Per Olov Enquist FAIDRA Přeložil Zbyněk Černík Osoby Faidra Hippolytos Theramenes Uklízeč Oinone Aricia Theseus První dějství Předzpěv Faidra. Sedí, zcela nehnutě, uprostřed jeviště. Úplně vepředu. Na zemi, nohy pod sebou. Vlasy jí volně splývají. Je naprosto klidná. Její slova zní velmi pokojně, skoro jako by byla - udivená. Hudba: zvuk violoncella, vzdouvá se a klesá. Flétna. Jako moře. FAIDRA Brzy vypluje zas na oblohu slunce Obrovitá koule těsně nad obzorem Rudožluté oko veliké a horké avšak nepálí Ještě ne Za úsvitu nastane vždy okamžik kdy se lze dívat lze se dívat přímo do slunce a přitom neoslepnout Těsně nad vodní pouští se otevře obrovité oko Matně skoro přátelsky se leskne Není nebezpečné Je to jako moci na okamžik pohlédnout do oka života Náhle z nás spadne strach To se mi pak zdá že život můj pohled opětuje Na okamžik se setkáme v hloubi jeho oka v jakési důvěře V jakési důvěře v oku života Ve vášni co nespaluje je však teplá hebká nechá život růst Nespaluje Avšak potom slunce vystoupí a pálí víc a víc a Všechno pozře Tak to chodí každý den Nejdřív život Potom smrt Občas si přeji aby slunce už nikdy výš nevystoupilo Aby už zůstalo tady dole mezi tím co roste Aby zůstalo Abych sama mohla zůstat v oku života Ach jak já si přeji aby to tak vždycky mohlo být Ach jak já si přeji aby to tak vždycky mohlo být 1 Píseň o dezertérovi Naprostá tma, a ze tmy vyvěrá hudba. Zvuk violoncella, pomalu pomaloučku stoupá a klesá. Jako by ta hudba dýchala. Jako moře. Mladík stojí u okna, asketického obdélníku bez ozdob, jehož jednu vnitřní stranu pokrývá plíseň, jinak všude bílo. Noc. Venku za oknem je moře. Sporé světlo lampy. Hudba: violoncello. Těsně vedle mladíka stojí starší muž. Zdá se, že se něco stalo, byla to dlouhá noc, ale už skoro skončila. Starší muž je krajně rozrušený a zoufalý, má ochablou pokožku, léta už vykonala své; je na něm cosi rezignovaného, rozechvělého. Něco se stalo. Očividně právě končí jeden rozhovor nebo jeden život, a mladík se rychle obrátí a vmete starci do tváře: HIPPOLYTOS Ne! Ne! Nedá se nic dělat. Starší muž se otočí a zamíří do místnosti, u dveří uhne šedý stín, uklízeč, který leze po zemi. Roztrhaný oděv, kolena omotaná tlustými hadry. Stařec slepě projde dveřmi, sám neví kam, ocitne se na úplně holé chodbě s dlážděnou podlahou, jako v labyrintu. Z cesty mu plaše ustoupí ještě jeden uklízeč s vědrem vody. Stařec se zarazí na útěku, o kus dál zahlédne další dvě špinavě šedé postavy, téměř vyděšeně k němu zvednou oči a přestanou drhnout podlahu. Upřeně na ně zírá. Obrátí se. Chodba se kroutí, a on se vrátí do místnosti, v níž už byl, v přítmí zakopne o dalšího uklízeče. Stejně otrhaného. Polovinu obličeje mu pokrývá strup. Vzhlédne, poněkud bezzubě a úlisně se usměje a energicky drhne dál. Hippolytos dosud stojí u okna a zírá ven do noci. Nebo přesněji řečeno: do toho, co brzy bude úsvit. THÉRÁMENES No tak, budeš už hotov? UKLÍZEČ Hned Musí tu být čisto Už to bude (Přitom dělá vysvětlující, zcela záhadná gesta.) Musím odklidit tu špínu nebo nám přeroste přes hlavu Je to beznadějné THÉRÁMENES Proč šeptáš? UKLÍZEČ Řekli nám abychom nerušili THÉRÁMENES Zmiz UKLÍZEČ Jistě (Jako by se ho to netýkalo, dál šuká s vědrem po podlaze, usměje se na Thérámena ekzematickou tváří, pracuje. Thérámenes zařve.) THÉRÁMENES Řekl jsem abys zmizel Chceme tu klid (Uklízeč k němu oněměle vzhlédne - na okamžik visí ve vzduchu nepřátelství - pak jako šedý stín zamíří šouravým krokem ke dveřím a zmizí na chodbě. Thérámenes opět osamí s chlapcem u okna.) Jsou jako krysy Každou noc sem přilézají z města plazí se po pokojích a chodbách A když vyjde slunce zase zmizí Skoro mě to děsí Je až k nevíře že to jsou lidé Rád bych věděl na co myslí když uklízejí Jestli mají stejné pocity jako my dva (Chlapec u okna se ani nepohne, mlčení, vyčkávání.) A to nebe HIPPOLYTOS Hvězdnaté THÉRÁMENES S hvězdami je to jako s cvrčky Víc a víc přede mnou mizí A to moře HIPPOLYTOS Tiché černé lesklé Obrovité černé lesklé zvíře které zvolna oddechuje THÉRÁMENES Ale měsíc nesvítí HIPPOLYTOS Měsíc nesvítí Ale vidět je v té tmě přesto daleko V dálce loď Jako kdyby uvízla se splihlými plachtami Měsíc nesvítí a vítr nefouká Ale vidět je daleko THÉRÁMENES To je dobře dítě moje To je to nejdůležitější Musíme se učit vidět Přesně jasně Jak se věci mají HIPPOLYTOS Já vím to ty vždycky říkáš (Pauza.) Je tu takové ticho To je zvláštní Obyčejně je z hor slyšet psy Ale dneska nic Jako kdyby všichni čekali Něčemu naslouchali THÉRÁMENES Copak chtěli tamti co sem včera přijeli? Ta delegace z Atén? HIPPOLYTOS Jako obyčejně Mám se postavit do čela trestné výpravy Trestné výpravy na paměť milovaného otce THÉRÁMENES (Poněkud ironicky.) Předpokládám že jsi jako obyčejně odmítl HIPPOLYTOS (Prudce.) Však jsem viděl co si všichni myslí "Tohle že je Théseův syn? Domácký pes který běhá kolem kolíku bázlivé a vyděšené štěně Jeho otec ten byl z jiného těsta" Milovaný uctívaný Takové pokrytectví Už jsem se rozhodl Nebudu ho hledat Nebudu mu stavět pomníky Zůstanu tady THÉRÁMENES (S poněkud nevyzpytatelným úsměvem.) To je dobře Otec se ti tak jako tak vrátí HIPPOLYTOS Povídá se že ho zajali a uvěznili v jeskyni Kterou střeží netvor THÉRÁMENES Tak zlé to zas jistě není Musíš se naučit vykládat mýty Vykládat je správně dítě moje Velké hrdiny často vězní v jeskyních Dřív když ještě byly vidět hvězdy jsem to vídal sám Každé tažení vždy stejný rituál Mezi poraženými shromáždili malá hezká děvčátka a odvlekli je k sobě jako ovce na porážku Malé nahé dívenky se svázanýma rukama a němýma očima mrkajícíma hrůzou Natáhli je na lůžko a jejich jeskyně je lákala a byla otevřená Velcí hrdinové strašně rádi páčili a trhali a vyprazdňovali se do jeskyní Vyprazdňovali se do ukořistěných žen tak jako by to byly stoky Ano Stoky HIPPOLYTOS (Rozzuřeně se obrátí a zasyčí mu do tváře.) Lžeš já věřím že můj otec je úplně jiný THÉRÁMENES Ano dřív jsme byli všichni jiní Ale člověk se holt mění HIPPOLYTOS Ano Zvlášť ty Tebe si tu přece drží proto abys napsal dějiny Théseových hrdinských činů Pro budoucí pokolení Věrohodný svědek Skvěle placený Jenže to co tvoříš copak tím sám nepohrdáš? Stvůry zrůdy hrdinové (Ironicky ho napodobuje.) Musíme se učit vidět vidět jak se věci mají (Nelítostně.) Potom můžeme klidně začít lhát THÉRÁMENES (Dotčený, pronese odměřeně.) Já jsem k tomu nucen HIPPOLYTOS Takže ty jsi k tomu nucen To je velmi pohodlné THÉRÁMENES Nedrží si mě tu proto abych říkal pravdu HIPPOLYTOS (Téměř sám pro sebe.) Já se všemu učil právě od tebe Můj učiteli THÉRÁMENES (Zoufale.) To ty přece dítě moje jsi mé umělecké dílo Dílo které mě nikdy nenechali napsat HIPPOLYTOS (Křičí.) Nejsem žádné umělecké dílo Nejsem tvůj nikomu nepatřím ani tobě THÉRÁMENES Ale bez tebe já nejsem nic dítě moje Miluji tě HIPPOLYTOS Miluji miluji miluji Tohle slovo nechci už nikdy slyšet Pokaždé když domem projde láska zbude po ní mrtvolný pach (Vzchopí se.) Promiň (Stojí tiše a nehnutě před Thérámenem, je teď úplně klidný, poněkud dětinský.) Nikdy mi už neříkej že jsi mě stvořil už nikdy neříkej že mě miluješ a že mě vlastníš Já sám nechci nikdy nikoho vlastnit nikoho milovat nikoho mít Nikdy nikdy (Téměř s dětinskou poddajností.) Scvrkl bych se a byl by ze mě trpaslík (Najednou velmi osamělý, vymaní se Thérámenovi.) Rád bych věděl kde je otec právě teď (Pokusí se zasmát, ale vyzní to jako vzlyk.) Vzpomínám si jak když jsem byl ještě malý jsi mi o něm vypravoval O Théseových hrdinských činech Kam přitáhl tam zavládlo ticho klid Poslušnost Zákon a pořádek Z vypálených vesnic stoupal kouř Bylo to tak zvláštní Šuškalo se o jeho láskách Spousta ženských jmen Tolik řečí o lásce a vášni I když láska a vášeň vždycky plodily smrt Hora mrtvol zápach mrtvých těl Město v plamenech (Pauza.) Možná že bych se ho na to mohl zeptat Kdyby tak byl doma A já měl dost odvahy THÉRÁMENES Musíš se uklidnit HIPPOLYTOS O tom co já musím nerozhoduješ ty THÉRÁMENES Vášeň je kůň který táhne kočár zločinu To je stará pravda Říkal jsem to už tisíckrát Musíš pochopit že láska je hra Nauč se tu hru hrát HIPPOLYTOS Ne (Tlumeně.) Já se toho už neúčastním A nechci být jako ty Ne tak moudrý THÉRÁMENES (Těsně u něho, vmete mu do tváře.) Ale máš nepřátele Nebezpečnou macechu Faidru Ta tě nenávidí Je prý chorá ale na tom nezáleží Protože je nebezpečná Každá láska je hra o moc Každá láska je hra o moc Podívej se na Aricii tu malou krásnou světici kterou Théseus vzal do zajetí (Zoufale popadne Hippolyta.) Zabil jí šest bratrů odsoudil ji aby se už nikdy nevdala Její kmen už nikdy nevypučí Jestliže tedy chceš vniknout do toho čistého klína znamená to vzpouru proti otci Politickou vzpouru (Hippolytos jako by ho neslyšel, poodejde od něho, přistoupí k oknu - už se rozednívá - stojí tiše a nehnutě a dívá se ven, zazní hudba.) Hippolyte Chápeš co se ti tu snažím říct? Jsi tak chytrý ale přesto velmi naivní Hippolyte Hippolyte HIPPOLYTOS Ne Já se toho už neúčastním (Pauza.) Brzo