JEAN    RACINE
T RAGE D i E
ORBIS
PRA H A
5960
f
Prelozil G us lav Franci
t?¥0 -  ň o
mum
h íxvímom'-u
Právo provozoval into hru zadává pouze československé divadelní a literárni jednaiclství, Praha s, Vyšehradská aíi, ■ telefon-0346 20 a ■ 23 5 * 4°- Každé chystaní provedfifií této hry "liuthff předem hlásit f■ ■:. iUto j Ŕfltlätelství.'.. .
OSOBY
Théseus
syn Aigeťiv, král aténsky
Faidíia
manželka Théscova, dcera Minoa a Paši pli a t.:
HíKPOLYTOS
syn Théseův a Anliopy, královny Amazonek
Arjúik
princezna z královské krve' aténské
OlNONA
chůva a důvěrnice Faidřina Tberamekos vychovatel Hippoly tů v
IsilENA
da vířní ce Ariciina Panopa žena z družiny Faidřiny Stráže
Děj se odehrává v pelapariSském mhtě,: Troizene
DĚJSTVÍ PRVNÍ
S c é n a   i. Hip polytos, Theramends
Hippolytos:
U ž jsem se rozhodí: odjíždím, Theramcnc, a drahní] Troizenu opustím neprodleně. Smrtelné pochyby sužují duši mou -■ a studem rdím se teď m ad vlastni zahálkou, šest dlouhých měsíců můj otec vzdálený je a nevím o něm nic, nevím, zda ještě žije, a nevím, které z misi jej může ukrývat.
Therambnos :
A kudy, pane můj, se chcete vůbec dát? Vždyť abych rozptýlil váš neklid rozechvělý, já zbrázdil moře dvě, jež mesto Korint dělí; já za Théseera šel i krajem vzdáleným, kde říčka Acheron se. sklání k zemřelým; já Eli do u st: bral. přes vrchol Teňaronu k moři. jež památník je Ikarova skonu. Kde zříte naději a které z šťastných míst vám stopu ukáže, z níž mohl byste čísi? A kdopak ví, kdo ví, zda králův záměr není v.tajností uchovat, ž© žye v odloučení? Možná, že co my dva tu o něj máme girächj on v skrytu tráví čas jen v.dalších lásky hrách a š novou, milenkou se těší ■.neustále <.„
Hippolytos: .
Dost,. Theramcnc, dost! Měj, prosím, v úctě
■'".'■ ■■■":■■■;::■ :■ . '                                                    :.',■:..■,*,■■■;.■■'■'■"     krále!
1
Už dávno zbavil se omylů mladých let a nízkou překážkou se nedá zadržet. Dík slibů ni nestálost je potlačena nyní a Fa i dra nemusí se chvět: už před sokyní. Buď jak bud, povinnost chci splatit cestou svou i prchnout z těchto míst. kde cítím bolest zlou.
Theeamenos;
Tak! Bojíte se míst, jež jako dítě malé jste pro líbezný klid miloval neskonale? Jimž přednost dával jste, jak, pane,.dobře v/m, před ruchem v Aténách i dvorem královským? Je to strach3 nebo žal, co pryč vás odtud žene?
HippoívYtos :
Slastné dny jsou už pryč. Všechno j<;
proměněné od dob, co bohů sbor nám dceru odevzdal, již s Pasiphae mel sám velký Minos král.
Theramrnos :
Znám d ň vod bolesti, jíž druzí sotva tuší: to Faidra mučí vás a zraňuje vám duši. Ukrutná macecha už prvým pohledem vás předurčovala státi se vyhnancem. Leč její nenávist, kterou k vám. kdy si měla, buď rozplývá se už. buď pominula zcela. Ostatně Čehopak se třeba obávat od ženy raněné, jež smrt chce vyhledat? Faidra je nemocná a. nadarmo to tají, život, i celý svět jí málo znamenají. Proč tedy chtěla by vám ještě ublížit?
Hjppolytos:
Ta marná nenávist, už nebere mi klid. Jiný je nepřítel, před nímž se nyní kryjí: chci prchnout, doznávám, před mladou Aricií, jejíž rod osud zlý obrátil proti nám.:
8
Theramemus:
Teď ubližujete jí, pane můj, vy sám.
Ač Pall an lidů zlých je sestrou, dívka milá,
nikdy se k nástrahám svých bratrů nesnížila.
Proč v nenávisti mít půvaby nevinné? Hjppolytos:
Mě věru nenávist z těchto míst nezené!
TlIERAMENOs;
Smím podat k útěku, můj pane, vysvětlení? Snad krásný hrdina už Hippolyíem není, tím ;.kru tým odpůrcem lásky a jejích vnad, . jimž: král náš, Théseus, podlehl tolikrát. Možná, že VénušeYjiž urážel jste stále, tím ospřáved lni t ■ che é samotného král e, a proto staví vás do smrtelníků řad a její oltáře vás nutí uctívat. Vy milujete, že? HiřPOí.YTOs; ..
.-. • -Ach, že ti stydli o není! Ty, jenž mé srdce znáš od mého narození, jak můžeš vůbec chtít popření hanebné, když víš, že hrdostí mou čit ten nepohne? Už s mlékem matky své, jež Amazonkou byla, já hrdou pýchu sál, která tě překvapila. Nejinak bylo to ve věku dospělém, kdy rád jsem uvítal onen cit v nitru svém. Tehdys mi vyprávěl ze srdce upřímného o činech otcových i o životě jeho. Víš, jak j sem vzrušen byl, když v jeho příbězích já slyšel poprvé o činech.hrdinských, když líčil s Thésěáý jeiiž uměl smrtelní ky chránit jak Herakles jen -odvaae své. díky, .'".dávit netvory a loupežníky směsty■■.'.■.■';:■■ j-iko byl Kerkyon, Skiron.a Prókrúšteé, < i kosti rozmetat siláka z Epidaůriíj:..
9
a mečem vydati i Mínotaura zmaru. Když činy neslavné však vyprávěl tvůj hlas, jak otec city své dával rád napospas,
0  spartské Helem":, jak byla unesena, kterak se trápila Telamonova žena,
i mnoho ostatních, z nichž nezná jedinou
a které oklamal svou vášní prchavou,
jak Ariadnin pláč žaloval mrtvé skále,
až únos Faidry pak jej změnil nenadále,
ty víš, že slova ta mi působila žal,
že ch í či jsem, abys vše co nejvíc zkracoval.
Jak rád bych býval vzal paměti, v níž vše žije,
ten nedůstojný díl té krásné historie!
A teď bych měl já sá.m..se,.sťáti obětí?
Bohům dát napospas hrdost i se svou ctí?
Zatímco hrdinství zlehčuje králi bří mí,
mé touhy nehodné jen tím víc odsoudí mě.
S jediným netvorem já nešel jsem se bít,
abych směl jako král prohřešky odčinit.
1  kdyby hrdý cit vymizel z mého žití, má A říci e pak nade mnou zvítěziti? Což zapomenout smí mé smysly zmatené na věčnou překážku, jež dělí ji a mne? Otec ji zatratil. Dle jeho nařízení synovce bratřím dát jí dovoleno není. Větví se obává,-jež nes by hříšný kmen. Chce, aby bratří rod byl sestrou uzavřen, jež, navždy poslušná, i u hrobu :niá státi, jak ta, jež manželstvím své city nezaplatí. Mám se s ní oženit a otce rozhněvat?
Mám vzpurnou drzost dát ostatním za příklad ? Když láskou šílenou mé mládí -nyní žije... Theramenos :
Jestliže, pane můj, váš čas téd určený je, pak marné rušíme svým přáním nebes klid.
10
Král otvírá vám zrak, byť jej chtěl uzavřít!
Hněv jeho ukrutný žár vzpoury neuhasí
a nepřítelkyni jen nové dodá krásy.
Proč děsil: vás má cit, jenž zcela cudný je?
Což zkusit, nechcete chuř sladké naděje?
Ten hrozný předsudek vám stále hlavu plete?
Strach máte, po stopách že Herkulových jdete?
Což málo srdcí snad Venuše zkrotila?
Kde byste nyní byl, kdyby se smířila
i Antiopa s tím, nač plýtváte své síly,
a kdyby s Théseem ji city nespojily?
Leč komu poslouží ten projev překrásný?
Všechno se mění, že. A s posledními dny
už nevidíme vás v té divokosti svěží
buď vozem projíždět se kdesi na pobřeží,
buď, znalce u m ční, jež Neptun vytvořil,
koně si sed lávat, byť nejzpupnější byl.
Málokdy rušíme svým křikem lesní ptáky.
Tajný žár spaluje vám unavené zraky.
Ne, není pochyby: někoho máte rád
a žalem hynete, jejž chcete ukrývat.
Váš cit a náklonnost teď Aricii platí? Hippolytos :
Já, Therarnane, jdu. Chci otce vyhledali. Theramenos :
Nechcete Faidni zřít před vaším odjezdem,
můj pane? Hip poly'ros:
Ano, chci! Oznam jí záměr ten.
Je povinností mou se s Faidrou rozloučiti.
Však copak Oinoně zneklidňuje zas žití?
u
Scéna -3. Hippoi-Ytos, OmoNAj Theramenos
OiNONA:    Ach pane, který žal se mému vyrovná, když sud bč osudné se vzdává královna. Marná je nocí dnem má péče starostlivá: v rukou mi umírá, ač nemoc svoji skrývá. Duch její zmatený se chvěje neklidem, bolest ji vyhání za noci -z lůžka včn. Chce denní s včti o zřít, léč žal ten přehluboký mne nutí stranou všech vést královniny kroky. Jde sera.
Hippolytos :
Slyšel jsem dost. Nechci jí překážet a tváří nemilou ji znovu popouzet.
Scéna 3.
r/AIORA,   OlNONA
Zůstaň stát, OJnono! Oddychněme si chvíli! Dále. už nemohu. Opouštějí mě sily. Mé očí raněny jsou světla záplavou a nohy ichvějící necítím pod sebou; Ach'běda!...........
(Posadí se)
Nebesa! Kéž pláč náš hněv váš smíří Ty cetky zbytečné i závoje me líží! čí ruka dotěrná v ty uzly nevhodné svázala nad čelem tak pevně vlasy mé? Cítím jen zármutek, všude šé léčky snují. Jak vaše příkazy si často odporují!
Faidra :
O i noma: Faidra :
Oínona;
12
Vy sama zavrhla jste přání umírat:
a mně jste kázala vlasy vám vyčesat.
Vy sama chtěla jste, věříc v své uzdravení,
spatřit co nejdříve zas prudké světlo denní.
Teď, paní, zříte je— leč prchnout chcete zas,
nenávidíc tak den, jenž tolik lákal vás.
Faidra;     O tvůrce zářivý smutného rodu mého,
ty, v němž má matka má původce jediného a který rdíš se snad nad krutým, zmatkem mým, ó Slunce, sbohem buď, naposledy tě zřím!
Oinona: Což chmurné touhy své se neumíte zbýti? Stále vás viděl mám, jak nechtéjíc dál žíti konáte přípravy jen k věcem posledním?
Faidra:     Bozi I Proč u lesa já v stínu nesedím.
Kdy budu pohlížet, prachem, jejž vzduly boje, na hrdé spřežení, o němž sní oči moje?
Oinona:   Jak. paní?
Faidra:                       Blázním snad. Co mluvím:' Kde to
jsem? Kam zabloudil můj duch v svém přáni
zpozdilém? Rozum jsem ztratila j či bozi mi jej vzali? Oinono drahá, hleď: ruměnec mou líc halí. Ty příliš často zříš mé zmatky bolestné i slzy, plnící, aniž chci, oči mé.
Oínona:    Musíte-1 i se rdít, pak tedy tím, že slova neuiehčí vám žal, jejž vaše nitro chová. Péči se vzpírajíc a hluchá k domluvám chcete dáf. svoje.dny bez lítosti v plen tmám? Co za strar.lt muže běh dnů vašich omeziti? Co za kouzla-či jed jim bere pramen žití? Třikrát už nebesa .zahalil temný šál a spánek jedinkrát: váni zraky nespoutal. A třikrát zahnal den. už přízrak noci tmavý, co tělo soužíte y samotě bez potravy.  . .
13
Faidra: Oinona:
Faidra : Oinona;
Faidra: Oinona:
Faidra : Oinona ; Faidra : Oinona:
Jak s vlastním životem mít plán tak strašlivý?
Kdo svolil k útoku, jímž ničíte se vy?
Vy bohy tupíte, kteří vám život dali.
Vy, paní, zradila jste chotě, jenž je v dáli.
Vy, paní, zradila jste děti. nešťastné
a Čin váš v jařmo zlé je jistě uvrhne.
Uvažte, že týž den jim vezme rodnou matku
a synu cizinky dá naděj na oplátku,
synu, jenž pro vás byl vždy hrdým soupeřem,
jejž Amazonka zlá chovala pod srdcem.
Ten Hippoly tos...
Ach!
Má výtka tvrdá byla? Nešťastná! Jméno jen, které jsi vyslovila! Nu budiž. Ten váš hněv je věru oprávněn. Ráda vás zřím se chvět při jméně prokletém. Žijte! Kéž povinnost se láskou probudila! Nestrpte, aby syn, jejž Skytka porodila, dětí vám obtížil proradnou vládou svou a podrobil si lak Řecka krev vznešenou. Jen neotálejte. Slábnete každou chvíli, je třeba obnovit zas rozptýlené síly. pokud žár vašich dnů, jež hledaly už klid, docela nepohas a lze jej oživit. Já hříšný běh svých dnů už příliš prodloužila. Výčitka nějaká mysl vám rozrušila? či zločin poskvrní! čistý štít vaší.cti? Lpí vám snad na rukou krev lidské oběti? Ví nebe, na rukou mých kapka krve není a srdee, doufám též, nevinné zůstane mi. Jaké jen, řekněte, chováte v nitru zlo, že srdee nevinné se jím tak zděsilo? Už jsem ti řekla dost. Nelze se vyznat z všeho. Umírám, bojíc se přiznání, strašlivého. Tak tedy zemřete v mlčení nelidském!
*4
Však oči zatlačit vám musí jiná z žen.
Ač světlo života se tenounce vám chvěje,
má duse před vaší v kraj vstoupí beznaděje.
Tisíce vede cest tam dolů k zemřelým
a po té nejkratší já půjdu s žalem svým.
Ukrutná! Byla snad má oddanost vám malá?
Víte, že v kolébku jsem já vás ukládala?
Ze domov, dětí své já v oběť dala vám?
A tahle odměnou za věrnou službu mám? Faidra :     Co dokázati chceš tím krutým naléháním?
Vím, že když promluvím, hrůzou svých slov tě
raním. Oinona :    Což slova mohou se té hrůze vyrovnat,
když vidím před sebou vás zvolna umírat? Faidra:     Když poznáš zločin můj, jímž dny mé nyní
hynou,
já stejně, zemru, věř, a s mnohem větší vinou. Oinona:    Paní, ve jménu slz, které tu prolévám
u nohou chvějících, jež vroucně objímám,
mou duši. oddanou zlých zbavte pochybností. Faidra :     Tys ch těl a to. Ted vstaň! Oinona:                                             Mluvte, a bez milosti!
Faidra:     Co říci, nebesa! Kde vlastně začít mám? Oinona:    Víc víry dejte mi: snadno se nelekám. Faidra:    Jak osudná je zášť Venuše rozhněvané!
Kam matku zavedlo srdee jen láskou hnané! Oinona: . Zapomeňte to vše. A pro budoucí dni
ač bito vzpomínku přikryje mlčení. Faidra:     Rci, Ariadno, mi, jak láskou strádá žena,
jež smrt si zvolí tam, kde byla opuštěna? Oinona :    Co je vám, paní má ? Proč smrtelný váš žal
pokrevné příbuzné dnes k žití vyvolal? Faidra :    Je přáním Venuše, abych já, z bídné krve,
zhynula naposled, jsouc horší než ty prvé. Oinona:    Vy milujete snad?
*5
Faidra : Ojkona : Faidra:
O i nona: Faidra:
Oinona: Faidra : Oinona:
Faidra :
A láskou strašlivou! Koho?
Teď uslyšíš, co zničí duši tvou. Miluji... Při jméně až hrůzný strach mč jímá. Já miluji...
Koho?
