ZeM* Ut£&ATk£JV S"ít^čL5/95 Lubomír Doležel Praská škola a poststrukturalismus Recepce díla nebo ideje je stejně důležitou součástí jejich historie jako geneze. V otevřené recepční aktivitě se dílo nebo idea opakovaně setkávají s novými díly nebo idejemi a v této trvalé konfrontaci se minulost a přítomnost vzájemně osvětlují. V recepci se minulost na jedné straně podílí na současném tvoření a hodnocení; na straně druhé odkrývá své skryté nedostatky nebo latentní možnosti. Recepce poetiky a estetiky pražské školy v Západní Evropě a Severní Americe je ukázkovým příkladem kulturního provincialismu a historického zkreslování. Dnes již snad neplatí Slavica non leguntur, jisté však je, že naprostá většina západních intelektuálů ve slovanských jazycích nečte. Pro typického západního literárního teoretika nebo estetika je dostupný pouze omezený počet děl pražské školy: buď ta, která byla napsána v některém „světovém" jazyce (angličtině, francouzštině nebo němčině), anebo ta, která byla později přeložena. Za tohoto stavu západní literární teoretikové pražskou školu buď zcela ignorují, nebo mají o její teorii jen velmi skromné znalosti." Jako první ignorovali odkaz pražské školy francouzští strukturalisté. Tzvetan Todorov, prominentní postava pařížské scény, ve svém shrnujícím hodnocení vzniku a vývoje „akademické literární teorie" ve 20. století pi"še: „V prvních dvou dekádách tohoto století je zemí obnovy Rusko, kde se konstituuje myšlenkový proud známý jako formalismus. V meziválečném období se těžiště přesouvá do Německa; potom se literární teorie rozštěpuje do několika směrů, z nichž některé se propojují se stylistikou, jiné s přístupem ,morfologickým'. Ve třicátých a čtyřicátých letech se v Anglii a ve Spojených státech rozvíjejí nejrůznější proudy formální kritiky a literární teorie; z nich je nejvíce ceněna tak zvaná ,nová 1 Tato studie byla přednesena jako referát na konferenci o strukturalismu v Drážďanech v únoru 1995. 2 Zdůrazňuji, že pojednávám pouze o poetice a estetice pražské školy; lingvistiku na Západě potkal lepší osud. Přesto však byla její recepce váhavá a nevyvážená. 451 Lubomír Doležel Pražska Škola a poststrukturálismus kritika' " (1981: xxvi),3 Při pohledu z Paříže zmizela Praha z mapy poetiky 20, století, A to navzdory skutečnosti, že Jan Mukařovský v roce 1946 Paříž navštívil a v Institutu ď Etudes slaves přednesl ve francouzštině referát o strukturalismu (český překlad Mukařovský 1966: 109-116, anglický překlad Burbank and Steiner 1977: 3-16). Jeho návštěva na pařížskou intelektuální scénu nijak nezapůsobila. Historikové a interpreti moderního strukturalismu se zpravidla drží pařížského vzorce. Typickým případem je Jamesonova značně přeceněná kniha (1972). Její podtitul sice slibuje, že přinese „kritické zhodnocení strukturalismu a ruského formalismu", z celého pojmového systému pražské školy však uvádí pouze „ozvláštnení". Známá práce Jonathana Cullera (1975) se sice o Mukařovském jedenkrát zmiňuje, „štrukturalistická poetika" je však podle autora jednoznačně francouzského původu. Také rekonstrukce Ann Jeffersonové identifikuje simpliciter Strukturalismus se strukturalismem francouzským; tak například „odsouvání subjektu do pozadí" (decentering of the subject) francouzských strukturalistů postuluje jako obecný princip štrukturalistické teorie (1982: 90). Jen nemnoho knih, jako například Broekman (1971) či Fokkema a Kunne-Ibsch (1977), nepomíjí pražskou štrukturalistickou školu mlčením. Terence Hawkes ve svém populárním úvodu (1977) našel místo pro krátký přehled teorie básnického jazyka pražské školy. Ignoruje ovšem všechny její ostatní badatelské výsledky. Pravděpodobně nejvíce výmluvný je Merquiorův pokus přenést Strukturalismus z Prahy do Paříže: uznává sice, že „základy štrukturalistické literární teorie a estetiky byly položeny ve východní Evropě (sic!)" (1986: 19), avšak pražskou školu považuje za pouhé „strategické zázemí"; „skutečné místo dění je haute culture milieu moderní Paříže" (1986: x). Tvrdí (oprávněně), že Mukařovského myšlenky „neměly žádný zjistitelný vliv na francouzskou štrukturalistickou literární teorii šedesátých let" (1986: 27). 3 Peter Brooks ve svém Úvodu k anglickému překladu Todorovových děl prohlašuje, že „Todorov,., vychází ze slovanské tradice, ruského formalismu a díla Pražského lingvistického kroužku" (1981: vii). V této souvislosti působí dost ironicky, že v celé knize najdeme odkazy k pražské škole a Janu Mukarovskému (sic!) jedině v Brooksově Úvodu, 4 Pokud je mi známo, francouzský originál nebyl nikdy publikován. Stejně tak nikdy nevyšel soubor Mukařovského prací, přeložených do francouzštiny v sedmdesátých letech. 452 Studie ČL5/95 Historická vazba mezi pražským a francouzským strukturalismem skutečně neexistuje. Intelektuální kořeny francouzského strukturalismu tvoří v estetice a poetice ruský formalismus a v lingvistice kodaňská škola (viz Todorov 1965 či Greimas 1966). Řečeno jinak, vývojová linie od ruského formalismu k pozdějšímu estetickému a poetologickému bádání se štěpí do dvou větví: jedna míří do předválečné Prahy, druhá do poválečné Paříže. Poststrukturalismus sám sebe definuje v opozici k francouzskému strukturalismu. Vzniká tedy otázka, jaký je jeho vztah k pražské štrukturalistické škole, a zejména, do jaké míry lze poststrukturalistickou kritiku vztáhnout na pražskou poetiku a estetiku. Této problematice věnuji zatím pouze několik předběžných poznámek. V budoucnosti však musí být zevrubně prozkoumána - teprve pak budeme rozumět intelektuálnímu vývoji 20. století. 1. Dekonstrukce je první, na co si vzpomeneme, kdykoliv padne zmínka o poststrukturalismu. Toto módní téma již rozvířilo mnoho debat, přičemž názory se - jak známo - ostře rozcházejí. Doufám nicméně, že až se situace vyjasní, budeme schopni rozlišovat mezi dekonstrukcí jakožto filozofickým a epistemologickým východiskem a dekonstrukcí jakožto prakticky uplatňovanou poetologickou a estetickou analýzou. Obecné epistemologické principy dekonstrukce vycházejí z kritiky logocentrismu. Podle Cullera (jehož bystré a přehledné výklady často velmi nejasných dekonstruktivistických diskursů jsou velmi cenné) je „základním projektem" logocentrismu „stanovování povahy pravdy, rozumu a bytí; rozlišování esenciálního od nahodilého, pravdivého od předstíraného" (1982:151). Není tak obtížné rozpoznat, že logocentrismus je epistemologií vědy; dekonstrukce tedy - domyšleno do všech důsledků - zpochybňuje samotné základy vědy. Odmítnutí vědecké epistemologie však kupodivu 5 Roman Jakobson byl ovšemhrdinou francouzských strukturalistů, ale - zejména díky svému přátelství s Claude Lévi-Straussem - byl pokládán za člena skupiny, jež je přímo spojena s ruským formalismem. Z Jakobsonova pražského období bylo do francouzštiny přeloženo nemnoho prací, avšak i ty jsou zařazeny do Textes des formalistes russes (Theorie... 1965). 