NITRO MAURICE MAETERLINCK (přeložil Petr Christov (c) 2004) OSOBY: V zahradě Stařec Cizinec Marta Marie Starcovy vnučky Vesničan Dav V domě Otec Matka Dvě dcery němé postavy Dítě Stará zahrada s vrbami. Vzadu dům, tři okna v přízemí jsou osvětlena. Vcelku zřetelně můžeme rozeznat rodinu, která bdí za světla lampy. Otec sedí u krbu. Matka se opírá lokty o stůl a hledí do prázdna. V tichu pokoje si hrají dvě dívenky oblečené v bílém, vymýšlejí si hry a usmívají se. Na levém matčině rameni spí dítě. Když se někdo z nich zvedne, jde či udělá gesto, jsou všechny jejich pohyby pomalé, vážné, zřídkavé. Jako by jim vzdálenost, světlo a neurčitý závoj okenního skla dodávaly na oduševnělosti. Stařec a cizinec opatrně vstoupí do zahrady. STAŘEC Nacházíme se v té zahradě za domem. Sem oni nikdy nechodí. Hlavní vstup je na druhé straně. -- Zamkly dveře a zavřely okenice. Ale z téhle strany okenice nejsou, vidím světlo... Ano, jsou ještě vzhůru, svítí tam světlo. Naštěstí nás neslyšeli. Matka s dcerami asi odešla, co tedy uděláme?... CIZINEC Co uděláme? STAŘEC Nejdříve bych se rád podíval, zda jsou všichni doma. Ano, vidím otce, sedí v rohu u krbu. Čeká, ruce má složené v klíně. Matka se opírá lokty o stůl. CIZINEC Dívá se na nás... STAŘEC Ne, neví, kam se dívá, její oči se nehýbou. Nemůže nás vidět, jsme ve stínu pod velkými stromy. Ale nechoďme blíž... Obě sestřičky té mrtvé jsou také v pokoji. Klidně si vyšívají a to malé spokojeně spí. Na hodinách v rohu je právě devět hodin. O ničem nemají ani tušení, nic neříkají. CIZINEC A nemohli bychom dát otci nějaké znamení a upozornit ho? Dívá se naším směrem. Mám zaklepat na okno? Bylo by dobré, kdyby jim jeden z nás dal vědět dřív, než přijdou ostatní... STAŘEC Nevím, jak se mám rozhodnout... Je třeba, abychom byli velmi opatrní. Otec je starý a nemocný... Matka také a ty dvě dívenky jsou příliš malé... A všichni ji milovali jako nikoho jiného na světe... Nikdy jsem neviděl šťastnější rodinu... Ne, ne, nechoďte k tomu oknu, to by vůbec nebylo dobré... Nejlepší bude jim to říct co možná nejjednodušeji. Jako by šlo o něco docela běžného, hlavně se netvářit příliš smutně. Jinak totiž jejich smutek bude chtít překonat ten váš a vy nebudete vědět co si počít... Pojďme tedy z druhé strany. Zaklepeme na dveře a půjdeme dál, jako by se nic nestalo. Já půjdu první. Nepřekvapí je, když mě uvidí. Čas od času k nim večer zajdu, přinesu jim květiny nebo nějaké ovoce a strávím s nimi pár hodin. CIZINEC A proč bych tedy měl jít s vámi? Jděte sám, já počkám, až mě zavoláte... Nikdy jsem se s nimi nepotkal... Šel jsem jenom okolo, jsem pro ně cizí člověk... STAŘEC Je lepší, když člověk není sám. Neštěstí, které člověk nenese sám je lehčí a prostší... Přemýšlel jsem o tom celou cestu sem... Když půjdu dovnitř sám, budu muset hovořit o první chvíle já. Během několika málo vět se všechno dozvědí a já už nebudu mít co říct. A já se bojím ticha, které přijde po posledních slovech, která oznámila neštěstí... To mi trhá srdce... Když tam půjdeme spolu, tak jim já po delších vytáčkách třeba řeknu: "A tak ji našli... Plavala na řece s pažema sevřenýma na prsou..." CIZINEC Neměla paže sevřené na prsou, její