vyjde slunce Je takové ticho To je divné Svítání a ticho a to černé moře které oddechuje oddechuje A ty hory Jako kdyby svítal poslední den života Skvělý den pro dezertéry THÉRÁMENES A to nebe HIPPOLYTOS Hvězdnaté Ale bez hvězd Den pro dezertéry 2 Píseň o svrbění Vlasy: volně jí splývají, dlouhé a tmavé. Neučesala se. Sedí v hlavách postele, ještě ne zcela oblečená, a mlčky a netečně zírá z okna. Pod postel jsou zpola zastrčené dvě prázdné konvice na víno. Slabě zaznívá hudba. Ta žena se jmenuje Faidra. Do pokoje pomalu vejde postarší žena jménem Oinone. Ano, pohybuje se pomalu, vleče svoje staré tělo téměř jako krab. Když žena v posteli zaslechne nějaký zvuk, prudce obrátí hlavu a uvidí ji. Ach, to je Oinone, to je neštěstí, stará Oinone zase brzy, co nevidět začne se svými nářky. Znovu se zadívá z okna. Stará žena u dveří trpělivě čeká. Rozhlédne se po místnosti, nelibě zafuní. Ale nic neřekne. Ženě u okna je asi čtyřicet pět let. Tvář má bledou, popelavou, oči propadlé, ale bývala jistě krásná. Dosud je přitažlivá. Samozřejmě, už ne tak jako dřív. Vypila příliš mnoho vína, příliš se nudila, příliš se dívala z okna. Nuda a dobré jídlo. A ticho a klid. Časné ráno. OINONE Faidro Faidro Už je ráno FAIDRA Já vím OINONE (Houpavým krokem ji obejde a kriticky zhodnotí situaci, tu a tam něco poklidí, zavrčí, s nelibostí pohlédne na džbány od vína a povzdechne si.) Asi jsi toho dneska moc nenaspala (Pauza.) Faidro FAIDRA Myslím že jsem chvilku spala (Pauza.) Zdálo se mi že jsem malé dítě Ležela jsem v pokoji kde bylo tisíc zrcadel Uviděla jsem tvář ženy ve všech zrcadlech byla stejná žena Oči měla zavřené a nechtěla mě vidět Věděla jsem že se jí nelíbím Byla to má vlastní tvář (Posadí se, trochu rozpačitě se zasměje a odhrne si vlasy z čela.) Špatně spím Pak jsem ošklivá mám kruhy pod očima a splihlé vlasy Nechápu to Nic už nechápu Myslím že jsem nemocná (Poněkud parodicky.) Uprav mi teď vlasy abych zase vypadala jako královna (Mlčky zírá na Oinone.) Myslím že chci umřít K čemu vlastně je na světě někdo jako já? OINONE (Prudce.) Buď zticha Vždyť máš odpovědnost za dvě děti FAIDRA (Nenávistně.) Děti děti děti O ty už se starají jiní A já nejsem žádný otrok (Klidněji.) Ano ani otrokyně nejsem Oinone Vlastně jsem myslím už zcela zbytečná OINONE Lituješ se FAIDRA Ano to máš pravdu (Pauza.) Myslím že mám horečku OINONE To tedy nemáš FAIDRA Ale bylo by to krásné prožít noc v horečce Vypotit se a probudit se suchá čistá Vypotit to všechno z těla OINONE Co tím myslíš co chceš vypotit? FAIDRA Nevím (Pohlédne vyzývavě na Oinone.) Snad chtíč vášeň Ano Všechnu vášeň OINONE (Uklidněná.) Aha takže jenom tohle Nic horšího Musíš víc jíst Přinesu ti polévku FAIDRA (Nepříčetně se rozkřičí.) Polévku tu svou polévku si nalej do své hnusné držky (Bleskově otočí.) Promiň Oinone Oinone ty stará hruško trole ošklivý ty starý pytle kterým jsem se omotala když mi bylo zima Oinone ty staré prase ošklivá hrozinko máš tak ošklivé a teplé staré ruce A vším jsi už prošla Nebo snad ne? Vidím to v tvých starých ješterčích očích (Až těsně u ní, mlčky se dívá.) Ale ano vším jsi už prošla Tak mi přece pomoz OINONE Všechno mi pověz FAIDRA Ale když to bude smrdět slib mi OINONE Všechno pověz Vášeň (Pauza.) Kdo je to? FAIDRA Copak nechápeš? (Odtrhne se od Oinone, zůstane na okamžik nerozhodně stát, téměř zvědavě kolem ní opíše kruh a pronese agresivním a zároveň výsměšným a poněkud vyděšeným tónem, jako by chtěla Oinone vyzkoušet.) Můj drahý choť má syna Hippolyta Syna Jím jsem posedlá OINONE (Těžce se posadí.) Ne to není pravda Ach Ach ty ubohé dítě Hippolytos FAIDRA Dostala jsi strach (Tlumeně.) Ale já se taky bojím OINONE Ale Faidro děťátko proč saháš zrovna na to co je zakazáné? FAIDRA Protože jen zakázané sahá na mě Asi jen to co je zakázané mi pronikne pod kůži OINONE (Pomalu se vsedě kolébá, prázdně zírá před sebe a něco si mumlá, monotónně odříkává, téměř jako modlitbu, rituál.) Krvesmilstvo Krvesmilný strom má černé plody které snadno pukají Kape z nich černá krev Nedotýkej se jí Černé plody vábně voní ale rodí jenom smrt Faidro Jsou jako láska ale rodí jenom smrt (Pauza.) Jak k tomu došlo? FAIDRA Vypálil se do mě Jako značkovací železo do zvířete OINONE Nejsi přece zvíře FAIDRA Vzpomínám si že jsem Hippolyta poprvé uviděla jednou časně zrána v Aténách Kráčel Théseovi po boku On mě viděl sotva Ale o to lépe jsem viděla já Viděla jsem jeho A pak náhle (Zalapá po dechu, potom se to z ní vyvalí jako vodopád.) Vypálil se do mě jako železo do zvířete Stalo se to v okamžiku Nemohla jsem o tom přemýšlet krev se ve mně zastavila břicho ztěžklo klín mi horce bušil (Tlumeně a zoufale.) Oinone ty jsi už všechno zažila řekni mi jak k tomu dojde? Co jen je to za šílenství to co nazýváme vášní jak to vzniká? Nechápu jak mě tak mohl posednout nevraživý mladík kterým v jistém smyslu pohrdám Ááááááááááách Tenhle krásný panic čistý zaujatý jen sám sebou bezmocný a nevraživý vždycky ve střehu Pyšný nezkušený Má strach se něčemu oddat má strach Ale přesto Vypálil se do mě Jaké záhadné znamení na jeho těle se mi stalo značkovacím železem? Křivka jeho zad když se ode mě odvrací Náhlé nutkání se dotknout jeho kůže Záblesk krční žíly chuť zvolna se mu do ní zahryznout a (teď klidně a téměř sadisticky) sjet mu jazykem po krku a po paži a lízat spustit ruku po těch cudných zcela zakázaných zádech sevřít sedací sval do dlaně a sjet ještě dál a měkce stisknout šourek S rukou na šourku ho pevně držet (Prudce.) Oinone Vypálil se do mě jako železo do zvířete Náhle zavál zápach spáleného masa zakázané chuti vlastnit ho Kdyby nemohl být celý jenom můj pak by ho bylo lepší zabít než ho nechat uniknout Značkovací železo zápach spáleného masa Oinone já to nechápu Nejsem přece zvíře Oinone Nejsem přece zvíře OINONE Faidro Nejhorší je Faidra Lovil v lese Vždycky nahý (Znechuceně, ale věcně.) Mohla jsem se schovat mezi stromy ležela jsem na zemi pod keři abych viděla Takto skryta jsem se rukou škrábala a mnula mezi nohama a dívala se na něj dívala se jak (Pauza.) Umazala jsem si šaty od hlíny (Mlčky zírá před sebe.) Oinone já jsem se tak ponížila (Pauza.) Zkoušela jsem všechno možné Vyhýbala se mu Když už jsem se s ním musela setkat nasadila jsem si masku nenávisti (Pauza.) Nemělo to smysl Nic se nezměnilo A každou noc za mnou chodil jeho otec opilý a rozvášněný se mi válel mezi stehny Ležela jsem nohy roztažené oči zavřené a snažila se sama sobě namluvit že na mně leží Hippolytos Jsme posedlí Jsme posedlí Tam kde není skutečnost si vytváříme žádostivé vidiny Hladila jsem Théseovo tělo tlačila a hnětla snažila se z otcova těla vyhníst tělo syna Jako by to bylo možné z toho čím dál ochablejšího stařeckého masa vyhníst mladíka Hippolyta Jeho kůži úd a záda rty Ležela jsem ve tmě oči zavřené a snažila se zapomenout na to co byla pravda že mi mezi stehny chrochtá a ryje starší pán který má jen jednu zásluhu Že je otcem muže kterého já miluju Pak se ve mně v té tmě vzdula vlna slasti jenom zpola směšně ochablá a nízká Pouhý odvar toho co by bylo mohlo být OINONE To je ale šílenství Není v tom za mák rozumu FAIDRA (Nenávistně a nepříčetně.) Rozum pořád meleš jen to samé Rozum rozum Kdo tu tvrdí že jde o rozum? Já klesám do bahna A ty se dovoláváš rozumu (Ticho.) A pak Probuzení do šedého rána v ústech pachuť Všechno semeno mi vyteklo a uschlo mezi nohama Navíc semeno od nepravého muže Byla to falešná hra Bylo to tak ponižující že jsem nenáviděla sama sebe (Křičí Oinone do tváře.) Ano je to strašně nerozumné lituju svého hříchu lituju určitě by bylo lepší kdybych byla rozumná (Pauza.) Nic už nechápu Jako kdybych byla zvíře (Vypadá to, jako by chtěla Oinone provokovat, plíží se kolem ní, opisuje kolem ní čím dál tím těsnější kruhy jako kočka, jako šelma, nebo jako člověk, který se zoufale snaží proniknout někomu jinému pod kůži, a proto napodobuje agresivitu.) Ty Oinone jsi tak moudrá jsi tak moudrá a vyrovnaná Ano je to nerozum Ležím sama ve tmě a mumlám si jako kdybych byla blázen zdá se mi že stojí přede mnou Rozepnu mu šaty a je nahý (Pauza.) Mám ho zcela ve své moci (Pauza.) Vložím si jeho krásný úd do úst saju cítím jak mu roste vložím si ho (Přiblíží se až těsně k Oinone, obejme ji, slastně přivře oči a hladí ji po těle. Oinone se jí zhnuseně vytrhne. Faidra zůstane stát s prázdným pohledem, bezvýrazně řekne.) Oinone ty máš stejně tlustou kůži jako všichni ostatní (S rostoucí, ale potlačovanou zuřivostí.) Suchý chlípný zlý sen Nic víc z toho není Halucinace Kéž bych ten sen mohla chytit vzít tak Hippolyta do rukou a pevně držet Říznout do něj nožem aby se vše stalo skutečným Krájet plátky jeho masa abych se jich mohla dotknout Maso které by se dalo uchopit Nohy údy chrupavky a kůže Kostra Držela bych jeho maso v ruce cítila jak z něho kape krev Do každého kusu masa bych pak zabořila prsty takhle (Rozhostí se hrobové ticho. Faidra zírá na Oinone, pokusí se zasmát, ale smích to není.) Maso Zápach značkovacího železa