Kapitola 6

Společenské instituce a jednání člověka


Cílem kapitoly je představit makrosociologický pohled na lidské chování. Popíšeme sociální struktury, které ovlivňují chování člověka. Nejstabilnější soustavou kulturních pravidel, podle nichž lidé jednají, nazýváme sociální institucí. Pohled na sociální instituce umožňuje systémová metoda. Vysvětlíme proto i tento způsob poznání společnosti.


Společnost existuje jen potud, pokud se lidé chovají jakoby existovala. Znamená to, že bezprostředně přístupné naší zkušenosti není ono společenské, ale pouze individuální lidské chování. Chování člověka ve společnosti však neprobíhá zcela libovolně. Je závislé na řadě objektivních faktorů, které vznikly a působí nezávisle na vůli jedince. Objektivita těchto faktorů vyplývá z povahy lidské činnosti. Popsali jsme, že lidská činnost je jednak přírodně materiální povahy. Tím myslím prostý fakt, že jednání člověka je závislé na množství životní energie, kterou má člověk k dispozici, na jeho zdravotním stavu, na druhu materiálů a surovin, které člověk ve své činnosti používá.

Současně je jednání (sociální jednání) ovlivňované objektivními faktory povahy sociální. Tím, že se člověk rodí do společnosti, střetává se s kulturními pravidly, které byly vytvořeny a vyjednány dávno před jeho narozením. Setkává se s nimi v interakcích s druhými lidmi, kteří podle těchto pravidel jednají a očekávají, že i on bude postupovat určitým způsobem. Tímto očekáváním, případně sankcemi vyvolávají na člověka tlak, aby patřičným způsobem jednal. Míra nátlaku různých lidí na člověka se mění s pozicí a vlivem, kteří lidé v okolním prostředí mají. Závisí také na počtu těchto lidí a jejich jednání jak se jedinec v dané situaci zachová.

Kulturních pravidel chování a sociálních interakcí existuje velké množství. Na jednání člověka nepůsobí izolovaně, ale mezi jednotlivými pravidly, očekáváními a interakcemi existují vzájemné souvislosti. Tato související, vzájemně vztažená pravidla, resp. lidé jednající podle těchto pravidel, nazýváme sociální struktury, které ve svém souhrnu určují sociální jednání jedince. Proto je sociální jednání poměrně dobře předpověditelné druhými lidmi. Můžeme předpokládat, jak se v určité situaci asi lidé zachovají. Vznikají tedy otázky, jaké jsou objektivní, na jedinci nezávislé prvky, které ovlivňují jeho individuální chování? Jaké důsledky a funkce struktura těchto prvků pro společný život a jednání lidí?

 


Příkladem skutečnosti, že struktura očekávání okolních lidí ovlivňuje jednání jednotlivce, je porovnání trhu na malé vesnici a ve velkoměstě. V malé vesnici máte možnost kromě hospody nakupovat v jednom, maximálně ve dvou obchodech. Nabídka obchodníka je obvykle velmi široká a obchod proto má na reklamním štítu název "smíšené zboží".

Ve velkoměstě je situace úplně jiná. Obchody nabízejí daleko specializovanější zboží od široké nabídky dýmek až po obchodní centrum pro prodej motocyklů značky Honda. Tato velmi diferencovaná nabídka zboží nesouvisí s individuální orientací prodejců, ale s odlišnou strukturou konkurenčních obchodů a početnější strukturou zákazníků než v malé vesnici.

 


Systémový přístup k jednání člověka

Pohled na společnost jako na fungující sociální struktury je výsledkem systémové metody poznávání společenského života. Tato metoda byla přejata do společenských věd z přírodovědeckých disciplín, zejména fyziky a biologie. Jejím cílem není vyložit význam kulturních prvků pro člověka, ale spíše popsat důsledky (funkce), jaké objektivní prvky sociálního života mají na chování jedinců a na společenský celek. Emil Durkheim , jeden ze zakladatelů sociologie, nahlížel na tyto nadindividuální, společenské faktory - přesně po vzoru přírodních věd - jako na objektivní věci a označil je termínem sociální fakta. Charakterizoval je jako na jedinci nezávislá , vnější a vynucující si určitý způsob chování jedince.

