'" ■$ - I. ROMÁNSKÉ JAZYKY A LINGVISTIKA 1.1. LINGVISTIKA, FILOLOGIE, ROMÁNSKÁ STUDIA Chceme-1i mluvit o románské lingvistice, znamená to zmínit se implicitně o disciplině se širším zaměřením, disciplině, která jí je nadřazena - o obecné lingvistice. Omezený rámec této přednášky však neumožňuje širokou zmínku o obecné lingvistice. Discipliny, které zahrnuje, prošly v posledních desetiletích značným vývojem a nadto všechny nejsou při studiu románské filologie funkční. O obecné lingvistice se tedy zmíním jen krátce.____ Nejdříve je nutné zdůraznit, že lingvistika je disciplina, která soustředí svůj zájem na jazyk jako verbální systém. Slovo verbální je zde důležité, protože existují i další dorozumívací systémy, např. dopravní signály, gesta atd. I. 1. 1. Lingvistika je deskriptívni a explikativní (nikoliv preskriptivní, jako gramatika v populárním slova smyslu a její normy). Snaží se ukázat JAK funguje jazyk jako systém a ne, např. jak správně mluvit nebo komunikovat (tím se zabývá aplikovaná lingvistika). Gfreoná lingvistika však může samozřejmě mít i praktické dopady, může vytyčit praktické nebo normativní cíle. .• .^^f V současnosti se rozlišují 3 úrovně lingvistického zkoumání: ^T $j?e<*^&~i£ ,&->*y>-T^^^-^ vypra^ovany^áeskriptivrií "(popisné) systémy, tvořené souborem pravidel a norem, systémy, které nazýváme gramatikami ve vědeckém slova smyslu. Tyto gramatiky dosahují takového stupně preciznosti, jako některé exaktní vědy. 31 Aplikovaná lingvistika Zpracovává výsledky , dosažené speciální lingvistikou a převádí je do užitkové roviny. Příklady těchto aplikací mohou být např.: - nácvik písemného projevu v reklamě nebo žurnalistice - strojový (přesněji počítačový) překlad - zpracovávání korektivních (opravných) programů pro pravopis nebo gramatiku - Zpracování základních jazykových údajů pro srovnávací technickou nebo právní terminologii 3 - didaktika mateřského nebo cizího jazyka (jazykové laboratoře, AV metody). Podprodukty aplikované lingvistiky jsou pedagogické teorie: napr. kdy se má dítě začít učit druhému jazyku. Zabývá se i různými postupy při výuce pravopisu - metoda globální, analytická, metoda gest - a zjišťuje, zda jsou rovnocenné. Do této lingvistiky se řadí i další discipliny - logopedie, lexikografie (zaměřená na zpracování slovníků, atd.) Při tvoření těchto aplikací musí lingvistika často spolupracovat s dalšími disciplinami (sociologie, psychologie, pedagogika) a používat nejrůznější metody (informatika, akustika, statistika). Např. léčení vad řeči - souhrnně nazývaných aphasie - vyžaduje dobré vzdělání jak v lingvistice, neboť se nejedná vždy o tytéž jazykové rysy, které jsou takto postiženy, ale i v neurologii. I. 1.2. FILOLOGIE Tento termín se používá jednak v širším, jednak v užším slova smyslu. V užším smyslu je filologie věda, která se zabývá zpracován i nrpísemných textů vzniklých v minulosti. Tyto texty, zvláště pak ty, které vznikly před vynálezem knihtisku, se k nám dostávaly zprostředkovaně, často značnou oklikou. Na jejich cestě k nám mohly utrpět značné úhony: špatně provedené kopie, poškození živiy, interpolace, částečné zničení. Bylo je tedy třeba vrátit do únosné podoby. Soubor metod, které jsou k tomuto účelu používány, označujeme termínem filologie stricto sensu. Takto popsaný filologický postup není jednoduchý. Předpokládá především, že filolog zvládne nejen příslušnou techniku psaní, jaká se používala v minulosti, ale bude znát i stav jazyka, jehož vyjádřením je určitý text a kulturu, kterou tento text odráží. Proto smysl slova filologie je Rozšířen a znamená „znalost jazyka nebo skupiny jazyků a znalost kultury, tímto jazykem nebo těmito jazyky odrážené". Tak např. románská filologie se zabývá studiem románských jazyků a kultur (hlavně, ale ne výlučně studiem literatury). Slovo románský pochází z latinského „romanus" - tedy patřící k Římu nebo mající vztah k Římu (cMs Romanus). Na počátku tedy toto slovo označovalo politickou a ne lingvistickou realitu. Slovo „romanus" však bylo používáno i v jiném významu „impérium románům" a označovalo i občany - Neřímany, kteří však tvořili 4 součást široké říše římské. Právo římského občanství bylo přiznáno všem obyvatelům říše římské Caracallovým ediktem r. 212 n.l. Tito občané měli tedy různý původ, ale jeden statut. V takto rozšířeném společenství se rozšířilo používání latiny jako jazyka sice v různé míře, která ale byla dosti velká na to, aby se latina stala symbolem tohoto společenství a slovo „romanus" získalo i význam lingvistický. Ke slovu „romanus" bylo přiřazeno slovo Romania. Od IV. století se tímto názvem označovala území, jejichž obyvatelé byli románi = římští občané a tvcří protiklad slovu barbaria (z řeckého barbaros - cizinec). Stejně jako „romanus" i slovo „Romania" se začalo používat v lingvistickém slova smyslu a dnes označuje soubor území, kde se používá románského jazyka. Po pádu římského císařství, v V. století, měl politický význam slova „romanus" zmizet. Ale díky bývalým poddaným tohoto státu, kteří přijali „jazyk Římanů", se lingvistický význam tohoto slova zachoval dodnes' ____---—^%%^**Í Z lingvistického chápání tohoto slova se vyvíjí) starofrancouzský tvar romanz, romant nebo rommant Toto slovo, které se mezitím stává substantivem, označuje „lidovou řeč" (lingua vulgaris - langue vulgaire), tzn. řeč, která je v protikladu ke kultivované řeči, kterou tehdy mohla být pouze církevní latina. Adjektivum „románský" je tedy ve výrazech románská filologie nebo románská lingvistika synonymem pro novou latinu (néo-taťm) a termínem románská studia označujeme ta, předmětem jejichž zkoumání jsou jazyky vzešlé z latiny a kultury které tyto jazyky představují. Není snad třeba se zmiňovat o tom, že tato studia jsou nutně heterogenní? Nejen, že společenství mluvící románskými jazyky mají různý původ, statut i kulturu (takže je těžké mluvit o nějaké jednotě), ale i cíle a zaměření filologie v širokém slova smyslu se v posledním století stále více diversifkovaly. Románská studia by se tedy v ideálním případě měla zabývat např.: subjonctivem futura v sardštině, psycha na lytickým rozborem pohádek od nejstarších dob až po jejich současné filmové zpracování, názvy druhů zeleniny v katatánštiné, myšlenkami Raymonda Qeueneaua nebo Machada de Assis, doktrínami historické gramatiky belgické francouzštiny, sestavováním italských výkladových slovníků, dyslexii u frankofonního obyvatelstva ve Švýcarsku, románskými dialekty, atd. Ve skutečnosti se románská filologie specializuje vždy na určitý sektor (např. jazyk, gramatiku nebo literaturu) a to z pohledu synchronního nebo diachronního. 