Jan Skácel

   

   Vesnická pieta

   

   Déšť příběh smyl

   a slunce jako lápis vypálilo rány.

   Jen kámen rouchem vlál.

   Staletí odhrčela s žebřiňáky,

   prach věčný byl,

   

   dávno si nikdo nevšímal,

   že před kostelem matka třímá syna

   a s šíjí nalomenou jako květina

   po čistém krupobití, bouřce,

   slabounkou vůni rozdává,

   vůni, co ještě za okvětím zbyla.

   

   Jen gesto zůstalo.

   Vápenec rouchem vál.

   

   Nejstrašněji bylo o polednách.

   Zvony zas prázdné,

   provaz oběšený ve zvonici,

   žár kolmý, náves s kamilkami,

   lenivé stíny,

   jako by modří psi na čtyřech tlapkách spočinuli

   nad zlatou stružkou močůvky,

   

   a matka s mrtvým synem v klíně.

   

   Jednoho dne

   (však právě odkvétaly třešně,

   včeličky odnášely pyl

   a všichni v polích byli,

   a den ten sám pak byl

   jak pohár broušený v třešňovém příborníku)

   povstala matka

   a syna s klína položila na zem.

   

   Kdo by jí mohl vyčítat,

   že Ho tam odložila,

   jak odkládáme zrezivělou dýku,

   se srdce kámen,

   že tiše odešla,

   a odcházela němá, bez výčitek,

   jako by nikdy nepoznala strach.

   Třešňové lístky setřásla s ramen,

   vápenec za ní vlál.

   

   Navečer ale zavolaly zvony

   a z plných džberů vylévaly píseň

   tak slavnostní, tak plnou slávy,

   že lidé z polí pospíchali domů

   a na trakařích nasečené trávy

   uťaté slunce vezli.

   (A na motyčkách nesli přes rameno tmu.)

   

   Na návsi, k velikému svému údivu,

   nahého muže našli ležet v kopřivách.

   

   

   (Kolik příležitostí má růže)