje osvícenství, je založen na principu kauzality. Kauzalita předpokládá, že veškeré události v přírodě i ve světě lidí mají nějakou příčinu, prostřednictvím které jsou vysvětlitelné. Z tohoto hlediska začali také mnozí společenští vědci studovat moderní společenský vývoj. Dospěli k přesvědčení, že nástup a vývoj moderní společnosti jsou koneckonců určeny (determinovány) nějakou objektivní, na lidech nezávislou silou. Představy o konkrétní příčině tohoto historického determinismu se různí. Velmi často však spojují společenský vývoj s rozšířením racionálních postupů a nástupem vědeckého způsobu myšlení.
Proti historickému determinismu stojí názor, že dějiny jsou tvořeny spíše lidskými aktivitami, nátlakovými skupinami a hnutími lidí než objektivními silami evoluce, jako je rozvoj lidského rozumu nebo technologický pokrok. Konkrétní lidé, jejich volba, pozměňuje společenské pořádky v různých tendencích a směrech, podle míry vlivu, jaký jednotlivé společenské síly, skupiny, hnutí či osobnosti mají. Jednání lidí je přitom objektivně podmíněno stavem vědeckého poznání, technickým rozvojem, bohatstvím atd.
Mnoho deterministických teorií vývoje moderní společnosti počítá s omezeným počtem příčin nebo jedním dominantním faktorem (nezávisle proměnnou). Existence jedné základní příčiny vývoje souvisí s chápáním vývoje jako pokroku nebo růstu. Je to takový vývoj, který má podobu kvantitativního nárůstu prvků, které ve svém souhrnu existovaly již na počátku. Takto chápaná změna společnosti má tedy určitý směr a konkrétní zacílení.
Abychom lépe pochopili uvedené pojetí vývoje, použijeme výklad pomocí analogií. Sociální vědci, kteří chápali vývoj moderní společnosti jako pokrok, často brali inspirace z přírodních věd, zejména biologie. Biologický růst (růst rostlin, vývoj člověka od embrya po dospělost) má právě charakter kvantitativního nárůstu buněk, které ve svém souhrnu jsou již geneticky zakódovány na počátku v semenech rostlin nebo v lidském vajíčku a spermii. Vývoj jako růst se pak vyznačuje následujícími charakteristikami:
1. Vývoj má nasměrování, postupuje určitým směrem. (Člověk stárne)
2. V jeho průběhu dochází ke kumulativním změnám, ke zvyšování počtu určitých prvků (zvyšuje svou tělesnou výšku, zvětšuje se počet buněk v těle)
3. Vývoj jako růst je nezvratný, nemůže postupovat proti směru svého vývoje. (Dospělý člověk se nemůže stát dítětem)
4. Vývoj prochází určitými etapami, jejichž posloupnost musí být dodržena. (Člověk je nejdříve kojenec, batole, prochází školními léty, dospívá, je dospělý a začíná stárnout.)
5. Vývoj sleduje určitý účel, cíl. Vývoj má tedy své zakončení. (Cílem biologické existence člověka může být biologická reprodukce.)
Uvedenou představu
moderních společenských změn jako růstu a pokroku nalezneme v myšlení mnohých ekonomů a
sociologů. Saint Simon (1760 - 1825), jeden z
nejvýznamnějších sociálních myslitelů 18. století a tvůrce termínu
"industriální společnost", tvrdil, že společnost se vyvíjí ve třech
duchovních stádiích. Konečné a nejrozvinutější stádium má formu průmyslové
společnosti. Jeho žák August Comte tuto konečnou fázi
nazval "společenským řádem založeným na vědě". Jejich myšlenky
ovlivnily klasika moderního sociologického myšlení Emila Durkheima
(1858 - 1917). Durkheim se domníval, že průmyslová
společnost je rozvinutější od předcházejícího stádia vývoje společnosti v míře
komplexnosti a provázanosti jednotlivých společenských činností. Jeho vrstevník
Herbert Spencer (1820 -
1903) rozlišoval vojenské (militantní) a
industriální stádium vývoje společnosti. Industriální společnost se vyznačuje
růstem svobody pro jednotlivce. Rovněž Karel Marx, který se soustředil spíše na
analýzu společenských vztahů mezi kapitalisty a dělníky v produkčním procesu
než na technologickou stránku výroby, podlehl schématu vývoje jako pokroku.