6 Teoretické rozdíly mezi pražskou školou a ruským formalismem shrnul Mukařovský (1934); Skalická (1947/48) vypracoval užitečné srovnání pražské a kodaňské strukturální lingvistiky 7 Epistemologické základy dekonstrukce a jejich důsledky byly kriticky zhodnoceny mnoha badateli starší i mladší generace; viz mezi jinými Abrams (1977), Savan (1983), Rose (1984), Freundlieb (1988), Ellis (1989), Pavel (1989). Christopher Norris má však asi pravdu, když prohlašuje, že Derrida v „mnoha pasážích" svých děl „tvrdí pravý opak" a že 453 : } —li--------------tatemírBerežer-------------------------..... -Pražská-škela-*j30ststřnkturalisBHis ovlivnilo pouze tu diskursivní praxi, která není závislá na racionálním uvažování a pojmové analýze - například literární kritiku. Kritika logocentrismu zůstala nepovšimnuta právě těmi, které měla oslovit především: praktickými vědci. Dekonstrukce jakožto estetická teorie trpí stejnou hubris , její poetologická praxe se však proklamované epistemologii nepodřizuje úplně (a pravděpodobně se ani úplně podřídit nemůže). Uvedené rozdvojení je zvláště zřetelné v díle J. Hillise Millera, jenž je současně teoretikem i praktikem dekonstruktivní kritiky. Jako teoretik Miller určuje, co by dekonstruktivní kritika činit měla, jako praktik pak předvádí, co tato kritika skutečně činí. Millerův teoretický program předpokládá ostrý protiklad mezi strukturalismemapoststrukturalismem. Strukturalisté jsou prý „sokratovští, teoretičtí či rozšafní kritikové", „ukonejšení příslibem racionálního uspořádání literárního výzkumu, založeného na trvalém pokroku ve vědeckém poznávání jazyka". Kritikové postrukturalističtí jsou sice také „nekompromisně logičtí a racionální", avšak mají se neustále na pozoru před skutečností, že „nit logického uvažování vede... do oblastí, které jsou nelogické, absurdní... Moment, kdy logika v jejich díle selhává, je oním momentem, kdy nejhlouběji pronikají do skutečné povahy jazyka literárního, či jazyka jako takového" (1976: 335-338; viz též Culler 1982: 23). Je tedy zřejmé, že Miller se od strukturalismu distancuje z důvodu epistemologických. Tato motivace se projevuje ještě zřetelněji v jeho polemice s jednou ze zastánkyň strukturalismu, Shlomith Rimmon-Kenanovou: „Strukturalismus... je logicky vystavěný, více či méně abstraktní, libuje si v diagramech a tabulkách. Vzniká v uzavřeném mezinárodním společenství badatelů, kteří sdílejí stejné cíle, normy , jeho poslední eseje začaly klást zvýšený důraz na nutnost uchování toho, co je pro filozofii specifické, zejména na její povinnost zabývat se otázkami etiky, politiky a epistemologie, jež nemůže být tour court redukována na nerozlišitelnou svobodnou hru textu" (1988:12). Má to snad znamenat, že se před našima očima vynořuje „druhý Derrida" ? Jsme snad svědky filozofické konverze velmi typické pro přední francouzské intelektuály? 8 Jak zdůraznil Pavel, z epistemologie dekonstrukce vyplývá, že „debata je skončena a protokol byl uzavřen" (1989: 9). Není to poprvé, kdy je racionální rozbor básnického díla prohlášen za ukončený Když Boethius (1973: 133) pojednává o německém estetickém idealismu počátku 19. století, prohlašuje bez uzardění: „Dějiny poetologie zde byly dovedeny do konce. Nezáleží na tom, že se může zdát, že i nadále pokračují ve své pohodlné existenci v teoriích literárních vědců, znovu a znovu se vracejících k osvícenským východiskům." 454 '" ""....."•."»'—^w1r'*"",^™B!SWÍ5f' Studie CL 5/95 i procedury a hovoří stejným analytickým jazykem." Je začleněn „do širší sféry lingvistiky a dalších humanitních věd, jež jsou naopak zahrnuty do ještě rozsáhlejší sféry věd sociálních a fyzikálních, jakožto součásti celosvětového kolektivního úsilí o všeobecnou technologizací a vědeckou kontrolu... Cíl dekonstrukce je velmi odlišný. Dekonstrukce chce zpochybnit systém premis, o něž se úsilí o kolektivní vědecké ovládání opírá, a to tak, že jej celý deštruuje a že ukáže, jak tento systém deštruuje sám sebe. Dokáže, že v sobě obsahuje kontradikce a aporie, které jeho úsilí činí nemožným" (1980/81: 189, 190). Tento poněkud dlouhý citát je užitečný velmi zřetelným a nekompromisním vymezením protichůdných pozic. Když Miller - v jiném kontextu - proti sobě staví postStrukturalismus a novou kritiku, zdůrazňuje, že nová kritika všemožně usiluje o „organickou jednotu", o „totální a k totalitě směřující smysl" literárních textů. Dekonstruktivisté naproti tomu prohlašují, že literární text je „nečitelný" (unreadable): „Nemožnost plně rozluštit smysl je generována textem samotným, z jeho touhy zmocnit se logos; text však tuto touhu současně maří torzí nerozhodnutelnosti, jež je jazyku inherentní" (1980: 112,113). Jak se však dekonstruktivistická kritika s „nečitelnými" texty analyticky vyrovnává a co o nich vlastně dokáže říci? Když sledujeme Millerův rozbor básně T. Hardyho In front of the Landscape, vidíme, že střídá dvě analytické techniky či roviny. Miller nejprve pečlivě vysvětluje významy neobvyklých a mnohovýznamových slov a větných spojení, aby nakonec podal parafrázi básně, shrnutí jejího „obsahu", její - jak to nazývá - „topografii": „Kdesi nejasně cítíme přítomnost velkého provinění. Jde o provinění vzešlé ze zrady důvěry. Ta postihla mluvčího i duchy. Avšak jak přesně byli duchové zrazeni, čtenář neví. Ví pouze, že byli kdysi spravedliví a šťastní a že mluvčí se s nimi přátelil. Později byli zrazeni - mluvčím či někým jiným -, nebo si mysleli, že byli zrazeni..." (1985: 81). Ve druhém analytickém kroku již Miller na báseň nenahlíží jako na parafrázovatelný obsah, ale pojímá ji jako „komplexní výkon překladu": „Duchové a výjevy, předměty, epizody... nejsou transponovány do pouhých slov, ale do slov architektonicky a hudebně uspořádaných" (1985: 84). Při pokusu odkrýt architekturu a hudebnost básně rekonstruuje její rytmické vlnění, její rytmický vzorec a „tropografii", tj. její dominantní poetický (rétorický) postup: personifikaci překrývající se s katachrézí (1985: 74-45, 86-87).9 Druhý analytický krok 9 Katachréze je Millerova pra-figura (arch-figure), projev samé podstaty významového dění v jazyce: „Všechna slova jsou původně katachrézemi. Rozdíl mezi doslovným a obrazným je alogickou dedukcí či rozdvojením vyvozeným z původního nepřípadného pojmenování" 455 ;el Jiražskiškeia apostetrukturalistaus dekonstruktivní kritiky parafrázi básně demontuje a mimo dosah prozaického obsahu proniká k estetické formě. Dekonstrukce v Millerově praktické poetologii nahrazuje a odsouvá prozaický přepis poetických textů. Vystupuje tedy jako výzva velmi oblíbené analytické a interpretační praxi americké akademické a univerzitní vědy, která básnická díla zbavuje jejich estetických rysů, aby nalezla jejich „sdělení". Zdá se, že Hillis Miller provádí přesně to, o co vždy usilovala poetika pražské školy a vlastně všechny důkladné analýzy (close analysis) uměleckého díla: popsat básnický text jako jev estetický (umělecký). Miller ovšem (v nejlepší americké tradici) teorii poetického textu nevypracovává. Vyhýbá se tvorbě lingvistických nebo literárněvědných pojmů. Místo toho se uchyluje k metaforické terminologii, anebo - v nejlepším případě - sahá po slovníku tradiční rétoriky. ° Jsem v pokušení říci, že dekonstruktivistická kritika je estetikou chudáka, a hned dodávám, že označením chudoba nemíním ekonomické standardy, nýbrž postavení a úroveň estetiky a poetiky v postmoderní Americe. Podobnost mezi poetikou pražské školy a dekonstruktivistickou poetologickou praxí není nahodilá; má skryté kořeny ve společném pojímání toho, co konstituuje základní rysy básnického jazyka. Derridova filozofie jazyka vyrůstá z předpokladu, že jazykové znaky nesou význam pouze v différance, v nekonečném regresu kontrastních (negativních) odkazů od signifiant k signifiant. Již v roce 1967 (i když pořád ještě s otazníky) přiděluje Derrida sémantice tento úkol: „A co když smysl smyslu (v (1976: 29), Miller z těchto premis poněkud paradoxně dochází až k „sjednocené totalitě" (Rimmort-Kenan 1980/81: 187), a to mnohem uzavřenější, než je totalita štrukturalistická, kterou původně kritizoval. (Pozn. red.: Slova katachréze se v západní poetice běžně užívá v širším významu než u nás, kde zpravidla znamená stylistický lapsus. V Premingerově Princeton Encyclopedia of Poetry and Poetics se například píše: „Nemusí jít o vadné užití slova jako ve špatné poezii, může také jít o záměrné protivení se normálnímu a vlastnímu významu slova") 10 Miller vysvětluje: „Rétorikou v tomto případě míním spíše zkoumání řečových figur než studium umění přesvědčovat" (1976: 333). Používání terminologie rétoriky je v dekonstruktivistické kritice velmi rozšířené. Viz například tento komentář k Paulu de Mánovi: „Potřebujeme takovou teorii, která by zabránila stupidnímu čtení, které se omezuje na povrchové hodnotové kvality jazyka, jež jsou vždy hodnotami obecné víry a ideologie. V díle Paula de Mana tato potřeba nachází svůj výraz ve zvýšené pozornosti k rétorice a k možnému způsobu, jímž rétorické tropy rozrušují logickou a gramatickou přímočarost tvrzení" (Norris 1988: 11) Pražská škola rétorické pojetí básnického jazyka odmítla (viz Doležel 1990a). Pokročila tak ve velkém úkolu poetiky 20. století: vypracovat svůj vlastní, na rétorice nezávislý pojmový systém. 456 Studie CL 5/95 obecném smyslu, nikoli ve smyslu významu) je nekonečnou implikací? Neurčitým odkazováním od signifiant k signifiant? Co když jeho síla spočívá v čisté a nekonečné dvojznačnosti, nedopřávající označovanému smyslu sebemenšího spočinut', oddechu a nutící jej svou vlastní úsporností, aby neustále znamenal, a přitom odlišoval (différer)?" (1967: 42). Jestliže otazníky odstraníme, zjistíme, že Derrida konstruuje jazyk, jehož význam je radikálně nede terminovaný. V takovém jazyce nemůže být pevně stanovena reference a nelze na něj tedy aplikovat standardní (Tarského) pravdivostní podmínky. Derridův jazyk nemůžeme použít pro vědu, filozofii, historiografii a další poznávací aktivity. Jestliže však nepravděpodobný univerzalistický nárok Derridovy filozofie jazyka pomineme a budeme ji pojímat jako teorii jazyka básnického, ukáže se jasně její souvislost s poetikou pražské školy. Víme, že Mukařovský básnickému jazyku přisoudil dvě základní vlastnosti. Za prvé: básnický jazyk transformuje literární „materiál" do estetické struktury uplatněním organizované deformace. Za druhé: ve sféře básnického jazyka se neklade otázka pravdivosti (viz Doležel 1990a: 156,166). Uvedli jsme, že Derridovu jazyku chybí kritérium pravdivostní hodnoty; Peter Nesselroth pak v nedávné době poukázal na vztah mezi Mukařovského „dezautomatizací" a Derridovým dekonstruktivním čtením Ponga: „Dekonstruktivní čtení... spočívá v systematické a neustálé de-automatizaci všech možných významů slov a výrazů, řečených nebo napsaných" (v tisku). Abychom tedy shrnuli: dekonstrukce - jakožto teorie básnického jazyka a jakožto praktikovaná poetologická analýza - navazuje na poetiku pražské štrukturalistické školy (aniž by si toho ovšem byla vědoma). Je tu však jeden zásadní rozdíl. Lingvistika a poetika pražské školy pojímala jazyk jako polyfunkční, jako jazyk, který se přizpůsobuje se rozmanitým potřebám komunikace v moderní společnosti. Jazyková polyfunkčnost umožňuje psaní poezie, protože básnický diskurs je nezávislý na diskursech vědeckých, právnických, filozofických, ekonomických a dalších. Na druhé straně umožňuje i existenci diskursů vědeckých, právnických, filozofických, ekonomických a dalších, neboť je nepodřizuje modelu jazyka básnického. Derridův jazyk je však monofiinkční. Všechny sociální aktivity musejí být v Derridově světě prostředkovány jazykem, který je ve své 11 Holenstein (1981) rozpoznal, že polyfunkční pojetí jazyka je jedním z nejdůležitějších úspěchů lingvistiky pražské školy. 457 LabeHMf^eležel -Pražská-šk-ola-a post&tmktuialisnaií; 19 podstatě jazykem poetickým. Nejrůznější, často protikladné zájmy, účely a pravdivostní podmínky komunikativních jednání jsou redukovány na principy, cíle a pravdivostní podmínky básnického jazyka. Jak by moderní společnost, na takový j azyk odkázaná, vůbec mohla fungovat a přežít, nikdo neví. 2. Pragmatika, Jedním z nejdůležitějších cílů této práce je ukázat, že poststrukturalismus nelze ztotožnit s dekonstrukcí. Stejně jako každé jiné stadium intelektuálního vývoje charakterizují poststrukturalismus nejrůznější teoretické směry a epistemologické přístupy. Zvláště plodné by mělo být prozkoumání souvislostí teoretického systému pražské školy s těmi poststrukturalistickými směry, které nepopírají logocentrický základ lidského poznání a jednání ve světě, ale usilují o překonání, tsanscendenci, rozšíření toho, co pociťují jako omezení strukturalismu. Pragmatika patří k těm nejdůležitějším. Pragmatikou se obecně rozumí homogenní pojmový systém, zabývající se teorií vztahů mezi znaky a jejich prostředím - sociálním, kulturním, historickým, biologickým atd. Homogenita pragmatiky je ovšem pouze zdánlivá, Chceme-li tedy osvětlit vztah mezi strukturalismem a poststrukturalismem, musíme nejprve rozlišit přinejmenším tři druhy pragmatiky: a) pragmatiku indexikální; b) pragmatiku interaktivní a c) pragmatiku ideologickou. Vztahy pražského strukturalismu k uvedeným druhům pragmatiky se velmi různí. Indexikální pragmatika je klasickou pragmatikou Karla Bühlera (1933) a Charlese Mortise (1938). Zabývá se vztahem slovních sdělení (a znaků obecně) k jejich uživatelům nebo interpretům. Biihlerovi a Morrisovi uživatelé (interpreti) j sou stabilními body prostorově-časové matrice, kterou je určena situace promluvy. Tento sémantický faktor je mimořádně důležitý pro indexikální výrazy (jako jsou zájmena nebo deiktická adverbia): jejich význam je relativní, mění se podle dané situace. Není těžké rozpoznat, že v případě pragmatiky indexikální není mezi strukturálním a poststrukturálním výzkumem žádný zásadní přeryv. Indexikální pragmatika je příkladem kontinuity badatelské tradice, spojující Buhlerův Organonmodell, Jespersenovy, Jakobsonovy a Benvenistovy „přepínače" 12 "Hrou différance není formován pouze jazyk literární, ale jazyk jako celek. Má-li označení literárni znamenat něco víc než pouze