Znáš Amazonky syna, prince, jenž ode mne znal pouze tíhu zla? Co ? Hippoly ta snad ?■■■■■■■■■■
.   Správně jsi pravila! Nebesa! Všechna krev mi v žilách zledověla. Toť zločin! Zoufalství! Rod zničený je zcela! Ach cesta neblahá! Proč jenom mořský proud k těm břehům proradným nám dovoloval plout! Zlo sahá mnohem dál. Když v onom dávném
čase za. syna Aigea já šťastné provdala se, má radost: a niüj klid se zdál být úplný. Leč brzy zjevil se nepřítel vznesený, jejž v město Atény zlá sudba přivolala: já bledla, rcléla se, má duše byla malá, mluvit jsem nemohla, zřela jsem ho i v snách, mé tělo bylo led — a hned zas v horečkách. Já dobře věděla, že. vášeň Venušina krev moji nevinnou svým krutým poutem jímá. Chtěla jsem. smířit ji svou pilno«-můtílitbou. Pak dal a jsfm j i chrám .hýčkaný péčí mou „ Zvířata obětní j i nesouc' každým čáséŕŕi, svůj rozum zbloudivší v jich krvi hledala jsem; Leč to vše lásku mou vyléčit nemohlo. Nad armo kladla j sem na oltář kadí dl c >: Venuše modlitby mé každý den sié měla. leč Hippoly tos cit. Jak stál e j sem j ej zřela, i v hloubl oltáře, kam obří kladla jsem, já místo bohyně vzývala jehö jen.
)6
Chtěla jsem uprchnout. Leč k dovršení všeho
i v tváři manžela já viděla jsem jeho.
Konečné rozhodla jsem proti zájmům svým,
že budu se mu mstít, a tak čest ochráním.
Chtějíc se před tím krýt, jehož jsem zbožňovala,
já krutou macechou posléze jsem se stala.
Do vyhnanství měl jít. Příval mých výčitek
jej vskutku otci vzal a zahnal na útěk.
jak jsem si oddechla, že jiný kraj jej hostí!
Mé dny teď plynuly v klidu a nevinnosti,
Oddána manželu a skrývajíc svůj žal,
já plody hýčkala, jenž svazek ten mi. dal.
Leč všechno, nad armo! Krutý je osud ženy S
Choř vlastiií odvedl mě jednou do Troizeny,
kde starý nepřítel znovu přede mnou stál.
Má rána hluboká hned krvácela dál.
To nebyl ani žár, jímž krev moje ted plála,
spíš sama VenuSe se v ní už ukrývala.
Já měla hrozný strach z té touhy zločinné
a. k žití nenávist a hrůzu z vášně své,
Chtěla jsem smrtí svou čest vlastní zachrániti
a světlu dennímu plameny .temné vzíti.
Leč snést jsem nemohla tvůj pláč a starost tvou.
I řekla jsem ti vše. Když výtky nebudou
už ztěžovat mou smrt, jež blízko už je zcela,
když jiskru života, jež zvolna mizí z těla,
bláhovou pomocí nebudeš rozžihat,
pak svého přiznání nemusím litovat.
17
Scéna 4.
Faidra, Oinona, Panopä
Panopa:   J á chtěla, bych vám skrýt tu smutnou zprávu,
paní. Však 11ut.no zjeviti vám vsech.no bez meškání. Smrt chotě vzácjicbo, má paní, vzala vám, a jen vy neznáte to, 0 čerň promlouvám. Co pravíš, Pänopo? .   :     . .
Že královna, jež strádá, nadarmo od bohů Théseův návrat žádá, protože v přístavu, kam lodi dopJuly, syn Hippolytos sám výslech ten ortel zlý. Nebesa!
Atény z dvou pánů vybírají: tak princi vašemu jedni svou přízeň dají, zatímco druhá část, zákonů nedbajíc, synu té cizinky zdá se zas přáti. víc. Dokonce spiknutí prý drzý záměr chová trůn Aricii dál. — té z rodu PalJantova. Chtěla jsem nej rýchlej sdělit vám zprávu tu. Sám Hippolytos už se chystá na cestu a snadno mohl by, v té rozbouřené době, vratký lid v Aténách docela strhnout k sobě,
OiNona:   Již dosti, Panopo! Královna nenechá
bez povšimnutí, věř, všechna sdělení tvá.
Faidra. : Panopa:
Faidra : Panopa:
Scén a 5. Faidra, Oínona
Oinona:   Já, paní, nechtěla už brániti vám v žití
a v kraje zemřelých jsem s vámi chtěla jíti.
18
Sama jsem měla jen docela málo sil. Leč osud nešťastný teď všechno převrátil. Teď život, paní má, se změní dozajista. Král zemřel, musíte se ujmout jeho místa. Víte, že zesnulý vám syna zanechal: bez vás je otrokem a s vámi bude král.
0  koho opře se, když se mu něco stane? A kdo mu osuší pak oči uplakané? Nevinný jeho pláč na nebi téhož dne
hněv předků veškerých proti vám pozdvihne. Leč v klidu žijte led*. Všechno se přece mění. Ani váš žhavý cit už hříšným citem není. Theseus porušil váš svazek smrtí svou a vaše láska teď už není zločinnou.
1  z Hippolyta strach je nyní bez příčiny: smíte se vídat, s ním bez pocitu vší viny. Ze o nenávisti své královny on ví.
snad v čelo povstání se zítra postaví. Z bludu jej vyve.dte a zkroťte odvážného. Jsa králem těchto míst, je Troizena přec jeho. Leč ví, že zákon dal vašemu synovi mesto, jež dílem je bohyně Minervy. Tam nepřítelkyně vás obou vskutku žije. I spojte síly své. ar. zhyne Aricie. Faidra ;     Nu dobrá, Oinono. Poslechnu radu tu, Chci žít, lze-Si mé dny navrátit životu a láska synovská jestli v tom chmurném čase v mé duši chřadnoucí rozžehne jiskru zase.
'9
DĚJSTVÍ DRUHÉ
Scéna i. Aricie, Ismena
Aricie :      Hippolytos že chtěl mě vidět právě zde? Hippolytos že jde mi říci sbohem své? Díl pravdu, Ismcno? Není to omyl nový?
Ismena :     To první důsledek je smrti. Théscovy.
Co nejdřív poznáte, že z nejrůznějších stran li. jež král zavrhl, poběží nyní k vám. Je Aricie zas osudu svého paní a Řecko celičké se k nohám jí už sklání.
Aricie :      Tedy to, Ismcno, není jen lichá zvěst? Nežiji v otroč tví ? S vět bez nepřátel j est ?
Ismena:     Má paní, bohové se s vámi usmířili. Za bratry vašimi král Théscus teď pílí.
Aricie;      Co za dobrodružství mu uzavřelo dny?
Ismena :     O konci udává se výklad prerůzný.
Prý novou milenku unášel podle všeho, když vlny pohrbily manžela nevěrného. Dle jiné zprávy zas ^~ jíž kdekdo uvěřil — s vladařem LapUň v podzemí sestoupil, Kokylu říčku zřel i celý ten kraj stinný, kde, živý, se ikal se pak s pods větní mí stíny, Lee nesměl opustit prý cestu ztemnělou a k břehů in vrátit se, jež bez návratu jsou.
Aricie i      Což může smrtelník před koncem vlastní pouti v obydlí zemřelých tam dole nahlédnouti? Co by jej mohlo hnát: k tím břehům proradným?
Ismena :     Je mrtev Th éseus! Ja k j en vás' přesvěd čím?
V Aténách smutek j c a Troizena zas vitá zu svého vladaře, mladého Hippolyta, Faidra, jež o syna má v této chvíli strach, se svými přáteli tráví čas v poradách.
Aricie:      Myslíš, že půjde syn cestami lidštějšími? A pouta králova že nyní uvolní mi? Ze soucit bude mít?
Ismena:                                       Doufám v to, paní má.
Aricie :     Jak málo srdce tvé tu krutou duši zná! Proč myslíš, že by měl právě mě litovati, když patřím k rodu těch, jimž jeho zášť jen platí? Víš, že se vyhýbá nám dvěma dlouhý čas a tam že chodívá, kde nespatřil by nás.
Ismena :     O jeho zášti vím vše, co se o ní říká.:
Leč také zřela jsem dlít s vámi Hippolyta. A to, že. hrdý je, prý více nežli dost, tehdy jen zdvojilo všechnu mou zvědavost. Jakmile zjevil se, celá ta pověst zbledla: upadal v rozpaky, sotva jste k němu vzhlédla. Své zraky nadarmo chtěl od vás odvracet, samy se vracely, prahnoucí, zase zpět. Byť jméno milenec urážku pro něj chová, on jeho oči má, nemá-li jeho slova.
Aricie:     Jak, drahá Ismeno, mé srdce rádo má
tvá slova, která snad jsou málo pravdivá! Řekni ty, která vše víš o dnech mládí mého, je možné hračkou být osudu neblahého, srdce mít plné slz a smutku, bořkosli, a přitom lásku znát se zmatkem něžností? Jsem z rod u vladaře, j emuž Zem: matkou byla. Samáj již válka zlá před smrtí-ušetřila. Kdysi jsem ztratila v kvetu let mladistvých šest bratří, Rod náäl měl naději v každém z nich, Meč tehdy kosil vše, takže pak země celá s lítostí pila krev i vnuků Erechthea.
21
Ty víš, že jejich smrt. dovrší i krutý řád:
jediný z Reků všech mě nosím' tni)ovát.
Bojí se. abych snad své lásky vášní bednou
popel všech bralťů svých neoživila jednou.
Však stejně dobře víš. jak pohrdám dm vším,
co nevěřící král dal v cesiu citům mým.
Ty víš, že lásky cit já maříc v každé době.
díky jsem vzdávala i zlobě Théseově,
jež byla ve shodě i s pohrdáním mým.
A tehdy zjevil se .mým. očím jeho syn.
Mé zraky nebyly lacino okouzleny
krásou a půvabem, jež chválí jiné ženy
a v nichž mu přírodou byl důkaz úcty dán,
jímž zdá se pohrdat a o němž neví sám.
Miluji, uctívám .vzácnější, vznešenosti:
ne slabost otcovu, leě. odkaz jeho ctností.
Mil ují, vyznávám tu pýchu šlechetnou,
již nikdy nespoutal cil. milostný svou hrou,
Faidra se nadarmo honosí láskou krále.
Můj cíl je mnohem výš a prchám neustále
před snadným úspěchem, jejž každý může mít,
když vchází do srdce, v němž kdekdo najde byt.
Chci zlomit odvahu, jež nezlomná se zdála,
do duše smutek vnést, byť ten cit nepoznala,
spoutati zajatce :a v jeho vlastním jhu
štěstí mu ukázat i k jeho údivu
To duše moje chce, proto jí neklid zmítá.
Odzbrojit Herkula lze snáz než Hippolyta,
a čím byl častej i získáván obr zlý,
tím méně slávy dal očím, jež vyhrály.
Ach drahá Ismeno, já vím, že bláhová jsem
a tíhu úkolu že jistě poznám xáseni;.'
Možná že uslyšíš v .pokorné lítostí ..■'■■
mě nad tou pýchou lkát, v níž vidím dnes zdroj cti.
On že by miloval? Však kterak. Hippolyle, bych mohla získat já... Ismen a;                                            Sama ho uslyšíte.
Jde právě k vám.
Scéna 2.
HlPPOLYTOS, AriCIE, í SMENA HlPPOĽYTOS:
Paní, dříve než odejdu, já musím zpravit vás o vašem osudu. -Můj otec nežije, A strach o bytí jeho předvídal důvody .vzdálení předlouhého: jen smrt, jež zničila dílo, jímž sloužil všem, tak dlouho mohla jej ukrývat před světem. Bohové vrátili tak Parcc smrtích tivé toho, jenž průvodcem byl Herkulovi dříve. Doufám, že vaše zášť, jich ctnostmi utlumena, ,.   dovolí, abych zde uvád ěl j ej ich j m én a. Jediná naděje mírní smutek z té smrtí: že smím vás zbavit pout, jež dlouho vás už drtí. Ruším ty zákony, jež krutý měly řád. Volně teď můžete se srdcem nakládat a v teto Troizení, jež opět náleží mi, získána po dědu nároky dědickými, a která zvolila mě znovu králem svým, budete jako já občanem svobodným.
Aricie:      Ö vaše dobrota rozpaky působí mí..
Nemilost nahradit činy tak šlechetnými
znamená, pane můj, aniž to tušíte,
dát mne v plen zákonu, před nímž mě chráníte,
• Hiľľni vrt.-.:
Y Aii':i.u:h neví se, kdo městu vládnouti má.
23
Vás a mě jmenují i královnina syna.
As i ca e :      Mě, pane ?
Hippolytos:
Dobře vím — pročpak si lichotit — že zákon může se proti mně obrátit: mou matku cizinku Řecko přec vyčítá mi. Však kdybych soupeřem jen bratra měl, má
paní, pak znal bych vítězství dát starým právům svým proti všem, kdo přejí zákonům rozmarným. Vážnejší překážka však změnu nyní chystá: chci ustoupiti vám a vést vás v ona místa, jež s žezlem přijali kdys vaši předkové od krále vladařů, jenž synem Země je. Dědictví dalo pak trůn králi Aigeovi. Když otce Aténám dal vzhled i prostor nový, všichni jej s radostí za krále uznali. A vašich bratří šest. potkal, tak.osud zlý. Atény volají vás nyní k sobě zpátky. Dost dlouho zněl lam pláč nad válečný ni i
zmatky. Dost dlouho pila zem krev rodu vašeho, takže kraj pronikla i oplodnila ho. Troizenou jsem si jist, A krétský venkov dává Faidřiným synům to, co patří jim dle práva. Attika patří vámi Jdu,. abych sjednotil hl asýý' jež hašé jsou, v: j édiný j énoní cíl.
Arigie:     Jak jsem vším zmatena a jak jsem překvapena. Mám strach, že pouhým snem je celá íato
změna. Smím všemu uvěřit? Není to přelud jen? Který bůh^ pane můj, vám vnukl zámor ten? Právem se vypráví o vašich skutcích: všude. Teď vím, že pověstí jsöu vzhledem k pravdě
chudé.
24
Jen pro rně zradil jste, můj pane, sebe sám. Což není na torn dost, když vaši. přízeň mám a když tak dlouho už se vaše duše brání té nenávisti...
Hifpolytos :
Já? Nenávidět vás, paní! Ať v barvě nejhorší byl cit můj vykreslen, lze věřit, že snad já z nelidských předků jsem? Jak hrubý, ukrutný by musel býti asi ten, jenž by nezjihnul před mocí vaši krásy. Což smě.1 jsem vzdorovat půvabům nevšedním?
Aricie:      Jak, pane?
Hippoí.vtos:
Daleko jsem 'zasel s vyznáním. Můj rozum; přiznávám, vášeň mí zastínila. Poněvadž mlčení přemohla citu síla, chci, paní, mluvit dál. A chci vám říci to, co bylo tajemstvím v mém srdci ukryto. Před vámi stojí princ, jenž uboze teď žije, neb pýchy prokleté on smutnou obětí je. Já, který vzdoroval vždy lásce v pýše své a posmíval se tem, jež do zajetí zve, já, který chudáky litoval v ztroskotání a bouřím přihlížel jen zpod pobřežních strání, jsem téhož zákona pokorným otrokem. Co způsobilo to, že kdosi jiný jsem? Zpozdilou odvahu zvrátila, chvilka malá a duše, pyšná dřív, se otrokyni stala. Téměř šest měsíců, pln smutku,-zmatený, já v tornt.0 znamení počítáni svoje dny nadarmo bráně se jak vám lak i sám sobě: ač prchánxpřed vámi, jste se mnou y každédobě. Váš obraz kreslí mi i lesní houština.1'. Ať plane jasný den či ať je noc a tma, všechno mým představám půvaby"tajné skýtá
*S
a všude jen vy jste pro snění Hippolyta. Sám sebou v těchto dnech se jenom zabývám, nořím se v nitro své, však sebe nezřím tam. /" Můj luk i šíp i vůz — to všechno překáží mi. Již nevzrušuji se závody jezdeckými. Jen pláč a nářek můj ruší teď lesní sráz a koně ve stáji už neznají můj hlas.
Snad vyprávění mé, ?, něhož vřelý cit sálá, vás trochu zděsí tím, co že jste udělala. Poněkud zprudka se vyznalo srdce mé. / Jsem divný zajatec pro jíoutó překrásné. Snad oěi alespoň vzácnejší oběť sklízí, když řeči o lásce až dosud jsou mi cizí. Leč neodmítejte můj neumělý dar, jemuž by Hippolyt byl bez vás nedal tvar.
Scéna 3, HlPPOLYTOS, Aricie, Tiieramenos, Ismena
Theramknos:
Pane můj, královnu vám spěchám ohlásiti.
Všude vás hledá. HlPPOLYTOS:
Mně?    ... Theramenos:
Nevím, co bude chtíti, leč všude vyptává se, pane, po vás jen. Cos chce vám Faidra říct před vaším odjezdem HlPPOLYTOS:..
Faidra? Co jí mám říct? A na co ještě čeká?.. Arjoie :      Musíte přijmout ji, byť vás to, -pane, leká. Třebaže jste si jist, že zášť má v srdci svém, žal její zmírněte jí aspoň soucitem.