Socialistická společnost podle něj nutně představuje pokrokovější stupeň vývoje
než kapitalismus, který zase nutně nahradil předcházející feudální společenské
uspořádání. Všechny naznačené koncepce
historického determinismu chápou vznik moderní společnosti jako přirozený,
zákonitý a v podstatě prospěšný proces.
Chápání společenských změn jako pokrokového procesu, který je zákonitý a nezvratný, vyvolává představu konečného účelu dějin. Moderní společnost bývá v těchto koncepcích představována jako konečné a vrcholné stádium, které nemá žádné pokračování. Konečným a harmonickým stavem společnosti byla pro Comta vědecká etapa vývoje lidstva, kdy vědecky poučení lidé budou vytvářet optimální společenské vztahy mezi sebou. Podobně Marx spatřoval v beztřídní komunistické společnosti konečný účel dějin, který nemá pokračování.
Vývoj moderní společnosti v druhé polovině našeho století a zejména rozpad společenství reálného socialismu vedly k podstatnému narušení velkých koncepcí dějin založených na osvícenské představě pokroku. Přesto se objevují i v současnosti. Zatím poslední široce známou verzí konce dějin jsou názory Francise Fukuyamy. (1992) V souvislosti s rozpadem autoritářských států ve střední a východní Evropě a v Latinské Americe vyslovil přesvědčení, že jsme svědky konečného stádia univerzalizace západní demokracie jako konečné formy uspořádání lidí ve společnosti.
Výklad vzniku a vývoje moderní společnosti jako zákonitých a pokrokových změn často získává podobu technologického determinismu. Znamená, že modernizaci společnosti přinesl pokrok vědeckého poznání a s ním spojených vědecky promyšlených praktických postupů zejména v hospodářské činnosti.
Technologie jsou nástroje, stroje, kontrolní zařízení používaná pro dosahování cílů a principy a způsoby jejich používání. Technologii tedy netvoří jen materiální zařízení, ale také postupy zacházení s nimi pro plnění určitého cíle.
Tyto koncepce technologického determinismu můžeme označit jako teorie industriální (průmyslové) společnosti. Logika argumentů všech zastánců teorie industrializace jako společenského pokroku je následující:
1. Průmyslová revoluce a její postup vede k ekonomickému růstu, který umožňuje masovou spotřebu nejen pro úzký okruh společenské elity, ale pro široké střední vrstvy společnosti.
2. Zprůmyslnění výroby tedy řeší dva hlavní problémy každé společnosti. Jednak zabezpečuje vyšší standard života svým členům a jednak zmenšuje rozsah sociálních nerovností mezi členy společnosti.
Jak se těchto pokroků a úspěchů v industriální společnosti podařilo dosáhnout? Standardní argumentace postupuje v následujícím sledu:
1. Průmyslové technologie vyžadují kvalifikovanou a profesionální pracovní sílu, která je regulována okruhem specifických odborných pracovních norem a hodnot.
2. Pro zabezpečení a motivaci profesionální pracovní síly je nezbytné vytvořit ve společnosti otevřený vzdělávací systém, který umožňuje velkou sociální mobilitu. Profesionální vzdělání a kvalifikace jsou vstupenkou k vyšším příjmům a lepšímu společenskému uznání.
3. Vysoká sociální mobilita vytváří podmínky relativní sociální rovnosti ve společnosti. Vstup do vyšších společenských vrstev je podmíněn jen kritériem kvality výkonu profesionální práce.
4. Ve společnosti nemá dominantní postavení jedna skupina lidí. Existuje množství profesionálních společenství, jejichž postavení ve společnosti je podobné. Ve společnosti se začíná prosazovat velká pluralita hodnot a životních stylů.
5. V industriální společnosti se vytváří podmínky pro masové rozšíření nových hodnot. Pro lidi jsou důležité skutečnosti jako je pokrok, věda, mobilita a změna, materiální spotřeba, pracovní výkon, pluralita názorů.
6. Uvedené pojetí vývoje moderní společnosti má logické důsledky v tzv. teorii konvergence industriální společnosti. Jsou to teorie, které tvrdí, že industriální společnost má různé varianty závislé zejména na typu politického uspořádání. Například Raymond Aron v polovině 50. let tvrdil, že socialismus a kapitalismus jsou dvě varianty industriální společnosti, které se však vyvíjejí podobně a rozdíly mezi nimi se postupně stírají.