páchne cítíš to? (Uvědomí si, že toho řekla přespříliš, pronese tlumeně a téměř omluvně.) Sním o tom co nesmím Ano je to strašné Oinone strašné je být zcela posedlá někým kým pohrdám nebo komu vůbec nerozumím OINONE A kdo se tě bojí (Dlouze se na ni zadívá.) Ano bojí se tě A já to chápu FAIDRA Takže ty to chápeš (Náhle zavládne otevřeně nepřátelská atmosféra.) Mě ale nechápeš OINONE Dřív jsi takováhle nebyla Nepoznávám tě FAIDRA Takže ty si myslíš že jsem stará děvka OINONE Ne Ale cítím že se kolem tebe vznáší pachy smrti FAIDRA Takže podle tebe smrdím smrtí To je všechno co mi umíš říct Tak to radši odejdi Zmiz a vrať se do té díry kde jsi přišla na svět (Oinone se s prázdným výrazem ve tváři pomalu, jako krab, otočí a odchází. Faidra, tvář zkroucenou zuřivostí, najednou vyběhne za Oinone. Hudba, bušívá a vřískavá. Faidra Oinone dožene, prudce ji k sobě obrátí, přitiskne ke stěně, jako při loupežném přepadení. chytne ji za šaty u krku a zasyčí jí do tváře.) Neobracej se ke mně zády Neobracej se Nikam nechoď dokud ti to Neříkej že smrdím smrtí OINONE Řekla jsi přece že se mám vrátit tam kde jsem se narodila Faidro pusť mě (Faidra ji pustí, obě těžce oddechují, téměř funí.) Byla to jen malá víska severozápadně od města Kuzdetu FAIDRA (Posměšně.) Šíleně zajímavé OINONE Víska ve které panovaly jiné zvyky Tam znali jiné způsoby jak zarazit ženské svrbění Ženskou žádost Ochránit nás před chtíčem a vášní FAIDRA (Křičí.) Nechci aby mě někdo ochraňoval já chci pochopit OINONE Byly mi tři roky když mě odvedli na otevřené prostranství uprostřed té vesnice svlékli mě a položili na zem pevně drželi Kolem mě kruh zvědavců kteří dohlíželi aby všechno bylo jak má být (Faidra očividně ochladne, odtáhne se od Oinone, ale naslouchá.) Pak mě řízli do mé ctnosti počestnosti Člověk s nožem řezal pomalu a opatrně pomalu a opatrně uřízl ten malý poštěváček Dělalo se to všem dívkám Sama jsem se dívala když obřezávali mou sestřičku Dívala se přímo na mě ale její oči (pauza) ty se dívaly skrze mě Je to asi pravda Je to asi pravda Jsem obřezaná Uřízli mi kousek života Zůstala mi jenom malá jizva žlutohnědá skvrna FAIDRA (Jakoby vzdorovitě.)) No a? No a? OINONE Svrbění dítě moje svrbění svrbění svrbění Ty ho nemáš mezi nohama i když si to myslíš Ale já se bojím že tě taky obřezali I když jinak Vidím v tobě žlutohnědou skvrnku Jizvu Jizvu Ale ty ji nemáš mezi nohama FAIDRA (Prudce se obrátí, na několik vteřin se vystrašeně, zběsile zahledí na Oinone, pak se otočí a upřeně zírá z okna. V témže okamžika zazní hudba, tlumená a vzrušená.) 3 Píseň o velké hře Ze tmy vystupuje tvář, postava v bílém. Mladá žena. Tvář má bledou, téměř průsvitnou. Postupně, jak se světlo vyjasňuje, začíná být vidět, že její pokožka má zvláštní bílý skleněný lesk. Jako by byla zahalená do ledové mázdry. Je velmi mladá a velmi hezká. Bílé šaty má kupodivu na spodním okraji roztrhané. Visí z nich cípy, trochu ušpiněné. Nohy jsou holé a bosé. Trochu špinavé. Chodidla má otočená dovnitř, k sobě, tělo je jinak rovné a strnulé, bílá tvář zcela bez výrazu. Hudba: chladně ukapává, křehké tóny, jako ledové kapky vody v jeskyni. Barvy: bílá, ledově modrá, a velká, rostoucí plesnivá skvrna nalevo od dívky, na stěně. U jedné stěny jednoduchá dřevěná židle. Jedno opěradlo rozbité. U okna stojí dosud Faidra. Zpočátku tu mladou dívku, která se jmenuje Aricia, nevidí. Zdá se ostatně, že ty dvě nejsou v jednom a témže světě. Jsou však v jedné a téže místnosti. FAIDRA (Prudce se obrátí, přejde přes scénu k Thérámenovi, který sem téměř nepozorovaně vklouzne z druhé strany, a o Aricii ani nezavadí pohledem.) To není pravda. THÉRÁMENES Je to pravda Za svítání přijela loď která přes noc kotvila kus od břehu Se sluncem přišel vítr Přistála tu se zprávou že Théseus zemřel FAIDRA Mrtvý Mrtvý (Tvář má zcela strnulou, nedá se z ní nic vyčíst. Mlčí.) Takže Všechna pouta praskla Hippolytos (Šeptá téměř proti své vůli.) Hippolytos THÉRÁMENES (Uctivě.) Ten už to ví FAIDRA Hippolytos ARICIA (Sedí u stěny, pronese jasným dětským hláskem.) Jsem už připravená čekám Kde je? THÉRÁMENES Přijde co nevidět Přijde FAIDRA Co se děje? O co běží? THÉRÁMENES To nic odpusťte mi drahá královno to nic Můžu vás však navzdory vaší bolesti a žalu na okamžik vyrušit? (Faidra na něj vrhne nedůvěřivý, ale dosud zmatený pohled a zafuní.) Jako Hippolytova zástupce mě zajímá jaký k němu zaujímáte postoj FAIDRA (Nechápavě.) Postoj k Hippolytovi? Proč to chcete vědět? THÉRÁMENES Jste mu přítelem či nepřítelem? FAIDRA Proč se ptáte? THÉRÁMENES (Měkce a ironicky.) Proto že dnes ráno začne velká hra ARICIA (Jasným a křehkým hlasem.) Pořád ještě čekám (Thérámenes se jí mlčky ukloní, ale předmětem jeho zájmu je dosud Faidra.) FAIDRA Velká hra Ach To zní krásně nepochopitelně krásně Velká hra THÉRÁMENES Velká hra FAIDRA Tu já určitě hrát neumím Na mě je moc těžká (Pohlédne na něj s větším zájmem.) Jak vy jste se ale změnil Kdysi jste přece psal tragédie Dřív než jste se nechal koupit a stal se z vás vážený státní lhář THÉRÁMENES (Zjevně dotčený pronese velmi odměřeně.) Mám nyní za úkol napsat dějiny krále Thésea Oficiální dějiny FAIDRA (Narazila na stopu, je nemilosrdná a probudil se v ní zájem.) Jistě se vám to povede Každopádně doufám že vám dobře platí A jste taky Hippolytův učitel a přítel (Opakuje s náznakem insinuace a posměchu.) A přítel Jistě máte svého půvabného žáka Hippolyta hodně rád THÉRÁMENES (Odměřeně.) Jak to myslíte? FAIDRA Jak moc? THÉRÁMENES Hodně FAIDRA (Teď už oba vědí, oč jde, Faidra pomalu krouží kolem něj, dojde ke střetnutí.) Aha THÉRÁMENES Aha FAIDRA Možná vášnivě THÉRÁMENES Vášně nepatří do velké hry FAIDRA Chápu Vášně nepatří do velké hry Aha Myslela jsem si to THÉRÁMENES Ano Hippolytos je mladý a snadno zranitelný Je ho třeba chránit před těmi kdo ho nenávidí Před nenávistí FAIDRA Ale neříkejte Aha Před nenávistí a možná taky před láskou THÉRÁMENES (Pauza, neví dost dobře, na čem teď s ní je.) Možná taky před láskou HIPPOLYTOS (Vstoupí a ihned se zastaví. Faidra je k němu otočená zády, ale vycítí ho tělem, obrátí se a uvidí ho. Teprve tehdy Hippolytos něco řekne.) Promiňte Opozdil jsem se FAIDRA (Pohlédne na něj, mlčky na něj zírá, poprvé se rozhlédne po místnosti a spočine očima na Aricii.) Co to znamená? (Nikdo neodpoví, trapné mlčení.) Takže tohle není pro mě (Mlčení.) Překážím tu (Mlčení.) To bude ta velká hra Aha No tak dobře (Odchází, na vteřinku se zastaví před Hippolytem, ale ne, odchází.) ARICIA Čekala jsem na vás můj princi HIPPOLYTOS (Prkenně se ukloní na znamení omluvy a přistoupí k Thérámenovi.) Co tu chtěla Faidra? THÉRÁMENES Nic Nic Je zvláštní Jako by to byli dva různí lidé A jeden z nich je strašně nebezpečný ARICIA Váš veliký otec je mrtev Přijměte mou soustrast (Oba na ni pohlédnou, lehce se ukloní.) Jak zemřel? THÉRÁMENES Říká se že spolu s Peirithoem svým jediným přítelem ARICIA (Jasným, ale bezbarvým hlasem.) Se svým jediným přítelem? To je ale divné Když ho všichni tak milovali THÉRÁMENES (Opakuje.) Spolu se svým přítelem Peirithoem se pokusil přeplavit přes řeku smrti Vnikli do Hádu a chtěli unést Persefonu královnu Hádu která ARICIA Byli na lovu Na lovu ženy THÉRÁMENES Nechali se oklamat a sedli si v Hádu na Trůn zapomnění Na kamenný trůn který jim vrostl do těla Nemohli z něj vstát Když se pokusili utéct roztrhli si břicho a zemřeli ARICIA (Pomalu vstane, položí si ruce na tvář a skryje ji v nich, pomalu je zase odsune a velmi vážně a potichu pronese.) To je legrační (Pauza.) To je strašně legrační THÉRÁMENES (Dotčený.) Mohu navzdory vaší bolesti a žalu? (Ostatní ho sledují bezvýrazným pohledem, rozpačitě se znovu odhodlá.) Zkrátka a dobře smrt velikého Thésea nám způsobila problém ARICIA (Velmi křehkým a klidným hlasem.) Já vím Velká hra THÉRÁMENES Čeká nás teď volba vladaře Vypukne boj o moc O moc v Aténách Jedna skupina chce aby panovnický titul získal Faidřin nejstarší syn Jiná si zas žádá Hippolyta který však bohužel potřebuje větší podporu Třetí skupina princezno (Aricia k němu pomalu obrátí hlavu a usměje se) prý plánuje že se převratem chopí moci takže v Aténách pak budete vládnout vy princezno Aricie poslední potomek Palladiny krve ARICIA Třetí skupina podporuje mě (Chladně.) Já vím Navíc ta největší THÉRÁMENES Jestli Faidřin spratek dostane Krétu bude to víc než dost Velkým jablkem jsou Atény ARICIA Ale Hippolytos si ho nemůže vzít sám THÉRÁMENES (Zaváhá, ale potom to musí připustit.) To je pravda Vy dva dohromady byste byli lepší ARICIA (Velmi dívčím a měkkým hlasem.) Můžete mě samozřejmě docela jednoduše zabít THÉRÁMENES Docela jednoduše Ale to by bylo trošku nebezpečné A zbytečné ARICIA Trošku nebezpečné Chápu Jednodušší by bylo kdybychom se do sebe zamilovali THÉRÁMENES Bylo by to jednodušší a mnohem mnohem moudřejší (S mírně výhružným podtónem.) I méně riskantní ARICIA Pak jsem tedy připravena Už jsem se rozhodla Může mi teď vyznat lásku (Potichoučku přistoupí k dřevěné židličce u stěny. Plesnivá