26
HlPPOLYTOS:
Vy odcházíte už? Kterak zvím. co se stane, zda neurazil jsem půvaby zbožňované a zdali srdce mé, které vám nechávám... Aricie:     Jděte jen, princi, vstříc zas novým výpravám a moc mou v Aténách mi znovu upevněte. Ráda vše přijímám, co vy mi dáti chcete. Vsak ono císařství, jakkoli skvělé je, nepatří k darům těm, v něž skládám naděje.
Scéna 4. Hippolytos, Theramenos .
HlPPOLYTOS:
Všechno je hotovo? Leč královna jde ke mně. K odplutí schystej vše, příteli, neprodleně. Rychle dej příkazy a vrať se k domovu, abys.tu ukrátil mou trapnou rozmluvu.
. Scéna 5. Faidra, HippolytOS, Oikona
Faidra (k Oinoně v pozadí jeviM):
Je zde. Mně do srdce hned všechna krev se. žene. Jak na něj .pohlédnu j mé rty jsou náhle němé.
OiNONA:    Vzpomeňte na syna^ který má už jen vás.
Faidra;     Prý, pane, hodláte co nejdřív odplout zas. Chci k vaší bolestí připojil slzy svoje-a říct, proč srdce mé je plno nepokoje: :.... můj syn je bez otce a brzy přijde den, kdy zemru také já a bude sirotkem;.
27
Iisice nepřátel už hrozí jeho žití. Jenom vy můžete mé dítě ochránili. Leč tajná výčitka klid nedopřává mi. Mám strach3 že nadarmo vás ruším prosbami, že hněv, jímž po právu mou zlobu odrážíte, padá jak na matku, tak na její též dítě.
Hippolytos:
Mně, paní, cizí j e tak podle nízký cit.
Faidra:     Leč zasloužila bych si vaši..nenávist,
když tolik činů zlých z mé strany stále zříte. Do srdce, pane můj, mi ale nevidíte. Já chtěla pro vás být jen ztálcsnčním zla a v témže místě jsem žít s vámi nemohla. Tajně i veřejně já proti, vám jsem byla a moře, chtěla jsem, aby nás rozdělila. Zákon jsem vydala, jenž nedovoloval, aby vás kdokoli přede mnou jmenoval. Jsou-li však urážky též mírou utrpení a jestli moje zášť se ve vaši zášť mění. pak není druhé z žen, jíž třeba projevit jen více soucitu a menší nenávist,
Hippolytos:
Matka, jež střežívá svých vlastních dětí práva, nároky nevlastních zpravidla neuznává. Já, paní, dobře vím, že podezření zlé se s druhým manželstvím narodí obvykle. Každá z žen chovala by nedůvěru ke mně a tíhu urážek bych museí nésti stejně.
Faidra:     Kéž nebe dosvědčí, jak ráda chtěla bych
vám, pane, dokázat, že neznám tento hřích. Mně zcela jiný' žal roždí r á nyní duši!
Hippolytos:
Žal možná těmto dnům.jen velmi málo sluší. Vždy í třeba manžel váš je dosud naživu a díky nebesům scvracík. přístavu.
Neptun jej zachrání. Můj otec utíká se
k tomuto bohu přec s modlitbou v každém čase.
Faidra:     Nikdo z nás nespatří dvakrát břeh zemřelých. Poněvadž Théseus v ponurý kraj ten vnik, nadarmo čekáte, že navrátí se zase. Lakomý Acheron kořisti nevzdává se. Co pravím? Vždyť je živ a před sebou jej zřím. Mně zdá se, právě teď že s chotěm hovořím. Ve vás mi ožívá, A srdce mé,,, ó běda! Má vášeň šílená se déle skrývat nedá.
Hippolytos :
Hic cit, jenž silou svou i zázrak vyvolá. Ač mrtev, po boku přec hiáte manžela, který v svém náručí zas vaši duši chová,
Faidra :     Ach ano, prahnu, žhrm, jsem celá Théseova, Miluji nejen tvář, jež zřela podsvětí a která tolik žen dovedla laskati a bohu zemřelých šla vzíti ženu jeho, leč i tu věrnou líc člověka vznešeného, snad vzpumou v mládí svém, však tolik
půvabnou, že mnozí, jako já, v ní božské rysy čtou. Měl vaši postavu, též zrak i řeč měl vaši. I váš stud vznešený byl vepsán v jeho tváři, když cestou po moři ke Krétě přispěchal, oddaný sluha dcer, jež zplodil Minos král. Kde jste jeo tenkrát byl? Proč i s ním nesměl
vítat ve sboru hrdinů.lid tehdy Hippolyfa? Proč mládí bránilo, abyste mohl sám vstoupit na onu lod, jež zavezla ho k nám? Vy byste netvora skolil i beze zbraní nedbaje lstivých cest, jež úkryt jeho chrání. Abyste jistě šel i cestou nejistou,   .::. má :sestra d ala by vám klubko do rukou.
Ach ne! V tom smeru bych já udělala více, vedena příkazy své lásky —- pomocnice. Já, princi, věřte mi, bych sama chtěla vést vás labyrintem tím a jeho spletí cest. Jak bych se starala o tu tvář nejkrásnější! Obavy milenky přec klubko nezkonejší. Kdykoli byste šel zrádnými cestami, já musela bych jít, můj pane, před vámi, Faidra, jež v labyrint by s vámi sestoupila, s vámi by zhynula ■— anebo zvítězila.
HiproLYTOs:
O běda! Nevíte, že jeho synem jsem a že král Théseus je vaším manželem?
Faidra:     A z čeho soudíte, že jsem snad zapomněla? Je něco, čím má čest na chvíli utrpěla?
Hippolytos:
Ach paní, promiň te: Plh zmätlcü -přizn á v ám, že podezření mé byl. chvilkový jen klam. Hanbou se musím rdít, když díváte se na mě a jdu teď,..
Faidra :                         U kr u iný! SI y Sel j si všechno správu ě.
Dost jsem tí zjevila, aby v tom nebyl klam. Nuže, teď tedy víš, co v srdci ukrývám. Leč nesmíš myslit si, když lásku" vyznává m ti J že klid a svědomí ji draze nezaplatí a že cit .bláhový,-jenž-zmámil hlavu mou, živil tu nákazu radostí :žbabělon..;: Jsouc sum tnou obětí pomstychtivostí boh A, já větší zášť než ty přec k sobě chovat mohu, i Bozi ať svědčí mi. Vždyť dali v nitru mém i osudné vášni vzplát, jež hoří plamenem. A štěstím ukrutným pak mohli potěšit se, když srdce zmámili ubohé smrtelnice. Na dobu vzpomeň si;:která-úž minula. Utěk mi málo byl, tak jsem tě vyhnala.
30
Hnusná, zlá, nelidská jsem pro té býti chtěla a majíc z tebe strach, hnev tvůj jsem probouzela. Co z marné snahy té jsem, chudák, mohla mít? Rostla tvá nenávist, však nemizel můj cit. Ba, žal tě prizdobil jen novou krásou časem. V slzách i v horečce po tobě prahnula jsem. Snadno bys u hod vše jediným pohledem, kdyby tehdy tvůj zrak se mohl dívat jen. Co mluvím? Myslíš si, že hrozné vyznání to nebylo s bolestí a těžce poodkryto? Přišla jsem prosit tě, o syna boj í c se, abys jej nechoval, jako mě, v nelásce. Jak slabá záminka pro tu, jež láskou plane. Já mluvit musela jen o tobě, můj pane! Pomsti se, ztrestej nič za lásku nehodnou! Jako syn hrdiny splň dávnou tužbu svou a bytost obludnou sprovoď rukama, svýma. (Vdova po královi miluje jeho syna F Hled bytost proradnou odstranit ze svých cest. Zde moje srdce máš, tam musíš ránu vést. Cí.m více touží teď urážky odčiniti, tím prudčej ruce tvé se v ústrety už řítí. Bodni! Leč srdce mé když málo hodné jest, aby za hříchy své tak sladký vzalo trest, či necbceš-H se snad zlou krví pošpiniíi, svůj pňjč mi aspoň meč! Sama si vezmu žití! Rychle! Oínona:                  Co děláte? Viděl to, paní, svět?
Hlé; někdo přichází. Rychle še vraťme zpět a svědkům hanby té se hleďme vyhnout tiše.
3'
Scéna 6.
HiPPOLYTOs, Theramenos
Theramenos :
To Faidra utíká, čí vlečena je spíše?
Vidím, že bolest zlá vám, pane, srdce rve. Jste zmaten, pobledlý, nemáte zbrane své. Hippo lytos:
Prchněme rychle pryč! Všechno se ve mně
hroutí.
Nemohu bez hnusu na sebe pohlédnouti,
Faidra— Ne, bohové! O hrozném tajemství
ať nikdo z lidí všech se nikdy nedoví! Theramenos:
Loď připravena je, můj pane, na odplutí.
Leč zatím v. Aténách už pádlo rozhodnu ti.
Prý vládci sečetli tam Masy. kmenů všech
a Faidra se synem má vládnout v městských
zdech. Hippolytos i
Faidra? Theramenos:
Tak. Posel prý od lidu aténského
už Faidře žezlo dal a přitom bratra tvého
králem hned jmenoval. .■ : HirpoLYTOs:
.   .Znáte ji. bozi, dost?
Má í o být odměna snad za Faidřinu ctnost? Theramenos:
Že nág král nezemřel, se, pane, leckde říká
a lidé v Epiru prý zřeli panovníka.
Leč já, jenž hledal ho, já příliš dobře vím...
3 9-
Hippolytos :
Vše nutno vyslechnout i zabývat se vším. Přejme těm řečem si uch, hledejme jejích zdroje. Jestliže liché jsou, pak ať je cesta moje jen záchranou. A chci, aby si žezlo vzal, kdo vskutku hoden je nosit je jako král.
.33-
DĚJSTVÍ TŘETÍ
Scéna i. Faidra, Oinona
Faidra:     A í jíní voz mou si na sebe pocl. mých břímě. Jak môžeš jenom, chtít, aby tecf spatřili mě? Cím duši zklamanou zas mámíš, ó ty zlá? Ukryj mě raději! Já příliš mluvila. Svým vášním vystoupit jsem dala v rozrušení a vyslovila to, co pro lidský sluch není. Ó jak mi naslouchal! A jak se obratně v hovoru vyhýbal těm myšlénkám i mně. Toužil jen po jednom; býti zas někde v dáli. Jak jeho rozpaky mou hanbu zdvojovaly! Proč jsi jen mařila mé touhy smrtelné! Běda! Když jeho meč si hledal srdce mé, zbledl snad kvůli mně? Proč neskončil má
muka? Stačilo, jeho meč že sevřela má ruka, a v jeho očích Jmed nástrojem hrůzným byl, jímž on by ruce své mou spinou znesvětil.
Oinona:    Když duše v neštěstí jen útěchu si hledá, pak živí plameny, jež uhasit je třeba. Což Mi n otova krev by mohla souhlasit, aby tak nízký cíl jí poskytl zas klid? Když člověk neschopný prchá před obtížemi, není lip vládu vzít a zachránit tak.zemi?
Faidra :    Jak mohu podrobit stát svému zákonu,
když vlastním rozumem už sama nevládnu, když smysly zmatené teď nedbají mých přání,
34
když pod j hem potupným já nedýchám už ani, když zmírám.,. O in on a :                               Preli n etc 1
Faidra:                                               Nesmím ho opustit!,
Oinona:    S vyhnancem včerejška dnes toužíte zas být? Faidra:     Nemohu vyhnat jej. Ví, čím mé srdce plane. Stud dávno nebalí mé vášně rozhárané. Svou hanbu zjevila jsem očím vítěze a sporou naději teď těžko zahnat lze. To ty, když vzývalas ni é prchající síly, aby před zničením mou duši zachránily, životu vrátil as mě řečí licliotnou. A já ti věřila, že najdu lásku svou. Oinona :    Ať už je vina má veliká nebo malá,
pro vaši záchranu bych všechno udělala. Když jeho urážek nechcete vzpomínat, což zapomenout lze na pohrdavý chlad? Jak tvrdě díval se v své zaslepené pýše, když jemü"u nohou jste spočinula tiše. Jak jeho jednání mi bylo odporné! Proč Faidra neměla v té chvíli oči mé! Faidra :     Tu pýchu zmírnit 3ze, jež do očí ti bije. Když v lesích vyrůstal, jak lesy divoký je. Možná, že odchován tvrdými zákony, slyšel dnes poprvé rozhovor milostný. Snad překvapení pak mu vzalo všechna slova. Náš nářek, zdá se mi, přespříliš zášti chová. Oinona ;    Barbarka, uvažte* ho v klíně chovala, Faidra:    I matka barbarská jej ž lásky počala, Oinona: . Nenávist probouzí v něm přece každá žena, Faidra:   . Soky ní nebudu alespoň ohrožena.
Vidíš, že rady. tvé utkvěly v srdci mém. Mým cítěni říd se však, nikoli rozumem. Když lásce brání se to jeho srdce čisté, hleďme jej 2ášátowť/'t^::a^ví^íňi''íHístě.
35
Zdá se, že císařství mu bere všechen klid. Zájem o Atény nemohl utajit. Vždyť jeho Jodi jsou schystaný na. odplutí a vítr neklidný k pohybu plachty nutí. Vyhledej, Oinono, pyšného hrdinu a zrakům jeho zjev císařskou korunu. Ať celá jeho je í s diadémy svými. Dát mu ji na čelo docela postačí mi. Předejme mu tu moc, pro niž já slabá jsem. Snad syna vycvičí v umění vladařském. Možná, že dokonce mu bude otcem vkrátku, Chci spolu se synem podrobit mu i matku. Vnikni mu do srdce po kterékoli z cest. Účinnej nežli já rozhovor můžeš vést. Nuť, plač a naříkej. Řekni, jak nešťastná jsem. Nestyd se prosit jej pokorné zjihlým hlasem. Vše skládám v ruce tvé. jen v tebe doufat, chci. Jdi i Na tvém návratu můj život závisí.
Scéna 2.
Faidra
Ty, jež mou hanbu zříš, která obdoby nemá, ó krutá Ven use, dost. už jsem pokořena! Kéž hněv tvůj .nesmírný by se už zastavil. Jsi dávno vítězem: tvé rány našly cíl. Ty nemilosrdná! Chceš-M snad novou slávu, pak zaměř útok svůj teď na zpupnější hlavu, a na Hippolyta, jenž prchá, popatři. Ten nikdy nekleká před tvými oltáři a jméno Venuše v sluch urážkou ho bije. Bohyně, pomsti sé! Náš cíl přec společný je. Ař také miluje!,». Oinono, proč. ten spěch? Ach, nenávidí mě! Ani tě nevýší ech!
S e é n a 3.
Faidra, .Oinona
Oinona :   Myšlenky na lásku teď nutno pochovati a ctnosti minulé zas její místo dáti. Král, o němž zpráva 51a, že zemřel, je už zde. Théseus vrátil se a pozdravit vás jde. Lid sbíhá k přístavu a krále prý teď vítá. Když jsem šla vyhledat vám kvůli. Hippolyta, tu náhle k nebesům se vznesl mocný křik... Faidra:     Manžel je naživu! Oinono, dost už, dík!
...Svým' citem proradným jsem urazila krále: ■;: vždyť .žije! Netřeba už o tom mluvit dále! G inuna :    Proč?
Faidra:             .Já lo tušila! Tys nevěřila mi.
Pochyby mařila jsi svými slzami. Dnes ráno zemřela bych jako cestná žena, leč díky radám tvým, zemru teď zneuctěna. Oinona:    Zemřete?
Faidra :                     Nebesa! Jak. hrozný je můj čin i
Teď přijde manžel můj a s ním i jeho syn! Svědka zde uvidím cizoložného citu, jak na mé setkání pohlížet bude v skrytu, když ví, že srdce mé žár marný stravuje a slza v oku mém že slzou žalu je! Myslíš, že dobrý syn, dbalý cti Théscovy, všechno o vášni mé vkrátku mu nevy poví? Což zradu připustí na králi, otci svém? Může hnev udusit, který já vzbouzím v něm? Nadarmo mlčel by. Nejsem z žen, jejíchž celo při rejdech zločinných se nikdy nezardelo a které tváří se, že v duší mají klid. ..;.... Svou zradu, Oinono, nemohu utají U .■.■■Jasneji vášně své před sebou vidím nyní
37
a jr. mí, jak by zdí a sloupy v této síni
měly u ž promluvit a obžalobu vznést.
jen co král klamány se vrátí ze svých cest.
Zemru. Tech hrozných muk ať náhlá smrt nič
zbaví.
Je snad zlé odejít z života bez vší slávy?
Nešťastný bez obav si přivolá smrt sám.
