Zvuková řeč se realizuje v souvislých úsecích, které jsou takto nejen vytvářeny, ale i vnímány a interpretovány (srov. 2). Z fonetického hlediska (tedy z hlediska zvukové formy) se souvislá řeč člení na menší úseky, jejichž rozsah nelze přímo spojovat s významovým členěním promluvy. Nejmenší zvukové jednotky nemají obvykle ve významovém plánu výpovědi protějšek, teprve vyšší jednotky jsou uzavřené nejen z hlediska zvukového, nýbrž i obsahového (srov. 3).
Tabulka 4.1. Členění souvislé řeči
| Ze zvukového hlediska se řeč člení | Z obsahového hlediska se řeč člení |
|---|---|
| promluva | |
| výpověď (vyslovená "věta") | |
| výpovědní úsek (taktová skupina, promluvový úsek) | |
| takt (přízvukový takt, fonetické slovo) | |
| slovo (jako pojmenovávací jednotka) | |
| morfém a jeho morf (viz 3) | |
| slabika | |
| foném a jeho realizace | |
Pozn. V jednotlivých případech může existovat korespondence takt - slovo (v češtině např. je substantivum obvykle samostatným taktem, má vlastní přízvuk - ale v předložkovém spojení vytvoří takt až s touto předložkou - ['pole] - ['na pole], v souvislé řeči třeba i s dalším nepřízvučným slovem ['na pole se 'nepojede] ), slabika - slovo (u jednoslabičných slov), slabika - morfém (např. slabičná předpona) a třeba i foném (a jeho realizace) - morfém - slovo (např. české spojky a, i; předložky v, k, s , z). Ve slabičných jazycích (některé jazyky východní a jihovýchodní Asie) je vztah slovo - slabika pravidlem.
Prohlédněte si tabulku. Uvažte, zda najdete podobnou korespondenci i v jazycích, které studujete. Vyhledejte si příklady na slova, která nejsou zvukově samostatná, "vážou" se s některými dalšími výrazy.
Ze zvukového hlediska jsou hranice významových celků v jazyce vyjadřovány obligatorně (u vyšších celků jako je promluva či výpověď) nebo alespoň potenciálně (hranice slova, hranice morfému). Prostředkem vyjádření jsou různé modely modulace souvislé řeči založené na síle, výšce, tempu řeči a pauzách (7.1, 7.2) nebo možnosti vzájemného ovlivňování hlásek (7.3). Jsou rozmanité a při jejich poznávání je třeba vycházet z vyšší úrovně zobecnění než je úroveň fonetická, patří vlastně až do popisu fonologického. Nepochybně je třeba počítat se dvěma zřetelnými typy zvukových signálů hranic jednotek.
Průběh intonace a pauza, potenciálně i absolutní, ukazuje na terminální předěl oddělující promluvy, výpovědi a výpovědní úseky. Pro uživatele je signálem i věcná uzavřenost sdělení. Úsek mezi dvěma terminální předěly může být i samostatnou promluvou.
Potenciální pauza, pozice přízvuku v jazycích se stálým přízvukem, omezení vzájemného ovlivňování hlásek, často i možnost přesunu jednotek v rámci výpovědi nebo možnost zapojení určitého ustáleného sledu slabik ("slova") do různých kontextů zvukově signalizuje vnější předěl. Vymezuje v podstatě hranice slova, ev. předložkového spojení, slova s jeho členem apod.
V rámci těchto jednotek může být přítomno další, jemnější členění, např. zvuková signalizace utváření slova z kořenů a afixů (vnitřní předěl). V chápání tohoto členění není jednota.