Je to obor fonetických zkoumání, který má nejblíže k fyziologii. Zabývá se procesem vzniku řeči, fyziologií artikulačních orgánů a jejich funkcí. Dále se do této oblasti přiřazuje fyziologie sluchových orgánů a neurologické problémy produkce a percepce řeči. V užším smyslu se pozornost obrací na tvoření zvuků, tedy na popis článkování - artikulace (koordinované činnosti mluvidel vedoucí k vyslovení). Podílí se na ní vždy všechny artikulační orgány, i když při popisu soustřeďujeme pozornost především na činnost ústrojí modifikačního; v běžných lingvistických pracích se činnost mluvních orgánů popisuje tak, aby bylo postiženo specifikum mluvní práce, tj. popis nejde do přílišných detailů.
Souhra artikulačních pohybů potřebných k vyslovení hlásek, slabik a celých fonetických slov i výpovědí je charakteristická pro jednotlivé jazyky, bystrý posluchač vnímá sluchem i rozdíly mezi regiony v rámci jednoho jazyka; např. pozná i při spisovném projevu, zda je mluvčí z Čech nebo z Moravy; v cizím jazyce většinou k tomuto poznání nedospějeme. Specifický způsob koordinace artikulační práce vytváří artikulační bázi konkrétního jazyka (i dialektu...). Sousloví nebývá chápáno jako skutečný lingvistický termín, neboť je obtížné jeho obsah definovat: je však velmi vhodným pojmenováním skutečností, které ovlivňují naši výslovnost ve vyjadřovací praxi.
Artikulační báze určitého jazyka určuje nejen komplex mluvních pohybů nutných k vytvoření hlásky, ale i soubor doplňujících artikulačních pohybů, jež charakter hlásky dokreslují. Doplňujícím pohybem je např. přídech u [p], [t], [k] v němčině, intenzivnější činnost rtů při [o] v ruštině, přízubní výslovnost [t], [d] v angličtině se známými akustickými důsledky jisté sykavosti, atd. Artikulační báze souvisí se soustavou zvukových prvků jazyka schopných rozlišovat samostatné jednotky významové a určuje i míru variability znění těchto prvků. Odráží se také ve vývoji jazyků, protože hláskové změny se velmi pravděpodobně mohou dít jen v jejích mezích (např. nemá-li jazyk hrdelní výslovnost ani jako doplňkovou artikulaci, těžko v něm mohou vzniknou hrdelné hlásky). K artikulační bázi patří také způsob výslovnosti přechodů mezi hláskami (ostrý přechod či návaznost mezi slabikami nebo v rámci slabiky), realizace hlásek v řetězci souvislé řeči, např. neznělé ukončování před pauzou v češtině, které v mnoha jiných jazycích (francouzština, angličtina) není nebo má jiný průběh, přízvuk a jeho vliv na realizaci hlásek, obecný model intonace, jejíž průběh může být rozložen mezi více slabik nebo se realizuje především v jedné, přízvučné slabice. K artikulační bázi se řadívá i existence některých specifických hlásek.
Artikulační báze se utváří v procesu přirozeného osvojování mateřského jazyka jako součást stereotypu řeči vzniklého nápodobou mluvícího okolí a ustaluje se kolem 7. roku věku. Ovlivňuje pak naši výslovnost i v cizích jazycích: velmi často se jako cizinci prozradíme dík artikulační bázi, i když jinak můžeme mít jazyk včetně jeho idiomů dobře osvojen; příslušníci "menších" jazyků jsou při poslechu mluvy cizince k jeho výslovnostním odchylkám daným artikulační bází rodného jazyka pozornější než rodilí mluvčí jazyků s mnoha nositeli.
Pro artikulační bázi češtiny je charakteristická především méně intenzívní retní činnost a soustředění artikulace k alveolám. V souvislé řeči pozorujeme nezávislost kvantity vokálu na přízvuku nebo tendenci ke klesavým taktům a rozložení intonačního průběhu mezi více slabik. Za charakteristické hlásky češtiny se pokládá [ř] a znělé [ɦ], jež se v jiných jazycích takřka nevyskytují. Na úrovni větné je pro češtinu typická tendence ke kratším sestupným taktům a méně spojitá výslovnost mezi slovy.
Ověřte si, co je typické pro artikuleční bázi jazyka, který studujete; jak velká je např. obvykle napjatost mluvních orgánů při výslovnosti samohlásek, jak se mění výslovnost na konci slova před pauzou, jak silně se mezi sebou vážou slova v souvislé řeči atd. To vše jsou výslovnostní rysy, jejich zanedbání prozradí, že jste cizinec málo znalý jazyka, a může vést až k nedorozumění.
Ve výkladu představujeme jednotlivé hlásky v transkripci IPA (viz 2.3), ale v závorce je - pro českého studenta - upřesňujeme odkazem na běžné české písmeno jí odpovídající: např. [c] (= ť). Jen tak se (snad) vyhneme nedorozuměním vznikajícím z toho, že IPA značky nejsou pro začínající studenty běžné a že se v nich někdy užívají litery jinak, než je ustáleno v češtině.