Mám straf;!] jen z povésti, jež tady zanecháni.
Mé děti ubohá mou smrt vykoupí draze!
Kéž božský praptYvod jiní přidá na Odvaze.
Leč byť krev vznešená i pýchu dala jim,
vždy bude mařena zločinem matčiným.
Mám strach, že jedenkrát řeč pravdivá ji m zjeví
pravou tvář matčinu a velkou vinu její,
že oba, deptáni tou hnusnou přítěží,
své oči pozvednout se sotva-odváží. O iNONA:    Život jim,, bohužel:: u cli ýstá velké změny.
Vás strach je, pani má, více než oprávněný.
Leč k čemu urážkám ty děti vystavit?
Proč tolik spěcháte sama se odsoudit?
Je to tak: řekne se, že Faidra cítíc vinu
před Imčvem manžela prchía v kraj mrtvých
stínů.
Hippolyt bude rád, když náhlou smrtí svou
mu potvrdíte vše, co říká žalobou.
Co potom zmohli já i s výpověďmi svými?
Všechna má tvrzení přesríadno vyvrátí mi.
Nežli bych viděla ten triumf strašlivý
a než bych slyšela, jak stále vypráví
(i vaší hanbě všem— raděj ať. blesk mé smete!
Však netajte mí nic. Ještě ho milujete?
Čím pro vás ještě je onen princ odvážný? Faidra :     Vidím v něm netvora, jenž ztrpčuje mé dny. Ojnon a :    Proč d ávat vítězství ■ pák TI ä éseovu syn u ?
A pročpak se ho bát? Nařkněte ze zločinu,
38
jímž chtěl vás obtížit, vy jeho nejdříve! Kdo vám co dokáže? Vše proti němu je: meč, který v rukou vám nechal tak nenadále, váš zmatek nynější, žal, jenž vás trápil stále, nářky a stížností, o nichž král dobře ví, i. to, že přála jste si jeho vyknanství.
Faidra:    Jak to mám dokázat, když vím, že vinu nemá?
Oinona:    Mně zcela postačí, budete-Ii vy nčmá.
Jako vy bráním se v úzkostech výčitkám
a raděj čelila bych. smrti nástrahám.
Však vím, že v tom je. lék, jak zachránit vám žití.
A za ně hodlám vším, má paní, zaplatiti.
Proto já promluvím. Král, třeba rozhořčen,
pomstí se synovi vyhnansívím pouhým jen.
Otec, byť trestal snad, zůstává otcem stále.
Trest lehký rozptýlí hněv jeho v chvíli malé.
Kclyž člověk nevinný za obět dáván jest,
pak aby zachránil vám ohroženou čest.
Toť vzácný poklad je, jenž nesmí zmařen býti
a jeho příkazům se nutno podrobiti.
K záchraně vaší cti, jež raněna je dost,
vše nutno v oběť dát, byť i to byla ctnost
Už jdou. Hle, Théseus!
Faidra;                                            Ach, vidím Hippolyt a.
V těch zracích nestoudných raá záhuba je skryta. Dělej, cokoli chceš, v tvých rukou nyní jsem. Sama nic nezmohu v svém zmatku nesmírném.
.;. Scéna ^.v
...Théseus, Hr.prcn.YTOs, Faidray Oinona,-Tmíramenos
iííÉSJitís: jsem rád, že štěstěnu zas duše moje hostí :íi :že -Vás j-paní má, .«NÍ v u é ruč
39
Fajdra;                                                          Prosím, dosti!
At neznesvětíte nadšení překrásné. Už nesmím něhu znát, jež v duši vaší žhne. Ach, byl jste -uražen! Štěstěna, žárlíc asi, mne, když jste v dáli byl, za oběť vybrala si. Zbytečné dáváte mně nehodné svůj cit, napříště musím se před vámi raděj skrýt.
Scén a 5; .■■ ■ Théseus, Hippo lytos, Thebamenos
Thésetjs:   Co v sobě ukrývá to zvláštní přivítání, synu?
HirpOLYTos:      To vysvětli t zná pouze vaše páni.
Leč jestli..pohne vás svým hlasem prosebným, pak, pane, dovolte, ať už ji nespatřím. A prosím, otče můj, ať dovoleno mi je navždy zmizeli z míst, kde Faidra s vámi žije.
Thžseus:   Chcete mě opusi.it?
Hippolytos:                           Já Faidru nehledá].
To vy jste. otče, byl, kdo v tento kraj ji zval.
To vase laskavost Troizenu pověřil a,
aby zde královnu a Aricii skryla.
V době, kdy jste byl pryč, já měl je ohlídat,
VŠák teti už nemusím se zdržovali so ad.
Dost dlouho po lesích mé zahal čivé mládí
se sokem nevhodným jen chabé boje svádí.
Nesmí m á udatnost, potupný rušíc klid,
slavnější krví teď si potřísniti štít?
Když vy jste míň. m Či let, než já teď počítám jich,
pak tyran nejeden i netvor v mnoha krajích
na sobě pocítil mohutnost, vašich ran.
Byl jste i mstitelem, jenž přišel nečekán
40
a mořské břehy dva lupičů drzých zbavil, aby se bez bázně svou lodí každý plavil. Ba, i sám Herkules, jenž vaše činy znal, při dalších úkolech jen na vás spoléhal. Otce mám slavného. Leč můj krok je tak vratký, že dosud nešel jsem ani ve stopách matky! Kéž moje odvaha se smí už projevit,
kéž mohu netvora vám k nohám položit......
jestliže nechal jste naživu některého — nebo ať krásná smrt v pamětí světa všeho zpečetí ony dny. jež zavřel hrdý čin, jímž dokázat bych směl, že vskutku jsem váš syn. Théseus:   Co vidím? Jaký děs to rodinu mou žene,
že prchá přede mnou jak stádo poplašené? Když hrůzu naháním, když nežádoucí jsem, proč jste mě, bohové, z vězení vedli ven? Jediný přítel můj, dík žáru nezkrotnému, tyranu z Epiru sel uloupiti ženu. já jsem mu, bohužel, pomáhal ze všech sil. Leč osud ukrutný nás oba zaskočil. Tyran m č překvapil slabého, beze zbraní. A Peiritliouv los mé srdce těžce raní: zřel jsem, jak netvorům jej barbar vydal v plen, jimž pozemšťanů krev je stálým pokrmem. Já v kobku podzemní šel odpykat svou vinu, jež leží v blízkosti už samé říše s línů. Po šesti měsících zrak bohů na mě pad: nebylo nesnadné strážného oklamat a zemi očistit od vraha ničemného. Netvorům napospas pak dal jsem tělo jeho. A když pln nadšení jsem pospíchal už tam, kde poklad převzácný, dík bohům, dosud mám, ba víc, když duše má, jsouc sama sebou zase, pohledem nejdražším radostně sytila se, •tu místo radostí mě vítal jenom chlad.
41
Prcháte přede mnou, když vás chci objímat. Jestliže príchod můj tu v hrůzu všechno m ční, já věru bych si přál být znovu ve vězení. Nu, mluvte! Byl jsem prý zde někým uražen. Rcete, kdo zradil mne. A proč jsem nepomstén? Země, jíž tolikrát má paže pomáhala, zlosynu beze ctí že ochranu by dala? Nic? Žádná odpověď? je možné, aby syn, jenž krev je krve m ty kryl nepřátelský čin? Nu pojďme! Těžké je; pochyby překonati. Vinu i zločince chci konečně už znáti. Ať Faidra vysvětli nárn svoje trápení.
Scéna 6.
hlppolytos, tseramenos
Hippolvtos:
Věř, jejich rozhovor mi hrôzu nahání, Chce Faidra, vášní svou tak mocně ovládaná, vlastním býí. žalobcem? Chce zatratit se sama? Bozi, co řekne král? Jak otrávený dým se láska rozlévá nad jeho obydlím. Jistěže i můj žár teď ve svém hněvu viní. Ach, jakého mě znal, a co je ze mne nyní! Neblahá předtucha mi nedovolí spát. Leč kdo je bez viny, nemá se čeho bát. Pojďme a zkoumejme, kteréže šťastné činy mohly by usmířit mé s city otcovými a lásku zjevit mu, jíž vzdát se Možná chce, kterou však mocí vší zničiti ňéŕhôže.
'F
DĚJSTVÍ ČTVRTÉ
Scéna i.
Théseus, Oinona
Théseus :   Co slyším ? Zrádce ten. v němž lidského nic není, čest otce vlastního chtěl uvést v potupení? Zač pronásledován jsem krutým osudem? Nevím, kam jdu, nevím, kde jsem!
0  něho! Dobroto, tak špatně odměněná! Ach, plány odvážné! Myšlenko zlořečená! Aby moli naplnit, svou lásku nerestnou, neváhal hanební k jít cestou násilnou.
Ten meč, jímž lásce chtěl vzít její sladké chvíle, já sám mu daroval, leč pro vzácnější cíle.
1  pouta pokrevná mu málo vadila!
Proč nestíh Faidřin hněv hned strůjce toho zla? Faidra svým mlčením přec kryla vinu jeho.
Oinona :    Spis Faidra Šetřila tím otce ubohého. Zděšena záměry hrozného milence a žárem zločinným, jenž pro ni zrodil se, Faidra se rozhodla, že smrtí všechno skončí, že navždy uzavře už nevinné své oči. Já ruku zachytla jsem v chvíli poslední. Mně tedy děkujte, že môžete žít s ní a že dík soucitu, který mám s ní i s vámi, přišla jsem říci vám, proč trápí se má paní.
ThÉsetis: .Hancbníkí Proto zbled, když zdravil jsem se
s ním. Měl strach, že v krátkosti hřích jeho objevím. Pramálo radosti v lom uvítání bylo
43
a chladné objetí mí přímo zamrazilo.
Tu lásku zločinnou, jíž syn můj sžírán je,
zjevil už v Aténách, anebo feprv zde? OmoNA:    Vzpomeňte, pane můj, na nářky královniny.
Už tehdy zrň dny" cit jí vrhal v duši stíny. Théseus:   A tady v Troízenč vše znovu začalo! Oínona:    já, pane, řekla vám vše, co se udalo.
V bolestech smrtelných však nesmím nechat.
paní,
a proto dovolte mi odejíti za ní.
Scéna 2.
T HÉSEUgj H1PPOI .YTOS
Théseus :   Bohové,- tady j c! .V ěřu se ■ nedivím; ■ ■ ■
že byl jsem oklamán tím hrdým vzezřením. Proč svůdce proradný teď na svém čele hostí znamení posvátné, patřící jenom ctnosti? A nebylo by lip, kdybychom poznali dle znaků určitých, kdo dobrý je, kdo zlý?
Hippolytos:
Smím se vás, pane, ptát,-kteráže smutná zpráva chmuří vznešený zrak.a klid vám nedopřává? Můžete svěřit.mi, proč -utratil se vás".klid?
Tis Ě8KU s:   Zrádče! -Máš odvahu ■ přede mu e .před st ou pi t ? jsi netvory kterého nebesa ušetřila, a jeden z lupičů, jež ničila má síla. Hnán hnusnou vášní svou, v níž není žádný cit, ehtčls v.-touze nečisté mé lože pospi nit. Co ještě-tady chceš? Což .není na tom dosti? Proč neuprclmeš z míst plných tvé hanebností? Proč nevyhledáš si pod -nebem neznámým kraj, který nesetkal se dosud s jménem mým?
44
jdi, zrádče, odtud pryč! A raděj nedráždí mne, sic hněv můj strašlivý tvou hříšnou hlavu stihne, K mé věčné potupě postačí docela vědomí, že má krev zlosyna zplodila, než aby tvoje smrt, jež hanbou mou by byla, všech skutků hrdinských mi slávu pošpinila. Prchej, a nechceš-ii, aby t č náhlý trest připojil k zločincům, jež neváhal jsem smést, pak dbej, ať hvězda ta, jež nad námi se třpytí, na cestu v tento kraj už nikdy nesvítí ti. Prchej! A pravím ti: krok tvůj ať napořád tě odtud vzdaluje. Zas čistý chci mít stát. A ty, ty, Neptune,, jemuž kdysi mé síly od vrahů proradných pobřeží očistily, vzpomeň, že v uznání těch činů statečných slíbil jsi vyplnit pak jedno z přání mých. Když v krutém vězení jsem trpěl bez pomoci, já.neobracel se k tvé nesmrtelné moci. Šetřil jsem pomoc tu, již -dais mi slibem svým, abych jí využil v případě vážnějším. Dnes prosím, Neptune: msti otce nešťastného, ať zrádce okusí teď sílu hněvu tvého. A jeho krví smyj nemravnou touhu tu. Tvá krutost zjeví mi tak tvoji dobrotu.
Hihvi.ytos:
Ach, z lásky zločinné mě Faidra obvinila! Hrůza tak strašlivá mou duši odzbrojila. Uder byl nečekán a tak mě ochromil. že k vlastní obraně už nenacházím sil.
Tu tovsV- Zrádče, vím, myslil jsi, že mlčením svým zprostí Faidra tě zločinu -brutální -násilnosti. Však meč svůj nesměl bys nechat, jí, prchaje, meč. který zradil tě a jenž tvým soudcem je. -Anebo zločin svůj jsi měl už dovršiti ■'■'■ ä riŕiŕáz uloupit jí řeč i cr\t žití. ;.: .
45
HippoLYTOs:
Tak utrhačnou lži popravu rozhněvali, měl bych vám pravdivě vše vysvětliti, sám. Leč nechci dotýkat se věcí, jež vás bolí. Jen ohled vůči vám mí mluvit nedovolí. Aniž chci zvětšovat, pane, váš těžký žal, rád bych, abyste přec můj život prozkoumal. Přečin vždy předchází zločinu velikému. Kdo zákon poruší jen kú prospěchu svému, nakonec zn osvětí i práva posvátná. Stejně lak jako ctnost, i zločin stupně má a nikdy nepřejde, kdo žije. v nevinnosti, pojednou na cestu nejvyšší zvrácenosti. Den jeden nezmění ctnostného jedince v zlosyna, ve vraha či v zrůdu dokonce. Mě matka hrdinná svýfti ňadrem odkojila a. j á krev nezradily jež i mou krví byla. Nadto pak Pitheus, jenž zván je mudrcem, mi učitelem byl, než z domu vyšel jsem, Nechci teď stavět se do lichotného světla, leč jestli jaká ctnost kdy v srdce moje slétla, pak je to, pane můj — to buďte přesvědčen — nenávist, k zločinu, z něhož teď nařčen jsem. To o mně známo je po celém Řecku dosti. Casio jsem on» ctnost přepínal k ukrutnosti: lid ví o zármutku, jenž druhdy stíhal mne. Den čistší nemůže být nežli srdce mé, a přesto Hippolyt prý v lásce zakázané... Théseus :   Tvá pýcha, zbabělce, tvým soudcem se teď stane Vím už, proč chladem tvým nic v světě nepohne Jen Faidra vábila tvé oči bezectné . a žádnou jinou z žen jsi nemohl být zmámen, protože nelákal, tě cudné lásky plamen. Hippolytos:
Ne, otče! Srdce mé, proč to dál ukrývat,
.10
láskou, jež cudná je, nechtělo pohrdat:.
U vašich nohou zde vyznávám pravou vinu:
já, i přes zákaz váš, miluji, láskou hynu.
Mám Arid i rád, patřím jí docela.
To dcera Pal!autů vám syna zmámila
a já ji zbožňuji. Celá má duše, pane,
přes vaše zákazy jen pro tu dívku plane.
Théseus:   Bozi! Ty miluješ? Ach ne, toť hrubá lest, jež ospravedlnit má přestupkem tvou čest.
Hippolytos :
Já po Šest měsíců se musei lásky stříd.
Tak dlouho ji mám rád. Teď musím vám to říci.
Což nic vás nezbaví krutého omylu?
Měl bych snad přísahou se bránit tomu zlu?
Ať země, nebesa, ba příroda ať celá...
Théseus:   Vždy křivá přísaha zločince krýti měla. Dost, přestaň, ušetří mě trapné rozmluvy, když pochybná tvá ctnost mi nic víc nepoví.
Hípppolytgs; ■.■
Má ctnost vám připadá i pochybná i lstivá, leč Faidra v srdci svém jinak-se na mě dívá.
Théseus ;   Tvá drzost nestoudria mi žňóvu bere kli d.
Hippolytos:
Kam chcete abych šel a kdy mám odejít?
Théseus:   Byť město Herakla tě krylo sloupy svými, já bych se domníval, že příliš blízko jsi mi.
Hippolytos:
Obtěžkán nevinně tak hrozným zločinem, kde najdu přátele, vámi jsa opuštěn?
Théseus :  Jeti se zvrhlíky hleď žít v přátelském teď svazku, kteří ctí nevěru á krvěsmílnou lásku, Se zrádci přátel se, již bez cti jak ty jsou, řl snad i ochranu li nyní poskytnou.