skvrna. Hudba. Velmi opatrně se posadí. A čeká.) HIPPOLYTOS (Thérámenes a Hippolytos, těsně vedle sebe. Hippolytos tichý a nehybný, téměř apatický.) Ale proč? THÉRÁMENES Neboj se Uvidíš že všechno je jen obřad HIPPOLYTOS Obřad? (Pauza.) Všechno je tak divné Cítím se tak zvláštně klidný (Pauza.) Jsem už připravený k tomu obřadu? THÉRÁMENES Jste můj princi (Odejde.) HIPPOLYTOS (Dvě děti, stěna, ta s tou velkou plesnivou skvrnou, židle. Světlo: téměř modravé. Světelný kužel kolem Aricie. A hudba: ta je ostrá, skelnatá, jasná, zcela neskutečná. Podbarvuje celý akt vyznání.) Začínám ARICIA (Naslouchala mu se zavřenýma očima, ty teď prudce otevře, šíleně vytřeští, zadívá se před sebe a řekne naprosto vyrovnaným hlasem.) Děkuji můj princi HIPPOLYTOS (Na vteřinu se po tomto přerušení zatváří tázavě, pak přivětivě dodá.) To snad stačí ARICIA Ano to stačí HIPPOLYTOS Nejsem na to příliš zvyklý Je to velmi cizí jazyk ARICIA To nevadí HIPPOLYTOS Díky ARICIA Já k vám chovám stejnou vášeň můj princi (Prkenně, formálně se mu ukloní.) HIPPOLYTOS Díky Mám vás nyní políbit? ARICIA Ne To pravidla velké hry zakazují HIPPOLYTOS Jaká jsou to pravidla? ARICIA Musíte se zavázat že jako protislužbu za mou vášeň a lásku budete vždy projevovat poslušnost a úctu tělesné stráži ARICIA Tělesné stráži? HIPPOLYTOS (Nesmírně klidná, ale s nepatrnými záchvěvy hysterie, které jsou jako praskliny v polituře.) Kolem mě teď stojí tělesná stráž můj drahý nepokoušejte se přes ni nikdy dostat Ne Nikdy se mě nedotýkejte HIPPOLYTOS Má drahá já žádnou tělesnou stráž nevidím ARICIA Přesto mě tělesná stráž obklopuje Šest mladých chlapců Kdysi jsme společně jeli do Atén HIPPOLYTOS Do Atén Tak to je vidím Už vím ARICIA Šest bratrů a já mladší sestra Aricie Přijeli jsme do úvozu a tam nás lapili Sedm jezdců uvízlo v síti sedm rybek co se zmítají a křičí (Téměř hravě.) Váš otec princi uměl ryby chytat uměl chytat a zabíjet Mě nechal žít a laskavě mi dovolil abych všeho byla svědkem Dovolil mi na všechno se dívat Bratříčci mají ruce které se dají utnout ručky které si hrály a lehtaly sestru Sestřička přihlížela když ty ruce padaly Malí chlapci mají nohy které běhají a hrají si se sestrou na honěnou A ty nohy padaly Sestřička přihlížela Ručky nožky bratříčci kteří nakonec přestanou křičet Teď mě obklopují jako tělesná stráž aby ke mně nepronikly zvuky křik a život Chrání mě a drží stranou života a vášní jejich ruce mě teď obklopují jako stěna ze skla Proto jsem se naučila proto hraju velkou hru Můj princi pochopte že když se mě pokusíte dotknout tělesná stráž vás zabije HIPPOLYTOS Chápu Tělesná stráž mě zabije ARICIA Taková jsou pravidla naší lásky HIPPOLYTOS (On a Aricia stojí jen kousek od sebe, ale přesto je dělí velká vzdálenost. Je to jako ve snu. A skleněná hudba stoupá a klesá. Hippolytos obřadně zvedne ruku a Aricia také, ale špičky jejich prstů se nesetkají. Neusmějí se.) Takové jsou podmínky naší lásky Přijímám má drahá ARICIA Díky 4 Píseň o labyrintu Její šaty vypadají jako červený květ. Chvilenku Faidra nehybně stojí před velkým zrcadlem: je prasklé, půlka ho vypadla, jen s námahou se dají rozeznat zbytky téměř zvětralého zlatého proužku na ornamentu. Šaty: pronikavě červené, tenounké, téměř průsvitné. Odhrne si je, na okamžik si obnaží ňadro, upřeně na něj zírá, ze strany si ho pohladí, přitáhne si šaty k tělu a rychle si strhne horní pelerínovitý díl. Paže má teď holé. FAIDRA (Téměř šeptem.) Pojď Pojď (Hudba je jako srdce, buší a buší. A náhle je Hippolytos tady.) Pojď (Téměř hravě a přívětivě.) Jen pojď čeho se bojíš? Pojď blíž vem mě za ruku Slibuju že ti ji neukousnu HIPPOLYTOS Díky (Korektně.) Mně se stojí dobře tady FAIDRA (Velmi hravě.) Aha tobě se stojí dobře tam To jsem ráda HIPPOLYTOS Poslala jste pro mě O co jde? FAIDRA Chtěla jsem si s tebou promluvit Jen to Nejsem nebezpečná neboj se HIPPOLYTOS (Opatrně přistoupí blíž, třeba to není chřestýš, ale jen užovka.) O čem chcete mluvit? FAIDRA Pověz mi HIPPOLYTOS O čem (zachráňuje se výkřikem, jako by volal o pomoc) spolu máme mluvit? FAIDRA O tom co jak doufám máme společného HIPPOLYTOS Tedy o žalu FAIDRA (Maličko se odvrátí, decentně skryje určité zklamání.) O žalu Jistě prosím (Teď se zdá, že se navzájem hlídají.) HIPPOLYTOS (Po pauze poněkud chladně.) Určitě svůj hluboký žal brzy překonáte FAIDRA Ach tak nevraživý Myslíte si že jsem vašeho otce nenáviděla Ale to je omyl Kdysi existoval Théseus kterého jsem milovala HIPPOLYTOS (Rychle.) Tohle se mě netýká FAIDRA Ne Asi se dá těžko vysvětlit že láska může existovat uprostřed toho co nenávidíme nebo čím pohrdáme (Mlčky na něj zírá, Hippolytos se rozmrzele zavrtí.) Kdepak to ty nechápeš (Začne znovu z jiného konce.) Možná mezi námi byla kdysi láska předtím než všechno zatuchlo a (velmi věcně, s mírně zhnuseným podtónem) bledé tučné roztřesené tělo s ochablými rty a rujně vytékajícími slinami Ty jsi mladý Řekni je snad něco horšího než pohled na stárnoucí chtíč? Chabý obtloustlý chtíč zápach vrásčité kůže zklamání a HIPPOLYTOS (Velmi hbitě, a aniž na ni pohlédne.) Všichni stárneme FAIDRA Ach Jistě (Najednou upře pohled na svoje ruce, na svoje tělo, udělá znechucenou grimasu, napjatě se usměje, úsměv jí ve tváři neradostně pohasne.) Tak to promiň Promiň (Poněkud rétoricky začne znovu.) Jistě že jsem po tvém otci hořela Šla bych za ním ráda do ohně kdybych věřila že z ohně zase povstane ten Théseus který byl mladý a hoden lásky který byl hoden lásky (pohlédne na něj) který byl mladý a nezkažený jako ty Ne ten který mě tu nechal jako kdybych byla (pauza) stará krysa HIPPOLYTOS Prosím vás FAIDRA (Pomalu přejde do útoku.) Ale proč se bojíš? Jsem tak nepříjemná? Faidra stará čtyřicet tři let je to tak strašné? HIPPOLYTOS Tak jsem to nemyslel FAIDRA Ne pojď sem ať tě vidím Myslím že byl kdysi jako ty Pohyboval se tak jak ty ale ty jsi nesmělejší Ty jsi ještě trochu dítě To nevadí To nevadí (Jakoby mimochodem ho vezme za ruku.) Měl stejnou ruku jako ty měkkounkou a citlivou Ruka která nikdy nehladila ženu viď? Taky nikdy žádné ženy neprznila (Uchichtne se.) Jsou tak stejné i tak odlišné Ruka která nikdy nevraždila nikdy neznásilňovala A přesto je to Théseova ruka Jako kdyby povstala z ohně HIPPOLYTOS (Zmatený a v rozpacích ruku vymaní.) Hovoříte o mém otci o svém muži Prosím vás FAIDRA Ach tak vy mě prosíte Samozřejmě Ničeho se nebojíš viď? Nebojíš se lásky ani posedlosti toho že tě posedne nebo zničí vášeň (Hippolytos strne, ale Faidra si toho nevšimne.) Mohli poslat tebe abys zvítězil nad Mínótaurem Pronikl do labyrintu (Hippolytos naslouchá čím dál tím uhranutěji jejímu hlasu, jako by ho zaříkávala, jenže ona ho přece svádí.) Mohl jsi tam jít ty a ne Théseus Pomohla bych dovnitř tobě Nejdřív bych ti dala tu nit šňůrku klubko které by tě zavedlo dovnitř a pak zase ven Pomohla bych ti dovnitř i ven Jsi rovný a statečný muž a ničeho se nebojíš Přesto ale potřebuješ pomoc abys našel otvor Samu bránu Otevřela by se ti a já bych ti do ní pomohla vniknout (Těsně u něho, teď už jí neunikne.) Neboj se labyrintů Nejdřív projdeš otvorem Otevřená ústa ve zdi rty se zvolna rozevřou a za nimi je chodba co se vine dále dovnitř V měkkých teplých záhybech Když se zaposloucháš uslyšíš přes její stěny vábení to do stěn chodby buší krev a tajemství Přichází to z nitra Až úplně uvnitř žije malé zvířátko malý netvor měkounký a teplý Ale vniknout do toho labyrintu není nebezpečné jeho stěny jsou teplé měkounce a teple buší obemknou tě měkounce a teple buší obemknou tě teplé veselé a vlhké sevřou se a zas tě pustí sevřou se V labyrintech je cítit tep života Mohla bych ti pomoct dovnitř a té tmy na chodbě se nic neboj nic se nic se neboj teplé vlhké stěny chodby tě obklopí pohladí tě a pak dál do labyrintu dál do labyrintu HIPPOLYTOS Počkejte Faidro FAIDRA (Až těsně u něho, hudba, Faidra kolem něj rozevře červený květ.) Neboj se všechno není jak si myslíš V hloubi labyrintu žije zvíře ale žádný netvor žádný netvor Žádný Mínótauros nikdo kdo by kousl nebo roztrhal Měkké přívětivé zvíře které vyjde vstříc tomu kdo tam vnikne Nic není tak jak si myslíš Neboj se Hippolyte Malé zvířátko líže čenichá vystrkává čenich který měkce krásně líže Čeníšek který líže pije pije tebe malé přívětivé zvířátko Pak se ve středu labyrintu všechno spojí a ty budeš jen můj konečně jsi jenom můj Mám tě už mi neunikneš neboj se Zemřeš ve mně tvoje smrt mě oplodní a splyneme spolu a vše co dřív byl Hippolytos zmizí budeš já a budeš my Bytost ve středu labyrintu zcela neznámá a narozená v témže okamžiku složená z toho co jsi kdysi byl ty a já HIPPOLYTOS Nechci Přestaňte Já se toho neúčastním FAIDRA Neboj se takže teď už jsi můj teď už tě mám navždy Neboj se počkáme Čeho ses tak polekal? Máme čas Brzy vstoupíme do labyrintu Jen si na mě sáhni sáhni si a všechno dobře dopadne HIPPOLYTOS Pusťte mě FAIDRA Jenom neměj strach Dám ti nit a zavedu tě dovnitř otevřu ti bránu zavedu tě dovnitř Dotkni se mě HIPPOLYTOS (Zoufale kolem sebe