ruce visely podél těla. STAŘEC Vidíte, jak člověk promluví, ani neví jak... A neštěstí se zničuje právě podrobnostmi... Kdyby šel sám, tak, jak se znám, při prvních slovech, by to bylo strašné a Bůh ví, co by se dělo dál... Ale když bude mluvit jeden po druhém, budou nás poslouchat a ani je nenapadne, že se mohlo něco špatného stát... Nezapomínejte, že u toho bude matka a že její život visí na slabém vlásku... Bude dobré, když se první vlna rozbije o několik zbytečných slov... Je nutné, abychom chvíli hovořili jenom okolo neštěstí, které je obklopilo. Ti nejlhostejnější přinášejí, aniž by si toho byli vědomi, jistou část smutku a bolesti... Takhle se neslyšně a nenásilně rozmělní jako vzduch nebo světlo... CIZINEC Máte mokré šaty a teče z vás voda. STAŘEC Mám mokrý jenom spodek kabátu. -- Není vám zima? Vypadáte tak. Na prsou máte hlínu... Cestou jsem si toho vůbec nevšiml, protože bylo šero a tma. CIZINEC Byl jsem po pás ve vodě. STAŘEC Našel jste ji dlouho předtím, než jsem přišel? CIZINEC Jenom chvilku předtím. Šel jsem směrem do vesnice, bylo už docela pozdě a na břehu bylo šero. Šel jsem a pozoroval jsem řeku, která byla jasnější než cesta, a najednou jsem viděl kousek od rákosí něco zvláštního. Šel jsem blíž a viděl jsem vlasy, které byly nad hlavou rozprostřeny skoro do kruhu a pohybovaly se s proudem. V místnosti otočí obě dívenky hlavu směrem k oknu. STAŘEC Všiml jste si, jak těm holčičkám poletují vlasy na ramenou? CIZINEC Otočili se směrem k nám... Otočily k nám hlavu. Možná jsem mluvil moc nahlas. Dívenky se otočí zpět do původní polohy. Ale teď se už nedívají... Vlezl jsem až po pás do vody, abych ji mohl chytit za ruku a bez obtíží ji přitáhnout ke břehu... Byla stejně tak hezká jako její sestry... STAŘEC Možná byla úplně nejhezčí... Nevím proč, ale ztratil jsem veškerou odvahu... CIZINEC O jaké odvaze to mluvíte? Udělali jsme všechno, co bylo v lidských silách. Byla už nejméně hodinu mrtvá. STAŘEC Dneska ráno byla živá!... Potkal jsem ji ráno před kostelem, když jsem odcházel ze mše... Říkala mi, že odjíždí, že jede navštívit dědečka, který bydlí na druhém břehu řeky, kde jste ji našel. Nevěděla, kdy ji zase potkám... Nejspíš se mě na něco chtěla zeptat, ale netroufla si a rychle odešla. Ale já o tom doteď přemýšlím. Ničeho jsem si nevšiml! Usmívala se, jako se usmívají ti, kteří nechtějí nic říkat nebo mají strach, že jim nikdo nebude rozumět... Zdálo se mi, jako by neměla v co doufat... v očích jí chyběla jiskra, téměř se na mě nepodívala... CIZINEC Vesničané mi říkali, že ji viděli, jak se prochází po břehu řeky... Mysleli si, že trhá květiny... Možná ale hledala smrt... STAŘEC To člověk nemůže vědět... A co vlastně můžeme vědět?... Možná patřila k těm, kteří nikomu nic neřeknou a kteří si v sobě nosí nejeden důvod proto, aby skoncovali se životem... Do lidské duše se člověk nemůže koukat tak jako do tohoto pokoje. Všechny jsou takové... Říkají úplně obyčejné věci a nikoho nic ani nenapadne... Člověk třeba měsíce žije vedle někoho, kdo už není v našem světě a jehož duše se už nemůže vrátit zpátky. Mluvíte s ním, vůbec o tom nepřemýšlíte, a pak najednou vidíte, co se stane... Vypadají jako nehybné