Dívali jsme se na město.

   Cihelna, nádraží, kostel, fabrika.

   Kouř splýval s nebem.

   Kousek pod námi děti pouštěly

   draka, divoký vítr jím smýkal.

   

   Řeklas mi:

   "Po čem se nám stýská? Chceme,

   co možná není."

   

   Obrysy jemněly šerem,

   v domech se rozsvěcela okna. Klopýtali jsme o kamení

    cesty, my jeden, my oba

   duší a tělem obtíženi.

   Po zasněženém poli šli jsme kamsi mimo čas.

   Oblaka drtila zem jak lis.

   Bůh viděl v dálce dvojobrys

    na šňůře stop. A objal nás.

   Cestou mezí poli

   jako bych kráčel řekou,

   co podemílá břehy.

   

   Daleko vpředu

   se protínají s nebem.

   Na předělu člun traktoru, ukrytý za oblakem

   ze spálené nafty.

   

   Osamělý strom,

   zářící sklenice s medem.

   Jdu dolů zahradou

   k plotu vzít ze schránky poštu.

   Z děravých kapes větru

   vrabci padají oblohou.

   

   Ráno je čisté,

   modrá.

   Skrz koruny stromů slunce.

   

   Had za IIlnou, v trávě šňůrky bot.

   Nebe spustilo oponu.

   Co vidět je zpoza ní?

   Jen nepatrný bod,

   co hnul se kdesi v prostoru.

   Na voze jabloně jsi vyjel proti černi

   večerních oblaků, co letí kupředu

   jak houfy jezdců s těly zbrocenými krví pozdních, již hasnoucích červánků.

   

   J si trochu nachýlen, rukou se držíš kmene.

   Stín v šednoucím listí a ovoci,

   prkenně ztuhlý oběšenec

   vzpříčený nahoře ve větvích.

   

   A volnou rukou mácháš proti prázdnu,

   nahoře, dole se otvírá.

   Rány: to o haluz otlouká se haluz.

   Nářek: to vítr je ohýbá.                          .

   Vypnutý proud, večer s petrolejkou.

   Se synem v mihotavém světle

   vyrábíš z lepenkových krabic

   přilbici s hledím, kyrys, meč a štít.

   

   Shrbený u stolu se díváš,

   jak jede na' houpacím koni do bitvy proti zlu,

   po boji slézá, hladí olysalou hřívu,

   z hrnečku dává pít.

   

   V noci, když všichni spí,

   přecházíš sem a tam po kuchyni,

   vichr se dovnitř dobývá.

   

   Vezmeš si přilbu a meč, vyjdeš ven:

   nad stodolami černý svah,

   měsíční jizva bíle rozchlíplá.

   Tobiáš usnul: pět ráno.

   Je slyšet nesetřenou krůpěj

   na jeho čele vychládat.

   Za oknem nehybná zahrada,

    tušící rozbřesk za tmou.

   

   Zlé tváře z horečky nad postelí pozvolna průsvitní, brzy se celkem ztratí.

   Jít spát se už nevyplatí.

   Žít? Jistě. Stát a naslouchat

   prázdnotě, třískání jejích berlí.

   

   Jako hy se ti někdo smál.

   Říkáš si: "Třeba je to klam,

   anebo větrem rozdrnčený drát.“

   Vždyť Bůh je s tebou. Někdy jsi však sám,

   tak, jak ses nikdy neodvážil bát.

   Nechals nás samotné, Bože?

   Stránku z deníku, na které jsme byli, jsi vytrhl?

   Jsme snad my ten zmačkaný papír,

   letící po cestě dole ve vsi?

   

   To my jsme ty srostlé siluety

   v neosvětleném pokoji?

   On, napjatě naslouchající, zda ozvou se tvé kroky.

   Ona již s obličejem plným opuštěnosti.

   Rituál rána, zatápění v kamnech

   má zahřát místnost, v níž pak pracuje.

   Dříví je navlhlé a dlouho nechce hořet,

   sirky se lámou jedna po druhé.

   

   Prsty má zkřehlé. Čelí pokušení

   být někým jiným někde daleko.

   Tiše se ujišťuje: stůl, židle a stěny

   se žlutým válečkem a křivou omítkou.

   

   Pak chvíli mlčky, bez gest, bez pohnutí

   s očima zavřenýma nechává

   vteřinu vpálit značku do paměti,

   aby ji neztratil, aby mu zůstala.

   Nahá se ve tmě bělá jako květ třešně. Uprostřed ticha

   

   je slyšet Boha, jak dýchá,

   po listu duše píše,

   beze slov, jako by měl spěch.

   

   Nahý v tmě, s tváří k pelesti poslouchá šelesty

   vánku, co večer v zahradě

   jí ulpěl na vlasech.

   Zapadlo slunce. Jediné, co září,

    je malé, jasně červené

   jablko, poslední na stromě,

   ,. připravené k vyplutí.

   

   Vše splývá se vším. V náhle rozprostřené tmě

   zní cosi, možná lodní zvon,

   hvizd, kapitánův megafon...

   Možná že umíráček na cestu nás zve.

   Nic neopomenout, nic nepropást

   z tohoto dne, který se naklání. Nehybně, vážně, nevnímaje čas sledovat oknem padající sníh.

   Hle, každodenní znamení:

   nebe se barví rudě,

   na stole hrnec s lečem.

   I tento večer je úděl,

   z něhož se nevyvlečeme

   

   Výmluvné, jasné mlčení

   všedních a přehlížených věcí.

   Za okny ve vsi, za plotem Večerníček se s kotrmelci

   vrhá vstříc prázdnotě.

   Pes má radost, běží za zajícem

   a hned ti zmizí z očí někde v mlze.

   Slyšíš jen vlastní dech, pomalý rytmus chůze.

    Jako bys náhle přešel přes hranice

   

   do míst, kde nic a kam se stále bojíš.

   Co krok, to těžká nesmyslná práce.

   Na vršku kostra, jehlan triangulace.

   To sem je nutné dojít...

   Topoly v mlze u Svitavy jako hřbet veliké ryby.

   Ve vlnách uschlé trávy,

   na loďce bodláčí

   přikrč se, Jonáši.

   

   Zavřenými dveřmi očí

    vchází scvrkle ovoce,

   stigmata stromů, pád stráně.

   Jsi pohlcen.

   Ve světle věčnosti ubíhá odpoledne,

   mraky jak obnošené modráky

   letí od Knínic.

   

   Banálně polekaný,

   že je život krátký,

   stojíš a díváš se, jak vlají

   nad chalupami.

   

   A dole v zahradě se černá klenutá

   oživlá skvrna na pozadí kopce:

   ohnutá záda tvého stárnoucího otce.

   Sbírá spadaná jablka.