5 I. 2. LINGVISTICKÝ POPIS JAZYKA: OTÁZKA PŘÍSTUPU I. 2.1. Pravidlo tří protikladů Nesmíme zapomínat, že popsat určitý předmět znamená nutně zaujmout nějaký názor. Protože předmět jazyk je jevem vysoce komplexním, názpory na něj jsou samozřejmě četné a různí se. Podle tradice jsou rozlišovány tři pohledy na jazyk, které se vyjadřují ve třech OpOZiCÍCh«' T £*n~™>ť>U y** iw>(™*t nfeÄtýS 4- - langue x parole 2< - externí x interní lingvistika 3.- synchronní x diachrónni hledisko I. 2.1.1. Opozice lanaue x parole. Tato první tzv. dichotomie je možná nejtěžší na pochopení. Jako první o ní mluvil švýcarský lingvista Ferdinand de Saussure ve svém Cours de linguistique generale. Langue Qazyk) nakolik stojí v protikladu k parole, je faktorem kolektivním. Je to vlastně dynamický, fungující soubor pravidel, kterým se řídí určité společenství mluvčích, pravidel, která existují mimo ně, stejně jako zákon existuje mimo občana. Tato pravidla je nutno v jazykovém dění dodržovat, aby bylo možno plnit základní funkce jazyka a zároveň umožňují, aby mluvčí tvořil promluvy, které dosud nikdo ve stejném znění nepronesl. Na druhé straně umožňují i porozumění textům, tzn. dekódování textů vytvořených jinými. Na tento tzv. tvořivý aspekt jazyka upozornili v poslední době zvláště američtí generativisté a tra nsformaciona I isté (Chomsky, Harris), ale i francouzský lingvista starší generace Guillaume, v poslední době pak Tesniěre. Parole (promluva, řeč) ) je oproti tomu faktorem individuálním. Saussure ho definuje jako konkrétní projev jazyka, ve kterém mluvčí používá jazykového kódu k vyjádření svých myšlenek. Je to tedy konkrétní aktualizace jazyka jedním nebo více mluvčími, která probíhá v určitých podmínkách, v určitém čase na určitém místě. .--——-^ Mezi jazykem a řečí samozřejmě existuje interakce. Ta první spočívá v abstraktním charakteru jazyka: jedná se o systém, jehož nositelem je určité / l ____________^ 6 společenství. Avšak tuto abstrakci nelze popsat jinak, než v jejích konkrétních projevech a můžeme dokázat její existenci pouze prostřednictvím jejich konkrétních projevů. A naopak: konkrétní projevy tvořící řeč jsou možné pouze proto, že jsou produkovány určitým systémem, y/x-éW *»• i*^ '&&* ^J-C^^^. Lingvistikavzdanlivě eliminovala „parole" z oblasti svého zájmu, aby se zabývala pouze jazykem - „langue", ve jménu principu hlásaného všemi vědními obory, podle kterého je nejdůležitější zkoumání obecného. Lingvistika si tedy jako hlavní úkol stanovila vytvoření modelů, které by umožňovaly pochopit fungování jazyka jako systému. Pojem „modelu" je důležitý ve všech vědách, nejen v lingvistice: model je vlastně představa (obraz), který si vytvoříme o určité věci, kterou není možno poznat přímo. Tento obraz si lze vytvořit přímým pozorováním viditelných jevů a díky hypotézám, které jsou na těchto pozorovatelných jevech ověřovány. Avšak model zůstává abstraktní: informuje o jevech, které se opravdu staly, ale i o jevech, které se stanou v budoucnosti nebo by se mohly stát. Dichotomie langue * parole není přesto tak jasná, jak by se mohlo zdát: co vlastně v jazyce můžeme definovat na jedné straně jako kolektivní a neměnné a co, na druhé straně opravdu individuální a proměnlivé. Jevy, které se zdály zcela individuálními se mohly stát i předmětem obecného zkoumání, takže tvořily součást jazyka. To je případ výpovědního aktu - énonciation. Někteří lingvisté se totiž nespokojili s prostou dichotomií langue x parole, ale šli ještě dál. Tak romanista B. Pottier navrhuje rezervovat termín parole pro fonační akt, (tj. ozvučení) a odlišuje od něj discours (vlastní promluvu), který chápe jako okamžité užití jazyka nebo také výsledek fungování jazyka. Francouzská jazykovedná terminologie dále rozlišuje termíny: énonciation a énoncé. Énonciation (výpovědní akt) ■ proces promlouvání a produkování textu mluvčím v určité situaci, jehož konečným výsledkem je výpověď = énoncé. Každá výpověď vyžaduje praktické zakotveni v mimojazykové realitě, vyžaduje určitého autora výpovědi, (= toho, kdo říká JÁ v určitém momentě, na určitém místě a v určitém čase. Tyto časoprostorové faktory výpověď ovlivňují (např. užití časů vzhledem k momentu výpovědi). 7 Okolnosti, za kterých výpověď probíhá, určují tzv. deiktika, tj. ukazovací a osobní zájmena, příslovce času a místa. Situační zakotvení se projevuje rovněž hodnocením situace mluvčím (přijde určitě, přeje si, abyste přišli), které určuje modalitu věty. I. 2.1. 2. Externí a interní jazykověda Opozice mezi vnitřní a vnější lingvistikou je snáze pochopitelná. Ukažme si to na příkladu jakéhokoliv přístroje: můžeme popsat jeho fungování, aniž bychom do tohoto popisu zahgrnuli osobu manipulátora, nebo místo, kde se nachází. Ale na druhé straně můžeme vzít v úvahu i to, že tento určitý typ přístroje určitému uživateli. Interní jazykověda se zaměřuje na zkoumání čistě lingvistických jevů Stud uje jazyk jako systém bez přihlédnutí k mimojazykové skuitečnosti. Např. při vysvětlení vztahů mezi slovesem a jeho podmětem, zůstává v rámci gramatiky aniž by se uchylovala k psychologickým nebo historickým pozorováním. Externí jazykověda naopak studuje jazyk s přihlédnutím k mimojazykové skutečnosti; např. vznik nových slov sleduje s přihlédnutím k politické a ekonomické realitě, studuje vztahy mezi jazykem a kulturou, geografické rozšíření a vzájemné působení jazyků, atd. Někdy je však velmi obtížné stanovit přesnou rozdělovači hranici mezi oběma jazykovědami. Jednak je to proto, že je poměrně obtížné stanovit přesné hranice mezi jevem čistě jazykovým a jevem nejazykovým