dekorativní, musíme veškerý jazyk nahlížet jako jazyk v určitém slova smyslu literární" (Jefferson 1982: 109) 458 Studie ČL 5/95 (shifters) s Kerbrat-Orecchioniho diskursivní subjektivitou (1980).1J Pragmatika ideologická a Strukturalismus naproti tomu i nadále stojí ve stejně nesmiřitelné pozici, ve které je nacházíme již ve třicátých letech. Reprezentanti poststrukturalistické ideologické pragmatiky (například takový Terry Eagleton) i dnes Strukturalismus obviňují z těch samých hříchů, z nichž pražskou školu obžalovala marxistická kritika třicátých let: „strašlivě nehistorický", pohlíží na textjako na „uzavřený systém" nebo jako na „pouhou odliku... hluboké struktury", ba dokonce se (a to je hřích ze všech nejhorší) „určitým způsobem spolupodílí na cílech a procesech" pozdní kapitalistické společnosti (1983: 109, 111, 112, 122). Díky této averzi ke strukturalismu vstupuje ideologická pragmatika do paradoxní aliance s dekonstrukcí vždy tam, kde jde o základní epistemologické problémy studia literatury: jestliže Miller Strukturalismus odsoudil kvůli jeho aspiraci na vědeckost, pak i Eagleton o něm prohlašuje, že byl „moderním náboženstvím vědy", „otrokem teorie odtržené od vědecké praxe" (1983: 122). Eageltonův útok je více než srozumitelný: ideologie se nemusejí bát ideologií jiného zabarvení (všechny ideologie jsou vždy vposledku izomorfní), bát se musejí hlavně těch vědeckých metod, které popírají univerzalistický ideologický nárok. Je všeobecně známo, že představitelé pražské školy ostře kritizovali podřízenost umění a literatury ideologii (viz Doležel 1990a: 158-164). Právě kvůli této kritice byli umlčeni, jakmile se ideologové chopili absolutní moci. Vynucené a dočasné umlčení však štrukturalistickou kritiku determinismu ideologické pragmatiky neznehodnotilo. Čím více se ideologická kritika pouští do praktických interpretací, tím více ve skutečnosti odhaluje svou teoretickou prázdnotu. Přesněji řečeno: ideologická interpretace literárního díla je tautologický trik. Ideologický pragmatik svět nejprve předvede v termínech a kategoriích určitého, obvykle autoritativního ideologického systému a pak stejnými termíny a kategoriemi interpretuje literární dílo. Nemělo by tedy překvapit, že ideologická interpretace je vždy bez vady. Transkripce literárního díla 13 Indexikální pragmatika zapojuje poetiku do studia diskursivní subjektivity literárního díla, týkající se jak lyrického subjektu, tak i subjektivity narativního diskursu (vyprávěcí mody, přímá, nepřímá, zobrazená řeč) atd. 14 Jak se dalo od dogmatické ideologie očekávat, všechny tyto kritiky jsou na Strukturalismus (aniž by bylo poukázáno na jejich původ) chrleny tónem provinčního populistíckého politika a s jemu vlastní schopností rozlišovat 459 Lubomír Doležel Pražská škola ajpostetrukturalismus i výklad světa totiž vycházejí z jediného všezahrnujícího univerzalistického rámce. Zatímco vztah poststrukturalistické pragmatiky indexikální a ideologické k pražské štrukturalistické škole je poměrně zřetelný - ať již ve smyslu pozitivním či negativním -, je situace mnohem složitější a tedy i mnohem zajímavější ve sféře pragmatiky interaktivní. Interaktivní pragmatikou nazývám takové pojetí, které diskursivní praxi vztahuje k lidskému (vzájemnému) jednání. Uživatelé znaků nejsou pevnými body situační matrice, ale aktivními činiteli, zahrnutými do složité sítě osobních a společenských interakcí. Diskursivní aktivita se prostupuje s non-verbálním interaktivním jednáním. V poststrukturalistickém období dosáhla interaktivní pragmatika značného rozmachu. Přinesla teorii lidské komunikace, teorii řečových aktů, teorii dialogu a konverzace, a také - v oblasti našeho specifického zájmu - teorii literární komunikace. Siegfried Schmidt v krátkém, ale výstižném shrnutí úkolů poststrukturalistické literární teorie klade problematiku literární komunikace na Čelné místo: „Jakožto výzkumný program se studium literatury zaměří na literární komunikaci v celém rozsahu, tj. vezme v úvahu komplexní společenské komunikační procesy, jejichž elementy bude muset zvažovat a zkoumat jako elementy zahrnuté do složitějších celků" (1973: 31-32). Porovnejme nyní Schmidtův projekt se shrnující charakteristikou literární teorie pražské školy:, Ačkoliv v centru pozornosti zůstává umělecké dílo jako sémiotický systém s jistými autonomními vlastnostmi, neznamená to, že je přehlížen jeho vztah k jazyku jako celku a k ostatním kulturním a společenským systémům. Ani tvůrce a s ním korespondující problematika geneze uměleckého díla, ani čtenář a jeho hodnotící stanovisko nejsou odsunuty mimo oblast zájmu" (Matějka 1976: 276, viz též Broekman 1971: 85). Pojmový systém poetiky pražské školy je propojen v celek ideou literární komunikace (Doležel 1990a: 147-75). V poststrukturalistické éře se přihodilo cosi zvláštního. Idea literární komunikace byla v cechách a na Slovensku - máme na mysli Jiřího Levého, Miroslava Procházku a tzv. nitranskou školu - dále rozvíjena na podkladě objevů „klasické" pražské školy. Badatelská tradice si uchovala kontinuitu. Na Západě však poststrukturalistické koncepce literární komunikace začínají od paušálního odmítnutí formalistického a štrukturalistického dědictví. Hlavním terčem kritiky je specifičnost literatury, vyjádřená pojmy básnický jazyk, literárnost, slovesné umění atd. Literární pragmatika Marie Louisy Prattové a Rogera Fovvlera je toho příkladem, a to nejen ve smyslu pozitivního přínosu, ale i ve smyslu negativního vztahu k štrukturalistické minulosti. 460 e"W«p—~r«>T-.- Studie CL5/95 M. J. Prattová (1977) svou kritiku „bludu básnického jazyka" zakládá na dvou postulátech: a) staví-li formalisté a strukturalisté do opozice jazyk básnický a ne-básnický, je pak jejich povinností zkoumat obě části uvedené opozice; avšak, jak Prattová tvrdí, ve skutečnosti byl definován pouze pojem básnického jazyka, zatímco jeho protiklad - nazývaný jazyk „běžný", „sdělovací" či „praktický" - zůstal pouze nedefinovaným kontrastním referenčním pozadím, b) pojem jazyka jako systému (langue) není pro literární teorii využitelný, je potřeba pracovat až s pojmem užití jazyka, promluva (parole). Ačkoliv tyto dva postuláty Prattové slouží jako výchozí bod nemilosrdné kritiky strukturalismu, pro mne jsou zcela slučitelné s myšlením pražské školy. Za prvé: formulováním funkční lingvistiky lingvisté a poetologové pražské školy zcela jistě rozvíjeli teorii užití jazyka (viz Herman 1991). Za druhé: funkční lingvistika byla ve třicátých a čtyřicátých letech transponována do funkční stylistiky. B. Havránek (1942) navrhl systém stylů, který obsahoval jak poetické, tak i ne-poetické diskursy (konverzační, technický a vědecký). Již o deset let dříve ovšem zkoumal lexikální a syntaktické prostředky diskursu vědeckého: technické termíny, „automatismy", konvence (1932). V. Mathesius (1947) pak během války studoval principy stylu výkladového. Předmětem pečlivého výzkumu se staly i další funkční styly, zvláště pak jazyk obchodní (Čada 1935, Vančura 1936). Pražská