Smiktva ;i nevěry ŕcí vaše plná byla.
47
však Faidra, a ni: já, se z matky narodila a z krve, o níž je, pane, přec známo všem, že plna hříchů je, z nichž já jsern obviněn. Théseus:   Go? Jsi snad obe ti své vlastní zběsilosti?
Naposled říkám ti: Zbav mě své přítomnosti i
Jdi, zrádče! Nečekej, že otec zuřivý
z těchto míst veřejně tě.s hanbou vypoví.
Scéna 3, .
Théseus .
Théseus:   Bídní ku, kroky tvé vstříc, jisté smrti spějí.
Neptun— při řece té, před níž se bozi chvějí — slovem se zavázal, že vykoná můj trest. Bůh mstitel naj de. tě,na kterékoli z cest. Mel jsem tě rád. A věz. že přes urážku tvoji, mé nitro o tebe se v této chvíli bojí. Však ty sám nu tils mne, abych tě potrestal. Kdo víc byl potupen, kdo zažil větší žal? Bozi, vy vidíte mou bolest přenesmírnou; mohl jsem nechat žít dítě s tak velkou vinou?
.:Scóna: 4....
Faidra,-Théseus
Faidra:     Spěchám,.ach pane, k vám a tonu v obavách. Až ke mně pronikl váš hlas,.z něhož jde strach, a věru-děsím se, že hrozbu vyplníte, , Jc-li však ještě čas, tišetřte vlastní dítě, vždyť vaše krev to je. Přišla jsem prosit vás :;;•;•-.:•... nedejte slyšet mi mučené krve h i as
48
a hrůzy zbavte mě, v níž navěky bych žíla, kdybych snad krví tou vám ruce potřísnila. Ne, paní, v krvi své já ruce nesmočím, leč přesto setká se ten bídní k s trestem mým. Sám jeden z bohů vzal zasvé to potrestání. Neptun jej zabije, a pomstí vás tak, paní. Neptun jej zabije! Copak hněv otcův smí... Ach, bojíte se snad, že nevyhoví mi? Raději vyslyšte inc. přání oprávněné a vpravdě zjevte mi synovy činy temné, ať zášť má chladnoucí zas hoří plamenem.. Vy sama nevíte, jak v hněvu zběsilém vás hrubě urážel zločinec onen lstivý, Prý jenom podlou lží se vaše ústa živí. Jen Aricii prý dal všechnu víru svou a srdce celé.,.
Jak?„
Řekl to přede mnou. Leč já jsem. odmítl lest syna proradného. Doufejme v Neptuna a v spravedlnost jeho. Teď k jelio oltáři se půjdu poklonit, abych mu připomněl, že splnit má svůj slib.
Scéna 5,
Faidra, sama
(Meäel. Zpráva ta:mé duše dotýká se ; 1 >■ 'heň -.v srdci iftěm se rdzh ořívá zase. 11.!«, strašné sdělení mě .bleskem zasáhlo. J;í jsem přec-běžela, napravit vlastní zlo, üňálííti prchajíc 2 náručí Oinoniná, 1 í t hana výčitkou, již těžkla moje vina. Kdo vi, zdá lítostí soužena nesmírnou
49
já nezměnila bych se v obžalovanou. Možná, že kdybych řeč tak náhle neztratila, tu pravdu strašlivou bych. sama prozradila. Hippolyt miluje, vsak pro mě nemá cit. Proč Aricie však má jeho srdce mít? Když přísným zrakem svým a n bií prosným čelem bránil se lásce mé, tu v nitru rozechvělém jsem víru sytila, že vůči každé z žen tak jako vůči mně zůstane uzavřen. Ted jiná žena však hrdý stud prolomila a očím bez citu se stala náhle milá. Možná, že do srdce mu vede mnoho cest, a možná, že jen mne nemůže v srdci snést. Toho jsem, bohové) já zachrániti chtěla!
Scéna 6. Faidra j Oinona
Faidra :     Vis, drahá Oinono, co jsem se dověděla ?
Oinona :    Ne, alt: chci vám říct, jak rozčilena jsem.
V žilách mi. stydla krev, když vyběhla jste ven svou vášní ošidnou znovu jsouc popouzena.
Faidra :     Oinono, představ si! Patří mu jiná žena!
Oinona:    Cože?
Faidra :                On miluje a jsem' si jista tím!
Ten krutý nepřítel, jenž zdál se nezkrotným, jenž úctou pohrdal, jejž slza nedojaia, ten tygr divoký, kterého jsem se bála., je zkrocen docela a šťastným vítězem je Aricie prý, již chová;.y srdci :svém.
Oinona :    Kdo? Ariel e. ? ■ ■■
Faidka :                       ■. • :■. Ach! Bolesti nepoznaná!
Proč musí právě mČ- zasáhnout nová rána.
50
Vše, čím jsem trpěla, obavy, touhy, vztek, má vášeň nezkrotná i hrůza výčitek i odmítnutí zlé i strašné pokoření, nic proti lomu zlu, jímž nyní trpím, není. Oni se milují! Což slepá byla jsem? Jak scházívali se? Ocl kdy? A kdepak jen? Tys všechno věděla. Proč jsi mě nechránila? Proč vše o lásce té jsi včas mi nezjevila? V hovoru, v zábavě Často je bylo zřít? Co lesy hluboké, dávaly jim svůj kryt? Ach běda! Bez zábran se mohli stýkat zcela a sama nebesa cit za nevinný měla. Výčitka nevrhla stín v jejich Šťastné dny, z nichž každý jasný byl a láskou průzračný, A já, již od mít svět jak cosi zbytečného, jsem prchala před dnem, před jasným světlem
jeho. Jen smrt j e bohem mým, jehož jsem vzývala, prosíc,.aby.můj žal ukončil docela. Byť v ústech jenom žluč, byť v očích slzy samé. I                              pro ty,.co dívali se příliš zblízka na mne,
já plakat nesměla ukrutnou bolest svou, leč tajně chutnat ji jak rozkoš pochmurnou. Pod čelem nevinným já musela jsem krýti f                              zmatky, jež nesměly mé oči zarositi,
j            Oinona:    Co dá mu marný cit? A čím se stane jí?
Vždyť neuvidí se, I      ■■■■ Faidra"            .   .                Navždy se milují!
I                              Zatímco mluvím tu, ach, strašné pomyšlení,
I                              přelstili milenku, jež při smyslech už nem.
I                              Třebaže vyh n aiwt ví.obá. dva rozdělí,
J                              že spolu budou vždy, přísahou stvrdili.
]                             Jak mé vše Uráží! Já trpěla už dosti,
I              •               OinonOj soucítměj -Si'möu krutou žárlivostí.
:'i|^^-:^(í:X^yr;í;'-V; //SvirSí^í^yS: M čAřáci í:;-téď {A.ť manžel ífiózveůtié '..
51
zaši! proti ní, když je z té krve proradné. Ar lehkým troštem však nesrovná, všechno zase; zločinům bratří všech, ten sestřin vyrovná se. V záchvatu žárlivém jej sama poprosím. Co dělám? Co Loje? Co s rozumem je mým? Žárlím, a Thésea jdu prosit o záchranu! Manžel je naživu, a já —já láskou planu! Leč koho srdce mé chce světu uloupit? Při pouhé myšlence se musím studem rdít. 5 Míra mých zločinů jemným" dovršena: i krvesmilstvím a lží jsem cele prostoupena. | Mé ruce vražedné jsou ochotny mé mstít a v krvi nevinné žár zhoubný utopit. Strpím v své Špatnosti, aby na moje Čelo Slunce, z nějž pocházím, dokonce pohlíželo. Otec a bohů. pán je jedním z předků mých a vesmír nebeský je pln mých příbuzných. Musím se ledy skrýt v hloubi pekelné, sluje. Co dim? Tam urnu přec můj otec opatruje, již osud, říká se, vložil mu do rukou. Zemský iid Mi nos prý tak dělí stidhou. svou. Stín jeho zděšený se zachvěje jak svíce, až dcera nehodná u něho objeví se, aby se vyznala z všech napáchaných zel, jichž ohlas nevnikl až dosud do pekel. Co řekneš, otče můj, pří této podívané? Už zřím, jak urna tvá pojednou k zemi padne,
už zřím, jak stane se— chtěje mne potrestat......
z otce, jenž miloval, své krve krutý kat.
Odpusť! Zlá bohyně tvůj rod kdys zatratila:
má vášeň zběsilá je plod jejího :díla.
Mé srdce ubohé však nikdy nebralo
z těch plodů hanebných, jež nese toto zlo.
Do chvíle poslední jsouc zajátkyní jeho,
vzdávám se v bolestech života ubohého.
52
O)Nona :    Zažeňte, paní má, tu hrůzu nemístnou.
Jinýma očima hleďte na chybu svou.
Vy milujete, že? Proč s osudem se bíti,
když kouzlem spoutal vám navždycky vaše žití ?
Copak snad žádnou z žen nepotkal tento div?
A neničila už z nás mnohou láska dřív?
Slabost přec běžnou je vlastností u člověka.
Proč osud lidí všech vás, smrtelnici, leká?
Vy naříkáte si na svoje dávné j ho.
Leč také bohové z Olympu samého,
ti, kteří činy zlé trestají svými hromy,
vstoupili, nejedno» ve svazek nezákonný. Faidka:     Co slyším? Nebylo už dost těch strašných rad?
Což mě chceš navěky svým jedem sytit snad?
O nešťastná! Jen hleď, jak jsi mě zahubila!
Když dnům jsem prchala, tys mě jim navrátila.
Tvým prosbám dala jsem v plen povinnosti klid.
To tys mě vedla tam, kde dlel i Hippolytí
Co jsi to spáchala? Proč ústy bezbožnými
jsi očerňovala život i jeho činy?
Smrt jeho zaviníš. Vždyť přání bezbožné,
jímž král se mu chtěl mstít, bůh možná vyslechne.
Nechci té poslouchat! Odejdi, ohavnice!
Ať temný osud můj už může naplnit se.
Kéž nebe odmění tu strašnou práci tvou!
A kéž by pak tvůj trest byl navždy výstrahou
všem., kteří jako ty podlými intrikami
vladaře nešťastné tak nebezpečně mámí, : že se pak n echají svým si abým srdcem vést
:n a cestu zločin u, jež ■ nejh orSi jež cest! Ohavný líchofoiík, jenž blízko krále žije,
z všech trestů nebeských věru ten nejhorší je! QtŇONA (samci); . • ■ ■■:
Bozi! Já sloužila jí celým žití 111 svým!
A to je odměna! Však si ji zasloužím,
53
DĚJSTVÍ PÁTÉ
Scéna r. HippoLYTOs, Arioie, Ismena
Aricie :      Proč, pane,- mlčíte v tak nebezpečném čase?
Otce, jenž vás má rád, proč dále klamat, ptám
se? Jestli přes slzy mé chcete, vy ukrutný, navždycky rozdělit naše společné dny, pak jeďte. Opusťte svou smutnou Aricü. Však život chraňte sL dřív než váš dálky skryjí, stejně tak jako čest před výtkou hanebnou, a otce donuťte, ať zruší prosbu svou. Ještě je k tomu čas. Co za rozmar vám velí dát vše, i sebe, v plen krutému nepříteli? Promluvte s Théseem!
Híppolytos ;                                     Dobře, že mlčel jsem!
Míl bych mu říci snad, kterak byl zneuctěn? Ci slovy vyznání nade vše upřímného rudý stud vehnat bych měl v čelo otce svého? Jen vy jste poznala tajemství ohavné. Jen vás a bohy má k úlevě srdce mé. Zjevil jsem vám i to (suďte, zda láska jste má), o čem jsem přesvědčen, že nikdo vědět nemá. Znáte vsak podmínku, jež zpečetila to: ve vaší paměti vše budiž ukryto a ústa přečistá ať nikdy nftvypoví ten příběh strašlivý jakýmikoli slovy. Na neúplatný soud můžeme spoléhat: vždyť bozi mají proč mi za pravdu teď dát.
54
A Faidru postihnou, snad za rok až, snad dříve, za její zločiny pak tresty spravedlivé, To jediná je věc, o niž chci prosit vás. Ostatek velmi rád dáni hněvu napospas. Leč pouta strhněte, jež otroka z vás činí, a provázejte mě, prchněte se mnou nyní. Zde jenom hanba je, Nelpete na místech, kde dokonce i ctnost má otrávený dech. Zmatek, jejž ne milost má vyvolal;!, všude, pláštěm při odchodu vám spolehlivým bude. Všechno vám k útěku sám mohu zajistit.
Až dosud záštitou jen mě jste směla mít......
teď mocní ochránci při naši za svou vzali: Sparta nás k sobě zve, Argos nám kyne zdáli, K společným přátelům se tedy uchylme, dřív nežli Fa i dra zlá v chtivosti ukrutné nám vezme korunu a majetku nás zbaví, aby vše synovi mohla dát do zástavy. Teď příležitost je, nutno ji uchopit... K čemu ty rozpaky? Máte strach se mnou jít? Váš prospěch vede mě k tak odvážnému plánu. Jak to, že jste jak led, když já tu ohněm planu? Obavy z vyhnanství vám ubírají sil? Arície:      Ten útěk, pane můj, by mě jen potěšil! Jak ráda spojila bych s vaším svoje žití, kdybych se v ústraní před. lidmi mohla skrýti! Leč když nás neváže nejsladší ze všech pout, já se ctí nemohu teď s vámi uprchnout. Víra, že čest nezradím, když vzala bych. si s vární volnost, již otce váš tak dlouho odpírá mi. Tím z lůna rodiny já přece nepřehnu, a utéci snad smí, kdo zmizí tyranu. .■: Vy milujete mě, vsak povést moje by tím.., HiPPöiiYTOs:
Ně, ne! K čemu se bát? Vždyť i já totéž čitím.
...                          35
Mč záměr vážnější zavedl, drahá, sem. Chci. aby prchla jste společně s manželem. Svobodni v neštěstí, jak nebesa to chtěla, na lidských zákonech jsme nezávislí zcela. Sňatek přec nemusí být hlučným obřadem. Tam u bran Troizeny vévodí hrobům všem, kde z rodu našeho jsou vládci pochováni, chrám strašný, jehož se pokrytci všichni straní. Zde křivou přísahou nešpiní nikdo čest, poněvadž stihl by joj okamžitě trest, 2e smrtí končívá ta trestající rána, lež nikde není snad ví o než tam obávána. Tam, včříte-Ii mi, své věčné .lásky cit slavnostní přísahou můžeme zpečetit. Svědkem nám bude bůh. jemuž se tam vše klaní. Ten námi nahradí otcovské požehnání, A každý z bohů .všech kéž vaše j rn éno zná. I cud n á Dí ária; jimoria vznešená i všichni, bohové zajisté zaručí mi svou vzácnou přízní to, co já dal sliby svými. Aricie:      Prchněte! Rychle pryč! Můj princi, jde sem
král! Zůstanu, aby snad náš záměr nepoznal. Jděte! A průvodce mi tady nechte, pane, ať k vám pak zavede mé kroky uspěchané.
Scéna 2.
Théseus, Aricie, Ismena
Ó zjevte, bohové, mým očím zmateným pravdu, již v zoufal siví sem.hledat přicházím. K útěku, Ismeno, bucT, prosím, připravena.
Théseus: Aríííie:
56
Scéna 3.
Théseus, Aricie
Théseus :
Aricie :
Théseus:
Aricie :
Théseus:
Aricie :
Théseus ;
Aricie;
Tiu si:uš:
Jste, paní, pobledlá — a trochu poděšena.
Smím se vás otázat, co tu chtěl Hippoíyt?
Přišel se, pane můj, naposled rozloučit.
Rebela zkrotila jen zraků vašich síla
a první lásky cit vy jste v něm probudila.
Nechci vám utajit v. pravdy byť jenom díl:
hněv nespravedlivý syn po vás nezdědil
a jako na špatnou též na mč nedívá se.
Vím, že jste nítrá svá dal i.v plen věčné lásce.
Však jeho srdce je jak prelétávý pták.
Ostatním jako vám přísahal prave tak,.
On?                        ......
Hlídat měla jste.to srdce pohostinné.
Což neuráží vás, když patří ještě jiné ?
Kterak vy můžete strpět strašlivé lži,
když život, přečistý.pomluvou uráží!
Tak málo vidíte do srdce svému synu,
že nerozeznáte nevinnost ocl zločinu?
Vás zrak je oslepen a hrozná nenávist
brání mu vidět ctnost, již si je každý jist.
Toť příliš, dál ji v plen zrádnému
pomlouvání.
Ach, odvolejte už svá vražednicka přání.
Což nebojíte se, že nebe ukrutné
v své zášti proti Vám tu prosbu vyslechne?