v tak složitém komplexu, jakým je jazyk. A o některých takových hranicích se ostře diskutuje. Na druhé straně je možné se volně rozhodnout, jaký přístup ke sledovanému jazykovému jevu zvolíme, zda vnější, či vnitřní. Výběr může záviset na tom, zda pro nás bude důležitější koherence modelu nebo jeho vnější charakter. Někdy tyto úvahy mohou být v příkrém rozporu jedny s druhými. Vezměme si např. ironii. Ironický y1 výrok lze vlastně považovat za určitý lingvistický „skandál", protože jednotlivá slova v něm nabývají opačných hodnot, než jaké mají ve slovníkuí Poro"žTjrTiě~ffrtakovéňt výroku tedy vyžaduje vzít v úvahu komplexní působení jazykových pravidel. Někteří lingvisté dávají přednost jejich vnitřní definici a zdůrazňují jakési „jazykové zdvojení" u autora ironického výroku. Lze však také vycházet z vnějšího popisu tohoto jazykového jevu: ironie je v tom případě považována za kontradikci mezi významem výpovědi na jedné straně a na druhé straně, tím, co je posluchači známo o předmětu ľ 8 výpovědi a obvyklém chování toho, kdo je mluvčím, vzhledem k tomuto předmětu. Takovýto popis je možná méně koherentní nežli ten prvý, ale je možná adekvátnejší. V úvodu do studia románských jazyků je nutno střídat obě perspektivy pohledu na jazyk. Na jedné straně je totiž nutné se uchýlit k vnitřnímu (internímu) popisu románských jazyků (jejich gramatiky, syntaxe atd.), na druhé straně je nezbytné připomenout i historické a současné postavení těchto jazyků ve světě (= popis externí). I. 2.1. 3. Synchronní x diachrónni hledisko. Synchronní popis jazyka (nebo jakéhokoliv předmětu) je vlastně popisem stavu tohoto jazyka (nebo předmětu) v daném okamžiku. Např. francouzští mluvčí užívají francouzský jazyk v daném čase na daném místě, aniž by se při této komunikaci zajímali o jeho minulost nebo budoucnost. Systém, který jim totiž umožňuje dorozumět se, je gramatika, bez jakéhokoliv historického pohledu. Bude-li z ní tedy mluvčí takto vycházet, lze mluvit o čistě synchronním jazykovém modelu. Diachrónni popis jazyka (nebo jakéhokoliv předmětu) je dynamickým popisem jazyka (nebo v předmětu) v čase. Jako každý jazyk i románské jazyky mají svou historii: při jejím studiu lze vysledovat, jak v nich probíhaly nejrůznější změny, jak vznikaly různé, např. syntaktické konstrukce, atd. Také zde však lze najít interakci (tj. vzájemné působení) mezi oběma proti-kladnyrňt postupy. Určitý jazyk může být samozřejmě podrobné popsáp-^Tcfánéro momentě to své existence, jako zcela autonomní systém^Jetlfo systém je však ^r^^ nestabilní; projevují se určité tendence, které spoju-soupeří, určité napětí a nerovno- fn&ud-váha. Toto napětí, které lze popsat z JUeďíská'synchronního, znamená určitý vývoj: některé tendence, které pozorované v Čase t0, mohou převládnout v čase ti, a tudíž figurovat v novénv^ýnchronním popisu vzniklém v tomto momerrtě-jOiachronický popis jazyka musí tedy často vycházet z pozorování tenzí, které se projovtíy^v Iřcitém momentu jeho vývoje - musí tedy vzít v úvahu synchronii.íJM ■^^rh^atoarrě Synchronní popis jazyka uvádí fakta, která je často schopen vysvětlit pouze pomocí zkoumání vývoje jazyka, tedy pomocí metody diachrónni. %zZSzZ^^P*" Románská jazykověda je spojením synchronního i diachronniho popisu jazyků, stejně jako externího a interního přístupu k těmto jazykům. Musí samozřejmé podrobně popsat fungování jednotlivých románských jazyků a tudíž podat jejich 9 vnitřní popis. Ale jednota těchto jazyků vychází z historického faktu: všechny románské jazyky vznikly z latiny. A tento fakt je předmětem zkoumání diachronního. A jestliže můžeme popsat vývoj určitého jazyka z hlediska interního, sociální a historické odkazy se v určité chvíli projeví jako nezbytné pro vysvětlení změn, které v těchto jazycích nastaly. Použít interní pohled na jazyk znamená vlastně vypracovat jeho gramatiku. Jestliže se nedto tento interní pohled kombinuje s diachrónni perspektivou, mluvíme o historické gramatice. -yf8 — I. 2. ČLENĚNÍ JAZYKA Lidská řeč (le langage, il linguaggio) slouží především ke komunikaci a dorozumění mezi lidmi a jako nástroj myšlení. Zobecněné abstraktní myšlení v pojmech, vyjadřované slovy (= signály signálů) a jejich kombinacemi, je vlastní pouze člověku. Příslušníci jednoho národa mluví obvykle stejnou řečí. Ustálenou podobu jejich řeči nazýváme jazykem (la langue, la lingua). Jazyk je soustava znaků (te signe, il segno), které se realizují jako artikulované, zvukové a v promluvě jsou řazeny lineárně. Na tomto lineárním základu se objevuji prostředky suprasegmentální (prozodické), tj. důraz a intonace. Ze zvukového systému je odvozen systém psaný, který je ale strukturován odlišně. Znakové jednotky jsou organizovány nejrůznějším způsobem a mají nejrůznější rozsah. Za znak můžeme považovat každý lineární segment (= článek) nadaný významem, např. slovo, morfém nebo flexivní koncovku. i » covka,atd. v ' N \ ■ ^ ,"2.,-4. ZNAK, tj. jednotka -vyšší než foném, napr slovo, má Z stránky, které objevitel této dichotomie (dvojčlenného delení) de Saussure nazývá SIGNIFIANT - SIGNIFIE, tj. zvuková podoba znaku V této větě žádná z jednotek sama o sobě neodpovídá bolení hlavy. Každá z nich semůze rovněž octnout ve zcela jiném kontextu i hlava státu).Teprve celé spojení těchto jednotek odkazuje na bolení hlavy. Znamená to, že systém první artikulače je velmi úsporný -jinak by musel každému jevu skutečnosti odpovídat zvláštní zvuk (vzhledem k množství situací, které mohou nastat je to nemožná). Znamená to, že jednotky balí, me, hlava,, mohu r různé kombinovat a tím dosáhnout množství významů. První artikulace představuje způsob, jakým označují společnou zkušenost členové urči té»jazykové komuni ty. Jazyková komunikace není nožná mimo tuto jazykovou komunitu. DRUHA ARTIKULACE představuje členěni významových jednotek na jednotky distinkfcivní (rozlišovací). Základními distinktivními jednotkami jsou fbnémy (ve zvukové podobě hlásky). Např. I-e-s znamená "les" a žádné část i není možné dát samostatné významy, jej ichž spojením by vznikl "les**. Díky distinktivníra jednotkám se pak odliší slova jako los. lev, pes, kas, atd. Druhá artikulace je velmi úsporná - můžeme tak pomocí poměrně malého počtu fonémů (tj. distinktivních jednotek) -v běžně známých jazycích je počet fonémů kolem 30 (latina -31 i s délkami, italština 2°, franc. 