škola se tedy nesoustředila pouze na užití jazyka básnického. Iniciovala také studium funkcí, norem a prostředků stylů (užití jazyka) ne-básnických. Na pomezí ideologické pragmatiky se pohybuje pojetí literární komunikace Rogera Fowlera. Tato afinita se projevuje v „třídní" motivaci, kterou Fowler nachází v pozadí ideje básnického jazyka:„Idea zvláštního básnického jazyka, vzdáleného obecné mluvě, je vhodná pro společnost, kde texty v tomto jazyce napsané čte jen nepatrná zvláštní třída lidí" (1981:180). Tento determinismus je pochybný (stejně jako mnoho ostatních krátkých spojení ideologické pragmatiky). Ve skutečnosti bychom totiž mohli prohlásit pravý opak: v předválečném Rusku i Československu - kde byl na ideu básnického jazyka kladen velký důraz - bylo čtení nebo poslouchání poezie velmi oblíbené. Literatura se těší značné autoritě právě v těch 15 V poválečném období česká stylistika navazovala na dědictví pražské školy a dále prozkoumávala jak teoretické, tak i praktické aspekty ne-poetickych stylů (shrnutí viz Doležel, Kraus 1972:37-48). 461 Lubomír Doležel Pražská škola a poststrukturalismus kulturách, ve kterých je čtení umělecké literatury značně rozšířené. Proto je utvrzena její specifičnost oproti ostatním diskursům. Tendence zastírat rozdíly mezi literaturou a společenským diskursem, estetickou hodnotou a kýčem, uměním a zábavou existuje naopak v kulturách, kde jsou autorita a vliv literatury omezeny pouze „na nepatrnou zvláštní třídu". Dodejme konečně, že nás Prattová i Fowler staví před problém recepce. Přestože odmítají iniciativu pražské školy, v rámci své pragmatiky literární komunikace specifičnost literatury nakonec znovu postulují. Prattová svoji monografii uzavírá zavedením pojmu „rizikovost slovní výpovědi" (verbal jeopardy): „V literární řečové situaci...může být ústředním bodem promluvy odchýlení se od pravidel" (Prattová 1977: 211).1 Fowlerovo uznání pragmatické specifičnosti literatury je méně jednoznačné, ale i tak dostatečně výmluvné: „Literární komunikace (jeden ze způsobů užití jazyka) může být příznačnou formou jednání, a to i navzdory tomu, že literární texty a básnický jazyk příznačné nejsou" (1981: 188). Zůstává ovšem nevysvětleno, jak je možné, že „odchylná" řečová situace či „příznačná" forma jednání nevyžadují své vlastní specifické médium a nemají vliv na výslednou podobu jeho produktu. 3. Empirické studium literatury. Výše uvedený citát ze Siegfrieda Schmidta byl převzat z jeho nárysu úkolů empirische Literaturwissenschaft. V rámci poststrukturalistického paradigmatu získal tento výzkumný projekt vlivné postavení zejména v kontinentální Evropě. Společný základ poetiky a estetiky pražské školy a poststrukturalistické empirische Literaturwissenschaft tvoří idea literární komunikace. Jak již bylo vícekrát připomenuto, měly estetika a poetika pražské školy empirickou povahu. 16 Tato „odchylnost" je umožněna tím, že v případě literární řečové situace je Griceúv princip kooperace „nadměme chráněn" (hyperprotected):, Je tomu tak nepochybně proto, že víme, že je-li kooperativní princip v případě literární řečové situace "nadměrně chráněn", můžeme ho svobodně a hravě vystavit riziku porušeni, nebo dokonce zcela zrušit, aniž bychom museli čelit působení chaotických a nevypočitateľných následků" (Prattová 1977:215). Pro argumentaci Prattové není podstatné, že se uvedená,.nadměrná ochrana" a z ní vyplývající „rizikovost slovní výpovědi" vyskytuje v jiné, totiž rirualizované řečové situaci. Podstatné je, že specifičnost literatury se zde ze sféry jazyka jako systému přenáší do sféry jeho užití. To je ovšem posun, který pražská škola iniciovala již před šedesáti lety. 17 KdyžF. Vodička hodnotil metodologu J. Mukařovského, svého učitele, poukázal právě na tento rys jeho uvažování: „Mukařovský nevycházel od obecných, v podstatě filozofických otázek estetiky, ale od empirického studia jazykového materiálu v dílech literatury" (1966: 11) Když pak Vodičkovo dílo hodnotil jeho žák M. Červenka, rozpoznal v jeho základech tentýž epistemologický princip: „Dnes se mnoho uvažuje o poměru marxismu a strukturalismu, existencialismu a strukturalismu atd , jako by běželo o konfrontace 462 Studie ČL 5/95 Soudobý empirický výzkum i pražská štrukturalistická škola tedy vycházejí ze společných zdrojů. Jejich vzájemný vztah je nicméně značně složitý. Schmidt v nedávné přednášce označil svoji epistemologickou strategii - konstruktivismus s jeho důsledným relativismem - jako „postmodernistickou" (1994: 19). Jeho epistemologie je vskutku v rozporu se základními premisami estetiků a poetologů pražské školy, kteří byli spontánními realisty. Schmidt však přesto prosazuje vědu o literatuře a formuluje epistemologické strategie, které se plně shodují s pozicí poetiky a estetiky pražské školy. Tato shoda se v první řadě týká způsobu práce s pojmy. Studium literatury, právě tak jako každý jiný empirický výzkum, vyžaduje „věnovat intenzivní úsilí vytváření pojmů, die Arbeit am Begríf, tak, jak to kdysi požadoval Hegel... Bez důkladného projasnění našich znalostí nejsme schopni ani formulovat otázky, které mají empirický obsah, ani tyto otázky operacionalizovat tak, abychom v rámci teorií a metodologií byli schopni produkovat a interpretovat údaje" (1994: 17). Literárněvědné pojmy - podobně jako všechny ostatní vědecké pojmy - vytvářejí systém: „Všechny klíčové pojmy naší disciplíny... jsou mnohostranně podmíněny a vzájemně propojeny; jsou to uzlíky v sítích vzájemných vztahů, jejichž původ již nedokážeme zpětně vystopovat" (1994: 16). V Praze byl na principy formování a systematizovaní pojmů kladem důraz až do takové míry, zeje Mukařovský se strukturalismem přímo ztotožnil. Strukturalismus je „noetické stanovisko", jehož podstata spočívá ve způsobu, „jakým tvoří pojmy a zachází s nimi". Ve strukturalistickém pojetí je pojmový systém každé vědní disciplíny vnitřně provázaný: „každý pojem je určován všemi ostatními i sám je navzájem určuje, takže by mohl být jednoznačněji vymezen místem, které v dané pojmové soustavě zaujímá, než výčtem svého obsahu..." (1948: 13-14). protikladných proudů filozofických. Strukturalismus, jak ho vždy chápal Mukařovský, Jakobson, Vodička a jejich žáci... však není žádnou filozofií, nýbrž metodologickým proudem v některých vědách, jež se zabývají znakovými systémy a jejich konkrétním vy užitím" (1969: 331-332). 18 Existuje však pravděpodobně způsob, jak znovu dospět k dohodě. Podle Schmidta je literatura „společenským systémem" komunikace. Spolupodílí se tedy na vytváření „prostředí, ve kterém žijeme" (1994: 14). Jakožto sociálnímu systému konstruování reality jí nemůže být upřena nezávislá existence. Realismus pražské školy prozrazuje intuitivní chápání této skutečnosti. Schmidtovo tvrzení, že „existence reality je fikcf' (1984), tedy není pro literární badatele relevantní. 