Často, když-Spokojí se dary obětními.. • -svou přízní trestá nás tak vlastně za zločiny. . :NadariTío snažíte se jeho podlost krýt. .-.:Vý nevidíte ho, -zaslepuje vás cit. . : I LéČ j á znáni svědectví, jež pokaždé nás raní,
svědectví n*ívčh *]?.. A j? je viděl, paní!
57
Arície :      Jen pozor, pane můj i Vy v statečnosti své jste lidstvo zbavil až obludy nejednč. Však nezhynulo vši;, ba mohla objevil se jedna.., Ach, proč váš syn nedovolí říct více? Znám úctu, kterou vám i nyní zachoval, a vím, že nechtěl by, abych mluvila dál. Týž stud at vede teď můj krok z tohoto místa, abych tak mohla být svým mlčením si jista.
Scéna 4.
Théseus, sám.
Théseus:    Co tím jen myslila? A co je za slovy, která nic ncřckňou a jenom napoví? Mají lstí pochybnou mě náhle oslepiti? Dohodli se ti dva, že zničí moje žití? A proč i přes můj hněv, jímž nyní zmítán jsem, já slyším naříkat hlas teskný v srdci svém? Ten soucit podivný mě děsí a zas rmoutí. Chci ještě jedenkrát Oinonu vyslechnouti. a hloubej zabývat se oním zločinem. Stráže, ať Oínona teď sama přijde sem!
Scén a 5.
Théseus, Panopa
Pa.nopa:    Ač neznám, pane můj, záměry královniny,
přec strach mi nahání stav, v němž se octla nyní.
Smrtelné zoufalství lze na tváři jí číst,
jež bez života je jak uvadnuvší list.
A navíc Oínona, již s hanbou propustila,
svůj život nešťastný letí v moři ukončila. Nikdo už nepozná, co k činu vedlo ji, protože hlubiny ji navždy ukryjí.
Théseus:   Co říkáš?
Panopa :                    Její smrt nedala klid mé paní.
Ta v zmatcích utápí svou duši bez ustání. Když někdy ulevit chce skrytým bolestem, tu hýčká děti své v náručí slzavém. A náhle, jako by na cit svůj zapomněla, s hrůzou zas odstrčí ta nevinná dvě čela. Krok vratký dává jí náhodě napospas. Její zrak zmatený už nepoznává nás. Třikrát začala psát. Jak myšlenky však mění, pokaždé zničila ty listy v okamžení. Pojdte ji zachránit. Prosím vás velice.
'1 h és b u s:   Oinona mrtva j e! A Faid ra zemřít chce.
At syna přivedou, ať čest: svou znovu brání, já jej chci vyslechnout, ať přijde bez meškání! (Sám)
Nepříme, nespěchej s neblahým darem svým a raděj nesnaž se vyhovět prosbám mým. Snad špatným svědectvím jsem podlehl v své
zlobě a předčasně jsem vznes tu krutou prosbu k tobě. Kdybys mě vyslechl, zoufal'bych v srdcí svém!
Scéna 6.
Théseus,- Theramenok
Théseus: Tos, Th era men e, ty? Copak je se synem? Od dětství útlého jej máš přec na starosti. Však pláčeš! Jaký žal tvé srdce opět hostí? On dělá syn?
59
Theramenos:                  Měl jste se o něj starat dřív!
Teď všechno marné je, Hippolyt není živ. Théseus:   Nebesa! Thek.am.knos :           Zemřel muž s vlastnostmi převzácnými
a, odvážím se říct, bez sebemenší viny. Théseus:   Mftj syn je mrtev! Ach! Já chtěl se n smířit,
leč nebe rozhodlo, že .musí odejít.
Jak zemřel? Kdy a kde? Jaké jej stihly rány? Theramenos:
To, pane, stalo se, jak vyjeli jsme z hrány.
Seděl na voze svém, V průvodu okolo,
jenž v smutek hroužil se, slovíčko nepadlo.
Zamyšlen sledoval syn cestu na Mykény.
Otěže přes koně měl volně přehozeny.
Ti oři nádherní j jež druhdy zřeli jsme
vzpumé ä divoké;.léč jeho poslušné,
šli, jak by život zhas v každém tom těle vraném.
Zdá se, že sdíleli i smutek se svým pánem.
Však náhle hrozný křik, jenž zhloubi vln se
zdvih,
ve chvilce rozmetal mír těch míst poklidných.
A z nitra zemského zazněla v okamžiku
neméně strašlivá odpověď lomu křiku.
V té chvíli změnila se naše srdce v led,
I koně zlekaní naježili svůj hřbet.
Mezitím v. hladiny, jež bouřlivě se dmula,
obrovská hora .vod se s hlukem pozdvihnula.
Jak vina vystoupla až k nám pak nahoru,
vyvrhla s proudem vod obrovskou příšeru.
Dva rohy hrozivé zdobily její čelo
a žluté šupiny jí pokrývaly tělo.
Nezkrotná obluda, drak nejdivější z všech.
svíjela mocný hřbet, v tisíci záhybech. Strašlivý její řev pobřeží zděsil celé.
I nebe z hrůzy té se zdálo rozechvělé.
60
Země se zhrozila a vzduch byl samý jed.
Vlna, jež nesla ji, zděšeně couvla zpět.
A lidé, vidouce marnost své chabé síly,
do chrámu blízkého se spěšně uchýlili.
Toliko Hippolyt, otci v tom podoben,
své koně zastavil a prudkým oštěpem
zasáhl obludu. A ruka jeho jistá
hrot. kopí zabodla v nejcitlivější místa.
Šílená bolestí obluda skočila
koním až pod nohy a zde se svíjela
v své křeči poslední, zatímco z její tlamy
šel oheň, dým a krev. Tím koně zcela zmámí,
takže se vyděsí a v hrůze nejvyšší
uzdu už necítí a pána neslyší.
Ten plýtvá silami v zbyt cením zápolení.
jJdidlo postroje se teplou krví pění.
V tom zmatku strašlivém prý někdo boha zřel,
jak bodcem kovovým běh koní pobízel.
Strach žene spřežení přes rokliny a skály.
Pak praskne naprávaj vůz v prachu cest se válí
a v jeho sutinách statečný Hippolyt:
nemůže z otěží své íuce vyprostit.
Mou bolest omluvte. Nic v žití neprehluší
ten výjev strašlivý a žal, jenž cítím v duši.
Já viděl, pane můj, já viděl, jak váš syn
byl vlečen po zemi svým vlastním spřežením.
Když koně mírnit chtěl, ti zděsili se pána.
Tělo mě! krvavé, tvář byla rozedrana.
Nad celou krajinou zněl křik náš zoufalý.
Posléze v běhu svém i koti ě. ustaly
a těžká únava jim svázala běh vratký
v místech, kde v hrobkách jsou všech králů
pozůstatky. ■Rychle jsem vyběhl, za mnou i družina, 1-c.; <■■■.!, j c/ krví je převzácnou značena.
61
Na skalách ulpéla i v houš dnách a hloží,
kde víasy vyrvané krvavou stopu množí,                           ľ
Jménem jej zavolám. Podá mi niku svou
a zmírající zrak pozvedne s námahou.                              i
„Nebesa," zašeptá, „nevinný život drtí.
0  Aricii dbej, příteli, po mé smrti.                                    |: Až pozná s lítostí můj otec jedenkrát,                                ř ž e n echa! zbytečné'. své ditě umírat, f. pak rci, že moje. krev jej 'tenkrát ňéobviní,
bude-Ii laskavě se chovat k zajatkyni.                                 !:.
At dá jí..." U tech slov vydechl hrdina,                            |
tvář zůstavirje nám, již nikdo nepozná.                              ]j:
Obětí bohů byl a záští strašlivého,                                     '
v němž úklad nepoznal, žel, vlastní otec jeho.
Thésesjs :   Môj syn! Já oloupil se o naděje své!
Jak neúprosní jste v své službě,.bohové! Výčitka.smrtelná ať navždy v srdci bije!
Ther amends:
Tu objevila se v těch místech Aricie.
1  přes váš hrozný hněv za Hippolytem SI a, aby v něm před bohy přijala manžela. Blíží se. Vprostřed trav to rudou krví dýmá. Vidí — ach, ubohá je duše milenci na........
že její Hippolyt tam leží znetvořen.
Na chvíli zaváhá v tom strašném žalu svém
a nepoznávajíc toho; jejž zbožňovala,
ač před ní mrtev byl, na živého šé jDtala.
Poznavši posléze,'že přec jen mrtev je.
svým smutným pohledem na bohy žaluje,
a jak by z jejích žil unikl život rázem,
u nohou milence s výkřikem padne na zem.
Ismena klekne k ní a v pláči přehořkérn
vrací ji životu, jenž není životem.
A já jsem přispěchal, ač žít už netěší mě,
abvch vám u nohou složil své těžké břímě,
62
jež zmírající syn v mé srdce vložil tím, že pro vás pověřil mě přáním posledním. Leč právě přichází nepřítelkyně jeho.
Scéna 7.
These us, Faídra, Ther amen os, Fanopa, stráže
Théseus:    Můžete, šťastna být! Už nemám syna svého. Jak všechny obavy i podezření zlé, jež chvěly srdcem mým, byly, ach, pravdivé. Můj syn už nežije! Svou oběť vezměte si! Právem či neprávem, radujte se z ní přeci! Dnes vím, že nejednou jsem v žití klamán
byl. Když vinila jste ho. já v zločin uvčřih K věčnému pláči je má duše odsouzena. I život, proradný nic pro mě neznamená, neboť mé bolesti už syna nevrátí, a může nanejvýš zvýšit mé neštěstí. Chci od vás pryč, chci najít místa jiná, chci prchnout obrazu znetvořeného syna. Smrtící vzpomínkou sužován napořád, z celého světa chci sám sobě- výhost dát. Mou nespravedlnost odsoudí v celé zemí. ■■■■■... a vlastní proslulost jenom trest, zvyšuje mi, ■ Být prostým občanem, lépe bych se moh
skrýt. Pro přízefí bohů všech maje teď nenávist, .   protože obrací šé v smrtonosné rány, . nechci už rušit je marnými modlitbami. Ať dají cokoli v dobrotě zlověstné, už nenahradí tím, co vzali duši mé. i \ídŔä:"- . V mlčení zločinném už nelze déle žíti.
6
Théseu
;s:
Faidra:
Panopa:
Thžseus :
Oběti nutno je nevinnost navrátiti. Váš syn nic nespáchal!
Co ztiší bolest mou? Můj syn byl odsouzen jen vaší zásluhou. Myslíte, ukrutná, že omluva tu staří? Můj čas už vzácný je. Vyslechněte m č radši. To já jen vrhla jsem svůj cizoložný zrak na syna cudného, nikoli naopak. Nebesa.v moji hruď neblahý oheň dala a hnusná Oinoiiapak zločin dokonala. Měla strach, aby ten, jenž vášeň moji znal, otci a vladaři snad všechno neudaj*/ A tak mé slabosti, proradná, zneužila k tomu, že před vámi sama jej obvinila. Za zločin pykala. Hněv můj nemohouc snést, ve vlnách nalezla přespříliš mírný trest. Meč dávno skončit moh hříšnou pouť mého těla. Však zneuctěná ctnost by tím. jen utrpěla. Chtěla jsem výčitky obnažit přiznáním a potom vydat se na cestu k zemřelým. V žílách mi proudí jed a pozvolna mě mámí, jed, který' do Atén Médea přinesla mi. A teď už do srdce si cestu razí snad, protože umdlévám a cítím zvláštní chlad. Skoro už nevidím« všechno je v mlze zcela, nebe i manžel můj,.jehož jsem urážela, A.smrt, jež zrakům ■ mým: teď bere všechen jas, mnou pošpin čirým dnům jde navracet jej zas. Umírá, pane můj!
Proč tak hanebné Číny nezmizí z paměti jak ta, již skryjí stíny? Teď půjdu, poučen jsa strašnou chybou svou, promísit slzy své, ach, s krví synovou. A budu objímat zůstatky jeho těla a pykat za přání, jež zločinem se chvěla.
Poctu, mu vzdejme však, kterou si zasloužil! A duši zesnulou abych teď uklidnil, ať, třeba její rod rozséval nepokoje, z milenky synovy stane se dcera moje.
Konec
6.i
NAD  RACINOVOU FAIDROU
Jeden francouzský kritik napsal zlomyslnou vetu, že na velkých autorech je obdivuhodné to, že dovolují pozdějším generacím, aby si mezí sebou nerozuměly. .Sotva kdo vsak hodil ošemetnější jablko sváru než velký tragický básník francouzského klasicismu Jean Racine (1639-^(699). Dos ta-!a-li se literární historie a kritika ve Francii i mimo ni nad Racinovým dílem už tolikrát do křížku, pak je 1.0 především proto, že Racine není už od počátku i&. století pro evropskou  literaturu pouze „velkým autorem",  ale zároveň nejryzejším vtělením národního vkusu a nejdokonalejším představitelem estetické doktríny -- klasicismu. Po celé osmnácté století a někde i déle trvala francouzská kulturní hegemonie a nadvláda klasického vkusu nad jevišti a literárními katedrami od Lisabonu až po Petrohrad. Není divu, že po celou dobu román liek é mkubace, a zvlažte za „romantické bitvy" samé, je právě Racinovo dílo nejsilnější baštou klasické obrany a zeje proti němu namířen hlavní nápor romantického útoku. Polemika s klasicismem je /.pravidla polemikou s Raci u cm — to platí i v pozdějších dobách, kdy se „klasický" názor na Racinovo dílo účinkem nových a nových interpretací a kritických koncepcí změnil, zkomplikoval, dokonce „zromant.izova}", Ve své vlastí zostal „parádní kůň francouzského jeviště", jak Racina nazval Schiller, estetickým paradigmatem v boji za klasicismus, za. „národní vkus" až do dneška. Protože je to zápas dlouhý a komplikovaný, z jedné strany usilující o čistotu národního kulturního odkazu, z druhé živený úzkoprsým nacionalismem a reakční politickou apologetikou, je i kritický zápas o Racinovo dílo složitý a odstíněný. O tom více než co jiného poučuje bibliografie radnovské literatury.
66
:.':Semeiio racinovského sváru nevyklíčilo však jen v diskusích o vývoji francouzské literatury a o problémech klasicismu. I kolem básníkova života a díla samého vyrostla řada problematických otázek, které romanistika už desítky let s menším nebo větším zdarem řeší. Racine člověk a umělec je vůbec moderní vědě větším problémem než například dva ostatní členové velkého trojlístku měšťanských dramatiků XVII. století, Corneille a Moliěrc. Byl by to dlouhý výčet tezí a antitezí, reálných i vy spekulovaných, o které se vedl spor. Byl Racine jemný a něžný otec rodiny, nebo brutální karierista? Citlivá křesťanská duše, nebo Helén chodící celý život s maskou? Jansenista propadající proti své vůli svodům světa, nebo světák s červem jansenismu v srdci? Byl to mravní rigorista z Port-Roy ahiř nebo pompézní křesťan versailleského dvora? Je svou podstatou lyrik, horce vášnivý a senzibilní, nebo dramatický talent první velikosti? Podal svou tragédií esenci helénismu, nebo psychologii ludvíkovského dvora? Je Faidra čistým výrazem pohanského helénismu, nebo rukou podanou ■PortiRoyalu-na usmířenou? Je pravým Raci nem Racine veselé Paříže, podezřelých dobrodružství, divadla a jeho zákulisí, nebo kajícník klekající pnul svým učitelem z Port-:Roya!u, zbožný samotář, autor dvou křesťanských tragédií? ..Ve .stovkách odpovědí na tyto a jiné problémy je věrný obraz Racinova literárního osudu, ať už jsou otázky reálné čí nikoli a stanovisko toho či onoho racinovce fundované ..tiébb Vpovrchn í.
*
Jéän Racine je už od osmnáctého století považován za .„lieJČiSťaiho" autora klasicismu, csielifké koncepce, která v evropských literaturách zrála od renesance a našla '.vélu> »cjvřiMlio kodifikátora ve Francii v Racinovu sou-rasníkii :i priidi Nicola.su Boil sau ovi, autorovi Umíní b thai r h'h'i  . 1 <>■;);. Jádrem klasicistní koncepce umění je
6/
přesvědčení, že krásné je v umění to, co je. všem lidem společné, ij. co je neproměnné dobou — tedy věčné —, co je neproměnné mís Lem, národní a společenskou příslušností, co není výjimkou, nýbrž pravidlem. Ideálem klasicistní estetiky a klasicistního umění je tedy Slovík vůbec, lidská obecnina, věcný pravzor člověka, to, co je člověku všech dob, míst a společenských určení společné. To, v čem se lidé od sebe liší — dobou, místem, společenským osudem, psychickou' výjimkou —klasicistního estetika nezajímá. Právě v tomto bodě, v otázce podmíněností umělce dobou, prostředím, třídní příslušností a jeho individualitou, bude teorie klasicismu už od osmnáctého století napadána a nakonec vyvrácena.