33-37 - podle různých autorů) - vytvářet jejich kombinací nekonečné množství významových jednotek. Kdyby tomu tak nebylo, musel by pro každý lexém, (tj.významové slovo) existovat zvláštní zvuk a každý sebemenší zvukový rozdíl by také představoval rozdíl významový. To by bylo neúnosné jak pro mluvčího, tak pro posluchače, protože ani lidská mluvidia, ani sluchový orgán nejsou uzpůsobeny pro tak jemné rozlišení. Důsledkem toho by byla naprostá nesrozumitelnost jazyka. Druhá artikulace řeči je základní - přistupuje k ní ještě soustava jednotek suprasegmentálních. Jak jsme si ukázali, je základní členění jazyka dvoustupňové - v prvním stupni - jednotky /. ~ V jrvnim stupni - jednotkv významové . f j t^m I. 2. 3. Aby člověk mohl používat jazyk, musí produkovat takové výroky, které jspou jazykově správné. Proto každý jazyk se skládá z určitých složek, neboli plánů, které mají každý svá pravidla, kterými se řídí. Těmito plány jsou: fonologický, morfologický, syntaktický, lexikální a promluvový (pragmatický). Každý z těchto plánů představuje určitý systém a dohromady tvoří to, co nyzýváme jazykovým kódem. I když tyto plány jsou charakterizovány samostatně, je nutno přiznat, že mezi nimi existuje i určitá míra vzájemené závislosti, která není někdy na první pohled patrná. Např. hranice mezi fonologií a morfologií jsou, jak si dále ukážeme, vyznačené méně ostře, než by se dalo předpokládat a stejně je tomu i s hranicemi mezi morfolologií a syntaxí nebo morfologií a sémantikou. I. 2. 3. 1. Nejnižší jazykový plán je plán jednotek nevýznamových, distinktivních - plán fonologický. Je to vlastně soubor fonémů a pravidel, kterými se tyto fonémy řídí. Určité zvuky a jejich zvukové charakteristické znaky ( = fonémy) jsou v některých jazycích důležité pro porozumění, v jiných ne. Např. ve francouzštině je to noso-vost některých samohlásek {výslovnost se realizuje částečně přes nosní dutinu), která v jiných jazycích nemá žádný význam a i když mluvčí mluví tak říkajíc „nosem", nemění to význam výpovědi. Naproti tomu ve FR např. nosové [ä], [ö] (banc, bon), umožňují rozlišit slova jako banc - bas, bon - bonne. Naopak, aspirace, nemá žádný význam ve francopuzštiné, zatímco je důležitá pro porozumění např. v arabštině. Každý popis jazyka musí nutné obsahovat popis jeho fonologického plánu. Vědní obor, který se touto problematikou zabývá se nazývá fonologie. Tato poměrně mladá věda, vznikla až ve dvacátých letech 20. století, tedy studuje zvukové jednotky z hlediska jejich funkce, tzn. všímá si rozdílů mezi zvuky v souvislosti s rozdíly významovými. Zároveň zjišťuje, jaké funkce plní fonémy realizované hláskami ve vztahu k ostatním vyšším složkám jazyka (tedy k morfémům a lexémům) a obzvláště, zda tyto fonémy jsou schopny rozlišovat svou přítomností, záměnou nebo nepřítomností znakové jednotky (např. slova téhož jazyka). Př.:FR: dessert-desert /7\- ďgsca - CQf§b Č: kat-kát-katr-kakat Dnes se často vyděluje ještě nižší rovina, tvořená vnějšími a vnitřními disťmktiv-ními rysy fonémů: ~Z4- - vněiěí - tonalitní, tzn. zaznamenává výšku a intenzitu hlasu, kvantitu + rysy suprasegmentální (např. rozkaz - je pronesen vyšším hlasem a rychlým tempem, nezájem - nízká poloha hlasu). - vnitřní - protiklady: vokalismus x konsonantismus napjatost x povolenost otevřenost x zavřenost znělost x neznělost nosovost x orálnost Od fonologie je nutno odlišit jinou disciplinu - fonetiku. Ta si všímá dojmů - akustických - tj., jak hlásky působí na adresáta, experimentálními metodami zkoumá rovněž jevy suprasegmentální (přízvuk, délku, rytmus a intonaci). - artikulačních - u autora projevu. Zkoumá např. jakými mechanickými prostředky jsou vlastně zvuky vydávány. Opozice mezi fonetikou a fonologií je záležitostí metodologickou. Mezi oběma disciplinami existuje samozřejmě velmi úzký vztah: např. popis souhlásek souvisí s popisem jejich tvoření a s popisem artikulačních orgánů, které je tvoří (rty - labiály = souhlásky retné, měkké patro - veláry = souhlásky předopatrové, tvrdé patro - souhlásky palatální = zadopatrové, zuby - dentály = souhlásky zubné, hlasivky - znělé souhlásky. To souvisí úzce i s typem činnosti orgánů, kterými jsou souhlásky tvořeny - frikativy, okluzivy atd. U samohlásek si všímají míry otevření či zavření úst pří jejich tvoření (samohlásky otevřené, či zavřené), proudu dechu (samohlásky orální, či nazální) atd. Znalost mechanismů, kterými jsou produkovány zvuky, je zvláště důležitá pro studium jazyka z hlediska diachronického. Je tomu tak i v případě románských jazyků. Vývojové změny mohou být totiž někdy způsobeny mechanickými příčinami -jako jsou např. asimilace nebo sonorizace. Asimilace: jestliže dva zvuky, k tomu aby mohly být vyprodukovány, vyžadují blízké pozice těch orgánů, které je produkují, a jestliže tyto dva zvuky jsou vydávány těsné za sebou, pak dochází k připodobnění jednoho k druhému (&]%$} * &u$$Ĺl.- + Sonorizace: jestliže neznělá souhláska stojí mezi dvěma samohláskami, které jsou vždy definovány jako znělé, dochází k tomu, Že vibrace hlasivek, která ovlivňuje - Z£- znělost, ovlivní výslovnost této souhlásky - dochází k její sonorizaci - stává se znělou ( ). (jU*&M-**«Čě ' I. 2. 3. 2. Kombinací fonémů dospíváme k jednotkám vyššího řádu, které jsou už nadány jistým významem a které jsou součástí významového plánu jazyka. Jednotky tohoto plánu jsou už znakové, a můžeme je zkoumat jako výrazové (signifiant) a významové (signifié). Součástí významového plánu jazyka jsou plány: - morfologický (pojmenovací) - syntaktický - lexikální - pragmatický - promluvový I. 2. 3. 2. 