463 *Xü6örmr Doležel Pražská škola a poststrakturalismus Studie CL 5/95 Zdá se mi, že empirische Literaturwissenschaft je i přes své poststrukturalistické zabarvení dědicem pražské štrukturalistické školy, a to přinejmenším ve dvou podstatných rysech: uznáním centrálního postavení problematiky literární komunikace a důsledným trváním na pojmové přesností. Tyto shodné rysy vyplývají z podobného badatelského směřování: z úsilí vybudovat vědu o literatuře, která by korespondovala se soudobými vědeckými standardy. 4. Věda o individuálním? Hermeneutika není dítětem poststrukturalismu. Hermeneutika je právě tak stará jako naše kultura. V poststrukturalistické éře však zažila nový rozmach a prošla velkou proměnou. Není zajisté pro nás bez významu, že k této transformaci nedošlo v Německu, baště moderní hermeneutiky, ale v díle Paula Ricoeura. Ricoeurovu hermeneutiku podnítila dvojí kritika: kritika univerzalistických modelů francouzského strukturalismu (obzvláště mytologie C. Lévi-Strausse a naratologie A. Greimase) a kritika tradičních německých „romantických hermeneutik". Výsledkem je hermeneutika poststrukturalistická, jež do sebe zahrnula strukturální analýzu jako jeden ze „stupňů" interpretace. Ricoeurova syntetická hermeneutika řeší opozici mezi porozuměním a výkladem tím způsobem, že obě poznávací operace pojednává jako „dva stupně jediného hermeneutického oblouku" (1976: 87).19 Protiklad mezi vědami o přírodě a vědami humanitními, který je založen na opozici výklad/rozumění, se ukazuje jako falešný, což opravňuje „troufalou snahu" založit „vědu o individuu": „Metoda vzájemně se potvrzujících indicií, která charakterizuje logiku subjektivní pravděpodobnosti, poskytuje pevný základ pro vědu o individuu. Za vědu ji můžeme prohlásit po právu. A jelikož je povaha textu kvazi-individuální, lze říci, že jeho hodnocení a interpretace nám poskytují vědecké znalosti textu" (1976: 79). Jediným rozmachem tedy Ricouer podetíná oba sloupy, na nichž od konce 19. století spočívala opozice Naturwissenschaft/Geisteswissenschaft (viz Schmidt 1975). Pravděpodobně díky silnému vlivu, který měl Wilhelm Dilthey na německou hermeneutiku, již bylo vynaloženo mnoho úsilí na obhajobu či kritiku jednoho z těchto sloupů, opozici výklad/rozumění. Druhý z těchto sloupu, Windelbandova opozice univerzální/partikulární, 19 Tato formulace se vrací zpět do roku 1971 (viz Ricoeur 1981: 218). 464 byl diskutován mnohem méně. V kruzích literárních teoretiků je mu dosud málo rozuměno, ° Wilhelm Windelband použil ve své Rektoratsrede z roku 1894 termíny „nomotetický" a „idiografický", aby pojmenoval epistemologický protiklad mezi Naturwissenschaften a Geisteswissenschaften21. Vědy o přírodě jsou nomotetické, neboť přírodní jevy jsou opakovatelné a podléhají jistým pravidlům. Tyto vědy formulují univerzálně platné zákony; individuální pozorování a experimenty jsou zajímavé jen do té míry, do které potvrzují nebo zpochybňují hypotézy obecných zákonů. Geisteswissenschaften se naproti tomu zabývaj í fenomény individualizovanými a neopakovatelnými: historickými událostmi, lidskými činy a osobnostmi, uměleckými a literárními díly atd. Jsou idiografické, neboť se pokoušejí uvedeným jevům porozumět v jedinečnosti jejich konstituce, smyslu, relevance a hodnoty. Jak do tohoto obrazu zapadá přístup pražské školy? Sféra umělecké literatury je polem, kde lze teoretickou oprávněnost opozice nomotetičnost/idiografičnost kriticky velmi dobře zkoumat. Hermeneutika prohlásila literaturu za svoji doménu právě pro jedinečnou povahu a historickou neopakovatelnost literárních děl. Někteří strukturalisté, mlčky akceptujíce uvedenou opozici, omezili literární teorii (poetiku) na nomotetické studium literárních kategorií a univerzálních zákonitostí. Pro pražské strukturalisty ovšem literární teorie představovala úkol navrhnout univerzální nástroje - pojmy, modely, metody - vhodné pro rozbor jednotlivých literárních jevů. Tyto nástroje byly v konkrétních analýzách neustále prověřovány. Jinými slovy, poetika pražské školy je kombinací poetiky abstraktní a analytické. Jako kdyby anticipovala Ricoeurovu „vědu o individuu", zahrnula hermeneutické bádání do rámce vědecké epistemologie. Obojí postup využívá již první významné dílo pražského poetologického bádání - Mukařovského monografie o Máchově Máji (1948: 3). V Úvodu vypracovaný teoretický pojmový systém je vhodně aplikován na popis jedinečné konkrétní básně. Jakobsonovy známé studie na jedné straně 20 Windelband nestál v dějinách hermeneutiky Helmuta Seifferta (1992) ani za zmínku. Stejně se vedlo i Ricoeurovi. To však lze vysvětlit skutečností, že podle Seifferta je hermeneutika záležitostí výhradně německou Grondin (1991) Ricoeura několikrát připomíná (ačkoliv ho do společenství současných hermeneutiku nevpouští), ale Wmdelband je mu zcela neznámou veličinou. 21 Projev byl přetištěn pod titulem Geschichte und Naturwissenschaft (Windelband 1907). O nedávném novém přečtení Windelbanda viz Doležel (1990b). 465 LobofnífDoiežel "Pražská škola a poststrakturalismus postulují teoretickou problematiku užití gramatických kategorií v poezii („gramatika poezie"), na straně druhé obsahují řadu konkrétních analýz jednotlivých básní, vedených záměrem odkrýt v konkrétních textech charakteristický vzorec jejich distribuce („poezie gramatiky"). " Přístup kombinující nomotetickou a idiografickou poetiku zdokonalil F. Vodička. Ve své velké práci (1948) zvolil syntetizující postup výkladu „cikcak", střídající analytické pasáže s teoretickými reflexemi, a učinil z něho kompoziční princip výstavby svého výkladu. Rozpracovávání teoretických kategorií bylo inspirováno či provokováno konkrétními rozbory. Výsledky dosažené na teoretické úrovni naopak stimulovaly nové objevy na úrovni strukturální a historické analýzy. " Vodička nakonec vypracoval systematickou teorii narace, jak na úrovni tematické, tak na úrovni diskursivní. Její pomocí rozebral jedinečnou historickou událost - vznik moderní české krásné prózy. Zamysleme se krátce nad současným stavem pojímání opozice nomotetičnost/idiografičnost. Umožní nám to plněji zhodnotit význam „vědy o individuu", tedy toho epistemologického směřování, které viditelně spojuje pražskou štrukturalistickou školu a Ricoeurovu poststrukturalistickou hermeneutiku. Nomotetické a idiografické mody poznávání se stále řídí původně pozitivistickým „teritoriálním principem" rozdělení a klasifikace věd (ačkoliv právě postpozitivismus obojí podrobil radikální kritice). Hranice oblasti bádání jsou definovány, předmětem výzkumu (doménou) - Naturwissenschaften studují přírodu, Geisteswissenschaften lidskou bytost a její výtvory. Současné badatelské strategie však princip teritoriálny silně problematizují. Neudržitelnost striktního ohraničení jednotlivých vědních oborů a oblastí jejich zájmu dokazuje interdisciplinární výzkum, existence „věd s pomlčkou" 22 Když například Jakobson zkoumal použití osobních zájmen v básnických textech, prokázal indi viduálníkvality takových děl, jako je husitský bojový chorál. Puškinova milostná poezie nebo politická báseň B Brechta. Jeho pečlivé rozbory ukázaly, že je individualizována dokonce každá jednotlivá Puškinova báseň: „Přes všechny obecné rysy gramatického uspořádání Puškínovy poezie je každá jeho báseň individuální a neopakovatelná co do uměleckého výběru a využití gramatického materiálu" (1961: 119), Pomorska ve svém výstižném komentáři charakterizovala Jakobsonovu metodu jako prostředek, který „dovoluje současně zobecňovat i individualizovat zkoumané jevy" (Jakobson, Pomorska 1983:230). 