tluče, zmítají se v přítmí, Faidra prudce upadne nazad a převalí se.) Nech mě být ty sůvo FAIDRA Ach ne počkej HIPPOLYTOS Ty stará děvko FAIDRA (Leží zcela bez hnutí na zemi, Hippolytos se postavil na nohy a supí, upraví si oděv, couvá ke dveřím.) Ne Hippolyte ne ne (Šaty ji v šeru obepínají jako červený zvon, zvuk violoncella, vzdouvá se, Faidra je v čím dál slabším světelném kuželu sama.) Ne to jsem nechtěla ne ne Druhé dějství Předzpěv Faidra. Sedí, zcela nehnutě, uprostřed jeviště. Úplně vepředu. Na zemi, nohy pod sebou. Vlasy jí volně splývají. Jeden rukáv červených šatů má roztrhaný, zahalila se do kusu látky jako do přikrývky. Do kusu špinavé látky. Je naprosto klidná. Její slova zní pokojně, skoro jako by byla - udivená. Hudba: flétna. Jako moře. FAIDRA Slunce už stojí vysoko nad obzorem Všechno spaluje Pravé poledne Hodina kdy přichází trest Trest Já vím jak to dělají Vždyť jsem to už viděla Přivedou ženu která má být potrestána Strhají z ní šaty a s roztaženýma nohama ji položí na tržišti do písku Právě v poledne Nahá svázaná žena uprostřed Hlouček diváků kteří čekají až začne zábava Žena na slunci v pravé poledne Pak k ní pošlou otroky aby se s ní pářili aby ji kryli smrtí Pomocí svých nástrojů Svého nářadí Slunce hoří život hoří Hodina kdy přichází trest 5 Píseň o staré děvce Oinone. Vstoupí ze tmy. Opatrně tápe, má špatné oči a v šeru vidí ještě hůř. Slídí a větří jako pes. Cítí, že Faidra je tu. Cítí pach smutného, zaběhlého štěněte. Přivolává ho tlumeným, přívětivým hlasem, aby se nepolekalo. OINONE Faidro Kde jsi? Vím že tu jsi (Ale Faidra ani nehlesne. Oinone tedy přistoupí k oknu, otevře okenice, a místnost zaplaví světlo. Pak se najednou na zemi něco pohne.) FAIDRA Nech toho Zavři ty okenice (Pauza, a když se nic neděje, zoufale vykřikne.) To je rozkaz OINONE Tvoje rozkazy jsou na hony vzdálené FAIDRA (Pomalu se posadí, zpola zamotaná do své ušpiněné přikrývky, přetáhne si ji i přes hlavu.) Oinone prosím Zavři je Bojím se slunce OINONE Něco se stalo Cítím to Co se děje? FAIDRA Oinone mám strach OINONE Z čeho? FAIDRA Bojím se žít bojím se umřít Nechápu co dělám Připadám si strašně beztížná (Pauza.) Prázdná Jako kdybych byla pouhá skořápka Mám tu uvnitř otvor Byla jsem blázen Prázdno ve mně prázdno kolem mě Zdá se mi že ten otvor mám mezi nohama Že ho může zaplnit úd Jenže já ho nemám mezi nohama OINONE Co se stalo? FAIDRA (Vzhlédne k Oinone jako smutné, ublížené dítě.) Řekl mi že jsem stará děvka Stará děvka Nechtěl mě OINONE Ach Faidro Faidro FAIDRA Všechno se zvrtlo Zvrtlo Nebyla jsem dost dobrá A on měl strach Nebyla jsem dobrá Měl strach Nebyla jsem dobrá Měl strach OINONE To tak bývá To je normální FAIDRA (Zírá na ni.) To je normální? Ale proč? (Nedočká se odpovědi, zmateně potřese hlavou.) Stará děvka Na starých děvkách snad není nic špatného dokud se používají Ale potom Pak se staré děvky zmocní smutek Dostane strach z mlčení a z toho že ničím není Strach že už nebude použitelná Představ si že žiješ život staré děvky nabodnutá na rožeň lásky neustále obracená v ohni Pečená a grilovaná Použitá Ale náhle všechno ztichne Nikdo tě nevidí nikdo se tě nedotkne Zcela vypotřebovaná stará děvka Ale myslíš si že v hloubi duše netouží aby se k ní vrátila bolest špína ponížení to čemu se říká život? (Pokusí se zasmát, ale je to smích němý a neradostný.) OINONE (Stojí si na svém.) To je úplně normální Použitá nebo nepoužitá nakonec se vždycky stane zbytečnou FAIDRA (Začíná být agresivní.) Normální normální normální Připadám ti hysterická viď? Vůbec hysterická nejsem (Sehne se a zvedne nůž, který tu Hippolytos ztratil.) Jsem jen příliš pořezaná i když to na mně není vidět Obřezaná Krev může téct i dovnitř (Paroduje Oinone, zakřičí jí do tváře.) Normální (Obchází Oinone a laškovně bodá nožem do vzduchu.) Podívej se na ten skvělý ostrý nástroj Vychovat člověka trvá celý život Ale tomu nástroječku stačí pouhá vteřina na to aby všechno zničil A je to pryč Představ si že bys zabila Nepřipadá ti to lákavé? (Zamyšleně.) Zaplnit ten otvor zkázou (Čím dál tím víc se do toho vžívá, Oinone ji bedlivě sleduje.) Ten nožík se mi začíná líbit Tak ho vrazit do břicha kam přece patří odvážit se na něj nabodnout nějakého člověka hluboko hluboko ho zarazit OINONE (Náhle, překvapivě ji popadne za zápěstí a pevně a umíněně jí ho stiskne.) Pusť ho Pusť ten nůž FAIDRA Pak bych se už nemusela ponižovat OINONE Pusť ho (Najednou Faidru udeří vší silou do obličeje, Faidra nůž pustí na zem, téměř nemotorně dopadne na zadek a zmateně si přejede rukou po tváři.) FAIDRA Oinone ty mě biješ? (Jako malé dítě.) Tys mě uhodila OINONE Ano uhodila FAIDRA Ještě nikdy jsi mě neuhodila Oinone Proč jsi mě uhodila? OINONE (Hbitě a obratně nůž schová.) Příliš snadno se vzdáváš Nastavuješ jim břicho fňukáš prosíš aby tě rozpárali Musíš se stát želvou Žena musí být želva Krunýř nahoru a břicho dolů FAIDRA (Mechanicky.) Krunýř nahoru a břicho dolů (Potřese hlavou a pomalu vstane.) Roztáhnout nohy nechat se obskočit a oplodnit otěhotnit potom dítě ze mě vyndají A pak mi ho vezmou Často se mi zdá že žiju jenom skrze druhé Všechno co kdy byla Faidra mi vzali Byla jsem hadí kůže cosi prázdného co tu nechali co už není použitelné Nebyla jsem totiž nic (Posadí se a kolébá trupem.) Žila jsem jen skrze druhé OINONE Žila jsi jen skrze druhé Myslela jsem že to je smysl života FAIDRA (Křičí.) Ty zatracená stará světice nic nechápeš Vždycky jsi měla otrockou povahu (Zakryje si rukama obličej.) Ne Promiň (Pauza.) Podívej se na mě prosím Oinone (Pauza.) Chtěla jsem jen aby mě viděli Člověk může žít i bez zraku i slepý je člověk Ale když tě není vidět Oinone když tě není vidět roztřese tě zima a kůže ti ztvrdne a ztloustne Oslepený člověk může navzdory všemu žít Mít zrak není přece jenom všechno slepec může natáhnout ruku a šátrat ne tma není všechno Ale ten kdo není vidět ten moc neváží není nic na váze života Oinone ty stará hruško já jsem taky moc nevážila Mě nikdy nikdo neviděl OINONE (Pomalu ji vezme do své široké náruče, tiše ji houpe, jako malé dítě, hudba sílí a Oinone řekne.) Faidro dítě moje Ublížili ti (Pauza.) Ale já tě pomstím ARICIA (Přiběhne, ve tváři se jí zračí panika, je vidět, že se bojí, je dosud bosá, když spatří obě ženy, zastaví se, téměř šeptá.) Něco se stalo Máme málo času Promiňte Do města přijela nějaká družina Pět koní neslo šest mužů ale jeden z nich byl mrtvý Ti ostatní Ti ostatní (Pauza, upřeně na ně hledí.) FAIDRA Ano? ARICIA Ti ostatní byli velmi živí Jeden z nich byl Théseus Ten vzal toho který byl mrtvý do náruče a odnesl ho dovnitř Všude samá krev (Pauza.) Ale Théseus žije FAIDRA Žije ARICIA Chtěla jsem abyste to věděly Udělala jsem něco špatně? (Pauza.) Z mé svatby s Hippolytem teď zřejmě sejde Protože já zemřu Že? Asi to tak musí být FAIDRA Z tvé svatby s? (Mlčky na ni zírá.) Áááááááááááááááách (Pokusí se zasmát, ale nejde to.) Ááááááááách Už chápu OINONE (Všechny tři ženy jsou teď těsně vedle sebe, jako by je to k sobě táhlo, navzájem se pozorují, velké ticho a klid.) Žije A přijde sem FAIDRA Všechno se dozví ARICIA Nechci zemřít FAIDRA Hrdinův návrat domů Je načase aby stará děvka zase posloužila V nejlepším případě OINONE V nejlepším případě FAIDRA Přijdu o čest Ach Afrodito ty která mě nazýváš svou sestrou musela jsi mě tak ponížit? Láska ponížení hanba my tři sestry (Opatrně se dotkne Ariciiny tváře, ruka jí klesne, ticho.) Co je tohle za život? OINONE Co mám dělat já? FAIDRA Ty můžeš otevřít okenice Otevři okenice pošpiň všechno láskou Otevři okenice slunci ať jen všechno (s posledním slovem otálí, ale nakonec zazní, jako když práskne bič.) spálí 6 Píseň o klasických vyvrcholeních Teče jí krev. A on ji bije jako smyslů zbavený. Oinone leží na zemi, na podlaze. Théseus nad ní: sám má nesmírně špinavý oděv, jako by velmi dlouho tahal rozčtvrcená zvířata a jejich krev mu na něm stačila zaschnout a zčernat. Jizvy v obličeji. Má ho plný jakési chlapecké surovosti, která zestárla. Je to děsivé i zajímavé. Oinone hlasitě skučí, Théseus ji kope před sebou, pustí ji, obejde, téměř roztržitě ji uchopí za nohu, kousek ji popotáhne a zase pustí. Naposled ji kopne skoro zamyšleně. Přesto jí téměř urazí ucho, visí jí jako kus mrtvého masa. THÉSEUS Ty zatracená stará zmije vykládáš nesmysly a lžeš (Nepokojně ji obchází, Oinone leží schoulená a čeká.) Je to pravda nebo lžeš? (Neví, co má dělat, poslední zasmušilý kopanec, Oinone chraplavě zaskučí.) Lžeš OINONE (Zoufale a nenávistně zakřičí.) Pokusil se ji znásilnit pokusil se ji znásilnit THÉSEUS (Znovu ji kopne.) Lžeš ty zatracená zmije OINONE Choval se k ní jako ke staré děvce Jako k děvce THÉSEUS (Naposled ji zuřivě obejde, těžce a s funěním usedne a sáhne si na srdce.) Neměl jsem se vůbec vracet domů Neměl jsem se vůbec vracet domů Ne (Těžce oddechuje, najednou vstane, rozrazí dveře, a zařve.) Faidro pojď sem (Znovu se posadí, pohled neustále upřený na Oinone na zemi, dýchá otevřenými ústy, po chvilce se ve