1. Morfologie a morfofonoloqie Morfémy - jsou nejmenší shluky fonémů (v hraničních případech i jeden foném), jež obsahují určitý význam (nebo významy) nebo které mají syntaktickou funkci (např. v Č slovesné koncovky): Př.: hol - ič (druh práce - vykonavatel) fr.: a, it: ě (Non ě vero?) A. Tvaroslovné morfémy Vytvářejí gramatické vztahy k ostatním slovům a nemění základní význam slova (/např. flexivní koncovky). , , , / Př.: po-u-ži- tel- n - ému - 6 morfému Ad-ytésyyi* A^*t*^' predp. koř příp flex.konc. Špup^MĹc*' /**** B. Slovotvorné morfémy významově mění základ slova, k němuž přistupijí (jde např. o afixy). -Z3- Podle jiného hlediska dělíme morfémy na: A. gramatické (gramémy) Nemají autonomii, vyjadřují vztahy. B. lexikální (lexémy) (cé*****/) Mají sémantickou autonomii, odrážejní vztah k mímojazykové skutečnosti. Př.: hol (lexém) - ič (gramem) chod (texém) - /me (gramem) Dále rozlišujeme morfémy, které mohou stát gramaticky samostatně (lexémy) a ty. které tuto samostatnost nemají (gramémy). Z gramatického hlediska tvoří lexémy tzv. slovní základ, ke kterému se připojují gramémy (tj.afixy). ■ ^~ - Př.: zloděj - ský hrad - iště velitel - ský hrad - ní hrad - ba Minimální slovní základ, tj. část lexému zbavená všech afixů (tj. prefixů a sufixů) = kořen slova / Př: u-po- třeb - it Š£r>v? /H^ fvw-&- po - třeb - a ne-po- třeb - ný ne - u - po- třeb - it - el -ný Morfologie zkoumá i tvoření slov v jednotlivých jazycích. Nová slova vznikají: a) odvozováním (derivací), při kterém je 1 kořen + 1 nebo více afixů Př.: soud -it, od-soud-it, vy-soud-it, soud- ce, soud - covský, soud - ní, sud - ba, od - souz - ený, atd.. b) skládáním (kompozicí) Př: Udumil, porte- manteau, porta-monéte (peněženka), manuscrít, manoscritto V některých případech je velmi těžké posoudit, zda jde o složené nebo odvozené slovo - např. mécontent - dnešní FR cítí jako odvozené, i když původně mal conten- *'/. / tus bylo slovo složené. Morfémy jsou nejčastějšími formálními prostředky gramatických kategorii, které slouží k vyjádření gramatických vztahů (pád, určenost, osoba, rod) nebo vztahů k mimojazykové realitě {číslo, čas, atd.). Tyto gramatické kategorie jsou v různých jazycích různé (č nemá určenost, FR a IT nemají pády). Morfémy, které vyjadřují gramatické kategorie však mohou být i formálně samostatná slova (člen, os. zájmeno, atd.). 7)üu>^ dt /Ui> 4. pi , /Ti^uX^ -//- ->/ % - ľ 2. 1. 4. GRAMATIKA A JEJÍ SLOŽKY I. 2. 1. 4. 1. Na začátku této kapitoly je nutné se zastavit u pojmu GRAMATIKA (la grammaire, grammatica). Na rozdíl od češtiny označuje tento termín v románské jazykově dvojí skutečnost: 1) systém umožňující promluvu 2) popisný model tohoto systému, který byl vypracován na základě jeho analýzy. Tímto pojmem tedy nerozumíme pouze seznam normativních pravidel typu „říká se - neříká se". V prvním případe ad 1) je tedy gramatika jakýmsi „strojem", který má produkovat („generovať') všechny výroky platné v určitém jazyce. Výroky vyprodukované na základě gramatiky jsou pak chápány jako gramaticky správné, ostatní jsou gramaticky nesprávné. — J# č&A''f jL*««,fU— . Aby v jazyce mohly být produkovány gramaticky správné výroky, gramatika se ' musí obsahovat několik složek, z nichž se každá řídí svými určitými pravidly. Složky, které se obvykle v rámci gramatiky rozlišují jsou čtyři: fonologická, lexikálni/* /»"V syntaktická a pragmatická. Z metodolodického hlediska je možné říci, že tyto čtyři složky tvoří každá samostatný systém, ale všechny dohromady tvoří jazykový kód, jsou tedy na sobě vzájemně závislé, vzájemně se prolínají (např. fonologie a morfologie, morfologie a syntax, syntax a sémantika. Ne všechny složky jazyka nebo také jazykové plány byly uznávány od samotného začátku. Např. pojem význam slova byl dlouho jazykovědci odmítán a byl řazen spíše do oblasti filozofické spekulace Bylo to proto, že bylo valmi těžké experimentálně ověřit hypotézy o významu slova a proto měly být z gramatiky zcela vyškrtnut. Přsto dnes je sémantika - tedy nauka o významu slova - jednou z nejdůležitějších složek jazyka a postavena na roveň ostatním složkám. Zde je nutno připomenout, že i když o významu lze mluvit především na úrovni slova a izolovaných znaků (monémů), jak si lze všimnout ve slovnících, odráží se význam i ve větě (tzv. větný význam) a také ve vztazích, které jednotlivé výroky zaujímají vůči okolnímu světu \ (kognitivní = poznávací sémantika, interpretative = vykládací sémantika). \ 1 „■&£*£*! - ""-t Wy ***-*/ I. 2.1. 4. 2. FONOLOGICKÁ SLOŽKA (PLÁN) JAZYKA -je inventářem všech fonémů, které v tomto jazyce existují a pravidel, kterými se tyto fonémy řídí. Pro určitý jazyk mohou být typické určité fonémy, které v tom kterém jazyce mají rozlišovací funkci a které třeba v jiných jazycích neexistují (nejsou fonémy)nebo v míře jen velmi omezené. Např. pro francouzštinu (jako jeden z mála jazyků) jsou typické nosové samohlásky (ty se vyslovují tak, že část výdechového proudu prochází přes dutinu nosní). Tyto samohlásky nejsou pro francouzštinu jen typiucké, ale také velmi důležité, protože mají rozlišovací funkci, tzn. mění význam slova - á /en, bas /banc. V jiných jazycích toto rozlišení neexistuje a je jedno, zda vyslovíme samohlásku nosově Či nikoli. Naopak ve francouzštině ani italštině nehraje žádnou roli aspirace, která ale existuje a je pro význam důležitá v jiných jazycích (např. arabštině). I. 2. 1. 4. 3. LEXIKÁLNI SLOŽKA (PLAN) - zahrnuje slovní zásobu určitého— jazyka (tzn. slova, která opravdu existují, nebo slova která je možno díky jazykovému systému vytvořit, která mají určitý tvar a jsou nadána určitým významem. Věda, která studuje slovní zásobu jednotlivých jazyků se nazývá lexikológie. Jejím ekvivalentzem v aplikované lingvistice je lexikografie, což je věda praktická, zaměřená na zpracovávání slovníků. Pojem slova jako základní jednotky jazyka je však diskutabilní. Každí slovo se totiž skládá z menších jednotek, které jsou nositeli významu a nazývají se morfémy (např. ve slově za- hod - ím-3 morfémy: • za- určuje směr (místo) činnsti • hod - je nositelem významu slovesa - určuje druh činnosti • ím - určuje Čas, osobu a slovesný způsob Existence morfémů vedla k tomu, že se z lexokologie vydělila další jazykovedná disciplina - morfologie, která studuje tvar a významy jednotlivých morfémů. Dalším vědním oborem, který se z lexikológie vydělil je sémantika, tedy nauka o významu slova. Někteří lingvisté jí však za samostatnou dosciplinu nepovažují a tvrdí, že prolíná vlastné všemi složkami jazyka, zted yvšemi jazykovými plány. I. 2.1. 