Pro pochopení systémové metody je klíčovým pojmem systém. Za systém můžeme považovat souhrn vzájemně vztažených a vzájemně na sebe působících prvků, které dohromady tvoří jeden celek zabezpečující plnění nějakého účelu. V každém systému můžeme rozlišit jeho strukturu, nebo-li skladbu prvků, z nichž je složen, a dále funkce jednotlivých částí. Funkce můžeme definovat jako veškeré důsledky, které má aktivita nebo působení části pro ostatní části nebo pro systém jako celek.

 


Z tohoto hlediska můžeme chápat jako systém například hodinky, které jsou složeny z řady vzájemně na sebe působících součástek a jejichž fungování zabezpečuje ve svém souhrnu měření času. Podobně můžeme chápat automobil nebo letadlo jako složité technologické systémy, které jsou složené z řady vzájemně do sebe zapadajících a ovlivňujících se součástí.

Systémový přístup můžeme také aplikovat při popisu živých organismů a sociálních celků. Například lidské tělo je složitým systémem, který je složen z množství dílčích částí, na které můžeme nahlížet jako na subsystémy složené z prvků nižšího řádu. Za subsystémy lidského těla můžeme chápat například centrální nervový systém, oběhovou soustavu, pohybový systém, soustavu lidských smyslů a pod. Celá stavba lidského těla umožňuje po několik desítek let účelnou samostatnou existenci, které se říká lidský život.

Také relativně uzavřené, samostatně působící části společenského systému, můžeme chápat jako subsystémy. Mezi takové společenské subsystémy, které zabezpečují pro lidi významné funkce, patří například kulturní subsystém, ekonomický subsystém, politický subsystém, integrativní subsystém společnosti. Jsou to společenské instituce (sociální struktury), které plní funkci tvorby, udržení a změny kulturních hodnot a norem, funkci produkce, rozdělování a spotřeby statků, funkci politické aktivity společnosti a funkci integrace lidí a udržování lidské soudržnosti.

Mezi lidmi najdeme společenství, na jejichž popis a vysvětlení se celostní, univerzalistický přístup teorie systémů hodí více, a jiné, při jejichž rozboru se hodí méně. Domnívám se, že většina ženatých mužů a vdaných žen nebude chápat rodinu nebo manželství jako účelný systém složený z funkčních částí. Ve skupinách, kde je dán velký prostor pro aktivitu a svobodu jednání jednotlivých členů a které se vyznačují velkým množstvím společných cílů, do nichž jsou členové začleněni celou svou osobností a mezi jednotlivými členy se vytváří i emocionální vazby, je uplatnění systémového přístupu omezené. Mezi sociální skupiny, při jejichž analýze se systémový přístup naopak často uplatňuje, patří formální organizace jako je podnik nebo úřad. V těchto sociálních celcích existují relativně objektivní pravidla a kritéria individuálního chování, které zabezpečují účelnost celé organizace. Celek má stanovený účel, existují celková kritéria účelnosti, části nebo jednotliví členové organizace se musí přizpůsobit účelnému fungování celku.

 


Sociální struktura je soustava vztahů mezi prvky společenského systému. Strukturu tedy budeme chápat jako vztahové pole, jako ustálené souvislosti a kauzální vztahy mezi objektivními prvky společenského systému. Právě tyto strukturální vztahy dělají z lidského společenství celek svého druhu, jehož vlastnosti jsou odlišné od souhrnu vlastností jednotlivců.

Pojem sociální funkce se v sociologii vyvíjí dlouhou dobu. Původně byl přenesen z fyziologie jako funkce společenského organismu. Později získal obecnější význam důsledků lidské aktivity pro společenský celek.

 


R..K. Merton vymezil funkci jako každou aktivitu, která má nějaké důsledky pro celek, jehož je subjekt této aktivity částí. Rozšířil také pojetí funkce na aktivity disfunkční, nezáměrné apod.