panenky a přitom se v jejich nitru odehrává tolik věcí... Ani samy nevědí, co jsou vlastně zač... Žily by tak, jak žijí ostatní... Až do své smrti by říkaly: "Pane, paní, ráno bude pršet," nebo: "Udělám snídani, u stolu nás bude třináct," a nebo: "Ovoce ještě není zralé." Vyprávějí a smějí se květům, které spadly na zem, a pláčou kdesi v šeru... Ani anděl by si nevšiml toho, co je potřeba vidět. A člověk pochopí až poté, když se něco stane. Včera tam byla, společně se svými sestrami, pod tou lampou. A neviděl byste, co by bylo potřeba vidět, kdyby se to nestalo. Zdá se mi, jako bych je viděl poprvé... K běžnému životu se musí přidat něco navíc, aby člověk vůbec mohl pochopit. Jsou vedle vás, vy z nich nespustíte oči, ale stejně je nepochopíte, dokud navždycky neodejdou. Jaká podivná dušička v ní asi byla, ta její ubohá, naivní a neúnavná dušička. Dítě moje, kdyby jen řekla, co měla říct, kdyby jen udělala, co měla udělat!... CIZINEC Teď se v pokoji potichu smějí... STAŘEC Jsou klidní... Dneska večer to nečekají... CIZINEC Smějí se, nehýbou se... Ale hele, otec si dává prst přes ústa... STAŘEC Ukazuje na dítě, co spí matce v náručí... CIZINEC Ona se neodváží ani zvednout oči, aby ho nevyrušila ze spánku... STAŘEC Už nepracují... Panuje tam naprosté ticho. CIZINEC Předeno bílého hedvábí odložily na zem... STAŘEC Všichni se dívají na dítě... CIZINEC Nevědí, že je někdo jiný pozoruje... STAŘEC Nás taky někdo pozoruje... CIZINEC Podívali se nahoru... STAŘEC Ale stejně nemohou nic vidět... CIZINEC Vypadají šťastní, a přitom nikdo neví, že je... STAŘEC Myslí si, že jsou v bezpečí... Zavřeli dveře, v oknech mají železné mříže... Stěny starého domu jsou zpevněné, na třech dubových dveřích jsou závory... Předvídali všechno, co mohli... CIZINEC Nakonec se jim to stejně bude muset říct... Někdo by jim to mohl rychle oznámit... Na louce, kde ležela mrtvá, byla spousta místních... Kdyby někdo z nich zaklepal na dveře... STAŘEC U mrtvé zůstaly Marta a Marie, když vesničané začali vyrábět nosítka z větví. Té starší jsem řekl, aby nám šla rychle dát vědět, až se vydají na cestu. Počkejme tedy, až přijde. Doprovodí mě... Nebudeme se na ně moci podívat... Myslel jsem, že prostě jenom zaklepeme na dveře, vejdeme dovnitř, napadne nás pár slov, řekneme je... Ale nějak příliš dlouho jsem pozoroval jejich život pod tou jejich lampou... Vstoupí MARIE. MARIE Dědečku, už jdou. STAŘEC Jsi to ty? -- Kde jsou? MARIE Jsou pod posledním kopcem. STAŘEC Přijdou potichu ? MARIE Říkala jsem jim, aby se modlili potichu. Marta jde s nimi. STAŘEC Je jich hodně? MARIE Okolo nosítek jde celá vesnice. Nesou s sebou světla. Říkala jsem jim, aby je zhasli. STAŘEC Kudy přijdou? MARIE Šli těmi úzkými cestičkami. Jdou pomalu. STAŘEC Je čas... MARIE Dědečku, řekli jste jim to? STAŘEC Vidíš přece, že jsme jim nic neřekli... Stále čekají pod lampou... Podívej, dítě moje, podívej se a uvidíš něco ze života... MARIE Jé! Vypadají strašně klidně!... Člověk by řekl, že je vidí jako ve snu... CIZINEC Dávejte pozor, zahlédl jsem, jak se obě sestřičky pohnuly... STAŘEC Vstávají... CIZINEC Myslím, že jdou k oknům... Jedna ze sester, o nichž hovoří, se v tuto chvíli přiblíží k