4. 4. SYNTAKTICKÁ SLOŽKA (PLÁN) - je vlastné souborem pravidel, podle kterých jsou uspořádány vztahy mezi jazykovými jednotkami: monémy, slovy, syntagmaty, atd. Syntaktický plán ve spojení s gramatiokou" v úzkém slova smyslu, je tím nejdůležitějším pro porozumění jednotlivým výpovědím. Např. výrok Vaše slečna zemřít krásné oči pro já chtít. je naprosto agramatická a asyntaktická a tudíž téměř nesrozumitelná, protože nerespektuje základní pravidla syntaktického plánu. Ve většině románských jazyků k tomu ještě přistupuje rigidní slovosled (na rozdíl od češtiny a jazyků slovanských). Monique aime Jean. Jean aime Monique. -je něco jiného. I. 2. 1. 4. 5. PRAGMATICKÁ SLOŽKA (PLÁN) -je souborem pravidel, která určují vztahy mezi výrokem na strané jedné a účastníky promluvy na straně druhé. Tato jazyková složka je nejméně prozkoumaná, protože její výzkumy začaly až v poslední době. Studium této jazykové složky je však nezbytné z roho hlediska, že jazyková komunikace se nejčastěji řídí pravidly, která nemají nic společného se sémantikou v užším slova smyslu ( to znamená, že význam slov nebo syntgmat může být často posunut vzkedem k okolnostem, za jakých promluva probíhá. Např.: Jestliže mne někdo zastaví na ulicí a osví mne: „Nemáš dvacku?" bude asi překvapen, jestliže mu odpovím: ,Ano. A potřebujete vědět ještě něco?" Stejné tak bude udivena osoba, která mi řekne: „Můžeš mi podat sůl?" a která já bez dalšího odpovím: „Ano, můžu." Tyto dvě otázky totiž nejsou prostým dotazem na stav mé hotovosti nebo na mou schopnost vykonat určitou činnost - jak by se mohlo zdát na základě pouhých sémantických a syntaktických pravidel, ale jsou zastřenými Žádostmi. To znamená, že jejich reálný význam není totožný s významem explicitním. A právě pragmatický prvek nás přivádí k tomuto závěru. Ten k prvotnímu významu výpovědi (základnímu) dává význam druhotný (ten pravý), který dává výpovědi ten správný význam. -40 ~ I. 3. JAZYK A ČLOVĚK Jazyk je jeden z prostředků komunikace, kterými se lidé dorozumívají mezi sebou. Je tedy přirozené, že se v něm odrážejí nejrůznější lidské potřeby: potřeba účelné komunikace, potřeba citově zabarvené komunikace, potřeba komunikovat na vědecké úrovni, potřeba co nejlépe chápat svět, potřeba přežít, potřeba vyjádřit vděčnost, žádost, moc nad ostatními, atd. Je třeba také vzít v úvahu, že jazyk je záležitost individuální i skupinová, jejíž pomocí se stanoví např. sociální statut jedince nebo skupiny, a to statut, který je jim buď ku prospěchu, nebo je naopak handicapuje. V následující kapitole se budeme věnovat vztahům mezi člověkem a řečí, kterou mluví. I. 3. 1. Je určitou známkou pohodlnosti, že o jazycích, kterými se mluví ve světě mluvíme v singuláru: říkáme francouzština, čínština, angličtina, němčina, zatímco bychom o nich měli mluvit spíše v množném čísle: francouzštiny, angličtiny, němčiny, čínštiny. Tato jazyková rozdílnost v rámci jednoho jazyka může dosáhnout takového stupně, Že vede k neporozumění nebo k obtížnému dorozumění. Např. filmy a seriály vyrobené v Quebeku jsou pro potřeby „francouzských" Francouzů a frankofonních Evropanů často opatřeny titulky, nebo dabovány (např. kanadský seriál Lance et compte se ve francouzské televizi promítal pod názvem Cogne et gagne). Často i v samotné belgické televizi se objevují titulky, jestliže před kamerou stojí valonští mluvčí nebo lidé, kteří mluví bruselským dialektem. Bylo dokázáno, že francouzský mluvčí nerozumí ani řeči ottawského taxikáře ani mluvčího, který hovoří tzv. kreolskou francouzštinou, přestože oba jsou řazeni mezi frankofonní mluvčí. Podobné problémy mají např. lidé, kteří mluví německou, lucemburskou a švýcarskou němčinou, severní nebo jižní čínštinou ( a jejími dialekty), v menší míře evropskou a americkou angličtinou. Pod pojhmeme jazykové rozrůznění (varieté) chápeme: a) skutečnost, že „ideální" jazyk se skládá (tj. francouzština, mayštína, atd.) se skládá z výroků, které se dají seskupit do tzv, „rodin", které se od sebe mohou značně lišit. b) toto seskupení se provádí na základě několika kritérií, podfe tří os, kterými je: 1 44- 1) prostor 2) společnost 3) čas Každá osa nabízí různé možnosti popisu jazykového rozrůznéni. Tyto osy jsou v tak těsném vzájemném vztahu, že je nelze za žádných okolností od sebe oddělovat. Tak např. jazyková rozdílnost prostorová může záviset na rozdílnosti v časovém horizontu, což vede k tomu, že na na několika místech se pak mluví týmtéž jazykem nebo jeho příbuznými variantami: např. latina - vede ke vzniku románských dialektů, např. pikardštiny, normanštiny, valonštiny stará finština - vyúsťuje v finštinu, karelštinu, estonštinu V souvislosti s tím je nutné si uvědomit ještě jeden jev, který lze dobře pozorovat u většiny velkých světových jazyků a který je znám jako archaismus laterálních zón. Znamená to, že tyto jazyky mají svá centra, která jsou jakýmsi hnacím motorem a jejichž jazyková prestiž je taková, že jazykové inovace, které zde vznikly se postupně rozšiřují (vyzařují) do celého jazykového prosdtoru příslušného jazyka. Toto postupné rozšiřování je však poměrně dosti pomalé, což vede k tomu, že v okrajových částech příslušného jazykového prostoru se mluví starší formou jazyka a užívají se tvary, které v centru jsou považovány za archaismy a již se nepoužívají (viz rozdíl mezi pařížskou a belgickou francouzštinou, mezi nářečími, kterými se mluví např. na Sicílii a italštinou, kterou se mluví v centru Itálie). Na druhé straně jazyková rozdílnost časová může záviset na rozdílnosti prostorové. Např. francouzština, kterou se mluvilo na Ile-de-France se stala standardem (tj. základem, ze kterého čerpaly rozvíjející se dialekty jako např burgundský, pikardský a z kraje Berry). U " É ■ Prostorová rozdílnost jde úzce ruku v ruce s rozdílností sociální a naopak. Např.: vezmeme-l) v úvahu tvrzení, že „nejlepší" francouzštinou se mluví v 16. pařížském obvodu, zdůrazňujeme