Dále tento autor jako první formuloval základní problém systémového uvažování ve společenských vědách: Jsou pro udržení sociálního systému nezbytné sociální funkce, nebo spíše strukturální jednotky, které tyto funkce plní?

Merton také vymezil 5 základních významů slova funkce, které se užívají v sociálních vědách:

  1. Funkce jako společenská objednávka, příkaz. Například jednorázová funkce pořadatele při společném shromáždění lidí.
  2. Funkce jako ekvivalent povolání, jako trvale prováděný speciální druh činnosti. Např. funkce programátora, vedoucího oddělení, lékaře.
  3. Matematická funkce, která označuje určitou proměnnou zkoumanou ve vztahu k jiné proměnné a kdy hodnota jedné proměnné je jednoznačně určena hodnotou druhé.
  4. Funkce jako objektivní důsledek přispívající k adaptaci a integraci celku, systému, společenství lidí.
  5. Funkce jako strukturotvorný princip, kdy dosažení určitých žádoucích důsledků může být dosaženo různým seskupením strukturních prvků.


Definice sociální instituce

Ne všechny sociální struktury působí na jednání jednotlivců stejnou silou. Některé jsou trvalejší a míra jejich objektivního tlaku na člověka je veliká. Jiné sociální struktury jsou méně stabilní a působivé. Nejtrvalejší a nejvlivnější sociální struktury nazýváme sociální instituce.

A. Gouldner (1963):

Instituce je sociálně předepsaná struktura různých způsobů chování, prostřednictvím kterých jsou řešeny opakující se a neodbytné problémy života lidí.

Rozeberme si jednotlivé části této definice podrobněji:

  1. Instituce jsou sociální…
  2. Znamená, že existují před a v průběhu života konkrétního jedince. Jejich trvání není závislé na individuální, svobodné vůli jednotlivého člověka. Mluvíme- li o institucích jako o nadindividuálních útvarech, máme na mysli jednak skutečnost, že představují způsoby chování, které jsou více či méně sdíleny velkým počtem lidí, případně velkou částí společnosti, a současně tím říkáme, že přetrvávají v čase a nejsou omezené na život jedné generace.

  3. Instituce jsou předepsané…
  4. Znamená, že ji tvoří určité vzorce, pravidla chování, které mají normativní a hodnotový charakter. Jsou tedy označené jako vhodné a správné v určitých situacích. Při nedodržení předepsaných postupů jednotlivcem, mohou ostatní členové společenství uplatnit sociální sankce.

  5. Instituce obsahují struktury vzájemně vztažených způsobů chování…
  6. Znamená, že předepsané chování se vztahuje k různým lidem v různém prostoru a čase. Jako příklad můžeme uvést instituci lékařství v naší společnosti. Je založena na vzájemně souvisejících pravidlech chování lékaře a pacienta. Při profesní přípravě se medici učí (měli by se učit) nejen technickým dovednostem potřebným pro výkon lékařské praxe, ale také očekávanému chování k pacientům. Naopak lidé, potenciální pacienti, se v průběhu dětství a dospívání učí vhodnému způsobu chování k lékaři. Učí se například ustoupit lékařské autoritě, mít úctu k jeho vědomostem a realizovat jeho pokyny a doporučení.

  7. Institucí je velké množství a jsou odlišné…
  8. Znamená, že jedna instituce slouží k řešením jednotlivých nebo dílčích problémů společného života lidí. Každá instituce upravuje jednání člověka jen v nějaké oblasti života lidí. Lidské společnosti se od sebe liší mírou institucionalizace některých činností. Například u přírodních národů není tak výrazně regulován a specializován výchovný a vzdělávací proces mladé generace jako v moderní společnosti.

    Margaret Meadová ve své známé knize "Dospívání na ostrově Samoa" popisuje výchovné praktiky původních obyvatel, kde neexistovali žádní učitelé, žádné školy ani učebnice. Starší členové rodiny, ne speciálně připravení učitelé, předávali hodnoty, schopnosti a znalosti své kultury mladé generaci. Neexistovaly žádné specifické postupy a normy chování spojeného s výchovou.