dveřích objeví Faidra, dosud v červených šatech, trochu ušpiněných, na jednom ramenu a na prsou poněkud potrhaných.) Tahle svině tvrdí že se tě Hippolytos pokusil znásilnit (Vrhá výhružné pohledy z jedné na druhou.) Je to pravda? FAIDRA (Zírá na Oinone, ta dosud leží schoulená na zemi a skučí.) On tě bil? (Popojde o krok blíž.) Oinone Bil tě? THÉSEUS Tak co? Jestli lže tak ji uškrtím hned teď holýma rukama (Opakuje.) Je to pravda? Pokusil se tě znásilnit? FAIDRA (Pomalu přistoupí k Oinone, zastaví se před ní jako ochromená, v místnosti vládne hrobové ticho, jen Oinone tlumeně skučí, potom Faidra řekne potichoučku.) Je to pravda Pokusil se mě znásilnit Chladnokrevně (Předkloní se, uchopí cíp svých šatů a opatrně otře Oinone z obličeje krev: červená na červené. Upřeně na ten cíp šatů zírá. Obrátí se k Théseovi, řekne tvrději, vmete mu do tváře.) Je to pravda THÉSEUS (Nedůvěřivě na ni hledí, zmateně zakroutí hlavou, řekne jakoby sám k sobě.) To je neuvěřitelné Úplně neuvěřitelné Zvedá se mi z toho žaludek Tak já se vrátím domů (pauza) neměl jsem se vůbec vracet (pauza) a dozvím se že můj vlastní syn (pauza) se pokouší znásilnit mou ženu (nevěří vlastním slovům) mou soukromou ženu která patří mně a nikomu jinému A on si přijde s vystrčeným perem To je neuvěřitelné To je úpadek úpadek všeho Je vidět že se časy mění Veškerá čest veškerá morálka všechno je pryč Dřív platila určitá pravidla (Prostě a neokázale.) Dřív se mělo za to že znásilňovat matku se nehodí (Téměř v slzách zakroutí hlavou.) A pak si přijde to prase s vystrčeným perem FAIDRA (Sedí na bobku u Oinone, zvedne oči.) Buď klidný příteli Nepostavil se mu V tom byl celý problém THÉSEUS (Znechuceně na ni zírá, teď už je vážně rozhořčený.) To by ještě tak chybělo (Nedůvěřivě.) To by ještě chybělo To je neuvěřitelné Je to pravda? (Opakuje, jako by nevěřil svým uším.) Navíc se mu nepostavil Takový mladý člověk můj syn Vnitřní rozklad mi připadá jako lež Kam to spějeme? (Čím dál tím víc dojatý vlastním osudem.) Člověk cestuje a dře se jako kůň na rodinu a vlast A na syna A tohle je vděk Prý odmítl vést trestnou výpravu proti těm kdo mě zabili (Vysvětluje.) Než vyšlo najevo že žiju (Zasmušile.) Proč já vlastně žiju? Je to zkrátka a dobře zbabělec Myslel jsem si že ho znám (Pauza.) V čem jsem jenom udělal chybu? (Pohlédne na Faidru.) Faidro podívej se jak ti strašně potrhal šaty Faidro OINONE (Slabě zasténá, snaží se vstát.) Áááááách THÉSEUS (Zařve.) Nehýbej se nebo tě kurva zabiju Lež klidně (S mírným podtónem klíčícího erotického zájmu.) Faidro pojď sem Podívej se podívej se na své šaty máš je roztrhané Sundej si je Muselo to pro tebe být strašné (Nespouští z ní oči.) Je to už rok Rok co jsem se s tebou naposledy miloval (Měkce a mazlivě jí přejede rukou po zadku.) Co kdybychom vyprázdnili moje žlázky? Co ty na to? FAIDRA Nesahej na mě (Potichoučku jako kočka.) Už na mě nikdy nesáhneš Žlázky sis přece celý rok vyprazdňoval do jiných (Nenávistně.) Je konec příteli THÉSEUS (Nesmírně překvapený.) Tak já se vrátím domů (Oinone slabě zaskučí, Théseus popuzeně zařve.) Drž hubu když mluvím se svou ženou (Čím dál tím zasmušileji.) Tak já se vrátím domů a jsem hodný Dřel jsem se jako kůň Poctivě jsem se snažil ze všech sil Dělal jsem co jsem mohl A pak slyším takovéhle věci Syn který je příliš zbabělý než aby šel do boje se doma rajcuje a pokouší se znásilnit mou ženu (Pauza.) Ale nedokáže ani to (Upře na Faidru chmurný pohled.) A navrch mi moje žena sdělí že už nejsem vítaný v její posteli (Ukáže prstem, jako by ji obviňoval.) Tisíce žen tisíce by byly vděčné za malý kousíček toho co ty odmítáš Už toho mám dost Sundej si ten hadr a pojď sem FAIDRA (Skloní se až nad Oinone a ta jí něco dá, najednou se jí v ruce zaleskne nůž.) Nech mě na pokoji Nebo ti ho uříznu THÉSEUS (Najednou úplně klidný, mluví ledovým, velmi tlumeným a soustředěným hlasem.) Pusť ten nůž (K Oinone.) Zvedni se a vezmi jí ten nůž OINONE (Zablýsknou se jí oči.) Ne THÉSEUS (Zvolna ji obchází v polokruhu, Faidra je ve střehu, míří na něj ostřím nože, Théseus najednou nasadí jiný tón, poněkud unavenější a poněkud lidštější, posadí se, klidný, bedlivý, tichý.) Je to tak (Pauza.) Do našich domovů Se šíří Nemoc (Pauza.) Občas jsem snil o tom že se budu moci vrátit domů a cítit se tu bezpečný (Zakroutí hlavou, odmlčí se.) Že někde budu bezpečný před noži (Pomalu pomaloučku Faidra nůž skloní, ale přesto pořád míří na něj, Théseus na ni vrhne pohled plný žalu a pohrdání, náhle zakřičí.) Hippolyte (Pauza, začne znovu mluvit, nečekaje na Hippolytův příchod.) Představ si všechny dny mého života byly stejné Musel jsem být pořád ve střehu Nikdy jsem se na nikoho nemohl spolehnout (Pauza.) Kdyby tak žil Peirithoos Jediný člověk na kterého jsem se spolehnout mohl Chtěli jsme spolu jedné noci unést Persefonu z její pevnosti Ale ošálili nás a zajali (Téměř nepozorovaně do místnosti vklouzne Hippolytos, Théseus se zoufale zaťatými pěstmi vstane.) Takové štěně jako ty neví co je přátelství (Hippolytos je úplně potichu, i když Théseus teď mluví k němu.) Moci se tak na někoho nadosmrti plně spolehnout (Zavře oči.) Ti co nás zajali chtěli vyzkoušet naše přátelství ne vyzkoušet kam až naše přátelství sahá Postavili proto jakési zařízení stroj a do toho stroje nás pověsili Na slunci Bez vody a záda bolestně ohnutá A oznámili nám pravidla hry (Šeptá Hippolytovi do tváře.) Synu všechno má svá pravidla Byla to hra Vsadili se spolu o spoustu peněz Ten z nás který je slabší který nevydrží bolest který narovná záda který prohraje bude potrestán vykleštěním Toho kdo se vzdá vykleští Toho druhého propustí (Tlumeně.) Celou dobu jsme na sebe viděli Dva dny a dvě noci bolesti a naděje že tvůj nejlepší přítel se vzdá Dívali jsme se jeden druhému do očí (Pauza.) Zkouška síly Hippolyte (Pauza.) Člověk má dost času přemýšlet o tom jakou cenu má vítězství Ano na přemýšlení bylo času dost Ale třetího dne ráno se Peirithoos vzdal Musel jsem se na to dívat (Pauza.) Když jsme ho položili na koně ještě žil Ale když jsme přijeli sem byl už mrtvý (Pohlédne na Faidru.) A všude jsou stejné nože Ach Faidro Faidro Představ si že se mi jednou zdálo že jsem se do tebe vrátil (velmi tlumeně) ponořil se do tebe bezpečně a tiše v tobě odpočíval tys mě pomalu kolébala a já byl nakonec v bezpečí jako v plodové vodě FAIDRA (Rozzuřeně.) Nejsem žádná plodová voda nejsem zvíře ani stoka THÉSEUS Ne To nejsi (Potichoučku.) Jsi nůž (Obejde Hippolyta.) Hippolyte dítě moje chlapče můj mám strach že ti někdo ublíží když se nenaučíš pravidla hry Přál bych ti jiný svět než je ten můj Ale takový svět není (Narovná se.) Musíš se naučit obcovat s tím který je Jinak jsi ztracený Pak nastoupí nože Stroje (Zařve.) Stroje (Odměřeně.) Vím co se stalo Musím ti uštědřit lekci Naučit tě nést následky Ty víš co jsi udělal HIPPOLYTOS Myslím že vím vždycky co dělám THÉSEUS Aha HIPPOLYTOS Ale už mě k ničemu nepřinutíš Protože já se toho už neúčastním THÉSEUS Ale ano přinutím tě aby sis dával pozor (Zoufale a zuřivě.) Vždyť já přežiju jen skrze tebe Jsi přece jenom moje dítě (Velmi formálně.) Půjdeš pryč pryč do života Ještě dnes A já dám rozhlásit že už nejsi pod mou ochranou Na tvou hlavu vypíšu odměnu šest set zlatých A teď může začít hon (Téměř zoufale.) Musíš se naučit chránit Utíkat a schovávat se a užívat lsti Přinutím tě stát se mužem (Pohlédne na Faidru a Oinone, potom řekne Hippolytovi.) Chápeš že tě miluju dítě moje? Všechno ti odpouštím všechno Ale přinutím tě hrát hru HIPPOLYTOS (Téměř neslyšně.) Ne Už mě k ničemu nepřinutíš THÉSEUS To uvidíme Už to začíná HIPPOLYTOS Věděl jsem že přijde den dezertérů (Zavře oči.) Už mě nezkrotíte 7 Píseň o zatmění Pozdní večer, a noc. Uplynula určitá doba, ale ráno ještě není. Právě ve chvíli, kdy se on objeví ve dveřích, zmklne hudba, jako když utne. Pomalu vchází na scénu, přistoupí až k nim. Je zablácený, na rukou a šatech má krev, zpočátku není skoro poznat, kdo to je. Dívá se na ně. Je to on. Thérámenes. THÉSEUS (Pomalu vstane.) Co je to za způsoby? Bláto (Udělá k němu krok, zastaví se.) Krev máš na šatech krev Co se stalo? (Thérámenes neodpoví, ale nespouští z něj oči, hlasitě oddechuje.) Co se děje válel ses v blátě? THÉRÁMENES Ano, pane, padal jsem se dlouho předlouho tobě k nohám Teď jsem padal do bláta to je totéž Jaký je v tom rozdíl? Jsem stará děvka Není v tom žádný rozdíl vůbec žádný THÉSEUS Přestaň žvanit nesmysly co se stalo? Žádám abys THÉRÁMENES abych vám podal zprávu Ano Co chcete můj vládče? Pravdivý příběh nebo ten oficiální? S netvory a zrůdami a Poseidónem? Mám? THÉSEUS Tak dost THÉRÁMENES (Náhle úplně klidný, mluví stručně a věcně.) Myslím že když od vás odešel pochopil že není cesty zpátky Že určitě začne velký hon Řekl jsem mu že cesta po pobřeží je nebezpečná Ale jako by mě neslyšel Jeli jsme podél moře na západ seděl jsem vedle Hippolyta který mlčel a popustil koni opratě Bylo takové ticho Neslyšeli jsme ani ptáčka zazpívat Jako při zatmění