23 Metoda „cikcak" má svůj původ v monografii Wilhelma von Humboldta o Goetho vě básni Herrmann und Dorothea (viz Doležel 1990a: 66-68). S/Z Rolanda Barthese (1970) je mnohem pozdějším (a známějším) příkladem jejího uplatnění. 466 Studie ČL 5/95 (psycho-lingvistiky nebo bio-chemie), či hierarchicky odstupňovaných makrověd (sémiotiky, kybernetiky, ekologie). Současná věda není souborem uspořádaných vědních oblastí (domén), je spíše shlukem neuspořádaných problémů. Teorie, pojmové systémy, metody analýzy a prostředky pozorování nejsou rozvíjeny proto, aby se jimi zkoumala jednotlivá, izolovaná doména, ale proto, abychom jejich pomocí dokázali řešit komplexní problémy. V této situaci se problematika univerzálií na straně jedné a jedinečných jednotlivin na straně druhé stává obecnou záležitostí, jež prostupuje napříč všemi tradičními disciplínami. Každá současná vědecká disciplína má své nomotetické a idiografické projekty výzkumu. Závažnost těchto projektů se ovšem podle dané disciplíny liší. Dovolte mi na podporu tohoto tvrzení nejprve připomenout psychologii. Ta je pro náš výklad zajímavá tím, že překračuje hranice mezi přírodovědou a vědami o člověku. V době svého vzniku moderní „personalistická" psychologie jedinečnost lidské osobnosti nejprve zcela eliminovala, neboť používala přístupy, metody a výsledky nomotetické „obecné" psychologie. Gordon W. Allport, jeden z průkopníků personalistické psychologie, však rozpoznal, že „životní procesy jsou pouze součástí sjednocených, komplexních a individuálních celků" (1937: 3). Inicioval tak idiografický psychologický výzkum. Dodejme, že se přitom výslovně odvolával na Windelbandovu opozici nomotetičnost/idiografičnost. V oblasti psychologie však odmítl „schizma": „Úplné studium individuality bude využívat oba přístupy." Ve stejném duchu vyznívají i diskuse současných psychologů o výzkumech motivace lidského jednání, v nichž požadavek syntézy obou přístupů zaznívá se stejnou naléhavostí: „Není nutné volit mezi idiografickými a nomotetickými procedurami, neboť je můžeme často kombinovat v takovém výzkumném projektu, v němž získáváme mnohočetné údaje o mnohočetných objektech zasazených do mnohočetné podmíněných situací" (Epstein 1983:92-93). Idiografický výzkum oživila myšlenka možných světů, která se v epistemologii znovu dostala do popředí zájmu: to, co skutečně existuje, se nám nyní jeví jako jedna z nekonečného počtu možností. Dokonce náš 24 V odpovědi kritikovi, který pochyboval, že by si idiografické bádaní mohlo činit nárok na vědecký statut, Allport zdůraznil potřebu „nových pojmů a metod", které by se zabývaly „jevy, které mají povahu individuálního vzorce". Trval však na tom, že i na pozadí „obvyklé" definice vědy jakožto „formy poznání, která po vyšujenaše porozuměn;',/>recH:ci a kontrolu jevů nad úroveň dosažitelnou užitím prostého, metodologicky nevybaveného zdravého rozumu", „mají idiografické znalosti své nezastupitelné místo" (1946: 134,135). 467 ^ubrairtrBotežel Pražská škola a poststrakturalismus vesmír je jedinečný systém, určený specifickými hodnotami základních fyzikálních konstant; jakákoliv nepatrná obměna těchto hodnot by vytvonla vesmír zcela jiný. Nepřekvapuje, že současná kosmologie, pojatá jako „deskripce našeho vesmíru jakožto jedinečné dynamické entity", akceptovala idiografický úkol: „Vědecká kosmologie je studiem jedinečného objektu a jedinečné události" (Rees 1989: 399), Z hlediska teorie možných světů je řád našeho vesmíru stejně unikátní jako struktura Shakespearova Hamleta, Berliozova Harolda v Itálii nebo Picassovy Guemiky. Strukturalismus je nyní již historie. Ať chceme nebo ne, žijeme v éře poststrukturalismu. Ve 20. století však Strukturalismus i nadále představuje nejdůležitější epizodu v nikdy nekončícím boji racionality proti temnému a nerozlíšenému myšlení, systematické metody proti nahodilosti, pojmové přesnosti proti rozbředlé neurčitosti, odborných znalostí proti diletantismu, empirického důkazu proti ideologickému dogmatu. Dědictví strukturalismu je dědictvím otázek, které jsou již od dob antiky součástí evropského uvažování o umění. Za prvé: je literatura druhem umění, stejně jako hudba, malířství, sochařství, či tanec, anebo je prostředkem předávání informace a/nebo přesvědčování, a řadí se tedy po bok žurnalismu, propagandy, morálního a metafyzického filozofování, politického řečnění a náboženského kázání, sociologických a psychoanalytických šetření? A za druhé: lze na literaturu aplikovat vědecké metody výzkumu, nebo jsou její výtvory přístupné pouze náhlým intuivním nazřením? Žijeme v éře poststrukturalismu. Tato éra však nebude trvat na věky. Ve skutečnosti jsme již nyní svědky vzniku nového epistemologického paradigmatu - epistemologie počítačového věku. Tato nová epistemologie bude mít nepochybně zásadní vliv na naše uvažování o literatuře, na náš způsob formování teorií i na naše analytické metody. Bude epistemologie počítačového věku blíže strukturalismu nebo poststrukturalismu? Ať již budoucnost tuto otázku zodpoví tak či onak, můžeme si být jisti, že nová doba pojme vztah mezi strukturalismem a poststrukturalismem opět jiným způsobem, že jej bude znovu interpretovat. To je totiž základní pravidlo každé recepce. Univerzita Toronto "Přeložil Petr Kaiser 468 Studie ČL5/95 LITERATURA ABRAMS.M.H. 1977 „The Deconstructive Angel", Critical Inquiry 3, str. 425-438 ALLPORT, Gordon W, 1937 Personality: A Psychological Interpretation (New York: Holt) 1946 "Personalistic Psychology as Science: A Reply", Psychological Review 53, str. 132-135 B ARTHES, Roland 1970 S/Z: Essai (Paris: Seuil) BOETHIUS, Henning 1973 „Poetik", in Grundzüge der Literatur- und Sprachwissenschaft, ed. Heinz Ludwig Arnold a Volker Sinemus, díl 1 (München: Deutscher Taschenbuch Verlag), str. 115-133 BROEKMAN, Jan M. 1971 Strukturalismus: Moskau - Prag - Paris (Freiburg: Alber) BROOKS, Peter 1981 „Introduction", in Todorov 1981 BURBANK, John, Peter STEINER (ed.) 1977 Structure, Sign, and Function: Selected Essays by Jan Mukařovský(Newr Haven: Yale University Press) BÜHLER, Karl 1933 Sprachtheorie: Die Darstellugsfiinktion der Sprache (Jena: Fischer) CULLER, Jonathan 1975 Structuralist Poetics: Structuralism, Linguistic and the Study of Literature (London: Routlege & Kegan Paul) 1982 On Deconstruction: Theory and Criticism after Structuralism (Ithaca: Cornell University Press) ČADA, J. 1935 „Les méthodes de la linguistique commerciale et économique", in Actes du troisieme Congr'es international des linguistes, str. 232-236 (Florencie) ČERVENKA, Miroslav 1969 „O Vodičkově metodologii literárních dějin" , in F.V., Struktura vývoje (Praha: Odeon), str. 329-350 DERRIDA, Jacques 1967 LEcriture et ladifférance (Paříž: Seuil) DOLEŽEL, Lubomír 1990a Occidental Poetics: Tradition and Progress (Lincoln: University of Nebraska Press) 1990b „Nomothetic and Ideographic Knowledge in Poetics", in Os etudos literários (entre) ciencia e hermeneutica (Lisabon: Portuguese Comparative Literature Association), str. 115-122 DOLEŽEL, Lubomír, Jiří KRAUS 1972 „Prague School Stylistics", in Current Trends in Stylistics, ed. Braj B. Kachru a Herbert F W. Stahlke (Edmonton: Linguistic Research), str. 37-48 469 Lubomír Doleze! Pražská Škola a postStrukturalismus Studi Studie CL 5/95 EAGELTON.Tem 19S? Liternr\ Theo'-. An Introduction (Minneapolis: University of Minnesota Press) ELLIS John M 198li Against Deconstruction (Princeton: Princeton University Press) EPSTEIN Seymour 19S3 ..A Research Paradigm forthe Study of Personality and Emotions", in Personality - Current Theory and Research (Nebraska Symposium on Motivation, vol. 30), ed. Monte M Page (Lincoln: University of Nebraska Press), str. 91-154 FOKKEMA.D \\., Elruci KUNNE-IBSCH 1°77 Theories m Literature in the Twentieth Century (London: Hurst) FOWLER, Roger 1981 Literature a.\ Social Discourse: The Practice of Linguistic Criticism (Bloomin- gton Indiana University Press) FREUNDLIEB. Dieter 198? „Semiotii. Idealism", Poetics Today 9, str. 807-841 GREIMAS A J 196o SemanuqUi structural: Recherche de méthode (Paris: Larousse) GRONDIN.Jeau 1991 Einführung w die philosophische Hermeneutik (Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgeselschatt) HAVRÁNEK, Bohuslav 1932. „Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura", in Spisovná čeština a jazyková kultura fPraha Melaninen), str. 32-84 1942 „K funkčnímu rozvrstvení spisovného jazyka", Časopis pro moderní filologii 28, str. 404-41 <-> H AWKES. Terence \Q11 Structuralism and Semiotics (Berkeley: University of California Press) HERMAN. David J 19QI „Pragmatika Prag-matika, meta-pragmatika: kontexty pragmatických kontextů, ĹesUi literatura 39, str. 220-241 HOLENSTEIN, Elmar 1981 „On the Poetry and the Plurifunctionality of Language ", in Structure and Gestalt: Philosophy and Literature in Austria-Hungary and Her Succesiun States, ed, Barry Smith (Amsterdam: Benjamins), str. 1-43 HUMBOLDT Wilhelm von 1799 Aesthetischi Versuche: Erster Teil: Veber Goethes Hermann und Dorothea (Braunschweig Vieweg) JAKOBSON Roman 19m>-88 Selected Writings (The Hague: Mouton) 1987 ljinguaui m literature (Cambridge, MA: Harvard University Press) 1995 ..Poezie gramatiky a gramatika poezie", in R.J., Poetická funkce (Praha: H+H), su I Of-125 JAKOBSON Roman, krystyna POMORSKA 1983 Dialogues (Cambridge, MA: MIT Press) JAMESON, Fredric 1972 The Príson-House of Language: A Critical Account of Structuralism and Russian Formalism (Princeton: Princeton University Press) JEFFERSON. Ann, David ROBEY, ed. 1982 Modern Literary Theory: A Comparative Introduction (London: Batsford) KERBR AT-ORECCHIONI, Catherine 1980 ĽEnonciation: De la subjectivité dans le language (Paris: Colin) MATHESIUS, Vilém 1947 Čeština a obecný jazykozpyt (Praha: Melantrich) MERQUIOR.J.G. 1986 From Prague to Paris: A Critique of Structuralist and Post-structuralist Thought (London: Verso) MILLER, Hilhs J. 1976 „Stevens Rock and Criticism as Cure", Georgia Review 30, str. 5-33, 330-343 1980 „The Figure in the Carpet", Poetics Today 1, str. 107-118 1980/81 „A Guest in the House: Reply to Sclomith Rimmon-Kenan Reply", Poetics Today 2, str. 189-191 1985 „Topography and Tropography, in Thomas Hardys In Front of the Landscape", Identity of the Literary Text, ed. Mario J. Valdés a Owen Miller, str.73-91 (Toronto: University of Toronto Press) MORRIS, Charles 1938/71 Foundations of the Theory of Signs (Chicago: Univ. of Chicago Press), cit. z Writings on the Genera! Theory of Signs (Mouton: The Hague, 1971) MUKAŘOVSKÝ.Jan 1934/48 „K českému překladu Šklovského Teoríeprózy", přetištěno in Kapitoly z české poetiky 1 (Praha: Svoboda, 1948), str. 344-350 1948 Kapitoly z české poetiky III (Praha: Svoboda) 1966 Studie z. estetiky (Praha: Odeon) NESSELROTH, Peter v tisku „From De-automatization to Undecidability: Jan Mukařovskýs s Legacy", in Proceedings of the 1991 Dobříš Conference NORRIS, Christopher 1988 Deconstruction and the Interests of Theory (London: Pinter) PAVEL, Thomas G 1989 The Feud of Language: A History of Structuralist Thought (Oxford: Blackwell) POMORSKA, Krystyna 1977 „Roman Jakobson and the New Poetics", in R. Jakobson: Echoes of His Scholarship, ed. D. Armstrong a C. H. van Schooneveld (Lisse: de Ridder), str. 363-378 PRATT, Marie L 1977 Toward a Speech Act Theory of Literary Discourse (Bloomington-London: Indiana University Press) REES, Martin J 1989 „Our Universe and Others: The Limits of Space, Time and Physics", in Possible Worlds in Humanities, Arts and Sciences, ed. Sture Alén (Berlin), str. 396-416 470 471 Lubomír Doležel Pražská škola a postStrukturalismus RICOUER, Paul 1976 Interpretation Theory: Discourse and the Surplus of Meaning (Fort Worth: Texas Christian University Press) 1981 Hermeneutics and the Human Sciences: Essays on Language, Action and Interpretation (Cambridge: Cambridge University Press - Paris: Editions de le Matson des Sciences de IHomme) RIMMON-KENAN, Schlomith 1980/81 „Deconstructive Reflections on Deconstruction: In Reply to Hillis Miller", Poetics Today 2, str. 185-188 ROSE, Gillian 1984 Dialectic of Nihilism: Post-structuralism and Law (Oxford: Blackwell) SAVAN, David 1983 „Toward a Refutation of Semiotic Idealism", Semiotic Inquiry/Récherches sémio- tique3,su. 1-8 SCHMIDT, Siegfried J 1973 „On the Foundation and the Research Strategies of a Science of Literary Communication", Poetics 7, str, 7-35 \91S7jimDogmaderprinzipiellenDifferenzzwischen Natur-undGeisteswissenschaft (Gottingen: Vandenhoeck & Ruprecht) 1984 „The Fiction is that Reality Exists: A Constructivist Model of Reality, Fiction and, Literature", Poetics Today 5, str. 253-274 1994 „System and Observer: Two Key Concepts in (Future) Literary Studies", LUMIS Schriften 39 (Siegen: Institute for Empirical Literature and Media Research) SETFFERT, Helmut 1992 Einführung m die Hermeneutik: Die Lehre von der Interpretation in den Fachwissenschaften (Tübingen: Franke) SKALICKÁ, Vladimír 1947/48 „Kodanský Strukturalismus a pražská škola". Slovo a slovesnost 10, str. 135- 142 THEORIE... 1965 Theorie de la literature: Textes des formalistes russes, ed. Tzvetan Todorov (Paris: Seuil) TODOROV, Tzvetan 1981 Introduction to Poetics (Minneapolis: University of Minnesota Press) VANČURA, Zdeněk 1936 „The Study of the Languague of Commerce", Travaux du cercle linguistiaue de Prague, vol. 6, 1936, str, 159-164 VODIČKA, Felix 1948 Počátky krásné prózy novočeské (Praha: Melantrich) 1966 „Tvůrčí proces v díle Mukařovského", in Jan Mukařovský: Studie z estetiky (Praha: Odeon), str. 9-13 WINDELB AND, Wilhelm 1907 Präludien Aufsätze und Reden zur Einleitung in die Philosophie (Tübingen: Mohr) k