Vycházejíce z Descartovy teze, že rozum je „věc všem lidem nejvíce společná", kdežto cit a vůle lidi rozdělují, že tedy rozum je nejobecnější a zároveň okolnostmi místa a času nejméně podmíněné pojítko mezi lidmi, činí jej klasicisté osou své estetiky. Racine o tom příznačně říká v přední hi vě k Ifigmii v Aulidž: „Z toho, jak na našem divadle zapůsobilo vše, co jsem napodobil bud z Homéra nebo z Euripida, jsem s radostí poznal, že vkus a rozum jsou stejné ve všech stoletích. Ukázalo se, že pařížský vkus je stejný jako vkus aténský; moji. diváci byli dojati týmiž věcmi, které kdysi pohnuly k slzám nejvzdělanější národ v Řecku.,."
Ideálem klasicistního umění je tedy rozumový řád. Ten už byl"v dějinách umění s naprostou dokonalostíuskutečněn v některých dílech Keků a Římanů. Klasicistní umělec musí tedy mil: v antickém uměni závazný yzor a jeho ctižádost muší směrovat k napodoben \zorných antických děl ve snaze \ r o n at „se jim. Klasicistní kritik pak měří moderní dílo antickým vzorem chápaným jako vtělení absolutní krásy. Antika je. přitom u ..francguzsk,ý.eh,,.,klasiků z hlediska „příbif/-ri'M volbou' chápána velmi, úzce a svévolně, v podstatě tak, aby se představa o vzorném.
68
„klasickém" staroveku doslala pod jednu střechu s des-cartovským univerzálním rozumem.
Klasicistní estetika často proklamovala zásadu věrnosti realitě. Její realismus je však zvláštní. KjasicisLňí^unTěle^
vcelku.; og][S^,4áSlli.ft1tófe^^«rÍ%JS»Pí9;il^3l6á© ^ a0"'; '• ií$m d^|tómJjdjj^ý£bi.,,ASud,.ů. .■Zajím^je_j^;Frr|dijěmpllt;^rodu lidskou., o pnrozenostj ajo y celém jejím rozsahu,^Zajímá w i o nerozumové stránky lidského nitra, o ať,;, .pud}; a vášně, ják můžeme vidět; právě na'Kadínovi. Ze zájmu o studium lidské povahy se zrodilo umění detailní psychologické observace.. Tento význačný rys francouzského klasicismu, daný zájmy vysoké společnosti, jíž tato literatura sloužila, je důkazem jeho společenské vázanosti právě tak jako např, jeho okázalost a slavnostnost, jeho obřadná majestátnost a patos vznešenosti, O této vázanosti bychom totiž mohli mít pochybnosti, uvážím e-li, že např. u tzv, velkých žánrů klasicistní, estetika zapovídá současné látky a moderní problematiku, protože odporují jejím požadavkům „věcné krásy".
Ve skutečnosti je klasicistní umění poplatno své době doslova vším. Je to ve svém eel ku umění oficiální, které svou slavnostní vznešeností, svým zdůrazňováním rádu a důstojnosti odpovídá principům, na nichž stojí okázale majestátná budova francouzské absolutní'monarchie v době svého rozkvětu. Není možno nevidět, jak vrcholné období Corneillovo koresponduje s konsolidací monarchie za Richelíeua a klasická dekáda Racinova s údobím vítězných válek:a césarské 'sebejistoty Ludvíka XIV. Psychologie íGórňcillóvých hrdinů vyjadřuje dobu konfliktů apolitických väšrií v údobí upevňování štátu, Racinovi dramatičtí prota-;góňisté lecčíms, zejména svou milostnou psychologií, obrá' yžéjí žíiiěnii životního stylu v dvorských kruzích po r. 1660, V.obdóbí konsolidace a úspěšných výbojů, takže sociologická kritika XIX.. století mohla Racinovy tragédie nazvat ssVersáífíéskýnii kronikami" a přisuzovat jim dokumentární
69
nebo i klíčový význam. Nelze také nechat, bez povšimnutí fakt, že v umění právě tak jako v praktickém výkonu vlády jsou spojenci francouzských králů měšfané; Corneille, Moliěre, Racine jsou literatuře tím, čím je Colbert královským financí m nebo Louvois armádě. Hlavní však je, že celá klasicistní koncepci.', antiky jako estetického vzoru doslova a do písmene odpovídá césarismu Ludvíka XIV., který se na počátku své vlády uvazuje v imperiálni dědictví starověkého Ríma a přejímá ve všech oblastech své vlády jeho světovládné poslání. Okázalý návrat k antickým ideálům a klasicismus francouzské architektury nebo literátu rytu jsou výrazem téže zásady jako slavná věta Ludvíkovy zahraniční politiky: posunout francouzské hranice tam, kde byly hranice galské.
*
Jean Racine má mezi dramatiky francouzského klasicismu zvláštní místo především v tom, že klasicistní estetická teorie nepodvazovála jeho tvůrčí schopnosti, ba naopak. Jeho tragédie se si nepředstavítelnou lehkostí podřizuje pravidlům žánru, jak je stanovil \r s < Pocti; e Aristoteles a jak je postupits systemai;ízov.alÍs.,,§fiípu3íce svou představu o „kíasičnosíi" antické literatury s univerzálním rozümehrj fraň&fflzftX teoretikové XVX ä XVII. stolci í. Wejlepe je f n íddží h a řáko.nj , >u jednot", jímž v XVI. století dramatičtí teoretikové k naprosté závaznosti formulovali zvyklost řeckého divadla, danou přítomností sboru na scéně, technickými možnostmi antické scény, a zdaleka ne obecně zachovávanou. Kdežto téměř všichni ostatní dramatikové pociťují jednotu místa (děj dramatu se. musí odehrát na jednom miste) a jedrio^ü času (od začátku do konce děje nesmí uplynout zpravidla víc než čtyřiadvacet hodin) jako brzdu své tvorby a často je nedodržují, Ra-cme_Je! nejen bez obtíží zachovává^ ale pochvaluje si Je dokonce j ako nezbytný pi^.tr c dek di «matické koncentrace.
70
Racine ve svých počátečních dramatech přejal dramatickým systém Cornelllův. Ve smyslu technickém ani později o žádné novoty v dramatu neusiloval a také je nevytvořil. Naopak, jak se z žáka stává Corneiliovým soupeřem, očist uje a zjednodušuje Corneillovu dramatickou techniku zejména důsledným příklonem k praxi řeckého divadla. Tak proti Corncillovi požaduje_jgTOs^ji&kojnDjjkj3Sjajj^, látkou nepřetíls^^áj, ■ ^y^^^hs^LSD^U^i4SA4ßäwi-t ä působil tedy na scéně dojmem pravděpodobnosti. Üzj kosthvě sejdiij^v^
dáni a výstřednostem, S tímto názorem se několikrát. setkáváme v Racinových předmluvách k dramatům, které kromě pasáží apologetických a výkladů látkových obsahují cenné j bvť nesoustavné a neúplné poznámky o Raci nově dramatické teorii. Racine potírá názor, že básnická invence záleží v umné kombinací složitých dějů s velkým počtem osob, jak se prý domnívají autoři malých dramatických schopností, a naopak tvrdí, že vrcholem básnické vynalézavosti je „udělat něco z ničeho", Racine tak proti technice viÔlftiS děje s množstvím níprav <f?pod'fbVrych zíiplci í zvratů, oslnivých tuád a divadelních;tkkiůj^gstíx^^^^-ňost vj^jřjiíj-která vyplývá ,;ze zájmů, názorů, citů a vášní" j cd n aj í ci ch os ob, t e d y z j ej ich psych ol ogi e, a n potí tá divák a práve svon pravdepodobností. Racine tu požaduje a .7'rove ň vytváří novou drain ?u; kou logiku^.jgjrjlc ilíž s( v;s£,,..cp je predstavovánoj-deje^
Zájem divadelních ■ osob směřuje^ jčdnozpačne;a4o.,ító^íhj,. dŕärhátlčhošti; si üz je jejich účast na ději pozitivní nebo ölfafffřn?'Br^atj^k^.i5p3d^jeho ttagédie je pak dán tím, že Racine zach^uje ^^^^.^^^xg^^^ý^s^íiíQhx a Že se na scéně y..jediném...,dn.i..prudce„vybíjí..všechno nahromadené napětí,     .      '•«««-—"'r"?.'.
Corneille koncipoval své postavy ve smyslu descarte-šbVšké :psyčhóíogie a etiky. Podřizoval všechna jejich duševní flinutí rozumu, který u něho zůstává pánem situace
71
í v nej vypjatějších dramatických momentech. Tento inte-lelctualismus je Racinovi cizí. Radne v dramatu mierpre-tuje jansemstický názor o slabostí člověka, kterého opustila milost boží. jSevěří v řídící sítu rozumu nebo vůle, lidské nitro je rati bojištěm .slabé lidské vůle s nezkrotnými, ne-2-.'ládľ;iHelnvrrii vášněmi, ktŕré' mají (íiaraiŕer šlepž'Tätlmí síly a jako by .byly vyššího řádu než človek, jako by byly předurčeny. Střetnutím těchto dycu .jsilj^Jidjké^marně íáP.a$íí$*.A fetólíu sílv rv --ho rádu.j o jí*jíiTiř vítězství je . před íiiri roshod ňu t Oj _ j é. dá no í ?«. gi cv o R d eí n o \ v c h he-, ■/aid ví šmx lu nntickém= Vidíme, že pesimistické učení jansémsmu.s nímž Racine celý život zápasil, podstatně ovlivnilo etiku Raci novy tragédie, jejíž estetika je ryze ,v pohanská". Je v tom ukryt jednak Raci nov permanentní rozpor mezi helénskym pagan i sinem v umění a jansenistic-kým křesťanstvím ve víře, jednak se v tom pronikavě obráží obecná tendence ^velkého století", které chápe náboženství více mocenskopoliticky než eticky a metafyzicky a v umění slučuje dvě oblasti dosud neslučitelné, antiku a křesťanství, v jakousi křesťanskou mytologii.
.;.Corneille byl přesvědčen, že nositelem tragického účinu mohou být jen velká politická témata nebo s nimi spojené vášně, a lásku odsunová! až na druhé místo, protože ji většinou pokládal za cit příliš slabošský a nanejvýš v ní viděl zdroj heroismu. Racincjgak..učinil ústřední hybnou silou své tragédie právě lásku. Snad; na: tom má poctil pSniěla''ävoŕí^én^v^lísu'po'i. i66o, pravděpodobně též ludvíkovský režim, který nepřál corneillovské politické tragédii, protože přestalo být žádoucí, aby se básník tragédie zabýval „státními zájmy", které se „navěky" zkonsolídovály. Racinovy tragédie jsou studiemi milostného citu v nejrůznějších podobách a stupních: lásky šťastné i nešťastné, lásky něžné i sebeobětavé, toužící i žárlivé, vášnivé i krutě chladné, galantní i tragické. Největší je
Racine v líčení lásky tragické, takové, která je nositelkou
V-
h|(|inoxa zmaru. Tu vytvořil zejména několik velkolepých ženských postav, které fatální milostná sudba provádí peklem milostných krizí, utrpení a zmatků, zločinů a intrik, výčitek a pokání k tragické smrti. Vrcholným ztělesněním tohoto druhu lásky je milostný osud Faidry, hrdinky stejnojmenné tragédie.      .........""..............
i*
Námět o ženě, která před svým manželem obviní cudného jinocha, že ji zneuctil, ačkoliv ve. skutečnosti její lásku odmítl, je velmi starý a má bohatou migraci, už ve starých neevropských literaturách. Pronikl také do aténského mytologického okruhu théseovskéíio a odtud se mu dostalo zpracování u řeckého dramatika Euripida v tragédii Híppolylos, která byla Ra cínovým přímým vzorem. Euripides látku zpracoval dvakrát. V první redakci, dnes zcela iira ach ováné, se Faidra svému nevlastnímu synu Hippo-1 y to vi vyznává, sama (jako u Raci n a) a umírá až po Hippo-lytově smrti. Faidřino přímé vyznání se antickému obecenstvu zdálo nemravné, a. tak vznikla redakce nová. V ní vyzrazuje Faidřinu lásku Hippo! y to vi chůva a Faidra se oběsí ještě před příchodem Théseovým. Aby zachránila svou Čest, zanechá Théseovi zprávu, v níž Hippolyta křivě nařkne, a Théseus podobné jako v první redakci přivolá na Hippolyta Poseidonovu pomstu. Na konci tragédie vystupuje bohyně Artemis, sdělí Théseovi pravdu a Hippolyta před smrtí potěší.
První Euripidovu redakci převzal římský dramatik Seneca ve své tragédii Pkaedra. I tato hra. jak se dovídáme z Racinovy předmluvy k Faidfe, byla francouzskému dramatikovi přímým vzorem. Zato bez významu pro Rad novu tragédii jsou četná další zpracování látky na francouzské půdě (patetická tragédie Roberta Garn i era Hippolyte. vydaná r. 1571, La Finelíěrův Hippolyte z r. 1635, Gilbertův HippolyU neboli Necitelný jinoch z r. 1646, Bid aid ů v Hippolyte z r. 1675).
Ti
Srovnáme-li Racinovu tragédií s Euripidovou, vidíme několik základních rozdílu. U Euripida má tragický příběh mytologický rámec, vlastní tragédie je důsledkem sváru Afrodity s Artemidoii: ješitná Afrodite, bohyně smysl ne" lásky, odsoudí Hippoiyta k zániku, protože nevyznává ji, ale; Arteinidu, bohyní lovu. Faidra pak je u Euripida pouze nástrojem Afroditin y pomsty. U Racina mytologický rámec odpadl a rozptýlil se v drobných narážkách po textu. Faidra se u něho stala namísto HigrroJvta^Ma^í^i^i^jYOii. V"'Euripidove...S enecove a .Racinově textu je celá řada shodných a podobných míst, myšlenek i formulací, avšak o umělecké příbuznosti v pravém slova, smyslu mluvit. nelze, ani co do dramatické koncepce a stavily, ani co do dramatické techniky a verzifikace. Racinova Faidra je tragédie zcela zrozená z ducha francouzského  klasicis-
Celý pěti aktový útvar. Racinovy tragédie, je prostoupen horkým dechemFáidřiny^^eblahé^ zločinné vášně. Její tra-gičnost jevtom, že Faidra šije vědoma svého osudu« seslaného bohy, a marně s ním zápasí. Rust Faidřiny fatální vášně je. .kompoziční osou ■ tragi (hi. R adné'tir píúHlcýrn světlem osvítil širokou škálu vášnivého diu: Faidra y jedli om z r e ti o sp e k tivn ich monologu, {I ...g ji icí/.■ rod ä p r >s tu pný rust své váSne k Hippolytoyi: Zamilovala se z úradku bohů krvesniilnou vášní při,:prvním spatření; hledí milostnou kletbu odvrátit modlitbou, obětmi; její vášeň se stává svatokrádeží (místo bohyně vzývá Hippoiyta, v tváři manžela vidí milence); nakonec začne Hippoiyta pronásledovat, a aby jí zmizel z očí, uvrhne jej do vyhnanství: mijujfe .rígn^is^í. Leč všechno nadarmo! Krutý je osud Zeny!
Tolik dramatického napěti je na začátku tragíckého.;drie koncentrováno v jediné .postaví;. Faidřřn. vlastni.tragický pád má dva důleiiíc dramatické momenty; jedním je motiv falešné zprávy o Théseóve smrti (příčina Fai dřín a vyznání Hippolytoví) a druhým Faiclnnó ,zjištění, že Hippolytos
74
miluje Aricii (ve chvíli, kdy se Faidra chtěla Théscovi vyznat a zabránit tak Hippolytově smrti). ßr,aijjaticnost Faidřiny postavy jejceja. nit(< ná.-".:yn^i děj^ Je .ostatně v-'-CeTe" hře minimální a dovídáme se .o;..nenv,.veßiü,OM zpröitfc&o^ßi-,z&.,z^xau.^Q§W'' Faidřina postava odpovídá, jak vidíme z předmluvy k tragédii, Racinově představí o dramatickém hrdinovi, Z.a.s.táyal (na.xozdíI..od...Cor-neil le) A ri sto l.e|ů y . n áj.pr.,., .že,.h ruinou:.. tragédi c jnusí .Jrýt čío v ek,. pros tředně d obrý"— ani ..ú|5|ně dobrý, ari i / e« i a.zlý, ani. zcela vinný, ani úplně spravedlivý—. aby byl schopen v divákovi vzbudit „soucit a bázeň". Faidra podle něho má řadu dobrých vlastností: má hrůzu z nelegitimní vášně. snaží se, seč je, aby ji přemohla, chce raději zemřít, než by ji komukoli vyznala. I jinde je prý z jejího jednání vidčt, že její krvesmilná vášeň je spíš božským trestem než aktem Faidřiny vůle. Také lživé obvinění Hippoiyta nepřednesc u Racina (na rozdíl od Euripida) Faidra, ale chůva Oinona, našcpíavačka a stroj kyne Faidřina tragického pádu. Racine toto rozhodnutí motivuje nedůstojností takového činu pro urozeného člověka, kdežto služebná sé takového činu může dopustit v obavě ó život á čest své pani. Ani Oinona není tedy postavou zcela zápornou, což -se potvrzuje i na začátku III. dějství, kde Faídru marné vybízí, aby přelila do Atén.
