Je jeden obraz od Rembrandta, na kterém jsou zachyceny/znázorněny dvě postavy:

   vyčerpaný, vrásčitý evangelista Matouš píšící svoje evangelium, a anděl s červenými/plnými
   tvářemi a atletickou postavou (tuto atletičnost spíše tušíme, než vidíme, protože větší část
   anatomie je skryta ve tmě), který Matoušovi tento svatý text diktuje. Tento obraz (se,
   samozřejmě, skandálními úpravami) byl letos na podzim animován v Nidě. Seschlý Matouš to jsem
   byl já, udělaný anděl, to byl Sigitas Parulskis. A všechno, samosebou, začalo ve Vilniusu a
   všechno, samosebou, začalo cestou do Nidy. Vezl mě tam a již toho rána mi cestou diktoval své
   svaté texty, ačkoliv jsem neměl sebemenší možnost je zapsat. Byla to první, prozatím jediná,
   anomálie. A nemohl jsem zapisovat proto, že jsem ležel nemocný a na znak na radikálně
   sklopeném předním sedadle auta a hleděl jsem na zatažené nebe, na němž jsem nehledal žádné
   anděly: stačil mi ten, který byl vedle mě.

   Ale nezasvěceným se Sigitas sotva mohl jevit jako anděl: jeho hlava vojevůdce byla oholená,
   caesarovská busta pevně přirostlá k volantu. Mnohem více se podobal Římanovi, a Římané, jak
   dobře víme, docela dlouho neměli v oblibě křesťanské anděly, měli rádi své anděly, které
   nazývali génii. Situaci trochu zmírňovalo to, že nemalá část jeho anatomie se, stejně tak jako
   u anděla v Rembrandtově obraze, skrývala ve tmě, někde kolem převodovky.