Pokrok společnosti podle představitelů technologického
determinismu postupuje v zákonitém sledu několika etap. Kritériem k vymezení
těchto stádií jsou změny v ekonomických procesech, které jsou vyvolány
rozšířením nových technologií. Klíčovým pro vymezení pokroku v industriální
společnosti se stal ekonomický růst. Zkušenosti z posledních dvou desetiletí
20. století ukazují, že technologický pokrok a s ním spojený ekonomický růst
vyvolává sociální změny. Technika je jistě nutnou podmínkou společenských změn.
Není však podmínkou dostačující. Ukazuje
se, že technologický pokrok přináší nové společenské problémy a konflikty,
které předcházející vývoj neznal. Motorem společenských změn nejsou totiž jen
vědecké objevy nebo technické inovace, ale především praktické každodenní
motivace lidí, kteří poznatky a techniku využívají pro své účely.
Popišme si nyní odlišnosti dvou etap vývoje průmyslové společnosti. Z jejich srovnání vyplývá, jak obtížné je hovořit globálně o pokroku při vývoji moderní společnosti. Daniel Bell, význačný americký teoretik industriální společnosti, upravil starší model ekonomických stádií autorů Fishera a Clarka. Určil tři postupné fáze ekonomického pokroku, které nazval preindustriální, industriální a postindustriální fáze. V první fázi jsou dominantní ekonomické činnosti v zemědělství, ve druhé fázi dominuje tovární strojová výroba a ve třetí fázi dominují v ekonomice služby. Historický vývoj společnosti je v těchto fázích charakteristický přeléváním pracovní síly ze zemědělské prvovýroby do průmyslových odvětví a konečně do sektorů služeb.
1. Industriální etapa vývoje moderní společnosti zahrnuje kombinaci určitých charakteristických vlastností, které mají svůj původ v ekonomickém životě společnosti. Její rozvoj zahrnuje společenský vývoj v industriálně rozvinutých zemích po první světové válce a vrcholí koncem 60. let.
2. Hybnou silou ekonomického růstu je efektivnost produkce a zisk. Dochází k nim aplikací strojních výrobních technologií a využíváním rozsáhlých energetických zdrojů. Aplikovaná věda v podobě velkých strojních zařízení je základem industriálního způsobu společenské organizace výroby, který označujeme jako fordismus.
3. Fordismus se vyznačuje při výrobě propojením standardizovaných částí strojů s fragmentací lidské práce a pracovních schopností. Typickým příkladem fordismu je práce na mechanickém běžícím pásu. Pracovní síla je mechanickým doplňkem velkých strojních zařízení.
4. Tento způsob výroby umožňoval dosahovat ekonomické efektivnosti cestou masové produkce. Vysoké fixní náklady spojené s vybudováním nákladných strojních zařízení jsou redukovány na jednotku produkce. Velké množství standardizovaných výrobků si vynucovalo vznik systému politické ochrany národních trhů.
5. Fordismus současně předpokládal vysokou koncentraci relativně dobře placené polokvalifikované masové pracovní síly ve velkých průmyslových organizacích.
6. Způsob řízení pracovníků v továrnách byl neosobní a spíše direktivní. Ve velkých pracovních organizacích dochází k centralizaci moci a rozhodování v rukou top-managementu a k práci podle byrokratických pravidel organizačního života.
7. Centralizaci moci v hospodářství doprovází politika státních zásahů (keynesiánství) do národní ekonomiky. Stát reguluje úroveň příjmů, hospodářskou poptávku a vytváří silnou sociální politiku. Všechny státní zásahy směřují ke zvýšení životní úrovně širokých vrstev dělníků a profesionálů.
8. Z
hlediska fungování fordismu je nejdůležitější propojení masové produkce s masovou spotřebou, která umožňuje
reprodukci celého systému v národních měřítcích.
9. Fordismus
měl podle představitelů technologického determinismu další společenské
důsledky, které dotváří obrázek industriální společnosti. Tyto další
společenské souvislosti však tvoří složitě propletený konglomerát procesů, kde
je obtížné určit které jsou příčinou a které důsledkem. Dochází ke změnám v kulturní orientaci lidí.
Spotřeba se stává dominantní integrující hodnotou moderní společnosti. Dává
smysl a ospravedlnění masové produkci a ekonomickému růstu. Proto o
industriální společnosti také často mluvíme jako o společnosti spotřební.
10. Rozvoj spotřeby vyžadoval posílení nových podnikatelských aktivit v sektoru služeb. Jednak zvýšení spotřeby si vynutilo rozvoj reklamních služeb a jednak expanzi podnikání do nových oblastí trhu, které nebyly dosud nasyceny. Byly to oblasti služeb, zábavy a rekreace.