slunce když zvířata zmlknou vyděšená obrovitou rukou která zakryla slunce Viděli jsme jak se od moře žene bouře Tlumené dunění jako by se těsně pod obzorem schovávalo obrovité čekající zvíře Začalo pršet Viděl jsem z boku jeho tvář Byla tak mladá oči pohroužené do snu byla bledá a uzavřená A pak náhle (Odhodlává se, jako by ho to, co teď přijde, stálo nesmírnou námahu.) Náš kůň se najednou zastavil jako kdyby narazil na skleněnou stěnu Nechtěl jít dál Stočili jsme pohled ke břehu A pak jsme je uviděli Šli proti nám obstoupili nás deset mužů a všichni měli zbraně A nikdo z nich se neusmíval Chtěl jsem utéct vystoupil jsem z vozu ale zem byla blátivá a kluzká a pršelo čím dál víc Uklouzl jsem a spadl do bláta Hippolytos dál seděl jako by byl ochromený v koutcích úst mu škubalo oči měl zavřené a zdálo se že si cosi mumlá Znovu a znovu Myslím že to bylo Už mě nezkrotíš Šedé bláto prudký déšť a žádná cesta zpátky (Prudce zalapá po dechu.) A pak jsem se musel stát všeho toho svědkem (Napne síly, vypráví úplně klidně.) Utvořili kolem nás kruh a odřízli koně od vozu a někdo z nich mu s naprostým klidem vrazil do slabin nůž a kůň zaržál a pádil pryč Muž který ho bodl ukázal chlapci nožem aby vystoupil z vozu (Pauza, pronese jakoby sám pro sebe.) Občas mám dojem že než dojde k nejhoršímu nastane okamžik klidu a ticha čekání dunící nadějí že všechno je jenom sen (Pomalu zavrtí hlavou.) Ale tohle nebyl sen Čekali tak klidně a trpělivě jako kdyby ten okamžik chtěli protáhnout do věčnosti Ty jsi Hippolytos syn krále Thésea řekli mu Nakonec přikývl Dívali se na něj jako by byl nějaký skvost šperk který tu našli na břehu Šperk v ceně šesti set zlatých Popadli ho za ruce zkroutili mu je za zády a ten který bodl koně chytil Hippolyta kolem krku a zvrátil mu hlavu k nebi Hippolytos nekladl odpor Potom tamten vzal nůž pomalu ho vrazil chlapci do oka a otočil jím Ozval se křik ostrý jako křik ptáka racka nebo vrány nekonečně pronikavý nikdy nekončící Hlavu mu pevně svírali ale ten křik ten byl volný Řekli podívej se k moři chlapče prohlédni si nebe slunce mraky Viděl jsem jak Hippolytos jedním okem bolestně či zděšeně vytřeštěným pohlédl k moři jako by se naposled úplně naposled (Pauza.) Vaše Milosti odpusťte mi jsem špatný písař a špatný učitel ale proč jsem se musel stát toho všeho svědkem? (Pauza, potom velmi stručně a věcně.) Pak mu tamten vypíchl i druhé oko THÉSEUS Už dost ty starý supe THÉRÁMENES Je to pravda vaše příkoří bylo odčiněno THÉSEUS (Křičí.) Měl se přece poučit THÉRÁMENES Nechtěl hrát vaši hru Bylo to jako kdyby (Pauza.) Hustě pršelo a déšť všechno smyl Padl jsem do tmy a zase se vynořil na povrch ačkoli jsem nechtěl Probral jsem se s obličejem v blátě a zpola ve vodě Mezitím uplynul nějaký čas Pustili Hippolyta dopotácel se deset metrů od břehu a voda mu sahala až po pás Tvář měl jako krvavý chuchvalec a uprostřed té tváře dva temné otvory které se na nás dívaly a přesto nás neviděly Přestal už křičet Potácel se v nesmyslných kruzích kolem dokola jako by nevěděl kam se vrtnout Potácel se a nakonec zůstal stát zcela bez hnutí a sám Na břehu deset mužů Čekali A ten v moři čekal taky A celou dobu pršelo a déšť pokrýval vodní hladinu tisíci tichých kráterů Představte si vladaři to nesmírné ticho když na břehu čeká deset mužů a sám v moři v dešti chlapec Slyšeli jsme jak těžce oddechuje funí jako nějaké zvíře A všichni čekali Nakonec déšť ustal a k obzoru klesalo bledě žluté večerní slunce Viděl jsem Hippolyta jeho tvář neměla žádné rysy černočerná silueta proti slunečnímu disku Nakonec jeden muž vykročil k Hippolytovi Přebrodil se přes pruh moře ozářený sluncem přistoupil k chlapci popadl ho za vlasy přiměl ho sklonit se a podržel mu hlavu těsně pod hladinou Chviličku bylo vidět jak hladinu bičují dvě ruce Jen krátce Pak byl konec (S námahou.) Jako zpravodaji svědkovi a garantovi vaší odměny mi dovolili abych pro něj došel Vznášel se těsně pod hladinou nebylo těžké ho najít kolébal se v příboji uprostřed světle červeného květu který obklopoval jeho tělo uprostřed červených okvětních listů které rostly a rozplývaly se Vynesl jsem ho na břeh THÉSEUS (Pomalé zasténání, jakési zaskučení.) Ach áááááách Synu můj THÉRÁMENES To je pravda byl to váš syn Ale moje dítě (Zoufale si pěstmi zakryje tvář.) To on se měl stát mým uměleckým dílem A pak během jedné vteřiny se všechno zničí všechno Člověk je jako knihovna s vědomostmi znalostmi věděním a city a pak během jedné vteřiny je to všechno pryč (S bolestně zavřenýma očima, zoufale a znechuceně.) Zapomněl jsem ho naučit to nejdůležitější Nestačí pochopit a distancovat se Je třeba klást odpor Protože toho kdo se podrobí ostatní rozdrtí Nestačí jen cítit nenávist k nástrojům smrti K nástrojům Je třeba je vzít do ruky (Pauza.) Houpal se tam jako v bledě červené plodové vodě Bylo už pozdě Zvedl jsem ho a odnesl na břeh Ti muži konečně odešli a tak jsme byli sami Položil jsem ho na zem a umyl mu obličej jak nejlépe to šlo Jako polštář měl pod hlavou kámen Tvář měl obrácenou k moři a oči přímo k slunci 8 Píseň o krysím čenichu Jen Faidra, v úzkém kuželu světla. Potichoučku pomaloučku se posadí na špinavou podlahu. Popraskané čtvercové kamenné dlaždice. Zdá se, že naslouchá, něčemu ve svém nitru. Vládne hrobové ticho. Jen její šeptavý hlas. FAIDRA Zdálo se mi že ležím uprostřed pokoje kde bylo tisíc zrcadel Tisíc zrcadel Ve všech zrcadlech byla tvář ženy Oči měla zavřené Nelíbila jsem se jí Byla to má vlastní tvář (Pauza.) Jsem úplně prázdná Prázdná a lehká Měla bych cítit žal Ale necítím nic (Pauza.) Tisíc zrcadel Oči měla zavřené a nechtěla mě vidět Tisíc zrcadel tisíc zrca (Hudba ztichne, vrátí se, Faidra opatrně přejede rukou po podlaze. Pak se rozhostí naprosté ticho. Je teď vidět stěnu, tu se šedozelenou plesnivou skvrnou. A je tu Thérámenes. Král. Oinone. Jsou tu všichni. I ty prázdné džbány na víno.) THÉSEUS Je tu najednou takové ticho Řekni něco Thérámene (Šťouchne do něj botou, surově, tvář zkřivenou vztekem.) Před chvilkou jsi měl plno řečí Teď je ticho Ale přece slyším co si myslíte Jste jako ještěrky Které šustí Ssssssssss Ssssssssss (Nedokáže klidně sedět, nepokojně mezi nimi přechází.) Ssssssssss Vím dobře co si myslíte Máte hlavu plnou plazů Slyším vaše myšlenky Jasně jako plazy Syčí plazí se sem a tam a nenávidí mě (Plivne Faidře do tváře, ale ta je jako z kamene.) Slyším je i když vy si myslíte že mlčíte Mám raději řev než šustění plazů Řekněte něco (Pauza.) Ach Učinění světci Ale že je krásné že existuje Théseus? Existuje svině kterou všichni světci mohou pohrdat Tak proč mlčíte? Vy nevinní a čistí Faidro Ty jsi přece dostala to co jsi chtěla A ty Thérámene můj písaři a dějepisče Co máš ještě na srdci za svinstvo? (Žádná odpověď, narovná se.) Ale budoucí pokolení dají za pravdu mně (Zamyšleně.) Budoucí pokolení (Nelítostně.) Pravda přítelíčkové pravda za tisíc let zbude jenom pravda Théseova Je to jed pro všechny nepřející krysy (Zakryje se rukama obličej, tlumeně vzlykne.) Chlapče můj (Bleskově přejde do útoku.) Můj syn obětoval za nás život (Dostane nápad, sleduje tuto stopu s čím dál větší vervou.) Bude mít státní pohřeb na který nikdo jen tak nezapomene Jeho tělo ponese smuteční průvod válečných veteránů Obětoval život v boji proti (výhružně se rozhlédne, ale nikdo nic neřekne) nepřátelům státu Jeho smrt si budou připomínat budoucí pokolení Klasické vyvrcholení Napiš mi řeč Thérámene (Mluví s rostoucí úlevou a pohnutím.) Den jeho smrti bude dnem památným pro všechny pro všechny mladé muže kteří jako on padli za vlast Není totiž pravda že všechny ctnosti všechna klasická vyvrcholení zmizely (Pohlédne na jejich mlčenlivé tváře, zařve.) Krysy (Faidra se mu otevřeně posmívá do očí, Théseus strne a s určitou důstojností pronese.) Možná že jsme spolu nebyli vždy zajedno Pravda došlo k určitým nedorozuměním Takové drobnosti Chlapec měl svou hlavu na tom není nic špatného (Rozhodně.) Ale pravda zvítězí Napiš tu řeč Thérámene a já ji pronesu Napiš tu řeč Žalozpěv nad ztraceným synem Pro budoucí pokolení THÉRÁMENES (Pomalu otevře ústa a s přivřenýma očima ze sebe vypraví několik slov jako šepot nebo sykot.) Ne už nikdy THÉSEUS (Udiveně a pobouřeně na něj zírá.) Ty odmítáš No jo a to mi říkáš do očí Teď se ti to hodí Klidně si tu bral plat a pravidelně sbíral almužny A teď týmiž ústy plive Teď je načase opatřit si svědomí (Surově.) Ty stará kurvo Měl jsem ti radši vytrhnout kleštěmi jazyk A useknout ti tu písařskou pracku THÉRÁMENES Ano pane to je pravda radši jsi mi měl vytrhnout jazyk Teď jsem to za tebe udělal sám Teď jsem to udělal sám (Jako tlumené zanaříkání.) Ano vezmi si můj jazyk vezmi si mou ruku Tak jako tak jsem němý FAIDRA (Zoufale mu skočí do řeči.) Přestaň přestaň už THÉSEUS Ano Měl by už přestat mluvit nesmysly A začít dělat to co má za úkol THÉRÁMENES Néééééé FAIDRA (Přistoupí k Thérámenovi, předkloní se, pohlédne na něj a rychle a překvapivě se dotkne jeho tváře, Thérámenes k ní zvedne