tím jistou normu, která má aspekt geografický a zároveň sociální (bydlí tam tzv. „vyšší" vrstvy francouzské společnosti). Latina, která se rozšířila na lberském poloostrově, není tatáž, kterou se mluvilo v severní Galii: je to proto, že kolonizace neporobíhala v obou částech Evropy stejně, na stejných sociálních modelech. Tak došlo k tomu, že latina, kterou se mluvilo na lberském poloostrově, byla byla mnohem bližší „standardní" latině než latina ze ~4l~ severní Galie. Na rozdílnosti sociální může záviset i rozdílnost časová. V průběhu historie lidstva se vyskytly četné sociální bouře, které vyzvedly do popředí různé sociální skupiny, které následně ovlivnily i současnou podobu jazyka, tzn., že jazykové prvky užívané sociální skupinou, které se dostala do popředí, ovlivnily jazyk celého společenství (Francouzská revoluce, II Risorgimento v Itálii, ale i vítězství norštiny proti dánštině v Norsku, i v českých dějinách). Sociální rozdílnost úzce souvisí i s rozdílností časovou. Např. francouzské obraty, které se vyskytují ve francouzské literatuře 16. století a které byly ve své době a v jisté společenské vrstvě považovány za elegantní, se objevují v dnešní literatuře (pro zvýšení uměleckého účinku), i když dnešními puristy jsou zavrhovány. V některých, i když ne příliš četných případech se prolínají všechny tři osy navzájem. Např. v 80. letech bylo možné pozorovat, jak se od sebe liší němčina, kterou se mluvilo v NSR a němčina, kterou se mluvilo v NDR: tam se v řeči často objevovaly archaismy, které v NSR byly považovány za překlonané nebo dokonce směšné. Rozdílnost těchto dvou variant němčiny představuje tedy aspekt chronologický, ale i geografický a samozřejmě sociální - tyto archaismy byly vázány na určitou sociální skupinu. Tyto tři faktory se objevují i u jevu, který jsme si označili jako a re ha ismus laterálních zón. Totiž: centrum (geografický termín) se těší určité jazykové vážnosti - prestiži (termín sociální) a proto inovace (termín časový), které v něm vznikly se rozšiřují směrem k periferním oblastem, které zůstávají déle věrny archaismům (termín chronologický). Rozdílnost jazyka(ů) podle prostorové osy: diatopická Rozdílnost jazyka(ů) podle sociální osy: diastratická (k ní je řazena varianta stylistická neboli diafazická) Rozdílnost jazyka(ů) podle časové osy: diachronická (pro ulehčení se v jazykovědě mluví o diatopii, diastratii, diafazii a diachronii). I. 3. 2. Jazyková unifikace a diversifikace Proces jazykové diversifikace a unifikace probíhá rovněž na všech třech osách. Každý jazyk je ve skutečnosti hříčkou dvou druhů sil: sil odstředivých (centri-fugálních) působících diversifikaci jazyků a dostředivých (centripetálních) působí-cích unifikaci jazyků. Z hlediska historického jsou tyto síly nevyvážené: dostředivé převládají v oka-mžicích intenzivní komunikace, odstředivé v momentech, kdy komunikace ochabuje. Lingvisté soudí, že v tomto procesu, všechny tři faktory působí současně: čas, sociální úroveň, i geografický prostor. Víme například, že všechny standardní jazyky rozvinutých zemí se sjednocují ve 20. století a to ve všech sociálních vrstvách. Způsobuji to různé faktory, mezi nejdulejžitější patří rozšíření mass-médií, možnost přemisťování, úroveň vzdělání. Opačným případem, tedy případem diversifikace, je francouzština, kterou se mluvilo na území Ameriky a která se po dobytí Kanady Angličany začala velmi odlišovat od fracouzštiny evropské. Případy diversifikace však najdeme i v Evropě samotné, např. ve feudálním Německu, rozdrobeném na větší či menší státy. Unifikace či diversifikace může postihnout nejrůznější jazykové skupiny - tak např. mnoho jazyků je v poměrně stejné míře ovlivněno americkou angličtinou, (o.k.). Dostředivé i odstředivé procesy lze pozorovat ve všech třech uvedených aspektech (osách) - geografického, sociálního, časového. Z gografického hlediska: viz výše (americká francouzština, feudální němčina, sjednocování jazyků). Z hlediska Časového: zabýváme-li se vývojem určitého jazyka, můžeme konstatovat, že tento vývoj neprobíhá rovnoměrně, ale že se často zpomaluje, někdy až do úplného zastavení, a že v určitém období v něm mohou dokonce převládnout tvary, používané v dřívějších dobách. Tomuto jevu se říká regrese. Např. dompter. píše se a někdy (dle současné normy chybně) se vyslovuje p - pozůstatek latického úzu. Z hlediska sociálního: díky vyššímu vzdělání a médiím má ke standardním formám jazyků přístup vyšší počet osob. Na druhé straně však určitý počet mluvčích (nebo pisatelů) užívá výrazy, které by kdysi nebyly přijaty s porozuměním v jejich prostředí (např. novináři - často se v jejich článcích objevují <. -Ill- výrazy a obraty, jejichž objevení se v novinových článcích by v dřívější době - třeba před 30 lety - bylo považováno za nemístné nebo dokonce nezdvořilé či neslušné). I. 3. 2. 1. Jazyková diversifikace z hlediska prostorového "* dxíztsývvtejl^ Z tohoto hlediska je nutno si objasnit dva jazykovedné pojmy: dialekt (výsledek diversifikace) a standardní jazyk (produkt unifikace). I. 3. 2. 1. 1. Dialekty Termín dialekt má několik významů a proto je nutno jej používat opatrně. Napr. ve velkých ancouzských a italských příručkách (Zingarelli, Le Petit Robert) je dialekt definován jako egionální varianta jazyka1' a jako příklad jsou uvedeny např. „dialekty antického Řecka". O ialektu se mluví např. ve spojení „wailonština francouzský dialekt, kterým se mluví v Belgii" ebo „toskánský dialekt, ze kterého byla ve 13. století vytvořena spisovná italština." Z těchto říkladů vysvítá, že např. wailonština je zvláštní forma francouzštiny, kterou mluvčí používá, iluví-li v Belgii, což je absurdní. Jiný příklad: to co se nazývá „dialektová (nářeční) arbština)" elze srovnávat s dialekty francouzskými nebo italskými: ve skutečnosti jde o tzv „regionální rabštinu", kterou se mluví v Sýrii, v severním Maroku, atd. Z tohoto hlediska je srovnatelná s ariantami francouzštiny, kterými se mluví např. v Quebecu nebo v jižní Francii. Termínu dialekt se tedy v současnosti používá v trojím smyslu. a) regionální varianta jazyka (např. francouzština, kterou se mluví v Belgii, v Quebecu, ve Švýcarsku) b) dialekt v pravém slova smyslu (fr.: wallonský, pikardský, burgundský atd.) (it.: boloňský, toskánský, sardský, etd.) c) dialekt sociální = dialekt, kterým mluví určitá skupina lidí (např. dialekt bílé buržoazie v New Orleansu, burský dialekt, kterým mluví bílí obyvatelé Jižní Afriky). I. 3. 