Abv byla splněna podmínka aristotelské katarze, nemohl. Hippolytos Racmoýi vyhovovat jako postava jednoznačně kladná. Racine píše v předmluvě k tragédii, že mu dódái ..slabosti", a „pocitu viny yůČi..otci" tím, že mu dává zamilovat .se do Arície,. dcery...znepřáteleného rodu. šlechetnost, zvláště vůči Faidře, mu u Racina v plné míře zůstává. Arície j r hrdinkou u|licfcjitílé_]iá^.fey.va j espritom ye. své lásce velmi reálná: je okouzlena Hippolytovým hrdým panictvím a jako by je chtěla svou láskou zlomit. Thftstovi .připadá v. tragédií nevděčná úloha mstitele nepravé viny. I on je vinen s aspoň tím. že. neu věřil svému podezření.
75
Končí v tragické rezignaci a tragédii uzavírá jeho spravedlivý úmysl. Pozoruhodné je, že ani slovem nevyjádří
úí asi s umí r aj íďTälHrmi;................................ ..................... '"'■' "■'......"'.....■""
V "ž'áv'Eru"" své'předmluvy k Faidřc Raci ne napsal, že v žádné jiné jeho hře „není tak vyzdvižena ctnost; že i nejmenší provinění v ní jsou přísně trestána; že sama myšlenka na z]oči n v ní je nazírána s takovou hrůzou jako zločin sám; že: slabosti lásky v ní platí za opravdové slabosti; že vášně v ní jsou představeny j enom proto, aby se ukázalo, jaký zmatek působí, a že hřích je v ní vylíčen takovými barvami, že člověk pozná a začne nenávidět jeho ohyzdnost". A dodává, že takovéto hry hy mohly „usmířit tragédii s množstvím osob proslavených svou zbožností a svým učením, které ji v poslední době odsoudily a které by o ní patrně smýšlely příznivěji, kdyby spisovatelé myslili právě tak na výchovu svých diváku jako na jejich pobavení..." Když se Racine po jevištním neúspěchu Faifírfi nastrojeném skupinou jeho aristokratických nepřátel a závistivých pseudospisovatcíů, se světskou tragédií navždy odmlčel, zavdala tato slova Racinovy předmluvy některým j cli o vykladačům podnět k tvrzení, že k Racinovu kajícnému návratu do Port-Royalu došlo hlavné z důvodů jistého uměleckého ztroskotání. Zdálo se jim, že zralý Raci ne dospěl přesně k tomu. proti čemu jako mladík tak temperamentně bojoval. Příčina Raci nova návratu je však zřejmě hlubší. Tkví v nábožensko-ideologických rozporech človeka, kterého původ, společenská situace i kolísavé přesvědčení služebného měšťana vrhaly jednou do arény světské slávy, podruhé do ohrady posledních jistot, k zbožným otcům v Port-Royal des Champs.
Racine dramatik byl skoro celý život obklopen ovzduším spiklenecké nevraživosti a kritické nepřízně. Dramatickým ideálem dobv zůstával  Corneille a ze  srovnání
76
s Corneillem byly pro Raci.ua vyvozovány negativní závěry: básník jednoho námětu — lásky — převlékající klasické hrdiny do kostýmu dvořaiiské galantnosti a slabošských milostných citů svého století. Proti jeho hrám byly vedeny očerňující kampaně a jejich úspéch byl mařen nejnevybíravějšími prostředky: například byly pro konkurenční scény narychlo slepovány kusy na stejný námět.
í-              Úklady Raci nových nepřátel vyvrcholily kolem prvního
představení Faiiirp na počátku ledna r. 1677. Šlechtická kabala, vedená vévodkyní de Bouillon a vévodou de Ne-vers, živená intrikami zc salónu paní Deshouliěrové, odírán kyne „konkurenčního" básníka Pradona, a uváděná v chod nenávisti četných cornel 11 ovcfl a závistí špatných
í              autorů, tehdy skoupila prvních šest představení v Hotelu
de Bourgogne, takže divadlo zelo prázdnotou. Na scéně Hotelu Guénegaud zatím krátký čas triumfovala špatná Faidra Pradonova. Kolem těchto skandálních intrik se rozvinula válka epigramů mezi Raci novými odpůrci a přáteli, v níž vévoda de Nevers hrozil Ra cínoví a Boíleauovi spráskáním holí, k němuž by asi došlo, nebýt zákroku C011-déova, který rázem vzal Racinovu věc za svou. Po celé í 7. století bylo tak Raci n ovo dramatické dílo předmětem polemiky, v níž padlo kritických výtek asi tolik jako pochvalných a nadšených slov.
Zcela odlišný je Racinňv obraz v zrcadle kritiky 18. století. Ze „sporu starých a moderních" vyšel vítězně názor moderních o ., zdokonalí telnos li" lidského ducha, o historickém pokroku umění a věd. Dedukcí z této myšlenky
■} ■■'          byla teze, v i8. století obecně přijímaná, o rovnocennosti
francouzských klasiků s klasiky antickými, ne-li o jejich
ŕ..           „nadřazenosti". Pro pseudoklasícismus v celé Evropě se
tím uzákoňuje závaznost dvojí nápodoby, nápodoby francouzského klasicistního umění právě tak jako klasiky antické. Racine je pro dogmatickou kritiku 18. století, která
í              soudí umělecké dílo kriterii absolutní krásy a imiverzámí-
77
ho vkusu, vrcholným představitelem tragického žánru. Překonal podle ní. dík všeobecnému a přímočarému pokroku u f není, nejen své antické vzory, nýbrž i Corneille. Jeho dílo představuje podle Voltaira harmonické spojení „génia" a „vkusu". Tato koncepce Racina, nejúplněji formulovaná La Haipem v Lyceu, stává se později pilířem obrany klasicistních principů po celou dobu romantického útoku. Faidra sama je v kritikách 18. století chápána jako dokonalé vyjádření nešťastné vášně a jako nositelka ryzí dramatické katarze. Kritikové se zejména snažili definovat, proč hříšná Faidra budí v diváku větší soucit než nevinný Hippolytos. La Harpe vidí příčinu v složitosti jejího utrpení. Kdežto Hippolytos prý budí soucit jen svou smrtí (pronásledování Faidřino a lživé nařčení Oinonino mu vynahrazuje láska Ariciina), je Faidra nešťastná do důsledků a ve všem: celou svou zločinnou vášní, výčitkami svědomí í Hippolytovou smrtí.
Ve všech údobích „romantické bitvy" bylo Racinovo jméno vyslovováno velič«; často, a to ve Francii právě tak jako v cizině. Romantická kritika chce v jeho díle podetnout strom klasicistního a pseudokiasicistního umění, chce na něm zdiskreditovat všechny principy literárního klasicismu.
Nejdříve došlo k zásadnímu utkání s Raci nem v Německu, kde emancipace od francouzského kulturního vlivu byla už desítky let jedni m z hlavních vývojových problém ň domácího umění. August Wilhelm Schlegel, čelný teoretik rané romantiky, se tu s problémem Racina a klasicismu vyrovnal dvěma díly, z nichž druhé se stalo epochou v historii literárních doktrín. R. 1807 napsal francouzsky knížku Srovnání Racinovy Faidry s Euripidovou a rok nato vydal ve Vídni své Přednášky o dramatické literatuře, a umění. Podobně jako už před ním Lessing pokládá Schlegel francouzskou klasiku jako celek za umění nápodoby, která v ničem nedosahuje svého vzoru. Obviňuje klasicistní a pseudoklasicístní
78
umění z „abstraktní koncepce trag (klič". Teorie nápodoby, diktát pravidel a postulát, „čistých" tragických situací, „čistého" patosu, „čistých" vášní a tragické „důstojnosti" vyřadily prý racinovskou tragédii ze života, jejž by byla schopna vyjádřit jen potud, pokud by vyjádřila jeho moderního, křesťanského ducha, Schlegelova kritika Racina je příkladem kritiky nehistorické, koncipované zvnějšku, neboť a priori zamítá celou klasicistní estetiku a nevidí originalitu francouzského klasicismu ani Racina. Zejména Srovnáni, v němž Schlegel proti sobě nehistoricky staví detaily motivace obou dramat, je metodicky pochybené a odporuje mimo jiné Sehlegolově vlastní koncepci Eunpicla, kterou téměř současné objasnil na jiném místě. Raci nova Faidra stojí podle Schlegela v každém směru umělecky níže než Euripidov Hippolytos. Faidra sama. je nestydatá, výlučně smyslná, slabošská žena, Hippolytos dvorně zamilovaný princ, Théseus prostopášný, lehkomyslný kníže a morální hodnota Racinova díla je prý hluboko pod Euripidovou. Srovnání vyznívá zcela neprůkazně a nesetkalo se v pozdějších racinovských diskusích s odezvou. Ve vídenských Přednáškách jc Schlegelův názor na Racina mnohem vyrovnanější a umírněnější. Tento názor přijal spolu s celou koncepcí „klasického" a „moderního" umění německý romantismus a coppetskou branou, přes Členy literární družiny paní de Staěl, zčásti také romantismus francouzský. . Nej výraznější m mluvčím francouzské racinovské kritiky za romantismu je však Stendhal, autor polemického, příznačně nazvaného spisu Racine a Shakespeare- (1823 a 1825). ■ Stendhal v této kritice vychází z definice literatury jako „výrazu společnosti, která ji zrodila". Racine je pro něho uměleckým vyjádří tělem století Ludvíka XIV. Neváhá jej nazvat, romantikem v tom, že „vylíčil markýzům u dvora Ludvíka XIV. vášně zmírněné nesmírnou důstojností, která ..bylá tehdy v módě a jejímž důsledkem bylo, že takový vé-Výodá z r. 1670 i při nejněžnějších výlevech otcovské lásky
79
nezapomněl svému synovi říkat pane". Raci nova tragédie je pak „nejlepší možnou tragédií pro domysliv«; a duchaplné dvořany despoty, který byl sám velice domysli vý, velice samolibý, zároveň však prozíravý a hleděl v Evropě sehrát vynikající roli..." Politické principy, společenská organizace a. způsoby myšlení ludvíbovské monarchie se však podle Stendhala. ve Francii už zcela vyžily. Právě tak se vyžilo umění, které je jejich výrazem. Racinova tragédie už není schopna poskvrnou t romantickému pokolení třetího desítiletí 19. věku pravý estetický požitek, Stendhalův současník ji už ani nepociťuje jako drama, nýbrž jako epiku v dialozích. „Místo slova tragédie vepište do čela Racinových dél: Dialogy vyňaté z epické básně... Tyto dialogy pokládal za tragédii národ dvořanů roku 1670, nepokládaje však již za ni rozumná myslící a průmyslový lid roku ifíag." Stendhal, jak vidíme, pronáší proti Racinove tragédii sociologický důkaz. Mýlil se, když se domníval, že literární život Racinovy tragédie je spjat s existencí monarchistické vlády, právě tak jako když ji degradoval na epiku v dialozích a vysmál se jejímu alexandrinu. Bylo to polemické stanovisko a výrazný argument do „romantické bitvy", V podstatě však šlo o to, že racinovská tragédie musela padnout, aby mohlo vzniknout romantické drama. Jako se v dobře vedené bitvě musí nejdřív zničit nepřátelský elitní sbor.
Polemika nastupujícího romantismu s Racincm byla historickou nutností prvního řádu. Byl to zápas s největším tvůrcem minulé epochy o nové umění. Tento účel posvětil mnoho prostředků, jichž bylo v zápase použito. Byla to největší, nejzásadnější a nejživotnější polemika o Racina v dosavadních literárních dějinách, v níž Racine ještě vystupoval jako živá tvůrčí síla a vládce nepřehledné říše, která se jeho dílu sama poddala. Dějiny pozdější racinovské kritiky ukazují dvěma směry: na jedné straně signalizují prohlubující se odborný zájem o postavu i dílo, velmi nestejný v různých dobách devatenáctého a našeho století, na druhé
80
ukazují Racina jako reprezentanta jisté základní tendence francouzského ..ducha" v literatuře a jako vzor „klasícizLijícího" umělce. Obraz 18. století a romantické kritiky se postupně upřesňuje a zároveň komplikuje. Objevuje se Racine bytostný lyrik Saintc-Beu vů v, básník svrchované senzibility, čistoty a jemnosti, přichází Racine psycholog a kronikář versailleského dvora v koncepci „vědecké kritiky" tainovců, jej střídá Racine idol „francouzské civilizace" pravicových ideologů Action Fraiifaise, Následuje Bnine-tiěrova koncepce rehabilitující velkého tragika a Leiriaítrova, objevující v Racinove tragédii drama instinktu. Od dvacátých let: našeho století se Racinův obraz dále komplikuje a přitom subjekt i vizuje. Objevuje se křesťanský a mysteriózní Racine Mauri »c vi v, Racine představitel poezie-hudby Paula Valéryho, Bremen dů v Racine „čisté poezie", Gideuv Racine arcityp klasika, ztělesnění „vítězství řádu a míry nad vnitřním romantismem". Racine Giraudouxův, Thierry Maulniera a dalších a dalších až po Racina nedávné teze Goldmannovy a Picardovy a dvoudílné monografie Jasinského. Názorová různost, v dřívějších, dobách značně odlišená generačně, vystupuje nyní v nejkřiklavějších kontrastech u současníků. Racinovská literatura posledních třiceti let je pestře protikladná mozaika empirie a spekulací, apolitičnosti a pravicového politického kor ti:* šovství, učenecké pedanteríe a esejistické efektnosti, pronikavých myšlenek a bezcenného slovního balastu, badatelských, pokroku a krejcarových pravd.
Faidj-a je v dějinách racinovské kritiky snad nej diskutovanější postavou a dramatem. Od Arnauldovy „křesťanky, které chyběla milost boží" až po Giraudouxovu moderní ...mcestní hrdinku se táhne dlouhý řetěz interpretací, které '.-.více jako celek než v jednotlivostech odhalily obrovský lid-■;.ský i dramatický náboj této postavy, v niž Racinova. draftu atická vloha dosáhla jednoho ze svých vrcholu. Moderní . interpretace Racinovy lidské a umělecké osobností někdy
Oi
nepřesvědčují nebo i na první pohled odpuzují. Jejich omyly jsou však často jen negativním důkazem problematičnosti Raci n ova zjevu. Racine je stále básníkem složitého jádra, které, dosud nevychladlo, ba naopak udržuje se při vysoké teplotě. Jeho problematika je dnes čisto literární, má těžisko mimo jeviště, na němž se Raci n ovo drama udržuje většinou pouze akademickou pietou. Tím však není vinen Racine umělec, nýbrž rozchod moderního divadla s žánrem, jejž tvořil. Tvůrčí podstata Racirióva díla je živá a znepokojuje: nic ji nepostihuje zjednodušenej i než představa sádrové busty trůnící v čele akademické seance, která se bohužel Racinovi stala posmrtným údělem ve skutečnosti i obrazně.
Josef Čermák
Jean Racine
FAIDRA
Veršovaná tragédit: o pěti déjs,tvich
Z francouzského originál« Phédre (Velhagen & Ringing, Bielefeld und Leipzig i 938) přeloží! Gustav Franci. Doslov napsal Josef Čermák. Obálku a vazbu navrhl Fran (lack Muzika. Vydalo nakladatelství Orbis jako svou 2034. publikaci. Edice Divadelní hry. Odpovědný redaktor Milan Lukcí.
Z rtc-vfi »ütfiiy 11 ismem BiisfcijrvitJr výtisk í ü   Polygraf, a 3, n, p.. iftvwí
í i ľ j };£> D í m j!)' > v a,  Prali n 7, D r:hrťíV.ílní h o í 7. F o ro 1Ä1 pzs 1 íí íTi 3 4 * s f? {J.
A A 3.40, V A g,fi[í. D-íkvíofl-.
Náklad 5000 výtisk«
i'ľvní vydání tohoto překladu
Tematická skupina s3/5
' '■■ma vázaného výlisku 11 ,Go Kls js/vni-is