    Na druhé straně v naší společnosti je výchova a vzdělání vysoce specializovaný a regulovaný proces. Kromě rodiny existuje množství specializovaných výchovných a vzdělávacích organizací, kde se dodržují předepsaná pravidla. Například pro vysokoškolského studenta, který se vzdělává a socializuje na univerzitě, je život v původní rodině často okrajovou záležitostí. Svůj čas naplňuje aktivitami, které souvisejí převážně s vysokoškolským a studentským životem.

  9. Instituce pomáhají řešit trvalé a opakující se problémy…

Znamená, že ne všechny problémy a potřeby jedince jsou řešeny institucionálními postupy a pravidly chování. Takové problémy jako produkování a distribuce zboží a služeb, socializace dětí, péče o nemocné a jejich léčení, pomoc nezaměstnaným atd. nenastávají mezi lidmi výjimečně, ale jsou součástí běžného života lidí. Pro jedince představují instituce předepsané a předem určené řešení takových problémů, které nenarazí na odpor okolí. Tím, že instituce vyvíjí na jedince nátlak, aby jednal určitým způsobem, usnadňují člověku rozhodování. Instituce určuje postup jednání za něho. Sociální prostředí je pro jedince určitější, jeho jednání je jistější. V těchto důsledcích se skrývá význam sociálních institucí pro jedince ve společnosti. Vnášejí do běžného života lidí řád.

Sociální jednání člověka probíhá podle institucí ještě za splnění jedné podmínky. Lidé nevystupují ve společenském životě jako loutky, které postupují podle očekávání druhých lidí. Mají možnost relativně svobodného rozhodnutí, které předpokládá, že předepsaná pravidla chápou jako samozřejmá, rozumná a důvěryhodná. Jedinec musí získat důvěru k institucionálním pravidlům, musí jim rozumět, přijmout je za své.

 

 Struktura instituce

Každá sociální instituce se skládá s určitého množství prvků, které jako první uceleně popsal Bronislav Malinowski. Podle jeho názoru mezi prvky každé instituce patří (1)kulturní hodnoty, (2) kulturní normy, role a sankce, (3) populace lidí jednající podle instituce, (4) nástroje a materiální technologie, (5) jednání podle institucionálních pravidel, (6) funkce a důsledky tohoto jednání.

  1. Cíle, hodnoty, strategické potřeby lidí

Jsou důvodem, proč nějaká instituce vzniká. Malinowski tyto okolnosti, které stojí v záhlaví instituce, nazývá charta.

  1. Normy a sankce chování

Vztahují se na konkrétní situace chování. Ukazují jak mají jedinci v rámci všeobecně přijatého způsobu chování jednat. Normy jsou spíše limity, které stanovují hranice správného a nesprávného. Společenské role jsou očekávání druhých lidí, které se vážou na konkrétní pozici, kterou člověk zastává v nějakém společenství lidí, a která určuje jak má v určitých situacích jednat. Společenské sankce. Za odchýlení se od přijatých a používaných vzorců chování nebo pro jejich dodržování se vyvíjí v rámci každé společenské instituce soustava odměn a trestů.

  1. Populace lidí dané instituce

Sociální organizace a rozvrstvení těchto lidí. Soustavy vztahů mezi nimi, které se utváří na základě jejich mocenského postavení při realizaci institucionálních požadavků. Je to souhrn lidí, kteří vstupují do vzájemných interakcí, vytváří různá společenství, organizují se do skupin. Postupují přitom podle institucionálních norem, aby mohli realizovat cíle a hodnoty, řešit problémy, které stojí v záhlaví institucionálních způsobů chování.

  1. Materiální vybavení, technologie.

Jsou to nástroje, prostředky, předměty, které lidé nějak sociálně organizovaní a řídící se určitými institucionálními pravidly používají při činnnosti a jednání, které směřuje k uspokojení potřeby nebo dosažení hodnoty.