11. Zkracuje se fond pracovní doby společensky nutné. Lidé vlivem kratší pracovní doby a rozvojem sektoru služeb získávají více volného času. Růst volného času akceleruje další možnosti spotřeby.
12. V
každodenním životě se lidé stávají stále více závislí na technice. Stále více
lidí uspokojuje své osobní potřeby prostřednictvím techniky. Ve skutečnosti je
tato závislost společenské povahy. Je to závislost
na profesionálech, kvalifikovaných pracovnícich,
kteří umí tuto techniku ovládat a opravovat. Zvyšuje se jejich společenská
pozice. Technický vývoj vede ke vzniku nových profesí založených na soustavném
vzdělání.
13. Výzkum
a odborná kvalifikace lidí byla zejména po druhé světové válce využívána v
politickém soutěžení v období tzv. studené války. Sloužili ve válečné výrobě a
při výrobě kosmických technologií. Nezáměrným důsledkem "studené
války" byly státní zakázky pro vědu
a rozvoj nových technologií.
Postindustriální etapa moderní společnosti vyrůstá z krize industriálního způsobu organizace ekonomické produkce (fordismu). Na konci 60.let vzrostla v západních ekonomikách nejistota podnikatelského prostředí, dosahování zisku se stalo složitější. Zejména "ropný šok" v roce 1973 dramaticky zvedl náklady energií v západních ekonomikách a ukončil éru poválečné stability. Skončilo období industrialismu a fordismu. Postindustriální stádium se vyznačuje novým způsobem společenské organizace ekonomické produkce založeném na používání nových technologií.
1. Hybnou
silou, která stimuluje ekonomický růst se stává vytváření poznatků a tvorba
informací. Věda vstupuje do výroby ne jako přetavená do materiálních
technologií, ale jako přímé poznatky a
informace expertů, kteří znají
návody na řešení nestandardních, jedinečných úkolů hospodářské produkce.
2. Přímé
používání poznatků a informačních technologií ve výrobě mění obsah práce i její
společenskou organizaci. Dochází k omezení počtu manuálních činností a k zániku
některých dělnických profesí. Současně roste sektor osobních služeb. Práce ve
službách vyžaduje od pracovníků větší
míru variability, tvořivosti a komunikativnosti.
3. Produkce
je organizována novým způsobem, který označujeme jako post-fordismus. Od masové produkce se přechází k produkci omezených dávek produktů. Ekonomika se
stává ekonomikou jedinečných příležitostí. Rozhodujícím měřítkem výroby není
kvantita ale kvalita výrobku.
4. Post-fordismus se vyznačuje postupnou dekoncentrací produkce. Dekoncentrují se energie, výroba se stává energeticky nenáročnou. Nemusí být tedy soustředěna kolem jednoho mohutného zdroje energie, ale může využívat i lokálních zdrojů. Dekoncentrují se pracovní síly. Produkční organizace nabývají podobu vzájemně provázaných menších jednotek, které jsou propojeny pomocí informačních technologií.
5. Oslabuje
se závislost pracovní síly na organizační hierarchii moci. Pracovník má větší
autonomii ve svém rozhodování. Informační technologie umožňují rozvolnění synchronizace práce, která
byla nezbytná při koncentrované masové produkci. Přesnost, dochvilnost,
schopnost podřídit se časovým potřebám pracovního procesu mají menší význam.
6. Produkce
poznatků a individuálních pracovních postupů činí pracovníka méně závislým na
regulačních a koordinačních aktivitách nadřízených. Mění se styl řízení
manažerů v post-fordismu. Větší význam mají nedirektivní metody podporující aktivitu jednotlivých pracovníků a
týmovou spolupráci.
7. Výroba omezených dávek zboží souvisí s rozvojem diferencovaného a segmentovaného trhu. Tržní očekávání zákazníků jsou značně diferencovaná. Spotřeba má individuální charakter.
8. V politice se uplatňují spíše neoliberální strategie spojené s ústupem vlivu státu na ekonomické procesy. Rovnováhu mezi produkcí a spotřebou lze zabezpečit spíše zdokonalováním tržních mechanismů pomocí informačních technologií, intenzivnější kooperací, flexibilní technologií i sociální organizací výroby.