prvnímu oknu a druhá ke třetímu, opřou se rukama o sklo a dlouze se dívají do temnoty. STAŘEC U prostředního okna nikdo není... MARIE Vyhlížejí... Poslouchají... STAŘEC Ta starší se usmívá na něco, co nevidí... CIZINEC Ta druhá má v očích strach... STAŘEC Dejte pozor, nikdo neví, jak daleko se kolem lidí rozprostírá duše... Dlouhé ticho. Marie se schoulí ke starcově hrudi a obejme ho. MARIE Dědečku!... STAŘEC Neplakej, moje dítě... Na nás taky přijde řada... Ticho. CIZINEC Dívají se dlouho... STAŘEC I kdyby se dívaly tisíc let, tak neuvidí nic, nebohé dívenky... Noc je příliš temná... Dívají se sem, a právě tudy neštěstí přichází... CIZINEC Naštěstí se dívají sem... Něco, nevím co, se blíží tam od luk... MARIE Myslím, že to budou oni, celý ten dav... Jsou tak daleko, že se dají sotva rozeznat... CIZINEC Jdou po té točité cestě... Támhle pod kopcem jsou vidět v měsíčním světle... MARIE Těch ale je... Když jsem přišla, dorazili už na kraj městečka... Jdou velkou oklikou... STAŘEC Nakonec stejně dorazí, také je vidím... Kráčejí přes louku... Vypadají tak maličcí, že jsou na louce stěží k rozeznání... Člověk by řekl, že jsou to děti, které si hrají při měsíčku. Ale i kdyby je viděly, nic by nepochopily... Zbytečně se k nim otáčejí zády. Každým krokem se přibližují a neštěstí vzrůstá už celé dvě hodiny. Nemohou mu v tom nijak zabránit a to, které se blíží, nemohou zastavit. Neštěstí je jejich pánem a oni mu musejí sloužit... Má svůj cíl a jde si svou cestou... Nikdy se neunaví, myslí pouze na jedno... Je třeba vydat se mu ze všech sil. Jsou unavení, ale jdou... Litují toho, ale musejí pokračovat vpřed... MARIE Dědečku, ta starší se už neusmívá... CIZINEC Odešly od oken... MARIE Dávají pusu mamince... CIZINEC Ta starší lehce pohladila malé po vláscích... Ono ale pořád spí... MARIE Hele, tatínek chce taky pusu... CIZINEC A teď je ticho... MARIE Vrátily se k mamince... CIZINEC A otec sleduje velké kyvadlo hodin... MARIE Vypadá to, jako by se modlily, aniž by na to myslely... CIZINEC Zdá se, že naslouchají svému nitru... Ticho. MARIE Dědečku, dneska večer jim to neříkejte! STAŘEC Vidíte, také ztrácíte odvahu... Já jsem věděl, že je nesmím pozorovat. Je mi skoro třiaosmdesát, a tohle je poprvé, kdy mě pohled na život takhle zasáhl. Ani nevím proč mi všechno, co dělají, připadá tak zvláštní a závažné... Zkrátka čekají doma na noc, jako bychom my čekali u sebe doma, a přitom se mi zdá, že je vidím seshora, z jiného světa, protože znám jednu pravdivou skutečnost, kterou oni ještě nevědí... Je to tak, děti moje? Proč jste také tak bledí? Je tu snad ještě něco, co nelze říct a co nás nutí plakat? Netušil jsem, že lze v životě potkat něco tak smutného, co dokáže nahnat strach těm, kdo dívají... Nic by se přitom nestalo, kdybych měl strach vidět je takhle klidné... Až příliš světu důvěřují... Jsou tam a od nepřátel je chrání pouhá okna... Myslí si, že se nic nestane, protože zavřeli dveře, a nevědí, že uvnitř, v lidském nitru se pořád něco děje a že svět nekončí u domovních dveří... Jsou si tak jistí svými živůtky a ani je nenapadne, že někdo jiný o nich ví mnohem víc. A že já, obyčejný stařec, to mám tady kousek od jejich dveří ve