  1. Aktivita, činnost, jednání.

Jde o aktivitu probíhající v rámci nějaké instituce. Je to sociální jednání lidí podle kulturně předepsaných pravidel. Zpravidla vede v důsledku k uspokojování potřeb nebo hodnot lidí.

 

Funkce institucionálního jednání

Realizace institucionálních pravidel aktéry sociálního jednání přináší ve společnosti určité důsledky. Ať už jsou tyto důsledky a funkce z hlediska jednotlivých lidí záměrné nebo nezáměrné, pomáhají řešit nějaký významný problém.

Společenské instituce mohou mít důsledky vztažené za prvé k významným individuálním životním situacím a řešit významné problémy a události běžného života většiny lidí. Mezi takové patří například porod a narození dítěte, nalezení životního partnera, situace hladovění, smrt člověka. V řadě lidských společenství nacházíme instituce, jako jsou křest, mateřství, sňatek, manželství, žebrání, pohřebnictví.

Za druhé se všeobecně rozšířená pravidla chování mohou vztahovat k řešení významných problémů a potřeb života celého společenství lidí. Některé z těchto potřeb společenského soužití mají pravděpodobně univerzální charakter. Musí být uspokojeny v každé společnosti, která chce přežít a existovat. Tyto potřeby můžeme chápat jako univerzální potřeby společenského života.

Univerzální společenské potřeby

K přežití každé společnosti jako celku je důležité zajistit uspokojování univerzálních, základních nebo také strategických potřeb, které přináší život a soužití lidí. Pro uspokojení těchto strategických potřeb lidé v průběhu dějin v rozmanitých kulturách a společnostech vyjednali - záměrně a hlavně nezáměrně - více či méně úspěšné a hlavně rozmanité způsoby chování.

K těm jasným a triviálním patří potřeba výživy, tepla a obydlí pro členy společnosti, potřeba biologické reprodukce, fyzické ochrany a psychické jistoty, ochrany a oprávnění stávajících vztahů mezi lidmi, výchovy mladé generace. Pokusme se tyto strategické potřeby, nutné pro přežití každé společnosti, utřídit.

  1. existenční potřeby
  2. Pro život svých členů společnost zabezpečuje uspokojení potřeb vzduchu, vody, jídla tepla, přístřeší, spánku. Patří sem také některé psychické potřeby, bez nichž se člověk těžko obejde. Například potřeba lásky, víry v něco a pod. Uvedené potřeby pomáhají zabezpečovat takové společenské instituce jako je hospodářství, partnerství, přátelství, stavitelství, pohostinství a pod.

  3. potřeba rozdělovat uspokojování potřeb mezi všechny členy společnosti.

Statky uspokojující existenční potřeby musí být nějakým způsobem rozdělovány mezi všechny členy. Rozdělování statků a hodnot ve společnosti probíhá podle pravidla většího či menšího vlivu ve společenství. Jinak řečeno podle míry moci, kterou mají jednotliví členové a skupiny k dispozici.Uvedenou potřebu pomáhají zabezpečovat instituce jako vůdcovství a politické instituce, instituce společenské směny.

  1. potřeba biologické reprodukce

Všichni členové společnosti tuto potřebu nemají a také mít nemusí. Pro přežití společnosti je však biologická reprodukce nezbytná. Lidé realizují pravidla, která regulují sexuální chování a určují práva a povinnosti rodičů. Obvykle je tato potřeba zabezpečena institucí manželství a rodiny.

  1. potřeba přenosu kultury

Přenos kultury na nové členy společenství umožňuje jejich začlenění do společnosti. Tento proces se nazývá socializace. Je to jeden z hlavních způsobů jak společnost resp. společenské instituce kontrolují chování jednotlivců. Zabezpečuje se tím kontinuita trvání společnosti. Na uspokojování této společenské potřeby se dnes podílejí instituce školství, rodina, náboženství, sousedství.