9. Rozvoj post-fordismu vede k vytvoření nové profesní struktury ve společnosti. Profesionálové jsou stále více experti, kteří mají intelektuální schopnosti vytvořit a realizovat správný postup pro realizaci pracovního úkolu. Přestávají si určovat pracovní cíle. Spíše uplatňují své technologické znalosti na realizaci cílů externích zadavatelů. Dochází k rozpadu profesionální etiky. Z profesionála se stává technolog, který umí dobře analyzovat informace. Práce ztrácí fyzicky namáhavý charakter. Stává se stále více náročnou intelektuálně a psychicky.
10. Vznik nové společenské elity. Zatímco kontrolu nad produkčním procesem měli v industriální společnosti vlastníci výrobních prostředků, kapitalisté, a politici, v postindustriální společnosti se rozhodujícím ekonomickým zdrojem stává poznání a lidský kapitál. Klíčovými sociálními skupinami, které mají kontrolu nad produkčním procesem se tedy stávají technokraté z univerzit, vládní instituce a podnikatelé. Emblémem postindustriální společnosti je podle D. Bella univerzita.
11. Růst společenských nerovností. Francouz Adré Gorz se domnívá, že nová organizace produkce rozbourá tradiční třídní rozdělení společnosti. Společnost se podle jeho názoru bude mnohem výrazněji členit na jedné straně na vrstvu dobře placených pracovníků, zajištěnou společenskou "aristokracií", tvořenou experty a profesionály. Budou to pracovníci, kteří umí zpracovávat a tvořit nové informace. Na druhé straně na vrstvu částečně zaměstnaných a nezaměstnaných. Pro tuto velkou část společnosti nebude práce tvořit oblast jejich životní orientace a smysluplné činnosti. Automatizace výroby vytěsní velkou část pracovních sil. Práce se stane instrumentální aktivitou pro většinu společnosti.
V postindustriální společnosti vzniknou nové zdroje sociálního napětí. Již není rozhodující konflikt mezi třídou vlastníků výrobních prostředků a dělníků, ale dominantní se podle Alaina Tourana stává konflikt mezi technokraty- lidmi ovládajícími nové technologie- a manažery výroby na jedné straně a ostatními pracovníky, studenty a spotřebiteli na straně druhé. Nová sociální hnutí v současnosti jsou předzvěstí nového rozvrstvení společnosti. Patří k nim studentská hnutí na přelomu 60. a 70. let, feministické hnutí za rovnoprávnost žen, ekologická hnutí apod.
Jiné pojetí vzniku a vývoje moderní společnosti chápe vznik moderní společnosti jako souhrn různých historických procesů a změn, které na sebe vzájemně působily. Probíhaly v různých oblastech společenského života jako je hospodářství, politický život, změny v hodnotových orientacích lidí a v jejich sociálním postavení ve společnosti. Výsledkem těchto procesů bylo vytvoření nových společenských institucí s vlastními hodnotami, pravidly a normami chování. Tyto procesy se časem vzájemně podporovaly a doplňovaly a časem se dostávaly do konfliktů. Jaké procesy spolupůsobily při vzniku moderní společnosti?
1. Rozvoj průmyslových technologií. Na vzniku moderní společnosti se nepochybně podílela změna v produkčních technologiích. Vlivem technických vynálezů v hospodářském životě se zvýšily produkční schopnosti výroby.
2. Zpochybnění a ztráta závazných životních hodnot, které platily ve společnosti do 18. století. Výsledky přírodních a technických věd se staly viditelné v běžném životě lidí. Posilovala se v lidech představa o tom, že člověk je schopen působit cílevědomě na své okolí a přetvářet ho. Vytváří se nová etika práce, kterou přinášejí různá hnutí náboženské reformace. Postupně ztrácely váhu tradiční náboženské pravdy a hodnoty spojené s existencí Boha jako stvořitele světských pořádků.
3. Od renesance v evropské kultuře zesiluje zájem o člověka. Do schopností lidského rozumu se vkládaly stále větší naděje. Význam lidského rozumu byl spojen s hodnotou svobody a svobodného uvažování jedince. Hodnota individuální svobody podporovala větší diferenciaci společenských činností. Ve společnosti se více tolerovaly různé způsoby jednání lidí.