2. 1. 2. Standardní jazyk Čím více se určité lidské společenství stává komplexnějším a složitějším útvarem, tím více potřebuje řadu norem nejrůznějších typů, mezi jiným i normu lingvistickou. Standardní jazyky tedy vznikají v situaci, kdy společnost pociťuje potřebu široké komunikace, v níž by se objevovalo co nejméně jazykových rozdílů. Jazyková normalizace (tedy stanovení určité jazykové normy) tedy v první řadě odpovídá potřebám komunikace, v menší míře pak jiným, méně zjevným potřebám, např. potřebě zajistit nadvládu jedné třídy nad ostatními (vztah latina -řečtina v antickém Římě). Za standardní jazyk je tedy považována taková forma jazyka, vzniklá z dohody jeho uživatelů, podle které se členové jedné jazykové kumunity poznávají. Lingvistická komunita ale nemůže být považována za soubor mluvčích, kteří užívají jednu a tutéž podobu jazyka. Jinak by např. francouzský akademik, švýcarský sedlák nebo student z Quebeku nemohli být považováni za příslušníky téže jazykové komunity, tedy komunity frankofonní, protože podoby jazyka, které používají, se velmi liší. Co je jim však společné, je to, že za výchozí bod si berou idealizovaný model jazyka, který nazývají „francouzštinou". Standardní jazyk je silné institucionalizovaný. Tzn., že podléhá tzv. lingvistickým institucím. Tímto názvem jsou označovány všechny nástroje, které určují sociální pravidla jazykové komunikace. Takové instituce existují všude. Jednou z nich a nejdůležitější, je vyučování. Právě škola šíři a předává jazykové modely, které si pak právě díky ní získávají mezi mluvčími vážnost. Dále to jsou např. různé jazykové komise a ústavy, až po Akademii. Tyto insituce mohou být jednak národní, jednak mezinárodní. Dalšími důležitými institucemi jsou např. rodina, média, nebo různé informační skupiny. Velkou roli hraje i náboženství. V historii najdeme příklady, kdy právě k němu došlo ke standadizaci určitého jazyka (např. němčiny). Potřeba náboženské jednoty, stejné jako jednoty politické má velký vliv na stabilizaci určitého jazyka (viz korán a arbština. Právě díky koránu dochází ke sjednocení „klasické arabštiny" a k tomu, že psaná arabština je relativně homogenní v celém arabském svétě. Korán se stal také normou pro pečlivou arabštinu mluvenou). Standardní jazyky se formovaly v historických dobách, kdy se ustavovaly anebo se rozšiřovaly velké sociální cetky. Vznik standardních jazyků byl tedy podmíněn mimojazykovými faktory, které mohly mít povahu politickou, náboženskou, ekonomickou nebo řidčeji kulturní. Proces standardizace jazyka má tedy tyto etapy: -/f 6 - výběr určité forma jazyka jako modelu - fixace (upevnění) psané normy - institucionalizace jazyka (vznik jeho legitímnosti díky různým institucím: výuka, slovníky, gramatiky, hitorické přehledy jazyka, vládní nebo mezivládní instituce, jazyková legislativa, audiovizuálni média, atd.) Jedním z nejdůležitějších faktorů institucionalizace a standardizace jazyka je vytvoření jeho psané podoby. V ní se totiž nejlépe odrážejí jazyková rozmanitost a co více: psaný jazyk se vůči jeho ústní podobě těší určité autonomii. Proto jazykoví historikové jsou často na rozpacích, mají-li určito přesné geografické místo vzniku určitých psaných dokumentů (to je např. případ prvního známého francouzského textu Serments de Strasbourg, jehož vznik je situován téměř na každé místo, kde se mluvilo některým z dialektů langue ďoíl). Autonomie psaného jazyka vůči jazyku mluvenému je někdy velmi důležitá (viz např. morfologii = tvarosloví francouzštiny a v menší míře italštiny, kdy psaná forma jazyka má např. více znaků pro vyjádření rodu, čísla a osoby než jazyk mluvený). I. 3. 2. 2. Jazyková diversifikace z hlediska sociálního ^ Äť^A^iXc^-1 l^är-H** Jazyk, kterým se mluví na témže místě a v témže čase se můžet lišit z hlediska sociálních faktorů: Poněkud zjednodušeně lze říci, že existují 2 tyto faktory: 1) sociální situace mluvčího 2) komunikační kontext Tyto faktory jsou příčinou, že mluvčí používají různých forem jazyka - někdy se mluví o sociálních dialektech, těmi se zabývá odvětví lingvistiky, které se nazývá sociolingvístika, která si klade otázku jako slavnou formuli: „Kdo mluví, o čem, s kým a kde?" ad 1) sociální situace mluvčího Sám tento faktor je komplexní, tzn., že zahrnuje a) situaci jednoho mluvčího b) interakci mezi dvěma nebo více mluvčími ad a) Forma jazyka, kterou mluvčí nebo pisatel užívá, se mění podle jeho ekonomické situace, sociálního postavení a dosaženého vzdělání. Např. studenti téhož ročníku užívají různých jazykových variant podle toho, zda pocházejí z chudé nebo bohaté rodiny a podle povoláni, které vykonávají jejich rodiče. Je tedy možné, do jisté míry, udělat rovnítko mezi sociálním statutem mluvčího a jeho jazykovou úrovní. Bylo by však naivní domnívat se, že určitému společenskému statutu odpovídá pouze jedna jediná jazyková varianta - každý mluvčí má totiž k dispozici určitý - širší nebo omezenější - jazykový repertoir, týkající se prostředků fonologických, sématických a syntaktických, ze kterého si může vybírat. Šíře tohoto repertoiru se pak mění podle sociální situace mluvčího (popis určité události od vzdělaného dítěte je univerzálnější, má určitou kompozici a lepší výběr jazykových prostředků než dítě z rodiny bez vzdělání). ad b) Tato interakce nutí mluvčího, aby si vybíral takové varianty jazyka, kterými by dosáhl daného cíle. Jinou variantu jazyka použije žák, který se orací na svého profesora, jinou, chce-li něco sdělit svému kamarádovi; jiným jazykem se obraci třeba policista na chyceného recidivistu, jiným na poslance. Pod těmito sociálními aspekty však lze chápat zvyky, které panují v různých zemích (např. večeřet fr. = diner, ale v Quebecu nebo v Belgii se říká souper.