  1. potřeba ochrany

Členové společnosti potřebují ochranu před zničením od někoho jiného. Společnost zabezpečuje své členy před vnějšími ničivými vlivy přírodními i společenskými.Děje se tak podle institucionalizovaných pravidel vojenství, soudnictví, sousedství, příbuzenství, rodičovství atd.

  1. potřeba komunikace
  2. K uspokojení všech uvedených i dalších potřeb ve společnosti si lidé potřebují předávat informace a chápat shodně jejich významy, dorozumět se. K zabezpečení této potřeby slouží písemnictví, rodina, školství, přátelství …

  3. potřeba legitimity vztahů mezi lidmi

Lidé ve společnosti musí chápat oprávněnost rozdělení majetku a moci mezi lidmi. V jiném případě by se společnost rozpadla v průběhu neustálých sociálních konfliktů a bojů. Tuto potřebu pomáhá uspokojovat instituce soukromého vlastnictví, školství, náboženství atd.


Hovoříme-li o institucionálních strategiích uspokojujících univerzální společenské potřeby, pak na jejich adresu je nutné uvést dvě shrnující poznámky.

  1. Pravidla nebo způsoby institucionálního řešení univerzálních společenských problémů mohou být v dějinách i prostoru velmi variabilní. Tato skutečnost souvisí s pluralitou lidských kultur. Existují například velmi různorodá pravidla pro rozdělování a směnu produktů a služeb mezi členy společnosti. Nicméně všechny společnosti nějaké postupy pro zabezpečení této potřeby mají.
  2. Proměňuje se úroveň institucionalizace zabezpečení určitých potřeb. Například právní systém zabezpečující vlastnická práva v moderní společnosti je systematický a přesně předepsaný. Má specializovaný personál právníků, soudců a učitelů práva. Naopak kmenová společenství přírodních národů měla jen málo ustálená a systematická pravidla pro řešení sporů mezi lidmi. Role soudce byla vpletena do práv a činností náčelníka nebo stařešinů kmene. Ti se neřídili předepsanými pravidly, ale osobní úvahou nebo tradicemi a zvyky.

 


Vztah mezi sociální strukturou a její funkcí ve společnosti

Jedna instituce (například manželství nebo hospodářství) neplní vždy jen jednu funkci. Takový stav by byl ideální v očích čtenáře, který má rád logiku a pořádek. Sociální život však není nutně logický a racionálně uspořádaný. Vztah mezi strukturou pravidel jednání a důsledky tohoto sociálního jednání můžeme charakterizovat jako asymetrický. Nabývá následujících podob:

  1. Více sociálních institucí svými důsledky pomáhá řešit jeden společenský problém nebo potřebu. Mají tedy stejnou sociální funkci, uspokojují shodné potřeby lidí. Například nelze jednoduše říci, že rodina svými pravidly výlučně kontroluje a reguluje biologickou reprodukci. Vzpomeňme si na náboženství a jeho organizace, které bojovaly proti umělému přerušení těhotenství a antikoncepci. Nebo na "záletnictví", které má taky svá pravidla a je ve společnosti široce rozšířeno.
    Podobně trh není jediný regulátor distribuce produktů a služeb ve společnosti. Většina z nás, kteří měli nebo mají babičky na venkově, může potvrdit, že každá návštěva u ní byla spojena s
    fasováním vajíček, slepic, králíků, jablek a podobně. V případě plných tašek od babičky můžeme říci, že na rozdělování produktů mezi členy společnosti se podílí vedle trhu také darování.
  2. Jedna sociální instituce má více funkcí ve společenském životě. K rozšiřování funkcí nějaké instituce přispívají dvě okolnosti. Za prvé rozšiřování a osvojování hodnot, které jsou v "záhlaví instituce", v každodenním životě lidí. Tato skutečnost vede k tomu, že tyto hodnoty se stanou významné pro další lidi nebo pro jiné oblasti a situace společenského života jedince. Příkladem může být rozšíření hodnoty osobního užitku a zisku z oblasti hospodaření do dalších oblastí života lidí jako jsou příbuzenské a přátelské vztahy, které se začínají odehrávat podle pravidel efektivnosti, logické kalkulace a pod. Za druhé může být faktorem rozšiřování počtu funkcí nějaké instituce tzv. konkurenční adaptace. Některé všeobecně rozšířené způsoby chování uspokojující nějakou významnou lidskou potřebu musí často "soutěžit" o důvěru, loajalitu a životní čas lidí. Například akademický způsob vzdělávání a výchovy na vysokých školách zabezpečuje funkci kulturního rozvoje mladých lidí a současně je přípravou pro jejich zaměstnání a uplatnění v hospodářském životě. Pokud akademické vzdělání přestává plnit pro člověka praktickou funkci, neposkytuje průpravu pro další uplatnění v zaměstnání, mladí lidé ztrácejí důvěru v tento institucionalizovaný způsob výchovy. Pod tlakem studentského hnutí na přelomu šedesátých a sedmdesátých let našeho století zaznamenalo univerzitní vzdělávání v rozvinutých evropských zemích významnou proměnu ve smyslu větší technologizace a většího propojení s praxí.
  3. Jedna instituce změní svou funkci. Kulturní pravidla provádění významné lidské činnosti se mohou proměnit do té míry, že začne tato činnost mít jiné společenské důsledky a funkce. V polovině 20. století popsal americký sociolog Robert Habenstein proměnu funkcí pohřebnictví v americké společnosti. Podle jeho názoru pohřeb byl tradičně náboženský obřad, který sloužil příbuzným k tomu, aby se rozloučili se zesnulým, ukončili jeho světský život a smířili se se smrtí podle náboženského výkladu světa. V polovině tohoto století však problém lidské smrti začal být regulován a řešen podle ekonomických pravidel. Ústřední postavou při pohřebním obřadu přestal být kněz. Na jeho místo nastoupil administrátor pohřbu, což byl soukromý podnikatel. Z pohřbívání se stal výnosný kšeft. Lidé si léta spořili a spoří peníze, aby si mohli dopřát důstojný pohřeb. Funkcí pohřbu se stalo přinášet zisk.
  4. Instituce změní své společenské důsledky tím, že dojde k záměně mezi dominantní a vedlejší funkcí nebo že k hlavní funkci se přidají vedlejší. Například zahrádkářství a chalupářství zaznamenalo v České republice na počátku 70. let velký rozvoj. Stalo se společenskou institucí, která přitahovala velké množství lidí. Tento vývoj bývá vysvětlován tak, že k hlavní funkci tohoto způsobu trávení volného času, kterou je funkce rekreační, přibyly v uvedené době dvě vedlejší. Jednak mělo chalupaření a zahrádkaření vedlejší efekt ekonomický a jednak bylo únikem od politické situace u nás, od totalitních postupů stranicko-státního režimu.
  5.  

     Deviantní chování a dysfunkce sociálních struktur

    Vzniká otázka, jak je možné, že sociální struktury mohou změnit své společenské důsledky. Institucionální hodnoty, normy, role nejsou členy společnosti vždy přijímány a realizovány bez výjimky. V takovém případě může nastat situace, kdy jednání lidí vede k důsledkům, které narušují spolupráci a soužití lidí. Jednání části lidí se dostává do rozporu s hodnotami a cíli většiny členů společenského systému, nepřispívá k jeho integraci nebo adaptaci na nové podmínky. Příkladem disfunkčního chování v rámci našeho ekonomického systému je hospodářská kriminalita, tunelování, neplacení obchodních pohledávek a daní.

    Dysfunkční chování je formou tzv. sociální deviace. Jde o chování, které se odchyluje od institucionálně předepsaných hodnot a norem. Sociální deviace ve společnosti má dvě základní formy.

    1. dysfunkční, sociálně patologické chování, které narušuje společenské systémy
    2. prosté porušení stávajících norem chování, odchylka, která nemusí vést k rozpadu systému, ale k jeho změně
    3. Pokud je mnoho kulturních hodnot a norem ve společenství lidí často porušováno, jejich platnost ve společnosti je zpochybněna. Nastává stav sociální anomie (bezzákonnosti).