oči, okamžik absolutního ticha.) THÉSEUS O co běží? FAIDRA Neudělá to (Pauza.) Ale ty se nezměníš (Sama pro sebe.) Zase začíná Zase začínají lži Žalozpěv nad ztraceným synem a řeč k veteránům Tolik lží A přesto se nic nezmění (Pohlédne na Thésea.) Pronese nad hrobem řeč Žalozpěv nad synem Brzo mu do očí vstoupí slzy Humanista a lidumil Nejspíš nadejde čas k trestné výpravě Vyjdeš z toho všeho nepoznamenaný a nezměněný Vůbec ses nepoučil (Téměř přívětivě.) Vlastně jsi už mrtvý Jsi z nás jediný opravdu mrtvý Zemřel ti syn ale všechen žal bude brzy jenom malá černá medaile na tvých prsou Čas od času když se budeš nudit ji vyčistíš Vůbec ses nepoučil Jsi mrtvý a nedostupný (Pauza, potom klidně i zoufale.) Kéž bych ti mohla ublížit (Znovu, s větší intenzitou.) Jak já si přeji abych ti mohla ublížit a vnikla ti pod kůži (Náhle po něm nenávistně loupne očima, v ústech se jí zablýskne tesák.) Mimochodem zapomněla jsem na jednu maličkost Takové nedorozumění Sám jsi říkal že došlo k nedorozuměním (Velmi prostě a nevinně.) Lhala jsem THÉSEUS Lhala? V čem? FAIDRA Lhala jsem (Líbezně.) Odpusť mi to THÉSEUS V čem? FAIDRA Hippolytos se mě nepokusil znásilnit To já jsem se pokusila svést jeho Ale on mě odmítl Nechtěl (Pomaloučku a precízně.) Lhala jsem Umřel zbytečně (Ledovým hlasem.) Ale na tom stejně nezáleží Nedal jsi ho zabít jenom kvůli tomu THÉSEUS (Chvíli trvá, než pochopí.) Lež takže to byla lež (Nedůvěřivě.) Ach ty roztomilá svině (S upřímnou bolestí.) Hippolyte synu můj (Bezmocně zírá na Faidru.) Tak ty jsi ho svou lží poslala pod nůž Poslala jsi nůž do jeho oka FAUDRA (Chladně.) Ten jsi ve skutečnosti poslal ty (Potřese hlavou.) Nikdy se nedozvěděl z čeho je obviněn (Zlomyslně.) Když umíral určitě věděl že jsi ho vlastně nikdy neměl rád THÉSEUS Ach Faidro ach ty svině ach ty kryso která se mi zakousla do šourku Ostrý krysí čenich vnikne dovnitř otráví sémě zabije mé děti Teď mi ta krysa visí na šourku a svým krysím čenichem se směje Faidro FAIDRA (Naprosto klidná.) Teď to bolí Zabij mě Chci přece umřít (Usměje se.) Jen se podívej Jsi tak pozoruhodně bezmocný Víš že chci umřít Už mi nemůžeš ublížit A když ti vezmou tvoje mrtvé nejsi nic Celý se třeseš THÉSEUS Představ si V hloubi duše jsem se tě vždycky bál Teď už vím proč Byla jsi mnohem silnější než já FAIDRA Věřím ti Představ si že ti věřím THÉSEUS Chtěla jsi mít kontrolu Pořád jsi jen snila o moci Měl jsem se ti podrobit FAIDRA Naučila jsem se to přece Ty jsi mě to naučil THÉSEUS (Jenom vrtí hlavou. Co si má počít?) Krysí čenich Pomstychtivost Zatínáš tesáky do mého plemene FAIDRA Zabij mě Chci to Zabij mě THÉSEUS Ne Ale kéž bych mohl zahladit každý den který jsme spolu prožili nožem kousek po kousku odříznout každičkou vzpomínku Až by zbyly jenom kosti bílá čistá kost FAIDRA Tak mě přece zabij Thésee příteli THÉSEUS Ne Ach ne Nechci si tebou zašpinit svůj čistý meč To by bylo příliš jednoduché FAIDRA (Stojí těsně vedle něj, oba mluví tlumeným hlasem.) Ach ten tvůj čistý meč Ten tvůj čistý úd Odmítáš se ve mně dál špinit THÉSEUS Ano (Odvrátí se od ní, je ted velmi unavený a tichý.) Hippolyte dítě moje tak nás oba připravila o život Tebe o život připravila A mně život vzala Ale já ji napnu na slunci v poledne na tržišti a pak přivedou otroky s nástroji kteří z ní budou vyhánět smrtelné svrbění až z ní nic nezbude Až nic nezbude (Pauza.) Dítě moje Až tu zůstaneme jenom my dva (Obrátí se a bez váhání vyjde ven.) THÉRÁMENES (Na scéně se změní světlo, Thérámenes vrhne pohled na Faidru, jsou sami. Pomalu se rozezní tichá, houpavá hudba.) Teď jsme sami FAIDRA (Sedí tu s Thérámenem jako dvě opuštěné děti a dívají se na sebe přes prázdnou scénu, zezadu se zvolna přišourá Oinone. Byla tam celou dobu? Ano, možná. Obličej má zle zřízený, ti dva ji vidí, ale všichni jsou úplně klidní.) Ale dlouho už ne THÉRÁMENES To ne dlouho už ne OINONE Brzy nastoupí nástroje dítě moje FAIDRA Já vím Brzy nastoupí nástroje OINONE Máš už strach? FAIDRA (Bez přetvářky, téměř dětinsky.) Je to hrozně zvláštní Hippolytos je mrtvý a přesto necítím žal Jako kdyby nikdy neexistoval Jsem teď jenom prázdná (Pauza.) Prázdná a beztížná uprostřed zatmění Slunce zakrylo obrovité křídlo je čím dál tím větší tma a zvířata mlčí Zatmění slunce a všichni ptáci ztichnou Ach Thérámene právě tak Jako bychom žili ve světě kde všichni čekají na změnu Vyplašení ptáčci kteří čekají v šeru Okamžik zatmění Vteřina Těsně po něčem těsně předtím A vteřina jako tisíc let (Odmlčí se.) Obrostla mě smrt Jak jen se to stalo? Byla jsem krysí čenich Thérámene? Snad jsem přece jenom byla krysí čenich THÉRÁMENES Ne nejen to FAIDRA Tak snad stará děvka THÉRÁMENES (Zamyšleně přikývne.) To jsme byli oba Dvě staré děvky Ale já byl zbabělejší než ty (Pauza.) Dva poloviční lidé dvě polovoční děvky Je to hrozně legrační Snad nás mohli spojit dohromady FAIDRA Musím stihnout zemřít dřív než přijdou THÉRÁMENES Já vím Je už pozdě Jediného člověka jediného člověka kterého jsem miloval Toho jsi ty připravila o život a přesto tě neumím nenávidět Začal jsem tě skoro chápat Skoro jsem tě začal mít rád FAIDRA Právě teď když už je pozdě (Téměř s úsměvem.) To je normální OINONE (Uchopí nůž, který leží na zemi, a téměř nesměle ho podá Faidře.) Dítě moje to je to poslední co ti můžu dát FAIDRA Díky Teď už nemám strach (Vstane a popojde k oknu.) Brzy vypluje zas na oblohu slunce Obrovité oko nad obzorem Matně se leskne Teď je snadné zemřít Za úsvitu nastane vždy okamžik kdy se lze dívat přímo do slunce a přitom neoslepnout Otevře se obrovité oko Je to jako na okamžik pohlédnout do oka života To se mi pak zdá že život můj pohled opětuje na okamžik se setkáme v hloubi jeho oka v jakési důvěře Měkce tiše Láskyplně Kéž by to tak vždycky mohlo být Ach jak já si přeji aby to tak vždycky mohlo být Ach jak já si přeji aby to tak vždycky mohlo být Ach jak já si přeji Jediným ošklivým, surovým, rozhodným pohybem si rozpáře břicho. Tělo se jí jakoby rozskočí, skrčená přepadne dopředu, jako by chtěla skrýt vnitřnosti, které z ní vyhřezávají. Krev. Její šaty. A její tvář: zcela pokojná, téměř usměvavá, nepatrné pousmání, vypadá jako holčička, kterou ošidili. Hudba. Koda Hudba: zvuk violoncella. Stoupá a klesá, jako moře. Ale není tu jen nehybná Oinone, apaticky sedící Thérámenes a mrtvá Faidra. Vidíme i po zemi přilézajícího uklízeče. Pohybuje se jako pes, po čtyřech. Vleče vozík. Ve dveřích se zarazí, vylekaně i zvědavě se rozhlédne. Spatří mrtvolu. Vstane. Popojde blíž. Šeptá? UKLÍZEČ Áááááááááááách Áááááááááááách Je to čím dál horší Áááááááách Stejné jako u nás ve městě Noc co noc táhnou ulicemi tlupy mladých Rozbíjejí pálí Jako kdyby už ztratili poslední naději A proto začali nenávidět život (Thérámenovi.) Co s ní mám udělat? THÉRÁMENES Vezmi si ji s sebou UKlÍZEČ Kam? THÉRÁMENES Tam k vám Tam kde pohřbíváš všechny ostatní Obyčejné lidi Na vaše smetiště UKLÍZEČ Aha To je trošku neobvyklé (Vteřinu nerozhodně stojí, pak si přitáhne vozík a navyklým pohybem ji na něj hodí.) THÉRÁMENES Můžu jít s tebou? UKLÍZEČ Se mnou? Proč? THÉRÁMENES Chtěl bych zas pracovat Dohromady s tebou UKLÍZEČ Máš nějaké zkušenosti? Umíš pohřbívat mrtvoly? THÉRÁMENES Dělal jsem to celý život UKLÍZEČ Ach Nevěděl jsem že máš tohle povolání Tak jdeme Je to dlouhá cesta ARICIA (Pak náhle: Aricie. Přiběhne, zastaví se, klekne si na kolena, odsune Faidře ruku. Faidřina tvář. Její šaty. Trochu krve, ne moc. Vůbec nijak moc. Aricie opatrně uchopí cíp jejích šatů a přejede si jím po tváři.) Je mrtvá Áááách To je škoda Chtěla jsem se ji na něco zeptat Berete ji s sebou To je dobře Nakonec tak přece jenom unikne Oklamala je UKLÍZEČ Je to jenom mrtvola THÉRÁMENES (Úplně klidný a tichý, s jakousi novou vervou.) Přesto si ji vezmeme s sebou Vezmeme si kůži vlasy zuby Vezmeme si nehty kosti Sraženou krev Maso chrupavky i kosti Kostru Její zbytky Všechno si vezmeme s sebou I to choromyslně bušící srdce ARICIA I to choromyslně bušící srdce (Téměř bez dechu.) Ano Vezmeme si ji s sebou A tak si ji vezmou s sebou. Světelný kužel kolem ní se zužuje a my vidíme, jako poslední věc, Faidřin obličej. Oči má zavřené. Zdá se, že se usmívá poněkud tajuplným, téměř plachým úsměvem. Spí. A oni si ji berou s sebou. Za nimi: moře. Otevírá se, černé a obrovité. Obzor působí jako tma o něco světlejší. Moře, černé a ohromné, v dáli pod obzorem je slunce. Ještě se nerozednívá. Berou si ji s sebou, do moře. A hudba stoupá a klesá. Ještě se nerozednívá. Princezno má už vzdal jsem se a jsem poslušen zákona co odvádí mne od starého mého já Kudy chodím tudy ukláním se Afroditě před ní bezmocný jsem jako malé dítě Vaše krása bezmezně mne jímá i když pryč jste obraz váš mám před očima Dostihne mne v hlubokém i lese Za dne a když černá noc se snese světlem které neuhýbá je má láska k vám Právě proto jen vás v mysli stále mám Slyšte z prsou vzdechy derou se mi celý čas psi ti zapomněli svého pána hlas Pouta lásky nosím jako otroci toť zisk kterého se mohu domoci