svých starých rukou a neodvážím se je otevřít... MARIE Dědečku, slitujte se nad nimi... STAŘEC My bychom se nad nimi slitovali, dítě moje, ale s námi nikdo slitování nemá... MARIE Řeknete jim to zítra, dědečku, řeknete jim to až za světla... Nebudou pak tak smutní... STAŘEC Možná máš pravdu... Možná by bylo lepší toho teď v noci nechat. Světlo bolest utiší... Ale co by nám zítra řekli? Neštěstí způsobuje žárlivost a ti, které postihlo, chtějí vědět dříve než ostatní. Nemají rádi, když je necháš v rukou nevědění... Vypadalo by to, jako bychom chtěli něco skrývat... CIZINEC A už ani není čas, slyším hlasy, které se modlí... MARIE Už jsou tady... Jdou támhle za keři... Vstoupí MARTA MARTA Už jsem tady. Dovedla jsem je až sem. Řekla jsem jim, aby počkali na cestě. Je slyšet křik dětí. Zase ty děti... Zakázala jsem jim, aby šli s námi... Ale ony chtějí všechno vidět a matky jim to nezakáží... Jdu jim říct... Ne, už ztichly. -- Je všechno připraveno? - Přinesla jsem s sebou prstýnek, který jsme u ní našli... Sama jsem ji položila na nosítka. Vypadá, jako když spí... Dalo mi to dost práce, její vlasy se vzpouzely... Nechala jsem natrhat sedmikrásky... Je to smutné, ale jiné květiny tam nebyly... A co vy tady vlastně děláte? Proč nejste u nich?... Dívá se do oken. Oni nepláčou?... Oni... vy jste jim to neřekli? STAŘEC Marto, Marto, v tobě je tolik života, to nemůžeš pochopit... MARTA Proč bych to neměla pochopit?... Po pauze, s vážnou výčitkou v hlase. To byste přece nemohli, dědečku... STAŘEC Marto, ty vůbec nic nevíš... MARTA Tak jim to teda jdu říct já. STAŘEC Zůstaň tady, dítě moje, a chvíli se jenom dívej. MARTA Ti jsou ale nešťastní!... že nemohou déle čekat... STAŘEC Proč? MARTA Já nevím... ale to už není možné!... STAŘEC Pojď sem, dítě moje... MARTA Ti mají ale trpělivost!... STAŘEC Pojď sem, dítě moje... MARTA Dědečku, kde jste? Jsem tak nešťastná, že vás už ani nevidím... Taky už nevím, co bychom měli udělat... STAŘEC Už se na ně nedívej. Dokud se všechno nedozvědí... MARTA Chci tam jít s vámi... STAŘEC Ne, Marto, zůstaň tady... Posaď se vedle své sestry na tuhle starou kamennou lavičku, opřete se zády o zeď domu a nedívej se... Jsi příliš mladá, nedokázala bys na to nikdy zapomenout... Ty nevíš, jak vypadá tvář ve chvíli, kdy jí před očima projde smrt... Možná se bude křičet... Ale ty se neotáčej... Možná se nebude dít nic... Hlavně se ale neotáčej, ani když nic neuslyšíš... Nikdy nemůžeš předem vědět, kudy smutek vyrazí... Většinou je to pár vzlyků zakořeněnými kdesi hluboko... Ani já nevím, co to se mnou udělá, když je uslyším... To už nepatří tomuto našemu životu... Obejmi mě, dítě moje, než tam půjdu... Temný zvuk motliteb se postupně přiblížil. Část davu vejde do zahrady. Jsou slyšet tlumené kroky běžícího člověka a tichý hlas. CIZINEC, k davu. Zůstaňte tady... Nepřibližujte se k oknům... Kde je? VESNIČAN Kdo? CIZINEC Oni... Nosiči!... VESNIČAN Oni jdou tou alejí, která vede k hlavním dveřím. Stařec se vzdálí. Marie a Marta se posadily na lavičku, zády k oknům. V davu se ozvývají hlasy. CIZINEC Ticho!... Buďte potichu. Starší ze sester se zvedne a jde k závoře na dveřích... MARTA Otevírá? CIZINEC