      R.K. Merton chápal sociální deviaci jako způsob, kterým se lidé adaptují na své sociální prostředí, přitom ale interpretují své cíle a hodnoty deviantním způsobem nebo se snaží k jejich dosažení použít deviantní prostředky. Merton rozlišil podle akceptace či odmítání sociálně předepsaných hodnot-cílů a hodnot- prostředků k dosažení cílů pět základních typů adaptace na anomickou situaci. Označil je jako konformismus, inovaci, ritualismus, únik a vzpouru.

      Typ adaptace

      Vztah k cílům

      Vztah k prostředkům

      Konformismus

      +

      +

      Inovace

      +

      -

      Ritualismus

      ? (ztráta cílů)

      +

      Únik

      -

      -

      Vzpoura

      -/+

      +/-

      + akceptace sociálně předepsaných hodnot a norem (cílů nebo prostředků) sociálního jednání

      - odmítnutí sociálně předepsaných hodnot a norem (cílů nebo prostředků) sociálního jednání


      Příčiny deviantního chování

      Příčiny deviantního chování můžeme rozlišit do dvou základních druhů. Za prvé jsou to konflikty uvnitř společenských struktur. Konfliktní vztahy nebo zájmy mezi lidmi, kteří zastávají ve společnosti odlišné místo. Konfliktní vztahy se mohou projevit v odlišných kulturních hodnotách a normách, které regulují jednání těchto skupin lidí.

      Za druhé deviace při realizaci kulturně předepsaných norem a rolí je projevem individuální svobody člověka. Životní svět lidí je naplněn řadou sociálních prostředí. V průběhu života jedinec vstupuje do interakcí s velkým množstvím lidí, kteří jsou odlišně vychovaní, mají odlišná očekávání, řídí se jinými normami a hodnotami. V těchto individuálních sítích sociálních vztahů se restrukturují pravidla, podle nichž lidé vnímají a poznávají své okolí a jednají v sociálním světě.

      Z tohoto důvodu je nutné chápat deviantní chování jako relativní označení. Co je považováno za deviantní chování, se často mění podle okolností a životní situace nejen skupin lidí, ale i jednotlivce. To, co systémový přístup vnímá jako odchylku nebo dysfunkci, lze chápat z pohledu jedince nebo konkrétní skupiny lidí jako přirozený pohyb a změnu společenského života.

       


      Cvičení 3

      Napište příklady konformního, ritualizovaného, inovativního a vzpurného chování:

            1. vojáka základní služby při úklidu chodeb a sociálního zařízení na vojenské ubytovně
            2. člena náboženské sekty, na něhož je vyvíjen nátlak, aby pravidelně odevzdával sektě část platu a opustil manželku, která je sektě nepřátelská
            3. dospívajícího syna, který dostal od rodičů příkaz hlídat o víkendu o deset let mladší sestru , i když chce odjet s kamarády na výlet
            4. ředitele věznice, který dostal byrokratický příkaz přijmout 30 nových vězňů, aniž má volné kapacity. Splněním příkazu se dostane do rozporu s platnými zákony, které vězni znají.
            5. Zpracujte nejméně dvě zadání podle vlastního výběru.


               

              Otázky:

            6. Objektivní faktory lidského jednání ve společnosti
            7. Systémová metoda jako celostní přístup ke studiu sociálního jednání lidí
            8. Definice systému, subsystému, struktura a funkce společenského systému
            9. Definice sociální instituce
            10. Struktura prvků společenské instituce
            11. Co znamená pojem sociální organizace lidské činnosti?
            12. Životní potřeby jedince a univerzální společenské potřeby
            13. Asymetrie vztahu mezi sociálními strukturami a jejich funkcemi
            14. Vysvětlete rozdíl mezi sociální dysfunkcí a sociální deviací
            15. Objektivní příčiny deviantního chování lidí ve společnosti

 

Doporučená literatura: 

Bronislav Malinowski: Vědecká teorie kultury. Brno 1969 s. 41 - 104