4. Dochází k racionalizaci vysvětlování
nerovností mezi lidmi ve společnosti. Nerovnosti byly stále častěji
obhajovány autoritou rozumu. Odlišný přístup k moci byl stále více obhajován
vírou v platnost neosobních, formálně daných pravidel soužití. Tato pravidla
byla jednotná pro všechny. Nebyla vázána na konkrétní osobnost. Uvedená
pravidla našla svůj výraz v rozvoji
byrokratických organizací. Rozvoj individuálních forem života byl tedy
doplňován rozvojem byrokratických organizací v hospodářském a politickém
životě, které fungovaly na základě neosobních pravidel. Mohly lépe koordinovat
a regulovat součinnost jedinců osobnostně různě orientovaných. (viz kapitola 9)
5. Dalším projevem racionalizace panství ve společnosti je rozvoj tržních vztahů a jejich generalizace na počátku 19. století. Trh se stal základní formou směny zboží, ale také upravoval pracovní vztahy a vztahy lidí k půdě a přírodě. Vztahy mezi lidmi v hospodářství začala korigovat racionální úvaha o osobní užitečnosti jednání lidí. Hospodářské vztahy se staly více instrumentální. Staly se prostředkem dosahování osobních výhod a užitků. (viz kapitola 8)
6. Pro vznik a fungování moderní společnosti se stalo základní řešení otázky jak regulovat velmi diferencovaný a na hodnotě individuální svobody založený život velkého množství lidí. Moc a možnosti jejího uplatnění se staly základní dimenzí všech moderních vztahů mezi lidmi.V politickém životě se postupně formuje instituce občanské veřejnosti, která je základem fungování demokratického státu. Jejím obsahem je souhrn občanských svobod a práv, které dávají možnost uplatňovat jedinci svou politickou moc prostřednictvím volených zástupců a mít tak vliv na průběh veřejného života. Demokratický stát vzniká jako výsledek střetů mezi různými sociálními skupinami a jejich zájmy na jedné straně a nutností sociální shody a koordinace velkého množství lidí na straně druhé. Občanská společnost dává jedinci jistou míru politické svobody prosazovat své zájmy. Zároveň prostřednictvím demokratických mechanismů veřejného mínění, voleb, parlamentní diskuse a vyjednávání vytváří občanská veřejnost prostor pro dosažení nezbytné shody v základních otázkách soužití lidí. Formují se nové hodnoty veřejného života, jako je sociální spravedlnost a rovnost lidí, legislativně se upevňují základní politická a sociální práva občanů.
Souběh uvedených procesů, které probíhaly a vyvíjely se v Evropě v průběhu několika staletí, dal vzniknout nové historicky jedinečné formě společenského života, kterou nazýváme moderní společnost.
1. Vývoj vědy ve 20. století ukazuje, že
požadavek technologizace vědy se dostává do rozporu s
dalšími základními hodnotami vědecké práce, jako je nezávislost vědce a
objektivní platnost vědeckých poznatků. Neplatí tedy osvícenecká představa, že
uplatnění vědeckých poznatků ve společenském životě promění praktický život
lidí podle vědeckých zásad, ale spíše naopak, že využívání vědy v praxi
proměňuje charakter vědecké práce.
2. Příkladem zakořenění myšlenky o možnosti
racionálního rozvoje moderní industriální společnosti jsou koncepce
technologického determinismu. Opírají se o následující argument: průmyslová
revoluce a následná industrializace vedla k ekonomickému růstu, který umožnil
masovou spotřebu širokých vrstev společnosti. Industrializace tedy vyřešila dva
základní problémy společenského života. Jednak zabezpečuje vyšší životní
standard většině členů moderní společnosti a jednak zmenšuje rozsah sociálních
nerovností mezi lidmi. Současný postindustriální vývoj naznačuje, že tyto
argumenty společenského rozvoje přestávají platit.
1. Jaké důkazy můžeme použít při kritice
myšlenky, že rozvoj "čisté vědy" přinese společenský pokrok?
2. V čem spočívá rozpor mezi hodnotami tzv.
čisté vědy a praktickou použitelností vědeckých technologií?
3. Co znamená myšlenka technologického
determinismu ve společenskovědním poznání?
4. Proč nelze chápat historický vývoj jako
společenský pokrok?
5. Vysvětlete, proč je koncepce industriální
společnosti technologickým determinismem?
6. Jaké relativně nezávislé společenské procesy
vedly ke vzniku moderní společnosti?
Doporučená
literatura:
S. Hall, D. Held,
T. McGrew: Modernity and its Futures. London 1996, pp. 169 - 220
T.J. Watson: Sociology Work
and Industry. London 1997, pp. 81 - 110.