Naopak, zavírá. Ticho. MARTA Dědeček tam ještě není? CIZINEC Ne... Vrátila se a posadila se zase vedle své matky... Ostatní se nehýbají a dítě pořád spí... Ticho. MARTA Sestřičko moje, podej mi ruku... MARIE Marto! Obejmou se a políbí. CIZINEC Teď asi zaklepal... Ve stejnou chvíli zvedli hlavu... Dívají se na sebe... MARTA Sestřičko moje... Já budu taky brečet!... Dusí své vzlyky na sestřině rameni. CIZINEC Asi znovu zaklepal... Otec se dívá na hodiny... Teď vstal. MARTA Sestřičko, sestřičko, já chci také jít dovnitř... Nemohou přece být sami... MARIE Marto, Marto!... Chytne se jí. CIZINEC Otec je u dveří... Odtahuje závoru... Opatrně otevírá... MARTA Vidíte... CIZINEC Co? MARTA Ty, co nesou... CIZINEC Jenom pootevřel dveře... Vidím jenom kousek trávníku a vodotrysku... Pořád drží dveře... Ustupuje o krok vzad... Vypadá to, jako že říká: "Ach, to jste vy!..." Zvedá ruku... Opatrně zavírá dveře... Váš dědeček vešel do pokoje... Dav se přiblížil k oknům. Marie a Marta se nejprve pouze nadzvednou, pak se také přiblíží, stále se pevně drží navzájem. Vidíme starce, jak vchází do obývacího pokoje. Obě sestry mrtvé dívky se vstanou, matka též, nejdříve ale s láskou položila nemluvně do křesla, v němž doposud seděla. Spící dítě je zvenku vidět -- hlavu má nakloněnou směrem doprostřed místnosti. Matka jde vstříc starci, podává mu ruku, ale stáhne ji zpět dříve, než si s ním stihne potřást. Jedna z dívek chce návštěvě pomoci z kabátu, druhá jí přisouvá křeslo. Stařec ale gestem odmítne. Otec se překvapeně usmívá. Stařec se dívá směrem k oknům. CIZINEC Nemá odvahu to říct... Dívá se na nás. Zahučení v davu. CIZINEC Mlčte!... Když stařec spatří tváře v oknech, prudce odvrátí oči. Jedna z dívek mu neustále přistrkuje křeslo, nakonec se do něho tedy posadí a několikrát si pravou rukou přejede po čele. CIZINEC Posadil se... Ostatní osoby v pokoji se také posadí, zatímco otec živě rozpráví. Konečně stařec otevře ústa a zvuk jeho hlasu, zdá se, přitáhne pozornost. Otec ho však přeruší. Stařec se znovu chopí slova a ostatní se pomalu přestávají hýbat. Náhle se matka otřese a vstane. MARTA Matka pochopila! Odvrátí se a skryje si obličej do svých dlaní. Opětovné zahučení v davu. Lidé se strkají. Děti vykřikují, chtějí zvednout nahoru, aby lépe viděly. Většina matek je vyslyší. CIZINEC Ticho!... Ještě to neřekl... Vidíme, jak se matka ustaraně ptá starce. Stařec řekne ještě několik slov, a pak se ostatní náhle zvednou a táží se ho. On kývnutím hlavy přisvědčí. CIZINEC Už to řekl... Rovnou jim to řekl!... HLAS V DAVU Už to řekl!... Už to řekl!... CIZINEC Nic není slyšet... Stařec také vstane a, aniž by se obrátil, ukáže prstem na dveře, které jsou za ním. Matka, otec i obě dcery se vrhnou ke dveřím. Otci se nedaří je okamžitě otevřít. Stařec se snaží zabránit matce, aby šla s ostatními. HLAS V DAVU Už jdou! Už jdou!... Tlačenice v zahradě. Všichni se hrnou na druhou stranu domu a mizí. Pouze Cizinec zůstává u oken. Z pokoje všichni odešli zároveň, dveře jsou dokořán otevřené. Ve svitu měsíce je vidět hvězdnaté nebe, trávník, vodotrysk. A uprostřed pokoje nerušeně a klidně spí v křesle dítě. -- Ticho. CIZINEC Dítě se neprobudilo!... Také odchází. KONEC