Plukovník Bedřich Kraus, mající též přídomek von Zillergut, po nějaké vesničce v Solnohradech,
   kterou jeho předkové prožrali již ve století osmnáctém, byl úctyhodným pitomcem. Když něco
   vypravoval, mluvil samé pozitivní věci, tázaje se přitom, zdali všichni rozumí
   nejprimitivnějším výrazům: "Tedy okno, pánové, ano. Víte, co je to okno?"

               Nebo: "Cesta, u které po obou stranách jsou příkopy, nazývá se silnicí. Ano,
   pánové. Víte, co je to příkop? Příkop jest vykopávka, na které pracuje více lidí. Jest to
   prohlubenina. Ano. Pracuje se motykami. Víte, co je to motyka?"

               Trpěl vysvětlovací mánií, což činil s takovým oduševněním jako nějaký vynálezce
   vypravující o svém díle.

               "Kniha je, pánové, více různě nařezaných čtvrtek papíru, různého formátu, který
   jest potištěn a sestaven dohromady, svázán a sklížen. Ano. Víte, pánové, co je to klih? Klih
   jest lepidlo."

               Byl tak nehorázně blbý, že se mu důstojníci zdaleka vyhýbali, aby nemuseli od něho
   slyšet, že chodník rozděluje ulici na jízdní dráhu a že je to vyvýšený dlážděný pruh kolem
   průčelí domu. A průčelí domu že je ona část, kterou vidíme z ulice nebo z chodníku. Zadní část
   domu z chodníku vidět nemůžeme, o čemž se okamžitě můžeme přesvědčit, jestli vstoupíme do
   jízdní dráhy.

               Byl ochoten tu zajímavost ihned demonstrovat. Naštěstí však ho přejeli. Od té doby
   zpitoměl ještě víc. Zastavoval důstojníky a dával se s nimi do nekonečně dlouhých rozhovorů o
   amoletách, slunci, teploměrech, koblihách, oknech a poštovních známkách.

   (J. Hašek - Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, 1921-23)